Ve stínu hvězdy, srpu a kladiva 01

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Ve stínu hvězdy, srpu a kladiva

Bylo devátého máje 1945. Pro Anatolu Kosmoděmskojou nic zvláštního než jen další pracovní den na svém hospodářství. Že je na všechno sama, si už zvykla. Manžela Tibora neviděla od září 1939, kdy narukoval do polské armády a zřejmě ho již nikdy neuvidí. Podle jeho posledního dopisu nenastupoval ale do boje proti Němcům, nýbrž proti bolševikům, kteří zoufale se bránící stát zákeřně napadli z východu.

Když Polsko kapitulovalo, doufala, že přežil a že se vrátí.
Za dva roky začaly boje nanovo, tentokrát přišli Němci a ti později odhalili u jakési Katyně spousty zabitých polských vojáků. Že je mezi nimi i její Tibor, nepochybovala.

Jejich vesnice Lypyna se válka bezprostředně nedotýkala. Německá komandatura pouze přes starostu vyhlásila povinné odvody vypěstovaných plodin, jinak je nechávala být.

Válka se mezitím přesunula daleko na východ, aby se v roce 1944 zase přiblížila a přehnala se kolem zase opačným směrem, na západ.
Ve vsi se objevila Rudá armáda, ale vojáci ji jen prošli a byl zase klid. Anatola doufala, že natrvalo. Měla dost jiných starostí.
Třeba s tím, že svým jménem byla spíš Ukrajinkou než Polkou. Tibor byl sice Polák, ale měl ukrajinské předky, ale kdo by se tím na pomezí Uher, Ukrajiny a Polska zabýval? Lidé se brali a hranice se neřešily. Ty byly jen čarou a mapě.

Jenže nyní se objevil nějaký Bandera a ten ve jménu hesla „Ukrajina patří Ukrajincům“ masakroval polské vesnice i v tomto zapadlém kraji. A až ty bojůvky dojdou sem, zabijí i ji?
Tyto a podobné starosti jí plnily k hlavu k prasknutí, ani si nestíhala uvědomit, že jí ještě není třicet let, je vdovou, nemá děti a jako mladá žena by měla také řešit své potřeby. Jenže pořádných chlapů bylo teď jako šafránu. Z války se do vesnice vrátil jediný. Bez nohy.

***

Vasil Bjeljak prošel s 1. běloruským frontem až do Berlína. Viděl nesčetné hrůzy na okupovaných územích, až vstoupil na půdu agresora. Zde ve jménu msty i v jakési otupělosti prostého vojáka raboval, ničil a plenil vsi a městečka, kterými prošli.

Zažil válečnické opojení v dobytém Berlíně, konal, co mnozí ostatní a o měsíc později byl vyslán s dalšími, demontovat a převézt do vlasti celou továrnu, do posledního šroubku. Sebrat dokumentaci, plány, třeba i inženýry a dělníky, zkrátka jako součást reparací vše odvézt do SSSR, jak kázal velký generalissimus Stalin.

Vasil viděl dost, aby si uvědomil, jak je vlastně jeho vlast zaostalá. Zde i nejchudší statek dalece převyšoval kdejaký ruský kolchoz. Lidé tu běžně nosili hodinky a bylo k smíchu, jak jim je dokonce i političtí pracovníci brali a měli jich na celé paži třeba deset, jak nějaké trofeje. Kradli se kola, šaty, nábytek… nic z toho doma nebylo.
Tehdy se Vasil rozhodl, že již se domů nevrátí.

Když vlak s přepravovanou továrnou těžce supěl přes Polsko, Vasil jednou v noci seskočil do tmy a ráno se objevil u vesnice s označenou u prašné cesty omšelou cedulí Lypyna.
Seznal, že je ještě v Polsku, ale když promluvil ukrajinsky, neboť sám byl Ukrajinec, lidé mu rozuměli. Nedůvěřivě se sice tvářili na jeho uniformu, ale Vasil jim vysvětlil, že jako bývalý voják zatím nic civilního na sebe nemá.

