Krásný kilometry s Lindou

Toto je 2 díl z 2 v seriálu Krásný kilometry
Počet zobrazení: 2028

Volné pokračování povídky Krásný kilometry

Odkaz ke stažení audio souboru (automatické čtení z aplikace MS Word)
https://webshare.cz/#/file/wJ5KjBtU5U/krasny-kilometry-mp3

Vzali jsme to delší trasou. Delší, ale zato obtížnější. A mnohem hezčí. Kolem rybníků, kousek podél řeky, nahoru nad Bor, zase dolů, lesem, doleva, nahoru. Pavel jel první, volně, měkce. Když chtěl, uměl jet opravdu ostře, ale dnes nechtěl. Ani nebylo proč. Užívali jsme si společnou jízdu. Letos už nejspíš moc krásných dnů nebude, listí se už začalo trochu barvit podzimní paletou, ale vítr ještě nebyl studený. Věděla jsem, kde asi nakonec skončíme. Jeho oblíbené místo, nahoře mezi stromy. Poprvé jsme se tam setkali koncem června, tehdy to byla zvláštní náhoda, rozešel se právě s holkou, já se vrátila z Moravy k rodičům.

A den na to jsme se potkali na motorkách znovu a skončili spolu v posteli. Potřebovala jsem tehdy trochu obejmout, pohladit, potěšit. Pavel nejspíš taky, byl úplně čerstvě po rozchodu. Dopadlo to trošku jinak. Ale vůbec jsem si nestěžovala. Pokud jsem si všimla, ani Pavel.  A zase jsme se rozešli. A znovu potkali, až v září. Také tehdy jsem zastavila mezi stromy, Pavel svého černého Blackbirda hned vedle mojí Magny.

Vyndal z kufru deku, vzal mě za ruku a šli jsme pěšinou nahoru, na pěknou loučku, ještě tady kvetlo pár pestrých podzimních kvítků, na jaře to musela být krása. Sundali jsme si bundy a lehli si na deku vedle sebe, sluníčko ještě příjemně hřálo.

„Za chvilku už bude barevné listí. Promeškali jsme léto.“
„Je teprve září. A možná bude ještě indiánské léto, v noci už chladno, ale ve dne sluníčko, trochu větru, ale ne moc. Ani horko, ani zima.“
„Ale většinou je to jen pár dní v roce, dva roky jsem ho skoro nezažil. Jenom občas někdy pěkný den, jeden, dva, málokdy víc za sebou.“
„Pravda, je to ale zvláštní čas. Nejkrásnější doba na ježdění, ale přitom víš, že už začne pršet, a přijde zima. Proto si člověk těch pár krásných dnů vychutná nějak víc.“
„Protože nevíš, jestli budou ještě nějaké další.“
„Tak.“

Pavel se blaženě protáhl.
„Můžeme si prodloužit léto, jet někam do Řecka, půjčit si motorky…“
„Byl jsi tam někdy?“
Malinko zavrtěl hlavou. „Ne, buď nebylo s kým, nebo nebyly prachy. A co ty?“
„No jo, jsem na tom ještě hůř.“
„Jak to?“
 „V září mi začíná škola, nemůžu si vzít dovču. Škoda, září nebo říjen by se mi v Řecku líbily.“
„Počkej, ty ještě studuješ?“
„Díky za kompliment.  Ne, učím. Na základce v Boru. Teda až od letoška, co jsem se vrátila k rodičům. Minulý rok jsem učila u Hodonína.“
„Cože? Ty jsi paní učitelka?“
„Už je to tak.“
„No teda, to jsem fakt netušil, je divný, že učitelka umí tak dobře…“
„Copak?“
„No, jezdit na motorce, myslel jsem.“
„A už nijak nic? Neškleb se.“

Nepřestal se šklebit. Pomalu jsem ho políbila na tvář. Co jsem o něm věděla? Nic, jen, že nám bylo tehdy spolu dobře. A že se před chvílí vydal za mnou. A dovedl mě na louku.

„Teď se zase šklebíš ty.“
„No, jdu s neznámým člověkem na louku, co mě tady asi čeká.“
„To se ještě neví. A kromě toho nejsi cizí. Jsi Linda, Zdeňkova sestra.“

Strnula jsem. Pomalu přikývl.
„Konečně jsem si vzpomněl, odkud tě znám. Zdeněk byl můj asi nejlepší kámoš. Jezdili jsme spolu. Proto taky někdy zajedu sem nahoru.
„To je najednou hrozně divný.“
„Nevěříš na náhody?“
„Už jsem se bála, že řekneš ‚na osud‘. Kdybys to řekl, mizím v roští.“
„Ale…“

Díval se na mě, pomalu mě obejmul. Zvláštně jemně. Přitiskla jsem se k němu, trochu víc, otočila ho na záda. Držel mě za zadek, už se zase trošku usmíval.

„Kdes byl to celé léto?“
„To je dlouhá historie. Mám to vyprávět?“
„Teď určitě ne.“

Usmál se trochu víc, přitáhl si mě k sobě. Teď už se jednoznačně šklebil, ale v očích mu zářilo skryté raráškovství. To se mi vždycky líbilo, tomu jsem nikdy neodolala. A pak jsem někdy litovala…
Dotkli jsme se špičkami nosů, viděla jsem, co má nejspíš v očích, on, co mám v očích já. Nechtělo se nám tenhle pohled přerušit, jen mi neodolatelně hladil prsty záda, to bych vydržela dlouho. Ale on už nejspíš ne. Obrátil mě na záda, pomalinku. Líbali jsme se, ještě pomaleji, od jemných dotyků rtů k méně jemným, od něžných po smyslné. A nakonec jsme měli propletené jazyky i prsty ve vlasech,

Nepamatuji se, jestli jsem si kalhoty svlékla sama nebo mi z nich pomohl. Asi je oboje správně. A vůbec na tom nezáleželo. Pryč s nimi, chtěla jsem, aby mě hladil všude, ale nespěchal. Tričko ale muselo taky dolů, a hned i podprsenka. Konečně mi mohl mazlit ňadra, ležela jsem na zádech, oči zavřené, přes víčka mi prosvítalo rudé světlo, připadalo mi stále jasnější.

Pomalu jsem rozevřela nohy, musel to pochopit, chtěla jsem, aby už postoupil dál. Ale nechala jsem to na něm, minule jsem měla pocit, že má rád mít navrch, teď mi to úplně vyhovovalo. Sakra, neřekla jsem mu… Ztuhla jsem.
„Copak je?“
„Promiň, zapomněla jsem ti říct. Dej si pozor, promiň.“
„To nic. Chtěl jsem to tak udělat. Pamatuju si to z minula. Pššššt…“

Teď už jsem se úplně uvolnila, hladil mě, líbal, kalhotky jsem si svlékla sama. Ale to je poslední, na co vzpomínám víceméně přesně. Pak už byla jen pomalu rostoucí rozkoš, když mi hladil klín, když do mě opatrně vstoupil, zvolna do mě pronikal, kousíček po kousíčku, vyplňoval mě, dráždil. Udělala jsem se asi trochu dřív, ale ještě mě chviličku nádherně projížděl, než jsem ucítila na bříšku jeho horkou nadílku. Mechanicky jsem si do loužičky namočila špičku prstu a olízla.

