Markovy poslední kilometry 02 🇨🇿

Druhá a závěrečná část povídky ze série Krásný kilometry

Krásný kilometry
Krásný kilometry s Lindou
Krásný kilometry se Zdeňkem
Krásný kilometry se Simonou
Markovy poslední kilometry 1

Uběhlo sotva pár dnů od srazu. Moje drahá přítelkyně Šárka byla ještě na soustředění na Slovensku, ale nijak se mi nestýskalo. Linda zaplnila přechodně uvolněné místo na mém ocasu. Jen jsem si nebyl jistý, jestli si holka uvědomuje, že je opravdu volné jen přechodně. A navíc, k její kamarádce Simoně se mi nedařilo přiblížit, přitom právě ona měla být konečným cílem, mou finální prémií.
Ale to se mělo změnit.

„Sejdeme se? Potřebovala bych si s tebou promluvit. Simona.“ pípla mi esemeska.
„Kdy a kde?“
„Zítra kolem páté, v hospodě Na vršku, nad městem. Znáš to?“
„Jasně, budu tam.“

Dojel jsem tam asi ve čtvrt na šest, aby musela chvilku čekat. Ale převezla mě, dopíjel jsem už skoro colu, když jsem konečně uslyšel ječící motor a modrobílá motorka se svižně proplétala serpentinami nahoru. Jezdila krásně, to jsem musel nechat. S mým Harykem bych tohle nikdy nedokázal. Otáčky se v zatáčkách plynule měnily, krásně nasazovala oblouky a v pravou chvíli přidávala plyn.

Byla už tady, zastavila u mé motorky, skopla stojánek, dala mi šanci vidět, jak pěkně přehodila nohu ze sedla, na okamžik roztáhla nohy. Zamrazilo mi v zádech. Šla ke mně, sundala si ještě za chůze helmu a prohrábla si vlasy.
„Promiň, zdržela jsem se.“
Jen jsem kývnul.
Posadila se, položila helmu vedle sebe na lavici, zadívala se na západ a pak zase na mě.
„Promiň, ale chtěla bych se tě zeptat, jaké máš záměry s Lindou?“
Jaké asi, párkrát jsme si pěkně zašukali, tím to pro mě hasne, prostě další docela fajn zářez. Nevím, co si od toho slibovala. Popravdě to ale taky nebylo nic extra, navíc mi pořád v hlavě zvonilo, že ta ženská chce trochu víc. Jindy bych to ukončil hned, ale tady jsem měl jinou motivaci.
„Sám nevím, je to pro mě zvláštní.“

Simona přikývla, ale její výraz byl naprosto neproniknutelný.
„Takže to s ní nemyslíš nějak vážně?“
No to sakra ne, a proč se na to vůbec ptáš?
„Ne, ale mrzí mě to, je to moc fajn holka.“

Zvedla trochu tázavě obočí, rozhodl jsem se pro přímý útok.
„No, je tady ještě něco.“
„Hmm?“
„Je mi to fakt blbý, ale řeknu ti to. Doufal jsem, no, tak. Moc se mi líbíš, ale neměl jsem odvahu ti vůbec něco říct, připadáš mi úplně nedosažitelná.“

Poprvé byla překvapená, ale pořádně. Přivřela ty svoje nádherné oči a zatřásla hlavou.
„To nedává smysl.“
„No přesně, Linda je moc fajn, ale vždycky jsem myslel na tebe. Uf, promiň, tak, je to venku.“
„Takže Linda měla být jako takový přestupní můstek?“
„To zase ne, možná úplně nejdřív, když jsme tam stáli na srazu, koukal jsem po tobě, ale ty nic. A Linda sama naznačila, že by… No znáš to.“
Protáhla si nohy a ramena.
„Takže s Lindou nemáš žádné záměry.“
„No, nemám. Mrzí mě to, snad to taky tak chápala, že jsme si jen párkrát pěkně užili.“
„A se mnou?“ poprvé se usmála, úplně jí to změnilo obličej, ty trochu tvrdé rysy byly najednou úplně pryč, na tohle bych se vydržel dívat hodně dlouho. Možná den. Nebo dva.
„To záleží na tobě, to víš, že bych chtěl, ale nevím.“
To si piš, že vím, nejraději bych tě tady hned opřel o stůl, stáhnul ti kalhoty a vymrdal tě do bezvědomí. A je mi úplně jedno, jestli jsi lesba nebo podobojí.