„A kam máš namířeno, panáčku?“ zaskřehotala na něj jedna ženština. „Odtud dál už žádná cesta nevede.“
„Nemířím vlastně nikam. Spíš bych se rád usadil. Nepřijme mě tu někdo třeba za čeledína?“
Žena se mírně pousmála.
„Jsi mladý, dobře živený… Třeba Anatola Kosmoděmskaja. Je to vdova a mužská ruka jí jistě přijde vhod. Je to tamhle ten statek s opravovanou střechou, vidíš? Tak běž,“ a pro sebe si broukla, že Anatola potřebuje muže jistě i na něco jiného.
Sama sice také muže neměla, ale podobné touhy už v sobě dávno zabila. Jí už chlap nechyběl.

***

Anatola si Vasila mlčky dlouho měřila, než ho pustila alespoň za plot své zahrady.
„Tamhle jsou vidle. Vykydej chlív a já ti pak řeknu,“ sdělila mu suše a dál se věnovala rozdělané práci.
Vasil se jí líbil, ale ona potřebovala chlapa, co umí pracovat. Na nějakou erotiku ani nepomyslela.

Když Vasil hlásil hotovo, byla příjemně překvapena. Takhle si to představovala.
„Za to si zasloužíš jídlo. Ještě si tě ale dál vyzkouším,“ řekla s pousmáním.

Večer mu nabídla láhev vodky, ale Vasil pil střídmě.
„Zkoušíš, jestli piju? Piju. Na frontě se přímo chlastalo, zvlášť před útokem, ale nyní nemám tu potřebu. A opít jen tak se mi nechce.“
Anatola opět byla překvapena. Být tu Tibor, zpil by se, pak by se na ni vrhl, vzal si ji, ať chce nebo ne a až by se uspokojil, chrápal by až do rána. Že by se na ni Vasil vrhl střízlivý?Jak dlouho vlastně neměl ženskou?
Nedalo jí to a zeptala se ho na to přímo.
„Německo je plný opuštěných ženských. Většina mužů padla nebo je v zajetí. Jestli to chceš vědět, tak pár jsem jich měl,“ sdělil jí a zamlčel, že většinu mu byla po vůli nedobrovolně. No a co? Němci jsou nepřátelé, tak jaképak ohledy.
„Dobře, končím s výslechem. Jsem unavena, jdu spát. Chceš na pec?“ nabídla mu své místo.
„Ne. Dobrou noc,“ vstal Vasil a šel ven.
Je už teplo, na seně mu bude hej.

Anatola té noci usínala rozpačitá. Ten Vasil je opravdu zvláštní.

***

Vasil se osvědčil i v dalších činostech a Anatola ho přijala do domácnosti. Ale už ne jako čeledína, ale jako muže. A protože se od muže očekávají i jiné věci, otevřeně mu to řekla.
Když večer vylezli na pec, dlouze a něžně se líbali a hladili, což se Anatole líbilo, že nešel hned na věc.

Vasil jí laskal prsa, měla je plná a ještě pevná a ona mu slastným sténáním dávala najevo svou rozkoš. Pak mu sáhla rukou do rozkroku a sevřela tvrdý ocas, silný a dlouhý a cítila, jak celý pulsuje nalitou krví. Jak dlouho už v ruce nesvírala pořádný klacek! Úplně z toho tekla.
Vasil poklekl, přitáhl ji za stehna a pomalu do ní pronikal.
„Ahh… ooooh,“ zasténala Anatola a pomalu přijímala ten velký nástroj do sebe. Počáteční tlak a bolest se brzy smísila se slastí. Vnímala každý kousek ocasu a každý jeho pohyb byl spojen se slastným mrazením, které se násobilo.
Anatola nohy co nejvíc roztáhla, ruce měla volně rozhozené do stran a sténala a upřeně hleděla do očí rytmicky přirážejícího Vasila.
Pak to přišlo.
Tělo jí zalil orgasmus. Nevýslovná, dlouho nepocítěná rozkoš jí prostupovala celým tělem a Vasil ji dál neúnavně mrdal a přiváděl tak k dalším záchvěvům rozkoše, že už to nemohla vydržet.
Byla jak hadrová panenka a teprve série rychlých prudkých přírazů ho přivedla k výstřiku semene.

Zatímco on se spokojeně odvalil, Anatola nebyla mocna ničeho. Nohy měla dál roztažené a z klína ji vytékal čůrek semene.

