Sedmilháři

Upozornění: Tato povídka neobsahuje žádné erotické scény, jen se o nich vypráví.

„Prosím, máte tady volno?“ podíval se Martin nejistě na dva staříky u stolu v rohu. Hospoda U dvou sumců byla plná, a to bylo úterý, obvykle plonkový den. Vůbec sem nechtěl chodit, ale na poslední chvíli zahlédl na černé ceduli u dveří nepořádně naškrabaný nápis: „Dnes na čepu šťavnatá neipa – pivovar Pioneer“. Úplně ucítil v nose vůni citrusů a na jazyku typickou chuť svrchně kvašeného piva. A ta ho dotáhla dovnitř až k napůl obsazenému stolku v rohu.

Staříci se vesele bavili, ale teď společně zvedli oči a přátelsky ukázali na volnou židli. Martin s úlevou dosedl.

Chvíli bylo ticho, pak před ním přistál onen vytoužený speciál. Netrpělivě si přičichl.
„Stojí to za to, mladej?“
„To ještě nevím. Ale těším se.“ Martin zvedl prst, ještě jednou nasál vůni grapefruitu a manga a dovolil prvnímu doušku podráždit chuťové pohárky. Neřekl nic, jen se blaženě usmál.
„Dvojí americký chmel, ovesné vločky. Nádhera.“

Stařík vpravo, ten kulatější s veselýma modrýma očkama ukázal na svůj půllitr.
„To bych asi neocenil, mladej, navíc jsem už na toho svýho kozlíka nějak zvyklej, a hlavně mám dva za cenu tvýho jednoho, jestli ti teda můžu tykat.“

Martin důležitě přikývl a všichni si přiťukli sklenicemi.

Stařík vlevo byl hubený až vysušený, zbytky vlasů po stranách hlavy směšně rozčepýřené, oči za stříbrnými staromódními kulatými brejličkami jiskřily až neuvěřitelně vlídně.

„Víte,“ neodolal Martin, „vlastně moc pivo nepiju, ale když už, chci si ho vychutnat a rád si klidně i připlatím. A tohle je prostě skvělé.“

„Není nad naše české ležáky,“ zavdal si hubený stařík ze svého půllitru, „proč sem tahat nějaké americké chmely a bavorské či bůhvíjaké slady, když všechno máme tady kolem sebe. Nejlepší je přeci tradiční žatecký červeňák poloraný, a i slady z našeho ječmene nám mohou všude závidět.“

Martin chtěl poznamenat, že jeho speciál pochází rovněž z oné Mekky českého pivovarnictví, zatímco jejich jedenáctistupňový ležák nejspíše viděl ony ušlechtilé suroviny možná jen na reklamním plakátu, ale jen významně usrkl ze svého nápoje,

Druhý stařík vyprskl. „No jo, před Vlastíkem nemůžeš jen tak pohanět cokoliv českýho, on je takovej to… no…“
„Patriot,“ dodat klidně hubený, „a ano, nestydím se za to, i když je stále složitější prostě milovat svou vlast. Ostatně se jmenuji Vlastimil.“
„A já jsem Jarda,“ rozhodil velkýma rukama tlustý, „a dohromady jsme prostě Sedmilháři.“

Martin nechápavě zvedl obočí, Vlastimil si pohlédl na svého přítele, pokrčil úzkými svěšenými rameny a povzdechl si.
„No ano, tobě už Sedmilháři nic neříkají, ale začátkem šedesátých let jsme to poslouchali všichni, těšili jsme se na každý další díl. Celá rodina seděla u rádia, aby nám nic neuniklo. Druhý den si pak lidé vyprávěli nejlepší špeky.“

„A budeš se divit, mladej, teda Martine, všechno to vzniklo vlastně tady.“ Jarda ukázal na fotografii jakési ruiny připomínající možná spíše středověký klášter po návštěvě Jana Žižky a jeho Bratříků. Martin v ní rozpoznal trosky nynější hospody.
Jarda spokojeně přikývl, „Je to tak, a jestli chceš, řeknu ti to.“

„Můžu vám koupit pivo?“ nabídl se úslužně Martin vida poslední zbytky pěny na dně dvou půllitrů.
„To nemusíš, ale byl bys hodnej. A teď poslouchej, než ztratím slinu.“

Martin mávl na hostinského a ukázal na prázdné sklenice, Vlastimil se spokojeně opřel a zahleděl se zvědavě na svého tělnatého kamaráda. Ten se napil piva, utřel si horní ret od pěny a začal.

