Poslední zatáčka 03 🇨🇿

Dost bylo vzpomínání na nešťastnou lásku, je tu poslední závod sezóny a pro našeho hrdinu dost možná poslední závod vůbec. Ale kdo ví, stačí jeden nepatrný okamžik, pár milimetrů a všechno se může úplně změnit.

Vykoupení

Už je čas, vyskočím na kolo, objedu paddock a najdu mezeru v plotě. Musím o ní pak říct nějakému pořadateli, mohl by se tudy protáhnout úplně každý, jako já právě teď. Tlačím kolo kolem plotu, Pietrův karavan a pak můj. A za chvilku strnu.

Pietro stojí jednou nohou na schůdku a objímá neznámou dívku. Tedy pro mě rozhodně není neznámá, dlouhé zvlněné tmavé vlasy, tričko, vypasované džíny, nekonečné nohy. Laura. Nemůžu se pohnout a jen zírám. A pak mě Pietro uvidí, jen trochu přivře oči, pousměje se koutkem úst a majetnicky stiskne Lauřin nádherný zadek, jako by chtěl říct. ‚Tohle je teď moje, starouši‘.
Už, už otevírám pusu, dlaně se mi samy svírají v pěst. Pietro mě klidně pozoruje, a dokonce Lauru pohladí mezi půlkami. Dívka se prohne v zádech a přitiskne k mladíkovi.

Za chvíli už sedím v karavanu, zírám do stropu a přemýšlím, kam jsem zahodil to kolo. A vzpomenu si na Hanse. ‚Nakonec jsem musel pořád myslet, kdo v ní byl včera. Tohle mě ale už nemůže rozhodit, navíc to ten oknírkový chlapec říkal velmi hořce. Pomalu dýchám, vzpomínám na Inge a vlastně na celou kariéru. A pak si znovu a znovu přehrávám celý okruh, stopa, apexy, brzdné body, tohle je nejlepší lék na podivné splíny. Poslední zatáčka. Jednou vás vynese do nebes a podruhé srazí k zemi a zadupe do asfaltu,

Kvalifikace, Pietro občas otočil hlavu mým směrem, ale to mě teď už nemohlo rozhodit. Vůbec. Byla jen motorka, dráha, počasí, stopa, brzdné body, apexy. Rutina. Ve výsledku třetí místo, první řada. Dobré, doslova, za tři. Pietro za jedna, jak jinak.

Nemůžu usnout, divil bych se, kdybych mohl. Laura je pryč. Nemluvili jsme spolu, nebylo to potřeba. Vyjdu na balkón, mezi mraky občas zasvítí Měsíc, je skoro úplněk. V jednu chvíli uvidím vpravo o dva balkóny dál někoho stát venku. Jenom stín, ale tuším, kdo to je. Úplněk na okamžik obnaží nahou ženskou postavu s dlouhými vlasy. No jasně, tohle vždycky dělala. Po sexu. Kupodivu mě to teď už spíš pobaví, zamávám, nejspíš mě nevidí, ale to je jedno. Teď už usnu ještě dřív, než zahrabu hlavu do polštáře.

Neděle, závod, nepotřebuju budík, sprcha, lehké vyklusání, jen aby se tělo pomalu připravilo. Stejně lehká snídaně, spousta černého čaje, kupodivu tady mají výborný darjeeling. Domluvím se u švédského stolu s mechanikem, hodí mě na okruh, trochu nechápavě se na mě dívá.

Brífink, Mario je italsky elegantní a temperamentní. Mluví hlavně k Pietrovi. Jet na jistotu, stačí dojet na bodech. Takže žádné hovadiny a frajeřiny, titul je hlavní. Pietro ho klidně pozoruje, těžko říct, na co myslí. Na Lauru, jak ji v noci ošukal? Na ten krásný zadek, malá prsa, nádhernou pusu, která dokázala tak skvěle líbat nebo… Rychle zatřesu hlavou, Mario mluví ke mně. Týmový výkon, využít příležitostí, ale hlavně krýt Pietrovi záda. A zase, titul je hlavní, je jedno, kdo z vás ho bude mít. No jasně, já to nebudu. Kdyby mi motorka nekiksla, mohl jsem mít ještě šanci. Jo, a jednou jsem to zahodil sám, to musím přiznat. Takže už nic nebude, druhé nebo třetí místo, na to se nehraje. Mario chce titul. Kývu hlavou, rozumím, týmový výkon.

