Krásný kilometry

Mám černý sedlo
a lesklý řídítka
špatně skončíš
říkala mi maminka
(Psí vojáci)

Tohle je povídka o motorkách a holkách. Bez motorek by se příběh nestal a bez holek by ho nemělo smysl vyprávět.

Ve čtyři hodiny odpoledne mi zazvonil mobil, na displeji se objevil Evin obličej. V ten okamžik jsem ještě netušil, co mě čeká. Před pěti měsíci odletěla do Palo Alto, dostala nabídku, kterou nemohla odmítnout, tehdy to tak říkala. Placená stáž ve velké firmě, na půl roku, velký kladný bod do cévéčka. Samozřejmě i podstatné vylepšení angličtiny, seznámení se s jinou realitou, pravděpodobný profesní postup, samá pozitiva. Nemohla odmítnout a také neodmítla. Nic se neděje, máme se rádi, budeme si volat, vyprávět si, co je nového, za půl roku se vrátí, to uteče.

Moc to neutíkalo, tedy mně určitě ne. Byli jsme spolu rok, z toho devět měsíců v jednom bytě. Dost dlouho, lidé se někdy berou po kratší době. Ale nebylo kam spěchat, měl jsem dobrou práci, ona dostudovala.
Už při škole pro HP pracovala, pár hodin týdně, pak trochu víc. Těšil jsem se, že bude mít po státnicích konečně volno a vyjedeme si na motorce na dovolenou, to jsme už dlouho plánovali. Rakousko, Slovinsko, Itálie… Četli jsme si cestopisy, vypadalo to skvěle, hledali jsme už i nějaká ubytování nebo pěkný kemp, vymýšleli nejlepší trasy.

Asi tušíte, že to dopadlo jinak. Ve firmě se uvolnilo zajímavé místo, Eva byla ve skupině prvních uchazečů. Pamatuju se, jak ten večer po pohovoru přišla domů, už jsme spolu chvíli bydleli, spíš jsme tedy zkoušeli, jestli nám to spolu půjde. Většinou výborně. Byla tehdy nervózní, nechtěla nic zakřiknout, ale svítily jí oči, vlastně celá zářila. Na večeři jsem ji ještě rovnou pozvat nemohl, až za dva týdny. Zalezli jsme si ale do postele a tam si povídali, vlastně ona povídala. Že to bylo celé v angličtině, že se ptali na to a ono, jaké má předpoklady, že jí příští týden možná dají vědět, proč by měli vybrat právě ji…

Na to poslední bych měl jednoduchou odpověď, prostě to byla nejhezčí a nejchytřejší holka. A teď jsem s ní ležel v posteli, na boku proti sobě, jen tak mimoděk přes mě přehodila krásnou štíhlou nohu. Pořád ještě něco vyprávěla, nevím, jestli jsem jí už moc nerozuměl nebo jsem už jednoduše tolik nevnímal. Možná oboje. Měla tu nejkrásnější prdelku, jakou si dovedete představit, teď jsem ji držel v dlani, pomalinku masíroval prsty, občas jsem přejel malinko dál, jen tak, abych Evu pomalinku rozehřál. To už se usmívala, navíc ji už neodbytně do bříška tlačilo cosi uspokojivě tuhého. Lehounce jsem začal hladit špičkami prstů klín, ale tak, aby to skoro ani necítila, jen spíš tušila. To na ni fungovalo skoro vždycky, i když měla špatnou náladu, natož dnes.

Mišpulka se jí pomalu otevírala a vlhla, oči vláčněly, jen se ke mně zatím víc přitiskla a trošku zavrněla blahem. Za chviličku se pomalu otočila na záda, to už jsem věděl, že si s ní můžu dělat, co budu chtít. Když se jí to bude líbit.

Nebýt motorky, dost možná bych Evu nikdy nepotkal. Jeli jsme tehdy s Tomášem na náš oblíbený sraz, měli jsme Hornety 600, skvělé stroje, Tomáš staršího černého, já trochu novějšího zlatého. Stavoval se ještě pro svou holku, často ji bral s sebou. Když jsem byl s Hančou, jezdili jsme ve čtyřech, krásná doba. Jenže jsem byl už nějaký ten měsíc sám. I na motorce. Petra čekala na parkovišti s helmou v ruce, spolu s ní i vyšší blonďatá kočinda v šatech. Zastavili jsme u nich, Tomáš začal Petře rovnat věci do kufru. Postával jsem tam a pokukoval po blondýnce, ona spíš po motorce.

„Jezdíš na něčem?“
„Ne, ale ráda bych.“
„Máš papíry?“
„Nemám, ale chtěla bych začít, jezdila jsem jen na skútru, na ničem jiném nemůžu.“
„Můžeš, ale nesmíš.“
„Pravda, ale stejně mám strach,“ pousmála se.
„To je jasný, ale máš výhodu, jsi vysoká, dosáhneš dobře na zem, hodně holek s tím má problém.“
„Jo, dosáhnu klidně i z endura. Ale to je tak všechno.“
Pořád si prohlížela motorku.
Nedalo mi to.
„Nechceš se projet, teda… Ne sama, se mnou.“
Přejela mě pohledem, Petra i Tomáš se trošku usmívali.
Petra na mě naštěstí mrkla: „Evi, klidně můžeš, za Pavla ručím.“
Ukázal jsem jí za zády palec nahoru. Eva, hmm, pěkné jméno pro pěknou holku. Teď váhala.
„Pojeď, mrknem se na sraz, jen na chvíli, jak nás to bude bavit. Pak se můžeme trochu projet nebo tě hodím domů, až budeš chtít.“
Přikývla.
„Nemám přilbu ani oblečení.“
„Bydlíš daleko?“
„Ne, tady, kousek.“
„Jestli chceš, za půl hodinky budu tady, najdu doma helmu a rukavice. Vem si džíny a nějakou bundu.“
Znovu přikývla, nemohl jsem tomu věřit.
„Tak za půl hoďky!“

Našel jsem doma Hančinu helmu, rukavice. I bundu, ale ta by Evě asi nebyla. Jel jsem zpátky, vychutnával jsem si krásný den, těšil se, ale moc jsem nevěřil, že Eva přijde. Byl jsem na parkovišti dřív, ale už tam čekala, v džínách a kožené bundě. Vypadala nádherně. Asi jsem ji okukoval moc drze, zaváhala.
„Promiň, vypadáš skvěle. Zkus si helmu.“
Byla trošku volnější, ale šlo to. Usadil jsem se a nastartoval, posadila se za mě, spíš se elegantně vyšvihla. Držela se vzadu, z toho jsem měl vždycky chvíli strach, nevěděl jsem, co mi baťůžek udělá. Ale bylo to v pohodě, ani jsem o ní nevěděl. Jel jsem klidně, nefrajeřil jsem, aby si to užila a nebála se.