Někde našel kapesníček a utřel mi bříško. Přitiskli jsme se k sobě a odpočívali. Jen škoda, že jsme nebyli někde doma pod peřinou. To bych ho objala a oba bychom pomalu usnuli. A spali až do rána. Možná. Teď jsme jen leželi, nemluvili, hlavy u sebe. Pomalu a dlouze mě políbil.

„Nechci, abys zase někam zmizel na dva měsíce.“
„Už nemám důvod.“
Zase jsme se políbili. Skoro jako slib. Budeme spolu. Dokud… Dokud se nerozejdeme? Nebo napořád? Nebo dokud se něco nestane?

Stihli jsme na podzim spoustu krásných dnů, krásných výletů, krásných kilometrů. Jezdili jsme občas i s Tomášem a Petrou, Pavlovými kamarády, dvakrát i na celý víkend, do penziónku u mlýna na Jižní Moravě. Tomáš měl Horneta 600, Péťa mu dělala baťůžek. Občas si sedla i za Pavla na Blackbirda, když Tomáš remcal, že je ve dvou pomalý. Přes den jsme projížděli úzké silničky, procházeli se mezi pomalinku zlátnoucími vinicemi, podívali se na vinobraní. A večer jsme se milovali, stihli jsme to i ráno. Koneckonců jsme nikam nespěchali.

Zajeli jsme i na jeden sraz, už dlouho jsem na žádném nebyla, tohle hromadné družení mi nikdy úplně nesedělo. Ale s Pavlem mě to bavilo tak, že mi v neděli bylo líto, když jsme odjížděli. Potkala jsem spoustu zajímavých kumpánů, všichni tady byli tak nějak kamarádi, dělníci, právníci, doktoři, mechanici, kšeftaři, prodavačky, módní návrhářky, dokonce i dvě učitelky jsem potkala. To bylo asi nejzábavnější. Všichni byli motorkáři.

„Koukej, támhle je Nindža s Hanako, znáš je?“
Jen jsem zavrtěla hlavou. Pavel se na mě nechápavě podíval. „Jezdíš a neznáš Nindžu? Pojď, toho musíš poznat.“
Hubený chlapík s rozcuchanými černými vlasy a černými vousky opravdu trochu vypadal jako z japonského filmu. Ale tam by neseděly jeho mírné přátelské oči a sympatický úsměv, seděl s nataženýma nohama vedle drobné zelenovlasé holčiny, jednou rukou ji objímal a v druhé třímal nepostradatelné pivo.
„Hele, Zdeňkova ségra,“ šťouchla do přítele dívka.
„No nekecej, pořád o tobě jen slyšíme, konečně v plné oslnivé kráse. Doufám, že na dvou kolech,“ objal mě bez sebemenších rozpaků. „Pojďte k nám.“

Nindža s Hanako byli skvělí, černovlasý motorkář tahal z kapes jednu historku za druhou. Opravdu se asi znal se všemi, skoro každý, kdo šel kolem, ho pleskl po zádech. Někdo mu ještě poděkoval za to a to, on jen mávl rukou. „To byla jen blbost, zase se ozvi.“

Hanako jen kroutila očima, přesedla si vedle mě.
„No, ono to vypadá pěkně, ale když mu někdo večer zavolá v noci, že je někde sto kilometrů daleko a kikxla mu motorka, už to není taková sranda. No jo, on to prostě miluje.“
„A co vlastně děláte, teda když nejezdíte?“
„Nindža dělal dřív obchoďáka, ale měl i dílničku. No, a pořád víc zakázek. Takže má už trochu větší dílnu a tam maká. Kšeftů je hodně, dobrých mechaniků moc není.“
„A ty?“
„Dělám ve skladě, hrozný opruz, ale jsem brzy doma. A pak mu pomáhám, sháním díly, čistím motorky a snažím se dávat do kupy papíry. Na to je úplně levej. Takže se to učím. Aby jen nemakal, ale měl za to i prachy. No, a aby nedělal zadarmo,“ šťouchla do přítele.
„Kšeftů je dost?“
„Jasně, a navíc dělá servis i pro Piškota, největšího místního bosse přes motorky. Má ten motobazar ve městě, takovej velkej plešoun.“
„Á, tam v té hale.“
„Jo, to je on. Tahá motorky i z Ameriky, je na nich dost práce.“
„Zajímavé. Mimochodem, máš super tričko.“
„Dík, to jsem dostala od Nindži, když jsem udělala papíry. Hned mi bylo jasný, jak bude vypadat.“
„Zelenočerné Kawasaki Ninja triko.“
„Přesně. Je to snad z Ninja klubu. Kupodivu trefil i velikost,“ podívala se zamilovaně na přítele.

A pak jsme už jen kecali o všem možném, hlavně na čem jezdíme, o pěkných výletech a trasách, o jiných holkách a motorkářích, o Zdeňkovi. Ale nebylo to smutné vzpomínání, Nindža začal jedním příběhem, Pavel přidal hned další. Jen Hanako se dívala trochu posmutněle.
„Byl to skvělej kluk, dávej na sebe pozor.“
„Ty taky. Teda vy taky. Mrzí mě, že jsem ho spoustu let neviděla, nikdy se s ním neprojela. Jenže držel s rodičema a k těm jsem nesměla. No jo, co dělat. Teď už to nedoženu.“  
„A doma je to už v pohodě? Prý jste se hodně rozhádali.“
„No, snášíme se. Ale je to těžký.“
Už nevyzvídala. Zajímavá holka. Měla jsem dojem, že má taky nějaký svůj příběh, že všechno nebylo tak jednoduché. Už se mi zdálo, že začne vyprávět, ale jen vzdychla a významně se na mě podívala. Možná někdy příště.

Ráno jsme se jen objali a popřáli tradiční: „Hlavně kolama dolů“.

Indiánské léto končilo, ale stihli jsme všichni čtyři ještě krásný výlet. Za řeku po Vysočině, silničkami po kopcích. Zastavili jsme u jedné hospůdky na vršku, už tady pár motorek stálo. Nikdo ale moc nemluvil, jen jsme se dívali do podzimně vybarvené krajiny. Sezóna zase skončí, bude půl roku zima, motorky půjdou do garáží nebo stodol.

Domů jsme přijeli už dost promrzlí. Uvařila jsem rovnou čaj, dochutila notnou dávkou rumu a vlezli jsme si pod sprchu. A tam jsme se pomalu rozehřívali. Pavel měl malý sprcháč, žádné divočiny jsme v něm dělat nemohli. Jen se navzájem hladit, dráždit, líbat… Nebylo toho zase tak málo. Tekla po nás horká voda, Pavel mi přejížděl prsty po zádech, stále níž a níž. Přitiskla jsem se k němu, jak to šlo nejblíž, dlaněmi si tlačila jeho obličej na svůj, cítila jsem, jak mu pomalu tvrdne. Hladil mi zadek, žlábkem sjel dolů, prstem mazlil místečko kousíček od škvírky. Nejraději bych se prostě opřela o stěnu, vystrčila na něj zadeček, aby mě zezadu pomiloval. Ale nešlo to, opravdu ne. Už jsme to popravdě jednou zkusili a beze slov jsme se domluvili, že to už nebudeme opakovat. Ale je to škoda, musíme se zase usušit, pak běžet k posteli, zalézt pod deku a pokračovat, kde jsme ve sprše přestali.

