Tři švagři 03

Princ Velen provdal své tři sestry, Lenku, Helenku i Elenku, ale šťastný není. Přitom jsou ženichové jedna lepší partie než druhý, plavovlasá Lenka se zalíbila Slunečnímu králi, rusovláska Elenka Měsíčníku a tmavovlasá Helenka neméně mocnému králi Větru. Teď je mu smutno, a co hůř, každou chvíli se mají vrátit jeho královští rodiče, odkudsi ze slavné svatby. A náš kralevic tuší, že nebudou mít radost.

Díl třetí – Smutek, útěcha a naděje

„Jste nějaký zadumaný, princi,“ zavrkala půvabná dvorní dáma, nenápadně si trochu vyhrnula sukni, takže jí vykukoval štíhlý a podle jejího názoru moc hezký kotník. Teď by měl mladík zpozornět, jeho oči zazářit, kalhoty v rozkroku se nápadně naplnit… Nic. Dáma vzdychla a teatrálně zamávala vějířem.
„Je opravdu horko, tedy spíš divně dusno, slunce nesvítí, ale ani lístek se nepohne.“
„A v noci ani měsíček nesvítí,“ pomyslel si princ sám pro sebe a musel se usmát. Jo jo, sestry se činí. A švagrové nejsou žádní třasořitkové.

‚No konečně‘, řekla si dáma a pomalu si rozepnula první knoflíček šněrovačky, ‚aspoň se usmál, není úplně mimo‘.
Velen nebyl úplně mimo, jen trochu, vlastně hodně. Nic ho netěšilo, ani pozornost oné docela hezké mladé dámy. Bylo mu smutno. Navíc musel uvažovat, jak všechno vysvětlí rodičům.
‚Kde jsou naše dcerky?‘
‚No, víte, rodičové moji, objevili se tady tři králové a odnesli si je.‘
‚Tři… Cože?‘

Kralevic svěsil hlavu. Už si v duchu přehrával už asi desátou variantu rozhovoru, ale všechny končily Velenovým potupným vyhozením ze zámku, případně vyděděním a zatracením, občas i s rituálním zlomením kordu.

Raději se otočil k dámě. Právě se tvářila otráveně a zklamaně, ale hned se zase snaživě usmála. A rozepnula si další knoflíček a mazlila se s tkalounkem košile. Potahovala za mašličku sem a tam. navíc zhluboka dýchala. Jednak tím dávala najevo vzrušení a jednak se jí tak krásně dmula ňadra a hrozila překynout přes okraj šněrovačky, byť trochu povolené.
‚Tohle už přeci princ nemůže vydržet…‘

Nevydržel, políbil nejdříve onen hezký kotníček, který mu dáma tak laškovně nabídla. Položil si ho do klína, vzal do obou dlaní a prsty lehce přejížděl nárt. Dáma zavířila krajkami.
„Copak, lechtám vás?“
„Ne, ne, jen mě to tak vzrušuje, tohle bychom neměli dělat, vždyť víte.“

Velen rozpoznav falešné tóny, rozhodl se pokračovat ve stejném stylu.
„Jsem uchvácen krásou vaší útlé nožky, paní, vůně vaše přivádí mě k šílenství.“
Dáma se zahihňala, pak vyprskla a začala se prostě chechtat, zcela proti etiketě i pravidlům galantních dostaveníček.

Byl to nakažlivý smích, princ se svezl na lehátko a dáma na něj, opatrně, aby si nepotrhala krajky.
„Roztéká se mi líčení.“
„Počkejte…“ Princ namočil ubrousek v alabastrovém umývadle a jemně dámě otíral obličej. Měla zavřené oči a je občas cukla koutkem.
„Teď se vám ale nebudu líbit, princi.“
„Proč? Bez těch závějí pudru a šminek jste mnohem hezčí.“
To byla pravda, místo urozené dámy před ním seděla mladá dívka s jemnými rysy.

Princ se usmál, stáhl dámě paruku, rozčechral jí vlasy a políbil ji na tvář a pak na obě ňadra.
„Připadám si teď jako nahá,“ zašeptala potichounku dáma.
„To je dobrý začátek,“ políbil ji kralevic ucho a zatáhl za šňůrku na živůtku. Jen trošku, je pár věcí na světě, které není radno uspěchat. A tahle byla v seznamu hodně nahoře.
„Počkejte, svléknu si tu pitomou krinolínu.“
„Hmm, je slovo ‚pitomý‘ zcela dle dvorského bontónu?“
„Ne, ale je trefné. Pomůžete mi prosím?“ otočila se dáma k princovi zády.

