Tři švagři 09

Díl devátý: Svůdné přeludy

Princ Velen i mladá dvorní dáma nebo spíše slečna Blanka se konečně setkali s princeznou Violettou a poznali několik zajímavostí jejího pozoruhodného zámku. Už je jasné, že Violetta nejde pro kouzla daleko a prohlédnout Blančino přestrojení bylo pro ni hračkou. A to jsme ještě nemluvili o pověstných úkolech…

„Vy jste tedy…“ usmála se Violetta na Blanku.
„Bianca de Bois Noirs, jinak jen Blanka, dvorní dáma, tedy bývalá.“
„Slečna Blanka mě doprovázela na dlouhé cestě, i díky ní jsme tady,“ dodal Velen.
„No, proč ne,“ dodala princezna jen pro sebe a pohladila dívce tvář. Blanka čekala studený dotek, ale dlaň byla nečekaně horká. Měla dojem, že ji švihla špička biče. Dívka se rozpačitě podívala na prince, ale ten jen očarovaně civěl na Violettinu tvář.

Tohle bylo úžasné, ale úplně jiné, než si vysnil. Představoval si princeznu, která mu rozesmátá vyběhne vstříc a skočí do náruče, obejmou se, ucítí v náručí její tělo. A pak se… Tady už jeho představy končily, tedy kromě toho jednoho krásného snu, kdy se s ní miloval. A k tomu by určitě také došlo, ne hned, ale hodně brzy. Nejpozději samozřejmě ihned po svatbě.
Místo toho viděl zvláštní osobu připomínající spíše vědmu či onu královnu Temných snů z lesa. Jenže ho neuvěřitelně přitahovala, nejraději by z ní svlékl ten dlouhý plášť a zabořil obličej do výstřihu, poznal konečně její vůni, objal štíhlý pas a sjel dlaní níž.
Zvedl oči, Violetta si ho prohlížela rozšířenýma zelenýma očima, lehce si přejela jazykem rty. Vykročil k ní…

„Promiňte, princezno, opravdu zde nemáte žádné lidské služebníky?“ ozvala se náhle Blanka.
Kouzlo se přerušilo.
„Nnnne, nemám, jsou to mechanové a mechanky, poháněné parou a… Je to vynález skvělého Leona Arda, který tu strávil několik plodných let. Tedy pouze vědecky vzato, on se žen stranil.“
„No, beztak je tu nemáte.“
„On byl dole v městečku pečený vařený, jak se říká. Nebo naopak? A tam i maloval. Jednou namaloval purkmistrovu mladou manželku Lízu, to byl hezký obraz. Bohužel si ho odvezl.“
„A byla namalovaná v duchu těchto fresek?“
„Kdepak, jak říkám, on to s ženskými neuměl. Škoda, určitě by ten obraz byl mnohem cennější, takto to byla prostě jen přihlouple se usmívající vesničanka.“

Violetta naklonila hlavu a třpytivýma kočičíma očima se zadívala na dva hosty.
„I uvnitř máme další podivuhodná díla, uvidíte.“
Už se chtěla otočit, ale pak se významně dodala: „Poslední chvíle na rozmyšlenou, jakmile vkročíte dovnitř, dveře se zavřou. Velene, Blanko?“
Velen tázavě pohlédl na Blanku.
„Nevím, co nás všechno čeká, nechceš raději odjet, počkej v dole ve vesnici nebo jinde.“
Dívka ale zavrtěla hlavou. „Spolu jsme přijeli, princi, zůstanu s vámi. Ani bych nevěděla, co se vlastně dělo. A někdo to pak musí zapsat.“

Princezna je pozorovala s neproniknutelným výrazem, snad jen zorničky v zelených očích se trochu rozšířily. Ukázala paží ke schodišti. Kralevic se podíval omluvně na Blanku a pak zvedl oči k mrakům. Měl dojem, že by se jich mohl dotknout, kdyby natáhl ruku. Byly těžké a chmurné, vzduch se ani nepohnul, nad zámkem viselo nehybné horké slizké dusno.