Myslím, že už je to všechno, ale Mario se ještě otočí a dívá se přímo na mě. „Kdyby se Pietrovi něco stalo, nedojel by na bodech, Hans nesmí vyhrát, je to jasné? Prostě nesmí. Jinak by byl titul jeho a to nechceme. Je mi jedno, co a jak uděláš, je to jen na tobě. Nesmí vyhrát“. Je mi to jasné, podáme se ruce, Pietro se lehce usmívá, tomu mám rozumět jen já. Namlouvám si, že je mi to jedno. Stisknu napřaženou dlaň, Mario spokojeně kýve hlavou.

Venku se snad ještě ochladilo, obloha je plná šedých mraků, ale pršet nemá, tvrdí všichni. Aspoň něco. Nějaké rozhovory, ravioly k brzkému obědu, moc dobré, na to si Mario potrpí. Krátký odpočinek a konečně se pomalu převlékám do kombinézy. A dojde mi, že naposledy. Divné. A zase si vzpomenu na Inge. Bylo by lepší nevědět, že je to naposledy?

V paddocku ze mě všechno spadne, stačí vidět ruch a motorky, zdravím se s Václavem, to je už rituál. Všechno funguje, převody, jak jsme domluvili. Je chladno, takže obě měkké gumy, není co řešit.

A v tu chvíli vidím, že by Václav něco chtěl říct, ale jen se drbe v šedých vlasech na zátylku pod červenou jawáckou kšiltovkou. Zavrtí ale hlavou a skloní se k motorce.
„Copak je?“
„Nic, všechno podle domluvy.“
„Nech toho, povídej. Je jedno, co z toho bude.“
Václav chvíli váhá, ale pak mě vezme za rukáv a vytáhne ven. Ukáže šroubovákem na zataženou oblohu.
„Je zataženo, chladno, je to tak?“
Přikývnu, čekám, co z něj vypadne.

„Tohle jsem tady už jednou zažil, úplně přesně, je to už ale dávno, ještě s… Už ani nevím,“ zapíchne do nebes šroubovák, vypadá to, že táhne mraky hrotem po nebi až k nám.
„Tohle jsou divné mraky, zvednou se před támhletu malou vrchovinu a zahustí, jsou ale moc rychlé, takže z nich neprší.“
Složím ruce za záda a dívám se na starého mechanika.
„Hele, myslím, že ani ne za hodinu budou pryč. Vsadím svou čepici.“
To je vážné, stojíme a zvažujeme možnosti.
Nakonec poznamenám. „Závod je na dvacet pět kol. Možná tak v patnáctém vyleze podle tebe sluníčko.“
Václav uváží slova a přikývne.
„Budeme mít deset kol na slunci.“
Přikývne. „Jenže to bude ostré slunce, počítej klidně oteplení o deset patnáct stupňů. Asfalt ještě víc.“
Hvízdnu.
„Takže…“
„Takže bych obul střední gumy. Obě.“
„Jaká je pravděpodobnost, že to vyjde? Když ne, budu někde desátý místo bedny.“

Václav chvíli stojí a otočí se. Jde k depu a jen přes rameno prohodí: „Myslel jsem, že chceš vyhrát, ne se jen povozit.“
Nasadíme středně tvrdé gumy, nikdo si nás nevšímá, kromě Pietra. Ale nic neřekne, jen mu tmavé italské oči jezdí sem a tam. Bude mu to vrtat v hlavě, to stačí.