Někdy jsme se sušili navzájem, teď jsme se na sebe jen dívali. Líbil se mi jeho lehký úsměv, když jsem si sušila prsa, záda mi musel samozřejmě utřít, pak já jemu. A konečně jsme mohli do postele. Chvíli jsme se jenom tiskli k sobě, abychom se navzájem zahřáli, získali energii jeden od druhého. Ležela jsem na zádech, jednu ruku měl pode mnou, druhou mi jemňounce hladil klín. Sama jsem si hladila ňadra, jen škoda, že jsme museli být pod dekou, na to Pavel rád díval. A mě vzrušovalo, že se na mě přitom dívá.

Hladila jsem mu penis, nikdy moc nepotřeboval, spíš se mi líbilo, když se mými doteky zvětšoval a tvrdnul. Ještě mě chvíli líbal, otočil mě na bříško, hladil prsty záda. Vystrčila jsem zadeček, cítila, jak do mě pomalu vstupuje, zavřela jsem oči, abych lépe cítila svou i jeho rozkoš. Napoprvé se nikdy nesnažil vydržet dlouho, líbilo se mi, když už mě rychle projížděl tvrdým ocasem, hladil mi záda, zadek, vzal do dlaní prsa a dráždil prsty čudlíčky. Ale už zrychloval a vzdychal, vlnila jsem se proti němu, ještě do mě několikrát přirazil a pak už jsem cítila, jak mě zaplavuje jeho sperma. Zůstal ve mně, oddychoval, odpočíval.

Pak jsme si povídali, trošku se mazlili, těšili se na pokračování. Nic nám nechybělo.

***

Za týden jsem se krčila u stolu zachumlaná v županu, Pavel si chystal věci.
„Je to možná poslední pěkný víkend, chceme se s Tomášem ještě projet. Pojeď s námi.“
„Nejedu, je tam zima.“
„Blbost, není špatné počasí, jen špatně oblečený motorkář.“
„Jo, jasně. Jsem nastydlá. Nechci chytit nějaký zánět, to je hned.“
„Škoda, budeme zpátky asi brzy. Jen taková poslední jízda. Rozloučení se sezónou.“
„Tak si to užijte a dávejte na sebe pozor.“
„Jasně, neboj.“

Měla jsem divný pocit a když mi zavolal Tomáš, bylo to ještě horší.
„Neděs se, Pavel měl bouračku, ale není to tak zlý.“
„Co mu je?“
„Nějakej zmatenej děda u nemocnice blikal doprava a pak najednou zahnul doleva. Jenže Pavel byl skoro vedle něj, takže do něj narazil.“
„Co se mu stalo?“
„Má něco s kolenem, divně si skřípl nohu mezi motorku a auto. Jinak snad dobrý.“
„Jedu hned do nemocnice.“
„Teď určitě ne, je na sále, operujou mu to koleno.“

Poslední jízda… Tahle slova jsem si zakázala už dávno. Přecházela jsem po pokoji. Nakonec jsem se přeci jen rozjela do nemocnice. Pavel byl už po operaci, ale nemohla jsem za ním, prý stejně spí. Podle doktora je kromě kolena jen trochu pomlácený, hlavně páteř a všechno ostatní je ale v pořádku. Koleno nic moc, ale zase ani ne nejhorší. Zatracení motorkáři, nedaj si pokoj, povzdechl si na konec.

Druhý den jsem už mohla jít za Pavlem, ležel nešťastně na posteli, nohu nahoře.
„Zatracená smůla, přitom jsem tušil, že ten dědek něco provede, taková blbost.“
„Nejel jsi rychle?“
„Ne, to je další smůla. Jinak bych jen přeletěl přes auto, ale takhle mi tam zůstala noha.“
„Ach jo.“
„To mi povídej. Bylo to hned. Ležím, koukám, nic moc mě nebolí, záda asi dobrý. No, a pak vidím, že levá noha je dole úplně divně přetočená. Průser.“
„Mohlo to dopadnou hůř.“
„No jo, ale taky líp.“

Držela jsem ho za ruku, uvažovala, co bude dál.
„Co ti říkal doktor?“
„Že to chvíli potrvá, uvidí se, jak se to bude dobře hojit.“

Nehojilo se to dobře, museli dělat nějakou reoperaci, nějaké skryté poškození, zánět nebo tak nějak, ale teď už by se to prý mělo zlepšovat. Ale to říkali prvně taky. Pavel byl na tom mizerně. Přemýšlela jsem, co pro něj můžu udělat.

***

Táta seděl na gauči, unaveně se díval na televizi. Nejspíš ji ani nevnímal, ale musela být zapnutá. Býval mistr ve strojírnách, když přišel odpoledne domů, posadil se vždycky ke stolu a dal si svačinu, nejraději obyčejnou housku se salámem. Seděla jsem mu ráda na klíně, voněl trošku olejem a šmírem. Ukusoval blaženě housku, zapíjel slabým kafem a vyprávěl, co se za den stalo. Nebylo to skoro nikdy nic moc zajímavého, ale stejně jsem se na tuhle chvilku těšila.

Dřív opravoval sousedům mopedy, jízdní kola, cokoliv, vždycky něco bylo ve stodole. Seděla jsem v rohu, měl rozložené nářadí, drbal se špinavým prstem na nose a přemýšlel, co s tím šrotem udělat. Po Zdeňkově smrti se vším přestal, sotva došel do práce. Dělal už jen vrátného, tak trochu z milosti, nechtěli ho po tolika letech vyhodit. Už jen počítal měsíce do důchodu.

Máma se hrbila u stolu, dřív byla zdravotní sestra, ale záda jí bolela pořád víc. Až nakonec zůstala doma. Měli nás dost pozdě, až nezvykle na tu dobu. Mamce bylo už skoro třicet. Vymodlené děti, asi doslova. Nejdřív já a za rok a půl Zdeněk.

Zvedla jsem hlavu. „Prosím, mohl by u nás bydlet Pavel? Jen na chvíli, než se mu to koleno trochu spraví.“
Táta se na mě podíval, možná ani nevnímal, co mu říkám. Mamka se překvapeně narovnala.
„Počkej, snad nemyslíš, že se o něj budu starat?“
„No, ale on se teď ani nedostane do svého bytu, bydlí ve čtvrtém patře. Ne, nebudeš se o něj starat. Já vím, je to blbý. Nechtěla jsem vás o to prosit.“
Mamka mě zkoumavě přejížděla pohledem.
„Samozřejmě to bude pro nás zátěž. Nebudu mu vařit, ty chodíš do práce, nebo přestaneš a budeš doma?“
Zavrtěla jsem hlavou. „To nemůžu.“
„Tak vidíš.“

Asi za hodinu jsem viděla, jak jde do Zdeňkova pokoje. Otevřela dveře a dlouho se dívala dovnitř.
„Muselo by se tady uklidit.“
„Bude u mě, mám dost velkou postel.“
Nesouhlasně se na mě podívala. „Nejste svojí. To se mi nelíbí.“
Mamka chodila do kostela každou neděli. Vždycky byla věřící, ale po Zdeňkovi… Mnohem víc. Nevím, jestli ale našla nějakou útěchu.