Vystoupali po pěti schodech na první arkádu, počkali na mechanky obtížně a pomalu zvedající nohy pod širokými sukněmi. A pak Violetta otevřela velké dveře a vešli do velké síně prozářené velkými lustry. Služky počkaly, šly teď za nimi, princezna klidně kráčela jako první, podél velkého rudého závěsu s podivnými ornamenty.

„Usedněte prosím ke stolu, jsou zde dochucovadla, přisolte či připepřete si podle chuti, bohužel v tomto naše mechanky v kuchyni naprosto selhávají. Ale jinak je jídlo zdravé a vyvážené. A víno je znamenité. Ochutnejte sami.“
Podivné sloužící nalily plné číše, na dálku si připili. Velen si všiml, že si Blanka nechala naplnit pohár jen vodou.
Ukusovali kousek po kousku, princ si uvědomil, jak velký měl hlad. Ale teď měl trochu stažený žaludek.

Dojedli a opláchli si prsty v mísách s vodou. Dlouho se vesele bavili, princeznu zajímala cesta a rozličné příhody, je zase okolí, historie, vynálezce, obrazy i sochy. Violetta byla příjemná a milá, Velen si uvědomil, že takto si ji vysnil.
Jenže za chvíli hovor ustal, princezna vstala a zvolna přišla k rudému závěsu, vyzvala ostatní, aby ji následovali. Tleskla rukou, závěs spadl na zem.
Na podstavcích stály dvě řady soch po sedmi, sedm nahých mužů s hrdě vztyčenými pyji a proti nim sedm nahých dívek. Klidně ukázala dlaní.
„Vaši předchůdci, budete osmí.“
Vchodové dveře se zabouchly.

Princezna se otočila a procházela se s vítězným úsměvem kolem. Velen s Blankou si v ustrnutí prohlíželi sochy. Blanka se před jednou zarazila a zadívala se jí do tváře. Zbledla a zavrtěla hlavou.
Velen si odkašlal. „Pokud to dobře chápu, budu podroben jisté zkoušce?“
„Velmi správně. A pak skončíte na podstavcích. Vy oba, je mi líto, Blanko, ale mohla jsi odjet. Teď už je pozdě.“
„A proč mají všichni ty… nahoru? Tedy jedna řada, samozřejmě.“
„To poznáte v pravou chvíli, jistě nechcete, abych vám pokazila milé překvapení.“
„Nepodařilo se jim splnit vaše úkoly, hádám.“
„Tak jest. Selhali hned při prvním. Víte, princi Velene…“ Violetta si založila ruce na prsou a naklonila hlavu.

Náhle se zarazila, lehce povýšený tón zmizel, mnula si ruce, jako by se z nich snažila sedřít kůži. I tón hlasu se změnil, byl tichý a milý.
„Líbíte se mi, vlastně vy oba. Proto vám dám jen jeden úkol. Buď, anebo. Vlastně mě to mrzí, chtěla bych, abyste tady pobyli déle, mohli jsme spolu jíst, chodit v parku, vyprávět se příhody, možná prostě být jen spolu, i se slečnou Blankou a…“

I Blanka konečně zvedla oči, princezna se chovala zvláštně. Vypadalo to, že svádí jakýsi boj sama se sebou, tělo měla křečovitě napjaté, oči těkaly z místa na místo. Občas to vypadalo, jako by na chvíli oči patřily někomu úplně jinému, mírnému a něžnému. Ale za chviličku zase získaly obvyklý posměšný lesk. Stála se sklopenou hlavou.