Na srazu jsme našli Petru a Tomáše, prohlíželi si motorky, bavili se s kámoši, poslouchali rock’n‘roll. Eva se držela s námi, nejmíň polovina motorkářů ji očumovala, ta druhá polovina už byla na šrot.
Ze začátku byla trochu zaražená, každý jí tykal, chtěl si s ní pokecat, jestli jezdí, jakou má motorku. Ale rychle se otrkala a uvolnila se.
„Kdybych to věděla, vezmu si ceduli ‚Ne, nemám motorku ani na žádné nejezdím‘.“
„Pojď se mrknout, třeba tady budou mít takové tričko. Jenže…“
Eva se lehounce začervenala. „Jenže už teď mi všichni koukají na triko. A to nemám žádný nápis.“
„Chápu. Vlastně, ne, nechápu.“
Vesele do mě šťouchla, pak ale udělala prosebné oči.
„Chceš už jet?“
Přikývla.
„OK, ale děláš chybu, za hodinu je soutěž o nejhezčí baťůžek, letos bych měl konečně šanci vyhrát.“
Mávla rukou, ale pořád se ještě trochu usmívala.
„Nemohl sis kvůli mně dát ani pivo.“
„Neboj, večer to ještě doženu. Pojedeme?“
„Počkej, ještě si odběhnu.“

Tomáš a Petra na mě mrkali.
„Tak co, skvělá, ne?“
„Možná až moc, to fakt není moje třída.“
„Neblbni, je to fajn holka, teď myslím ani nemá vážnou známost, jen fůru nevážných.“
„Nechám tomu volný průběh, ale nevím, připadá mi jako ledová královna. Pššt, už jde.“
Teď nepřipomínala ledovou královnu, lehký úsměv, bundu přes rameno, tričko bez podprsenky, rozevláté světlé vlasy, dlouhá ladná chůze.
Jeden vousatý čoprák se polil pivem.

„Můžeme udělat malou zajížďku?“
Zaváhala.
„Neboj, jen se projedeme, je tady pěkná trasa. A… hmm, nechceš se držet spíš mě? Líp se řídí.“
Zvedla obočí.
„Ale jak chceš.“
Zase se chytla vzadu madel.

Projížděli jsme zatáčkami, neměl jsem komunikátor, jen jsem občas ukázal pěkný výhled, zdravil jsem motorkáře, jinak jsem se spíš soustředil na provoz a silnici. Vyjel jsem na vršek a zastavil u silnice. Eva seskočila dolů a sundala si helmu. Pátravě se na mě podívala, ale neřekla nic. Posadil jsem se mezi stromy a díval se do krajiny.
„Je tady pěkně.“
Přikývl jsem.
„Vždycky se tady musím zastavit, když jedu kolem.“

Opřel jsem se o strom, ona o druhý.
„A navíc… Vidíš támhle tu křižovatku?“
Přikývla.
„Skončil tam vloni jeden kamarád. Koupil si novou motorku, předtím jezdil na menší pětistovce. Vždycky chtěl Ducati. Z vedlejší vyjel traktor, jak jsou kolem ty břízy. Zdeněk sice stačil uhnout, ale trefil strom, támhle ten. Podle mě jel moc rychle, chlap v traktoru ho neměl šanci vidět. I policajti to tvrdili, i když ti tohle říkaj vždycky. Možná nedával pozor, jiná mašina, někam koukal, kdo ví. To je už jedno.“
„Nebál ses pak jezdit?“
„Dával jsem si víc pozor, vždycky musíš myslet i za druhý. Když se něco stane, máš skoro vždycky smůlu ty, a je jedno, kdo to zavinil. Ale to znáš, je fuk, jestli jedeš na skútru nebo harleyi.“
„Jezdila jsem jen chvilku, pořád jsem se bála.“
„Jo, to je taky špatně, musíš se uvolnit, ale nejhorší je, když máš pocit, že dokážeš všechno.“
Mlčeli jsme, hezké mlčení.
„Hodně známých se zabilo?“ zeptala se tiše.
„Každý rok někdo, vždycky, když přijedeme na sraz, někdo chybí, známý, známý známého, někdo o někom slyšel. Dáme si na něj pivo, vzpomínáme.“
Zase jsme mlčeli.
„Pojedeme?“
Přikývl jsem.

Teď se mě už držela, jen zlehka, jenže na prvních brzdách mě už stejně objímala a zůstala tak. Nějak jsem se dokázal soustředit na cestu.
„Moc díky za výlet. Musel jsi kvůli mně odjet dřív.“
„Nevadí, ještě se vrátím. Jo, a taky dík, bylo to s tebou fajn, vlastně moc fajn, kdybys zase chtěla…“
„Uvidíme.“
„Můžeme jet s Tomášem a Petrou, to bude skvělý.“
„Uvidíme.“

Helmu i rukavice si vzala s sebou, možná omyl, možná dobré znamení. Za týden jsme už jeli všichni čtyři. A bylo to skvělé, jak jsem Evě slíbil.
Jen nevím, jestli jsem se do ní zamiloval až tehdy, nebo hned ten první den.

Teď asi čekáte, že vám prozradím, jaké to bylo s Evou poprvé. Moc si to ale nepamatuju. Sprchovali jsme se zvlášť, čekala na mě v posteli pod dekou, chtěla mít tmu. Zvláštní, tak krásná holka. Pošeptala mi, co a jak. A pak jsme se začali pomalinku milovat, pořád jsem ještě nevěřil, že jsem s Evou nahý pod jednou dekou, že ji můžu hladit a líbat úplně všude. Ona…? Nevím. Opravdu nevím. Vždycky pro mě byla trošku záhadná. Nijak mi tenkrát nepomáhala, ale dokázal jsem možná jen štěstím trefit, co přesně potřebovala, možná, neřekla mi to. Ráno jsem ji poprvé uviděl nahou, byla ještě hezčí, než jsem si v noci představoval. Už se tolik nestyděla. Na motorku jsme se dostali až odpoledne, protože jsme měli hlad.

„Hornet byl hezčí.“
Nic jsem neříkal, měla pravdu.
„Byl menší, na tom bych se nebála.“
Bylo to tak, Eva si párkrát Horneta vyzkoušela, šlo jí to až podezřele dobře. Ale papíry si stejně nezačala dělat. Nebyl čas. Nasedla, sklopila stojánek, vyzkoušela řídítka.
„Je hrozně těžká.“
„Asi o padesát kilo víc.“
„Jaký to má výkon?“
„112.“
„Hornet měl sto, ne?“
„Skoro, ale koní, tohle má 112 kilowatt.“
„Jsi blázen.“

Těžko holce vysvětlit, že když máte fotku mašiny od mala na fotce nad postelí, prostě po ní toužíte. A když vám zavolá kamarád, že má jednu na prodej, super stav, dobrá cena… Čekali dítě, potřeboval větší auto, opravit něco na domku. Hornet šel naštěstí skoro hned, ty se vždycky dobře prodávaly. A Blackbird byl můj. Kamarád se s ním těžko loučil.
„Dávej na něj pozor, za pár let si ho od tebe zase koupím zpátky.“
Přikývl jsem, bylo jasné, že těch let bude trochu víc. Ale nechtěl na to myslet. Rozuměl jsem mu.
„Hele, něco končí, něco jinýho zase začíná. Pak se ozvi.“
Pleskl mě po zádech.
„Jasně, padej už, hlavně pořád kolama dolů.“
Když jsem přijel domů, měl jsem mokré trenky. Naštěstí jen potem.

„No, ale má kufry, můžeme s ním jet na dovču. A vůbec, pojeď se projet…“
Něco mrmlala, ale za chvíli byla zpátky s helmou.
Motor hluboce zabručel, úplně jiný zvuk než Hornet. Jel jsem pomalu, všechno bylo jiné, plyn, spojka, brzdy.
Zastavili jsme na „našem“ místě. Posadil jsem se a odfukoval. Eva obcházela motorku.
„Černá, proč černá?“
„Je to Blackbird.“
Konečně se usmála.
„Kosák, to je pěkný kosák. Snad se na tom jednou nepřizabiješ.“
„Nestraš.“
Přitulila se ke mně, objal jsem ji.
„Dávej na sebe pozor.“
Přikývl jsem.
„Ty taky.“
Tráva byla měkká, ale na víc než na líbání jsem tam odvahu neměl.