Trochu se prohnula v zádech, možná, abych si mohl prohlédnout prsa pod koženou bundou.
„Mám to chápat jako nabídku?“
Jasně, jasně, jasně!
„Jasně.“
Zase se trochu usmála, nesměle, ale trochu koketně, naklonila hlavu.
„Díky, ozvu se ti. Určitě.“
Ještě se na mě podívala a pomalu se vracela k motorce. Nádherně vrtěla tím svým nádherným zadkem. A pak přehodila nohu přes sedadlo. Cítil jsem, jak mi v kalhotách tvrdne klacek. Už se nemohl dočkat.
Dočkáš se, chlapče, je to doma. Za chvíli zajedeš rovnou mezi tyhle dvě krásný půlky. Linda se to určitě dozví. A z kamarádek budou sokyně. Krása.

„Měl bys čas v sobotu? Vím o jednom pěkném penziónku, prý tam i dobře vaří. Simona.“
Jasně, jasně. Šárka se vrací až někdy příští týden.
„Jasně, na motorkách?“
„Určitě, je tam kolem pár pěkných tras.“
„Domluveno.“
„OK, pošlu ti adresu a kontakt.“

Jó, je to tady. Chvíli to tedy trvalo, ale čekal jsem větší drahoty. Asi to už sama nechce protahovat, možná prostě jen potřebuje ošukat. Co jí asi Linda prozradila? Těžko říct, s ženskými je tohle vždycky nejisté. A pořád vlastně nevím, jak to mezi těma dvěma vlastně je. Dokonce ani Linda mi to v posteli neprozradila. Ani potom, co jsem ji vylízal do vrcholu slasti.

V sobotu ráno jsem si pomalu zabalil. Moc jsem toho nepotřeboval, civilní oblečení na večer, kartáček na zuby, pasta, šampón, dvoje trenky a ponožky, krabička prezervativů, flaška vody. Nic, co by se hravě nevešlo do dvou malých kožených brašen.
Stavil jsem se po cestě ještě v motoshopu a snažil se vybrat Simoně nějaký dáreček, ale vůbec mě nenapadalo, co by to mohlo být. Ale vzpomněl jsem si na její vlasy a zvolil pěkný motorkářský černo červený šátek. To by mohlo sedět.

Sraz jsme měli v deset, byl jsem skoro přesný, kupodivu už před penziónem stála její modrobílá Sůza. Už jen ten pohled mě dokázal vzrušit. Tak nějak se musí cítit lovec na posedu, když uvidí v křoví vytoužený trofejní kus. Seděla uvnitř, bundu přes židli, vstala, když mě uviděla. V černých kožených kalhotách a černém tričku vypadala prostě skvěle. Objala mě, na chvíli jsem ucítil její zvláštní jemný parfém.

Už mi napůl stojí, pojď nahoru, projedeme se v posteli, pak na motorkách a pak zase v posteli.

Simona mě pustila, ale pořád se usmívala.
„Dáš si něco, nebo hned pojedem?“
Nechci nic, jen tebe.
„Jak bys to chtěla ty?“
Přivřela oči, jasně pochopila dvojsmysl, je to chytrá ženská.
„Myslela jsem, že se projedeme, pak oběd, a pak… To se uvidí.“
Zase přivřela oči.
Úúúúúúh.

Vyšli jsme ven, prohlížela si mého Haryka.
„Co je to vlastně za typ, v tom se fakt nevyznám.“
„FXDWGI Dyna Wide Glide, 1995, 1338 kubíků.“
Zvedla obočí.
„No, moc jich u nás není, vlastně o jiném nevím. Tenhle je přímo z Kalifornie, speciální stavba.“
„Fakt?“
„Vážně, nekecám.“
Jo, tak to skorotchán říkal. Z Kalifornie, už ho měl dlouho, když jsem poznal Šárku. Nějak se mu ho podařilo u nás postavit na papíry. A pak mi ho nechal. Vlastně… Jo, mně, komu jinému.

