Vracíme se naposledy na Lefkadu devadesátých let, naši hrdinové si ještě stále užívají dovolené. Většinou bychom je našli na pláži kousek od vilky, kde bydlí spolu se studenty Nikem a Katie. U moře jsme potkali pozoruhodné návštěvníky, všestranně urostlého vousáče s pěknou jachtou a jeho tři společnice, zarostlého hromotluka i sportovce s luxusní obuví. Procestovali jsme i část východního a západního pobřeží a strávili romantické chvilky u vodopádu Dimosari a ještě tajemnější v chrámu na mysu Doukato. Otázek ale ještě přibylo. Jsou jejich řečtí průvodci opravdu jen studenti? Smíří se Jirka s něžným vztahem Lucky a Danči? Byla návštěva svatyně příslovečným danajským darem?
A co hlavní, vzpomenou si muži konečně, co jim chtěl říct tajemný kníratý štamgast? A hlavně, proč každá dovolená tak rychle skončí? Snad i proto je poslední část o to delší. Pojďme tedy naposledy snít.
Sny noci řecké
Loučení
Nechtěli na to myslet, nepočítali zbývající dny. Užívali si každé hodiny. Čas je ale dohnal, jako vždy. Byla chvíle poslední večeře, samozřejmě v taverně Poseidón. Ráno museli odjet. Domluvili se s panem domácím, stačí, když nechají klíče u mladých, oni na to dohlédnou. Večeře byla skvělá, jako vždy, vybrali si v kuchyni, co se jim nejvíc líbilo i vonělo. Rozloučili se, dostali ještě malý dárek, modré oko, aby je ochraňovalo. Toulali se uličkami, drželi se za ruce, seděli chvíli u moře, poslouchali jeho šum.
Měli ale ještě jednu důležitou zastávku. Dojeli k pláži, kde se poprvé koupali, pláže Steva a Mary, jak jí říkali podle ono staršího nahého chlapíka, kterého tady tehdy poprvé potkali. Posadili se na zídku, čekali na západ slunce. Na silnici zastavilo auto s českou značkou, vystoupili jejich známí novomanželé, posadili se vedle nich. Tiše spolu seděli, obloha hrála všemi barvami, slunce zapadlo. Danča měla dojem, že jí setmělo i někde u srdce, schoulila se Pavlovi do náruče. Stačila se ještě všimnout, že hnědovlasá dívka je na tom stejně.
Jirka se bavil s mladíkem.
„Zítra ráno také odjíždíme, ale nejedeme rovnou domů,“ vyprávěl mladý muž, „chceme ještě dva tři dny jezdit po pevnině, je tady spousta zajímavých míst, škoda je nevidět.“
Jirka se zamyslel: „Dva tři dny…“
Mladík pokračoval: „Jak jste na tom? Bylo by skvělé, kdybyste mohli jet s námi, nemáme nic pevně naplánované, jen víme, kde asi budeme spát. Teď v září není potíž sehnat ubytování.“
Lucce zazářily oči: „Nebudeme vás rušit?“
„Ne, vůbec, a my se ani moc rušit nenecháme.“
Diskuse byla krátká, peněz jim i díky Katie a Nikovi zbylo dost, pár dní dovolené ještě také měli, rychle se domluvili. Nebyli už smutní, zase se měli na co těšit.
Vrátili se, Nikos a Katie seděli na terase. Nemuseli ani mluvit, tiše spolu pili víno.
Danča se ale nakonec zeptala: „Vůbec nevíme, jak vám za všechno poděkovat, nikdy na vás nezapomeneme. Ale řekněte, byla všechno, co jsme tady s vámi zažili, jen náhoda?“
Katie chtěla odpovědět, ale Nikos ji výjimečně předešel: „Tady v Řecku vlastně nevěříme na náhody, vždycky si říkáme, že to byl záměr nějakého boha, nebo jeho pouhý žert.“
Lucka tiskla dlaně mezi koleny, tiše řekla: „Je škoda, že nemůžete být s námi pořád.“
Teď už odpověděla Katie: „Budete s námi, když si na nás vzpomenete. Víte, co se říká o tom pramenu u silnice? Kdo se z něj napije, nechá tady kousek srdce. Snad jste tady i něco objevili, a to už vám zůstane. A možná se zase vrátíte. Určitě se vrátíte, když ne ve skutečnosti, aspoň ve snech a ve vzpomínkách.“
Rozloučili se, ráno už na nic nebude moc času. Děkovali svým řeckým přátelům, objali je.
Katie všechny políbila, usmála se a dodala: „Snad vám bohové pošlou poslední noc krásné sny.“
Dančin sen
Ať už to bylo díky Katiinu přání nebo podivnému záměru nějakého boha, zdály se všem čtyřem v noci pozoruhodné sny.
Danča ležela na zádech na posteli, nic neviděla, možná byla tma. Pohnula hlavou, podle všeho měla oči zavázané šátkem. Chtěla si ho stáhnout, ale ruce měla připoutané za hlavou, nejspíše k mřížím pelesti postele. Zapátrala pravou dlaní, nahmátla něčí prsty, cizí dlaň, dlouhá a štíhlá, stiskla její.
„Slyšíš?“ zašeptala.
„Slyším,“ rovněž šeptl hlas, Lucčin, „jsem tady vedle tebe, hrajeme tvou hru.“
„Hru?“
„Jak sis představovala, jsme přivázané k posteli, ale pšt, nemůžeme mluvit, poslouchej…“
Danča se pokusila zjistit, jestli je oblečená, zavrtěla se, uslyšela tiché zašustění. Něco na sobě tedy měla, vzpomněla si na pánskou košili, to by mohlo být ono. Kalhotky, hmm, těžko říct. Vlastně se jí leželo pohodlně, pod hlavou měla asi polštář, trochu se uvelebila.
Uslyšela tiché zavrzání postele, zarazila se a naslouchala. Byla to Lucka nebo si někdo k nim sedl na postel? Nejspíš Pavel nebo Jirka, nebo … někdo jiný? Soustředila se, spíše jen na svoje pocity. Jako by cítila něčí dlaň, zůstávala kousíček nad jejím tělem, obepisovala jeho křivky, vznášela se těsně nad ním. Občas se jí nepatrně dotkla, jen úplně mimoděk, konečky prstů. Na koleni, na jednom a druhém stehně. Prsty přejížděly košili, malinko šustila, nepatrně se dotkly ňadra, vzdychla. Ucítila, jak jí Lucčina ruka sevřela dlaň.
Cítila ruku kousíček nad obličejem, věděla, že kdyby pohnula hlavou, dotkla by se jí. Ale nechtěla to udělat. Uvolnila se a soustředila, dlaň hladila obrysy tváře, čela, lehounce se dotkla vlasů. Prsty pohladily tvář, nečekaně velký vjem, dotkly se rtů, pootevřela ústa. Konečky dvou prstů se dotkly spodního rtu, hned neunikly. Přejela přes ně jazykem, vzdálily se a zase vrátily. Hrála se s nimi, prsty jí občas pohladily rty, dotkly se jazyka.
Začala se usmívat, tato hra ji bavila a pomalinku vzrušovala. Špičky prstů jí pohladily krk, zaklonila hlavu, přejížděly od rtů až k dolíčku na klíčními kostmi, vracely se zpět, lehounce ji hladily.
Prsty přejížděly níž, do výstřihu košile. Netušila, jak moc je rozepnutá, podprsenku podle všeho neměla. Pohyb prstů se zarazil, nejspíše o první zapnutý knoflík, už skoro mezi prsy. Dlaň se dotkla ňadra, nekonečně jemně. Ucítila, jak jí tvrdnou bradavky. Koneček prstu přes jednu přejel, přes levou a pak přes druhou. Zakroužil kolem. Ruka jí rozepnula jeden knoflík, pak další. Dlouho se nedělo nic. Představovala si, jak se na ni neznámý divá, uvažovala, jestli ji ještě aspoň trochu kryje košile nebo už ne. Další knoflík, zase pauza. A další. Dlouho nic. Uslyšela Lucčiny vzdechy, její ruka sevřela Dančinu. Co se asi děje? Hladí něčí dlaň tmavovlásce ňadra nebo dokonce už víc?
Prsty pohladily ňadro, teď už zcela jistě nahé. Vlastně až teď si skutečně uvědomila, že si s ní neznámý může dělat, co bude chtít. Trochu se napjala, zavzdychala, vzrušením i nejistotou, stiskla Lucčinu dlaň. Dlaň pohladila vlasy. Uklidnila se, opět se uvolnila. Rty políbily na čelo, byly to nejspíš rty. Celé její tělo teď bylo zvláštně citlivé, reagovalo na každý dotek konečků prstů nebo nejjemnější polibek. Další dotyk rtů, na tváře, zavzdychala, přála si polibek na rty, byl to koneckonců její sen. Polibek na krk, na ouško, konečně na rty, nejdřív jen letmý, pak něžný, konečně plný. Vzdechla úlevou, chtěla neznámého obejmout, ale měla připoutané ruce. Místo toho se uvolnila, držela stále Lucčinu ruku, opětovala polibek. Rty naštěstí nikam nespěchaly, měnily druhy polibků, způsoby, intenzitu, oddalovaly se a zase přibližovaly
Zase dlouho nic, smutně zavrněla, nevěděla, co se děje, jestli se někdo s někým vystřídal, ale to by ale asi slyšela. Pohlazení vlasů, polibek na čelo, na ústa, na krk, pořád níž, zavzdychala. Další byl už mezi prsy. Trochu se prohnula v zádech, představovala si, jak leží napůl obnažená a s připoutanýma rukama, jak ji neznámý pozoruje. Polibek na bříško, zklamaný vzdech, chtěla ještě mazlit. Pak naštěstí zase zpět, pod levé ňadro, pod pravé. Prsty hladily pravé ňadro, přikryla ho celá dlaň, prsty se trošičku hýbaly, krásně masírovaly oblý hebký bochánek. Rty líbaly levý kopeček, vyhýbaly se bradavce, jazyk nejspíš kroužil jen kolem ní, přejel přímo přes tvrdý špuntík. Zavlnila trochu boky, rty a jazyk pomalinku a citlivě dráždily citlivá místečka.
Lucka vedle zavzdychala víc, spíše už zasténala rozkoší. Napjala prsty, ale pak zase sevřela Dančinu dlaň, trochu pevněji.