„Má pravdu, k čemu tři úkoly, když stačí jeden, poslední a nejzajímavější. A navíc nemáme tolik času. S těmi prvními úkoly byly beztak jen mrzutosti. Hlídání ovcí, zní to jednoduše, ale zkuste večer počítat dvěstě ovcí, pořád se melou a smrdí. Navíc jich jednou bylo ještě o dvě víc. Tím jsem s ovcemi skončila.“
„A co závody na koních?“ poznamenala zvědavě sečtělá Blanka.
„To mi nepřipomínejte, mám závratě a ve skalách je to ještě horší. Navíc se každý nápadník motal kolem pokladnice a snažil se ukrást diamanty, aby je nechal vkovat do podkov. Dejte pokoj.“
„A mrtvá a živá voda?“ zeptala se dívka dychtivě. Princezna na ni shovívavě pohlédla.
„To bylo snad vůbec nejhorší. Amant přinese dvě lahvičky, neví, která je která a musíte to vyzkoušet. Mrtvá fungovala většinou hned, ale s živou to bylo horší. A pak se hádejte, jestli splnil aspoň polovinu úkolu. A vůbec nejhorší byl nějaký Dobeš z Božkova. Vytasil se s proutím opletenou lahví, prý, že je to nejlepší živá voda. Nevím, voněla trochu po švestkách. Pravda je, že po pár skleničkách byl milý Dobeš živý až moc, halekal tady a poskakoval. Ale pak dopil zbytek a byl najednou úplně mrtvý. Co mu má chudák princezna říct. Ne, bude jen jeden úkol, ten nejlepší, žádné ovce, koně, natož tři vlasy.
Běžte se prostě naposledy vyspat, zítřek rozhodne. Služebné vám ukážou komnaty,“ řekla po chvíli tiše.

Velen úkosem pokukoval po mechance doprovázející ho chodbou. Nespustila z něj svoje skleněné oči. Co by se asi stalo, kdyby se pokusil utéct? Ale co Blanka, a navíc, nemůže se vrátit bez Violetty.
Služebná otevřela bohatě zdobené dveře, pokoj nebyl velký, ale útulný, stěny zdobily hezké tapisérie s antickými motivy.
„Budeš mě hlídat i v posteli?“ zavrčel na služebnou. Zavrtěla vrzavě hlavou doprava a doleva. Zavřela dveře zvenku. Velen chvíli poslouchal, připadalo mu, že za nimi slyší tiché syčení páry.

Lehl si, proti posteli bylo velké okno, neodolal a vstal. Hledal kličku, ale žádná tam nebyla. Zaclonil si oči a snažil se prohlédnout skrz sklo, ale viděl jen svůj odraz a tmu.
Sfoukl svíčku a lehl si, pomyslel, co asi dělá Blanka, uvědomil si, jak dlouho vlastně usínali spolu a najednou byl sám, postel byla podivně prázdná, nikdo ho nehřál ani neobjímal, nevyprávěl mu příhody, při kterých se mu hezky usínalo. Byl ale příliš unavený, zavřel oči a za chvilku už spal.

Těžko říct, kdy se Velenovi do hlavy vkradl první sen. Otevřel oči, všechny svíce kolem jasně svítily, vedle něj ležela krásná plavovlasá dívka. Znal ji víc než dobře. Políbil ji lehce na tvář.
„Copak tady děláš?“
„Můžeš hádat, bratříčku. Konečně si můžeš ve snu splnit svoje sny. Dobře vím, že jsi po mě vždycky pokukoval.“
Lenka se přizvedla na loktu a položila Velenovi dlaň na hrudník. Prsty byly horké, snad až příliš, jako by ho šlehl koneček biče.
Políbila ho na tvář, zadívala se mu do očí svými jasně modrými zřítelnicemi. A pak přiblížila rty k jeho, zastavila se úplný kousek od nich. Malinký kousek. Stačilo vyjít jen trošku vstříc, nebo otevřít ústa a trochu z nich vysunout špičku jazyka. Co by se asi stalo? Vyšla by svým vstříc? Jenže, opravdu po ní takhle toužil?