Podíval jsem se na její GSX-R.
„Bude to asi zajímavá jízda. Mám sotva padesát koníků a váží to jako dvě krávy.“
„Linda má Magnu, takže jsem zvyklá. Pokaždý to není jen o rychlosti, ale hlavně o požitku.“
Mrkla na mě a zase přivřela oči.
„Pojedu první, kdyby něco, mávni na mě nebo spíš blikni, dozadu moc nekoukám. Někde si dáme pauzu.“

Počkal jsem, až nasedne, krásný pohyb nohy přes sedlo, jako by nasedala na koně. Nebo na koníčka.

Jedem, až teď mi došlo, že se budu celou dobu dívat na tu její prdelku. Možná to tak zvolila naschvál, hmmm, to by bylo rafinované. Ale musel jsem myslet i na jízdu, sice slíbila, že se bude krotit, ale úplně to tak nevypadalo. Hlavně zatáčky stříhala jedna radost, sice na rovinkách ubírala, ale připadal jsem si jako dement. Asi jí to došlo a změnila styl, jela jako na chopperu, klidně a měkce, pomalu do zatáček a pěkně pod plynem ven. Moc hezké. Šlo nám to spolu náramně. Ale stejně mě někde v hlavě hlodalo, že kdyby za to vzala, zmizí mi za pár vteřin někde v nenávratnu.
Raději jsem začal myslet na něco jiného, krajina byla opravdu malebná, moje průvodkyně vybírala snad nejhezčí silničky na Vysočině. Krásný kilometry, a ještě hezčí výhled.

Vrátili jsme se asi hodinu po poledni, lepší projížďku jsem možná nezažil, střídali jsme se ve vedení, volili cesty nazdařbůh, občas jsme se museli otočit, když cesta úplně skončila nebo byla moc špatná. Ale to vůbec nevadilo, jen to byla legrace.

A pak oběd, byli jsme moc hladoví, abychom se šli převléct, jen jsme shodili bundy. A k obědu láhev vína, hodně dobrého. Simona moc nepila, snad jednu skleničku nebo dvě. Ale to nevadilo, zbytek vezmu na pokoj. Byli jsme skoro sami, jen u stolu v rohu seděla zády k nám plavovlasá žena.

Konečně jsme šli nahoru, držel jsem Simonu kolem pasu, občas mi ruka sjela trochu dolů. Odemkla pokoj, posadili jsme se na postel a mazlili se, hladil jsem jí lehounce ňadra, jen malinko, aby se rozehřála. Připadla mi najednou zaražená, jako by si všechno rozmyslela a chtěla vycouvat.
„Prosím, dojdi se osprchovat,“ zašeptala mi do ucha, „pak si dojdu já, a pak…“
„Co, pak?“
„Hmm, to se uvidí, ale musím se ti přiznat, mám někdy takový zvláštní nápady.“
„Teď mám právě takový nápad, že bychom se mohli osprchovat spolu.“
„Možná potom, promiň, jsem v tomhle taková divná.“
„I v tomhle?“
„No jo, se mnou je to těžké,“ políbila mě na tvář.

Co dělat, vzal jsem si z tašky tričko a trenky a oblíbený šampón a zmizel do sprchy. Když jsem na sebe pouštěl horkou vodu, jen jsem trošku litoval, že jsem tady sám, společné sprchování ‚před‘ mám vždycky rád. ‚Po‘ to už není ono.

Tak, hotovo, Simona si klidně hověla na posteli, v ruce mobil. Jenom na mě mrkla, vzala si cosi z batohu a zavřela za sebou dveře.

Copak to asi má, nějaké hezké negližé, pěkné tenounké pyžamko nebo kraťounkou noční košilku? Hmm, to bude něco.

Ještě jsem našel parfém a dokončil přípravu, balíček prezervativů raději do nočního stolku, aby byl po ruce a nemusel jsem ho trapně hledat, kdyby je chtěla. Všechno připraveno, teď už jen chybí…

Dveře koupelny se otevřely, jen jsem zůstal koukat. Pomalu šla ke mně, v černé tenounké a jemné košilce kousek pod boky a krásných kalhotkách stejné barvy. Vše dokonale ladilo s černými vlasy a vypadala prostě nádherně, rozehřátě, voňavě a malinko nebezpečně, přesně, jak jsem si představoval.

