Z okna do okna – hadí královna 02/10

Z OKNA DO OKNA – HADÍ KRÁLOVNA 02/10

Seděli jsme vedle sebe na jednoduché, tvrdé, i když polstrované lavici. Vilná Vilma si spokojeně protahovala mezírku a já mlčel.
„Hele, a nechtěl bys mě to chvíli dělat ty? Mě už bolí ruka,“ řekla najednou a s významným pohledem se snažila dát najevo, jak nesmírně by ji to potěšilo.
No proč ne? Šoupnul jsem ji ruku do klína, prst protlačil dovnitř a palcem zatlačil na erotický čudlík.
„No to je jiný kafe,“ poznamenala spokojeně. „Poslyš, jak ty se vlastně menuješ?“ zeptala se nevtíravě a snažila se přitom zaujmout pohodlnější pozici.
„A to jako proč?“ vrátil jsem jí otázku.
„Přece ti musím nějak říkat, ne?“ odvětila logicky.
„No dobře. Tak třeba… Richard Čmajzpero. Spokojená?“
Rozesmála se.
„Tak to je fakt originál. Je mi to jasný, ale ten Ríša se mě líbí, toho beru.“
„Jo, všecko jsme si vyjasnili a ty mi teď povíš, jak ses k tomu hadímu kroucení dostala. To by mně fakt zajímalo.“
Myslel jsem to vážně a ona to tak i vzala.

„Takže ty bys rád věděl, jak jsem se stala hadí – jak jsi to je říkal – královnou? No, jeden čas mi tak i říkali,“ povzdechla si nostalgicky. „Je to jednoduchý. Narodila sem se v cirkusový rodině a od malinka mě k tomu cvičili. Musela sem poslouchat, jak jinak, a denně cvičit. Prostě to u cirkusu tak chodí. Jenže jak sem vyrůstala, bavilo mě čím dál víc upravovat a zdobit maringotku, vymejšlet různý vylepšení a podobně. Zajímalo mě to čím dál víc, až sem se v patřičnou dobu vzbouřila a řekla, že cirkusovat nebudu, že chci dělat návrhářku interiérů. Byl z toho děsnej poprask, ale prosadila sem svou. Tak mě dali k babičce, abych si uďála gympl a pak vystudovala obor bytovej architekt. No, a když sem všecko úspěšně zvládla, koupila sem si byt a začala makat na plnej úvazek. Ale i tak, každej den pilně cvičím, abych si udržela kondici. Je to prima, bejt takhle ohebná. Jo, a taky bych chtěla říct, že bych ti to tady mohla zútulnit, jestli budeš chtít. Máš to tu děsně prázdný.“

Přestal jsem se jí hrabat v klíně a zvažoval její nabídku.
„Sem na to zvyklej,“ řekl jsem nakonec.
„Ale já nemyslím, že bych ti to tu zastavěla nábytkem. Stěny by docela zasloužily nějak oživit, aby tady bylo útulnějc a tak jako teplejc. Kdyby tady nebylo takový vedro, jeden by si moh myslet, že je v márnici,“ namítla.
„V márnici je víc věcí než tady,“ kontroval jsem.
„No jo, to je vlastně fakt. Ale zvelebit by to tady chtělo.“
„Ty sháníš kšeft, viď?“ zeptal jsem se přímo.
„Ale né, nesháním. Kšeftů mám dost. A navíc si sem tam přivydělám vystoupením,“ objasnila mi, jak si na tom stojí.
„V jakým vystoupení?“ začal jsem se zajímat.
„No, prostě v ňákým exklusívním klubu, nebo v soukromí předvedu svou „hadí“ sestavu. V klubu je to v pohodě, ale v soukromí se mě vobčas ptaj, jestli bych jim to nemohla předvýst nahá. Sice se chvíli cukám, ale když přistoupěj na mý podmínky a zaplatěj desetinásobek předem, tak jim to zvopakuju. Mně to nakonec nic neudělá a jim peněženka nezhubne. Hele, víš co? Já ti ji předvedu,“ řekla z náhlého popudu.
Vyskočila z lavice a postavila se asi čtyři kroky ode mne.

„Ne ne ne,“ honem jsem ji v tom snažil zabránit. „Neznám ty podmínky a peněz taky nemám na rozdávání,“
„Ale di ty trdlo. Tobě to přeci ukážu zadara a ještě k tomu možná něco přidám,“ usmála se.
„No jó, ale jaký máš ty podmínky?“
„Vždycky požaduju, že mě nebude nikdo vošahávat ani při tom ani potom, a taky že musej respektovat to, že tím nedávám souhlas k sexu. To ale pro tebe neplatí.“
Znovu se usmála a rozvlnila své „hadí“ představení.