„U tohodle stolu, přesně tady, sedával můj tatík s kamarády. Sešli se vždycky v pátek večer po fušce, dali si pivečko a vyprávěli si. A ty historky byly tak neuvěřitelný, že se jim začalo říkat Sedmilháři. Ty pátky už byly úplně slavný, celá hospoda se těšila, s čím zase můj pan otec nebo jeho vykutálení parťáci přijdou. Jeden flekoval druhýho a všichni se váleli smíchy nebo třebas i byli dojatí, podle toho, co se vyprávělo. Doba kolem byla zlá, dobrý lidi mizeli, ale to povídání pomáhalo.“

Martin přikývl, Jarda si zvlažil rty a důležitě zvedl prst.
„Jenže to je jen začátek. Jednou, někdy začátkem padesátek, se tady zastavil takovej zvláštní pán, procházel se kolem Sázavy a prej měl žízeň. V hubě měl lulku a na sobě velbloudí plášť, prostě vod pohledu fajnovej chlap. No, a posadil se rovnou k tý veselý společnosti. Ti po něm jen koukali, to se rozumí.“
‚Nejste vy ten?‘
‚Jo, vodněkud vás znám…‘
Chlapík si klidně čistil lulku, pak ji nacpal tabákem a usmál se.
„Jo, z filmu, no určitě.“
Elegán na to nic, jen si zapálil lulku a ta udělala puk, puk, puk.
„No jasně, vy jste Martin Frič!“
‚Jó, ten slavnej režisér! Hrál jste taky s Burianem, v tom, v Lelíčkovi!“
„Chlapi, pro vás jsem Mac, a nechci rušit. Mám jen ukrutnou žízeň.“

Posadil se u zdi, támhle, co je teď ten stolek, kouřil tu svou fajfčičku, cumlal pivo a díval se. Všichni se pomalu osmělovali, táta dal první historku, Bárta z lesa další a už se to rozjelo, za chvíli viděli, jak se Frič svíjí na židli a tečou mu slzy po tvářích.
‚Chlapi, tohle jsem zažil snad naposled s Vlastou Burianem, škoda, že tady nemám kameru.‘

No, a pak se tady vobčas stavoval, ne často, jen někdy. Jasně, každej chtěl od něj něco slyšet, o Burianovi nebo o Adině Mandlový, o Oldřichu Novým, ale on moc nemluvil, jen poslouchal a úžasně se bavil.

A teď už konečně k tý rozpadlý hospodě z toho vobrázku. To je vlastně úplně krátká historka. Mac se tady zase jednou stavil, ale nebyl sám, ze ním vešel dovnitř takovej velkej rozesmátej chlap. Jak ho všici viděli, úplně ztuhli. I to pivo se najednou ve svý cestě z pípy do sklenice zastavilo. Samotnej Jan Werich to byl. To se ví, za chvíli byla hospoda napráskaná až po strop. Werich sázel jednu historku za druhou a byl tady takovej rachot, že nakonec ta hospoda tím smíchem spadla! Naštěstí všichni vzali roha, ale bylo to vo chlup, Wericha vytáhli na poslední chvíli, ještě se snažil si natočit poslední pivo a křičel ‚Toho bohdá nebude, aby český herec z hospody utíkal, když ještě není dopito. A navíc s prázdným korbelem.‘

A pak všichni seděli na břehu řeky, dopíjeli zbytky piva a koukali, jak se kolem pomalu usazuje prach z trosek.“

Tlustý stařík jménem Jarda se vážně a důležitě rozhlédl. Martin na něj nechápavě zíral a Vlastimilovi se třásla ruka s pivem a měl pusu od ucha k uchu.