Eva podle všeho kupodivu ano, neodolal jsem a trošku jsem jí hladil prsa, tak krásná pod tenkým tričkem.
„Jak je to daleko domů?“
„No, kousek to je. Ale…“
„Co ale?“
„Je tady taková pěšina, lesíkem, nahoru, je tam pěkný výhled, a taky louka, malá, schovaná…“
Podívala se na mě, trochu pátravě, ale hlavně roztouženě.
„To mi říkáš až teď? Mohli jsme si vzít deku a… No, chvilku se třeba opalovat.“

Významně jsem otevřel kufr, vyndal deku, zamknul kufr a motorku. Povytáhla obočí. Vzal jsem ji za ruku. Byla to pěkná loučka, Eva se ani moc nedívala, jestli jsem nehodil deku do mraveniště. Jen si svlékla džíny. Moje kalhoty byly dole ještě rychleji. Trenky mi sundala Eva dřív, než jsem si k ní lehnul.

Zvláštní, doma byla Eva spíše stydlivá, tichá a klidná, ale nejspíš v ní byl někde schovaný kousek exhibicionisty. Doma jsme museli být vymydlení, raději byla schovaná pod dekou, milování si sice užívala, ale byla spíš pasívní. Nevadilo mi to, stálo za to sledovat, jak se jí při mazlení pomalu zamlžují oči a vláční a pak ji pomalu milovat.
Teď jsme leželi jsme na boku proti sobě, líbali jsme se, no, spíš jsme už měli skoro zauzlované jazyky, hladil jsem Evě ňadra, ona mi na oplátku dlaní dychtivě ocas.
„Už je pěkný, lehni si…“
Sama si protáhla prsty štěrbinku a posadila se na mě. Tak hladce jsem do ní ještě nikdy nezajel, nádhera. Zaklonila se, ňadra s krásnými růžovými bradavkami se dráždivě vlnila. Vzal jsem je raději do dlaní. Za chvilku se otočila a pokračovala v jízdě. Prsty jsem jí přejížděl záda a oblé polokoule půvabného zadečku, trošku jsem roztáhl půlky, abych si mohl vychutnat nádherný pohled na roztaženou pičulinku s napěněnými šťávičkami, do kterých zajížděl můj tuhý klacek. Začala si prsty kmitat v klíně a jen se vrtěla. Sevřela zadek a ztuhla. Vydychovala.

Otočila se zase ke mně, třela se mi kundičkou o břicho.
„Ještě mě hrozně svrbí.“
Chviličku jsem ji nechal, pak jsem si ji vzal zezadu. Tohle taky běžně neměla úplně ráda, ale teď byla jinde. Já už vlastně taky, Vzal jsem ji za vlasy, zaklonila hlavu a zasténala. Pak jsme si jen užívali šukání, zrychloval jsem a zpomaloval, měl jsem v ní celý ocas a jen kroužil boky, vyjel jsem skoro úplně ven a zase prudce vjel do urousané studánky. Držel jsem Evu za prsa, zrychloval jsem, pleskání boků o zadek muselo být slyšet až na silnici. Ještě chvilku a už jsem vykropil svatyňku.

Leželi jsme vedle sebe.
„Ještě tě svrbí?“
Začervenala se, už to zase byla ta stará Eva. Doma by se zahrabala pod deku, koukal by z ní jen půvabný nos. Ale to tady nemohla, tady jsem si ji mohl celou podle libosti prohlížet.
„Nedívej se,“ pleskla mě do ramene, oblékla si kalhotky a otočila na břicho.
„Promiň, vím, že to nemáš ráda. A… no…, nepřehnal jsem teď trochu? “
Zavrtěla hlavou.
„Kdyby jo, ozvala bych se.“
Mrkla na mě, zase se otočila, ňadra si zakryla dlaněmi, usmála se. Pomalu si založila ruce pod hlavu a trošku se prohnula v zádech.

„Tak koukej.“
„No, nechtěl jsem, ale když mermomocí chceš…“
Usmála se. Chvíli jsme leželi, nikam jsme nespěchali.
„Řekni mi, odkud tady to místo znáš. Určitě sis sem vodil holky.“
„No, popravdě, jenom jednu. Ona tady vlastně tu louku objevila.“
„Hanka?“
Podíval jsem se na Evu trochu překvapeně.
„Byly jsme s Péťou v baru, no, chtěla jsem se trochu informovat, než… Než ti dovolím trochu víc. Jsem na to opatrná.“

„Jo, Hanka. Byli jsme dole u stromů a potřebovala si odběhnout. Uviděla cestičku, byla zvědavá… A tak no.“
„Tak co?“
„Hmm, vyzvídáš.“
Zase se trošku prohnula. Malinko jsem jí hladil ňadra, byla škoda je jen tak nechat.
„Tak no. Hornet byl bez kufru, deku jsme neměli.“
„Takže nic.“
„To jsem neřekl, bez deky to jde taky. To máš dvě bundy, dvoje kalhoty, pak i dvě trika.“
„No, na boty a ponožky myslet radši nebudu. Ale zapomněl jsi na jedny kalhotky a jedny trenky.“
Lehce jsem zajel prstem pod její prádélko a objel ho celé dokola.
„Na tom si jeden moc nepoleží.“

Malinko se usmívala, pak ale sáhla pro tričko a natáhla si ho. Sedla si a opřela si hlavu o kolena. Nejistě na mě koukala. „Copak je?“ Zvláštně pohodila hlavou, ale pak se na mě smutně podívala: „No, musím ti něco říct.“
Tohle jsem nechtěl slyšet, přesně si pamatuju, když mi přesně tohle řekla Hanča. Nebylo to tady, ani po sexu. Ale dole u stromů. Vlastně nevím, proč jsem tam nepřestal jezdit.

***

„Musím ti něco říct,“ řekla tehdy Hanka.
Podíval jsem na ni, fakt je, že nám to asi poslední měsíc úplně neklapalo. Připadalo mi, že je myšlenkami někde jinde, i zprávy na mobilu jí pípaly častěji než dřív.

„Tak povídej.“
„Je mi s tebou celkem fajn, ale jak to vidíš dál? Víš, občas mi připadá, že první je motorka a pak teprve já.“
„To je blbost.“
„Nevím, hele, asi bych už chtěla něco víc, ne, jenom pořád výlety, srazy, kamarádi…“
„Nelíbí se ti to? Nikdy jsi nic neříkala.“
„Asi jsem myslela, že to skončí tak nějak samo, prodáš motorku, koupíš si auto, vezmeme se…“
„A ono nic…“
„Ne, nic. Hele, jsem o rok starší než ty. Mám takový pocit, jako by mi ubíhal čas mezi prsty, víš.“

Věděl jsem, popravdě jsem to občas čekal a bál se toho. Kamarádi si ze mě už občas dělali trochu srandu, jestli už koukám po kočárku, jestli už vymýšlíme jméno pro dítě, jestli mu neprodám mašinu, že už ji stejně nebudu potřebovat, jestli bych ji nevyměnil za kombíkovou Fabii…

Rozešli jsme se v dobrém, nemohl jsem jí nabídnou, co chtěla a možná i potřebovala, nevím.
Občas jsem přemýšlel, co by dělala, kdybych jí odpověděl něco ve smyslu: „Jasně, zítra dávám inzerát, prodám motorku a budeme jen spolu.“ No, asi bylo lepší, že jsem to neudělal.
Až později jsem se totiž od jedné známé náhodou dozvěděl, že to už Hanka asi měsíc tak trochu táhla s jedním ženatým chlapíkem. Slíbil, že se rozvede, protože manželka nemůže mít děti, vezme si ji, budou mít pěkný domek, jednoho potomka, pak druhého…

Nevím, jak to s nimi dopadlo, a ani nechci vědět. Hanča byla skvělá holka, zažili jsme toho spolu hodně, těch pěkných věcí bylo mnohem víc. Snad jí to vyšlo, ale moc tomu nevěřím.

