Dějou se to ale věci 03

Toto je 3 díl z 3 v seriálu Dějou se to ale věci

Měsíc uběhl jako voda. Konec dohodnuté výměny manželek byl za dveřmi a obě dvojice se zamýšlely nad tím, co bude dál.

V ten poslední den dohodnuté výměny měl Petr tzv. dlouhý den. Domů přišel krátce po sedmé.
Blanka ho přivítala, jak si během toho měsíce navykli, políbením a hned mu hlásila, že k večeři udělala bramboráčky, které, pečlivě přikryté, ohřívala v troubě aby nevychladly a zároveň se nevysušily. Uměla je jako málokdo, ani příliš mastné ani suché, prostě přesně tak, jaké mají být.
„Pořád nechápu, jak mi můžeš číst na dálku myšlenky. Zrovna v poledne jsem si říkal, že bych na ně měl docela chuť,“ řekl Petr s nelíčeným překvapením. „Dneska mám hlad jako vlk a půl,“ přiznal bez průtahů.
„Já vím, štěbetali si to vrabci,“ uchechtla se Blanka a už mířila do kuchyně s Petrem v patách.
Tam už bylo samozřejmě vše připraveno, zbývalo jen, aby Blanka donesla velkou mísu s hromadou bramboráků. Nezapomněla ani na pivo, které k tomu neodmyslitelně patří.
„Tak dobrou chuť,“ popřála Petrovi.
„Nádopotmě,“ odpověděl hláškou z knížky Pan Kaplan má třídu rád, a pustil se do jídla.
Blanka ho následovala.

Nasoukali toho do sebe víc jak polovinu, ale pak už nemohli.
„To nevadí, aspoň zejtra nebudu muset vařit,“ okomentovala to Blanka, přikryla mísu a strčila ji do trouby.
Když pak umyli a uklidili nádobí, rozvalili se s funěním na gauči v obýváku.
V tichu nechali trávit přecpané žaludky a v duchu se zabývali neplodnými myšlenkami co bude dál s jejich dohodou.
„Péťo,“ nevydržela to Blanka, „co myslíš. Mohla by to ta tvoje Ilona chtít prodloužit?“
„To je těžký říct. Jestli bude s Tobiášem spokojená, tak spíš jo. Jestli bude spokojenej Tobi, to nedovedu vodhadnout. Možná bude záležet na jeho vztahu k tobě.“
„No, tím si taky nejsem jistá. A co my? Chtěl bys to prodloužit?“
„Já jo. A ty?“
„Já taky.“
„Takže aspoň my máme jasno,“ zkonstatoval Petr. „Asi by bylo dobrý, pro případ, že oni by to prodloužit nechtěli, si to dneska naposledy užít, pokud proti tomu nic nemáš.“
„To víš, že ne,“ šeptla Blanka, vzala Petra za ruku a namířila si to přímo do ložnice.

Pomalu se svlékli a prohlíželi si jeden druhého od shora dolů a od zdola nahoru. Petr k ní přistoupil, vzal ji hlavu do dlaní a tiš řekl: „Víš, Blani, já když si na tebe lehnu, cejtím se jak na obláčku. Je to prostě něco úchvatnýho. A tak, když se teď v posteli zvodorovníš, tak si kleknu mezi tvoje pevný stehna a nejdřív tě políbím na čelíčko, pak na pusinku, na prsíčka, na bříško… a i pod bříško. A pak…“ To už Blanka uléhala na lůžko.
Petr vklouzl mezi roztažené nohy a začal uskutečňovat svou představu.
Počínaje čelíčkem pomalu postupoval až ke bříšku. A pak… pak se jen posunul o kousek níž, políbil poslední zájmové místo, prsty roztáhl růžovou štěrbinku a vnořil do ní jazyk.
„Panebože, Peťo, Peťo…“ vydechla překvapeně Blanka a prsty mu vjela do vlasů.
Slastně si užívala Petrovo lízání, a když se posléze pustil do masírování poštěváčku svými rty a prsty začal dráždit vnitřek její svatyně, vydala ze sebe táhlé óóóch. Plně se soustředila na prožívanou rozkoš, až se jejího těla zmocnila neskutečná extáze. „Šoupni ho tam, prosím,“ vykřikla Blanka netrpělivě.
Petr se nedal dvakrát pobízet. Neprodleně jí vyhověl, a tak ještě stihl pocítit poslední záchvěvy jejího vyvrcholení.
Byl nabuzený jako dynamo, a tak netrvalo dlouho a všechnu svou sílu předal Blance.

