Tak ty mi nedáš…?

Omlouvám se předem čtenářům za ten „slibný“ název, který měl vyvolat nádech erotična. Ve skutečnosti v tomto krátkém příběhu nic erotického není. Ale inspiroval mne příběh Dráček, který sice obsahoval erotiku jen v náznaku, ale zato velmi úsměvně. Také po právu měl vysoký počet přečtení a 6 komentářů, což je na naše poměry poměrně dost. A právě jeden z těch komentářů od Bigbíze se dovolával toho, že každého z nás někdy dětičky dovedly do prekérní situace. A tím u mne vyvolal vzpomínku 60 let starou.

Když mi bylo 16 let, poprvé jsem se setkal se svoji sestřenkou, maličkou Michaelou, které byly právě 4 roky. Míša byla hezounká dívenka, takový dětský prototyp Barbie. Krásná blondýnka s modrýma očima, roztomilým ksichtíkem, úžasně inteligentní a družná. Prostě dítě k sežrání.
Vím, že pokud by tohle napsali její rodiče, málokdo by to někdo bral vážně. Rodiče totiž, jak je všeobecně známo, bývají až zázračně neobjektivní, pokud se jedná o jejich děti. Míšu jsem však takto popsal já a tato slova chvály od tehdejšího puberťáka znamenala nejvyšší uznání.

Mišulka si dokázala svoji roztomilostí získat každého ze svého okolí. Dovedla svými přemoudřelými řečmi rozesmát každého, s kým se dala do řeči a všichni z ní padali na zadek. S každým byla hned kamarádka a bylo prostě nemožné ji něco odmítnout, když projevila nějaké přání. Proto byla také zvyklá, že co si umanula, to také dostala. Až jednou…

To jednou jely s maminkou v pražské tramvaji. Tehdejší tramvaje byly ohyzdná monstra, která pamatovala ještě první republiku. Přední vůz měl dva vchody, vpředu a vzadu, bez dveří, takže v návalech na schodech visel hrozen cestujících. Zadní vůz měl uprostřed širokou plošinu pro stojící cestující, samozřejmě také bez dveří a dva podlouhlé boxy pro sedící. Absence dveří umožňovala fyzicky zdatným a také trochu ztřeštěným pasažérům naskakování a vyskakování za jízdy. A ještě tady byla jedna, pro dnešní cestující nezvyklá věc. Každý vůz měl totiž průvodčího, který odpovídal za pořádek a hlavně – prodával jízdenky. Na každém prodaném lístku speciálními kleštičkami proštípnul několik otvorů, kterými označil měsíc, den, čas a místo nástupu.

Teta s Mišulkou jely v poloprázdném předním voze. Maminka si pohodlně sedla, usadila holčičku vedle sebe a v peněžence vyhledala příslušné mince. Přišel průvodčí a ujal se svých povinností. Dobrá nálada z něj jen kapala. Byl to příjemný chlapík ve středních létech a bylo znát, že svoji práci dělá rád. Vzal od tety peníze a začal do lístku štípat dírky. Při tom dobromyslně hlaholil:
„Tak kampak jste se dnes vypravily s maminkou?“
Tato slova směřoval na Míšenku, které do ruky s úsměvem vložil lístek. Ani neočekával odpověď, neboť předpokládal, že ta roztomilá holčička se bude stydět mluvit s cizím pánem.

Sestřenka jej však sledovala fascinovaným pohledem. Všimla si, že má úplně novou, přes hlavu zavěšenou taštičku na jízdenky a peníze.
„Jééé, ty máš krásnou kabelku a ty kleštičky se tak krásně lesknou,“ pronesla obdivně.
„No ano, tu mám dneska novou, protože ta stará, co jsem měl předtím, už se párala ve švech,“ pochlubil se průvodčí.
„Já bych tu kabelku chtěla,“ pokračovala v hovoru holčička.
„To si budeš muset počkat, až vyrosteš. Pak z tebe bude možná také průvodčí a takovouhle kabelku nafasuješ,“ odpověděl ji ten dobrý muž a odešel odbavit další cestující.
Mišulka se však nedala odradit. Když průvodčí šel znovu okolo oslovila jej naléhavě:
„Prosím tě, dej mi tu kabelku, mně se moc líbí…“ a přidala svůj roztomilý úsměv, který vždy spolehlivě na každého fungoval.
Průvodčí se omluvně usmál a pokusil se ji situaci vysvětlit:
„Víš, holčičko, já ti to dát nemohu. Není to moje a já to jednou budu muset vrátit.“

Mišulka se zarazila. To bylo poprvé, kdy její kouzlo osobnosti najednou nefungovalo. Nedovedla to pochopit, protože zatím se s tak brutálním odmítnutím ještě nesetkala. Dosud, pokud chtěla něco, co nemohla dostat, nastalo dlouhé vyjednávání a nakonec dostala něco jiného, jako cenu útěchy. A najednou se vyskytne nějaký protiva, který nehraje podle jejích pravidel. Rozhodla se, že to tak nenechá. Počkala si, až průvodčí opět procházel kolem místa, kde s tetou seděla a znovu jej oslovila.
„Tak ty mi nedáš tu kabelku a ty kleštičky?“ Při tom se nevlídně zamračila.
„Nedám. Bohužel nemohu. To by byla pro mne drahá sranda,“ pokusil se průvodčí vysvětlit trapnou situaci. Netušil že v příštím okamžiku nastane situace ještě trapnější.
„Tak víš co? Tak si to strč do prdele!“ výhružně zavřískala Mišulka na celou tramvaj.

Souprava zrovna s protivným skřípáním zastavila ve stanici. Teta, rudá v obličeji jak vařený rak, popadla holku za ruku a kosmickou rychlostí vypadla z tramvaje, ve které se všichni cestující váleli smíchy.

Autor

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x