V osidlech démona 01 – Tajemný dům

„To snad není možný, já jsem ale blbá,“ nadávala si Alice. Snažila se udržet auto na silnici. Provazce vody se řítily z oblohy, ani stěrače zapnuté na plný výkon nestíhaly všechno odstranit. A tak jen tušila, kudy vede cesta. Oblohu proťal blesk a vzápětí zahřmělo.

„Do prdele, to bylo blízko.“
„GPS signál ztracen,“ zachrčela navigace.
„To mi ještě chybělo, že já kráva mu na to zase skočila. Prej když za ním přijedu, tak mi všechno vrátí. Táhnout se za ním do horoucích pekel, a ještě v tomhle počasí.“

Najednou jí v mysli vytanul obrázek exmanžela. Prožili spolu několik krásných let… a ten sex. Jen si vzpomněla na jeho tvrdý žilnatý ocas, pocítila zašimrání v podbřišku, bradavky se vztyčily vzrušením a kalhotky měla celé vlhké.

Další zahřmění vrátilo Alici zpět do reality. Lekla se tak, až málem sjela do příkopu, který se proměnil v regulérní potok. Upírala zrak před sebe, podle navigace se měla blížila někam k lesům. Do nejbližší vesnice to bylo zhruba třicet kilometrů a otočit se neměla kde.
„To dám, nejsem žádná baba,“ dodávala si odvahu, „tahle bouřka nemůže trvat věčně. Když bude nejhůř, někde sjedu a počkám až to přejde.“

Vyjela na vrchol kopce a před sebou viděla hradbu temného lesa, stromy se slévaly v jednolitou neprostupnou zeď, ve které mizela klikatící se silnice. Tu zahlédla jen díky sérii záblesků. Bezradně koukala do navigace a doufala, že někde najde alespoň malé odpočívadlo. Ani za nic se jí nechtělo do temnoty.
Nakonec si přeci jen dodala odvahu, sešlápla plyn a vydala se vstříc svým obavám.

Vjížděla do lesa a celé tělo jí zachvátila panika. Strach z neznámého, strach ze tmy, Alici připadalo jako by se měla klenba stromů na ni zřítit, jako by starobylí velikáni natahovali své ruce jen proto, aby ji rozmačkali. Těkala pohledem z jedné strany na druhou v očekávání, že se odněkud něco vyřítí. Vítr se proháněl mezi stromy, hnal proti čelnímu sklu proudy vody, listí i drobné větvičky. Další blesk. Alice trhla v úleku volantem.

„To není možné…“ uklidňovala se, když se jí povedlo srovnat auto, „kdo by tu co dělal…“
Srdce jí zběsile bušilo a ruce se třásly. Přehrávala si scénu, kterou jí poskytl záblesk. Ve zpětném zrcátku zahlédla postavu v roztrhané noční košili. Muselo se ochladit, protože i přes puštěnou klimatizaci se zamlžovala okna. Už před tím viděla sotva na deset metrů. Zatáčku vybrala na poslední chvíli. Další blesk rozzářil temnotu lesa. Uprostřed silnice spatřila opět tu podivnou postavu.
Prudce dupla na brzdy. Bahnitou řeku tekoucí přes silnici ani nezhlédla, jen zaslechla, jak do ní najela. Auto ztratilo kontakt se silnicí a řítilo se i s Alicí mezi stromy. K jejímu štěstí tam byla stará lesní cesta. Řítila se smykem a snažila se znovu získat kontrolu nad autem.
„A kurva!!!“
Alicin výkřik se rozléhal autem ještě ve chvíli, kdy se lesem vracela ozvěna mačkaných plechů, přes cestu ležel strom.

Otevřít oči byl nadlidský úkol. Hlava třeštila, hrudník byl v jednom ohni a spousta další menších bolístek. Konečně rozlepila jedno oko. Bolest a zase jenom bolest. Točil se s ní celý pokoj. Druhé oko. Zaostřit na strop. Byl dřevěný, kazetový, Alice takový viděla snad jen na zámcích. A zvláštní mihotavé osvětlení, od svíček nebo petrolejek.
Pokusila se otočit hlavu, přivodila si jen další vlnu bolesti. Rozhlížela se s největší opatrností, velká knihovna, oheň v krbu, dveře. Pokusila se zvednout, aby si mohla prohlédnout i zbytek pokoje.

„Pomalu, myslím, že to není dobrý nápad,“ oslovil ji neznámý muž a přidržel ji za rameno v posteli.
„Co…? Kdo…?“ pokusila vykřiknout Alice.
„Šššš… tiše… měla jste nehodu.“
„Jak…? Proč…?“ sípala nedokončené otázky.
„Pomalu. Nebojte se. Nepotřebujete napít? Tady je voda.“

Pomohl jí zvednout hlavu a přidržel sklenici chladné vody u rtů. Žíznivě hltala až jí studená tekutina stékala po krku.
„Pomalu, ne tak rychle, ještě vám bude špatně,“ brzdil ji.
„Kde to jsem? Co se stalo? Kdo jste?“
„U mě doma. Měla jste nehodu, strom přes cestu…“

Hlavou jí vířily útržky vzpomínek – bouřka, tma, blesky, liják, les… exmanžel… víc toho nebylo.
„Telefon? Auto?“
„O telefonu nevím, stejně tady není signál. A auto je na odpis. Měla jste kliku, že jsem vás vůbec dostal ven a do bezpečí.“
„Aha…“ tvář se jí zkřivila bolestí.
„Něco na bolest?“
Poslušně spolkla dvě pilulky a během několika okamžiků usnula.