Lehla si ke mně, spíš jen tak spočinula, přejela mi prstem přes obličej.
„Ale jsem opravdu zvláštní.“
„To vidím.“
„No právě, co kdybys nic neviděl a nemohl se ani hýbat?“
„Ccooo?“
„Měl bys zakryté oči a ruce přepoutané tady k té pelesti. A já bych si s tebou hrála, pohrávala bych si…“
„Ale to bych nic neviděl.“
„Hmm, to ne, ale ostatní smysly fungují pak daleko víc, už jsi to někdy zkusil?“

Ne, nezkusil, obráceně samozřejmě ano, se Šárkou. Ale oči jsem jí tehdy nezakryl ani neucpal ústa, to mě ani nenapadlo, jen jsem přítelkyni zašeptal do ucha, že nemůže mluvit, to má zakázané. Nejdřív ruce, široko od sebe, hrál jsem si s ní, dráždil jí prsy, kroutila se chtíčem, když už chtěla pokračovat dál, ale to záleželo jen na mě. Trochu jsem přitvrdil, naznačil jsem, že ji chci políbit a pak zůstal několik milimetrů od jejích rtů. Zatahal jsem ji za vzrušením vztyčené bradavky, zakňučela, nevím, jestli překvapením, bolestí nebo vzrušením. Bylo mi to jedno.

Přivázal jsem jí nohy za kotníky hned vedle dlaní, ani příliš neodporovala. Tohle vypadalo prostě nádherně. Vzal jsem si mobil a zapnul foťák. Oči se jí rozšířily úžasem a vztekem, tohle bylo přes čáru. Jenže nemohla nic dělat, určitě ji vzrušovalo, jak přede mnou bezmocně leží s nabídnutým rozevřeným pohlavím. Neodolal jsem a stiskl jsem tlačítko. Oči už skoro metaly blesky, přejel jsem jí dlaní od prsou až ke klínu, tam jsem se nadlouho zarazil a pak se dotkl poštěváčku…

Byl to skvělý sex, ale už se nikdy neopakoval, i když jsem fotku smazal. To jsem Šárce tedy tvrdil. Některé fotky jsou příliš krásné, aby jen tak zmizely.

Simona přimhouřila oči a odkudsi vytáhla dva řemínky.
„Tak co říkáš?“
„A co se mnou budeš dělat?“
„Co já vím, co mě napadne.“
„A co tě napadne?“
„Leccos mě napadá, možná si přivedu kamarádku a budu se s ní tady milovat, představ si to, budeš uvázaný, nebudeš nic vidět, jen slyšet.“

Co to má sakra za nápady? A proč mi stojí, když ji jen poslouchám?
Asi to vycítila a malinko mi přes něj přejela, jen malinko. A pak se posadila s rozkročenýma nohama, v prstech pohupovala řemínky. Usmála se a olízla si rty.
„Jo, beru, i když toho možná budu litovat.“
„Proč myslíš?“
Dobrá otázka, pravda je, že jsem byl přesně na hraně. Jenže pohled do velkých jasných modrozelených oči mě spolehlivě strhl z lávky pochyb.

Neměla pouta, ale zapnula mi řemínek kolem zápěstí a pak ho připnula k pelesti. Zkusmo jsem zakroutil rukou, kdybych se hodně snažil, možná bych ruku vyprostil, ale spíš ne. Druhá ruka, trochu těsnější utažení, a pak šátek přes oči. Konec.

Ticho, slyším jen tiché šustění látky. Dotkne se mě prsty, na čele, prsou, obou bradavkách. Zvláštní. Lehounce mi přejede přes trčící klacek. Zatraceně, ještě párkrát a vystříknu jako nějaký nadržený študák. Cítím její vůni, musí být úplně blízko.

Postel zavrže, odchází pryč. Cooožeee? Pryč? Kam, a co já?
Klapnou dveře, chvíli je ticho. Pak uslyším kroky, dvoje kroky, bezpochyby.