„Ale to ještě není všechno,“ navázal svým precizním stylem Vlastimil, „začátkem šedesátých let se najednou objevil nový rozhlasový pořad. Různí umělci, muzikanti, malíři, spisovatelé, doktoři v něm vyprávěli historky, jeden nadhodil nápad a další ho rozvíjeli, občas to byla ukrutná sranda, všichni to poslouchali. Kdo tam všechno byl, pan Jirotka, co napsal Saturnina, Milan Smolík, Jindřiška Smetanová, Jaroslav Otčenášek, docent Ivan Osvald. No, a první byl náš známý Mac Frič. A on to prý vymyslel a dal tomu jméno Sedmilháři. A nějaké jeho historky byly až podezřelé těm, které tady vyprávěla naše společnost. A my samozřejmě víme, odkud to všechno pochází.“

Martin nechápavě přejížděl z hubeného obličeje na kulatý.
„A to je fakt pravda? I s tím Werichem a hospodou?“
Staříkům začaly ujíždět koutky. Za chvíli se už chechtali a Martin s nimi, to jinak prostě nešlo.

„Mladej,“ pokračoval Jarda, když se dochechtal, „nemáš taky nějakou historku, kterou bys mohl hodit do placu?“
Martin se zarazil.
„Já ale neumím vyprávět, a už vůbec si vymýšlet historky. Úplně mi chybí ta i… ima…“
„Imaginace,“ dodal Vlastimil.
„A fakt nemám dar tý fa… fab…“
„Fabulace,“ doplnil úslužně hubený stařík. Martin na něj fascinovaně zíral.

„Tak jo, řeknu vám, co jsem zažil včera, ale není to vlastně moc vtipný, vlastně dost smutný, teda pro mě. Zavolal mi bejvalej soused z vedlejší vesnice, že má něco s kompem, jestli bych neměl čas se stavit. Jo, proč ne, povídám mu. Šel jsem pěšky, potřebuju se stejně protáhnout, jak se pořád hrbím u stolu. Navíc je to pěkná cesta, kolem školy, lesíkem, co mají teď základnu skauti, u tý doprava až k potoku a pak už pořád podél něj až do vesnice.

Pak už to není daleko, ale je to tam hezký, potok se hezky točí loukami, jsou tam vrby na vodou, spousta ptáků, občas kachny, prostě malebný.“
„Meandruje,“ dodal Vlastimil.
„Přesně, meandruje tam. Takže člověk vidí jen kousek před sebe a jsou tam skrytá místa, což je důležitý. Takže si pěkně vyšlapuju, projdu takovým ohebem a najednou vidím…“

Martin se napil neipy. Chutnala mu snad ještě víc.
„Vidím, jak si tam někdo rozhodil deku. A na té dece jsou kluk a holka, holka sedí na klukovi. holce se lecčehos nedostává, hlavně oblečení od pasu dolů, klukovi zase přebývá, hlavně v rozkroku. No, to jsem už pochopil, o co jde. Takže tam stojím a zírám na ten moc hezkej kulatej a úplně nahatej zadek, oni zírají na mě.

A to ještě nebylo všechno, došlo mi, že tu holku znám, dělá v supráči, fakt docela pěkná holka. Vlastně jsem po ní trochu koukal, ale nedostali jsme se nikdy dál než k ‚budete chtít účtenku?‘ A teď… Správně, a co teď? Situace byla nesnesitelná.“

Martin se podíval na staříky.
„A ta jsem udělal první věc, která mě napadla. Zavřel jsem oči a natáhl ruce, pomalu jdu a deklamuju jak špatnej herec. ‚Jsem slepý, úplně slepý, jak vyvoranej krtek, nic nevidím, vůbec nic.‘ Tak jsem zašel do další zatáčky, ale ten obraz jsem měl pořád v očích. Tu holku, její bílej krásnej zadek a nazrzlé vlasy na zádech.“

„Počkej, není to ta rusovláska z Billy?“ ožil najednou Jarda.
„Jo, to je ona, jinou neznám.“
„Přátelé,“ poznamenal Vlastimil, „ta je ovšem nádherná. Je čilá rozkoš a potěcha pro smysly, když ji člověk může pozorovat při doplňování regálů.“
„Hlavně těch spodních,“ dodal zasněně Jarda.
Vlastimil se na něj podíval a posunul si brejličky na nose. „Ano, přátelé, hlavně těch spodních.“