***

Ráno ji klín bolel, jak ho měla celý napuchlý. Po tolika letech abstinence taková síla milování se prostě projevit musela. Vasil byl v pohodě a nyní by se s ní miloval denně, ale Anatola se nejdřív musela dát do pořádku a pak nastavit nějaká pravidla.

***

K setkání s Banderovci, jichž se obávala, nedošlo, zato v roce 1947 přišel jiný nepřítel. Silnější a dá se říct i brutálnější.
Rudá armáda doprovázená NKVD. Při novém rozdělení hranic rozsáhlé území připadlo Ukrajinské SSR a polská Lypyna se rázem ocitla v cizím státě. Vesničané se mohli rozhodnout, zda zůstanou, nebo si sbalí jen to nejnutnější a odejdou do Polska, ovšem nesvobodného s také již dosazenou komunistickou vládou. Bylo to tedy z deště pod okap.

Vasil, který měl s bolševismem své zkušenosti, však Anatolu přemlouval k odchodu, byť velmi tíhla ke svému majetku.
Nakonec souhlasila, že ale poberou na cestu co nejvíc věcí včetně dobytka.

***

„Nikakój karóvy ni sviňjá!“ sdělil jí přísně voják stojící u chlévu a zamezil jí tam přístup
Opodál stojící voják s vínovými výložkami na ramenou se k Anatole přitočil a byl velmi úlisný.
„Jistě by to šlo nějak zařídit. Chceš vědět jak?“

Anatola očima hledala Vasila, ale ten se u kůlny hádal s vojákem, co si lze vzít a co tu musí ponechat.
„Bude to jen chvilka,“ šeptal voják, sáhl jí na zadek a než se Anatola stačila ohradit, vtlačil ji do domu.
U kůlny se strhla prudká hádka, najednou třeskl výstřel z pistole a Vasil se zhroutil na zem.

„Co se stalo? Nechte mě… kde je Vasil? Vasilééééé?“ začala se Anatola zmítat a bránit, neboť ji došlo, oč vojákovi jde.
Ten ji silou přimáčkl ke zdi a vyhrnoval šaty. Do chodby vešel další voják a v ruce držel pistoli.
„He, he, pěkná děvucha. První vy, soudruhu poručíku, pak já. Toho hajzla jsem sejmul. Bránil se vojenské moci,.“ pomlaskával s pohledem na odhalené štíhlé nohy Anatoly.

„Díkaja gadjůka!“ funěl poručík a podařilo se mu vklínit mezi její nohy.
„Ne… neee,“ zmítala se Anatola v marné snaze ubránit se znásilnění.
Muž s ní smýkl na zem, nalehl na ni a nyní už byla každá obrana marná.
Voják uložil pistoli do pouzdra, pozoroval zmítající se dvojici a těšil se, jak tu děvku taky ošuká a lhostejno, zda bude druhý nebo třeba desátý…

Náhle mu zády projela prudká bolest. Zmohl se jen na krátké vyjeknutí a pomalu se složil k zemi. Za ním stál Vasil s krvavou skvrnou na hrudi a velkým nožem v ruce.
Nyní přiskočil k poručíkovi a stejným způsobem skoncoval i s ním. Odvalil ho z ženy a přišel právě včas. Muž už měl venku ocas, který mu teď obscénně trčel z kalhot a erekce z něj vyprchala stejně jako život.

„Ach, Vasile,“ vyskočila Anatola a vrhla se mu kolem krku. „Bála jsem se, že tě zabil!“
„Netrefil se,“ pokusil se Vasil o vtip, ale bolest ho paralyzovala čím dál víc a pomalu se svezl na kolena.
„Vasile… bože,“ žena ho popadla a odtáhla zadními dveřmi do zahrady za velkou hromadu dřeva.
Zde mu poskytla první pomoc. Zásah nebyl smrtelný, ale rána krvácela a ukrutně bolela. Anatola ho cáry košile alespoň provizorně ovázala.

„Musíš se vzchopit a jít, Tady zůstat nemůžeme! Zvládneš to?“
Oba stihli zmizet dřív, než ostatní vojáci začali pročesávat okolí a hledat, kdo se opovážil zabít dva jejich muže!