Postel se prohnula. Opravdu slyším dvojí dech? Vybavuje se mi, co mi říkala a poprvé mě napadá, že to myslela vážně. Teď už i cítím dvojí vůni, ta druhá je jiná, víc vanilková, víc… ženská. A konečně mi všechno docvakne, Simonino zvláštní chování a pohledy.
Mohl jsem všechno zastavit, stačilo jen něco říct, nejspíš. Jenže… Tohle jsem ještě nikdy neprožil a bylo to pekelné. Pekelně vzrušující.

Tiché zvuky, zní tak líbání? Asi, určitě. Teď i vzdechy, látka šustí. Možná se teď svlékají nebo se jen mazlí, co já vím. Postel se trochu prohne, asi si lehly.
Něčí dlaň se dotkne mého penisu, prsty rafinovaně sklouznou ze žaludu až k varlatům. Možná mě přeci jen přiberou, bude to nejdivnější trojka, v jaké jsem kdy byl. Vystřídají se na mě, jedna bude v sedle a druhá jí bude hladit, jó, to bude super…
Nic, žádný další dotek, ale vzdechy jsou hlasitější. Postel se znovu prohne, dotkne se mě horké tělo, opře se o mne. Vzdechy, hlasitější, mění se v oddychování, jen aby ještě zesílily a změnily se v tlumený křik. Oddychování se zpomaluje.
Už moc nevnímám. Je teď skoro ticho, jen asi jedna hladí druhou nebo navzájem. A další vzdechy, trochu jiné, jiný hlas. Ale končí to stejně. Jen je milostné sténání hlasitější.

Konečně mi dochází, že vůbec nevím, kdo vedle mě je. Simona a Linda? Představím si je spolu nahé, v objetí, jindy by to byla nádherná představa. Nebo Simona a… někdo jiný. Ale kdo? Vůně byla trochu jiná, Linda používá spíš květinové vůně, tahle byla vanilková. Teď už nic necítím, jen dvě roztoužená ženská těla.
Ale co když to jsou lesby a chtějí udělat dítě? Ležím tady s tvrdým ocasem, stačilo, aby jedna z nich nasedla a projela se. Budu mít dítě s neznámou matkou, stal bych se jen anonymním dárcem spermatu. Ocas mi z té myšlenky změkne a bojácně se stáhne mezi nohy.

Ležíme. Zase mi něčí dlaň pohladí ocas. A pak druhá.
„Moc se ti to s námi nelíbilo, promiň,“ zašeptá nějaký hlas. Moc hezký, ale úplně neznámý.
Látka šustí, postel se prohne, ale pak uvolní, spousta různých zvuků. Dvoje kroky, klapnutí dveří. Ticho, úplné ticho.

Dveře ale zase klapnou, kroky se blíží, postel se prohne. Cítím vůni… Je zase trochu jiná, znám ji, jasně, doprdele, jasně, to je přeci…

Prsty mi stáhnou šátek z očí. Na posteli sedí Šárka a tváří se… podivně. Je to směs různých výrazů, každý okamžik se mění. Pohladí mi koleno a smutně se mi podívá do očí.
Já ti to všechno vysvětlím… Ale hovno, nic nevysvětlím. Teď už jen můžu doufat.
Vypadá moc hezky, má černé kožené kalhoty, pod napůl rozepnutou koženou bundou prosvítá bílé tričko, světlé vlasy rozpuštěné.

„Ahoj, vypadáš skvěle.“
„Ty taky, musím přiznat. Skoro na fotku.“
Čekám, že mi odváže ruce, ale místo toho vstane z postele a prochází se po místnosti. Ze stolu zvedne nějaký lístek, přečte si ho a pokrčí rameny. Postaví se přímo proti mně, trochu roztáhne nohy a ruce založí pod ňadra.
Sundej si ty kalhoty, pomalu, rozepni zip, stáhni si je, nespěchej přitom. A pak kalhotky, budeš od pasu dolů nahá. A pak si na mě klekneš…
Klacek se mi probudil a zase stojí.