Startujeme a projedeme okruh na start, kontroluju si trať, může tady být někde problém z dalších závodů. Taky jo, v pětce olejová stopa, ale dobře zakrytá vapexem, kousek od ideální stopy. Zapamatuju si to, podobné maličkosti můžou rozhodovat.

Připravujeme motorku, konečně si ostatní všimnou, co mám obuto. Hans ukazuje a něco na mě volá, ale nerozumím mu. Nakonec jen mávne rukou a ukáže palec. Odpovím mu.

Chybí mi Václav, vidím, že se v depu hádá s Mariem, asi ty gumy, co jiného. Konečně se otočí, ale to už maršál zvedá praporek, aby vyhnal mechaniky od strojů. Václav na něj volá, maršál zaváhá a nechá ještě praporek dole, je to jeho dávný kamarád. Starý mechanik ke mně dobíhá, jak mu kolena dovolí. Praští mě do helmy a plivne na nádrž. Pamatuju, když to udělal poprvé, sliny jsem utřel, pak jsem se vyválel ve druhé zatáčce a on se na mě vyčítavě díval. Už jsem je neutřel, nikdy.

Václav vděčně mávne maršálovi, ten jen kývne hlavou a zamává praporkem. Motory zahučí, protáhnu se, jde se na to. Zahřívací kolo, sakra, to je zima, snažím se kličkovat, jak to jde.

Tak, ostrý start, na chviličku zavřu oči, protáhnu si prsty. Cítím konečně adrenalin, vzrušení, maršál mává zelenou vlajkou, červená světla svítí, jedno, dvě, tři. Spojka, ruka na plynu, teď opatrně, konečně, světla zhasnou, vpřed.

Vpřed, a hned nadávám na gumy, do první zatáčky skoro nedobrzdím, druhou projedu jen zázrakem, ale nemůžu hned zrychlovat. Minou mě dvě Hondy, jedna zleva a druhá zprava, jako nějakého učedníka. Pak další. Hans mě předjede na brzdy před sedmičkou, kolena mu směšně trčí na obě strany. Kolo konečně končí, cílová rovinka, mrknu na tabuli, desáté místo. No, super.

Zapomenu na všechno a soustředím se, nejde o to, dostat se dopředu, ale neztrácet vteřiny. Ty bych už nedohonil, i kdyby měl Václav s tou svou pochybnou meteorologickou studií pravdu. Držet stopu, přesně, nechat se táhnout ostatními, defenzivní účelná jízda.

Gumy se zahřívají, mohl bych zrychlit, na prvního mám asi tři vteřiny, propast. Je ale čas. Spousta času. Jen nedělat chyby. Pietro je v první skupince, zelená motorka mezi rudými. Nechce jen bodovat, ale taky neriskuje. Jinak by byl první.

Další a další kolo, desáté, patnácté, postoupím dopředu, asi o dvě místa. Někoho vidím ve štěrku, modrožlutá motorka, jezdec hladce klouže za ní, nic zvláštního, jen na chvíli žlutá vlajka. V dalším kole je už všechno uklizené. Na rovince mrknu na oblohu, zdá se mi, že mraky trochu řídnou, ale nejspíš si to jen namlouvám.

Slunce se objeví jako kdyby někdo bez varování rozsvítil v potemnělé místnosti světlo. Na chvilku mě úplně oslní, nevidím vůbec nic, jedu po paměti. Nechybí moc a uberu plyn. To by byla asi konečná, někdo by mě zezadu bez milosti torpédoval, napůl slepý, jako já sám. Ale dráha se naštěstí otáčí, překvapené a roztrhané pole se zase uspořádá do sevřené smečky.

Teď můžu konečně vybalit svoje malé překvapení, zatím jen tak zatahám za šňůrku. Stáhnu vteřinku na prvního, jedu už pátý, vepředu se pořád Pietro honí s Hondami. Teď jen čekat, jako lovící lvi, až se stádo unaví. Za pár kol je to tady, moje gumy konečně fungují skvěle, ale ostatním na měkkých to začíná klouzat. Už jsem čtvrtý, ale těsně za vedoucí skupinkou, Pietro, Hans a jedna Honda. Ta ale nedobrzdí do poslední zatáčky, rázem jsem třetí. A je tady poslední kolo.