„Páni, to ale byla jízda!“ vydechla slastně Blanka, když se Petr skulil vedle ní.
„To můžu potvrdit,“ podotkl, „dokonce sme se ani nevybourali.“
„Prosímtě, jak by ses chtěl při tomhle vybourat?“ zasmála se Blanka.
„Jejda, stačilo by vyklouznout, píchnout někam vedle, a neštěstí je na světě.“
„Br, ani mě neděs,“ otřásla se Blanka, nicméně jí to nebránilo onu fiktivní situaci rozebírat a hlavně zlehčovat.
Postupně se dostali k dalším sexuálním tématům, až najednou byl čas jít spát. Samozřejmě že si dobrou noc popřáli oboustranným spojením a po vyvrcholení sladce usnuli.

Tobiáš s Ilonou došli domů z práce náhodně spolu. Tobiáš odemkl a galantně pustil Ilonu dovnitř jako první.
„Jak ses měla?“ zeptal se aby řeč nestála.
„V pátek toho moc nebejvá, tak to docela šlo. Akorát mě jeden chlap vytočil, když po mně chtěl, abych místo něj obcházela fabriky a hledala mu místo. Tak sem mu vysvětlila, že máme k dispozici jenom to, co nám fabriky nabídnou a jinak si práci musí hledat sám. Rozzuřil se a že si půjde stěžovat řediteli.“
„A šel?“
„To nevím, ředitel mě nevolal.“
„Tak se na to asi vybodnul, nebo s ním říďa vyrazil dveře.“
„To je možný. Co teď míníš dělat a co budeš chtít k večeři?“ přešla Ilona na praktické věci.
„Jsem trochu utáhlej, tak si nejspíš dám dvacet a pak nevím. A k večeři udělej něco, co nedá moc práce anebo si zajdem. V tomhle vedru je lepší se nehejbat.“
„Máš recht. Půjdu si číst a pak někam půjdem,“ odsouhlasila jeho myšlenku.

Tím byla veškerá konverzace pro zbytek odpoledne vyčerpána. Na večeři si došli do restaurace U medvěda, o které věděli, že tam dobře vaří. Zahnali hlad a dali si ještě pivo, aby zahnali i žízeň.
Když se pak vrátili domů a sotva se jen dovřely dveře, Ilona se zarazila.
„Hele, Tobi, nemáme náhodou zejtra scuka s Petrem a Blankou?“ vysypala ze sebe zděšeně.
„Týý brďo, na to já úplně zapomněl! To bysme teda asi měli probrat, co?“
„To teda měli,“ přikývla Ilona.

Sedli si proti sobě do křesel v obýváku a Tobiáš začal.
„Ta otázka bude znít děsně blbě, ale zeptám se. Jak seš spokojená se mnou a s mojí přítomností u tebe?“
Ilona si ho chvilku prohlížela a poté řekla.
„No, vlastně jo. V sexu mě necháváš na pokoji, co je potřeba to uděláš a nakecáš toho tak akorát, co jeden snese. Takže jo, jsem spokojená. A co ty?“
„Moje odpověď je totožná s tvojí. Za mě bych to já prodloužil o další měsíc,“ usoudil Tobiáš.
„No, to nevím,“ zapochybovala Ilona. „Měsíc jsme si vyzkoušeli, jsme spokojený, tak proč to neprodloužit o rok, ať se nemusíme kvůli tomu každej měsíc scházet,“ naznačila jinou podobu prodloužení.
„To je pravda,“ přitakal Tobiáš, „hodíme to do placu. Akorát že mám trochu pochybnosti, že na to kejvnou.“
„Jo, to já taky,“ odtušila Ilona a odmlčela se.
Rozhostilo se ticho.

Oba přemítali nad tím, jaká je pravděpodobnost, že Petr s Blankou přijmou jejich návrh. Oba si najednou uvědomovali, jak si navzájem vyhovují, jak si na sebe zvykli a že by patrně chyběli jeden druhému. Bylo neuvěřitelné, jak nezávisle na sobě bez jediného slova dospěli ke stejným závěrům.
Podívali se na sebe a v ten moment uslyšela Ilona samu sebe jak povídá: „Tobi, jestli s náma nebudou souhlasit, pak je dneska poslední den co jsme spolu. Jestli by to měla bejt pravda, tak bysme se pro jistotu měli spolu rozloučit stejným způsobem, jakým jsme se přivítali ten první den. Teda, ne že bych to tak chtěla, to vůbec ne,“ honem dodávala, „ale tím by se ten náš společnej měsíc tak nějak uzavřel, a samozřejmě, jen pokud budeš souhlasit.“
„To myslíš jako to…“ nebyl si Tobiáš jistý, zda ho napadlo to, co ji.
„Jo. Přesně to,“ ujistila ho.
„Hm.“