„Tohle se mi s tebou vždycky líbilo,“ řekne tiše, „vlastně bych tě nejraději ojela hned teď.“
Tak do toho, nebuď hysterická, ojeď mě, sakra, hned. A pak se to srovná, odprosím tě, ty mi odpustíš. A za měsíc bude svatba…
Pohladí mi ocas, ale už nepokračuje.
„Je konec, věci ti někde nechám, ke mně už nechoď,“ pokývne hlavou. Ale musí se přemáhat, možná ještě mám šanci…
„Prosím, dej mi ještě šanci.“
Zvedne oči a zavrtí hlavou.
„Už mi není osmnáct, je mi líto. Vyšetřili mi kotník, myslela jsem, že už bude všechno v pohodě, ale doktorovi se to nelíbí, je tam někde nějaký problém.“

Dochází mi, co říká. S vrcholovou házenou je nejspíš konec. Zvedne hlavu.
„Ale nevzdám to, mám prý ještě šanci. A kdyby ne, začnu znova. Ale s tebou ne.“
Zase pokývne hlavou, vstane a prochází se po místnosti.
Ohnout ji přes stůl, stáhnout jí kalhoty a omrdat, napráskat ten krásný zadek, aby si takovou pitomost rozmyslela

Na stole leží… Ne, nechoď tam, sakra, zapomeň na to! Ty mrcho! To ne!

Zvedne klíče a navlékne si kroužek na prst.
„Byl tátův a teď je můj. Měj se, bylo mi s tebou vlastně fajn, ale až by nebylo.“
Jde ke dveřím, ale pak se rozmyslí, vrátí se a rozepne mi řemínky na zápěstí. Chci vyskočit a chytit ji, zkroutit jí ruce, možná jí jednu praštit, ale… Najednou nemůžu.
Stojí a lesknou se jí oči.
„Díky, měj se.“
Pomalu jde ke dveřím, kulatý pevný zadek v kožených kalhotách se vlní. Projde dveřmi, zámek zaklapne.
Chci za ní běžet, ale je to blbost, jen seberu ze stolu lístek.
„Tobě na ní vůbec nezáleželo, ale mně moc. Nebudeš jí ubližovat. S.“
Nejdřív nechápu, o kom mluví, co má sakra Simona společného se Šárkou? Až pak mi dojde, že je to o Lindě. Na tu jsem už zapomněl.

Jdu k oknu, stojí tam tři motorky. Simona u svého modrobílého supersportu, Šárka u Harleye, zapíná si malou černou helmu. Ale je tu ještě obrovský zlatý Goldwing, na něm velký pořízek. Za něj nasedá nějaká žena, z pod přilby jí padá na záda dlouhý světlý ohon. No jasně, ta žena při obědě… Takže to všechno bylo…

Chce se mi praštit do okna, ale pěst se mi sveze dolů. Simona se ohlédne a dívá se mi teď přímo do očí. Jen pokrčí rameny, zapne si zip bundy až nahoru, natáhne rukavice a zaklapne hledí černé helmy. Nasedne, pomalu, snad mi chce naposledy ukázat, na co mě tak jednoduše nachytala, nastartuje. Za ní Šárka na Harleyi a pořízek s blonckou uzavírá řadu. Nesourodý rachot třech motorek zaplní ulici, ale za chvilku se rozplyne. Slyším už jen hluboké dunění velkého véčka.

Zalituju, že jsem si neopsal espézetky, ale pak mi dojde, že by mi to bylo k ničemu. Teď bych potřeboval spíš nějakého právníka, Ale toho přeci znám. Najdu mobil a zavolám Jožkovi, chvilku to vyzvání, než přijme hovor.
„Čau Marku, co že voláš?“
„Můžu mluvit?“
„Jasně.“
Asi za deset minut hodím mobil na postel. Jožka má pravdu, ostatně už dřív mě varoval. Nemám nic.

Konečně se obléknu a jdu dolů do restaurace. Chci se jen opít, je tady prázdno, u jednoho stolku sedí samotná žena. Není úplně mladá, ale je vidět, že dělá, co může. Luxusní kabelku si odložila na druhou židli, na stole má jakési katalogy a hezkým zlatým perem si dělá poznámky do bločku. Vedle bloku má klíče od pokoje a skleničku bílého vína, už jen po dně. Zvedne oči a přejede mě od hlavy k patě.

Jdu na záchod, omyju si obličej a srovnám vlasy. Podívám se do zrcadla, doladím vzhled. To půjde. Vrátím se, přejdu kolem ženy, pak se jakoby v rozpacích otočím.
„Promiňte, chtěl jsem si objednat lahvinku vína, prosím, jaké je, moc se v tom nevyznám.“
Žena odloží pero, usměje se a ukáže na volnou židli.