„Dám k sobě druhou postel, jestli chceš.“
Povzdechla si. „Dělej, jak myslíš. Ale vůbec se mi to nelíbí. Zkusíme to, ale jestli budou problémy, nezůstane tady. A…“ Zarazila se. Co chtěla říct? „A ty půjdeš s ním?“ Nejspíš. 

***

„Lindo?“
„Copak je?“
„Nespíš ještě? Už mě to koleno zase bolí.“
„Víš, že další prášek můžeš mít až ráno.“
„Jenže nemůžu usnout.“
Tohle byl každodenní, spíše tedy každonoční boj. Pavla koleno bolelo, i když podle doktorů už vypadalo konečně dobře. Teď prostě potřeboval jen trpělivost. A ta mu chyběla. Bylo štěstí, že byla pomalu už zima. Venku tedy určitě. Jinak by se litoval ještě mnohem víc.

„Hele, nechceš skončit závislý na lécích. To by byla škoda. Léčí se to hůř než kolena.“
„Kdybych mohl usnout…“
„Zkus počítat… no, třeba motorky.“
„To mě vůbec neuklidňuje. Vždycky si vzpomenu na tu svou.“
Pravda, neměla jsem o motorkách mluvit. Blackbird čekal v servisu na opravu, a to jen přidávalo Pavlově depresi.

„Pak je tady ještě poslední možnost.“
„Hmmm, prosím, pojď ke mně.“
„Večerní ukolébavka? No snad přestaneš na chvíli myslet na koleno. Doufám tedy.“
„Pojď už…“

Přitiskla jsem se k Pavlovi, hladili jsme se, objímali. Měl s tím ale stejně trochu problém, dřív byl jednoznačně dominantní, teď ale musel být hodně opatrný. I výběr poloh se znatelně zmenšil.  Musel se s tím smířit, ale ani tohle mu nešlo úplně dobře. Mělo to ale i výhody, začal nosit noční košili, aby si nemusel přetahovat kalhoty přes koleno. A ta se jen jednoduše vyhrnula…

Vyhrnula jsem mu košili a hladila mu lehounce ocas. Vzala jsem si ho do pusy, jazykem objížděla tuhnoucí žalud, prsty dráždila citlivé místečko pod šourkem. Hladil mi klín, také zpočátku je lehce, trošku jsem roztáhla nohy, aby mohl dál. Špičkou prstu mi objížděl poštěváček, zajel malinko do štěrbinky, rozmazal šťávičku po střapečku, přidal druhý prst.

Klekla jsem si nad něj, svlékla si košili, naklonila se, aby si mohl hrát s ňadry. Pomalinku jsem se posouvala níž, rukou jsem si navedla tvrdý ocas k vlhké dírce, nechala jsem ho jen na krajíčku a trošku se vrtěla. Pomalinku do mě vnikal, pohupovala jsem se, uvolňovala. Pavel vzdychnul, když byl ve mně celý. Zvolna jsem vlnila boky, nechala do sebe zajíždět klacek hluboko i mělce, rychle i pomalu. Přitiskla jsem se k Pavlovi a nechala ho, aby mě trochu šukal sám. Hladil mi prsty záda a zadeček, sjel níž až skoro ke kundičce, dráždil mě kolem rozevřené škvírky. Zase jsem se posadila a zrychlovala, držel mi prsa dlaněmi. Byla jsem stále vzrušenější, překrvená kundička se svírala kolem tvrdého údu, který ji projížděl a nádherně dráždil.

Chytil mi dlaněmi zadek a zaklonil hlavu. Ještě jsem zrychlila, teď už jsem prostě jen přirážela, sama se šukala tím krásným klackem. Vzdychal a stříkal do mě, zpomalila jsem, lehla si na něj a oddychovala. Svezla jsem se z Pavla, utřela se. Líbal mě, začala jsem se sama dráždil prsty, moc mi nechybělo. Díval se, hladil mi jemně ňadra, dal mi dva prsty do pusy. Sála jsem je, křečovitě vrtěla boky, prsty na poštěváčku. Ještě chvilku… Už…

Rozkoš pomalu ustupovala, natáhla jsem si košili a znovu se přitiskla k Pavlovi.
„Teď už můžeme spát.“
Políbil mě. „Díky, nic mě nebolí.“
Usnula jsem, až když jsem uslyšela jeho pravidelné hluboké pomalé oddechování.

***

„Nindžo, kolik bych mohla dostat za svou motorku?“
„Za Magnu? No, nejspíš nic moc, je dost zvláštní, moc jich není, ale taky není velká poptávka. Počkej, počkej. Snad nechceš…?“
„No jo.“
„Nech toho. To je tvoje motorka.“
„Potřebuju prachy na auto.“
„Prodáš svou motorku, abys měla na blbou plechovku? Dej pokoj.“
„Jenže budu muset Pavla vozit na rehabilitace. To na motorce nejde.“
„Budeš ho vozit? Nemůže ještě řídit sám?“
„Zatím ne. Ale snad to brzy půjde. Je to naštěstí levá noha, kdybych sehnala něco s automatem…“
„To teda za ty prachy nevím. A vůbec, takovou motorku už nekoupíš. Máš tam i svůj airbrush, za ten ti nikdo nic navíc nedá.“

„A co mám teda dělat?“
„Rodiče ti auto nepůjčí?“
Významně jsem se na něj podívala.
„Aha, řekli ti, ať prodáš motorku.“
„Víš, jak to je. Nemají radost, že jezdím. Mírně řečeno. Taky po Zdeňkovi není divu.  No, a teď to s Pavlem.“
„Jasně. A nemůžou tě založit?“
Máš motorku, můžeš ji prodat.“
„Hmmm. Pavel na auto sám nemá?“
„Je to teď na nic. Motorku musíme nejdřív opravit, takhle by za ní dostal pár korun, pojišťovna to nevzala jako totálku. Možná bude něco z úrazovky, uvidíme. Z nemocenský má tak na nájem.“

Drbal se nešťastně v rozcuchaných vlasech, trochu zvláštně se na mě podíval a zavrtěl hlavou.
„Fakt na Pavla tak sázíš?“
„Chci mu jen pomoct. Je na tom blbě.“
Zase se na mě podíval, trochu se usmál.
„Je to na tobě. Hele, že seš to ty, mám nápad. Zkusím ukecat jednoho známého. Má starého Mercedesa, čtyřku nebo menší stodevadesátku, v dieselu, myslím dvoulitra nebo dvaapůl, určitě s automatem. Nejezdí s ním, prý čeká, až půjdou ceny nahoru. No, a nedávno říkal, že nemá kde parkovat. Zavolám ti. To jsou dobrý auta. Ale ještě bych ho omrkl, jestli tam není nějaká zrada nebo to není shnilý.“
„Za kolik by byl?“
„No, spíš, jak rychle a za kolik dokážeš prodat tu Magnu. Teď je úplně blbá doba. Do jara daleko. Jinak v nouzi nejvyšší k Piškotovi, ten motorky i vykupuje. Ale dostaneš tak dvě třetiny normální ceny a budeš ráda.“
„No, pěkný. Podle doktora to s Pavlem dřív, než za měsíc nebude. Ale nevíme přesně. Hojí se to pomalu.“
„Zatraceně, pitomá smůla.“
„No jo, stane se.“
„Musíme se za ním s Hanako zastavit.“
„Díky, bude určitě rád. Vemte mu nějaké časopisy nebo něco, jestli máte.“
„Jasně, a ozvu se ti, až něco zjistím.“