Dlaň sjížděla mezi prsy níž, prsty hladily bříško. Zastavily se, Danča ucítila, jak vjely pod kalhotky, měla tedy kalhotky, až teď to zjistila. Prsty projížděly pod krajem kalhotek, na bříšku, pak pomalu dolů pod stále užším a užším proužkem látky. Málem se už dotkly mušličky, vzdychla, zvedla boky. Prsty uhnuly, čekala to, ale přesto byla zklamaná. Položil jí dlaň do klína, jen volně, nehýbal s ní. Opět ji začal líbal. Snažila se otírat o dlaň, ale vždycky uhnul, vrátil dlaň zpět, někdy jen lehce klepl prsty přes klín. Už jí kalhotky vadily, jindy by si je stáhla, ale teď jen vzrušeně vrtěla boky. Pohladil ji, přímo přes mušličku, sevřela mu dlaň stehny.
Lucka vedle sténala rozkoší, její ruka se svírala a zavírala.
Hravě Danču kousnul do spodního rtu, musela se usmát, pomalu opět rozevřela klín, v dokonalém uvolnění a odevzdání se. Přestal ji líbat, postel lehce zaskřípala, nejspíš si lehl mezi její nohy. Dlaněmi přejel boky, pás. Prohnula se, dlaně skončily pod zády. Líbal krásné kopečky, tvrdé bradavky. Pak stále níže, přímo přes kalhotky na mušličku. Zvedla boky, stáhnul kalhotky, pomalu, nespěchal, každý kousíček si nejspíš užíval. Rozevřela klín, nejspíš ji dlouho jen pozoroval, neskutečně jí to vzrušovalo, štěrbinka jí pálila. Pomalu ji pohladil, přímo přes štěrbinku, odzdola až přes poštěváček, protočily se jí oči blahem. Zvedl jí kolena, nemohla si je sama držet. Líbal stehna, levé, pravé, konečně i klín.
Začal dráždit jazykem i zadní dírku, tohle si zatím vždycky jenom představovala, ale ve snu se přeci může stát všechno. Jenže nemohla tušit, co ten druhý udělá, o to víc ji to vzrušovalo. Pokračoval v průzkumu zadečku, vzdychala, když našel nějaký obzvláště citlivý bod. Zapamatoval si to, zase se k němu po chvíli vrátil. Jazykem přejížděl přes spodní kraj vagíny, pomalounku postupoval nahoru. Ucítila jazyk ve štěrbince, opřel ho o horní stěnu a pomalu přejel až přes poštěváček. Projela jí vlna rozkoše, vlnila boky proti jazyku, svírala Lucčinu dlaň, přála si, aby i přítelkyně cítila to, co teď prožívá. Před očima měla barevné kruhy, stále světlejší, až se rozzářily v čistém jasu.
Lucčin sen
Lucka se probrala, tvář měla opřenou do polštáře, zabořenou do voňavých vlasů. Tu vůni by poznala vždycky. Otočila hlavou, nic neviděla, ruce měla svázané na zádech, na očích nejspíš šátek.
Dančina ruka jí pohladila vlasy. „Neboj, teď jsi ve svém snu. Budu tě jím jen provázet.“
„Co se bude dít?“
„Co bys chtěla?“
„Když to řeknu, sen skončí?“
Danča jí znovu pohladila: „Kdo ví, ale dít se bude stejně jen to, o čem sníš.“
Lucka se zavrtěla. „Bojím se, představuju si někdy různé věci… Asi nechci, aby se mi děly.“
Danča jí objala a políbila ouško: „Proto tě snem provázím, snad se mi podaří vybrat ty správné představy, snad. Sama nevím. Nechci, aby tvůj sen skončil, asi se už nikdy nebude opakovat. A když se ti to už nebude líbit, kousni mě do ucha.“
Lucka se zahihňala, trochu se uvolnila. „Co mám na sobě?“
„Co myslíš?“
„Hmm, pánskou košili a… mám kalhotky?“
„Zatím ještě ano, ale nevím, jak dlouho. Klečíš nade mnou, máš vystrčený zadeček…“
„Mhm… A jaké mám kalhotky?“
„Ta pěkná černá tanga, co se mi v nich tak líbíš.“
„To je dobře.“
Lucka uslyšela zaskřípání matrace, postel se prohnula.
„Jirka a Pavel si sedli na postel, dívají se na tebe, zatím jen dívají.“
Lucka si představila jejich pohled, zavrtěla boky.
„Čeká tě ale výprask.“
„Cože?“
„Už je to tak, chystáš porušit naše jediné pravidlo.“
Lucka mlčela, jen přikývla. Ještě víc vystrčila zadeček, jako by se chystala přijmout svůj trest. „Jenom rukou, nebo mají i něco horšího?“
„Nevím, opravdu nevím.“
„A na holou?“
„To na mě nezáleží.“
Lucka zavrtěla boky. Někdo ji plesknul přes levou půlku, pak přes pravou. Ne tvrdě, spíš hravě. Další dvě plesknutí ale už nebyly úplně hravá. Pak další dvě. Začala jí trochu pálit prdelka. Dlaně ji pohladily, prsty přejely kolem lemu kalhotek. Další dvě plesknutí, trošku níž. Cítila, jak jí odsunuli nejtenčí proužek z klína. „Dívají se na tebe, jsi trochu vzrušená.“
Lucka se vzdychnutím přikývla. Ucítila dlaně na zadečku, roztáhli jí zadeček.
„Prohlížejí si tě, jak jsi krásná…“
Lucka vzdechla. Stáhli jí kalhotky, jen ke kolenům. Zase ji pleskli, špičky prstů nepatrně přes klín. Zachvěla se. Danča ji pevněji objala. Další dvě plesknutí, pak další. Lucka zavzdychala.
Ucítila, jak ji něčí ruka hladí. „Už je po všem, neboj se. Jen se dívají, zadeček máš červený…“
Prsty jí pohladily mušličku, jemně a něžně. Zavrněla blahem. Někdo ji začal pomalu lízat, jen špičkou jazyku.
„Teď do tebe vstoupí Jirka, má dlouhý a tvrdý ocas.“
Lucka přitáhla na chvilku nohy k sobě, někdo jí stáhnul kalhotky. Roztáhla kolena, zadeček nahoru.
„Už…“
Ucítila známý tlak na štěrbince. Danča ji držela, nemohla se hýbat. Pomalinku do ní zajížděl, cítila, jak se jí škvírka roztahuje a zase stahuje.
„Už v tobě kousek je, ale ještě hodně zbývá…“
Lucka vzlykla rozkoší.
„Proniká pomalu do tebe, cítíš jen, jak je hlouběji a hlouběji.“
Tmavovláska cítila, jak ji Jirka začíná zvolna šukat, každým vniknutím je malinko hlouběji, když zajel konečně úplně, chvíli v ní zůstal bez pohybu, vrtěla boky. Chtěla se opřít o ruce, šlo to, najednou nebyly svázané.
„Je to tvůj sen,“ zašeptala Danča.
Lucka ji chvíli šimrala vlasy na obličeji, sklonila se a políbila přítelkyni na rty. Blondýnka jí přes košili jemně palci dráždila bradavky, Jirka ji projížděl.
„O tom jsem snila,“ zašeptala za chvíli Danče do ucha, za dlouhou chvíli. „Líbám tě a Jirka mi to dělá…“
„Od toho jsou sny. A o čem ještě sníš?“
„O spoustě věcí. Vybereš tu pravou?“
Danča se usmála a přikývla. „Snad, uvidíme.“
Rozepnula Lucce několik knoflíčků, hladila jí nahá ňadra.
Jirka ještě zpomalil a opustil ji. Lucka vzdychla, přitiskla se k Danče. Na zadečku ucítila trochu jiné dlaně, hladily ji, dráždily, rozevíraly štěrbinku. „Už…?“ zeptala se blondýnky. Ta jen přikývla a usmála se. Lucka se snažila uvolnit, ale bylo to těžké, i ve snu bojovala s tím, co se smí a co ne. Danča ji hladila, šeptala do ucha, uklidňovala se, začala být vzrušená, těšila se.
„Pavel už má ocas kousíček od tebe, je hrozně tvrdý a velký. Rozevři si jí…“
Lucka vzlykla, teď už určitě rozkoší z očekávaného. Rozevřela si mušličku, přejela prstem po štěrbince, zvala Pavla dál. Ucítila dotyk, něčeho horkého, pružného a pevného.
„Teď můžeš sama, jak budeš chtít.“
Tmavovláska znovu vzlykla. Opřela se o ruce, Pavel ji rozevíral sám. Nechala do sebe úd vnikat co nejpomaleji, tak dlouho o tom snila. O tom, jak se její puklinka rozevírá a svírá velký žalud, tlačí se dovnitř. Navlékala se na něj, kroužila boky. Vzdychla, když byl celý uvnitř, rozkoší i úlevou.
„Je to ono, o čem jsi snila?“ pohladila jí Danča vlasy.
Lucka jen přikývla.
„Užij si to, můžeš, jak dlouho chceš. Orgasmem to ale skončí, pak už tě nemůžu provázet.“
Lucka si užívala, zkoušela jiné polohy, na koníčka čelem k Pavlovi i obráceně, na boku, kdy se objímala s Dančou a Pavel ji zezadu šukal, klasiku, s rozevřenými koleny. Pomalinku i rychle, něžně i tvrdě, sténala rozkoší.
„To je krása, nemůžeme už jenom snít?“
„To by byla nuda, můžeme ale občas o něčem snít nebo si představovat, to mám ráda, zvlášť, když jsme spolu. A když už o tom mluvíme, chtěla bys ještě něco vyzkoušet? Co sis představovala? Ještě je čas.“
Lucka přikývla, bojácně. „Víš, co bych chtěla, ale… Bolí to i ve snu?“
„Ne, když nebudeš chtít. Jsi teď jako postava v erotické povídce, tam přeci taky nikoho nic nebolí. Skoro.“
„Hmm, díky, jenže co když mě autor navíc nemá rád?“
„Proč by tě neměl rád?“
„Nemusí mě mít rád, jsem možná záporná postava. A navíc jsem teď dostala naplácáno na zadek.“
„Pravda, ale to sis zasloužila.“
„Já vím.“
„A stálo to za to?“
Lucka přemýšlela. „Jo, stálo, a víš co je nejhorší, docela se mi líbil i ten výprask.“
„Hmmm… no vida, co se člověk nedozví.“
„Divné, prala se ve mně hrdost s pocitem pokoření. Zvláštní.“
„Mhmmm.“
„Na co myslíš?“
„No, kde se dá například koupit bičík, takový pěkný, kožený, pěkně by na zadečku… mlasknul.“
„Je tohle možné? Člověk se ti svěří, čeká, že ho polituješ, prdelku mu pohladíš a pofoukáš, a co ty? Bičík. Nesměj se, ty potvoro.“
„Tak vidíš, autor tě má asi rád,“ poznamenala Danča.