Tobiášovi se do sexu ani trochu nechtělo. Jenže… ženské se přece neodmítají. To bylo, aspoň v jeho mysli, nepsané pravidlo. „Dobře, když už to má bejt, ať je to aspoň stylový,“ podvolil se jejímu nápadu.
„Máš aspoň ještě někde tu… tu ochranu?“ zeptala se pragmaticky.
„No, snad jo,“ pokrčil rameny.
„Podívám se.“
Veden kdovíkolikátým smyslem zamířil do ložnice. Automaticky si to nasměroval ke svému nočnímu stolku, vytáhl šuplík a… a byla tam. Krabička. Krabička se dvěma prezervativy. Vzal ji do ruky a otočil se ukázat ji Iloně, která se pomalu přišourala za ním.
„Zdá se, že jsme plně vybaveni,“ oznámil jí spokojeně.
„To je dobře. Tak to abysme se do toho teda dali,“ prohlásila Ilona odevzdaně.

Začali se pomalu svlékat. Když pak stáli proti sobě nazí, bylo beze vší pochyby vidět, že Tobiáš bude potřebovat pomoc. Ilona k němu beze slova přistoupila, uchopila visící cancour a počala jej povzbuzovat. Tobiáš jí hbitě sáhnul mezi nohy.
Tentokrát nijak neprotestovala proti jeho prstům, dobývajících se do nitra její krasavice, dokonce se ani nezeptala, zda má umyté ruce.
Netrvalo dlouho, a byli oba připraveni k aktu.
Ilona se pohodlně uvelebila na lůžku s doširoka rozevřenýma nohama. Tobiáš se vplížil mezi ně a rozvážně se chystal k ofenzívě.
„A prosím pomalu. Nemám dneska náladu na nějakou divočinu,“ požádala Ilona tiše.
Tobiáš přikývl že rozumí a zvolna se zanořil do hlubiny. Poslušen jejího přání, skoro jako co ruka nohu mine, uvážlivě pronikal dovnitř, vracel se nahoru a zase zpátky. Uvědomil si, že mu to vlastně takhle docela vyhovuje.
I Ilona s potěšením zjistila, že ji poskytuje přesně to, co měla na mysli. Aniž si to uvědomila, začala si to docela užívat.
Ke svému překvapení se uslyšela, jak pohekává do rytmu přírazů, ba co víc, dokonce mu vychází vstříc. Docela ji to vyděsilo.
Vždyť přece ona po sexu netouží, tak proč najednou dělá tohle?
Honem se zkrotila, aby neměl Tobiáš pocit, že se jí to snad líbí. Jenže když pak před vyvrcholením zrychlil, stalo se jí to znovu a nešlo to ovládnout. Horké semeno proudící do olačky ji dokonce donutilo vyjeknout.

Zcela konsternována svými pocity ležela ztuhle, dokud z ní Tobiáš nevyklouznul. Jakmile se skulil vedle ní, rychle vstala a zamířila do koupelny. Tobiáš vstal mnohem pomaleji a šel vyhodit „smetí“ do bioodpadu.
„Tobi,“ ozvalo se najednou z koupelny, „mohl bys mě, prosím, umejt záda?“
Tobiáš se nad tím podivil, nikdy tohle po něm nechtěla. Nicméně šel tak jak byl, tedy nahý, a vyhověl jí.
„Ukaž, oplatím ti to, ať sme zejtra dokonalé čistý,“ řekla když skončil.
Jenže na rozdíl od něj, jeho umyla celého, dokonce i použité nářadíčko pečlivě očistila.
Běhali mu přitom mravenci po těle, ale neprotestoval.
Z koupelny šli rovnou do ložnice. Posbírali odložené svršky a hupsli do postele. Usnuli oba dřív, než si stihli popřát dobrou noc.

