Dějou se to ale věci 02

Toto je 2 díl z 3 v seriálu Dějou se to ale věci

Před domluveným setkáním byli všichni tak trochu nervózní. Oba, Petr i Tobiáš, měli obavy, jak asi zapůsobí na manželky svých protějšků, a ženské zase přemítaly, co budou ti chlapi asi zač.

Odpoledne o půl třetí se konečně sešli v hospodě U Komínků, kde je nikdo neznal a kde Petr prozíravě nechal rezervovat stůl v předzahrádce, protože při pěkném a horkém počasí, které panovalo, předpokládal obvyklý víkendový nával.
Petr s Ilonou dorazili jako první. Posadili se k rezervovanému stolu a objednali si chlazenou minerálku.
Za několik okamžiků se dostavil i Tobiáš se svou paní.
Sotva se objevili u stolu, Petr vstal a představil své duo.
„Já sem Petr Dumal, a tohle je moje žena Ilona,“ ukázal vedle sebe.
„No a já sem Tobiáš Smáčel se svou ženou Blankou,“ okamžitě navázal Tobiáš.
Potřásli si navzájem rukama a zamumlali cosi jako že je těší a posadili se. Tobiáš proti Iloně, Blanka proti Petrovi.
Rozhostilo se ostýchavé ticho. Před Tobiášem se mezitím objevil půllitr s pivem.

„Tak… tak já začnu,“ prolomil ticho nakonec Petr. „Tak zaprvé si myslím, že bysme si měli všichni tykat, bez ohledu na to, jak na tom budem, až budem odcházet. Kdo je pro ať kejvne hlavou, kdo je proti, může s ní zavrtět.“
Na tváři Blanky se mihl letmý úsměv.
„Zadruhý, nemá smysl tady něco rozpitvávat. Všichni víme o co jde. Tak si pěkně jeden druhýho prohlídněme a až dopijem, tak si k tomu každej řeknem svý.“
Když domluvil, bylo vidět, jak se navzájem pozorují. Ilona v duchu vyhodnotila Tobiáše jako kus pořádnýho chlapa, kterej by asi stál za hřích, tedy, kdyby o to stála.
Tobiáš zase usoudil, že Ilona je kočka, o jaké se mu ani nezdálo. Na Blanku při pohledu na Ilonu dolehl pocit méněcennosti spolu s pocitem, že Petr asi nebude mít o ni zájem.
Naproti tomu Petr podvědomě vycítil, že si s hezkou Blankou bude nejspíš rozumět.
„No, já bych to moc neprotahoval,“ ozval se Tobiáš. „Co se mě týče, sem za tu dohodu, a myslím, že Petr asi taky.“
„No samozřejmě,“ potvrdil Petr jeho slova. „A co ty, Ilono?“ obrátil se na svou ženu.
„Nejsem proti,“ řekla stručně.

Všichni se podívali na Blanku.
Ta se pod těmi pohledy zarděla a tiše řekla: „Tak teda jo, když je to jen na zkoušku. To snad přežiju.“
„Tak fajn,“ vzal si opět slovo Petr. „Za čtyři tejdny se tady zas sejdem a vyhodnotíme to. Teď bych navrhoval, že bysme všichni šli k Tobiášovi, aby si sbalil do tašky nějáký věci na měsíc, pak bysme šli všichni k nám, já bych se taky sbalil, no a Tobiáš by tam už zůstal a já bych šel s Blankou k ní. Vidí to někdo jinak?“
Nenašel se nikdo.
Tak zaplatili útratu a vydali se ke Smáčelům.