***

„Musím ti něco říct,“ řekla Eva.
Ztuhl jsem.
„Povídej.“
„Dostala jsem v práci takovou nabídku. Hodně zajímavou. Půlroční stáž v centrále.“
„Kde?“
„V Kalifornii, v Palo Alto. Mají nějaký program pro nové zaměstnance, splňuju přesně podmínky.“
Sakra. Bylo mi jasné, že chce odjet.

„Kdy by to bylo?“
Opřela si čelo o ruce.
„Brzy, asi za dva měsíce. Až se vyřídí papíry.“
„Nabídka, kterou nemůžeš odmítnout.“
Usmála se koutkem úst.
„Asi tak.“

Lehl jsem si na deku, přitiskla se ke mně.
„Je to pro mě šance, vybírají jen dva, vylepšila bych si angličtinu, poznala jiný svět, asi bych šla i ve firmě pomalu nahoru.“
Přikývl jsem.
„Znamená to pro tebe hodně?“
Opřela si tvář o moje rameno.
„Jo, kvůli tomu jsem studovala, byl to můj sen.“
„Nebudu ti stát v cestě,“ řekl jsem pomalu.
Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak smutně. Jenže vždycky jsem nějak tušil, že tuhle krásnou chytrou kočku nemám na pořád, že se něco stane.
„Tak to není, za půl roku budu zpátky, uvidíš.“
Políbila mě.
Dolů na silnici se mi šlo kupodivu mnohem hůř než nahoru.

Nakonec odletěla až v únoru, s papíry a povoleními to nebylo tak jednoduché, ale vyšlo to. Mluvili jsme spolu často, časový posun byl sice devět hodin, ale našli jsme si okno. Spíš vždycky mluvila ona, bylo to vždycky zajímavé, jak je to tam všechno jiné a velké, jak je těžké se někam dostat, najít si nějaké známé, že má problém místním rozumět, ale lepší se to, jakou má práci. Ale pomalu se zabydlovala, otrkávala, díky jejím zprávám jsem všechno aspoň trochu prožíval s ní. Posílala spoustu fotek, hlavně, když byla někde na výletě, psala, jak by bylo úžasné tam jezdit na motorce. Tomu jsem věřil, občas jsem se díval na mapu, na ty podivné pravoúhlé silnice, četl jsem si i cestopisy. Jenže o takové cestě se mi mohlo jen zdát.
Ale bylo pěkné o tom snít.

Neodškrtával jsem si přímo dny v kalendáři, ale měl jsem někde v hlavě datum, kdy se vrátí. Nedělal jsem si žádné velké plány, ale těšil jsem se, tím víc, jak se návrat blížil. Navíc jsme s Tomášem už zase vytáhli motorky, jezdili jsme ve třech, taky jsem občas poslal Evě fotku z nějakého pěkného místa.

Když mi tedy asi za pět měsíců zavolala, netušil jsem nic. Myslel jsem, že si jako vždycky pokecáme, co je nového, že se to už krátí. Tak i začala, jenže pak znovu řekla ono: „Musím ti něco říct.“
„Povídej.“
„Mám možnost si to tady prodloužit. Studovat na univerzitě a přitom pracovat. Dalo by se to zvládnout.“
„Hmm… Na jak by to bylo dlouho?“
„Fakt nevím. To je právě to. Možná vlastně napořád.“
„Cože? Ale…“
„No, musím ti to říct. Mám tady přítele, víš, nějak se to seběhlo. Člověk je tady sám ztracený.“

Pak už jsem moc neposlouchal, jen jsem se díval na její smutný obličej. Nakonec jsem jen napsal zprávu, nemohl jsem jí to jednoduše povědět: „Hlavně ať ti všechno vychází. Snad se zase uvidíme.“

Oblékl jsem se, vzal helmu. Jen podivně mechanicky, i motorku z garáže jsem tak vytlačil, nasedl, nastartoval, nechal zahřát motor, zapnul řemínek u helmy, natáhl rukavice.

Ani nevím, jak jsem dojel na to svoje místo, proč právě tam. První kilometry jsem myslel na všechno ostatní, kromě řízení. Hlavně na Evu, její sliby, že ji už možná neuvidím, snad se za čas jen jednou objeví a sbalí si věci, co s těmi věcmi mám vlastně dělat, jestli bych je měl dát do nějaké krabice nebo kufru, co jí řeknu, co asi ona mně. Ideální myšlenky, když jedete na stopadesátikoňové motorce. První apex jsem netrefil asi po deseti kilometrech, ale ještě to šlo, naštěstí byla zatáčka na pravou ruku a silnice prázdná. Malinko jsem zvolnil, asi jediné štěstí. Za dalších pět kilometrů byl za zatáčkou traktor a v protisměru auto. Sám nevím, jak jsem to ubrzdil, čistý reflex a snad i praxe, naštěstí ruce a nohy fungovaly tak nějak samy.

Kousek dál jsem zastavil. Vydýchal se, počkal, až se mi přestanou třást ruce. Nejraději bych si dal facku, abych se probral. Taková pitomost. Vyčistil jsem si hlavu a myslel už jen na jízdu, ne kam jedu, na tom nezáleželo. Ale moc mě nepřekvapilo, když jsem dojel na vršek se stromy. Samozřejmě jsem se zastavil, ideální místo si trochu srovnat myšlenky, politovat se, a hlavně se uklidnit.

Opřel jsem se o strom, zavřel oči, poslouchal motorky dole na silnici, to mě vždycky bavilo. I s Evou jsme – sakra, špatná myšlenka. Ale co, na co jiného bych taky měl vzpomínat.
Seděli jsme, Eva si o mě opřela hlavu, poslouchali jsme motorky a odhadovali, jaká to je, někdy se i sázeli, kdo to pozná. O oblečení, ale jen v myšlenkách. Bylo to těžké. Něco poznat šlo, hluboké vrčení klasických bavoráků, zvláštní šustění dukatek, bublání dvoudobých jaw. Jinak jsme jen hádali, supersporty, choppery, různé menší motorky. Eva v tom byla až překvapivě dobrá, měla dobrý sluch, taky dřív hrála na klavír.
„Teď jsi přišla o kalhoty, bundu už nemáš, zbývá jen tričko a kalhotky.“
„Počkej, ještě boty a ponožky.“
„Ty máš ještě na sobě?“
„Jasně. Ale tobě zbyly už jen kalhoty.“

Občas jsme pak skončili nahoře na louce, zdaleka ne vždycky, tím to bylo zajímavější.

Teď jsem poslouchal motorky sám, zkoušel jsem, jestli uhodnu.

Zvláštní hluboký zvuk, ale přitom ostrý, vyšší otáčky. Divné, choppery spíš jen brumlají nebo přímo duní, tohle ne.
Už jsem ji viděl, motorka odbočila z hlavní, jede taky nahoru. Chromy se blýskaly mezi stromy, přeci jen chopper. Za chvíli byla u mě, otočil jsem se, ten zvuk byl pořád zvláštní. Kupodivu zpomalila a zastavila, kousek od Blackbirda. Na první pohled ženská, elegantně skopla podpatkem stojánek a sesedla. Protáhla si krk a ruce, sundala helmu, černou integrálku. Spíš zajímavá než hezká, hnědé vlasy, možná kolem třicítky, spíš míň. Musel jsem ji už někde vidět, nejspíš na nějakém srazu, kde jinde. Pomalu šla ke mně.