Jako by tušila, co se mu odehrává v hlavě, převalila se na něj a obemkla ho koleny, na hrudi ucítil její ňadra. Kdyby se soustředil, rozpoznal i bradavky. Ale soustředit se nemohl. Ležela na něm a malinko vlnila boky. Posměšně se mu dívala do očí.
„Takhle je to lepší? Můžeš mi dát dlaň na zadeček, vím, že ses na něj vždycky rád díval. Tedy, kdy sis myslel, že tě nikdo nepozoruje. Teď si ho můžeš osahat, pomačkat, pomazlit se s ním, jak budeš chtít. A pak třebas hladit, líbat, trochu kousat, nevím, jak to máš rád, to jsme nikdy nevyzkoušeli. A teď můžeme, co myslíš?“

Vystrčila špičku jazyka a olízla mu tvář. Ucítil, jak se mu zvedá. Samozřejmě to zjistila hned také, přimhouřila oči a přitiskla se trochu víc bříškem.
„A co moje prsa, ta se ti nelíbila?“ Přizvedla se na loktech, aby mu ukázala svoje hezká ňadra. „Mám se trošku posunout, abys je mohl políbit? Nebo bys je chtěl do dlaní? Říkej, proč jen mlčíš, bratříčku.“
Zavřel oči. „Nejsi Lenka, nemůžeš být, jsi ale ten nejživější sen. Jsi nádherná, ale ani ve snu se s tebou nemůžu milovat.“
Ucítil rychlou změnu, bleskové lupnutí v uchu. Otevřel oči, dívaly se na něj dvě tmavé duhovky a na tváři ho šimraly černé vlasy.
„Bratříčku, konečně jsme spolu. Vždycky jsi mě přehlížel, vím, sestřičky jsou krásnější, jedna plavovlasá a druhá zrzavá. Kdo by koukal po nudné černovlásce. Ale já jsem o tobě snila, uvidíš, že jsi udělal chybu. Tak dej mi dlaně na zadek, zmáčkni ho, roztáhni, pohlaď mě, kam až dosáhneš. A i prsa mám nejhezčí, už se těším, až je pomazlíš.“

Otočila ho, vlasy se rozhodily po polštáři, přivřela oči. Pomalu si přitahovala k sobě jeho hlavu…
Krátké lupnutí, zavřel oči a zase otevřel. Na polštáři zářily dlouhé vlnité vlasy. Horké dlaně mu držely hlavu a dívaly se na něj dvě nádherné zelené oči. Vysunula špičku jazyka a olízla si rty.
„Nemusíme mluvit, vím, že jsi o mě snil a já o tobě. Je škoda, že jsi nikdy neudělal ten jeden krůček, který chyběl.“
Pomalu ho políbila na tvář. Nádherně voněla.
„Proč se mračíš, uvolni se konečně,“ rozevřela kolena, ucítil na zádech paty, drbaly ho a dráždily. Vystrčila boky, její teplý klín byl jen kousíček od jeho tvrdého údu. Stačilo by jen trošku zatlačit, zajet do té svůdné horkosti.
Objala mu krk loktem, přitáhla si ho k sobě, oči jí zářily a svůdně se usmívala.
„Jestlipak víš, na co jsem myslela, když ses na mě tehdy díval oknem? Věděla jsem to, vzrušovalo mě, že mě vidíš nahou, jak se hladím a dráždím, tobě jsem se ukazovala, úplně celá, abys věděl, co všechno můžeš mít. Když uděláš ten jeden krůček.“

Ocas mu trčel, na konečku snad už cítil vlhkost a horkost Elenčina klína, rozhrnoval ty krásné narezlé chloupky. Stačilo by jen trochu pohnout boky. Dychtivě se mu zahleděla do očí, konečně se rozhodl překonat onu hranici, položil dlaně dívce na ramena, maličko se posunul, tvrdý žalud už už rozevíral rozevřené lístečky připraveného ženského klína. Před očima měl jen dvě zelené duhovky, tmavé zřítelnice se rozšiřovaly až zelená barva úplně zmizela. Zůstaly jen dvě černé propasti, do kterých se právě chystal zřítit.