Blanka zabalila Tobimu věci do velké sportovní tašky sama, neboť nevěřila, že by na něco nezapomněl, a měla tak jistotu, že ten měsíc s tím vydrží.
Poté se totéž opakovalo u Dumalů, jen s tím rozdílem, že tam si Petr všechno balil sám do cestovního kufříku na kolečkách.
Když měl vše pohromadě, rozhlédl se po bytě, jako kdyby měl odejít navěky. Spolu s Blankou se rozloučili a zavěšeni do sebe odešli. Najednou byl Tobiáš s Ilonou sám. Rozpačitě se rozhlížel a přemítal, co má vlastně říct či udělat, aby tam nestál jako blbec.
Z jeho nerozhodnosti ho vysvobodila Ilona.
„Dáš si ještě kafe?“ zeptala se.
„Snad i jo,“ chytil se honem její nabídky. „Aspoň se trochu vzpamatuju.“
Ilona, vidouce jeho rozpaky, se na něj usmála: „Tak si sedni k tomu stolku a já to hned přinesu.“
Nestačil se ani pořádně porozhlédnout kolem sebe, a Ilona už nakráčela s pořádnými hrnky vonící kávy.
„Poslyš, Tobiáši,“ spustila hned, jakmile rozmístila hrnky a usadila se v křesle. „Petr mě přesvědčoval, že nemáš rád sex. To přece není u chlapů normální. Fakt je to s tebou jak říkal?“
„No… je.“
„A jak se stalo, že seš najednou takovej jakej seš?“
„Já ti ani nevím. Snažil sem se Blance vyhovět jak jen to šlo, a najednou, jako kdyby se ve mně něco zlomilo. Najednou mně to bylo děsně odporný, skoro hnusný a i když mě vobčas ukecala, dělal sem to s příšernou nechutí a tím víc jsem se tomu bránil. Až to vyústilo v tohle.“
„A myslíš, že už ti to tak zůstane?“
„To nevím.“
„No, já vlastně taky ne. Nikdo nevíme, co nám přinese život za pět, za deset nebo za padesát let,“ podotkla Ilona.
„No to je fakt,“ přikývnul Tobiáš.
Podíval se zkoumavě na Ilonu, jako by chtěl zjistit, zda ji může říci to, co mu právě prolétlo hlavou.

„Poslyš, Ilono,“ odvážil se ji oslovit, „já… sakra, já nevím jak ti to mám říct. Prostě na něčem jsme se dohodli a všichni jsme s tím souhlasili. Jenže mně teď zničehonic začal hlodat v makovici červíček, že by se mohlo stát, aby jednou někdo někomu nevyčítal nevěru a podobně.
Koukni, oni si budou užívat každej den a my nic. Ne, že by mi to vadilo, to naopak, ale říkám si, že by možná bylo vhodný, vzhledem k tomu co sem řekl, se spolu jednou, jednou jedinkrát vyspat. Nenutím tě k tomu, jen ti to dávám k úvaze. Jak řekneš, tak bude.“

Ilona se na Tobiáše dlouho zpytavě dívala. Nakonec se vyjádřila naprosto jasně.
„Něco na tom, co říkáš, asi bude,“ řekla zamyšleně. „Tak jestli to má bejt, tak teď hned. Ať máme tu nepříjemnost co nejdřív za sebou. Pojď!“ vybídla rezolutně Tobiáše.
Vstala a gazelím krokem si to namířila do ložnice. Cestou se zbavovala oblečení, aniž by se starala o to, zda Tobiáš za ní jde nebo ne.
Ten ji však beze slova následoval a s očima navrch hlavy zíral, jak beze studu odhaluje své tělo.
Na místě jí už zbývalo jen si stáhnout kalhotky, což bez velkého otálení učinila.
Odhodila přikrývku stranou a rozprostřela se na lůžku. Roztáhla nohy a zavřela oči. Nechtěla vidět, jak se Tobiáš svléká a pak ji zalehne.
Nicméně jí zvědavost nedala a pootevřela víčka v momentě, kdy se Tobiáš zcela nahý postavil poté, co se zbavil kalhot a trenek. Uviděla urostlé, svalnaté tělo, až se jí zatajil dech.
„Páni, to je ale kus chlapa,“ prolétlo jí hlavou a otevřela oči úplně.
Fascinovaně hleděla na jeho visící klobásu mezi nohama.
Honem se vzpamatovala.

„Doufám, že máš ten ony vehement co se navlíká. Nechtěla bych mít ten sajrajt na sobě, natož pak v sobě,“ řekla upjatě.
„Jasně že mám,“ odvětil rychle.
„Jen… jen asi budu potřebovat pomoct.“
„Jak, pomoct?“ nechápala.
„No, víš, on se mně jen tak nepostaví a s tvojí rukou by to bylo rychlejší než s mou,“ vysvětloval zahanbeně.
„To snad není pravda,“ vykřikla a posadila se. „To snad nakonec budeš chtít, abych všechno udělala já, ne?“ rozhořčeně lamentovala.
„Ne, to ne. Jenom… jenom tohle, pak… pak už to bude… bude dobrý,“ zakoktal se zahanbením.