Vlastimil i Jarda zamyšleně přikývli. Ten silnější klepl dlaní do stolu.
‚To mi připomíná jednu malou příhodu, šel jsem na procházku, za město, přejdu hlavní silnici, tam je malý hájek, no hájek, křoví, nějaké břízky. A tudy pokračuje úzká cesta podél silnice, jezděj tam traktory, aby nemusely po hlavní. Vede až do vedlejší vesnice pak dál, je to hezkej špacír, skoro na dvě hodiny. No, a po cestě je hřbitov, tam se taky stavuju. Ale to sem nepatří.“

Jarda se zamyslel a Vlastimil se na něj účastně podíval.
„U toho křoví je plácek, občas tam zastaví auto, lidi si odskočej, podle toho to tam vypadá. Popravdě je tam bordel jak v tanku, takže jen projdu a pak už na tu cestu.
No, a jednou tam jdu, přeběhnu hlavní, teda přeběhnu, no, v duchu přeběhnu, ale spíš se přes ní přebelhám. To je vůbec zvláštní, mám pocit, jak si tak hezky svižně vyšlapuju a pak najednou uvidím vedle sebe svůj stín, jak se celý ohnutý šourá po zemi vedle mě. Jak povídám, jdu přes ten plácek a odbočím doleva. A v křoví stojí auto, vůbec není vidět, zajelo až k té mé cestičce. Má votevřený zadní dveře a v nich stojí nějaký chlapík. Takový mladší, s čepicí kšiltem dozadu.“

Jarda se rozhlédl a rozhodil ruce.
„To nebylo samo vo sobě divný. Jenže ten chlap má na rameni nohy v červenej teniskách. Moc pěkný nohy, štíhlý a dlouhý. A zaručeně nejsou jeho.
Nejdřív mě napadlo, že to třeba na holku přišlo a chudáci tady v tom bordelu roděj. Ale pak mi došlo, že tady probíhá proces přesně a naprosto opačný.
Blbý je, že tam není kudy projít. Musel bych plesknout chlapa po zádech, aby mě nechal projít. Nebo se zkusit protáhnout z druhý strany. A třebas poklepat na střechu, jako nedejte se rušit. No, a nakonec jsem se nakonec votočil a šel zpátky. A vzpomínal, co jsme za mlada s Lídou všude možně dělali.“

Jarda se napil piva a vzdychl. Pak se podíval na svého souseda.
„Řekněte mi, pane řídící, ve školách nás toho tolik učili, ale tohle vynechali. Jak se má člověk zachovat, když někoho načapá jak se říká inflangranti? Přitom je to taková zásadní situace, která může ohrozit jak jeho samotného, kdyby dostal pěkně po soudružsku jednu po čuni, nebo ty dva, holka by se mohla třebas hodně leknout a co pak, že jo. Víte, co jí může stát. A s klukem by to mohlo být ještě horší.“

„Já vám asi neporadím,“ zamyslel se Vlastimil, „tohle se holt někdy stane s člověk s tím nic nenadělá. Také jsem šel někdy na houby u potkal u cesty zaparkované auto, podivně se houpalo a skla zevnitř orosená. Ale tam se člověk může odplížit dál a nerušit. A jen doufat, že nepojede kolem traktor.

Ale řeknu vám jinou historku, když tady mladý pán říkal cosi o dívce z onoho supermarketu. Chodím tam občas pro rohlíky, všude jinde mají jen takové ty gumáky, co jim Němci říkají patrony. Ale tady mají i vyhlášené, krásně křupavé z jedné pekárny kousek odsud. Beru si je k snídani, ke kafi, nebo si je jen natřu máslem. To je taková lahoda, lepší než nějaká specialita od Zdéni Pohlreicha v televizi.

Koupím si pytlík rohlíků a lahev mléka, už mi docházelo, belhám se k pokladně. No jistě, jen jedna je zelená a u ní fronta jako na peníze, kdyby je rozdávali zadarmo. V duchu nadávám a postavím se za dvě děvčata. Nejdřív jen tak koukám kolem, jako vždycky, ale pak vidím, že se ty holky chovají trochu zvláštně. Dívka vlevo je menší, světlovlasá, má upnuté džíny přes pěknou zadničku, ale nad nimi krásně štíhlý pás, takže jí nahoře trošku odstávají. Pak jen cosi modrého kratšího nahoře, takže mezi tím vykukuje kousek nahé kůže.“

Vlastimil počkal, aby si jeho spolusedící mohli dívku jasně představit.