Po probuzení se cítila o něco lépe, navíc jí to začalo i trochu normálně myslet. Ležela na posteli a moc toho na sobě neměla, pokud mohla soudit, tak pouze obvazy a kalhotky. Pokusila se pohnout a posadit. Zatočila se jí hlava, ale zvládla to. Deka se z ní sesunula. Hrudník ji nepředstavitelně bolel při každém nádechu, naražená žebra, nejspíš od pásu, o čemž svědčila vybarvující se modřina. Ruce na tom nebyly o moc lépe, náplasti a obvazy.

„Musím zjistit, kde to jsem,“ řekla si pro sebe a spustila nohy z postele na zem.
Chodidla se dotkla hebkého koberce. Venku dál zuřil vítr, svištěl a proti velkému oknu hnal provazce deště. Navzdory tomu bylo v pokoji příjemné teplo. Opřená o stěnu se sunula kolem pokoje. Vyhlédla ven a nic krom stromů a vody nezahlédla. Už jen z toho pohledu ji roztřásla zima. Raději šla dál, až ke dveřím.
Už se chystala vzít za kliku a otevřít, když zaslechla blížící se kroky. Nejrychleji, jak dokázala, se vrátila do postele a předstírala spánek. Čekala, kdy se otevřou dveře. Předstírání spánku ji dostalo na hranici mezi vědomím a nevědomím.

V křesle vedle krbu seděl tajemný muž. Urostlý, svalnatý tak akorát, opálený, krátké tmavé vlasy. Upřeně sledoval postel. Ne postel, ale ji na posteli. Už jen z toho pohledu ji mrazilo v podbřišku. Propaloval ji pohledem, jako by viděl skrz deku, kterou byla přikrytá. Necítila žádná zranění, ani obvazy. Nadzvedla deku.
Nic, žádná zranění, žádné obvazy, ani žádné prádlo. Nevěřila vlastním očím, rukama opatrně klouzala po těle. Vzrušilo ji dotýkat se sama sebe. Bradavky se jí bolestivě vztyčily, mezi nohama cítila vlhkost. Dlouho necítila takovou touhu a chtíč. Nikdy netoužila se předvádět před cizím mužem, ani románky na jednu noc Alici nic neříkaly.
Přestávala se ovládat, ruce samovolně klouzaly po těle. Hladila se po tváři, po krku, po stehnech, zkoušela oddálit tu chvíli, kdy se dotkne prsou, nebo rozkroku. Sama věděla, že je to naprosto marné. Už jen deka dotýkající se bradavek ji přiváděla k šílenství. Jedním pohybem shodila deku na podlahu. Sevřela své plné pevné dvojky v dlaní, jakmile se jich dotkla, vykřikla vzrušením a málem dosáhla orgasmu. Něco takového ještě nezažila, měla citlivá ňadra, ale tohle by jiné, silnější. Roztáhla nohy. Prsty prohrábla upravený pečlivě udržovaný porost. Lapličky se rozestoupily. Cizinci se naskytl pohled do hlubin jejího těla. Maximálně vzrušená zakroužila kolem zduřelého knoflíčku rozkoše, hlasitě zasténala, prsty vklouzly dovnitř až to mlasklo. Pár pohybů a Alici zachvátil orgasmus. Když se vzpamatovala, sklouzla pohledem do křesla, do prázdného křesla.

Vrátila se zpět do reality. Celá zadýchaná a vzrušená. Na prstech cítila svou vůni. Přehrávala si v hlavě posledních několik okamžiků. Zaslechla vrznutí dveří? Slyší kroky? A kde je deka? Myšlenky se řítily jedna za druhou. Převládala však podivná a zvláštní stopa vzrušení a uspokojení, jaké ještě nezažila.

Znovu vstala z postele a zvedla deku. Došla ke skříni a otevřela ji. Měla štěstí, našla oblečení. Triko, kalhoty, ponožky, boty. Bez velkého přemýšlení to oblékla. Konečně si nepřipadala tak zranitelná. Oblečení bylo sice trochu větší, ale pořád to bylo lepší než běhat po neznámém domě jen v kalhotkách.

Tiše vklouzla na chodbu na jejímž konci zahlédla proužek úzkého světla vycházející z pod dveří. Plížila se temnou chodbou směrem ke světlu a zkoušela jedny dveře po druhých, neúspěšně, všechny zamčené. Stála u posledních dveří. A naslouchala. Ticho a klid ji přimělo stisknout kliku a velmi pomalu otevřít dveře. Pracovna, starobylý stůl, knihovna, psací stroj a telefon z minulého století.
Překonat pár metrů ke stolu, zvednout telefon, vytočit 112 a… nic, telefon byl hluchý.

„Ehhmm, ehhmm,“ ozvalo se za Alicí, „telefon nejde. Jsme uprostřed lesů, byla bouřka a spousta stromů popadalo a bohužel i přes telefonní vedení.“
„A co mobil?“ zareagovala.
„Jsme uprostřed lesů,“ prohlásil a rozpřáhl ruce, jako by to vše vysvětlovalo.
„A… co…“ Alice nemohla najít slova.
„Všude kolem je hustý les a jediná cesta odsud je teď spíš bahnitá řeka. A k silnici je to pěkných pár kilometrů.“
„Ale…“
„Žádné ale, teď tady musíme spolu zůstat minimálně pár dnů. Jídlo máme a vody je dost.“