Za normálních okolností by se Ilona jeho rozpaky bavila, ale teď jí to nějak nešlo.
„Tak poď blíž,“ řekla odevzdaně a štítivě sáhla po jeho chobotu.
V okamžiku, kdy se ho dotkla, jako by se rázem přenesla do mladších let, kdy klukům honila péro, třeba i dvěma najednou.
Pevně sevřela Tobiášův úd a se znovuobjevenou zkušeností ho poměrně rychle povzbudila do provozuschopného stavu.
„Doufám, že to odbudeš rychle,“ poznamenala, když se pokládala zpátky do polohy vhodné k zásunu.
„Udělám to, jak nejrychlejc budu moct,“ ubezpečil ji Tobiáš a začal navlékat prezervativ.
„To je dobře,“ kvitovala s povděkem Ilona, avšak zároveň ji napadlo to Tobiášovi trochu ztížit.

Zavřela oči a stáhla poševní svaly. Tobiáš nasadil a s nelibostí zjistil, že je jeho počínání kladen odpor.
„Asi tě budu muset nastartovat prstama,“ prohlásil s určitostí.
„Máš umytý ruce?“ ohlásila se zprudka Ilona.
„No jasně?“ ohradil se Tobiáš.
„Jo? A kdy sis je myl? Nepostřehla sem, že by sis je myl tady.“
„No přece včera v práci.“
„Aha. Tak na ty prsty zapomeň a zkus to ještě jednou,“ rozhodla Ilona a uvolnila se.

Sice ne úplně, ale dost na to, aby do ní mohl proniknout. Tobiáš znovu nasadil, a tentokrát, byť s jistými obtížemi, se mu podařilo zasunout.
Jakmile byl uvnitř, Ilona pocítila, že je ho úplně plná. Nikdy takový pocit nezažila a skoro ji vyděsilo pomyšlení, že jakékoliv posunování v ní bude drhnout. Jako kdyby v ní nezbylo kousíček místečka.
Tobiáš se dal do přirážení. Zprvu zvolna, ale protože měl být co nejdřív hotový, rychle přidával na tempu.
Ilona v takovýchto chvílích, když byla s Petrem, vždycky ležela jako prkno a myslela na cokoliv jiného jen aby ho nevnímala, a nechala ho dělat co chtěl. Úspěšně se jí to dařilo, jenže s Tobiášem ani náhodou.
Cítila každý jeho pohyb, ať už dovnitř nebo ven, každičké vybočení z osy pohybu a spoustu dalších neznámých či zapomenutých pocitů, až ji z toho mrazilo v zádech. Silné záškuby stříkajícího údu jí přinesly úlevu.
„Slez,“ přikázala stroze, aniž by vyčkala konce Tobiášova vyvrcholení.
Docela se ho její příkrost dotkla, ale uposlechl ji.
„Jdu se vosprchovat,“ oznámila mu a jak byla, zamířila do koupelny.

Když se vrátila, Tobiáš stále ještě seděl na okraji postele, držíc v ruce naplněný kondom, jako kdyby nevěděl, co s ním. To však ale bylo jenom zdání.
Ve skutečnosti přemýšlel nad tím, co se právě mezi ním a Ilonou událo. Nepřítomně hleděl do okna s pocitem, že něco bylo nějak jinak. Jinak než s Blankou. Nevěděl však co.
Najednou ho cosi zastínilo. Zaostřil zrak a s překvapením si uvědomil, že se dívá na heboučkou ozdobu Iloniny kundičky.
Pomalu vzhlédl k jejímu obličeji.
„Běž se taky osprchovat. Potřebuješ to stejně jako já. Pak se vrať jak budeš,“ nastínila jemně, co má udělat.

Po návratu do ložnice Tobiáš zjistil, že Ilona leží na posteli zcela nahá.
„Snad to nebude chtít ještě jednou!“ vyděsil se v duchu, naštěstí zbytečně.
Ilona se na něj usmála a pokynula rukou.
„Lehni si vedle mě jak seš a odpočiň si. Udělá ti to dobře,“ zavrněla a posunula se zprostředka víc na kraj.
Tobiáš se natáhl vedle ní, založil si ruce za hlavu a zavřel oči. Nechtěl na nic myslet. Dařilo se mu to natolik, že zakrátko spokojeně usnul, ani nevěděl jak.