„Ahoj, už pojedu, nebudu rušit.“
„Čau, nerušíš.“
Opřela se rukama o strom a protahovala se. Jindy bych asi ocenil krásnou prdelku, ale tohle nebyl ten pravý den.
„Na čem jezdíš, to je něco zvláštního.“
Otočila se, trochu se usmála.
„Magna, mrkni se.“
Jo, znal jsem, občas jsem je viděl na srazech, ale moc jich už nezbylo. Chopper s motorem V4. Okukoval jsem, moc pěkná, pečlivě vypulírovaná, jenom lehké úpravy.
„Ten airbrush tam už byl?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne, ten jsem nechala udělat. Měl to být fénix, ale moc to nevyšlo.“
„Ne, je to pěkný, všichni mají lebky, plameny, tohle je zajímavý.“
„Dík. Chtěla jsem sportovní motku, ale jsem docela malá. Nakonec jsem našla tohle.“
„Chopper se sportovním srdcem.“
„Cruiser, ne chopper, ale jinak máš pravdu. Ty máš toho Blackbirda? To byl můj sen“
„Můj taky. Jezdíš sem často?“
Podívala se na mě.
„Jak kdy, je to pěkné místo. Srovnám si tady myšlenky, protáhnu se. Pořád mě bolí záda.“
„Jo, to je na chopperech normální. Teda na cruiserech.“
„Já vím, ale co mám dělat.“
„Jezdit jen po pěkný silnici.“
„No jo, to se mi ale nechce. Znáš to, na pěkná místa vedou špatné silnice.“
„Neznám, ale je to tak. Divný.“

Zase jsem se posadil a opřel o strom, ještě se chvíli protahovala. Pak sebrala helmu.
„Už pojedu, nechceš jet se mnou?“
„Fakt ne, promiň, hodně blbý den. Je už taky pozdě.“
Pokrčila rameny.
„Pravda. Jestli chceš, můžeme se sejít zítra.“
Přemýšlel jsem, proč ne, Tomáš s Péťou byli stejně pryč.
„Hmm, tady?“
„Spíš jinde. Znáš Lukavec? Je tam taková kaplička.“
„Znám. Už jsem tam jel. V kolik?“
„Kolem třetí? Jo, jsem Linda.“
„Pavel, díky, zítra tam budu.“
Mávla na mě, nastartovala a odjela. Opravdu zvláštní zvuk. Sám jsem nevěděl, proč jsem to té ženské na zítra slíbil. Ale vlastně proč ne, nemá smysl se jen užírat.

Druhý den mi už bylo líp, prospal jsem se, začal se smiřovat s realitou. Dopoledne jsem vyčistil motorku, všechno prošel, vyčistil a naolejoval řetěz. Občas jsem záviděl majitelům kardanů. Ale co, aspoň jsem musel myslet na něco jiného než na Evu.

Před třetí jsem byl u kapličky, ještě tam nebyla. Až za chvíli jsem uslyšel zvuk její vé-čtyřky. Přistála elegantně vedle mě. Zvedla jen hledí.
„Pojedeš za mnou?“
„Co mi zbývá… Ale…“
„Jo, bude to legrační, pojeď.“

Jela pěkně, samozřejmě bych jí kdykoliv ujel, měl jsem skoro dvojnásobný výkon. Ale tohle mělo něco do sebe, opravdu dobře kroužila zatáčky, navíc se mi vždycky líbilo, jak sedí holky na motorkách, s prohnutými zády a vysazenou prdelkou. Doufal jsem, že si Eva udělá papíry a budeme spolu přesně takhle jezdit, budu obdivovat její zadeček, těšit se, až si ho večer pomazlím, zajedu jí prsty pod kalhotky, pohladím mušličku, za chvíli zajedu špičkami prstů malinko dovnitř…
Sakra, přestal jsem myslet na jízdu, málem jsem do Lindy narazil, jen jsem viděl, jak se podívala do zrcátek. Mávnul jsem na ni a ukázal palec.

Odbočila z hlavní, tady jsem snad jel jen jednou nebo dvakrát. Ale hezká cesta. Asi to tady znala, opravdu jela pěkně, nejel bych moc rychleji. Další odbočka. Úzká silnice, překvapivě pěkný asfalt. Tohle jsem neznal. Jeli jsme podél řeky, krása, opravdu. Začal jsem se konečně zase usmívat. Krásný kilometry.

Dojeli jsme do vesnice až k řece, cesta končila, zastavila u kiosku. Bylo tady pár trampů a vodáků, fajn společnost. Když uviděli ženskou na motorce, rozsvítily se jim oči. Sundali jsme si rukavice, helmy a bundy.
„Jak dlouho se zdržíme?“
„Spěcháš?“
„Vůbec, jen, jestli si můžu dát jedno pivo.“
„Klidně, kup prosím jedno i pro mě.“
Desítka byla kupodivu dobrá. Linda si sedla vedle mě, popíjeli jsme, dívali se na řeku.
„Nechceš se trochu projít?“
„Jasně, je tady krásně, stejně nemůžeme hned jet. Vlastně je to divný.“
„Pročpak?“
„Jak jsi říkala včera. Vede sem pěkná silnice.“
„Hmmm, pravda. To je asi tím, že tady cesta končí.“
Bundy jsme si dali do kufrů, helmy jsem chytil zámkem k motorce. Linda mrkla na trampy: „Hlídejte nám to tady!“
Zabručeli a zvedli pivo na pozdrav.

Šli jsme po pěšině kolem řeky.
„Ještě, že máš kevlarový džíny, jinak máš na zadku vypálenou díru.“
„Jak na mě zírali? To si dovedu představit. Ale už jsem si zvykla. A co, ať koukaj. Na tom není nic špatnýho.“

Protahovali jsme se pěšinou podél řeky, mezi netýkavkami, kolem chatek, mávali jsme občas na vodáky. Došli jsme k přívozu, spíš takové samoobsluze. Linda elegantně vkročila do loďky, ručkovali jsme po laně a přitahovali člun na druhý břeh. Obešli jsme křoví, byla tady pěkná louka, chatky, dvě větší budovy.
„Je tady dětský tábor, ale ještě je brzo, nikdo tady není.“

Přešli jsme louku, kobylky nám uskakovaly před botami. Natáhl jsem se blaženě na lavičku, Linda taky, hlavou ke mně.
„Jak dlouho jezdíš?“ zeptal jsem se.
Odpověděla až za dlouho, vůbec se tady čas zvláštně vlekl, byl slyšet jen vítr, dole trochu řeka.
„Pár let, nějak mě to chytlo, baví mě to. Ale víc jen chvíli.“
Pak jsme jen mlčeli, nechtěl jsem vyzvídat, ona asi taky ne. Ani nechtěla vyprávět.
Jen zašeptala, spíš sama pro sebe: „Tak, silnice tady končí, tady vlastně skoro všechno končí.“

Za chvilku jsme se opřeli o sebe zády, divné, tak nějak samozřejmě.
„Drž se, musím si srovnat záda.“
Opřela se a protahovala.
„Kup si normální motorku.“
„No jo, na enduru by se mi to asi nestalo, blbá díra v silnici, trochu jsem si hnula se zády.“
„Aha, no, to bych asi dopadl stejně.“
„Neumíš masírovat?“
„Hmm, no jsem rozhodně ten fyzio… fyzitera…“
„Fyzioterapeut.“
„Jo, to bude ono.“
Zasmála se.
Pak vstala a posadila se proti mně, ruce složené v klíně. Dívala se na mě, hezké oči, malinko nazelenalé, pěkné rty. Lehký úsměv. Čím déle jsem na ni díval, tím víc se mi líbila. Zvláštní. Oblá, docela velká prsa pod tričkem. Určitě byla mladší, než jsem si prvně myslel. Kde jsem ji už jen viděl…

