Dialog s Miroslavem Florianem
„Když láska umírá,
je nejsilnější,
rozvine se jak infantérie
při marné zteči.
Když láska umírá,
svět se boří
a duje vítr, ten popálený vítr
z Tichomoří.
Když láska umírá,
drtí jak Golem.
A potom zadrhne o pavučinu,
o neviditelné sbohem.
Když láska umírá,
ty myslíš, že se vzdává?
Budem u ní bdít a budem za ni dýchat,
i když už nepoznává…“
„Když láska umírá,
v její sílu musíš skálopevně věřit,
nedbat obětí
čas sobě spravedlivě měřit.
Pak se ten hrůzný zázrak, vyvolenče boží,
i tobě možná jednou stane.
Ta, co již nepoznává, rozhrne smrti hloží
a novým žárem, sice zvolna,
ale znovu vzplane.
Za polibek, když ústa již nejspíš navždy mlčí,
nahlas poděkují znovu živé modré její oči.
Procitne v čase, kdy hvězdy lehce blednou.
V něm, v udivených očích, znovu uslyšíš
to tobě tak dobře známé: Ještě jednou! … Ještě jednou…“
To je tak strašně smutné.
Poněvadž je to z mého života. Jako mnoha lidem se i mi v něm střídají série „veselých příhod z natáčení“, aby byly bez varování vystřídány „rychlýni zkratkami od průseru k průseru“. Neztěžuji si. Jsem vyvolenec boží. Jak je v textu předpovězeno, mé prdelaté kůzlátko se z vigilního kómatu probralo, šest let na mě mluvily pouze její modré oči, ale pak nám – přes všechny obtíže z ochrnutí – ještě dvanáct let i na invalidním vozíku bylo spolu dobře na světě.
Je to smutné, moc smutné, ale tak Ti každý může závidět, že opravdu víš, co je to láska.
Že jsi ji potkal, že jsi prožil.