Určitě jste už někoho slyšeli říkat:
„To se nedá vyprávět, to se musí vidět.“ Tak přesně tohle platí pro to, co mi Vilma předvedla. Neskutečné proplétání rukou, nohou a vůbec celého těla, jako kdyby snad ani kosti neměla. Chvílemi jsem míval pocit, že se snad zasukuje, avšak vždy se nějakým záhadným způsobem rozmotala a pokračovala dál. Když skončila, zůstal jsem sedět s očima pořád navrch hlavy.

„Tak co? Líbilo se?“ zeptala se zadýchaně.
„Asi neexistujou slova, kterejma bych to uměl říct,“ odpověděl jsem upřímně, protože mě nic lepšího nenapadlo. „Moc, moc, moc!“ dodal jsem, aby uslyšela aspoň trochu chvály.
Bylo na ni vidět, že i to málo ji evidentně těší. Úsměv ji rozzářil tvář, když pomalu přistupovala ke mně.
„Že nevíš, co teď udělám?“ zeptala se škádlivě.
„To netuším.“
„Protože pro nás neplatěj žádný pitomý podmínky, tak si tě pěkně vosahám a ty mě pak pěkně vojedeš,“ sdělila mi rozverně.

Proti tomu nebylo co namítat. Klekla si mi mezi nohy a rukama mě začala dráždit po stehnech postupujíc vzhůru, až si vzala do parády mého ležícího povaleče. Měla úžasně něžné a jemné ruce a dovedla jimi kouzlit. Nikdy jsem nezkoušel, za jak dlouho se uschopním podruhé, a tak jsem čučel jako jójo, když mi po půlminutě stál v pozoru jak vojcl před kaprálem.
„Tak holt pudem na to,“ pomyslel jsem si, jenže než jsem stačil vstát, klekla si obkročmo na lavici, klínem se přivinula k mému a šoupla si ho dovnitř naostro.
„Tak mě tak napadlo, Ríšo,“ zamyslela se, aniž nějak komentovala svůj počin, „že sem si všimla, že tady máš takovej ten chodící pás. Co kdybysme to vyzkoušeli na něm?“
Nevěřil jsem svým uším. Jak by to, proboha, chtěla provést?
„To jako myslíš, že budem šoustat a přitom chodit? To si akorát tak nabijem hubu.“

Usmála se, vstala a podala mi ruku. „Poď,“ řekla a už mě táhla k onomu přístroji. Stoupla si na něj, předklonila se a chytila se držadla s ovládáním. Pak vystrčila prdelku.

„Ty si sem nestoupej. Zůstaň mimo, jen ho do mě šoupni,“ nařídila.
Zdálo se mi to poněkud krkolomné, ale povedlo se. Jakmile ucítila nábojnici v komoře, zapnula mašinu a opatrně spustila běžící pás. Rozešla se do normální chůze a já z toho byl paf.
„Tak jaký to je?“ zeptala se zvědavě.
„Bezva,“ odpověděl jsem popravdě. Aby taky ne. Tím, že měla nohy u sebe, o to víc mi svírala ptáka, a tím jak šla mě ho masírovala tak, jak by to jinak nedokázala.
„Mě se to taky líbí,“ poznamenala a trošku přidala do kroku. Joj, to byla slast!
„Vo tom nepochybuju, ale sem v tobě navostro a co když budu muset stříkat?“ položil jsem zásadní otázku.
„Tak ho prostě vyndáš dřív,“ opáčila nevzrušeně, jako by o nic nešlo. No jasně, jak jinak. Že jsem se vůbec ptal.
„Takhle bych se chtěla procházet každej den. Ty ne?“
„Na to já nemám čas.“
„A máš ty vůbec čas na něco?“
„Nemám, musím makat, až se ze mě kouří.“
„Ty si ze mě utahuješ.“
„To bych rád, ale neutahuju. To ty snad musíš taky, ne?“
„Jak kdy,“ odtušila. „Poslyš, moh bys zkusit trochu přirážet? Já že už to na mě de a moh bys to popohnat.“