Zvedla ruku a přejela mi prstem hřbet dlaně.
„Něco tě trápí.“
Pokrčil jsem rameny. „To přejde.“
Přikývla. „Tak to je. I když to někdy trvá dlouho.“ Oči jí kamsi zabloudily. Ale nezeptal jsem se.
Posunula se ke mně, položila mi ruce na nohy. Vzal jsem ji kolem pasu, proč ne. Z motorky je člověk většinou zpocený, ale ona kupodivu…
„Moc hezky voníš.“
Jen se usmála.
Asi jsem ji políbil první, těžko říct. To jsme už seděli úplně u sebe, tedy Linda spíš na mně, jednou dlaní jsem ji držel v pase a druhou za zadeček. Přejel jsem jí prsty po zádech, od krku až dolů, zajel jsem dlaní pod kalhoty. Vzala mě za ruku.
„Pojď, jestli chceš.“

Došli jsme k jednomu dřevěnému srubu, sehnula se a mezi trámy vytáhla schovaný klíč. Překvapeně jsem se ni podíval, ale neřekla nic, jen soustředěně odemkla zámek.
„To je srub vedoucích, pojď.“
Druhé dveře vpravo, docela pěkný pokoj, hlavně dvě postele. Pootevřela okno k lesu.

***

Dřív jsem měl rychlé známosti docela rád, na srazech bylo dost často veselo. Jednou jsme se vsadili se Zdeňkem, že zkusíme sbalit čoprákům jejich dvě kočky. Hodili jsme si korunou, on vyhrál takovou pěknou štíhlou, mně zůstala druhá, ne tak štíhlá, ale vypadala docela mile. Dopadlo to tak, že Zdeněk dostal od své krasavice košem, a já se vypotácel z chatky vymačkaný jako citrón po soutěži v pojídání řízků. Chudák Zdeněk byl venku, hlídal, jestli se neblíží nějaký rozzuřený vypasený vousáč s bejsbólkou v ruce.
Opatrně jsem se rozhlížel, ale najednou jsem byl sám. Zahlédl jsem jen, jak se za mnou dveře chatky tiše, ale rychle zavírají. A to jsem se opravdu snažil…
Usoudil jsem, že sedět před chatkou je nesmysl, kromě toho jsem měl ukrutnou žízeň. Zpočátku to vypadalo jako skvělý nápad, protože u stánku s pivem jsem potkal povědomého vousáče. Čoprák byl zádumčivé náladě, navíc už dost vláčný. Opakoval, že musí jít najít jakousi Ilču, která se mu asi zaběhla. V tom jsem mu opravdu nehodlal pomoci. Nicméně jsme setrvali v dlouhém hovoru.

„Ilča je fakt svělá, ale je hodně na chlapy, s tím nic nenadělám.“
„Hmm… Hele, skočím ještě pro dvě piva.“
„Moc díky. Jo jo, v posteli je super.“
„Hmmmm… Nevypadá na to.“
„No právě, kamaráde, koukal bys, to bych ti přál zažít.“
„Nevím, jestli chci zažít všechno.“
„Jenže mi zahejbá. Ty vole, před měsícem jsem ji načapal v chatě s frajerem.“
„A… Aha. A co jsi dělal? To muselo být hrozný.“
„Cha, jak jsem byl nasranej, přetáh jsem frajera nunčakama a vyhodil ho z okna, klacek mu ještě stál.“
„Jjj… Jasně. A co s Ilčou?“
„No, nejdřív jsem ji chtěl taky vyhodit, ale pak… Kamaráde, lepší sex jsem ještě neměl. Udělala, co mi na očích viděla. A ještě víc.“
„No teda, počkej, dojdu si na hajzl.“
Chtěl jsem zmizet, ale představil jsem si, jak vzteklý vousáč honí s nunčakama v mohutné pracce nahého Zdeňka kolem kempu. Zatraceně, to mám za trest.

Vrátil jsem se, vousatý motorkář právě dopíjel pivo, rovnou jsem koupil další dvě.
„Díky, seš kámoš.“
Smutně cosi čáral prstem do rozlitého piva na stole.
„Hele, řeknu ti to, kecám. Chtěl jsem to udělat, vrazit dovnitř, ale zůstal jsem stát u dveří, držel jsem kliku, slyšel jsem, jak tam Ilča heká. Připadal jsem si jako ten největší paroháč. Šel jsem pryč, chtěl jsem se ožrat, ale bylo mi pořád hůř. Kvůli ní jsem se rozved, nekecám, s opravdu fajn ženskou. Chápeš to? Hodná, uvařila mi, vyprala, uklidila. Jen v posteli to už stálo za prd. Nechtěl jsem to ještě zabalit, koupil jsem motorku, pak jsem potkal Ilču, co ti mám povídat…“

Asi za půl hodiny jsem konečně zahlédl dvě postavičky, jak se kradou z naší chaty pryč.
„Řekni mi, co mám dělat?“
„Fakt nevím, už tady sedíme docela dlouho. Možná se šla jen osprchovat. Nebo tě hledala. Podle mě už bude dávno v chatce.“
„Snad jo, tak jdu. Měj se, kámo!“
„Ty taky!“
A pozdravuj Ilču ode mě a od Zdeňka, pomyslel jsem si.

Ráno nás neprobudilo ani túrování motorek.

***

Posadili jsme se s Lindou na postele proti sobě, oba v motorkářských botách a kalhotách. Dívali jsme se na sebe, přišlo nám to najednou směšné. Sundali jsme si boty. Rozepnul jsem jí aspoň džíny, ale stáhla si je stejně sama. Lehla si na postel, v tričku a kalhotkách.
„Hmmm…“
„Copak je? Co tak koukáš?“
„Jsi vdaná?“
„Chceš mě požádat o ruku?“ pobaveně na mě mrkla.
„Nerad bych lez někomu do zelí.“
„Ach jo, pojď ke mně.“

Těšil jsem se, až uvidím a pomazlím ňadra, pod tričkem vypadala tak krásně. Ale nespěchal jsem, zatím jsem Lindu jen lehounce hladil, líbal ústa a krk, zaklonila trochu hlavu.
„Pitomý motorkářský hadry.“
„Pročpak?“
„Vůbec jsem si v nich nevšiml, jak jsi vlastně krásná.“
„Hmm, no, děkuju.“
„Ne…., počkej, promiň. Jasně, všiml, vypadáš na motorce skvěle, ale teď… Jsi nádherná ženská.“

Mrkla na mě, zase se posadila, zády ke mně. Svlékl jsem jí šedé triko, políbil ramena a rozepnul podprsenku. Pak bylo nejpřirozenější věcí ji zezadu obejmout a vzít prsa do dlaní. Za chvíli se otočila, seděli jsme proti sobě. Dívala se mi do očí a začala si sama hrát s ňadry, hladit je a dráždit prsty.
Držel jsem ji kolem pasu a jen se díval, na její nádherné plné bochánky s dráždivě trčícími bradavkami. Naslinila si prsty a přejížděla čudlíky. To jsem se už nemohl jen dívat, položil jsem ji na záda a kroužil kolem bradavek jazykem. Dlaní jsem hladil krásně oblé bříško, jemnou kůži stehen. Začal jsem u krku a pomalu sjížděl prsty dolů, díval jsem se jí do očí. Neviděl jsem žádné známky nesouhlasu, jen dychtivost. Pomalinku jsem zajel prsty pod kalhotky, projel chloupky, zastavil jsem se kousíček nad poštěváčkem. Jen lehounce jsem přejížděl kolem.