Tohle nebyla činnost, kterou by princ už někdy dělal, ale brzy se mu zalíbila. Povoloval šňůrku i knoflíčky, navíc se mu občas svezla ruka tu na dlouhou šíji, tu na hebkou tvář. Dívka ulehčeně vydechla, když ji šněrovačka přestala svírat. Pak vstala a pomalu si ji svlékla. Stála jen v krajkové košili, rozpačitě si zakrývala hluboký výstřih. Ale pak se znovu svezla k princovi a oddaně sklonila hlavu. Velen si opět pohrával s tkalounkem, ale neodolal, a vzal do dlaně hezká prsa, levé, pak pravé, pak zase levé. Připadalo mu, že dívčino srdce buší trochu rychleji.

Teď by se jí prostě jen měl zmocnit, vyhrnout dívce ty pěkné krajky, rozvázat úplně onen tkalounek a pěkně si pohrát s ňadry, která se tak slibně dmula pod tenkou košilí. Pomnout v dlaních, pomačkat, a držet je v ruce, když bude plenit dívčinu zahrádku. Určitě by nebyla proti. Jenže…

„Co teď budete dělat, když jsou sestry pryč?“
Dívka překvapeně zvedla hlavu, pak ji ale zahanbeně sklopila, posadila se a zahalila do svých krajek.
„To právě nevím, vaši královští rodiče se vrátí zajisté s hlavou plnou nových myšlenek, které po cestách pochytili. Už to slyším, zeštíhlování dvora, úspora personálních nákladů, optimalizace lidských zdrojů. Jsem tady nejmladší, jak myslíte, že to dopadne.“
„Nebojte, přimluvím se za vás.“
„Víte vůbec, jak se jmenuji?“
„Ehhh. Bianca…“

„Bianca de Bois Noirs. Tedy vlastně Blanka z Černých lesů. Jsem druhorozená dcera rytíře z Černých lesů. Jako taková jsem si měla vzít syna jiného rytíře, sňatek byl domluvený už dávno. Jenže – na turnaji chvíli před svatbou onen synek zemřel. Přijel si ke mně pro kapesník, přivoněl k němu, zavřel hledí a rozjel se proti soupeři. Ne, ten druhý ho nezabil. Kůň se jen vylekal nějakého sysla a vyhodil. Milý rytířský synek mu přeletěl přes hlavu a zlámal si vaz. Přímo přede mnou. Sundali mu přilbu, byl úplně bílý, hlava se mu divně klimbala. Ale já jsem viděla jen ten svůj kapesníček, který křečovitě svíral v dlani.

Pak už o mě nikdo ani nezavadil pohledem, protože prý nosím smůlu, a bohatá rodina také nejsme. Král mě vzal ke dvoru, protože jsou s otcem přátelé, prý mu někdy dávno v bitvě snad i zachránil život. Ale kdo ví, jak to bylo. Znáte ty všechny historky. Tady jsem dělala společnici princeznám, občas to bylo zábava, hlavně s princeznou Lenkou. Ale jinak jsem se ukrutně nudila. No, a když jste se po mě občas díval…“

Velen zamžikal, dívka se na něj smutně dívala. Políbil ji na čelo. Kupodivu na ni měl teď chuť ještě větší, jenže rytířské zásady…
„Omlouvám se vám, Bianco de Bois Noirs, tedy Blanko z Černých lesů. Nechtěl jsem vás urazit ani ponížit.“
Dívka se zase zahihňala. „Nijak jste mě neurazil, a teď, když jsme už tak daleko…“ lehla si svůdně na záda s rukama pod hlavou. Velen jí podal ruku, chtěl ji zvednout z lůžka. Ale dáma si ho přitáhla k sobě, a dokonce si na něj lehla. Trochu mu žužlala ucho a šeptala.
„Divím se, že vaši rodiče nevzali princezny s sebou na svatbu. Takových partií tam bude, urozenci i bohatci, možná dokonce obojí najednou. O tak krásné dívky by se všichni porvali, tedy vlastně svedli rytířské souboje. A o tom, co se děje na zámku Moritzburgu, se šuškají úplné legendy.“
„Hmmm????“
„Počkejte, budu vám to vyprávět.“