„Díky moc.“
„Není zač. A… Fakt víš, co děláš?“
„Už jsem se rozhodla.“
„Seš fakt super, kdybys zase něco potřebovala…“
„Moc dík. Měj se.“

Nindža se ozval asi za tři týdny.
„Tak jak jsi na tom s Magnou?“
„Blbě, měl jsi pravdu. Jen jeden zájemce, no, ‚prý se ozve‘. Znáš to.“
„Jo, ‚seozvové‘, jasně. Koukej, Mercedes by byl, za dobrou cenu, má k tomu i letní gumy. Ale už nemáš moc času. Stavím se u tebe v pondělí s dodávkou a pojedeme k Piškotovi. Máš plnou nádrž?“
„Jasně, to dělám vždycky před zimou. Ach jo.“
„Hele, je to na tobě. Řekni.“
„Promiň, moc díky, že mi pomáháš. V pondělí uvidíme.“

Piškot byl holohlavý pořízek, prohlédl si Magnu, podrbal se na zátylku a chtěl něco říct. Podíval se na Nindžu a rozmyslel si to. Přivřel jedno oko. „Je to na prd, moc se neprodávaj. Každej si radši koupí starý Virago nebo třebas Shadowku nebo rovnou Intrudera, když už chce nějakou rejži. Moc ti nabídnout nemůžu.“
„Kolik tak?“
Řekl sumu. Podívali jsme se s Ninžou na sebe. Odhadl to přesně, asi dvě třetiny běžné ceny. Kámoš ještě zkoušel smlouvat.
„Hele, ber nebo neber. Pro mě je to stejně mizernej kšeft. Dělám to jen kvůli tobě, Pavlovi a hlavně tady Lindě. A taky Zdeňkovi.“

Domluvili jsme, podepsali papíry, Piškot zatlačil Magnu do rohu haly, ještě jednou se na ní podíval a zavrtěl hlavou.
„Ta tady bude stát dlouho. Ach jo. No, že seš to ty. Když tady bude stát na jaře, prodám ti ji zpátky za skoro stejnou cenu, plus inflace, parkovací poplatek, převody a tak dále.“
„Díky, uvidíme.“
„Běžte, nebo si to rozmyslím. Už teď si připadám jako nějaká blbá charita.“
„Jo, vole, vem si čepeček a budeš zrovna jako Matka Tereza.“
Dívala jsem se do rohu na Magnu a loučila se. Snad udělá někomu radost, jako mě. Hodně dalších krásnej kilometrů, holka moje.

Piškot se ušklíbl, počkal, až Nindža poodešel, a kývl na mě.
„Jak je Pavlovi?“
„No, nic moc, ale snad se to pomalu zlepšuje.“
„To je fakt pech. Zdeněk, teď Pavel. Ani se ti nedivím, že dáváš motorku pryč.“
„To není kvůli tomu.“
„Já vím, Hanako říkala. Měj se. Hodně štěstí a pozdravuj Pavla.“
Velký zamračený holohlavý řízek rozpačitě přešlapoval.
„Je mi to fakt líto. Ale nakonec všechno nějak dopadne. Drž se.“

Domů jsme jeli smutně. Ale Nindža se pak trošku usmál.
„No, není to nic moc, ale na Mercedesa máš, ještě ti zbude na nějaký servis.“
„Fakt? Tak to je skvělý. Jseš zlatej. Fakt nevím, jak se ti odvděčím.“
Usmál se a mrkl na mě. „No, věděl bych, ale to by se nelíbilo Hanako. Promiň, blbej vtip. Není to úplně skvělý, jen docela dobrý. To nic, snad vám to pomůže.“

***

Přijela jsem domů, otevřela bránu, zajela dovnitř. Nechala jsem nastartovaný motor a otevírala vrata do stodoly. Šlo to špatně, dřív mi na motorku stačila jen dvířka. Konečně se mi to podařilo. Táta stál na zápraží a díval se.

Zajela jsem do stodoly, vystoupila, táta už okukoval auto.

„To sis koupila?“
„No jo, musela jsem. Budu jezdit s Pavlem na rehabilitace. A snad už brzy začne řídit sám.“
„Bylo drahý?“
„Prodala jsem motorku, tak nějak to vyšlo.“

Podíval se na mě. Jen malinko kývl hlavou. „Mamka bude ráda.“ Obcházel auto. Pak se posadil na špalek.
„Podobnýho Mercedesa měl Tonda na dílně. Pořád vyprávěl, že to jsou nejlepší auta. Skoro milión najeto, ale pořad to jezdilo. Kolik má tohle?“
„Hodně, přes tři sta.“
„To je dobrý. Otevři kapotu.“
Překvapeně jsem se na něj podívala, zářily mu oči, drbal se na nose.

„Nafta, pětiválec, dva a půl litru. To je nejlepší. S tím se nemůže nic stát, když se o to budeš starat. Jak to jezdí?“
„Zvykám si, je to těžký a líný, navíc automat. Málem jsem proletěla předním sklem, když jsem poprvé zabrzdila.“
„Aha, no jo. Zvykneš si rychle, uvidíš.“ Prohlížel si vnitřek, posadil se, prsty přejížděl dřevěnou dýhu.“
„Tohle ještě byla auta.“
Pak zase přešel k motoru, prstem šťouchl do vrtule chladiče.
„To se mi moc nelíbí, podle mě bude špatná viskospojka. Teď to nepoznáš, ale v létě by se přehříval.“
„Jak to víš?“
„Pořád jsem něco opravoval a Tonda byl hrozně ukecaný, pořád o tom autě mlel. Vyměníme to, to není žádná práce. Jo, vrata musím namazat, koukal jsem, žes je skoro nemohla otevřít.“

Dívala jsem se na něj. Už měl zase na nose černou čmouhu.

***

Zima pomalu končila, ale zatím spíš jen podle kalendáře. Přišla jsem domů, Pavel seděl na posteli, v ruce mobilní telefon. Pozdravila jsem ho, něco odpověděl, díval se na mě, ale jeho oči byly jakoby zaostřené někam jinam, možná tisíce kilometrů daleko.
„Co se děje?“
Dlouho neodpověděl, jen převracel v ruce mobil. Pak se na mě konečně podíval.
„Eva se vrací z Ameriky. Nějak jí to tam prý nedopadlo.“

Připadalo mi, že pokoj zahalila zvláštní mlha, ve které čas plyne jinak, zvuky se šíří jen pomalu a k adresátovi jich dorazí jen malá část. Několika slovům jsem rozuměla, ale dohromady mi nedávala žádný smysl. Pavel se na mě podíval, asi poznal, co se mnou je. Objal mě.