„No, a ta druhá, víte, takové ty tenké upnuté tepláky jsou někdy na některých ženách spíše urážkou estetického cítění, jako kdybych si například já vzal tílko bez rukávů, ale tady…“

„Myslíte legíny?“ neudržel se Martin.
„Legíny, jistě, teď mi to slovo vypadlo,“ ukázal vděčně Vlastimil na mladíka, „černé legíny, úplně upnuté, od kotníků až po pás, člověk vidí každý kousek křivky, záhybu, oblinky, ale je to ještě nějak ještě hezčí, než kdyby byla někde na koupališti v plavkách, je vidět i obrys kalhotek, užších, ale ne těch úplně šňůrkovatých. Ale co je hlavní a souvisí to s těmi kalhotkami, ten zadeček, prdelka, oblá, a pevná, dvě dokonalé poloviny tvořící nádherný celek. Jak jsem tak zíral, vzpomněl jsem si na staré úsloví našeho fyzikáře: ‚Kdyby mohly pohledy hřát, chytla by jí prdel plamenem.“

Vlastimil počkal, až se ostatní přestanou smát.
„Takže tam stojím a kochám se, přál bych si mít v jedné ruce dláto a v druhé kladivo, nebo aspoň tužku nebo štětec, abych dokázal zachytit ten tvar do mramoru, dřeva či na papír. Ale nic z toho beztak neumím, tak aspoň popisuji, co jsem viděl.

A najednou ta vpravo, tmavovlasá v legínách, se dotkla ruky druhé dívky. Ale ne náhodou, hladila ji, jen konečky prstů, lehce a jemně. Moc hezké prsty, vlastně celá ruka, štíhlá a dlouhá, přesně takové měla Maruška… Tak, ta druhá jen různě nakláněla a otáčela dlaň a rozevírala prsty. Jak jsem vyprávěl, měla džíny trochu volné v pase. Tmavovláska ji položila dlaň na holou kůži, přesně nad kalhoty, a pak ji hladila, prsty až pod okrajem džínsů. Bylo vidět, že holce úplně přeběhl mráz po zádech z toho hlazení, trošku se zaklepala a otočila tvář k druhé.

Tvář. Vlastně vůbec nevím, jestli bych je poznal někde na ulici, ani jedna z nich nebyla extra krásná, hezké samozřejmě byly, ale to mi připadají už skoro všechny. Upravené po modernu, s tím možná až moc umělým obočím.

No, a ta blondýnka začala hladit druhé nohu, nejdřív hřbetem dlaně, pak prsty a celou dlaní, zvenku a pak dokonce i zevnitř, jen tak rychle pohladila zadek a ucukla. Ještě chvíli si hrály, pak si propletly prsty a dívaly se na sebe, prostě jako dva milenci.“

Vlastimil se napil a zavrtěl nespokojeně hlavou.
„Jenže jak to správně česky říct? Když řeknu milenci, představíte si chlapce a dívku, když dvě milenky, tak nejspíše dvě ženy, se kterými ženáč zahýbá. Ale tohle, nevím, dvě přítelkyně také nestačí. Zůstanu asi u dvou milenek, to je takové hezčí.
Různě se hladily a usmívaly na sebe, mazlily se, daly si dokonce pusu. A pak další. Víte, nikdy jsem nic takového neviděl a vlastně jsem si poprvé přál, abych v té frontě stál co nejdéle, aby si pokladní dala pauzu a šla na oběd. Jenže jak to bývá, probuzení bylo kruté.

