Poezie

Ach, vznosně bujné zadečky mulatek smavých, žárem touhy žhnoucí na zlatém srpu pláže Copacabana, tam za rytmu samby v úžlabiny polokoulí pružných gejzírem slasti prýští protoplazmy bílá fontána… Ach, explozivní vášeň ze severských ledů něžných blondýnek, ta srážívá mladé tělo slastnou detonací vprostřed cesty – do jehličí, ač v lesku modrých očí jen chladný plane

Až jednou dostavíme dům, do pažitu zasejeme jílek, vrátka pootevřu tajným snům – ulehnu v záhon kyprých – dívek… Však manželky mé rázná výtka: Do záhonů zasejeme kvítka a ty – věren svému původu – vonět k nim můžeš zespodu!

Část svého dětství prožíval jsem pod Pálavou, kde údajně se žije bodře – ba spíše bujaře, v kraji s prazvláštní romantikou, pro ty – co sloužívali tady „na čáře“. Na idylickém vršku proti Mikulovu, kde stávala kdysi věznice, ze stohu hledíval jsem na oblohu – světu dospěláků divíval se mnohdy velice. Vždyť horká léta padesátá

Budiž velebeno léto, jeho svěží jitra drahokamy zrosená, kdy otavy mi vždy tak libě voní a nyvě vadnou do sena. Budiž velebeno léto, s bílými žáry malátných poledních úpalů, kdy snít se sluší s džbánkem pod jabloní a upíjet uvážlivě pomalu. Budiž velebeno léto, úlevně vlahý jeho podvečer, kdy cvrčci houfně skřipky svoje ladí a