„Tak mě napadá…,“ zamyslela se Lucka. „Co tě napadá?“ „Dostanu výprask pokaždé, když se mi bude zdát o milování s Pavlem?“
„Je tvůj sen, když si to budeš přát…“ Lucka vypadala spokojeně.
„Jenže teď… no tušíš asi, co bych chtěla vyzkoušet?“
„Tuším, klíčové slovo je ‚černovláska‘“
„Máš pravdu, jako vždycky. Jenže víš, co se vždycky v erotických povídkách píše.“
„Povídej.“
„Vždycky je tam: ‚nejdřív jí to trochu bolelo, ale pak to bylo krásné‘. To nezní dobře. V takové erotické povídce nechci být. Nechci… Bojím se bolesti.“
„Počkej, to píšou o prvním sexu, ne?“
„Pravda, ale u tamtoho taky.“
„Ale napleskání na holou ti nevadilo.“
„Ne, s tím jsem počítala, byla to cena za… víš co, férová cena. Kdyby kluci měli rákosku, tak… nevím. Je to divné. Můžu teď všechno a bojím se. A vůbec, mají nějaký gel?“ Lucka milovala různé gelíky.
Mají spoustu gelu. A můžu ti jen slíbit, že budu s tebou. A vždycky můžeme skončit. Pojď, zase jako na začátku. A… můžeš mě líbat, když budeš chtít, snad budeš chtít, nevím. Jsem jen průvodce. Můžeš teď všechno, nejen skoro všechno. Snad nás má autor rád.“
Lucka si svlékla košili, klekla si zase nad Danču, zvláštně odevzdaně. Kamarádka jí hladila záda, pomalu, sjížděla níž. Prsty zajely do žlábku mezi půlky, k zadní dírce. Obkroužily ji, pohladily, špičkou na ni poklepaly. „Uvolni se, neboj, pomalinku tě připravíme.“ Lucka přikývla a Danču objala. Ucítila další prsty, něžně ji hladily, zadeček i mušličku. Něčí špička prstu jemně vnikla do zadečku, zakroužila, pokračovala hlouběji.
„Už se trochu otvíráš, můžeme dál? Pusť mě trošku, budu tě hladit, jak to máš ráda.“
Lucka jen přikývla, trošku se přizvedla, Danča pod ní protáhla dlaň a laskala jí pičulinku.
„Líbí se ti to? Neboj se, budu ti říkat, co se děje.“
Lucka ji jen políbila. Pořád byla napjatá, ale zatím bylo všechno sice nezvyklé, ale příjemné. Ucítila prsty ve štěrbince a i tlak v zadečku.
„Máš teď ve štěrbince dva Jirkovy prsty, kousek palce v zadečku, trošku tě jím šuká, už bude napůl uvnitř, tak.“
Lucka cítila, jak jí zadeček svírá prst.
„Zasouvá palec pomalu dál, uvolňuje tě, už je uvnitř skoro celý, ták, teď už celý. Bude chvíli jezdit sem a tam.“
Lucka zavrněla: „Bude mi šukat zadeček,“ pořád to bylo ale příjemné, spíš čím dál tím lepší.
Políbila Danču, slíbila jí to. „Můžeme už naostro?“
„Ne, ještě dva prsty.“
„Do toho, těším se.“
„Tak se mi líbíš víc. Pavel ti hladí mušličku. Jirka vysouvá palec, je venku, zase se ti dírka zavřela. Teď dva prsty, uvolni se.“
„Mhm. Může..“
„Namazal si prsty, ukazováček a prostředníček, pomalinku, špičky prstů, kousek dál.“
Lucka zasténala, ale Danča věděla, že ne bolestí.
„Je asi v půlce, musí dál, víš, jak je Jirka dlouhý.“
Lucka nic neřekla, jen blondýnku pevněji objala.
„Už jen kousek… a… dva prsty máš v zadečku. Celé.“
Tmavovláska zase jen vzlykla.
„Může to Jirka zkusit?“
„Jo… ale chci sama, abych mohla, no, couvnout.“
„Jak chceš, pojď, neboj se. Prsty jsou už venku, jsi krásně otevřená.“
„Rozmrdaná,“ zachichotala se Lucka.
„Tak, Jirka má ocas u tvé dírky, namazal si ho gelem, teď to bude na tobě.“
Lucka se opřela rukama, ucítila tlak na zadečku. Pomalinku se o žalud opírala, rozevíral jí prdelku, bylo to perverzní a rajcovní. Zkusila kousíček dál, nevěděla, kde už žalud je, kolik zbývá. Zatím se jí zadeček pořád otvíral.
„Už tam bude,“ šeptla Danča, „kousíček.“
Lucka jen mrkla, ještě trošičku pohnula boky, žalud do ní zajel, dírka se trošičku stáhla, ale jen trošku. Jirka ji držel za boky, rozevíral půlky.
„Zkus, kam až to půjde, nespěchej.“
Tlačila proti pyji, malinko sem a tam, cítila, jak do ní zajíždí hlouběji. Bylo to zvláštní. Danča trošku zesílila hlazení, přejížděla prsty poštěváček. Lucka zaklonila hlavu blahem. Zase trochu zatlačila, houpala se na klacku sem a tam.
„Už je docela hluboko, nemusíš dál, když nechceš.“
Lucka byla spokojená, nic ji nebolelo. Pomalu povolila ruce, její rty se setkaly s Dančinými. Jirka věděl, že už je to něm, pomalinku ji projížděl, občas přidal nepatrný kousíček. Danča Lucku stále hladila, jen lehce.
„Je v tobě celý, teď si to jen užívej. Já… Nevím, jaké to je. Je to na tobě.“
Lucka se znovu opřela o ruce. Zkusila se sama vlnit, fungovalo to, bylo to divné, ale už ten pocit ji vzrušoval. Položila se na bok, nebylo to teď tak hluboké. Navíc ji mohl Jirka hladit ňadra. Zrychloval, bylo jí jasné, že tohle nemůže dlouho vydržet, vykřikl a vystříkal se do zadečku. Danča ji za chvíli otřela, zvláštní, i ve snech mohou být kapesníčky.
Zase ji objala: „Tak co, dušička je už spokojená?“
„No, nejen dušička, řekla bych, ale i tělo, tedy zvláště některé jeho části.“
„Vidíš, autor tě má asi přeci jen rád. Taky by ses mu měla nějak revanšovat. Třebas aspoň ve snu.“
Lucka se zasmála absurdnosti myšlenky, ale pak se jí objevily v očích plamínky. „A co kdybych ještě něco udělala pro tebe?“
„Hmm… Co myslíš?“
„Víš, mám malou dlaň, dlouhou, ale štíhlou.“
„A chtěla bys mě ošukat?“
„Chtěla, moc, jestli ale sama chceš.“
„Zkusíme to?“
„Kdy jindy, když ne ve snu.“
Lucka Danču dlouho dráždila, lízala, dráždila dvěma a pak třemi prsty. Namazala si dlaň gelem, zkusila ji sbalit, pořád jí to připadalo nemožné.
„Nevím, jak to ty holky na pláži udělaly, nechci ti nic udělat.“
„Pokračuj, prosím.“
Lucka poslechla, pomalinku ji rozevírala, otáčela dlaní. Fascinovalo jí, jak se štěrbinka poddává. Ucítila dlaně na bocích a povědomý tlak velkého žaludu na mušličce. Trošku ji plesk přes zadeček, projela jí vlna rozkoše, roztáhla nohy. Ještě několikrát přistála jeho dlaň na dráždivých oblinkách, pokaždé kousek jinde. Klacek držel stále na dotek, Lucka vzlykla, chtěla by uhnout, ale nemohla, Pavlovo tvrdé mužství ji hladilo mezi nohama, přejíždělo nesmírně dráždivě po štěrbince, jako tehdy, když byli spolu poprvé. Nechtěla o ten pocit přijít. A teď navíc věděla, že když neuhne, bude i ‚všechno‘.
Konečně do ní začal vnikat, zase pomalinku, jako prvně. Teď už to šlo lépe. Lucka začala Danču zase lízat, sama byla rozdrážděná. Pronikala dlaní dál, Danča ji sama držela za zápěstí. Někdy chvilku počkali, ale pak zase pokračovali. Nejširší místo, Danča zvedla boky, sama pomalu dosedala, Lucka dlaň trošku protočila. Blondýnka hlasitě zasténala. Dlaň byla uvnitř, škvírka se sevřela na štíhlém zápěstí. Všichni tři se ocitli na společné vlně, Lucka Danču dráždila, otáčela dlaní, prsty. Začala jí ještě lízat poštěváček, vzrušení všech se stupňovalo. Pavel Lucku držel za boky a zarážel do ní pevný kolík.Pak už ztratili pojem o čase, a i prostor se pomalu rozplýval v bílém světle.
Lucka jen zdálky slyšela Dančin hlas: „Jen ve snu a představách se můžeme udělat všichni najednou…“
Chtěla jen dodat: „A v povídkách. Autor nás má asi opravdu rád.“
Pavlův a Jirkův sen
Je možné, aby se dvěma lidem zdály stejné sny? A pokud ano, vědí o tom vůbec? Tak či tak, Pavlův a Jirkův sen by ten nejpodivnější, jaký se jim kdy zdál.
Oba seděli pod pergolou vilky, čekali na přátele, popíjeli vodu z pramene u silnice. Měli na sobě lehké klasické obleky, chitóny, jak jim vysvětlila Katie. Bylo to velmi pohodlné, i když poněkud nezvyklé, zvláště vzhledem k tradiční absenci spodního prádla.