Na rovince se Pietro ohlíží, jsem těsně za ním, ale neútočím, jednička, dvojka. Trať se ohřála, vidím, jak motorky kloužou na brzdách. Dvojka, trojka, blížíme se k vlásence. Pietro se zase ohlédne a udělá chybu, brzdí přesně jako v předchozím kole, ale gumy ho už nepodrží. Vyjede asi o metr z ideální stopy, snadno pod ním proklouznu na druhé místo.

Hans bojuje, neohlíží se, soustředí se jen sám na sebe. Dobrá práce. Pietro se vyhrabal z nejhoršího. Už je skoro za mnou, chytil se do větrného pytle. Rychle projedeme šestkou, tady se nebrzdí ani nezrychluje, všichni tři držíme plný plyn. Blíží se sedmička, poslední zatáčka.

Pietro se mě drží jako klíště, ví, že tohle je jeho poslední šance. Nemusel by nikam pospíchat, třetí místo mu stačí, jenže na to teď nejspíš vůbec nemyslí, vidí jen dvě motorky před sebou. Jsem najednou úplně klidný, čas se zpomaluje, už vím, co udělám. Pojedu poprvé novou stopou, trochu zeširoka. Delší trasa, ale můžu později brzdit, to teď bude to hlavní. I Hans najíždí stejnou stopu, je to starý lišák, došlo mu, co asi udělám a chce mě zablokovat. Pietro se řítí za mnou na svých vadnoucích gumách, chce mě předjet na brzdy, nacpat se mezi mě a okraj dráhy, klidně mě i trochu vytlačit, drsný souboj. Nečekaně mu uhnu do nové stopy, koutkem oka sleduju, jak se vpravo řítí Pietro, brzdí stejně jako já, ale je na vnitřní stopě. Dojde mu, že je moc rychlý, před sebou má Hanse. Teď už nejde o to, aby nás předjel, ale aby vůbec zatočil. Aby přežil. Vztyčí se na motorce, bojuje, pokusí se o krásný powerslide, už už to vypadá, že mu to dokonce vyjde, ale opotřebovaná zadní guma se prudce smýkne z jedné strany na druhou a probrzděné přední kolo ho katapultuje do vzduchu.

Asi podvědomě jsem malinko ubral plyn, to mě zachránilo. Motorka letí před mnou, zadní kolo se pomalu otáčí a mine mi hlavu snad jen o pár centimetrů, připadá mi, že mi zavadilo o přilbu. Najednou je pryč, stroj se neúprosně snese na asfalt a rozbijí se. Jezdec padá k zemi za ním, nataženými pažemi se snaží zmírnit pád.

Jedu dál, Hans je taky rozhozený, ale zrychluje z nové stopy, já jsem teď někde o malinko vedle. Mám ale lepší gumy, mnohem lepší, krásně zrychluju, každým metrem ho dotahuju, teď už jsme vedle sebe. Zahlédnu šachovnicový prapor a pod námi se mihne cílová čára. Nestihl jsem to, nestihl, o kousek. O pár centimetrů.

Mario běhá po boxu z jedné strany na druhou, občas nakopne pneumatiku, lhostejně ho pozoruju. Pietro je už v nemocnici, adrenalin je pryč, zranění začínají bolet.
„Co se to tam sakra stalo? Proč jsi ho vlastně předjel? Měl jet klidně na titul a nechá se Hansem tak hloupě zavřít. Ale to bude jasná diskvalifikace, un cazzo!“
Pomalu zvednu oči.
„Kdo je ten čurák? Hans?“
Mario se zarazí. „No, kdo jiný, fare cagare? Překřížil Pietrovi dráhu, zablokoval ho.“ Mávající dlaně zobrazují dvě motorky. „Pietro musel spadnout, aby Hanse nesejmul, kurva, měl to udělat, aby se tam vyváleli oba.“
„Hans nic neudělal,“ poznamenám, „Pietro jen moc pozdě brzdil, chyba. Málem sundal i mě a Hanse.“