***

Eržika Jagoda jako zkušená kořenářka i ranhojička byla v tomto odlehlém kraji doslova požehnáním. Doktor zde nebyl a všichni se svými neduhy chodili za ní a ona jen zřídkakdy někomu nebyla schopna pomoci. Rovnala zlomené kosti, prodávala sušené byliny na všechny možné potíže, jen nevyléčitelně nemocným nemohla pomoci ničím jiným než bylinami tišícími bolest.

A k ní po strastiplném putování dorazila Anatola s Vasilem. Eržika bydlela stranou vesnice na kraji lesa a kdo to nevěděl, nikdy by tu chalupu nehledal. Proto taky zde byli oba uprchlíci v bezpečí.

„Pokusím se vyjmout kulku. Uvízla v těle a proto mu působí ty bolesti. Navíc hrozí ztráta hybnosti, rozumíš? Ruka ochrne a zůstane mrtvá,“ řekla žena, když Vasila prohlédla.
„Musíš mi pomoci. Ať vypije tamten odvar, ten mu sníží citlivost, já pak rozříznu ránu a ty ho musíš udržet… Je ti to jasné?“
Anatola vše odkývala a po chvíli nelidský řev bolesti naplnil okolní les. Eržika provedla zákrok hodný zkušeného doktora. Pak v ruce držela kulku, odhodila ji a ránu zase ovázala.
Vyčerpaný Vasil usnul a ženy si zavdaly pálenky.

„Musí tu zůstat několik dní. Já se o něj postarám,“ řekla Eržika. „A co ty?“
„Já nemám kam jít. Rusové ho zranili, mě chtěli… ehm… a vše už asi rozkradli.“
„Dobře. Budeš mi pomáhat se sběrem bylin. Vím, že mi tohle nikdy nesplatíš, tak aspoň takto mi pomůžeš,“ kývla Eržika. „Roky letí a já už nějak ztrácím sílu.“

Anatola na ni zamyšleně hleděla. Eržika nebyla ještě tak stará. Vlastně vypadá stále stejně už roky, co ji zná. Nejeden chlap by by si dal říct, aby se s ní potěšil. Byla plnoštíhlá, měla objemná prsa, větší zadek, ale takové ženy tu byly všechny.
„Kolik je ti vlastně let?“ optala se. „Vypadáš již léta stále dobře.“
Eržika se záhadně usmála.
„Neptej se. Stejně bys nic nepochopila.“
„Ty nejsi… z tohoto světa… viď?“ vysoukala ze sebe Anatola.
„Kdybych vám chtěla ublížit, už to dávno udělám, jestli ti jde o tohle. Žiju tu sama, protože to tak chci. Mluvím s lesními duchy a oni mi dávají tu sílu a znalosti co mám. Víc ti neřeknu. Jestli se bojíš, nemusíš tu na noc zůstávat. Teď si dáme polévku a pak půjdu odpočívat. Myslím, že si to zasloužím.“

***

Vasilovi se obnovily síly po týdnu. Rána se hojila a hybnost ruky byla též v pořádku. Eržika musela být skutečná čarodějka.

Jednoho večera byla Eržika veselá, usměvavá a celá zářila. Prý měla vidění a lesní duchové ji obdařily dalšími schopnostmi. Anatola se tvářila skepticky a ani Vasil tomu nevěřil.
„Vy nikdy nic nepochopíte,“ ušklíbla se Eržika a dala na stůl večeři. Kousky masa v kopřivové omáčce byly vynikající. Anatola vypila bylinný čaj a brzy jí hlava klesla na stůl.

„Tak to bychom měli,“ usmála se Eržika na Vasila.
„Co to má znamenat? Ten čaj? Tys ji…“
„Uspala. Nic jiného. Neboj se. Ráno bude jako rybička, ale to už nám nebude vadit.“
„Co chceš dělat?“
„Chci aby ses se mnou spojil. Pomiloval mě… obdařil mě svým séměm. To je splátka dluhu za tvé uzdravení. Snad toho nechci tak moc.“
„Ale Anatola?“
„Spí a nic se nedozví. Brzo odejdete a svět se bude točit dál,“ vrněla Eržika a dala mu napít.
„Tohle je na posílení, když se necítíš mít na mě dost chutě a síly.“

Vasil se napil. Bylo to studené a příjemně nakyslé. Nejdříve necítil nic, ale po chvíli před sebou viděl ne ženu, ale éterickou bytost, nahou, nádhernou a náhle byl plný touhy se jí zmocnit.
„Vem si mě, drahý,“ říkala ta víla, lehla si k němu a on ji mohl líbat, mačkat a hladit všude kde chtěl a kam dosáhl.
Když jí dostatečně polaskal prsa, nastavila se mu vystrčeným zadečkem v pokleku a Vasil hned vztyčeným ocasem zaútočil na štěrbinu mezi půlkami. Pronik byl snadný v celé délce, až po kořen, jak byla krásně mokrá.
„Ááách… to… je… onooo,“ vzdychala Eržika do rytmu přírazů.