Dívka se pohodlně uvelebila vedle prince a přehodila si přes něj nožku, musela si trochu vyhrnout košili. Trochu víc vyhrnout. Velenova ruka automaticky přistála na dívčím zadečku. Byl to moc hezký zadeček, pevný, vypracovaný, ale i krásně oblý. Princovi se vybavila Lenčina prdelka, tak krásně se zaoblující z neuvěřitelně štíhlého pasu, a pak i Helenčina, větší, ale dokonale oblá a vzrušující. Vzrušující… Chtěl se pohnout, ale dívka se jen spokojeně zavrtěla.

„Takže, Moritzburg, je to někde v Grimmlandu nebo Erbenii, přesně nevím. Zavedli tam zvláštní zvyk, vždycky na zámeckém plese po desáté hodině večer…“
Dívka ztišila hlas, přitiskla rty k princovu uchu. Musela se posunout a princova ruka sjela ještě níž.
„Ano, prosím, tam mě hlaďte, přesně tam… Úúúúúú.
Představte si krásný zámecký sál, podlaha se blýská, kapela na balkóně příjemně hraje a dirigent co chvíli shlédne dolů, jak se panstvo baví. V koutku sedí na svém stupínku učený kronikář Dalimil, jehož hbitý brk sepisuje vše, co vidí a možná ještě mnohem víc.
Král a královna mají samozřejmě svůj trůn na nejlepším místě a zdraví urozené hosty, kteří se sem sjeli zblízka i z daleka. Zdejší plesy jsou totiž naprosto proslulé a legendární, jen nemnoho šťastných dostane královskou pozvánku. Protože…
Protože na plese před desátou večer vyhodí ze sálu všechny, kterým ještě nebylo osmnáct. Nevím, proč a jak to dělají, ale je to tak, králova vůle. A když velké hodiny konečně ukážou desátou hodinu, udeří Strážce času do obrovského gongu. Bang!“

Princ se lekl a jeho dlaň zajela mezi půlky.
„Počkejte, vyhrnu si tu košili, vlastně úplně ji sundám, tak. Prosím, jestli můžete, dejte mi jednu dlaň pod bříško, tam, ještě kousek, přéésně, tam ji nechte, a druhou, co chcete a jak chcete, prosím.“
Kralevic pravou rukou projel mezi krásnými prdelkovými bochánky. Špičkou prstu nahmátl přímo začátek kundičky. Nechal ho tam a jen jím vrtěl. Dívka vzdychla, otírala se o jeho druhou dlaň, ucítil v ní horkost a vlhost.

„Tak, prosím, táák. V deset hodin to začne. Zazní gong. A pak si každý může dělat, co chce a s kým chce, když na to oba mají chuť. Chuť, víte, jak to myslím. Kdo se ještě nemohl prokázat výpisem z matriky, má smůlu, je za dveřmi. Ale i tam se někde v komnatách jistě oddává libovolným rozkoším, proti tomu nikdo nic nemá, ale nikdo o tom nesmí psát. Tak to je. Ale zpět do sálu. Vdově s dcerou se třebas zalíbí statný rytíř nebo možná jen panoš, to je jedno. Zatáhnou ho vedle nebo prostě jen vmáčknou do křesla. Jedna druhé rozvážou živůtek, prsa jim koukají napůl ven. Matka je dceři hladí, vytáhne je ven z živůtku, mladá a pevná. A svoje velká ukáže rytíři hned potom. Obě mu hladí naditý poklopec, dychtivě mu rozvážou kalhoty, vymrští se tuhý ocas. Prosím, ještě víc, jo, jó přesně tak.
Pak si s ním dělají, co chtějí a co chce on. Vdova si ho možná osedla, mladá se ještě stydlivě červená, ale pak si vyhrne sukně a zaklekne kolem rytířovy hlavy, jeho knír jí dráždí hrášek a jazyk projíždí svěží brázdičku. Jezdí po něm sem a tam a drží se s matkou, která do sebe nechá zajíždět statnou oj.