Moc se mi to nezdálo, ale zkusil jsem to – a ono to šlo. Jen jsem ji musel pevněji sevřít v bocích. Párkrát jsem ji pošťouchnul a udělala se. Nepřestala v chůzi a o to důsledněji mi žmoulala násadu. Tolik jsem se na ponořil do blažených pocitů, že jsem málem zaspal vlastní vyvrcholení. Na poslední chvíli jsem se vyškubnul a nacákal všechno na ni.
„No, a je po ptákách,“ vzdychl jsem zklamaně.
„Proč? Nelíbilo se ti to?“ podivila se, sestupujíc přitom z běhací mašiny.
„Ale jó. Bylo to fantastický. Jenže sem měl představu, že až se uděláš, střihnem si to postaru, abych měl pocit, že sem si vopravdu zaprcal. Ale takhle…?“
„Božínku, a co ti v tom brání. Chvilku počkáš a je to,“ potřásla hlavou, jako že normálka. „Kde máš koupelnu, umejem se spolu,“ řekla věcně.

Vedl jsem ji do koupelny a cestou ji vysvětloval, že hodina, kterou jsem ji věnoval, už uplynula a víc nemám čas. Než jsem ji to vyoslil, zapadli jsem do koupelny, kde byl jen sprchový kout.
„Ále, hodina sem, hodina tam,“ bezstarostně mávla rukou a pustila sprchu.

Bylo to příjemné masírovat její hebkou kůži, mazlit se s kozičkami a brouzdat se chlupatým porostem její kundičky. A ještě lepší bylo ucítit její citlivé ruce na kterémkoliv kousku těla, především pak v rozkroku, kde se dlouho věnovala laskání mého nečekaně dychtivého stříkače. Nic však netrvá věčně.
Seděli jsme s Vilmou na lavici a mě najednou přestalo záležet na čase.
„Má pravdu,“ říkal jsem si, „další hodina mne nezabije.“ Držel jsem ji kolem ramen, zatímco ona si pohrávala s mým vercajkem.

„Co ty vlastně děláš, Ríšo?“ zeptala se stylem, jako aby řeč nestála.
Podíval jsem se na ni a najednou mi začaly docházet různé prapodivné konspirační teorie, jako jestli ji na mě někdo nenasadil, aby zjistil co dělám, nebo jestli mě má sledovat a hlásit každý můj krok, ať už té, či jiné straně, případně jiné bizarnosti z oblasti bezpečnosti. Přece jenom jsem pracoval na utajovaných věcech. Jestli tomu tak je, pak jsem na to přišel pozdě a bude průšvih.

„Řeknu ti to takhle,“ řekl jsem tiše. „Mně znáš jen od vidění z ulice. U mě jsi nikdy, a to zdůrazňuju, NIKDY NEBYLA! Seš tady jen díky mý blbosti a sem už nikdy nepřídeš. A jestli se o mně někde někomu zmíníš, ohrozíš nejen mě, ale i sebe. Řek sem to srozumitelně?“
Vytřeštěně na mně koukala.
„Ty seš v ňáký mafii?“ zeptala se stísněně.
„Ne, se zločinem v jakýkoli podobě nemám nic společnýho, ale jsou i jiný nebezpečný věci, vo kterých je lepší nevědět.“
Moc se mi ji nepodařilo uklidnit. Seděla celá zaražená, až jsem měl pocit, že ji v tuto chvíli veškerá nymfomanie přešla.
„A to už se jako nikdy neuvidíme?“ skoro bázlivě se optala.
„A ty bys chtěla?“
„Jasně že jo, i když seš tak tajemnej,“ řekla už odvážněji.
„No, semtam bych asi taky nebyl proti, jen by to nesmělo bejt tady,“ mínil jsem trochu váhavě. Jenže je fakt, že se mi to s ní docela líbilo a bylo by škoda její vstřícnost nechat ležet ladem.
„Dyť můžeš přijít ke mně, a kdyby i to nešlo, mám v jedný vesnici chalupu. Tam bysme mohli řádit, jak utržený ze řetězu,“ rozpovídala se Vilma a dychtivě očekávala mou odpověď.
„Hmm. Něco vymyslím,“ zabručel jsem neurčitě a dodal: „Možná bys mě už mohla zprovoznit, co ty na to?“
Vrhla se mi do klína a vším svým umem mi vcelku brzy postavila šulína do latě.
„Tak jak to budeš chtět? Na stojku, do mostu, nebo jinak?“
„Dyť sem ti říkal, že to chci normálně vleže,“ zopakoval jsem ji své přání.
„Jó, na to taky dojde. Myslela sem to, že by sis to dal jako takovej předkrm, než mě vobskočíš dovopravdy. To bys moh, ne?“