Na poslední chvíli ucukl a odstrčil dívku od sebe. Na chvíli uviděl jen tmu a v uších mu zazněl zklamaný výkřik. Raději zavřel oči.
Přemýšlel, co vlastně viděl a hlavně, co uvidí, až oči zase otevře. Tušil, že v lůžku není sám, slyšel lehký dech a cítil zvláštní vůni. Přemohl se a otevřel oči. A hned je zase zavřel.
Byla to nejzvláštnější žena, kterou kdy viděl. Asi nejvíc mu připomínala Královnu nočních můr, se kterou se setkali v lese, ale nejspíš jen očima. Ty byly prostě celé černé, nebylo možné rozeznat duhovku od zornic. Stejně černé byly i dlouhé lesklé vlasy. Oči hleděly z bledého obličeje, tak bledého, že ve tmě skoro zářil. A ten obličej byl neznámý. A naprosto nádherný a děsivý.

Leželi na boku proti sobě, opírala si hlavu loktem a spokojeně si mladíka prohlížela. Otevřela dokonale tvarovaná ústa, zuby se zaleskly dokonalou bělostí, olízla si dokonalé rty. Všechno na ní bylo dokonalé, úděsně dokonalé. Horkým prstem mu přejela čelo.
„Teď už bez maškarád?“ sám se divil, jak klidně to řekl.
Jen spokojeně mrkla a pokrčila rameny. A pak ho otočila na záda a klekla si nad něj. Musela být vysoká, možná o půl hlavy vyšší než on, těžko říct. To mu jen blesklo hlavou. A všechno na ní bylo také tak velké, tedy jen to, co zatím viděl. Aspoň ňadra taková byla, s velkými trčícími bradavkami, i překrásné boky. Jaký má asi zadek, a klín, také tak velký? Stačilo by jí jen obrátit na všechny čtyři a kleknout si za ní.

Jako by to slyšela, vystrčila boky a svůdně jimi zavlnila. Nedalo mu to a položil na ně dlaně. Obkroužil půlky a pevně je sevřel. A pak klouzal po bocích přes překvapivě štíhlý pas až k ňadrům. Pohladil palci horké tvrdé bradavky.
Pomalu roztáhla ještě více kolena a otřela se břichem o napružený klacek. Vzala mu hlavu do dlaní a vítězně pootevřela rty. Přibližovala se k jeho ústům, už viděl jen ty dvě velké oči…

Oknem pronikl stříbrný paprsek, kousek před postel. Nevšimla si toho, vlnila boky a olízla mu tvář.
Paprsek zazářil kousek dál vedle postele, přiblížil se a rozšířil. A pak náhle ozářil celou postel.
Velen zděšeně ucukl.
Neklečela na něm nádherná žena, ale… Možná to také kdysi byla žena. Stvoření bylo úděsně vychrtlé, ve stříbrné záři viděl snad každé žebro a jiné kosti pod visící kůži. Z nádherných ňader zbyly dva ubohé pytle, vlasy se spekly do chuchvalců.  

Zděšeně se ohlédla a klekla si. V klíně jí visely dlouhé pysky a stěží zakrývaly širokou rozevřenou škvíru.
Zaclonila si oči a vyskočila na zem. Měnila se, během mrknutí oka z ní byla plavovlasá Lenka, černovlasá Helenka či Elenka s dlouhými rudými vlasy. A zase ta velká nádherná žena, a pak dokonce Blanka, rozpačitě si zakrývající klín. A na úplnou chviličku zahlédl Velen proti oknu nejasný obrys nahé štíhlé postavy, kterou ještě nikdy neviděl. Jen stříbrně zazářila a zmizela. A s ní i stříbrný paprsek.

Velen chvíli seděl na posteli a držel se za hlavu. Pak sfoukl svíčky a zavrtal se pod deku, snažil se pomalu dýchat a usnout.