‚Dědku, nečum, dej to na pás a nezdržuj,‘ dloubla mě bába za mnou holí do zad. A kouzlo bylo pryč. Dívky jsem zahlédl už jen na chvilinku venku, držely se za ruce a zmizely za rohem.“
Vlastimil se odmlčel a srkal nazrzlý nápoj. Pak ještě zvedl oči.
„Když jsem byl mladý a uviděl pěknou dívku s chlapcem, bylo mi občas divně a žárlil jsem, že ji nemůžu mít já, určitě bych ji víc miloval a psal bych jí hezčí básničky. Ale tady – jen jsem jim to přál, i když to vlastně možná jen hrály, aby se na ně ostatní dívali. Kdo ví.“

Dlouho bylo u stolu ticho. Martin se podíval na hodinky a povzdechl si.
„Musím jít, je to kus cesty podél řeky a za chvilku je tma.“
„Dobře děláš,“ přikývl důležitě Jarda, „přeci znáš tu povést o sázavském vodníkovi, prý se to stalo kousek odsud.“
Martin zavrtěl hlavou.
„Nevadí, příště ti to budu vyprávět. A připrav si také nějaké historky, nebudeš tady na nás jen koukat.“
„Nejsem Martin Frič.“
„Správně, nejsi Mac. Tak zase za týden.“

Za týden se zase sešli, pak zas, stala se z toho už skoro malá tradice. Martin začal u kolegů vyzvídat různé příhody, na procházkách si je domýšlel a upravoval. Začal si je dokonce i zapisovat.

„Tak zase za týden?“ ukončil Jarda jedno vydařené setkání.
„Vlastně nemůžu, mám školení, až za čtrnáct dní.“
Staříci přikývli a trojice sklenic o sebe zazvonila.

Ale za dva týdny u stolu neseděl nikdo, vlastně celá hospoda byla podivně prázdná, hospodský se opíral zachmuřeně o pult.
„Co se děje?“
„Ty to nevíš? Umřel pan řídící, mají dnes loučení, ale jinde, u Karásků, přitom…“ Hospodský se zarazil, Martin byl úplně bledý.
„Stalo se to dva dny potom, cos tady byl naposled. Přišel domů, a pak ho našli pod schody, už to měl za sebou.“
Mladík se opíral dlaněmi o pult.
„Mladej, dáš si na něj se mnou černý pivo?“
„Jasně.“

„Jo, abych nezapomněl,“ praštil hostinský pěstí do pultu, až půllitry nadskočily. „Minule ti tady něco nechal, že by to určitě někam zasel. Vlastně on říkal ‚zašantročil‘. Počkej.“
Hřmotný chlapík se chvíli hrabal v zásuvce.
„To je vono.“
„Účtenka z Billy?“ Martin si tumpachově prohlížel tenký papírek. Pokusil se vzít lístek do prstů, ale sklouzl mu na zem. Chvíli na něj zíral a pak ho zase položil na pult. Obráceně.
„Telefonní číslo…“
‚Že prej budeš vědět, říkal pan řídící. A mrkal přitom. Asi takhle,“ naznačil hospodský lišácké mrknutí.

Martin zastrčil papírek do kapsy. Pak ho zase vytáhl a pečlivě urovnal. Najednou mu připadalo, že vedle něj stojí štíhlá dívka s nazrzlými vlasy. Vzal do ruky půllitr a vyklopil do sebe půlku karamelově zbarveného nápoje. Odloupl z mobilu zadní kryt a lístek vložil pod něj, kryt opět důkladně nacvakl. Chvíli ťukal zamyšleně prstem na displej a pak nechal telefon zmizet v kapse. Dopil zbytek půllitru. Přízrak se pomalu a neochotně rozplýval.

„Víš, co je divný,“ řekl zadumaně po třetím černém ležáku hostinský, „většinou mívaj mrtvý nějakou křeč nebo tak, ale on prý ne. Říkala to Procházková, co ho našla. Že se usmíval, vlastně měl pusu od ucha k uchu.“
Chlapík pleskl dlaní rázně do pultu a roztočil dvě další sklenice.
„Řekni mi, mladej,“ zamyslel se ještě, „je možný, aby někdo umřel smíchem?“

Když půjdete někdy proti proudu řeky Sázavy, stavte se v hostinci U dvou sumců. Dejte si pivo a pak se hostinského zeptejte, kde jen stůl Sedmilhářů. Ukáže vám do rohu, je to stůl jako ostatní, jen nad ním visí obrázky dvou veselých staříků. Pokud se ke stolu posadíte, musíte přidat nějakou historku, aby se ti dva měli čemu smát.
Ale někdy u toho stolu sedí hubený mladík s hezkou rusovlasou dívkou, možná vám bude odněkud povědomá. Tak je jen na dálku pozdravte a prosím nerušte. Mají si o čem vyprávět.