Když Petr s Blankou dorazili do Smáčelovic domku, začali být najednou oba rozpačití. Nevědouce, co honem říct, zeptala se Blanka Petra, jestli by si dal kávu.
„To není špatnej nápad, jak začít,“ připodotkl Petr a následoval Blanku do kuchyně.
Poté jí pomohl odnést voňavé šálky do obýváku.
Posadili se do pohodlných křesílek a… mlčeli.
„Péťo?!“ porušila ticho jako první Blanka.
„Ano?“
„Já… já nevím, jak ti říct to, co bych chtěla. Já… no… když sem viděla tvou ženu, hned mě napadlo, že ti musím připadat strašlivě tlustá a že asi lituješ, žes do toho šel. A bojím se, aby ses neurazil za to co řeknu, a taky, že si pak budeš myslet, že sem divná ženská, a a a a…“
„Moment, moment, moment. Přibrzdi,“ přerušil ji Petr. „Pro klid tvý duše nejseš žádná tlustoprdka, ale báječně voplácaná ženská přesně tak, jak má bejt. To zaprvý. Zadruhý, řekni všechno tak, jak chceš, v klidu a přímo, tomu nejlíp porozumím. A neboj se, nejsem žádnej ufoun, kterej tě pak za to sežere. Tak co máš na srdci?“ zeptal se tiše a mírně doufajíc, že ji to zklidní.
„Jó, tobě se to řekne. Já… já se stydím to říct a taky mám strach, co to s tebou udělá, až to uslyšíš.“
„To je jednoduchý. Přinejhorším to se mnou zamává, pak se to zas odmává a všechno bude jak má bejt. Ne?“
Po tváři jí přelétl letmý úsměv.
„Dobře. Já… já to teda zkusím. Abys věděl, tak jsem to s mužem dlouho, moc dlouho nedělala. Nechtěl. A teď mám pocit, že jestli mě budeš chtít, že budu asi trochu, no, dost nenasytná. A bojím se, když taková budu, že si o mě pomyslíš, že sem nějaká povětrná ženská. A taky nevím, jak to spolu poprvé uděláme. Je ve mně jen takovej zvláštní pocit a taky se asi budu stydět,“ vyhrkla ze sebe už aby to měla za sebou.
„To je zajímavý,“ poznamenal Petr. „Já mám taky jakejsi podivnej pocit z toho co má přijít, ale to myslím přejde. A začít? Začít se dá všelijak. Můžeme se svlíknout a hned na to vlítnout, nebo to trošku voddálit a zahrát si třeba člobrdo, jestli ho máš, a s každou vyhozenou figurkou něco odložit. A pak si taky můžem pustit nějakou tichou muziku a při pomalým ploužení se dotýkat, mazlit, postupně se zbavovat oblečení, a přitom se i trochu dráždit, abysme se pak do toho bezhlavě vrhli.“

O tom, co si o ní bude myslet se raději nezmínil. Sám měl skoro obavy, co si o jeho nadrženosti bude myslet ona.
Dopil poslední doušek kávy a pokračoval.
„Já bych vsadil na to ploužení po místním parketu. Měla bys něco na zahrání?“ optal se.
„Snad jo,“ odvětila Blanka. S ulehčením přijala jeho návrh.
Vstala a přešla k poličce s cédéčky. Chvíli je přebírala až jedno nakonec vybrala.
„Budou tam ale asi i rychlý skladby,“ otočila se k Petrovi, zda to tak může být.
„To nevadí. Ploužit se dá i na kankán,“ odvětil s úsměvem a zvedl se z křesla.