A tohle se děje všude, dva pánové již déle laškují s hezkou dvorní dámou, vlákají ji do kouta, odkud už není úniku. Opře se dlaněmi o stěnu a zcela se poddá růjným šlechticům. Strhají z ní šaty a položí ji na stůl. Jeden do ní ihned zaboří vztyčené beranidlo, druhý ji tahá za prsa, mačká je, dáma mu rukou prohání oštěp. A pak se vystřídají.
Táám, jóóó, ještě…
A prý tam jsou hosté, princové možná až z dalekých cizích zemí, z jižních království, černí jako váš vraník. Jsou vysocí a svalnatí, prý mají obrovské černé ču… mužství, jako z ebenového kmene. Nebo zase dívky ze severních zemí, světlé, s průsvitnýma očima a plavým něžným kožíškem.
Kdybych tam byla, svléknout takovému černému princi kalhoty nebo mu vyhrnout kaftan nebo co tam nosí, to je jedno. Držet v ruce ten obrovský lesklý klacek, hladit ho rukou, mazlit se s ním, cítit, jak se sama vzrušuji, vlhnu, jeho prsty mě hladí a otevírají. Prudce mě obrátí na kolena, vystrčím boky, jeho obrovský úd do mě začne pomalinku vnikat, rozevírat mě, úplně nejvíc, jak to jde.
Prosím, rychleji, prosím, tu dlaň, jo, jo přesně tam, můžeš, co chceš, jen nepřestávej, pokračuj, ještě, ještě, ještě, táááááák. Úúúú…“

Dívčino tělo se zachvělo, vzdychala mu do ramene. Pak se zklidnila a úplně zvláčněla. Až za dlouho pomalu zvedla hlavu a zadívala se ještě zamženýma očima na prince. Podepřel jí dlaněmi tváře. Přivoněla k levě dlani a začervenala se. Vzala košili a otřela mu ruku. Zase se uvelebila.
„Promiňte, víte, vždycky, když si to představuju, takhle to dopadne. A tam mohly naše princezny být, jen si to představte, vlastně ani nevím, kam teď zmizely, vypráví se všechno možné, jedna historka divočejší než druhá. Řeknete mi to? Prosím. Ne promiňte, nejdřív, já vím, jsem tady kvůli vám, a teď, tlačíte mě moc hezky do bříška, i to mě vzrušuje. Jenže nemůžu úplně, víte, dala jsem slib, ale to nevadí, pomůžu vám rukou, nebo vlastně, víte, znáte tu dvorní dámu, Luisu de Armagnac, je malinko starší, ale moc hezká, ona mi vyprávěla, jak to u nich někdy dělají, prý to už vyzkoušela tady s velitelem stráže a byl úplně vedle, je to hodně zvláštní, jestli můžu, počkejte, stáhnu vám kalhoty, tak, a teď zavřete oči nebo se dívejte. Chcete mě ještě hladit? Trošku se otočím, tak, jo, prosím, to je krása.“

Pak bylo ticho, ozývalo se jen lehké mlaskání. Dívčin jazýček kmital na tvrdém údu, nacházel jiná a jiná místa. Dlaní lehounce hladila pytlík. Slízávala první kapičky touhy, pečlivě olízala celý klacek a hladila ho rukou.

Princ si představil drobnou francouzskou dvorní dámu, vždy pečlivě nastrojenou, nalíčenou a navoněnou. Klečela před urostlým velitelem stráže, zpod kyrysu mu trčel tlustý vztyčený ocas. Držel dámu za hlavu a vrážel jí ho mezi červeně namalované rty.
Už skoro byl, ale dívka mu ještě dokázala rozkoš na chviličku zpomalit, ale pak ho už dlaněmi poháněla k vrcholu. Zaťal dlaň do pevného zadečku a vystříkal celou svou dávku.

Když se probral, utírala si dívka tvář do košile. Až teď viděl, že má moc pěkná ňadra, malá, ale pěkná. Zvláštní, jak je dokázala šněrovačka zvětšit.
„Víte, Luisa mi říkala, že si to nechává v puse, prostě do ní muž nastříká jako do… no, víte. Ale to se bojím, promiňte.“
Výsost prominula a klidně si prohlížela veselou dívku.
„A jak je to vlastně s tím vaším slibem? To je teď nějaká móda.“
„Vy si to pamatujete, to je tak, přísahala jsem, že se oddám až muži, ve kterém opravdu naleznu zalíbení. Slíbila jsem si to sama sobě. Ale někdy je to těžké. Vždyť víte, jsem mladá, ale vydržím to.“