Otočila se na bříško, pohodlně se uvelebila. Pochopil jsem to jako výzvu věnovat se pro změnu zadečku. Ale ještě jsem jí trochu prsty masíroval záda, mrzelo mě, že to pořádně neumím. Jen mě něco málo naučila Hanča. Zdálo se ale, že je Linda spokojená, klidně si hověla. Už jsem ji spíš jen hladil prsty a lehounce líbal. Tvářila se blaženě.
„Být kočka, tak teď předu.“
„No, kočka rozhodně jsi. Kočka, která nepřede.“
Ještě jsem ji chvilku drbal zádíčka, ale už jsem nemohl vydržet, Lindin krásný kulatý zadek mě lákal už… vlastně od prvního setkání. Jenom v kalhotkách byl ještě hezčí. A navíc jsem ho už měl v dlaních. Trošku roztáhla nohy, lehce jsem jí pohladil prsty kundičku.

Neodolal jsem a shrnul okraje kalhotek do žlábku, aby se klín hezky vyrýsoval. Trošku jsem jí roztáhl půlky a obdivoval nejtajnější partie. Okraje tmavého tunýlku dráždivě vykukovaly, zajel jsem prstem za kalhotky a pomalu sjížděl dolů, pohladil prstem přímo vlhkou mušličku.
Přizvedla boky.
„Sundej mi je už, nebo je budu muset někde sušit,“ zašeptala.
„Tak jdu na to,“ řekl jsem.
Možná se jí tohle bude líbit, Evě jsem to taky někdy tak dělal. Ale jen někdy, když měla tu správnou náladu.
„Pomalinku ti je stáhnu, uvidím ti úplně všechno. Ale až za chvilku. Nejdřív dírka do zadečku, už vidím kousíček štěrbinky, pohladím ti ho prstem… Už se těším, až ji uvidím konečně celou.“

Stáhl jsem jí konečně poslední část oděvu. Stačil jsem jen zahlédnou vábivou roztouženou pičulinku, zase položila boky s koleny u sebe.
Usmála se.
„Abys mi ji nevykoukal, ještě se ti možná bude hodit.“
Lehli jsem si na bok proti sobě, nejdřív jsem si ale sundal trenky, hladila mě dlaní, já ji dvěma prsty, nejdříve jen špičkami, pak jsem jí pomalinku zasunul kousek do štěrbinky. Vzdychla.
„Jak to chceš?“

Začal jsem klasikou, přejížděl jsem jen chviličku žaludem vyholenou štěrbinku a dráždil ji. Zvedla boky, pomalu jsem do ní vnikl. Chtěl jsem i dál projíždět kundičku jen pomalinku, ale to už pro ni nebylo, za chvíli už klečela nade mnou, klacek zaražený v pičulince, divoce mě sjížděla, tohle bych dlouho nevydržel. Přimáčkl jsem jí k sobě, ruce složil nad prdelkou, aby mi nemohla utéct. Zakňučela. Začal jsem ji šukat podle svého, našli jsme rychle společný rytmus. Ale stejně jsem se udělal dřív, bylo to až moc vzrušující, a navíc jsem už dlouho…

Stříkal jsem do ní a ona mě dychtivě líbala.
„Promiň,“ zašeptal jsem, když jsem se trochu vydýchal, ocas jsem měl ještě v ní.
„Proč? Takhle jsem to chtěla. Huj, počkej ve mně ještě. Kde mám ty kapesníčky…“
„No, ale chtěl jsem si s tebou pohrát trošku víc.“
„Něco ti v tom brání?“
Pravda, kromě před chvilkou vystříkaného a měkkého ocásku nic, Linda ze všeho nejméně, trošku se zavrtěla, spokojeně se uvelebila na zádech, ruce pod hlavou.

Konečně jsem si mohl pečlivě prohlédnout její pičulinku, vyholenou, ale s dráždivým chomáčkem chloupků pod bříškem, pohrát si prsty s dlouhými závojíčky, trošku je natáhnout, ale jen tak akorát, aby ji to jen dráždilo, ale nebolelo. No, a také si pohrát s krásnými ňadry, jejími rty a jazykem, oblým zadečkem. Byla toho spousta k objevování.

Zase se začala rozehřívat, chtěl jsem jí to udělat prsty nebo pusou, ale stlačila mě na záda. Pomalinku si se mnou hrála, zvláštně mi mačkala prsty žalud. Fungovalo to, když jsem byl poprvé rychle, podruhé jsem mohl většinou brzy.

Zase si na mě klekla, ale teď bylo všechno vláčné a pomalé. Nechal jsem to na ní, jen jsem ji hladil všude, kam jsem dosáhl. Neodolal jsem a otočil ji. Mám to zezadu rád, člověk všechno pěkně vidí, má to tak nějak pod kontrolou. Štíhlý pás, oblé, velmi ženské boky, lákavě rozevřená kundička. Chvilku jsem ji ještě dráždil, než jsem opět pomalinku vniknul do natěšeného dolíčku. Projížděl jsem ji také co nejvolněji, tohle jsem si chtěl užít. I Lindě se to líbilo, prsty jsem jí přejížděl záda, držel prsa… Hladil jsem světlounké chloupečky nad zadečkem, Eva měla taky takové…

Znovu jsme se otočili, zavřela oči, dráždila se sama prsty, vrtěla boky, za chvilku se udělala, měl jsem už taky na krajíčku, ale dodělal jsem se rukou. Utřela mě, zvláštně se malinko usmívala.
Ještě jsme spolu leželi, nemluvili, bylo mi s ní až podivně pěkně. Ale tak mi vlastně bylo s každou holkou, zvlášť po vydařeném sexu.

Byl čas, oblékli jsme se, naposledy důkladně políbili, pohladil jsem jí krásnou prdelku, aspoň přes džíny. Přitiskla se ke mně, snad, abych si zapamatoval, jak je krásné cítit na hrudi její pružné bochánky. Na chvilku si o mne opřela hlavu, projel jsem jí prsty vlasy. Zase se usmála.
„Tohle jsem přesně potřebovala. Musíme už jít.“
„Ještě chviličku, prosím.“
Usmála se a objala mě.
„Díky, Lindo.“
Dole u přívozu se pleskla do kapsy.
„Zatraceně, klíče. Počkej, musím je zase schovat.“
Posadil jsem se na kámen a spíš zamyšleně sledoval pohlednou postavičku běžící loukou nahoru. Zpátky to bylo ještě hezčí.

Eva si jednou vzala s sebou na louku šatičky, ty, ve kterých jsem ji viděl poprvé. Pečlivě si je složila do kufru, aby se nepomačkaly. Chtěla udělat pár fotek, půjčil jsem si dokonce lepší foťák, i když jsem stejně na nic jiného než na automatiku fotit neuměl. Polovinu jsem úplně pokazil, jen asi pět fotek dopadlo tak, jak jsem chtěl. Ale ty stály za to. Seděla na trávě, hlavu na kolenou, lehce se usmívala, dívala se na mě… Tuhle jsem si nechal vytisknout a dát do rámečku. Včera večer jsem ji schoval do skříně.

Za chviličku už byla Linda u mě, zadýchaná a veselá.
„To by se divili, kdyby jim zmizel klíč. Zavřela jsem vůbec okno? Zpátky už nejdu.“
„Zavřel jsem ho, neboj. Pojď.“

Vrátili jsme se k motorkám, mlčky, trampové na nás pomrkávali. Až když jsme pomalu nasedali, musel jsem se zeptat: „Uvidím tě ještě?“
„Nevím, možná, když budeš chtít. Zase se někde sejdeme.“

Jeli jsme zvolna, jen jsme spíš pluli krajinou. Zastavili jsme u kapličky, zvedla hledí. Něco říkala, ale neslyšel jsem. Zasmála se, mávla rukou, ukázala rovnou dlaň. Elegantně se otočila a odjela. Chvíli jsem počkal, než jsem odjel domů.