Minulý den je Nikos pozval na řecký večer do jedné taverny jménem Achilles, prý je poblíž. Divné, nevěděli o takové taverně, prý ale otevírá jen jednou za čas. Přátelé jim půjčili i oblečení, prý to bude velmi tradiční oslava.
První přišli Nikos a Katie, přátelé užasli. Nikos měl na sobě kratší chitón s krásným modrým pláštěm, Katie krásný dlouhý jemný bohatě nařasený, přes jedno rameno pruh žluté krásné látky. Rusovláska byla vždycky hezká, ale teď vypadala přímo kouzelně.
„Máme padnout na kolena?“ Nikos blahosklonně pokynul rukou: „Není třeba, barbaři.“
Lucka s Dančou přišli za chvíli, také zírali na řecké přátele. Potěšilo je ale, když uviděly obdivné pohledy čtyř párů očí. Jejich oblečení bylo rovněž velmi tradiční, Lucka měla vyčesané vlasy nahoru, jak to měl Jirka rád, Danča půvabně načesané světlé vlasy. Vypadaly krásně.
Nikos se pousmál: „Odvolávám svou neuváženou větu o barbarech a klaním se.“ Ženy se zahihňaly.
„Půjdeme…“ pokynul Nikos.
Pavel se přitočil k Danče, pohladil jí zadeček. „Jaké se nosí pod chitónem spodní prádlo?“
Blondýnka se usmála. „To ti řeknu a nebudeš myslet na nic jiného.“
„Tak, a teď už nemůžu myslet na nic jiného,“ políbil ji na tvář.
Cesta byla zvláštní, šli šerem za Nikem úzkou pěšinou, o které zatím neměli ani ponětí. Došli do piniového lesíka, cvrkot cikád byl až ohlušující. Prošli po cestičce a konečně uviděli tavernu Achilles. V zahradě byly řady stolů, u většiny z nich už seděli hosté, ve světlých tradičních oblecích s různobarevnými doplňky. Za domkem se na obrovských třech špízech opékalo maso.
„Jsou to tři druhy masa, šťáva z horního stéká na spodní, takže získává trochu z jeho chuti“ zamnul si ruce vousatý hospodský. „Za chviličku už bude hotové, pojďte, ukážu vám stůl.“
Seděli u většího stolu na krásném místě. Čtyři muzikanti už připravovali nástroje. Lucka rozeznala buzuki, syrinx, lyru a jakési tamburíny. Objednali si jídlo a pití, museli samozřejmě ochutnal maso ze špízu, řecký salát a další speciality. Karafy byly plné místního vína.
Pavel šťouchl Jirku do ramene, až ulil trošku vína. „Koukej!“
Do taverny vešel vousáč z pláže, i se svým doprovodem, dvojčaty a krásnou černovláskou. Měla nádherné oblečení, řízu přepásanou pod ňadry, ve vlasech zlatou čelenku. Nedokázali si ji spojit s tou dívkou, kterou na pláži vousáč šoustal mohutným klackem do roztomilého zadečku. Dvojčata vypadala velmi pěkně, přátelé si uvědomili, že je vlastně v šatech skoro neviděli.
Spolu s nimi vešel i další muž, mladý, světlovlasý a urostlý. Všichni na ně mávali, zdravili na všechny strany.
Vousáč si všiml Danči a Lucky, zazářily mu oči. Přišel ke stolu, uklonil se, pozdravil je. Museli vstát a obejmout se s ním i jeho společnicemi. Dvojčata se přivítala s Pavlem a Jirkou tak, že byli rádi za volný oblek. Raději se podívali, co na to vousáč. Ten se ale teď věnoval jejich manželkám, zálibně si je prohlížel, hladil fascinovaně Danče světlé vlasy. Představil se jako Outis, světlovlasého muže jako Pelida.
Uviděli i onoho sportovce, třetího hosta, s krásnou dívkou. Tentokrát s sebou neměl ani vak s míčem a ani helmu. A ani ony úžasné boty. Trousili se další hosté, tři mladíci doprovázeli slepého starce. Všichni povstali a uctivě se mu poklonili, včetně našich přátel. Stoly byly brzy obsazené. Obsluha s šátky ve vlasech roznášela maso a víno.
Nikos se naklonil k přátelům: „Za chvíli začnou hrát, zábava začne. Uvidíte, budete v jednom kole. Doslova,“ usmál se. „Máte všechno, víno, vodu, jídlo?“ Přisvědčili, jen si ještě nechali doplnit džbán vodou.
„Niku, ten vousáč, neříkal si minule jinak?“
„Máte pravdu, říká si různě, Outis, Kanénas, nikdo neví, jak příště.“
„Neumím si představit, že teď budu tancovat, snědl jsem asi kilo masa,“ poznamenal Pavel.
Jirka se olízl: „Bylo báječné, ale nejraději bych někam zalezl a trávil jako krajta. Určitě mám v pase taky bouli. Pivo tady nemají, takové jedno pěkně vychlazené by se hodilo, možná i dvě.“
Muzikanti si připravili svoje nástroje a začali hrát a zpívat. Postupně začali Řekové vstávat a tančit. První onen třetí host, sportovec s krásnou dívkou. Ostatní kolem něj vytvořili kruh. Vousáč vzal kolem pasu Lucku a Danču a zapojili se do kruhu.
Pavel s Jirkou se na sebe podívali, ale v tu chvíli je vzala dvojčata za ruce. Světlovlasý mladík se držel s černovláskou. Kruh se zvětšoval, snažili se odkoukat kroky. Vousáč se zasmál. Klepl si dlaní na srdce a pak ukázal na uši. Pochopili. „Asi říká, že musíme vnímat hudbu srdcem,“ napadlo Danču, ukázala na hudebníky a položila si dlaň na srdce. Vousáč radostně přikývl. Drželi se kolem ramen, tančili tu na jednu, tu na druhou stranu, rychle se naučili základní krok. Pak už jen poslouchali. Uvnitř kruhu se střídali muži, ženy, někdy tančilo třebas jen pět šest mužů, ve zvláštním rytmu. Těžko říct, kolikátá to byla píseň. Ocitli se uvnitř kruhu, tančili s vousáčem a dvojčaty, vnímali jen hudbu, rytmus tamburíny.
Vousáč se zasmál, vzal Danču v pase, zvedl ji, postavil na stůl. Za okamžik byla vedle ní Lucka. Lidé stáli kolem a tleskali do rytmu. Tančily po stole, kolem sebe, snažily se vnímat hudbu jen srdcem. Vousáč je zase sundal dolů, zdánlivě bez námahy.
Zahlédli Nika, tančil teď ve středu kruhu s Katie, nesmírně elegantně, spíš až smyslně. Dlaně naznačovaly hlazení, nohy muže a dívky se křížily a opět oddalovaly.
Muzikanti začali hrát pomalou tklivou píseň, čas na odpočinek. Napili se vody ze džbánu a odpočívali. Strhl se lomoz, ve dveřích se objevila další povědomá postava, zarostlý hromotluk v nevkusném lvím oblečku. Hodil si přes rameno vousáčova dvojčata a chystal se s nimi zmizet ve tmě. Ostatní se mu v tom snažili zabránit, vrhal po nich zatím jen nevraživé pohledy, ale u opasku se mu houpal na první pohled nebezpečný obušek. Jen náklad na obou ramenou mu bránil ho použít.
Vousáč s podivným jménem Outis mu kupodivu klidně vyšel vstříc. Přivítal se s ním, dlouho mu něco vyprávěl, pomrkával na něj. Hromotluk se začal usmívat, postavil dvojčata na zem, plácl vousáče po zádech a zmizel ve tmě. Dvojčata si raději rovnou přisedla k Pavlovi a Jirkovi, tváře jim hořely, kupodivu nevypadly nijak vyděšeně, spíše… rozdychtěně, napadlo Pavla. Vrátili se i Outis s Nikem a Katie, smáli se.
Nikos vysvětlil: „Podle všeho tady přítel našemu hromotlukovi namluvil, že kousek odtud v městečku je dnes tradiční noc bakchantek. Bude tam prý soutěž o největšího siláka a kdo vyhraje, bude moci pomilovat kterou bude chtít, nebo, tomu jsem asi špatně rozuměl, kolik bude chtít. „Hmm, no jo, ale nevrátí se?“ „No, do onoho vedlejšího městečka je to deset mil a po cestě je několik strží, je tma, a jediný oheň hoří u domku starého pasáka koz na kopci. Má velké psy, opravdu velké. No, nemyslím, že by se dnes ještě vrátil.“
„A jindy?“ zeptala se prakticky Danča.
„Jindy určitě, víte, pořád se nějak setkáváme. On není zlý, akorát je pořád… nadržený. A jak jsem říkal na pláži, měl by se starat o svou práci, má jí nad hlavu.“
Nikos se podíval se trošku rozpačitě na svoje přátele: „Zapomněl jsem vám říct, možná se teď začnou někteří hosté vytrácet, páry, někdy i skupinky. No, a někteří se tím ani nebudou obtěžovat.“
„Počkej, myslíš tím…“
Nikos jen přikývl, ale pokračovala Katie. „Podobné slavnosti nebývají často, tady se sešli opravdu skoro všichni. Dobře se baví, chtějí jen využít energie tance, hudby, společnosti. Stejně jako to děláme na pláži. Možná uvidíte něco, co vás bude pohoršovat nebo urážet, prosím, nesuďte nikoho, kdo dá najevo svou přirozenost.“
Přátelé se na sebe trochu překvapeně podívali.
Katie se na ně usmála: „Nebojte se, můžete odejít, můžete tančit, můžete pít víno, můžete se dívat na ostatní, no, a můžete se milovat.“
Pavel se podíval na ženy, měly červené tváře, nejspíše jen po předchozím divokém tanci, ale nesázel by na to.