Dívka si klekla, trochu roztáhla nohy, hrdě zvedla hlavu a napřáhla ruku k přísaze. Vypadala nádherně. Princ ucítil, že se mu také něco zvedá.
Dívce zářily bojovně oči, ale pomalu klouzaly dolů. A zastavily se přesně na…
„A vůbec, jaká móda, co jste tím myslel? Ale nejdřív, promiňte, mohla bych to ještě jednou vyzkoušet, prosím, dovolíte?“

Princ laskavě dovolil. Podruhé to bylo mnohem lepší a delší. Dívka bezesporu měla talent od přirození. A nakonec i do pusinky. Nádhera.

Velena vzbudil ryčný zvuk trubek. Pomalu se probouzel, zašátral rukou vedle sebe, ale byl sám. Ten strašný hluk, co se děje… Zatraceně, královští rodiče se vracejí. No, je to tady. Krásné časy končí.

Králova pěst prudce udeřila do stolu. Bohužel přitom zasáhla i okraj cínového talíře. Vidlička byla prudce vymrštěna do prostoru, prosvištěla Velenovi kolem levého ucha a zapíchla se do dětského brnění prastrýce Vospance. Čirou náhodou kousek pod kyrys přesně do rozkroku. Rukojeť se ještě chvíli chvěla.
„Co to blábolíš, tři králové?“
„Tak, můj otče.“
„Nebyl některý z nich černý?“
„Nnneee…“ Velenovi se vybavilo Blančino vyprávění a snažil se potlačit představu černého krále s obrovským údem. Vypadal jako ono dětské brnění s trčící vidličkou. „Proč černý?“
„A ty černý vzadu, nevystrkuj bradu, to si nepamatuješ?“
Velen zahanbeně svěsil hlavu. Matka seděla u stolku v rohu a měla tvář v dlaních. Asi plakala.

Král zuřivě přecházel po místnosti. Nechápavě se zadíval na vidličku v prastrýcově rozkroku. Proč tohle? A takovou měl dobrou náladu, tři ženichy sehnal, skvělé partie, už příští měsíc měli přijet na námluvy, všechno prvotřídní původ, rodiny králů či hrabat. O bohatství vůbec nemluvě.
A vůbec, na svatbě bylo všechno skvělé, víc než skvělé. Jen mu připadalo, že se princ dívá na svou neurozenou, ale krásnou nevěstu Popelku trochu bojácně a ona si naopak významně olizuje rty. A proč vůbec měla ty zvláštní černé kožené šaty? Oba novomanželé se vytratili už před desátou, protože pak…

Král se zasnil. Protože pak začala méně formální část oslavy. Dva černí princové uvedli nádhernou dívku, tmavou jako noc. Uklonila se, začala se pomalinku svlékat, hrozně pomalu. Rozepínala si perleťové knoflíčky svých třpytivých šatů. Za nekonečnou dobu se svezly ke kotníkům a zůstala jen v košili. Jenže ta byla kraťounká, jen pod boky, velká prsa se jí vlnila pod tenounkou látkou.
A pak začala tančit. Svíjela se a kroutila, točila, košilka jí vlála kolem boků a odhalovala úplně všechno. Zrychlovala, vzpínala dlouhé ruce, padla na zem a oddychovala. Pak vstala a svlékla si i košilku, byla dočista nahá, jen kolem pasu měla zlatý řetízek, druhý na pravém kotníku. Pružně se přitočila ke svým dvěma strážcům. Sáhla jim do rozkroku, drsně a bez rafinovanosti. Vyprostila dva dlouhé černé údy, hladila je dlaněmi. Vztyčovaly se, byly obrovské, tvrdé a žilnaté…

Zatraceně, zatraceně. Proč teď musí myslet na toho natvrdlého syna, všechno zkazil. Manželka pláče v rohu, a tak se těšili, až budou konečně doma ve své ložnici. Popravdě řečeno král spíš doufal, že se pak někde v ústraní setká s tou francouzskou dvorní dámou, Luisa se jmenuje. Co ona jen umí, to po manželce ani nemůže chtít. Ale všechno teď musí jít stranou. Vztekle se díval z okna na dva pávy.