Příští den jsem si samozřejmě nadával. Zkusil jsem dojet ke kapličce nebo na vršek a chvíli tam počkat, spíš zoufalý pokus. Taky se neobjevila. Ani další den, ani další.

Dostal jsem zajímavou nabídku, dva měsíce na montáži ve Švédsku. Neodolal jsem, ale bylo to nakonec zajímavé jen finančně, jinak spíš hrozné. Jen pár výletů stálo za to. Možná jsem ještě trošku doufal, že si tam procvičím angličtinu, za vydělané peníze koupím letenku, v Kalifornii Evu někde najdu a všechno se urovná. Jo, byl to nesmysl. Naštěstí to došlo včas i mně.

Doma mi zavolal Tomáš, bude sraz, jestli s nimi pojedu. Jasně. Vyzvedl jsem ho, jeli jsme na parkoviště, čekala na něj Petra s helmou v ruce. Déjà vu. Jenom s ní nebyla žádná blonďatá kočinda.
„Nemáte nějaké zprávy z Ameriky?“
Tomáš se Petrou se na sebe podívali.
„No, naposledy psala, že… že se bude vdávat. A ať tě pozdravujeme, je jí to moc líto. Bojí se ti zavolat.“
Přikývl jsem, tak nějak tupě. Co jsem mohl čekat.

Po cestě se mi ale zázrakem zlepšila nálada, jeli jsme pomaličku, Péťa se bála. Ve Švédsku jsem měl spoustu času si všechno v hlavě srovnat, vzpomínat na krásné chvilky. Měl jsem vlastně štěstí, že jsme byli spolu tak dlouho.

I na srazu bylo fajn, jako skoro vždycky. Nakonec jsme skončili u stolu s dvěma kamarády, spíše známými, ale tady byl každý kamarád. Kluk byl známá firma, ani nevím, jak se vlastně jmenoval, všichni mu říkali Zelený Nindža nebo jen Nindža. Miloval motorky Kawasaki Ninja, vždycky musely být v zelené barvě. Samozřejmě měl i zelenou kombinézu. Docela často jsem ho potkával, skvělý brach. Když někdo něco o půlnoci potřeboval, volal jemu. Dlouho jezdil s pěknou holčinou, vypadala legračně, když tak visela vzadu na supersportu s vystrčenou prdelkou.
Ale udělala si řidičák. A Nindža jí samozřejmě koupil malou zelenou Kawu. Seškrcený výkon měla jen v papírech. Každý mu říkal, že je to pitomost. Jen vrtěl hlavou, holčině se až neuvěřitelně věnoval, všechno jí učil, platil kurzy. Když jsem ji posledně viděl, jezdila už hodně dobře, přitom dosáhla na zem sotva špičkami. To už měla zelený přeliv, takže okamžitě vyfasovala přezdívku Hanako podle jedné zelenovlasé postavičky z anime.

Teď byla úplně spokojená, na sobě už jen tričko a kraťounké kraťasy, s Nindžou hladově ukusovali obrovský stejk, před sebou malý pohár za třetí místo v soutěži zručnosti. Fakt měla talent. Takhle jsem si to vždycky představoval… Už zase.

Bavili jsme se o všem možném kolem motorek, co se stalo, když jsem byl pryč, jak to vypadá ve Švédsku (vlastně ani moc nevím), jestli je to tam dobré na motorky (nic moc). Samozřejmě nakonec přišla řeč i na ty, co tady s námi už nebyli. Bylo nás zase o pár míň, jednoho jsem znal.
Hanako točila v prstech zamyšleně vidličkou: „Stejně je to někdy zvláštní.“
Podívali jsme se na ni.
„No, vzpomínáte si na Zdeňka.“
Jasně, kdo by nepamatoval.
„Před nedávnem se tady objevila jeho sestra, představte si, taky jezdí na motorce. Co je ti, Pavle?“

Doprdele, doprdele. Jako by se mi rozsvítilo v hlavě. Konečně jsem si vzpomněl, odkud Lindu znám. Pohřeb, smutná černovlasá dívka v první řadě. Přijel jsem pozdě, vlak měl zpoždění, stál jsem úplně vzadu ve dveřích. Pršelo. Nešel jsem ani kondolovat, vypařil jsem se hned po obřadu. Viděl jsem ji jen z dálky, navíc už teď nebyla černovlasá. Doprdele.
Zdeněk o ní moc nemluvil, skoro vůbec. Nevěděl jsem, jak se jmenuje. Možná jen jednou nebo dvakrát se zmínil o ségře, která se rozhádala s rodinou a odešla kamsi na Moravu. Už jsem si to přesně nepamatoval.

„Co je ti?“
„Nic, jsem naprostej blbec.“

Nemohl jsem odjet hned, měl jsem v sobě pár piv. Nějak jsem se dal do kupy. Teď už stejně nic nezachráním.

Ráno jsem zmizel brzy, sám. Nejel jsem na vršek, zastavil jsem dole, přímo na křižovatce u břízek a u toho… stromu. Ještě jsem to nikdy nevyprávěl. Nikdy, nikomu, ani Evě. Viděl jsem Zdeňka naposledy, tu Ducati jsem jel kupovat s ním, nikomu o tom neřekl, jen mně. Nejeli jsme ale zpátky spolu, musel jsem natankovat, nechtělo se mu na mě čekat, těšil se, až motorku vyzkouší. Vůbec nevím, proč jel jinou trasou, než jsme se domluvili. Nevím, možná, kdyby… Co já vím.

Stál jsem tam u křižovatky. Tři možnosti, kam dál, jakou cestu zvolit. Vlastně čtyři, ale zpátky jsem už nemohl a nechtěl. Vypnul jsem motor, poslouchal tiché praskání chladnoucího kovu.
Za sebou jsem uslyšel motorku, zatím daleko, ale blížila se, přeběhl mi mráz po zádech. Zvuk vé-čtyřky, nemohl jsem se splést. Zabrzdila těsně vedle mě, fénix na nádrži zazářil na slunci. Chvilku stála, lesklé hledí na černé helmě zavřené. Zvedla dlaň z plynu, pomalu mi pohladila levou ruku. Pak otevřela dlaň a trochu natáhla paži. Nejznámější motorkářské gesto. Volná cesta. Zase přidala plyn, motor ostře zařval. Odbočila doleva, proti slunci.

Věděl, že ji nedohoním. Nikdy, i kdybych měl sebesilnější stroj. Že nemám ani právo se o to pokusit. Jel jsem rovně, pomalu jsem přidával plyn. Vítr mi začal rvát hlavu, skrčil jsem se za štítek. Ale pak jsem se zase posadil. To gesto… konečně mi to došlo. Otočil jsem se, vrátil na křižovatku, rychle doprava, každou rychlost vytočit, pak klepnout další. Už jsem neslyšel motor, výfuky, nic, svištící vítr všechno přehlušil. Cítil jsem jemné vibrace motoru, ještě jsem přidal. Přerušovaná čára se slila do plné, nevnímal jsem už ani okolí, stromy, sloupy. Byla tu jen silnice, ubíhající kdesi pode mnou, a vzduch, který jsem prorážel. Jako když milujete krásnou holku a pomalu se blížíte k vrcholu.

Volná cesta. Krásný kilometry.
Za chvíli jsem před sebou uviděl černý bod.