Katie se na ně podívala, teď vážněji: „Všechno, co se dnes v noci stane, bude jako sen. Vlastně je to jen sen. Můžeme dělat, co chceme, s kým chceme. Vy, ale i my.“
„Hmm,“ zamyslela se Lucka, „a budeme si to zítra pamatovat?“
Katie se opět usmála: „Vlastně nevím, možná, ale jen jako sen, nebo spíš jen sen ve snu, matnou vzpomínku na něco zvláštního. Někdy se vám možná kousek vybaví.“
Přišla k nim a všechny postupně políbila na ústa. Pak se vrátila k Nikovi a posadila se mu na klín. Řek jí pomalu stáhl oděv z ramen, líbal jí nahá prsa,
Pavel byl pohledem doslova uchvácen, ale ne na dlouho. Jedno dvojče se k němu až podezřele lísalo. Jirka byl na tom stejně, druhé děvče mu fascinovaně hladilo světlé vlasy. Pavel zatím jen pochopil, že se dívka jmenuje Spió a její sestra Saó. Už teď se mu to pletlo. Ke zbytku řečtinu nepotřeboval. Mrkl na Danču. Obě ženy na ně hleděly spíš pobaveně. Vousáč seděl mezi nimi a objímal je v pase, na oba manžela šibalsky mrkal.
Patovou situaci vyřešila Spió jednoduše, posadila se Pavlovi obkročmo na klín, musela si poněkud vyhrnout oděv. Pokud tedy slovo ‚poněkud‘ zahrnuje i ‚skoro k pasu‘. Pavel se ještě mrkl na Danču. Líbala se s vousáčem, Lucka mu hladila ramena. Už ani nestačil pomyslet, co asi s rekem podivného jména zamýšlejí, měl plné ruce i rty hezkého mladého děvčete. Hladil jí nahé štíhlé nohy, držel ji v pase na zadečkem, pomalu líbal, chutnala mořem. Neodolal a pohladil zadeček, krásně oblý a pevný. Zatřásl hlavou, rozhlédl se. Už dlouho se mu zdálo, že slyší kolem sebe roztoužené ženské vzdechy, teď zjistil příčinu. Někteří hosté se nenápadně vytráceli, vesměs ruku v ruce s partnerem opačného pohlaví, ale nebylo to podmínkou. Ani počty někdy nesouhlasily. Mnozí se ale s diskrétností neobtěžovali. Pavel si všiml, že i děvče se rozhlíží a září mu oči. Ukázalo mu bradou do rohu.
Tam seděl onen důstojný stařec se svými společníky. Teď měl ale vyhrnutý chitón, mezi koleny mu klečela krásná dívka a ústy se snažila jeho mužství uvést do stavu mladistvé pohotovosti, jeden z mladíků jí hladil pod řízou klín. Trvalo to dlouho, ale poctivá a trpělivá práce se jako obvykle vyplatila. Postavila se, starcovi společníci jí svlékli. Stařec si lehl, dívka si nad něj klekla a strčila si jeho až pozoruhodně tvrdý pyj do mušličky. Vlnila boky.
Jeden mladík ze skupiny si klekl za dívku, vyhrnul si oblek. Zasunul jí dlouhý tvrdý ocas do zadečku, dívka vykřikla.
Pavel vydechl, dívka byla až neuvěřitelně krásná. Spió mu s úsměvem zamávala dlaní před očima. Ale sama byla zadýchaná vzrušením. Zajel dlaní děvčeti pod sukni, žádné prádlo neměla. Prsty jí hladil nahý zadeček. Dívka ho držela za pažemi kolem krku, na bocích měl oděv praktické velké výstřihy, Pavel nemohl odolat, dlaní hladil nahá záda, pak pomalu přejel dopředu.
Spió se usmála a trošku se odtáhla. Díval se jí do očí a laskal ňadra, drobná, s tvrdými bradavkami. Trošku mu připomínala Lucčina, ale byla ještě menší, nádherně pevná. Přejel přes bradavku prstem, trochu vzdechla.
Někdo ho pleskl přes rameno. Byl to vousáč, ruce kolem Danči a Lucky.
Usmál se a ukázal k brance, Pavel vzal děvče do náruče, byla lehounká, zase ho objala kolem krku. Jirka ho napodobil se Saó.
Prošli brankou. Danča se k němu přiblížila: „Je to jen sen, užij si ho, a, prosím, nech ho užít i nás.“
Pavel by ji rád pohladil, ale měl v náručí Spió. Jen přikývl a usmál se. Spió se také spokojeně usmála a opřela si hlavu o Pavlovo rameno.
Nešli daleko, vousáč to tady musel znát. Po cestě minuli několik dvojic nebo skupinek, v různém stupni rozmilovanosti. Odbočili, znovu, trošku do kopce, bylo zde krásné místo mezi skalami, osvětlené jen měsícem, pofukoval krásný větřík. Už tu byla jiná dvojice, vousáčův světlovlasý společník Pelidés s krásnou černovláskou. Přivítali je kývnutím hlavy, jako by to bylo smluvené.
Možná i bylo, napadlo Pavla. Místa tady bylo dost pro všechny. Danča ukázala rukou na západ. Uviděli moře, Měsíc se v něm krásně odrážel. Posadili se, Pavel objal Spió, dívali se spolu na moře, hladil jí něžně tvář, pak ňadra. Něco mu říkala, ukazovala rukou do dálky. Mrzelo ho, že jí nerozumí.
Stáhla si chitón z ramen, prsty jí dráždil bradavky, usmívala se. Otočila se, dlaněmi ho zatlačila na zem. Svlékla se, pomalu, ukázala mu svoje ňadra, klín ji halil měkký stín, viděl jen kousek malého kožíšku. Lehla si na něj. Přitáhl si ji k sobě a líbal.
Nebyla na to asi úplně zvyklá, ale přicházela tomu rychle na chuť. Nespěchal na ní, i ona si to užívala, hladil jí pomalu záda, boky, štíhlé nohy. Kam dosáhl. Vcelku daleko, dívka byla malá.
Vracel se dlaněmi pomalu zpět, přes stehna, zadeček, trošičku zajel mezi půlky, pak zpět na záda. Dívku hra bavila. Vrátil dlaně na zadeček, malinko ho hnětl prsty. Dívka vzdychla a s rozpustilým úsměvem se na něj podívala. Chtěla si už kleknout, ale nepustil ji.
Zase se usmála, olízla mu rty, zalechtalo to. Oplatil jí to, mazlili se jazykem, stále jí hladil zadeček. Opět sjel níž, zpět po vnitřní straně stehen, co nejpomaleji se blížil ke klínu. Trošku roztáhla nohy, vzdychla, zavlnila boky.
Jak to měl rád, rozhodl se nespěchat a trochu ji potrápit, jen lehounce přejel prsty přes mušličku, zadní dírku a žlábkem zadečku na záda. Spió se hra líbila, zdálo se, že si pomalou předehru vychutnává jako něco neobvyklého.
Pavla to trochu dojalo, pohladil jí vlasy. Trochu se posunula a líbala ho, kolena si opřela o zem. Sundal si svůj plášť, nahmátl její oděv. Dal jí oboje pod kolena, vděčně na něj mrkla. Ještě se chvíli mazlili. Svezla se z něj dolů a pomohla mu sundat oblek. Rozložili si všechno pod sebe, Pavla mrzelo, že ho nenapadlo vzít si deku. Bylo to zvláštní, jindy by se rád podíval, co dělají druzí, ale teď se jen těšil na dívku.
Opět si lehl, Spió vedle něj, hladila mu dlaní úd, pomalu a jemně, naslinila si prsty, objížděla žalud, dráždila citlivá místa. Držel ji za zadeček, prsty lehounce hladil mušličku. Byla vlhká a horká.
Sedla si na něj, ještě ji chvilku hladil. Rozevřel jí půlky, pochopila, pomalinku ho do sebe nechala vniknout. Nechal ji si užívat podle svého, všechno si uvolnit. Šukal jí jen na krajíčku, usmívala se blahem, sama postupně nechala úd vnikat hlouběji, vlnila boky.
Zavřel oči, měl na chvilku zvláštní dojem, že se na něm vlní jiná žena, vysoká, štíhlá, s tmavými dlouhými vlasy. Otevřel oči, vidina ale nezmizela hned, jen pomaličku se žena měnila v malou štíhlou dívku s veselým obličejem, teď krásnějším o prožívanou rozkoš. Asi se musel na chvíli zarazit, dívka si toho všimla, přitiskla se k němu, jenom si položila hlavu na něj. Chtěla ho políbit, ale byla malá. Pomalounku ze sebe začala vytahovat Pavlův ocas, byl už na krajíčku, ale pořád jí kousek chyběl. Usmívali se. Nakonec se posadil a přitáhl si ji k sobě.
Nebyl nijak hluboko, ale bylo to příjemné. Spió byla vděčná za každý kousek něhy, krásně reagovala na každý dotyk a pomazlení. Opět se položil, zaklonila se a opřela o ruce za sebou. Pomalu se sama přiváděla k vrcholu, laskal malá ňadra, kroužil kolem poštěváčku, přímo hrášek, když byla těsně před orgasmem. Předklonila se, vzdychala, vlnila rychle boky. Pak si na něj lehla, oddychovala.
Svezla se z něj, chtěla si ho vzít do úst.
Pohladil ji a přitiskl k sobě. Pochopila a objala ho. Podíval se po ostatních, nechtěl, ale neodolal. Spió ho pozorovala se zvláštním výrazem, pak mu ukázala konečkem prstu. V šeru jen uviděl obrysy tří postav, jedné svalnaté mužské a dvou ženských. Vyšší štíhlejší právě seděla na muži.
Spió jemně pokrčila krásnými dívčími rameny. Leželi vedle sebe, těžko říct, jak dlouho. Uslyšel kroky, vedle něj si vláčně lehla vysoká štíhlá žena. Chvíli se dívala, pohladila dívku. Spió pochopila, políbila Pavlovi rameno a chtěla odejít. Chytil ji ještě za ruku a přitáhl k sobě, pohladil vlasy a obličej. Usmála se na něj, klepla prstem do nosu a odešla za svým dvojčetem. Saó klečela a Jirka ji zezadu pomalu šukal. Spió mu pohladila záda, klekla si vedle sestry. Jirka začal obě střídat, druhou opuštěnou hladil dlaní.
Lucka Pavla objala, přehodila si přes něj nohu. Chvilku jen leželi, vdechoval vůni jejich vlasů.
„Skoro dokonalé.“
Uslyšeli ženské vzdechy, Pavel se nemusel dívat, komu patří.
Lucka se usmála. „Žárlíš?“
Pavel zakroutil hlavou.
Žena se trošku přizvedla, podívala se na něj přes oponu tmavých vlasů. Položila mu prst na nos. „Nelži, máš měkký nos, za chvíli budeš mít měkkého i něco jiného. Žárlíš?“
Usmíval se, ale pak pomalu přikývl.