Vasil ji držel v pase a vnímal slastnou masáž ocasu a stejně tak žena prožívala rozkoš, jak jí tvrdý ocas projížděl předlouho neobdělávanou zahrádkou a hlasitě při tom sténala a vzdychala.
Vasil ji náhle přetočil na záda a její nohy si zapřel o ramena. Hluboký pronik ocasu ji zabolel, ale pak se v ní vzedmula vlna slasti.
„Božeeee… anooo… och… už… anooo,“ křičela, když jí rozmrdaným klínem strojově projížděl tvrdý ocas a ve chvíli jejího vyvrcholení Vasil po několika rychlých a hlubokých přírazech do ní vypustil zásoby semene.

Nestačil se ani vydýchat a Eržika se mu přesunula ke klínu a vsála povadající mokrý slizký ocas do pusy. Laskala ho jazykem, pohrávala si s uzdičkou a když začal tuhnout, pevně ho obemkla rty a začala sát. Rytmicky pohybovala hlavou a při nádechu ho honila rukou. Když byl pták tvrdý na kámen, osedlala si ho.
„Máš… ho… hluboko… ve… mně… oooh,“ drmolila a dosedala až po kořen.
Mezi roztaženými pysky a zaraženým ocasem vytékala šťáva, až měla klín celý zmáčený. Prsiska se jí pohupovala, Vasil je mačkal a dráždil a Eržika, rukama zapřená o jeho ramena, si to užívala.

Pak změnili polohu, kdy ležela na zádech, doširoka roztáhla nohy a umožnila mu tak co nejhlubší pronik.
„Božeee… áááh… anoooo…“ sténala a zmítala se slastí pod jeho přirážejícím tělem .
Poševní svaly mu svíraly ptáka a tření bylo intenzívní a silné. Eržika se zalykala rozkoší a měla už několikátý orgasmus.

Vasil jí během přírazů rozséval polibky zejména na prsa s velkými stojícími bradavkami. Taky na krku a u uší byla žena citlivá a vzdychala slastí, když ji tam líbal. Vasil si s ní dělal, co chtěl. Otočil ji na bok, zarazil ho do ní zezadu, pozvedl za stehno a druhou rukou zespoda podebral a zmáčkl prso. Eržika sténala a cítila blížící se další vyvrcholení.
„Ah… ah… ah… ááááh,“ vykřikla a nesla se na vlnách vrcholné rozkoše.
„Teď zas poklekni,“ zašeptal jí do ucha.

Eržika poslechla a pak zaúpěla, když cítila, jak jí Vasil tlačí žaludem na svěrače.
„Ne… to nee!“ snažila se ho vymanévrovat, ale Vasil byl už rozhodnut a tlačil se do ní silou.
Eržiku zalil pocit, že tu teď klečí jak poddajná kurva, kterou do zadku mrdá nějakej odpornej zákazník. Připadala si jak špína. Úd do zadku, je to vůbec normální?

Zprvu bolestivý pronik pomalu naplňoval jiný pocit, ale slast necítila žádnou. Jen už ji to nebolelo a pomalé pohyby byly dokonce i trochu příjemné. Zato Vasil cítil silné sevření a věděl, že to dlouho trvat nebude.
„Seš… velkej… trochu… to… bolí… uuuh,“ hekala Eržika a Vasil zatínal zuby, aby oddálil výstřik, ale pak už to z něj šlo.

Výron semene v zadku jí sice nevyvolal orgasmus, ale i ona se spokojeným vydechnutím dala najevo své uspokojení. Spíše to bylo proto, že ocas opustil zadek, ale nahlas to neřekla.
„Napij se, miláčku,“ podala Vasilovi hrnek a sotva dopil, propadl se do hlubokého spánku pro odpočinek těla a nabrání sil.
Zasloužil si to.