Mario se zarazí a nechápavě na mě zírá.
„Děláš si srandu?“
„Říkám jen to, co jsem viděl.“
„To ale nebudeš nikomu povídat, rozumíš?“ strnule na mě zírá, prsty napnuté.
Zase jen pokrčím rameny, „co se stalo, to se stalo. Pietrovy gumy byly na hadry, měl držet třetí čtvrté místo, ne se hnát dopředu.“

Zase na mě zírá, ale někdo ho zavolá pryč, telefon z nemocnice. Oddechnu si, konečně mi dojde, že držím v ruce nějaký stříbrný pohár. Podám ho Václavovi a jdu do karavanu, nespěchám, teď už není vůbec kam. Sedím dlouho v koutě, hlavu v dlaních, před očima poslední zatáčku a vířící kolo Pietrovy motorky.

Když jsem se vrátil do depa, byl už Mario klidný a smířený, podal mi ruku.
„Už víš něco o Pietrovi,“ ptám se.
Trhne hlavou, „nic moc, prasklá klíční kost, levá ruka, ale hlavně rozdrcené pravé zápěstí, asi na něj spadl.“
Vybavím si pilotovo salto, napřažené ruce, dopad. Je to tak.
„Pojď dál.“
Posadí mě do křesla, ale sám chodí kolem stolu. Otevře desky a ukáže nějaké papíry.
„Víš, jak tady byli ti kravaťáci.“
Přikývnu.
„Banka ze Singapuru, chce investovat do motorsportu, ale zatím pomalu, přes nižší kategorie. A pak jít výš.“
Postaví se k oknu a dívá se do depa.
„Kawasaki opravdu končí, tušili jsme to, už je to ale na tuti. Jenže s tímhle novým sponzorem… Přešli bychom na Ducati, konečně. A za rok dva šli do svěťáku s privátním týmem.“
Uznale hvízdnu.
Mario teatrálně vzdychne.
„Jenže testy začínají už za tři týdny, jinak to nejde, úplně nová technika, che culo, krátká dovolená.“

Obejde stůl a postaví se přede mne.
„Jdeš do toho?“
„Já?“
„Ty, Pietro je mimo hru, to zatracený zápěstí bude dávat do kupy měsíce. Možná nestihne sezónu, natož přípravu. Ten nový kluk co ho bereme má být dobrý, ale začne úplně od nuly, andare a puttane.“

Dívám se na něj, v hlavě mi šrotuje, ale tělo je úplně ochablé. Další sezóna, příprava, dril, posilovna, diety. Ale Ducati, sakra, Ducati, a možná svěťák.
Konečně mi tělo začne pracovat, položím si dlaně na kolena.
„Dáš mi den na rozmyšlenou?“
Mario na mě nechápavě zírá.
„Co blbneš? Taková nabídka? Za tu by si dala polovina pilotů uříznout jednu kouli!“
Přikývnu, vstanu.
„Jen jeden den, prosím.“
Zavře desky a praští jimi o stůl. Kývnu hlavou, otočím se a projdu dveřmi, úplně dřevěný.

Konečně slunce, nadechnu se a natáhnu dlaně. A když zase otevřu oči, uvidím Lauru, opřená o stěnu, krásná a navenek chladná, ale znám ji už moc dlouho.
„Ahoj Lauro.“
Chce něco říct, ale nakonec jen kývne hlavou.
Je mi divně, vůbec na ni nejsem naštvaný, vůbec. Je to jako potkat nějakou úplně dávnou lásku, máte ji rád, ale víte, že je už dávno konec. Klidně ji sevřu v náručí, zoufale se na mě dívá.
„Jak to s ním vypadá?“
„Dobře i špatně, nejde o život, ale nějaký pátek se z toho bude dostávat, spíš měsíce.“
Zase se opře o zeď, hlavu skloněnou. Najednou uvažuju, o kolik může být starší než ten Pietro. Podívá se na mě, jako by věděla, na co myslím.
„Neuděláš mi aspoň scénu? Nic? Jen tak to skončí?“
Nejraději bych se otočil a odešel, ale… Měl jsem ji rád, možná i víc.
„Neudělám, máš toho i tak dost. Zajeď za Pietrem, potřebuje podporu.“
Zní mi to hrozně nabubřele, ještě jednou Lauru políbím na tvář.
„Díky, a nikdy ti nic nebudu vyčítat.“