„Trochu. Ale je to divné, je to můj sen.“
„Možná, co ty víš.“ Znovu se o něj opřela, dlaní mu přejížděla po hrudníku. Něco mu chtěla říct, ale pak si to rozmyslela.
Objal ji. Neodolal: „A ty?“
Na chvilku se napjala, pak ale opět uvolnila, přehodila si vlasy přes rameno a škrábla ho nehtem.
„Potvoro, ale řeknu ti to, jen tobě. Protože… Nevím, sama nevím. Protože je to jen sen, možná.“
Uvelebila se, objal ji pevněji. „Žárlím, hrozně, ale jsem z toho sama nešťastná, už od začátku, protože vím, že to nemůže dobře skončit. Obě to víme, takže si užíváme každé chvilky. Tak.“ Zase se napjala.
„Ale víš co,“ zašeptal, „nevadí mi to. Dokud je Danča šťastná, a i ty. Promiň, neměl jsem se ptát.“
Lucka ho pohladila, zase se uklidnila. „Nevadí, pojď“ usmála se zase.
Teď se líbali zvláštně, napětí mezi nimi pomalu mizelo, měl dva prsty v její štěrbince.
„Jsme vlastně sokové v lásce, to je skvělé. Jaké zvolíme zbraně?“ zašeptala, „Navrhuji, hmmm, co takhle něco tvrdého na jedné straně a měkoučkého na straně druhé?“
Pavel jí jemně sevřel do prstů bradavku. „Myslíš tvoje špuntíčky a můj, hmm, nos?“
Lucka se zahihňala a pleskla ho přes ruku. „A vůbec, co to bylo na začátku, to ‚Skoro dokonalé‘“
„Pamatuješ?“
Zasmála se a přikývla: „Ale tady je tma, stejně by to bylo jen ‚skoro‘“
Kousl ji hravě do ouška. „Je tady ještě jedno skoro.“
Vážně přikývla: „Skoro všechno.“
Tohle je zvláštní večer,“ zašeptala za chvíli, „mám pocit, jako bych toho už prožila moc, s vámi všemi, ale nevím, je to jen jako sen, divný. Nechci žádné ‚skoro všechno‘.“
Zvedla k němu hlavu, aby ji mohl políbit. Zase nespěchali.
Škrábla ho opět nehtem. „Co ta holčina?“
„Hmm, Spió, fajn holka, milá, šikovná, dvojče má…“
Lucka se zahihňala. „Pravda, nikdy bys nevěděl, jestli jsi jí nevěrný s její sestrou. Akorát ta jazyková bariéra… Ale i ta někdy mizí. Ale…“
„No?“
„Nevšiml sis, jak má velké dlaně?“ „Cože? No, nevím, malé, co já vím… Aha, ty se ptáš, protože…“
„Okamžitě na to zapomeň, na nic jsem se neptala.“
Chvilku se tiše smáli.
Otočil Lucku na záda, líbal jí ňadra, jemňounce dráždil bradavky. Vzala si jeho hlavu do dlaní a zadívala se mu do očí.
Usmívala se, ale oči měla vážné. „Je to na tobě, já jsem se už rozhodla.“
Pavel ji pomalu políbil, přikývl.
Políbila ho na čelo. „Myslíš, že to bude stát za to?“
„Kdo ví, když to nevyzkoušíme?“
Lucka přimhouřila oči: „Jak to bylo tehdy?“
Otočila se na bok, dráždivě vystrčila svou nádhernou prdelku. Přitiskl se k ní zezadu, políbil ještěrku na rameni. Zavrněla, otočila hlavu líbali se. Nepatrně otíral tuhý žalud o mušličku.
„Jestli chceš, můžeš,“ zašeptala, ještě více posunula koleno a přejela si prstem štěrbinku.
Pohladil jí dlaní zadeček, trochu jí roztáhl. Vzdychla. Přitiskl žalud ke štěrbince. Zaváhal. Opět se usmála a pomalinku na něj sama tlačila, přidal se. Vzlykla rozkoší, když do ní velký tuhý žalud zajížděl, pomalinku.
Znovu jí políbil rameno a krk. Otočila hlavu, v šeru viděl roztoužené jiskřičky v tmavých očích. Malinko se pohyboval, jen na krajíčku. Položila se a vzdychala. Objal ji a hladil malý pevný bochánek s tvrdým citlivým špuntíkem. Vlnili se proti sobě, pomalu do ní pronikal. Zasténala, když byl v ní celý a začal jí projíždět. Nezkoušel jiné polohy, jen se přitiskli k sobě. Zpomalovali, zrychlovali, užívali se každé chvilky.
Lucka si pak přeci jen na Pavla klekla, měla to tak ráda. Věděli, že je to nejspíš naposled, usmáli se na sebe, zašimrala ho tmavými vlasy na obličeji. Chvilku, ale těžko říct, jak dlouhá ta chvíle byla, se na něm různě vlnila. Zaklonila se, jako před chvílí Spió. Vrtěla stále rychleji boky, hladil ji a dráždil. Ta poslední chvíle byla pro oba nádherná a dlouhá. Jako ve snu.
„Skoro dokonalé…“
„Skoro?“
***
Pokud se vám zdá, že jsme na Jirku zapomněli, je to asi trochu pravda, ale mnoho jsme toho nevynechali. Nejdřív se miloval se Saó, pak k němu přišla i Spió. Střídal obě, už pak nevěděl, která je která, měnili polohy, bral obě střídavě zezadu, ležel, jednu lízal a druhá se na něm vlnila, pak se vystřídaly. Lehly si na záda, zvedla kolena. Zase je střídal, s prsty ve štěrbince druhé dívky. Nechal je milovat se navzájem, jen se díval, jak ležely nad sebou a dráždily se jazýčky. Udělaly se skoro najednou. Schoulené v objetí. Bylo to krásné, ale tohle nehledal. Ucítil na rameni lehký dotyk.
Černovláska, přitiskla se k němu. Už měla na sobě jen čelenku. Položil ji a pomalu ochutnával, každý kousek, prsty projížděl její jemný kožíšek pod bříškem. Laskal krásná velká ňadra se vztyčenými bradavkami, prsty, rty i jazykem. Sjel hlavou do klína a lízal ji. Přitiskla kolena k tělu, aby se dostal všude. Dlouho ji dráždil zadní dírku, zajížděl jazykem i kousek dovnitř. Vzrušovalo ho, jak se uvolňuje.
Ale ještě se věnoval její mušličce, jemným závojíčkům, v šeru sotva tušeným. Projížděl jazykem štěrbinku, dráždil poštěváček a pomalu ji přivedl k orgasmu. Zvedla boky, Přitiskla si jeho hlavu do klína, oddychovala. Uvolnila se. Za chvilku mu pohladila ruku. Lehl si na záda, rukou mu dráždila ocas. Brzy byl zase tvrdý. Podívala se na něj, přikývla. Klekla si před ním, dlaněmi si roztáhla zadeček. Projel ji jedním prstem, pak dvěma. Pomaličku do ní zasunul klacek a čekal, až se na něj sama nabodne. Ve snu jde všechno snadno. Hladil jí záda, štíhlý pas, vzal do dlaní houpající se ňadra. Začal pomalu sám přirážet. Za chvilku byl v ní celý. Zastavil a užíval si ten neuvěřitelný pohled, úd zaražený do zadečku nádherné dívky. Šukal ji dlouho, ke konci jí tahal za bradavky a pleskal přes zadeček. Vzepjal se a stříkal jí do prdelky v rozkoši dávky spermatu.
***
Jen trochu času navíc
Danča se choulila u vousáče. Bylo jí s ním až nečekaně dobře. Tušila, že teď je jen ve vypůjčeném čase, nejspíš brzy skončí. Nevěděla, čím si to zasloužila. Nejdřív s Luckou si spíš jen hrály, vousáčovi se to samozřejmě líbilo, dráždily ho, hladily, pak se na něm na chvilku vystřídaly. Lucka pak odešla, Danča tušila kam, ale přála jí to, i Pavlovi.
Pak se konečně s vousáčem sama pomilovala, klidně a docela něžně. Seděla na něm, pomalu ho sjížděla, ten velký neuvěřitelný žilnatý klacek. Zatlačovala ho stále hlouběji, vzdychala rozkoší. Nevěděla, jak je hluboko, jestli už celý nebo ne. Nezajímalo jí to, pro ni to už bylo dokonalé. Hladil jí vlasy, těch se stále nemohl nabažit, dráždil ňadra. Opřela se o ruce a nechala se šukat. Rychle a pak zase pomalu, celou délkou, skoro vyjel ven a pak do ní svoje beranidlo zase vrazil, pokaždé zasténala. Udělal se dřív, nevadilo jí to. Nechala ho v sobě a choulila se u něj.
Zahlédla pohyb mezi kameny, na planinu přiběhla z cestičky dvojice. Poznala je, novomanželé od jezírka. A odjinud. Teď ale byli nazí. Mladík měl erekci, pěknou, i ve svitu měsíce byla vidět. Dívka byla opravdu hezká, až nečekaně plná ňadra, oblé boky… Trochu překvapeně se rozhlíželi kolem. Danču napadlo, že na ně zavolá, ale nakonec zůstala tiše ležet. Mladí manželé se otočili a odběhli. Zadky měli bílé, nejspíše nenašli podobnou osamělou pláž jako oni. Danča jen zavrtěla hlavou. Taková náhoda…
Odkudsi z daleka se ozval hluboký štěkot nějakých psů, nejspíše hodně velkých. A mužský řev. Vousáč se spokojeně usmál. Začaly jí ujíždět koutky, za chvíli se mu schoulila do náruče a oba se chechtali, Danče tekly smíchem slzy. Až za dlouho se uklidnili. Políbila ho, tušila, že je už konec. Podíval se na ni svýma bystrýma očima, zvláštně jí pokynul. Něco jí napadlo, vytrhla si pár vlasů a dala mu je do dlaně. Sevřel ji, sám pak druhou rukou vložil Danče do dlaně pár svých vlasů a pohladil jí tvář.
Pomalu se rozplýval, planina mizela. Uviděla Katii, natáhla ruku a uchopila její dlaň, pravou rukou. Levou schovala za záda, dlaň sevřenou. Chvíli bylo světlo a pak zase tma.