Oči ji svítily jako lucerničky, tak moc si to přála. Tak jsem ji kývnul na stojku. Shýbnul jsem se pro prezervativ, ale zavrtěla hlavou, že ne. „To si navlíkneš až potom,“ vysvětlila mi. Vzápětí udělala stojku do svíčky a zvolna roznožila. Přistoupil jsem k ní, přidržel za nohy a dovnitř pronikal jen lehce, abych příliš nenarušil její rovnováhu. S přirážením jsem to také nepřeháněl, abychom se oba neocitli na zemi. Jenže to jsem podcenil její umění. Po chvíli sklopila nohy a zahákla se jimi v pase. Nejprve jednou rukou a pak i druhou se opřela o má kolena, a já ji najednou šukal ve vodorovné poloze, což mi dělalo značný problém se stabilitou. Už jsem ji chtěl říct, ať se vrátí do původní polohy, když se, k mému nezměrnému údivu, zničehonic udělala. Přestal jsem se hýbat, abychom nespadli a jen čekal, až ji odezní orgasmus. Poté se šikovně vysmekla a ladným kotoulem se postavila na nohy.

„Tak to byla parádička,“ pochvalovala si. „Seš moc šikovnej. Jen málokdo ví jak na to. Většinou se ani neudržej uvnitř a někdy i spadnem. Jeden byl tak „šikovnej“, že si přitom málem urval péro. No nic. Tak kam si mám lehnout? Na podlahu nebo na lavici?“ zeptala se věcně a zároveň mi podávala gumu, abych si ji nasadil. Kde se v její ruce vzala, nemám potuchy.
„Kde ti bude milejší,“ odpověděl jsem a přitom si natahoval gumový návlek.

Pleskla sebou na zem a vystřelila nohy do praku. Klekl jsem se mezi ně a opřen o ruce jsem zaměřoval cíl.
„Vejdi a neuškoď,“ vybídla mě.
Tak jsem tedy vešel, či spíše se vsunul do vstřícné skuliny a snažil se neškodit. Jen jsem v ní zvolna popojížděl nahoru a dolů, a snažil se si to co nejdéle užít.
„Hele, nevadí ti to takhle pomalu?“ napadlo mě najednou.
„Právě naopak,“ řekla potěšeně. „Skoro všichni co sem měla na mě hned vlítli, aby ukázali, jaký sou borci a pozdějc znovu, aby to už pro změnu měli za sebou. Jen pokračuj.“

Zaklesla mi nohy za záda a přitáhla mne víc k sobě. Skoro jsem se na ni položil a přitom ji masíroval naducanou hruď. Zavrněla blahem a chvíli nato se rozechvěla v orgasmu.
Pokračoval jsem dál stejným tempem snad patnáct, možná dvacet minut. Byl jsem u vytržení. Ne z toho, že mi to tak dlouho trvá, ale z toho, že během té doby se udělala třikrát. K neuvěření. Nicméně i ve mně už vzrušení stoupalo k vrcholu. Poznala to a začala mi vycházet vstříc. To mne urychlilo víc, než to, že jsem přitvrdil. Když bylo po všem, zalehl jsem Vilmu plnou vahou. Přitiskla mne k sobě, jako by se bála, že ji uteču. Odpočíval jsem. A jak jsem si tak lebedil a pomalu opouštěl příjemné prostředí Vilmina klína, trhnul jsem sebou překvapením. Tělem jí zničehonic proběhlo lehké zachvění opožděného orgasmu.
„Páni, jak ty to děláš?“ pronesl jsem v úžasu.
„Já ti ani nevím. Prostě to ňák samo,“ přiznala se.
„To teda čumím. No, každopádně je na čase se dát do pucu,“ oznámil jsem Vilmě neodvratný konec našich hrátek.

Následovalo trochu hygieny, Vilma si pak z podlahy posbírala svršky a navlékla je na sebe, a já se zahalil do županu.
„Kdy si dáme repete?“ chtěla vědět.
„To nevím, ale jestli máš nějakou emailovou adresu, pošlu ti mail.“ Došel jsem si pro bloček a tužku a zapsal si ji. „Založím si schránku a dám ti vědět. Podepíšu se jako Čmajzpero, abys věděla, že je to vode mně.“
Přikývla na srozuměnou.