Podívá se na mě a zamračí se, hrdě zatřese hlavou. No jasně, proč bych jí zrovná já měl něco odpouštět, Ale pak to na ni dopadne, je konec. Pitomý konec, zoufale si mne dlaně. Otočím se a jdu pryč, myslím si, že dnes už asi nemůže být hůř. Ale samozřejmě se pletu. Za rohem narazím na Hanse, kolem něj pár novinářů a mechaniků, v ruce lahev šampaňského, na krku zlatý věnec. Bohužel mě uvidí.

„Blahopřeju, Hansi. Jsem rád, že jsi konečně urval ten titul.“
Hans se ale zamračí.
„Jasně, velký mistr si teď bude dělat ještě z Hanse legraci. Ale vážně, díky, že ses mně zastal.“
„Není zač,“ otočím se k němu, „Je dobře, že jsi vyhrál,“ odkopnu nějaký malinký kamínek, „když jsem to nemohl být já.“
Chvíli se díváme do očí, má je zakalené alkoholem, ale jen kývne a podá mi ruku. Sevřu ji. Najednou jsme úplně sami.
„Nechal jsi mě vyhrát, nejsem blbý. Skoro ti to vyšlo, viď,“ zašeptá důrazně.
„Co to povídáš?“
„Nedělej ze mě vola, viděl jsem záznam. To byla mistrovská práce.“
„Od tebe?“
„Kurva, nedělej ze mě vola, jezdíme skoro stejně dlouho, nemám tě rád, fakt ne, ale jsi tady nejlepší, nebo jsi byl, co Frank odešel, to je jedno. Kluk udělal v pětce hovadinu, byl dlouhý o parník.“
„Kluk?“
„Tak Pietro, kurva, poslouchej mě. Byl dlouhý, mohl jsi mu jen na tý rovince dát vteřinu, dvě, na těch tvejch super gumách. Ale tys na něj počkal.“
Nic neříkám.
„Počkal jsi na něj, až tě skoro dohoní. A pak jsi ho za sebou vezl až k poslední zatáčce, jak háravá fena zblblého psa. Úplně tak. Neviděl nic jiného, jen tvou motorku, zapomněl, že má gumy na hadry. Chtěl tě jen předjet. A pak jsi mu uhnul a on se rozsekal na sračky.“

Pokrčím rameny.
„Neudělal jsem nic špatně.“
Hansův knírek se zase ironicky rozvlní.
„Ne, neudělal. To je na tom vůbec nejlepší. Vůbec nic.“

Kývnu a chci odejít. Ale Hans se zase ozve, jen zašeptá.
„Skoro ti to vyšlo. Ale zase úplně to neklaplo, co?“
Nohy mi pomalu ztuhnou, zastavím se a otočím. Hans na mě zírá, vůbec nemrká. Pak na mě ukáže prstem.
„Chtěl jsi nás sejmout oba, že jo? Pietro měl napálit přímo do mě, bylo ti jasný, kudy pojedu, tou novou vnější stopou. Prásk,“ mávne rukou s flaškou.
„Tys mi nikdy neodpustil?“ řekne potichu nakonec. Jen zavrtím hlavou.
Svěsí hlavu.
„Už jsem ti to řekl, vidím to skoro každou noc, Jak padá přímo pod mou motorku, helma letí pryč, kurva… Co jsem měl dělat? Až pak jsem se dozvěděl, že jste byli spolu, ale to je jedno. Byla už mrtvá.“ Kývne pomalu hlavou. „Inge byla mrtvá, na místě, zabil jsem ji.“