Loučení, teď už opravdové
Danča se probudila, zadýchaná, zapocená. Posadila se, hlavu mezi kolena. Pomalu dýchala, chvíli jí trvalo, že se uklidnila. Asi nějaký divný sen, těžko říct, zatřepala hlavou. Většinou si sny aspoň chvíli pamatovala, teď ne, jen nejasné záblesky. Dlaní si přikryla klín, štěrbinka jí pálila, spíš svrběla, uchichtla se. Levou dlaň měla pořád sevřenou, divné, až teď si toho všimla. Vzpomněla si, poslední chvíle snu. Bála se dlaň otevřít.
Řekla si, že to nechá osudu. Napočítala to tří a otevřela dlaň. Byla prázdná. Oddychla si, takový nesmysl. Pavel spal vedle na zádech, měl erekci, usmíval se, něco se mu zdálo, viděla pohyby oči pod zavřenými víčky. Danča nemohla odolat, co taky dělat se svrbící kačkou. Ale bylo jí líto Pavla budit, když měl očividně velmi hezký a nejspíš i velmi erotický sen. Jen se k němu přitulila. Už už si to chtěla udělat sama, jemňounce hladila Pavlovi ztopořené mužství, vzala si ho mezi rty. Jenom lehounce, aby ho neprobudila, aby si myslel, že je to jen další sen. Muž se ale zavrtěl, protáhl, dvakrát vzdechl.
„Copak se ti asi zdálo, hmm…“. Pohladila mu dlaní úd, malinko i pytlík.
Pavel už oddychoval klidně a pomalu. Políbila ho na tvář, probudil se, spíš tak na půl.
Danča si nad něj klekla, dala mu prst na ústa. „Pššt, i tohle je možná jen sen.“ Dala mu před ústa jedno ňadro, políbil a olízl bradavku. Pak druhé. Zase si klekla, otírala si štěrbinku o klacek, už to ale nevydržela, strčila si ho do sebe. Vzdychla rozkoší, začala se pohupovat. Jirka jí hladil prsa, mnul, tiskl k sobě. Lucka vzdychala stále hlasitěji, začala se dráždit rukou. Nepamatovala, kdy byla taková… no, prostě nadržená, nenašla jiné slovo, usmála se sama sobě. Už měla skoro orgasmus, vrtěla se na Pavlovi, začala se chvět, podržel jí ruce, nechal její vzrušení trochu opadnou, obrátil ji na všechny čtyři a přivedl k nádhernému vrcholu, sám se udělal jen chviličku po ní. Hluboce oddychovali. Z vedlejšího pokoje uslyšeli Lucčino sténání, Jirkovy vzdechy a typické rytmické zvuky.
„Asi jsme je inspirovali,“ usmála se Danča. „Ale kdo ví.“
Ráno bylo až příliš krátké, balení, spěch, úklid, rychlá snídaně, kontrola pokojů, jestli něco nezapomněli. Samozřejmě našli šampón ve sprše a košili v zásuvce. Neměli moc času, za chvíli měli sraz s novomanželi na parkovišti nad městečkem, chtěli ještě naplnil láhve vodou z pramene a koupit si v pekárně něco na cestu. Nikos jim pomáhal odnášet zavazadla. Naposledy se na sebe podívali a objali se. Danče tekly slzy, Lucce se leskly oči.
Katie půjčila Danče kapesník. Zvláštně se na ni usmála. Vtiskla jí do dlaně malou krabičku. „Málem bys je v noci ztratila. Schovala jsem je.“ Danča si mechanicky strčila krabičku do kabelky. Teprve pak se podívala na Katie a oči se jí pomalu rozšiřovaly úžasem. Katie tam ale jen stála a usmívala se. Odjížděli, Nikos a Katie stáli přímo proti slunci, zdálo se jim, že se v jeho záři pomalu ztrácejí.
Krátký epilog
O den později seděli společně s mladými manželi u večeře, sice neměli výhled na moře, ale i tak jim bylo krásně. Jmenovali se Linda a Patrik, opravdu byli na svatební cestě, dostali ji jako dárek. Linda vesele vyprávěla, jak danajský dar to z počátku byl, že se bojí létat, takže museli nakonec jet autem.
„Stejně je to zvláštní,“ prohodila nakonec zamyšleně. „Pamatujete, jak jsme se setkali u vodopádu?“ Danča s Luckou přikývly, to si pamatovaly moc dobře. „Bylo to tam úplně skvělé, stáli jsme pod vodopádem, čas jako by se zastavil…“ začervenala se, Patrik ji objal. „No, a pak jsme tam za pár dnů chtěli jet znovu, ve stejný čas. Už na parkovišti byla spousta aut, u jezírka bylo plno a vodopád navíc skoro netekl, jen takový malý proužek vody…“
Lucka s Dančou na sebe pohlédly: „Hmm, divné, ale zase je lepší, užít si to jednou pořádně než vůbec.“
Dívka se usmála. „Ale stejně, viděli jsme se jen jednou na pláži, občas v taverně, ostrov není velký, kde jste vlastně bydleli?“
Vyprávěli jim o malé vilce a o pláži pod ní.
Patrik se drbal za ušima. „Ale tam by žádná pláž být neměla, počkejte.“
Odběhl a za chvíli přišel s velkou mapou, rozložil ji na stole. Jirka hvízdl, proti jeho mapě z cestovky tohle byla dokonalost.
„Jedete z městečka, jo, tady je odbočka a tady je pramen. Brali jsme si tam párkrát vodu“
„Á, pravda, viděli jsme vás tam nesjpíš hned první den.“
„Vzpomínám si, viděli jsme tehdy někoho jít po silnici, divili jsme se, odkud se tam vzali. Jenže… hmmm… Jenže tady podle mapy není pláž, cestička vede jen k ruinám chrámu bohyně Afrodité.“
Naši čtyři přátelé jen pokrčili rameny. A objednali další víno, ze skleniček trochu ulili na zem, jako dar bohům za jejich přízeň.
„Proč jste se rozhodli pro Lefkadu?“ zeptala se Lucka Lindy.
„No, všichni nám ji doporučovali, dá se sem dojet autem, do Chorvatska se nám jet nechtělo. A navíc… Navíc nevíme, za jak dlouho se zase dostaneme na podobnou dovolenou.“
Lucka se tázavě pousmála.
„No, tak nějak se to semlelo,“ pohladila Linda Patrikovi ruku, „jak se tak říká, museli jsme se vzít. Ale jsme rádi, že to tak dopadlo. Těšíme se,“ usmála se na manžela a políbila ho na tvář.
Pavel konečně pochopil, co jim nejspíše chtěl nešťastný kníratý host tehdy v hospodě poradit. Vzal Danču za ruku. Stiskla ji a přikryla svou dlaní. Lucka je tiše sledovala. Sklopila tvář. Nechtěla, aby jí viděli v očích hluboký smutek. Věděla, že je čas už skoro dohnal. Pak ale zvedla hlavu a na oba se usmála. Danča a Jirka ji objali kolem pasu, každý z jedné strany. Seděli tiše, slyšeli jen cvrkot cikád a občas z dálky zacinkání zvonečku. Novomanželé se na ně trochu překvapeně podívali, ale pak se přidali k jejich tiché meditaci. Všichni si přáli, aby se čas zastavil
Podtitulková neerotická sentimentální scéna
Steve a Mary
Večer zajeli do městečka, zaparkovali opět nahoře na parkovišti, Jirkovi se nechtělo proplétat autem uličkami. Spokojeně a pomalu šli dolů, nasávali vůni grilovaného masa, naslouchali zvukům řecké hudby z taveren, občas zamávali babičkám sedícím na židličkách před domky. Pavel s Jirkou se ještě chtěli dojít podívat na nějakou kapličku, ale ženy už byly unavené.
„Počkáme na vás dole v baru u přístavu,“ mávly na ně. Usadily se na barové stoličky, dlouho studovaly lístek. Než si stačily objednat, přistály před nimi dvě sklenice mojita. Podívaly se na sebe a pak na barmana. Ten jen ukázal do rohu, seděl tam postarší vysoký hubený chlapík s dlouhými šedými vlasy. Mávnul na ně a pomalu kráčel k nim.
Lucka přemýšlela, pak se jí rozsvítilo. „Už vím, kdo to je!“
„No, je mi nějaký povědomý, mohly jsme ho vidět někde v taverně nebo na pláži…“
„Přihořívá, vzpomínáš, jak jsme se hned první večer koupaly? Na toho nahého dědu!“
„A sakra.“
Jenže chlapík byl už u nich, posadil se na volnou stoličku a omluvně se usmál. „Promiňte, opravdu jsem nechtěl obtěžovat, ale víte… Jmenuju se Steve, jsem Angličan, z Birminghamu. No, a na tu pláž chodím už dlouho, tedy chodili jsme, dřív, promiňte.“
Pravda, ono první seznámení na pláži asi nebylo společensky úplně tradiční, Steve byl nahý a obě ženy se rovněž zcela svlékly. Lucka už chtěla říci něco peprnějšího, ale Danču zaujalo cosi v chlapíkových průzračných modrých očích, položila Lucce ruku na nohu.
Ta ale neodolala: „Doufám, že se nám nechcete revanšovat za to, že jsme se před vámi svlékly? Víte, čekáme na manžele…“
Steve se mírně usmál: „No, začal jsem špatně, ale tohle jsem nikdy neuměl. Jestli chcete, posadíme se k mému stolku, vejdeme se tam všichni. Pokud se nepletu, jsou už tady.“
Mávnul na Pavla a Jirku. „Mám nejlepší stůl, tady v rohu, je krásně vidět na moře, pojďte, posadíme se.“
Podal ruku Pavlovi a Jirkovi, představili se. Po chvilce váhání mu podala ruku i Danča a Lucka, stále nevěděly, co mohou od muže čekat.
Usadili se u stolku, Steve objednal mužům pivo, sám pil jen vodu.