Asi už spal, když hlasitě cvakla klika u dveří a uslyšel tiché kroky. Usmál se, tyhle dobře znal. Ale mohl to být jen další úskok nebo maškaráda.
Za okamžik se k němu přitisklo chvějící se tělo. Obrátil se a objal jej.

„Princi,“ šeptala mu rychle do ramene, „stalo se něco divného. Probudila jsem se a ležela u mě zvláštní žena, byla velká, silná a moc krásná. Hladila mě a líbala, dotýkala se mě. Musela jsem jí hladit a dráždit prsa, moc krásná, velká a pevná. Chvíli se se mnou hrála, dávala mi je to úst, abych mohla olizovat bradavky. Byla stále vzrušenější, přitlačila mi hlavu do klína a zvedla kolena. Musela jsem ji lízat, sát poštěváček, i ten měla největší, co jsem kdy viděla. Myslela jsem, že už bude, ale ne, převrátila mě na záda a dělala mi to, co já jí předtím, ale hrozně divoce, sála mi poštěváček tak, že mě to spíš bolelo, mačkala mi prsa.
A pak jsme se zase vystřídaly, prolizovala jsem jí štěrbinku, chutnala i voněla úplně zvláštně, jako někdy z dávných časů, asi nechápete, co tím, myslím, jak popsat chuť a vůni. A úplně mě to uchvátilo a očarovalo, strkala jsem do ní celý jazyk, prsty dráždit tu obrovskou fazolku, olizovala jsem jí zadek, rozevírala si půlky, abych se k ní dostala. To ji nejvíc vzrušovalo, pokračovala jsem, šukala jsem zadek jazykem, ona mě držela za vlasy a sama si třela klín mým obličejem. Bylo to moc divné, ale v tu chvíli mi to tak nepřišlo. Dělala bych všechno, co by chtěla. Konečně byla hotová, drsně a divoce.
Protáhla se a položila vedle mě. A pak chtěla, abych si to dělala sama, jen se dívala. Chtěla jsem zavřít oči a něco si představovat, jako vždycky, promiňte, asi bych to neměla takto říkat, ale když jsem sama… co mám dělat. Představuju si hezké příběhy, které mě vzrušují. Ale to tady nešlo, vždycky mi zmáčkla prs nebo mě pleskla přes zadek. Musela jsem si kleknout nad ní a dráždit se rukou a prsty, až… Až do konce, dívala se úplně zblízka, roztahovala mi prsty štěrbinku. Když jsem to už skoro měla, přitiskla ke mně ústa, připadalo mi, že ze mě vysála všechnu rozkoš, neměla jsem z toho nic, všechno bylo pryč. A ona se jen usmála a zmizela. A já jsem tam ležela sama, byla mi zima. Vyšla jsem na chodbu, myslela jsem, že mě ta bytost zadrží, ale nehýbala se. Na chodbě jsem před jinými dveřmi uviděla druhou mechanku, tak jsem vás našla.

Je to divné, nehýbou se. Kdybychom chtěli zmizet, nejspíš by nás nikdo nezadržel. Ale já nechci zmizet, řeknu vám, co jsem viděla. Jeden z těch mladíků, z těch sedmi, víte ti nazí na podstavcích, je určitě můj bratr Jindřich, nejsem si jistá, vypadají všichni divně a strnule, ale je to podle mě on. Musíme ho zachránit, ale co já vím, možná skončíme vedle něj. A těch sedm dívek, to budou podle mě ty zmizelé, jak nám říkali dole v městečku. Ona má tady asi všechno v moci, zámek, ty podivné bytosti, snad i to počasí. A hlavně princeznu. Ale vůbec nevím, kdo to je.
Asi mě neposloucháte a spíte, to je dobře, také zkusím usnout. Dobrou noc, princi, snad se aspoň vy vyspíte.“

Ale princ nespal, díval se do tmy s rozevřenýma očima a přemýšlel, kam se to vlastně dostali, co se teď v noci stalo a co je ještě může čekat.