Blanka vložila cédéčko do přehrávače a spustila ho. Hned první písnička byla opravdu pomalá.
To již Petr stál u ní a lehce ji objal.
„Tak, a teď už si jen užívejme naší blízkosti,“ zašeptal Blance do ucha a začal se zvolna pohybovat.
Lehce se mu přizpůsobila. Obtočila mu ruce kolem krku a mírně se přitiskla. Petr ji na oplátku k sobě přivinul ještě víc, až na své hrudi ucítil její pevná ňadra. Naklonil hlavu, aby mohl její krk pokrýt polibky. Ani ušní lalůček nevynechal.
Po chvíli však vyhledal její rty a přitiskl se k nim. Zprvu jen letmo, jako otázku zda smí.
Odpovědi se dočkal bez meškání. Hladově se k němu přisála vší ženskostí, kterou v sobě skrývala.
Petr si dodal odvahy a nápadně nenápadně přesunul levou ruku až se dotknul ňadra. Blanka se neubránila zachvění, ale neucukla, jen přestala Petra líbat. Vzala jeho volnou ruku a položila si ji na druhé prso.
„Teď už je to správně,“ řekla tiše a svými rty znemožnila Petrovi odpovědět.
Nevadilo mu to. Odpověděl jí tím, že jí rozepnul zip šatů. Trochu se odtáhla, aby mu to usnadnila, a šaty volně spadly na zem. Nedočkavě se vrhla na knoflíčky jeho košile.
Počkal. až s tím bude hotová, a tak se navzájem zbavili svých prvních kousků oblečení.

A najednou… najednou jako když se strhne uragán. Blanka Petrovi vykasala tílko a přetáhla mu ho přes hlavu. Na to se zbavila podprsenky a už mu rozepínala kalhoty. Hbitě je stáhla dolů i s trenkami.
Kdy se osvobodila od kalhotek Petr nepostřehl. Náhle, celá se chvějíc, před ním stála nahá.
„Péťo… Péťo… ne-nezlobíš se? Já… já už to nemůžu vydržet. Já… já už tě moc chci,“ zajíkavě ze sebe vyrážela.
„Uf, to byl teda fofr,“ vydechl Petr užasle.
Popadl Blanku a přitiskl k sobě, šťouchajíc ji přitom zduřelým pístem do břicha.
Popaměti sáhla dolů a sevřela mu ho v dlani.
Ani Petr neváhal a šmátnul jí mezi nohy, ponořil se do hustého porostu a protáhl prsty ronící štěrbinu, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že má to správné vybavení, jaké má mít.
„Hned. Hned to bude. Jen… jen se na to oblíknu až najdu tu krabičku.“
„To není nutný. Já nemůžu mít děti,“ oznamovala mu s nedočkavostí v hlase, kdy už se jí konečně chopí.
„Jak to? Vždyť seš ještě mladá. To ti říkal doktor?“ nechtěl ji Petr uvěřit.
„Ne, to neříkal, ale už dva roky nemám ty měsíční příšernosti, takže žádnej život ve mně nezaseješ. Tak už poď, prosím!“ zaúpěla netrpělivě.
„A kde? To jako tady a teď?“
„Jo, jo,“ přitakala a mrskla sebou na koberec.

„Kurňa, ta se teda rozjela,“ prolétlo Petrovi hlavou, ale to už se vmáčknul mezi roztažené nohy, nasadil a zasunul.
„Óóóóch, to je nádhera, zase ho cejtit v sobě. To bude parádička, to bude parádička,“ libovala si Blanka.
„Tím si nejsem jistej,“ podotknul Petr a přirazil. „Tak jak na tom sem,“ přirazil podruhé, „budu ajn cvaj hotovej,“ dodal a přirazil potřetí.
„To nevadí, že to bude rychle, jen když to bude. Hlavně už to spusť,“ vyhrkla a přirazila proti němu, aby mu připomněla, proč je v ní zaklesnutý.
Petr se nedal dvakrát pobízet, sám věděl, že už je nejvyšší čas. Zprudka přirazil a rozjel se jak dráha. Blanka ho pevně obemkla všemi čtyřmi končetinami a hlasitě pohekávala do rytmu.
Nešetřil ji ani sebe. Netrvalo dlouho, škublo mu ve slabinách a vzápětí se z něj vyhrnul proud zdivočelých spermií.
Blanka vykřikla, ztuhla, a pak se rozechvěla v blažené extázi.
„Péťo, Peťulinko,“ rozněžněle Petrovi šeptala do ucha, „ty seš úžasnej. Já se hned tak neudělám a s tebou mi to šlo úplně samo. A jak si jel, no nádhera. Tys… tys jel… jel jak… jak japonskej šiškansen,“ horečnatě mu sdělovala své zážitky.
Stále ho pevně svírala v objetí a vůbec se jí nechtělo ho pustit, i když už z ní dávno vyklouzl ven. Petr se usmál. Ani ne tak zkomolenině japonského superexpresu, jako spíše potěšením nad její bezprostředností.
„Nevím jak ty, ale skoro bych řekl, že by si to naše první společný spojení těla zasloužilo panáka,“ sdělil Blance svou myšlenku.
„To je nápad,“ zajásala a hned uvolnila své objetí. Jakmile vstal vyskočila a vzápětí ztuhla, protože překvapeně pocítila, že z ní odkapávají přebytky Petrova semene jako z nedovřeného vodovodního kohoutku.
„Teda, že tys toho v sobě ale měl,“ vyjekla užasle a honem si vložila ruku do klína, aby aspoň částečně omezila znečištění koberce. „Musím se dát do pucu,“ dodala a fofrem zamířila do koupelny.