Sobotní odpoledne bylo ve znamení rozhodnutí. Všichni čtyři aktéři se sešli ve stejné hospodě U Komínků jako před měsícem. Dokonce i u stejného stolu, který Petr prozíravě zajistil. Nepředpokládali žádné dlouhé projevy ani že by se nějak zdrželi planým tlacháním, a tak si všichni objednali kávu. Teprve když je číšník obsloužil, ujala se slova Ilona.
„Tak začnu první a vezmu to celkem zkrátka. Já i Tobi sme za ten měsíc náramně spokojený, takže navrhujem tu výměnu prodloužit. Co vy na to?“ obrátila se k oběma, k Petrovi i k Blance, najednou.
„Jo, nám to taky perfektně pasuje,“ odvětil Petr. „Nemůžem si to vynachválit, tak jsme pro. Takže ještě o měsíc?“
„Ne, o rok,“ upřesnila Ilona jejich návrh.
Blanka vykulila oči jako tenisáky.
„O rok?“ vydechla užasle.
„Jo, o rok. Přeci to nebudem dělat po kouskách. Za rok spíš poznáme, jak nám to spolu štymuje.“
Petr se podíval na Blanku, co ona na to, ale ta jen pokrčila rameny a nechala to na něm.
„Tak jo,“ přikývnul. „Souhlasím s Ilonou. Tak zejtra si uděláme stěhovací den a dotáhnem si svoje věci na celej rok.“

Jak řekl, tak se i udělalo. Roční soužití s vyměněnými manželkami mohlo začít.
Petr s Blankou už byli vzájemně docela zaběhnutí, a to jak v běžném životě, tak v sexu. Ne, že by měli určené dny kdy spolu budou sexovat, to měli podle toho, kdo na to měl zrovna chuť, a když ten druhý zrovna neměl, tak se to prostě o den či dva odložilo.
Petr měl navíc v tomto směru velkou představivost, a tak mimo skopičinek doma Blanku překvapoval i na různých místech venku, ať už to bylo v lese, v parku, či v nějakém temném zákoutí města. Nutno podotknou, že mu v tom Blanka docela úspěšně sekundovala. A i v tom normálním životě jim to neuvěřitelně klapalo.

Tobiáš s Ilonou vedli podstatně nudnější život. Od předchozího měsíce se změnilo pouze to, že od onoho posledního dne se začali v koupelně navzájem umývat, což mělo do sexu daleko na světelné roky.
Asi tak po pěti měsících oboustranné zdrženlivosti se jednoho večera při společném koupání přihodilo, že se Tobiášův fešák ztopořil. „Ježišmarjá, pro… promiň. Já… já nechtěl,“ zakvílel zděšeně. „To… to… to nějak samo. Jak… jak se to mo… mohlo stát když… když nechci. Já… já…“ koktal přerývaně. „Teď si bu… budeš myslet, že to po tobě bu… budu chtít, já… já…“
„Klid, Tobi, klid,“ rázně zareagovala Ilona. „To se přeci stává, je to normální, tak z toho nedělej takovou tragédii. Koneckonců, když už se ti to tak povedlo, měli bysme mu dopřát uvolnění. Jdem do postele,“ řekla rezolutně, bleskově osušila jeho i sebe z nejhoršího mokra a držíc ho za tvrdý kolík táhla ho za sebou do ložnice.
„Měl bys mě tam dole prstama promazat,“ doporučila Tobiášovi nepřestávajíc pečovat o jeho nástroj.

Tobiáš se pustil do díla a v krátké době měl ruku mokrou od jejích šťáv. Ilona ulehla očekávajíc borce ve svém klíně. Jenže Tobiáš si najednou uvědomil, že nemá žádnou ochranu a hned ji o tom informoval.

„To nevadí,“ uklidňovala ho, „tak ho prostě včas vytáhneš.“
Tobiáš se tedy do toho pustil a když to na něj o něco později přicházelo, rychle se od ní odpoutal a zůstal nad ní klečet s trčícím kolíkem.
„Co je?“ ozvala se udiveně Ilona.
„Už to na mě šlo.“
„No tak se snad vystříkáš, ne?“ nemohla pochopit jeho strnulý postoj.
„Jo, to bych mohl,“ došlo mu a vstal z postele.
„Co děláš? Kam jdeš?“ zasténala udiveně.
„Na záchod. Kam jinam bych to měl vystříkat.“
„Panebože, Tobi! Vlez sem zpátky, ještě mně ho tam na chvíli strč a až to na tebe znovu pude, tak to vystříkáš na mě, anebo to udělám já,“ dodala po chvíli.
Tobiáš byl z té situace úplně mimo a poslouchal jako pejsek. Udělal naprosto vše, co mu bylo řečeno.