„Jak začít, říkal jsem už, chodili jsme na tu pláž s Mary, tedy s manželkou, přes dvacet let. No, a teď už tam pět let chodím sám, když už Mary… Když odešla.“ Napil se vody. „Měla by narozeniny, víte, dnes… Když mi odešla, vzal jsem její popel a rozprášil ho v příboji u pláže, tam za tím velkým kamenem. Snad je tam někde se mnou, nevím, ale myslím si to. Chodili jsme tam večer, už tam většinou nikdo nebyl, zaplavali jsme si a pak se dívali na západ slunce. Ale stejně jsem se nejraději díval, když Mary vycházela nahá z moře a za ní pomalu zapadalo slunce. Vždycky jsem vymyslel nějakou blbost, abych byl na pláži první, ale ona to už dávno věděla. Šla vždycky schválně pomalu, ždímala si vodu z vlasů…“
Steve se usmál a usmáli se všichni. „Víte, za ty roky jsem tam viděl leccos, časy se taky mění, občas jsme někoho překvapili v … ehm… hodně nevhodnou chvíli. To jsme se tvářili, že nic nevidíme, ale šli jsme kousek dál. Víte, když jsem vás před pár dny viděl, bylo to, jako bych zase viděl Mary, vlastně ve dvou ženách, byla vysoká, štíhlá a světlovlasá.“
Lucka se musela zeptat: „Za ty roky jste tam asi viděl hodně nahých holek, proč zrovna my?“
Steve se usmál a ukázal na ní prstem. „To je samozřejmě správná otázka. Ale v sobotu večer se to všechno tak sešlo… Zapadlo do sebe. Měl jsem dojem, že se tak nějak vrací čas… Doufal jsem, že vás ještě uvidím, ale měl jsem smůlu. Zítra už odjíždím, byl jsem opravdu šťastný, když jsem vás tady uviděl.“
„Počkejte,“ uvažovala Danča. „To přeci není úplně běžné, aby se dva Angličané chodili tolik let koupat na jednu pláž. Notabene nazí.“
„Přesně, takže musím začít úplně od začátku, nespěcháte? Všichni čtyři zavrtěli hlavami.
„Určitě trochu znáte historii hippies, u nás v Anglii to nebylo ale tak horké, jasně, nějaká vzpoura proti systému, super nová hudba. Ale Anglie není to správné místo. Začaly vznikat různé malé komunity, jedna v Řecku, ve Skala Eressos, na jihu Lesvu. Byl jsem tam jen jednou, s kamarádem, tehdy mě to trochu oslovovalo, jenže realita je vždycky trochu jiná. Na drogy jsem nikdy nebyl, volná láska sice vypadala pěkně, ale když přijdete k holce, řekněte jí, že byste se s ní chtěli vyspat a ona jde a za chvíli zase s jiným, je to sice hezké, ale pak to omrzí. Tedy mě. No, ale potkal jsem tam Mary. Přijela s kamarádkou, studovala, kamarádka hned k někomu zapadla do stanu. Ten večer jich myslím pár vystřídala.
Mary tam seděla, šel jsem k ní, byla opravdu nádherná, něco jsem jí řekl, ona mě poslala do háje, ale začali jsme si nakonec povídat. Ona byla chytrá studentka, já truhlář, ale nějak to sedlo. Pravda, vypadal jsem docela dobře, měl jsem dlouhé vlasy a vousy, dřel jsem na stavbách, takže jsem byl celkem svalnatý. Ale jinak… Vyprávěla, že to tam chtěla poznat, protože o tom kamarádka bájila, ale že už vidí, že to byla chyba a tak dále a tak dále. Nakonec jsme se šli v noci vykoupat, každý na jedné straně balvanu. Slíbil jsem jí, že se nebudu koukat, no trochu jsem koukal… Ona mi mnohem později prozradila, že to samozřejmě věděla… No, a pak už jsme se drželi spolu, což v té komunitě ale bylo trochu divné. Neměla tam být taky v plánu nijak dlouho, odjela hned, jak to bylo možné. Poslední večer jsme se pomilovali… Měl bych říct, že to bylo skvělé, ale bylo tam zatraceně hodně komárů a, no, když se člověk moc těší…“
Všichni se smáli. „No, asi tak. Ale stihli jsme to i napodruhé, a to už bylo ono. Odjel jsem s ní do Anglie. Studovala dál, našel jsem si práci blízko ní, to tehdy nebyl problém. Pak jsme si založili malou firmu ještě s kamarádem, s Patrickem. Mary nám hlídala finance a obchody, já jsem vymýšlel techniku, Patrick dokázal všechno zorganizovat a sehnat. Klapalo nám to. No, a tehdy jsme našli Lefkadu, spíš náhodou, když jsme se na Korfu bavili v hospodě s nějakým chlapíkem, který sem ráno odjížděl a měl volnou loď.
Tehdy tady nebylo nic, jen krásné Řecko, rybářská vesnice. Ale ubytování jsme sehnali, už tady pár Angličanů bylo. A pak jsme začali chodit na tu pláž, já s Mary na jedné straně balvanu a Patrick s Jane na druhé. Tedy občas. Krásné časy. Jenže Patrick s Jane odjeli do Austrálie a už se nevrátili, to je taky dlouhá historie, poslali nám jen fotky, jedno, druhé, třetí dítě… My jsme mít děti nemohli. Lákal nás, ať tam přijedeme za ním, práce by bylo dost. Ale bylo by to daleko do Řecka. Jezdili jsme sem každý rok, až do… No, to už jsem plánoval, že firmu prodám, měl jsem tam šikovného kluka, už dostal i podíl, prodal bych mu svůj. Něco by to hodilo, chtěli jsme s Mary koupit nějaký obytňáček nebo dokonce starého kempera a cestovat, ale už to nevyšlo. Nevyšlo.
Takže sem už pět let jezdím v září sám, když má narozeniny, sedím nahý za tím kamenem a vzpomínám, no. A když jsem vás uviděl, chtěl jsem tak nějak předat štafetu, víte.“
„To je ten nejdivnější příběh, který jsem slyšela. Jako by tady prošel celý váš život.“ řekla po chvíli Lucka zamyšleně.
Steve se na ni usmál. „Tak to přesně je. Teď už si jenom přeju, aby někdo někdy i můj popel nasypal tam do příboje.“
Ještě dlouho se bavili, Steve vyprávěl neuvěřitelné historky o hippies, o setkání s Johnem Lennonem, o své práci, všichni se smáli.
„Jak je to vlastně tady s nahotou na plážích?“ zeptala se prakticky Lucka.
Steve nemusel dlouho přemýšlet: „No, jednoduše platí nevadit druhým a být od nich tak daleko, aby nevadili vám. Žádné oficiální nudistické pláže tady nejsou, takže pokud chcete slunečníky a lehátka, máte smůlu. Nebo nanejvýš nahoře bez,“ zamrkal na ženy. „Řekové nemají nahotu na pláži rádi, ale jsme pro ně stejně barbaři, takže se tváří, že je jim to jedno. Takže holt někam na konec pláže a ideálně za kameny. Jako tam u nás.“
Když se loučili, byl Jirka nějak podivně smutný. Šli nahoru na parkoviště, děvčata napřed.
„Co je?“ zeptal se nakonec Pavel.
„No, můžu ti to říct, ale holkám ani muk. Šel jsem na záchod, byl tam Steve, zapíjel nějaké prášky, říkal, že za chvíli to už zabere. Ví, že je tady nejspíš naposled.“
„Tak proto…“
„Jo, tak proto chtěl předat štafetu. Ale holkám nic neříkej, slíbil jsem to. Chtěl vidět, jak se smějí, ne jak ho litují. No, a pak měl ještě jedno přání.“
„Jaké?“
„Dej mi chvilku, řeknu to pak i holkám.“
Druhý den snídali, Jirka se podíval na hodinky. „Ještě to stihneme.“
„Co?“
„Loď bude odjíždět.“
Nasedli do auta, Jirka tentokrát projel uličkami a zastavil až dole u přístavu. Loď už pomalu vyplouvala, Steva uviděli za chvíli, seděl na lavičce, ve starých kalhotách a košili, vedle sebe velký batoh, smutný a ohnutý, podivný mezi ostatními opálenými turisty.
„Steve!“ volali na něj. Uslyšel je a doběhl k zábradlí. Smál se na ně a něco volal.
„Cože?“
Steve znovu zavolal, Jirka už rozuměl a ukázal palec nahoru. Steve stejně odpověděl, pak už jen mával.
Když loď vyjela na slunce, Lucce připadalo, že vedle Steva vidí vysokou štíhlou světlovlasou ženu, držela muže za ramena.
„Viděla jsi to,“ šťouchla do ní Danča. Lucka přikývla.
„Nebreč.“
„Ty mi něco říkej.“
Ale smály se, dokud Steva viděly. Pak šli pomalu uličkou nahoru. Danča s Luckou šly do obchůdku koupit pečivo, muži čekali venku. Když se vrátily, chytil Jirka Lucku do náruče a políbil jí. „Co…Co.. Proč?“
„To je poselství od Steva. Mám to vyřídit. To na nás dnes volal. Chtěl abychom si s vámi užívali každý den, když jsme spolu. Carpe diem, říkal.“
Podívali se na sebe. Pavel vzal do náruče Danču, Jirka Lucku, objímali se. Pak šli ulicí nahoru, Danča jen zamávala dvěma babičkám v černém sedícím na židličkám vedle obchůdku. Usmívaly se na ně.
Večer zajeli na pláž, Mary a Steva, jak jí říkali. Vběhli nazí do moře, smyli ze sebe smutek a podivnou melancholii. Počkali na západ slunce a milovali se, každý na jedné straně kamene. Tedy zpočátku. Nakonec se vzali za ruce a opět vběhli do líných vln barvy olova. Pavel s Jirkou byli zpět na břehu dřív a dívali se, jak Danča s Luckou vycházejí pomalu na pláž, nahé a krásné.
Vrátili se do vilky, Nikos s Katie ještě seděli na terase, četli si, mezi sebou poloprázdnou lahev vína. „Napůl prázdná, ale ještě dost pro všechny,“ poznamenal filozoficky Nikos a nalil další skleničky. Tentokrát trošku ulili na zem všichni.
Příběh se uzavřel.
pa***********@**st.cz
Inspirováno:
Už delší chvíli zdá se, že nic
přetáhli letní lásku do září
zakopli lehce o svůj stín
přetáhli letní lásku do září
nestihli sečíst sloupec chvil
neměli čas si najít spojení
vždyť letní lásky nemaj cíl
Jan Sahara Hedl, Luboš Pospíšil