Když z ní vyšla, uviděla Petra stát na stejném místě.
„Co tam stojíš jako svatej,“ začala se smát.
„No, říkal sem si, že když už ze mě má kapat svinčík, tak aspoň na jednom místě,“ promptně vysvětlil svůj postoj.
„Jo, to je pravda,“ souhlasila Blanka. „Tak se běž dát taky do pucu a já to tady zatím uklidím,“ vyzvala Petra.
Beze slova poslechl.

Konečně došlo na toho panáka. Blanka sáhla do ledničky a vytáhla bez rozmýšlení první láhev co jí padla do ruky. Hbitě rozlila do připravených odlívek.
„Tak na to naše pošoupání,“ zapřála si Blanka.
„A na všechno vostatní, co k tomu patří,“ doplnil ji Petr.
Přiťukli si a obrátili to do sebe jako staří mazáci.
„Uf,“ oklepal se Petr, „Vynikající slivovice, ale jedna stačí,“ dodal honem když viděl, jak se Blanka chystá nalít další rundu.
„Mohlo by se stát, že bych pak nebyl k ničemu,“ doplnil na vysvětlenou.
Blanka zavčas zarazila a odložila láhev stranou.
„Tak to si tě teď budu aspoň moct pořádně prohlídnout,“ řekla a s úsměvem se otočila k Petrovi. „Jojo, seš moc pěknej mužskej. Není na tobě žádný sádlo a to vybaveníčko! No paráda. Moc se mi líbíš, moc. Mnohem víc, než když seš voblečenej.“
Petr se rozesmál.
„Kdybys nepřeháněla. Na chlapovi nic pěknýho ke koukání není. Zato na tebe je víc než radost pohledět. Ani tlustá ani tenká, zkrátka akorát. Dokonale zaoblená…“ popošel až těsně k ní, „…a ty kozičky…“ Chytil je do rukou, „…sou nádherný bochánky, který přímo volaj po mazlení.“
„Kdybys nepovídal,“ pípla ostýchavě, avšak jeho dotyků si náramně užívala.

A Petr pokračoval, doprovázejíc svá slova patřičnými doteky. „Zrovna tak i tvoje prdelka. Je krásně kulatá a je potěšením ji hladit. A když to vezmu z druhý strany, ta tvoje kundička, to je přímo skvost. Úžasně hebkej kožíšek je tvojí velkou chloubou a v ní skrývající se studánka jakbysmet. Kdyby mně stál, už bys ho tam měla, pokud bys to taky chtěla,“ povzdechl si v rýmu.
„Já ti snad nasekám na holou, Péťo,“ rozčepýřila se Blanka. „Dyť víš že jo, a jak! Jenže proč ti pořád ještě visí?“
„Asi dostal zabrat. Hele, co kdybys udělala kafčo? To by si pak dal spíš říct,“ předložil Petr návrh, co ho zrovna napadl.

Blanka uvařila další kafe. Společně ho donesli do obýváku a usadili se na gauč pěkně vedle sebe. Petr se zaobíral jejími ňadry a Blanka mu na oplátku povzbuzovala jeho viselce.
Upíjeli kávu po malých douškách, a přitom se navzájem předháněli lichotkami, co se komu na tom druhém líbí. Došli až do takových absurdit, že se tomu museli začít smát. Ani si přitom nevšimli, že Blančina snaha byla úspěšná.
Až Petr si to uvědomil.
„Poslyš, co kdyby sme se přemístili jinam, třeba do ložnice,“ prohlásil jakoby mimochodem.
Blanka se na něj nechápavě podívala, když tu jí to došlo.
„Mánkote, no jo,“ vykřikla, bystře vyskočila, popadla Petra za ruku a už mazali do ložnice.