Epilog

Linda slyšela motorku už zdaleka, vysoké otáčky supersportovní Suzuki, ječení motoru při zrychlování ze zatáček. Na rovince se zvuk zklidnil. Stroj zastavil kousek od ní, čtyřválec už jen předl na volnoběh, za chvilku zhasl úplně a jen tichounce praskal. Cvakl vyklopený stojánek a zašramotil štěrk, když se o něj opřel. Simona se posadila kousek vedle ní, jako vždycky. Dívala se na fotografii u stromu, vedle ní ležela čerstvá kytička. Až za dlouho řekla potichu.

„Byl mu hrozně podobný, viď?“
Linda přikývla.
„Stejný úsměv, vlastně i oči.“
Druhá žena konečně zvedla hlavu. „Byl nejspíš i stejný rošťák.“
„To ne, Zdeněk byl asi rošťák, ale ne hajzl.“

Linda smutně seděla. „Co Jana, už odjela?“
„Jo, Piškot ji hodil na vlak.“
„Scházíte se?“
„Nedávno jsme zase začaly.“
„Doma jí to neklape?“
„Co jsem pochopila, s manželem se domluvila, mají děti, on si našel milenku, ale nechtějí se rozcházet.“
„Kvůli dětem?“
„Tak. Pokusí se tvářit jako šťastná rodinka.“
„Ach jo.“
„No jo, tak to je.“

Obě ženy sedí a mlčí. Za chvíli se ozve Linda: „Měla jsi mi o tom plánu říct předem.“
„Asi jo, ale vlastně mě to napadlo docela rychle, na srazu jsem se bavila s tou veselou ženskou, manželkou Markova kamaráda. Ta mi řekla víc, než jsem chtěla.“
„Počkej, ty sis lustrovala mou známost?“
„O tom nepochybuj, ale vlastně to přišlo samo, teda ona mluvila sama. A Piškot říkal, že jeho motorku zná, je to nějaký unikát, Šárka u něj sháněla pár doplňků, prý pro někoho jako dárek. No, a samozřejmě si ji pamatoval, dokonce ji prý odněkud znal a měl na ni i telefon, jednoduché. Akorát jsem vůbec nevěděla, co z toho bude. Byly to jen informace.“
„Máš ráda informace.“
„To je pravda. Jeden neví, co se kdy bude hodit. Pak už stačilo jen dát všechno dohromady. Ale…“ Simona zmlkne.

Linda se rychle podívá na kamarádku, ale ta o něčem přemýšlí, hraje si s dlouhými hezkými prsty.
„A co bude se Šárkou?“
„To právě nevím. Vůbec nevím. Uvidíme.“
„Nic ti neřekla?“
„Nechtěla, nebylo jí do řeči. Ale prý… Slyšíš?“
„Jasně.“

Motorky se blíží, určitě jich je víc, nesourodá skupina. Obě se ohlédnou. Dvě zelené Kawasaki Ninja, velká a malá. Mezi nimi obrovský zlatý Goldwing. Vypadá to, jako když dvě stíhačky doprovázejí velké dopravní letadlo. A na konci černostříbrný Harley. Nindža sjede na kraj silnice, vrkne plynem a zvedne hledí.

„Dámy, honem na stroje, silnice už čekají.“
Simona vstane a prstem mu hledí zase zaklapne dolů.
„Jenže co nás na nich čeká?“
„To nezjistíme, dokud to nevyzkoušíme, tak je to se vším.“
Simona i Linda se ohlédnou. Za nimi stojí malá zelenovlasá dívka.
„Jedééém, máme nový přírůstek a Šárka chce taky něco zažít.“

Nastartují motory, párkrát protúrují a pozdraví levou dlaní fotografii rozesmátého kluka v motorkářské bundě s rozcuchanými vlasy. Rozjedou se, svist větru v uších za chvilku přehluší vše ostatní, motor i výfuky, cítí jen vibrace, svět se míhá kolem nich. Je jen nebe nad hlavou, obzor, nekonečná silnice a kamarádi kolem.

Krásný kilometry.