Trvalo téměř stejně dlouho jako předtím, než dospěl k okamžiku, kdy přemýšlel, zda vyklouznout ven nebo ještě počkat. Nakonec to riskl a vteřinu před kritickým okamžikem ho vytáhl.
Ilona, fascinovaná dosavadním průběhem milování, chňapla po stojícím tvrdolínovi a několika zručnými pohyby pomohla Tobiášovi vystříkat semeno na svá prsa.
Tobiáš nepřítomně hleděl na to nadělení a nijak se neměl k tomu se pohnout.
„Mohl bys mě pustit, prosím. Chtěla bych tu nadílku ze sebe smejt,“ požádala tiše Ilona.
Lehl si vedle ní. Ilona vstala a vydala se do koupelny.
Když se vrátila, Tobiáš stále jen netečně ležel. Lehla si vedle něho a přemýšlela.
„Víš, Tobi,“ řekla po chvíli ticha, „všechno mi to připadá nějaký podivný a, ačkoliv nechci, musím po pravdě říct, že se mně to líbilo. Jak tobě?“
„Já… já nevím,“ řekl neurčitě, ačkoliv někde hluboko v podvědomí měl pocit, že jemu se to líbilo také.
„Aha. Asi bude nejlepší, když půjdem spát,“ odtušila Ilona a otočila se k němu zády.

Neuplynul ani měsíc a Iloně, po dlouhém uvažování, to nedalo, aby si nepřisedla k Tobiášovi který si četl, a zavedla s ním řeč. „Musím ti něco říct, Tobiáši. Můžeš mi chvíli věnovat pozornost?“ řekla významně.
„Ale jistě,“ odvětil Tobiáš, založil do knihy záložku a zavřel ji. „Tak povídej.“
„No, moc jsem přemejšlela nad tím, co mezi náma posledně bylo a proč to takový bylo. Asi proto, že seš úplně jinej než Petr. S ním sem necejtila nic, ale s tebou, když ho do mě šoupneš a začneš přirážet, je to jako kdybys mně předával nějakou pozitivní energii nebo něco, co nedokážu pojmenovat. Dáváš mi pocity, který sem možná kdysi dávno měla a už je zapomněla. A tak bych si přála, teda jestli budeš chtít i ty, abys mi to teďka udělal tak hezky jako minule a potěšil mě.“

Zůstala viset očima na Tobiášovi a napjatě čekala, jak se vysloví. Odpověděl obratem.
„Když už si to načala, tak ti taky něco povím. To naše poslední laškování mě pořádně rozhodilo. Najednou sem si připadal jako puberťák, kterej neví co se to s ním děje. Taky seš jiná než Blanka. Když ho do tebe zastrčím, octnu se v hřejivým objetí, který prostupuje celý tělo. Navíc mám pocit. Jako kdybys do mě posílala ňáký impulzy který mě dráždějí, ale přitom přinášejí pohodu o jaký se mi ani nesnilo. Doteď sem o tom taky přemejšlel a ač nerad, taky sem si musel přiznat, že se mi to moc líbilo. Snad jen, že bych to radši stříkal do tebe než na tebe. Takže, jestli tě to dneska svrbí, tak mě taky a rád si s tebou hrknu. Jen si pro příště budu muset sehnat nějaký to bezpečnostní vybavení.“
Iloně se rozzářily oči jako dvě lampičky. Vyskočila, drapla Tobiáše za ruku a nedočkavě ho vlekla do ložnice.
Bleskově svlékla sebe i jeho, chopila se visícího bidýlka a narovnala ho. Pak se rozplacatila na posteli.
Tobiáš do ní hbitě proniknul.
„Ááách,“ vzdychla Ilona slastně a hned dodala: „Ještě něco. Neřeknu ti co, ale udělala sem určitý opatření, abys to moh pustit do mě. Tak se snaž.“
Tobiáš v odpověď jen spokojeně zamručel a rozjel se jako lokomotiva.

Když bylo po všem a leželi si tak spokojeně vedle sebe, najednou Tobiáš povídá: „Sice to nechápu a je mně to divný, ale já, až se trochu vzpamatuju, bych si to docela zopákl ještě jednou.“
„Ty mi snad čteš myšlenky,“ zajásala Ilona a hned se pustila do oživování, aby to zopakování urychlila.

Jako když mávne kouzelným proutkem, od té chvíle spolu obcovali skoro denně.
A čas ubíhal, a čas běžel, až doběhl na konec ročního ujednání.