Rychle odhodila přikrývku, a protože nebylo co svlékat, bleskově zaujala náležitou polohu. Petr však nespěchal. Rozvážně si klekl mezi roztažená stehna a důležitě potěžkal ztopořené náčiní.
Schválně svůj nástup zdržoval, aby Blanku ještě víc vydráždil. Upřeně se na ni zadíval a zeptal se: „Jo?“
„Peťo, Peťulinko, netrap mě, prosím,“ zakňourala Blanka a snažila se ho přitáhnout k sobě.
Petr uznal, že čeho je moc, toho je příliš a podvolil se. Zvolna vnořil svého Bivoje do království nebeského. Blanka ulehčeně vzdychla a vyšla mu skoro neznatelně vstříc. Petr ho povytáhl a na samém krajíčku s ním třikrát nepatrně pohnul tam a zpátky. Pak dlouhým, hlubokým zásunem dokončil první takt nadcházejícího koncertu. I bez dirigenta dodržoval tempo. Doufal, že ta symfonická báseň, kterou teď hraje, bude hodně dlouhá.
Blanka mu houpavě vycházela vstříc, slastně pohekávala a něžně ho hladila po ramenou. A Petrovi se dařilo. Trvalo opravdu dlouho, než začal pociťovat nástup vyvrcholení. Nejprve zpomalil a nakonec úplně zastavil, jen aby ten konec co nejvíc oddálil.
„Ne ne, nepřestávej,“ vykřikla Blanka a dvakrát silně přirazila.
Bez otálení jí vyhověl a pokračoval dál v pravidelném rytmu. Tlak mu pomalu ale jistě stoupal, avšak jen pár okamžiků před kulminací Blanka vyjekla a dala mu dost jasně najevo, jaký nádherný orgasmus se jí zmocnil.
Bezprostředně poté Petr vystříkal její svatyni. Pak se skulil vedle ní. Blanka okamžitě spustila radostné ódy na blažené chvíle, kterých se jí dostalo, a hned se dožadovala dalšího pokračování.
„Jasně že jo,“ ujistil ji Petr. „Jen bych s tím malinko posečkal. Teď by možná neuškodilo se drobet najíst a pak se potěšit až těsně před tím, než pudem spát.“

Blanka byla tou vizí trošku zklamaná, ale šla, a nějakou tu studenou večeři uklohnila s tím, že to Petrovi na druhý den vynahradí. Když dojedli, dotáhl ji Petr na gauč a začal se s ní mazlit.
Jeho laskání s ňadry, prstování v lůně v ní vyvolávaly slastné pocity a vzrušení. Těšily ji polibky, které se stejnou radostí oplácela. Přesto však byla jako na trní, kdy už konečně půjdou spát.
Ta chvíle nastala kolem jedenácté.
Když Petr jen tak mezi řečí prohodil, že by ‚možná nebylo na škodu jít už konečně na kutě‘, Blanka vystřelila jako kosmická raketa, čiperně přeběhla do ložnice a v mžiku zaujala na posteli startovní pozici.
Petr se jen pousmál nad jejím nedočkavým výrazem.
„Malá změna, Blani,“ řekl s úsměvem. „Otoč se na bok zády ke mně a pokrč nohy.“
Jakmile tak učinila, přilehl k ní, přitiskl se a tuhým beranidlem se do ní napasoval. Pomalými, krátkými pohyby poměrně rychle dospěl k výšinám.
„Dobrou noc, Blani,“ pošeptal Blance do ucha a vystříknul.
Blanka šťastně zavzdychala.
„Takovouhle krásnou dobrou noc mi ještě nikdo nedal,“ pronesla tiše a vzápětí usnula.
A Petr hned po ní.

Autor

Navigace v seriálu<< Dějou se to ale věci 01Dějou se to ale věci 03 >>
4.8 64 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Tak si pánové vyměnili manželky a jsem zvědav jak to s nima bude dál. Vypadá to, že si po té výměně docela vyhovují.

strelec2

Taky jsem zvědav,jak to bude dál.Začíná to být zajímavé

2
0
Would love your thoughts, please comment.x