„To nic neznamená, je to jen takový šok. Mám tě rád.“
Pak už jsme nic neříkali, osprchovali a zalezli do postýlky. Na to jsem se vždycky těšila, ale teď to bylo trochu jiné. Něco bylo špatně. A nebylo složité rozpoznat, co to je.

Pavel se odstěhoval už asi za měsíc. Našli si s Evou byt v Praze, chtěla být blízko firmy a on stejně zatím na montáže jezdit nemohl. A kdo ví, jestli vůbec někdy ještě bude.

Seděla jsem u stolu, mamka proti mně. Bylo mi divně, takhle to nemělo dopadnout.
„Nikdy ji asi nepřestal milovat.“ Nechtěla jsem to říkat, možná jsem spíš mluvila sama pro sebe. Čekala jsem od mamky spíš výčitky nebo nějaký citát. Ale jen se dívala do stolu.
„Ty jsi o ní věděla?“
„O Pavlově bývalé, o Evě? Jo, sám mi to říkal, taky Tomáš s Petrou o ní hodně mluvili.“
„Možná je to lepší, že to ukončil takhle rychle, nemyslíš?“
„Určitě by to asi mohlo být horší, ale dobrý to není. Víš, sám mi to řekl. Že je mu se mnou dobře, ale srdce ho táhne jinam. Nedokázal se rozhodnout.
„Takže jsi mu řekla…“
Pomalu jsem přikývla.
„Nevím, možná to byla velká chyba. Ale byl jak ten blbej osel mezi dvěma kupkama sena, který nakonec chcípne hlady, protože se nedokáže rozhodnout. A taky mi došlo, že jsem byla jen taková náhradnice v nouzi.“

Máma konečně zvedla tvář. „Nejsi žádná náhradnice, udělala jsi pro něj, co jsi mohla. Nemáš si co vyčítat. Možná… možná jsi udělala dobře. Srdci neporučíš. Jenom byste se oba trápili, Bůh ví, jak dlouho. Jenom prosím, nikam zase neodjížděj.“
„Tehdy si Luďkem jste měli pravdu. Byl to parchant. Ale Pavel… je to divný, mám ho ráda, on možná mě, i když ne tak jako…“
„I Luďka jsi milovala.“
„Máš asi pravdu. A… moc se ti omlouvám.“

Máma mě vzala za ruku. Kdy to bylo naposledy? Možná šest sedm let.
„Všechno, co jsi pro Pavla udělala, se ti jednou vrátí. Uvidíš.“

***

Začalo jaro, měla jsem kratší den, odpoledne už bylo docela hezky, procházela jsem se městem, užívala si teplejší vítr, konečně i trochu sluníčka, stromy se začínaly pomalu zelenat. Cesta vedla kolem Piškotovy haly, neodolala jsem, zašla jsem dovnitř. Před vraty už měl vystrčených pár motorek. Holohlavého pořízka jsem neviděla, byl tady jenom mladý kluk. Teď právě ukazoval pohlednému velmi zachovalému lehce prošedivělému chlapíkovi pěkného Harleye, o pěkných pár let mladší snaživě hezká blonďatá žena hladila dlaní prošívané kožené sedlo. Když už výměna za mladší model, tak i s motorkou.
Kluk na mě mávl, ať se klidně mrknu.

Místo v rohu bylo prázdné, Magna byla pryč. Možná líp. Ještě jsem se rozhlédla a šla ven, zamávala klukovi. Kdopak jí asi koupil, kluk nebo holka, starší nebo mladší. Teď ji možná doma už pulíruje, přemýšlí, proč je na nádrži právě fénix. Má z ní radost, těší se na pěkné počasí a první jízdu, svědí ho dlaně, už už se jet projet, ale má i trošku strach, jestli ji zvládne. Jako já tehdy, když jsem si Magnu koupila.

Tak a je to, možná si časem zase nějakou motorku opatřím. Pavel vždycky říkal: „Jednou motorkář, napořád motorkář.“ Znal snad všechny motorkářské hlášky, občas s tím až otravoval, když je opakoval.

***

Pátek odpoledne, v kuchyni byla jen máma, vzdychla a mávla dlaní směrem ke stodole. Ale bylo to přesně takové vzdychnutí, jaké jsem měla ráda. „Už se zase v něčem hrabe.“
Táta měl ve stodole rozbalené nářadí a soustředěně otáčel klíčem.
„Radši bych vyměnil tyhle podtlakový trubičky, jsou starý, můžou bejt někde prasklý. Mohlo by to zlobit.“
„Hele, v pondělí to auto potřebuju.“
„Jo jo, do večera to je hotový.“

Táta se narovnal, protáhl se, pohazoval si klíčem, pokukoval po mně.
„Copak?“
„No, víš, volal mi Tonda, jak jsem o něm mluvil, ten s Mercedesem od nás z dílny.“
„Jo, jasně.“
„Teď jsem se ho na něco ptal, zve nás zítra na nějaký mercedesí sraz, není do daleko, má být pěkně, vzal bych mamku. Je pořád doma… Můžu si půjčít…“ Ukazoval klíčem na auto.

Pomalu jsem se začala smát. A táta taky.

V sobotu ráno odjeli, zamávali mi. Šla jsem na autobus, na zastávce jsem potkala mladou maminku s holčičkou, obě batohy na zádech. „Dobrýýý déén, paní učitelko.“ „Dobrý den.“
Kampak asi jedou. Možná až k řece, půjdou proti proudu, staví se někde na oběd nebo v cukrárně na dortík a odpoledne vláčkem domů. Hezký výlet.

Vystoupila jsem v Lukavci. Na křižovatku je to tak pět kilometrů, to je akorát, navíc pěknou cestou, nemusím jít po silnici. Užívala jsem si krásný den, začátek jara. Možná už zítra má ale zase pršet. Utrhla jsem na mezi pár prvních kvítků, uvázala malou kytičku. Polní cesta najednou skončila. Divné, před lety tudy šlo projít, ale teď někdo rozoral mez. Zpátky se mi nechtělo, zkusila jsem našlápnout na jednu hroudu, nezabořila jsem se. Opatrně jsem přešlapovala z jedné hroudy na druhou.

Konečně jsem se dostala na silnici a došla na křižovatku, boty špinavé. Trochu jsem z nich zkoušela okopat bláto. No, počkám, až trochu oschne. Sundala jsem batoh, napila se čaje z termosky. Kytičku jsem položila ke stromu, tam, kde Zdeněk umřel. Pavel tam chtěl udělat malý pomníček, ale jaký by to mělo smysl.

Tak se tady měj, mladší bráško. Nikdy jsme se spolu neprojeli, jen jsme se minuli. Ani jsme se nestihli usmířit, to mě mrzí nejvíc. Zůstala mi jen Pavlova vyprávění.