Sešli se všichni opět v hospodě U Komínků jako před rokem. Jakmile jim donesli objednané kafe, Ilona se neprodleně ujala slova. „Nebudu chodit kolem horký kaše a rovnou se zeptám: Byli byste ochotni se dát rozvést?“
Blanka jen zalapala po dechu.
„Proboha proč?“
„Protože si s Tobim náramně pasujem. Mimo jinejch dobrejch kvalit to i parádně umí a skoro denně mě uspokojuje…“
„Cožééé!!!?“ vyskočil Petr s nebývale užaslým výrazem ve tváři. „Ty chceš říct, že skoro denně šukáš?“
„Jo, šukám, když už ses tak vyjádřil, ať se ti to líbí nebo ne. Tobi je prostě třída. Tak ho chci mít na furt.“
Petr nechápavě zavrtěl hlavou a opět si sedl. Blanka se na něj mile zadívala a ujala se slova.
„No, když už je to takhle, tak my si s Petrem taky náramně pasujem. Má spoustu skvělejch vlastností a udělá mi to tak dobře jako nikdo před ním. A já mu všechno vracím jak nejlíp můžu a umím.“
Tázavě se podívala na Petra a ten lehce přikývnul.
„Tak se teda rozvedem, ale nechtějte pak po nás to vrátit,“ zdůraznila na závěr.

Bylo dohodnuto. Navštívili advokáta, aby jim zařídil společný rozvod. Sice se mu to nezdálo, ale nakonec jim to přislíbil. Všichni se pak sešli v soudní síni k projednání jejich případu. Na výzvu předsedy soudu se ujal slova Petr.
„Vážený pane předsedo, vážení přísedící, dovolím si nyní promluvit za všechny přítomné, samozřejmě s jejich souhlasem (všichni přikývli na znamení, že je to tak). Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nemá vůči druhému žádné finanční, majetkové či jiné požadavky, ani nežádá žádné náhrady za cokoliv, a také proto, že již více jak rok žijeme s partnerem či partnerkou toho druhého, dovoluji si vás požádat o urychlené vyřízení našich žádostí, neboť za tři hodiny nás všechny čeká svatební obřad. Za vyhovění děkuji předem.“

Přítomní členové soudu seděli přímo s otevřenou pusou. První se vzpamatoval předseda.
„Musím říct, že tohle za svou čtyřicetiletou kariéru nepamatuji. Nicméně,“ otočil se k přísedícím, „je-li tomu tak jak tvrdíte, nevidím důvod vám nevyhovět. Bude to nejrychlejší rozvodové řízení, jaké jsem rozsuzoval. Tímto považuji řízení za ukončené. Počkejte prosím na chodbě, než napíšeme rozsudek.“
S těmito slovy vstal a on i celá jeho suita odešli.
Rozsudek dostali včas a svatby také stihli. A tak si jeden říká, dějou se to ale věci.

K O N E C

Autor

Navigace v seriálu<< Dějou se to ale věci 02
4.8 59 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Dobře to dopadlo a dokonce i tak jak jsem předpokládal. Těším se na další povídky od

bert9k

Souhlasím.

picu

Pútavo napísané, výborne, len tak ďalej!

Laděk

Jediný co nevidím jako reálnost je rychlost vyhotovení rozsudku a zákonná doba nabytí úřední moci plus objednání termínu sňatku – tam to prostě nevychází časově, termín na svatbu žádnej ouřad nevydá bez předložení dokladů o bezzávazkovosti obou snoubenců takže například i zákonný moci nabytýho rozvodovýho rozsudku, jeho vyhotovení taky žádnej soud neučuní na počkání – má na to zákonnou lhůtu, kterou si neodpustí do mrtě využít atd. Takže v ideální společnosti – klidně, v Českocourkovsku ale jedině s určitým časovým posunem. 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀 😀… Číst vice »

Junior

Pokud se všichni vzdali práva na odvolání mohl být rozsudek vyhotoven ihned. U toho sňatku by je neoddali kdyby ten rozvod nedoložili. Pokud to měli domluvený tak to mohlo takhle jít, ale asi by úředníci remcali.

Tomas

Skvele vyvrcholenie s (ne)cakanym zaverom 😁. Velmi sa mi pacila Ilonina premena… holt fandil som jej 😂👍🏻🙏🏻
Autorovi prajem dalsie dobre namety a zazitky ktore spise…

6
0
Would love your thoughts, please comment.x