Velen si klekl k matce a pohladil ji ramena. Snažil se jí všechno vysvětlit a omluvit se.
Ale královna jen trochu zvedla hlavu, když viděla, že se král nedívá, spiklenecky se usmála.
„Pšššt, potichu. Říkal jsi králové Slunce, Měsíce a Větru?“
„Ano, mami, tedy…“
„A jak vypadali?“
„Byli krásní, jeden zlatý, druhý stříbrný a třetí… Sám nevím, měnil se, vysoký mocný muž s rozevlátým pláštěm.“
„To jsi měl vidět ty ženichy, které král vybral. Jeden byl hrbatý, druhý měl zaječí pysk a třetí byl na první pohled naprostý blbec,“ uchichtla se.

Velen se usmál a položil na stůl pomalu všechny tři amulety, jeden vedle druhého. Zlatý, stříbrný a měňavý. Královna úžasem otevřela ústa, srovnala všechny tři do trojúhelníku, a…
V sále se zlatě a stříbrně zablesklo, zavál prudký vítr, zabouchlo se otevřené okno a prudké lupnutí všem skoro vyrazilo dech. Když se vzpamatovali, stáli uprostřed sálu tři podivní muži a pokorně se ukláněli královským manželům.

„No, dopadlo to snad dobře,“ šťouchl vesele Měsíčník Velena do ramene. Slunečník vážně rozprávěl s králem, zatímco královna byla zcela uchvácena vysokým mužem s vlajícím pláštěm.
„Díky, že jste přišli, švagři. A vůbec, jak se daří sestřičkám? Měli jste je vzít s sebou.“
„Příště vezmeme, neboj. Vede se jim skvěle, Elenka tě moc a moc pozdravuje, prý na tebe pořád myslí.“
Velen si vybavil svou krásnou rusovlasou sestru, jak ho pod přikrývkou objímala dlouhou nohou a nasucho polkl.
„A co ty, hledáš si už nevěstu?“
„Chtěl bych, Větrník mi vyprávěl o princezně Violettě, prý je smělá, vášnivá, věrná i pěkná.“
Měsíčník zavrtěl kulatou hlavou.
„Asi ti neřekl všechno. Ano je taková, ale navíc i… nebezpečná. Ale máš šanci jí získat. Jenom si myslím, že se díváš do dálky místo kolem sebe,“ měsíční král se zamyslel a zahleděl na vidličku trčící z rozkroku Vospancova dětského brnění.
„Neuvěřitelné“, zašeptal, „tak mladý a tak hrozná smrt.“

Druhý den snídali společně, král s královnou na sebe spokojeně mrkali, jen Velen byl zahloubaný.
„Chtěl bych si najít nevěstu, slyšel jsem o princezně Violettě, prý je přesně taková, jakou bych si přál.“
Králova ruka se šálkem se zarazila, královna vylekaně vzhlédla.
„Violetta? Snad nemyslíš tu… Ano, ale… Po snídani ti něco ukážu.“

Vzal prince po dlouhém schodišti úplně nahoru, z pláště důležitě vytáhl malý klíček a odemkl zámek. Do tmavé komnaty bez oken vniklo dveřmi světlo. Král honem otočil jeden obraz, ale Velen stačil rozpoznat nahou Helenku. Musel se usmát. Kdyby otec věděl, co všechno ten vydařený portrét způsobil. Zadíval se na další obraz, hezká plavovláska si zakrývala dlaněmi klín a ňadra, velké modré oči vesele hleděly z příjemné tváře.
„To je Alžběta, dnešní královna Západní říše, znáš ji, ne?“
„Ano, ale ne takhle.“
„Moc o mě tehdy stála, nakonec mi dokonce poslala tenhle obraz,“ král pohladil lehce tvář prsty, „no, nevyšlo to. Ale asi to byl osud. Počkej, tady to už bude…“

Panovník obrátil jeden obraz. Velen vydechl, černovlasá dívka s jasně zelenýma očima byla prostě nádherná. Ale v tmavých šatech s hlubokým výstřihem vypadala…“
„Vypadá… nádherně. A nebezpečně.“
„Princezna Violetta, obraz je asi půl roku starý, doručilo ho nejpodivnější poselstvo, jaké jsem kdy viděl. A rovnou jsem ho schoval, protože…“
Velen uchváceně civěl na obraz.

„Protože právě proto,“ vzdychl si král.