***

Jednou jsem s Pavlem ležela v posteli, jen jsme se malinko mazlili, ale těšili si na víc.
„Povídej mi něco.“
„Copak?“
„Něco o Zdeňkovi, vlastně jsem o něm spoustu let nic nevěděla.“
„Už jezdil, když jsi odešla?“
„Trochu začínal.“
„Pak už jsme jezdili hodně, občas dál na prodloužené víkendy. To bylo skvělý. Mám jednu historku. Ale…“
„Copak?“
„Jak hodně může být neslušná?“
„Hmmm. Docela dost.“
„Hodně dost?“
„Úplně, když mě budeš hezky hladit.“
„Dobrá. Tak poslouchej“

Jeli jsme na výlet do Jeseníků, odjezd hned v pátek po obědě, abychom si to trochu užili, jsou tam slavné trasy, spousta motorkářů, kempy, skvělý. Měl tehdy tu pětistovku Suzuki. V sobotu odpoledne se vracíme z projížďky a vidíme u silnice kousek od nějakého stánku stopovat takovou pěknou holku, něco přes dvacet, džínová sukně, světlá halenka, bundička přes rameno. Samozřejmě zastavíme, i když je to blbost.
„Kampak jedete, slečno?“
„Do Šumperka, ujel mi autobus.“
„No jo, ale stejně pro vás nemáme helmu.“

Zdeněk ji okukuje, pak mi říká. „Hele, tak jí půjč svou a počkej tady.“
Je to sice ukrutná blbost, ale nedá s tím pokoj. Narazím holce helmu, trochu drží.
„Jeď opatrně, ať ji nikde nevyválíš.“
„Jasně.“

Odfrčí, zatlačím motorku ke stánku, dám si pito. Je pěkně hnusný. Pak párek v rohlíku a kafe. To je trochu lepší. Čekám a čekám, naštěstí se zastaví chlapík s ženskou na pěkné Moto Guzzi. Takže kecáme, prohlížíme guzzinu. Odjedou, klábosím se stánkařem, ale je to už nějak dlouho. Konečně uslyším Zdeňkovu Suzuki. Přistane u stánku, celý vysmátý.

„Tomu nebudeš věřit.“
„Už teď ti nevěřím.“
„Hele, tak teda pomalu jedem, ukázala mi nějakou úzkou silničku, že jako zkratka. Jedu tam, fakt pomalu. No, a za pár kilometrů vidím takovou louku. No, a ona, ať tam zastavím.“
„Proč?“
„Nekecej mi do toho. Říkám si, holka si chce odskočit. Zastavím, seskočí dolů, ale nikam nejde, jen na mě dělá oči. Takové ty… No…“
„Šukací oči.“
„Jo, to je přesně ono. Je to sice divný, ale proč ne. Slezu, dám motorku na stojan, sundám helmu. Holka na mě kouká pořád stejně, chytí mi ruku a jdeme dál za loučku. Tam se opřela o strom. Fakt je to kočka, na první pohled mi připadala jen pěkná, ale chyba lávky.
„Tys ji tam ošukal.“

„Dal bych si hotdog a kolu, prosím. A ty, neber to tak zhurta. Vychutnávej si situaci. Kouká mi do očí, trochu se usmívá, rozepíná mi bundu. Pohladím ji, rozepnu jí knoflíček. Když to projde, další. Trošku jí hladím prsa, ale přes podprsenku je to takový o ničem. Držím ji v pase, trošku líbám, ruka mi sama sklouzne na zip sukně. Začnu ho pomalu rozepínat, dívám se holce do očí, ale jasně nemá nic proti. Stáhnu jí sukni, stojí tam jen v kalhotkách a halence.

„Úúúúúf…“
„To jsou přesně moje slova. Vypadá prostě nádherně, dlouhé nahé nohy, a ještě si navíc začíná trochu pohrávat s kalhotkami. Ale pak mi rozepne kalhoty, má s tím trochu potíž, ale najde správný suchý zip. Zajede mi dlaní do kalhot, jen se usměje, když nahmatá tvrdý ocas. No, a postaví se, trochu roztáhne nohy, zavrtí boky a svlékne si kalhotky.
„No tý vole.“
„Teď už popravdě přesně nevím, jak a co bylo dál. Evidentně mi moc krve pro hlavu nezůstalo. Holka si prsty projíždí kundičku, pak se otočí, opře se o strom a vystrčí na mě zadeček. Párkrát ji přejedu, ale jen se nespokojeně zavrtí. Takže ji chytnu za prdelku a pěkně si šteluju ocas k její svatyni. Jak ho ucítila, sama se mi na něj krásně pomalu napíchla, nádherně pomalinku, užívala si každý milimetr. Když byl v ní, začal jsem ji sám mrdat. Jó, to bylo něco.
Za chvilku se vyvlíkla, položila mě na trávu a posadila se na mě. A rozjela to podle svý chuti. Udělala se docela rychle, zarazila se, slezla ze mě, ale pak mě krásně vykouřila. Úplně prvotřídně. Jen jsem tam ještě chvilku ležel a vychutnával si to. Ona se oblíkla, sebrala mi i bundu a všechno, abych tam nic nenechal. Fajn holka.“

Zdeněk se blaženě usmívá a pojídá párek.
„To jsou věci. Dojez, jedem.“
Vytáhne z kapsy peněženku, kouká do ní z jedné a druhé strany.
„Divný, nemám prachy.“
„Nekecej.“
„Určitě jsem tady měl tak litr, litr a půl. Je to fuč. Asi mi vypadly na tý louce.“
„Jo, vole, na tý louce zelený. Kdes ji vysadil?“
„Na nádraží. Ty myslíš… Ne, to je blbost. Dala mi na sebe i telefon.“

Zase chvilku hledá a najde pečlivě složený papírek, chvíli na něj kouká, pak mi ho dá.
Díky za odvoz a za prachy, měj se!
Začaly mi ujíždět koutky, za chvíli se smějeme jako blázni.
„Ta je už někde v Ostravě.“
„No ty vole…“
Vrtí nechápavě hlavou. Pak se podívá na stánkaře.
„Pane, nevíte, kolik to stojí v bordelu?“
„Jo, mladej. Mám tam rovnou permanentku. Nemám zdání, proč?“
„No, jestli jsem to pořídil levně nebo draze.“

***

Seděla jsem u stromu a musela se usmívat. Tohle mi po Pavlovi zůstalo, těch historek byla spousta, nevím, kolik jich ještě zbývalo. S Pavlem odešly všechny další části Zdeňkova života, zmizely někde v Praze. Možná je vypráví Evě, kdo ví.

Uslyšela jsem zvuk motorky, i někdo další si chtěl užít pěkný den, sezóna pomalu začíná. Modrobílá sportovní Yamaha, jezdec na mě mávnul, automaticky jsem mu odpověděla. A pak mi došlo, že zdravil Zdeňka, ne nějakou opěšalou holku s batůžkem a termoskou.

Nasednout na motorku, sklopit podpatkem stojánek, otočit klíčkem, nastartovat, počkat, až se motor trochu zahřeje a nebude se dusit. Zapnout si helmu, nasadit rukavice. Pomalu se rozjet a zrychlovat, otočit plynem, uslyšet rachot výfuků, zrychlovat, cítit, jak vám řídítka tahají ruce z ramen, slyšet svištění vzduchu kolem helmy. Zpomalit, soustředit na zatáčku, krásně a přesně projet a zase zrychlovat, jen zvolna, vychutnat si, jak motor reaguje na pomalé otočení plynu…

Ale pak jsem si vzpomněla na tátu, jak se hrabe v motoru, na nose má už určitě zase černou šmouhu. A večer přijde domů ze stodoly, bude vonět šmírem a olejem. Možná snad zase bude vyprávět, co opravil, vyměnil nebo seřídil. A jak se teď možná baví s Tondou, koukají do motoru, mamka se na ně dívá a usmívá se.