***

Ráno si Vasil ani Anatola nic nepamatovali. Zato Eržika byla plná energie, stále na se všechny usmívala a Vasilovi připadala nějaká mladší a hezčí. Sám se cítil zase podivně zesláblý a malátný, jakoby vysátý od energie.
„Jsi plně zdráv,“ řekla Eržika, když mu naposledy zkontrolovala zhojenou ránu.
„Vraťte se domů a mě vyhledejte jen v případě potřeby, ano?“ rozloučila se s nimi.
Tolik dní lidské společnosti ji samotné nedělalo dobře. Byla zvyklá žít sama.

***

Anatolin statek ve vsi zel prázdnotou. Vše bylo rozkradeno a v domě zbyly jen holé zdi.
„Přesto neodejdeme s prázdnou,“ řekla Anatola a táhla sebou Vasila do sklepa.
Tam v jednom místě vyjmula ze zdi jeden kamenný kvádr, sáhla tam a v ruce držela malou umělecky zdobenou krabičku.

Kámen zase zasunula zpět a teprve venku krabičku otevřela. Obsah tvořily úlomky zlata, prsteny i nějaké šperky.
„Rodinný poklad mojí rodiny. Mojí a Tiborovy. Společné cennosti na horší časy. Ty teď nastaly, takže co půjde, prodáme…“ řekla Anatola, ale Vasil krabičku zase zavřel.
„Ne. Určitě to zvládnem i bez prodávání rodinných šperků. Jdeme.“
„Počkej a kam?“
„Na západ. Tady bude už jen hůř! To mi věř! Žil jsem v tom svrabu dost dlouho!“ řekl Vasil tvrdě a ze špalku si na cestu vzal sekeru. Ta jediná tu jako zázrakem zůstala nepovšimnuta.

***

Hraniční řeku Bug přešli po mostě. Polská vojenská hlídka se uspokojila prohlášením, že jsou Poláci. Anatola mluvila pravdu, Vasil zalhal, ale vojáci už tudy viděli procházet spoustu běženců, a tak jim jen popřáli šťastnou cestu.

Putovali rovinou Polska dál na západ, ale ve všech vesnicích je nikdo nechtěl zaměstnat.
Přístřeší na delší čas jim byl ochoten poskytnout až sedlák Swiniewski a ač zprvu bylo zřejmé, že zadarmo to nebude, prozatím o tom mlčel.
„Vy jste manželé?“ bylo jeho první otázka.
„Ne… ee… totiž,“ zajíkla se Anatola, protože si uvědomila chybu.
„Dobře. Ty budeš tady v komoře a ty,“ sedlák ukázal na Vasila. „Vzadu u chlívů. Je tam bejvalej čeledník, tak se tam ubytuj. A aby bylo jasno, Vstává se v pět. Nejdřív se obstarají zvířata, pak my. O sedmé přijde Vendula, hospodyně co vaří, pere, uklízí. Stravu a bydlení vám strhnu z platu rovnou, takže co dostanete na ruku, je vaše. Než vás ale přijmu, chci vidět, jak umíte pracovat. Týden jste tu na zkoušku zadarmo. Souhlasíte?“

Souhlasili a aspoň na týden měli o jídlo a přespání postaráno.

Autor

Navigace v seriáluVe stínu hvězdy, srpu a kladiva 02 >>
4.4 45 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Marťas

Velmi slibný začátek. Za mě výborně namíchaná směs historie, okultismu a erotiky. Těším se na pokračování, jsem zvědavý kam až Vasil a Anatola ve svém útěku před komunisty dojdou. Zda zůstanou na území Polska a nebo se nakonec usadí někde v Čechách.

Laděk

Klidně mohli skončit až za Veľkou Mľákou nebo u klokanů – pokud by se jim povedlo opustit Polsko po moři. Jinak v podstatě kdekoliv v Evropě, ona tolikrát omílaná „železná opona“ v době děje ještě nebyla tolik neprostupná, jako třeba v 70. letech a kdo opravdu chtěl, „na druhou stranu“ prošel …

dedek.Jeff

Opět vynikající výlet do historie, okořeněný erotickou. Ještě je připraven k vydání druhý díl pro zvědavé čtenáře.

3
0
Would love your thoughts, please comment.x