Svěsí hlavu, láhev šampaňského vypadá směšně.
„Volal mi ten tvůj Mario,“ řekne najednou pomalu.
Zavřu oči, nevím, jestli chci tohle slyšet.
„Nabízí roční smlouvu s opcí, do prdele. A hlavně Ducati, konečně, po těch sračkách. Chápeš? Ducati. Z pekla bych byl najednou v ráji.“
„Přeju ti to,“ řeknu pomalu, otočím se a chci zmizet za rohem. Jenže najednou je vedle mě, zahradí mi cestu, rozkročí se, dlouhá vychrtlá postava, teď se ale snad poprvé ironicky neusmívá.
„Nezdrhej a poslouchej, pak ale přišlo to zkurvený kyselý jablko, jak jinak, Mario čeká na tebe, jak se rozhodneš„ zase jsem až ten druhej. Vždycky až druhej. Sebral jsi mi Lauru, nekoukej tak na mě, sebral, i když ji nemáš rád. Přebral jsi mi ji, abys mě nasral. A teď i tenhle vysněnej flek.“
Pozoruju ho od hlavy až k patě, mimoděk hladí svůj zlatý věnec, jakoby nevěřil, že je opravdu jeho, že mu tu lacinou trofej neseberu a nenasadím sám sobě na krk. Znovu mu podám ruku.
„Ber tu nabídku, hned mu zavolej. Já už…“ pokrčím rameny, „končím.“

Zvedne hlavu a nechápavě na mě zírá.
„Cože? Teď? Ducati? A možná svěťák?“
Usměju se a pokrčím rameny. „Jo, teď. Pravá chvíle. Klidně mu to řekni.“
„Tak proto,“ řekne a zase mi podá ruku. Připadá mi, že už máme všechno za sebou, pevně ji stisknu.
„Díky,“ řekne Hans.
„Za co? Že tě Pietro netrefil?“
„Ne, že jsi mě nechal vyhrát. Divný, nevím, co ti Pietro udělal, ale nenáviděl jsi ho víc než mě.“

Pořád si držíme ruce, zavrtím hlavou.
„Ale hovno, ta letící motorka mě tak vyděsila, že jsem zapomněl přidat plyn. A pak jsem to už nestihl, jen o pitomej kousek,“ ukážu mu mezeru mezi dvěma prsty, „skvělej souboj, lidi na to budou vzpomínat.“
Chce asi něco říct, ale jen se ušklíbne a lehce skloní hlavu. Napodobím ho.
„Opatruj se,“ řeknu, konečně odcházím, přetáhnu přes sebe zelenou bundu, najednou je mi chladno. Jdu boxovou uličkou, nikdo se o mě nestará, vůbec nikdo. Asi to tak má být. Ale u zdi vidím dvě postavičky v zeleném, nadšeně mi mávají.  

Kam pojedu? Kam chci, možná do Alp, tam jsem chtěl už dávno. Jen tak se toulat silničkami a konečně projíždět slavná passa, co o nich všichni básní, zajedu za Carlem, snad mě ještě pustí dál do svého království. Tak jsme o tom snili s Inge, někdy, až na to bude čas. Jenže jsme ho promeškali. Všechen nás čas se rozplynul jako jedna velká cena, je hotovo, odmáváno. Budu vzpomínat, to je jasné, vždycky budu, ale teď si najdu nějakou holku, to vůbec nejdřív. Protože když člověk vidí tolik krásy, je lepší to s někým sdílet. Ohlédnu se, úplně naposledy. Laura stojí pořád na stejném místě, opřená o zeď, ruce sepnuté v klíně. Zvedne hlavu a zadívá se na mě, zoufale, stačilo by jen zvednout ruku, mávnout. Nebo se jen trošku usmát.
Co říkal ten hubeňour? Že jsem ji nikdy neměl rád?

Ale houby, Hansi, ty jsi byl vždycky úplný pitomec.

Konec.