Volná cesta, kamaráde, jenže už nejsem motorkářka. Ale možná máš pravdu, můžu si i tak vybrat kudy a kam půjdu nebo pojedu. Nemám ale nikoho, kdo by mi ukázal směr, koho následovat, za kým se vydat. Záleží jen na mně.

Tušila jsem, vlastně věděla, že teď bude silnice rozbitá a hrbolatá, ale musím nějak projet. Nevím, jak bude tahle cesta dlouhá ani kam mě dovede. Ale někde tam na konci snad zase najdu krásný kilometry. Musí to tak být. Protože na nejhezčí místa vedou špatné silnice.

Epilog

Bzučení motorek z druhé strany. Velký a malý motorkář, zelené barvy, Nindža a Hanako. Jasně. Zastavili, sundali si helmy, šli ke mně. Štíhlý chlapík si prohrábl tmavé rozcuchané vlasy, uviděl kytičku a usmál se.
„Zdeněk byl super kluk, vždycky ho pozdravíme, když tudy jedem. A co ty, chodíš teď pěšky?“
„No jo, autem, autobusem, pěšky.“
„To je blbost. Jednou motorkář, pořád motorkář. Helmu a hadry máš, ne?“
„Jo, to jsem nemohla prodat.“
„Tak vidíš, jsem rád, že jsem tě potkal. Stav se u mě.“
„Pročpak?“
„No, mám tam tu tvou Magnu, U Piškota jí nikdo nechtěl a já se zase nemohl dívat, jak se tam na ní v hale v koutě práší. Tak jsme se dohodli.“
„Cože? Kolik tě to stálo?“
„Hele, šlo to. Udělám mu nějaký servis na motorkách, co tam má. Tak se stav.“
„Neblázni, mám teď nějaké prachy, ale…“
„Nemluv a stav se. Domluvíme se. Nebudeš chodit pěšky. Sezóna začíná. Za dva týdny je už první sraz, to stihnem. A neříkej, že tě nesvrbí pravá ruka, když jede kolem motorka!“

Hanako se usmívala, počkala, až přítel poodejde.
„Tys to s ním domluvila, Hanako?“
Přikývla.
„Ale hned se toho chytil. Dokonce i Piškot se nechal… nic, říkal, že jestli o tom jen ceknu, dá mi na zadek. Zdeněk byl kámoš, udělala jsi pro Pavla všechno možné a on… No, tak to chodí. Měj se, už jedem, je krásně.“

Mávla na pozdrav. Odpověděla jsem jí.

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam ještě chvilku seděla. Už mi nebylo tak smutno. Možná bude cesta dlouhá a špatná, ale mám kamarády, kteří mi pomůžou projet, nebudu na to sama. A snad budou s nimi i tyhle kilometry krásný.

Zavolejte mě až pokvetou akáty
Pak budu cítit, že jsou plachetnice nablízku
Létající ryby mi ukážou cestu

O to už se starat nemusíte

(Psí vojáci)

Počet zobrazení: 2028

Autor

Navigace v seriálu<< Krásný kilometry
4.7 28 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
23 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Trysky

Dobrá práce. Trochu jsem se bál, jak to po té nehodě skončí. Je to takové smutné i veselé zároveň. Rozhodně to potěší.
Hlasoval bych pro další motorkářské povídky.

Yarda

Já bych byl pro aspoň ještě jedno pokračování. Takhle to skončilo vlastně docela dobře, ale je škoda skončit právě takhle. Krásný kilometry s Linkou podle mě patří mezi to nejlepší, co jsem na eFenix četl. A to nejsem motorkář. Áčko, nebo-li motorky nad 50ccm, je jediné razítko, které mi na řidičáku chybí…

Yarda

Olouvám se za chyby. …s Lindou… A nejspíše taky za mezery mezi slovy a ve slovech.

Qakin

Sakra, chce se mi řvát. Umíš!!!

Ferda

Nádhera !!!! Po motorce jsem vzdy touzil, ale dotahl jsem to jen na Jawu 350, pak prisli děti a pud sebezáchovy zavelel konči .

Harai

Zkusil jsem to přečíst celé, ale na mě jsou tvoje povídky dlouhé a rozvláčné. Neudržím u nich pozornost, byť jsou napsané bezesporu kvalitně.

Shock

Námět dobrý, povídka jako taková ano, ale je to na mě mooc dlouhé a trochu chaotické v přeskakování v ději, kdy jsem trochu v těch postavách plaval. Je to ale stejně teď už jenom na tobě, psát tyto velkopovídky, neboť já už na efenixu pomalu končím….

Jura1333

Uzasny obe povidky. Bylo by zajimave pokracovani, ale verim ze je to tezky. Jinak delka povidek me osobne plne vyhovuje, mam rad dlouhe pribehy. Za me velkej obdiv a hodne velke podekovani. Jen tak dal👍😉

Junior

Výborné pokračován. Doufám že budeš pokračovat jak jsme se o tom bavili a dozvíme se jaké byly pohnutky Evy se vrátit a jeho pohnutky se vrátit k Evě.

dedek.Jeff

Je zajímavé, že se nikdo nevyjádřil k audiosouboru v úvodu povídky. Vyhledal si to někdo a pustil? Je to dobrý nápad?

Junior

Jo to čtení je zajímavé, ale je to ploché bez emocí. Člověk to myslím načte líp. I když uznávám, že se ty text-to-speech softwary hodně zlepšily.

Laděk

… kéž bych jednou byla celá bílá, jak ta Jawa 250 … Sice jsem bílou neměl, jen „kejvu“ v originální barvě a k tomu se sajdou, ale dopadnul jsem podobně jako Pavel – motorka versus pražskej plešatej důchodce s brejlema jak popelníky ve starý rezavý šáde … Důchodce se akorát leknul, šáde vyvázla s promáčknutým plechem, ale mašina na zrušení a moje noha dolámaná na kaši, několik operací, doživotní následky v podobě nerezovýho implantátu a získanýho barometrickýho talentu (nad Biskajským zálivem se začnou honit mraky a já o tom vím dřív, než rosničkáři v ČHMÚ) … Akorát mě neměl kdo… Číst vice »

Gourmet

Já toto považuji za jednu z nejkrásnějších povídek, kterou jsem zde kdy četl. Trochu chápu Haraie a Shocka – jejich styl je jiný, výrazně přímočařejší. Ale jen proto by neměli snižovat tvůj krásný způsob psaní. Souhlasím s tím, že tady vyšla řada dlouhých a nudných povídek, poměrně nedávno skončil jeden extrémně nudný a nezajímavý seriál (nikoliv od dvou jmenovaných). Ale v tvém případě jde o něco úplně jiného! Opravdu moc se mi to líbilo a jsem rád, že jsem se dozvěděl něco o motorkářích. Narozdíl od aut a letadel je to oblast, o které nic nevím. A pozdrav “Hlavně kolama… Číst vice »

Gourmet

Až jednou budu mít více času, tak to zkusím. 😇

23
0
Would love your thoughts, please comment.x