Jak to také mohlo být s Popelkou 1.

Část první a tedy i úvodní

Královský kočár stál u remízku, strážní s halapartnami, naleštěnými helmami, drsně vysunutými bradami a tvrdým pohledem přešlapovali na cestě v pravidelných rozestupech, aby zabránili komukoliv se k smíšenému lesíku byť jen přiblížit. I korunované hlavy si potřebují občas odskočit, zvláště, když minulá zastávka byla v zájezdním hostinci U plné bečky.
Král pokropil jakýsi keřík a zálibně sledoval, jak si královna vyhrnula sukně a mocným proudem zkropila velké mraveniště. Nebylo divu, krčmář se vzácným hostům pochlubil nejen znamenitými sklepy, ale hlavně novou dodávkou polotmavého ležáku přímo z kapucínského kláštera.

„Má drahá, máte už čtvrtý korbel, budeme muset zase zastavovat u každého napajedla,“ poznamenal král škádlivě při pohledu na manželku blaženě srkající chladný nápoj z kameninového poháru.
Královna se koketně usmála: „Můj drahý, vždyť víte, že tmavé pivo je dobré na…“ významně vypnula hruď, aby králi předvedla obsah svojí dobře vyplněné šněrovačky.
Dobře věděla, že tomuto pohledu král jen těžko odolával. Možná je dobře, pomyslel si král, že jim Bůh daroval jenom jednoho potomka, takže si jeho choť zachovala nejen krásnou postavu, ale hlavně i chuť k častým radovánkám.

 Potomek… „Kde zase hrome je?“
Královna se rozhlédla a pokrčila půvabnými rameny.
„Preceptore!“
Tělnatý chlapík v pestrém oděvu s příjemným obličejem a chytrýma očima odtrhl rty od korbele.
„Kde je jeho výsost princ?“
Chlapík smutně pokýval hlavou. „Jeho výsosti, jeho výsost princ se spolu s družinou vytratil hned po moučníku.“
Král pleskl do stolu.  „Kam se zase vypařili? Já jsem v jeho věku…“
Královna mu škádlivě položila dlaň na ruku. „Vy jste v jeho věku… Vždyť víte.“
Král věděl. Jeho pověstným honům na mladá děvčata v okolí blízkém i vzdálenějším učinil přítrž až sňatek. Víceméně.
„Nebudeme na něj čekat,“ rozhodl, „za chvíli se zvedáme a pokračujeme.“

Vyšli z remízku, nasedli a průvod se dal opět do pohybu. Cesta byla špatná, kočár se kolébal a drncal. Královna si po vydatném obědě musela povolit šněrovačku o pěkných pár palců a ňadra se jí teď vlnila a nadskakovala.
„Podkozí! Nechrápej, chlape!“
Dobromyslný sloužící si protřel oči, protáhl ruce otvory v zadní stěně kočáru a poskytl královským vnadám žádoucí podporu.
Král si povzdechl. „Co vlastně dělá ten nás slavný vynálezce? Už dávno slíbil podstatně vylepšit amortizátory našeho kočáru.“
Královna se usmála. „Á, Leon Ardo, vždyť víte, chystá nějaké velké překvapení na ples, nemá čas.“
„Nemá čas, nemá čas,“ vrčel král, „to jsou pořád vynálezy, stroje podvodní i vzdušné, ale nic pořádně nefunguje. A co vlastně připravuje?“
„Má to být překvapení, ale dvorní dámy jsou poslední dobou zvláštně usměvavé a vláčné, jakoby…“
Zamyslela se, ano, jakoby je někdo pravidelně obšťastňoval. Zavrtěla hlavou. Vynálezce. I funkci královského podkozího musela vymyslet i prosadit sama. Jen výběrové řízení předala oblíbené dvorní dámě Hornuse, která kromě vnad obdobné velikosti vynikala i břitkým úsudkem.

Výběr byl jistě namáhavý, ale k večeru již mohla věrná Hornusa představit nadějného kandidáta. Královnu sice trochu zarazilo, že dáma měla rudé tváře a nápadně spěšně si rovnala živůtek a sukně. Navíc ukazovala mezi dlaněmi rozměr nějaké menší ryby. Chlapík byl vysoký, tvářil se ale klidně a dobromyslně. Královna ho přejela pohledem. Měl velké měkké dlaně, dlouhé ruce, velké uši, velký nos a nepochybně tedy i velký… smysl pro službu jeho veličenstvu. Jakmile jeho služeb využila poprvé, musela uznat, že Hornusa vybrala znamenitě.

„Podivný chlapík, ten Leon Ardo. Stojí nás majlant, ale nápady má skvělé, pokud nemá právě hlavu v oblacích,“ poznamenal král.
„Ano, už jen ty splachovací latríny, skvělý nápad, uvažte že jsme dříve…“
„Ani mi to nepřipomínejte, fuj. To byla legrace, když k nám přijel bratránek Ludvík.“
„Máte pravdu, tvrdil, že u nich ve Versailles takový nesmysl nikdy mít nebudou. A jak dopadl.“
„No právě, tak slavný král, a uklouzne po… Fuj.“

„Jaká je další zastávka, preceptore?“ přerušil král delší ticho vyplněné jen královniným roztomilým, nicméně jednoznačně škodolibým smíchem.
„Podle plánu bychom se měli zastavit ve statku u paní z Vlhké studánky.“
Král zasténal. Proč to té ženské slíbil? Asi doufal, že od ní pak bude mít pokoj, jenže místo toho byl doslova zasypán množstvím vděku, jitrnic a klobásek.
„Má drahá, je pravda, že paní z Vlhké studánky usouložila svého muže k smrti?“
Královna shovívavě zavrtěla hlavou: „Je sice také vdova, ale pletete si ji s Dorotou Máchalovou.“
„Á, pravda. Bude ale chtít určitě pozvat na ples.“
„Nejspíš, co naplat.“
Král mrkl na manželku a rozhodl se ji trochu poškádlit. Plácl se do čela. „Ples! Zapomněl jsem pozvat oba prince z Jižního království!“
Královna zklamaně vzdychla, ale král jí hned pohladil ruku. „To byl jen žert, Núbir i Sallám určitě přijedou, prý se na vás už moc těší.“
Královna políbila choti tvář: „Děkuji, můj drahý, i já jsem pozvala hraběnku Gerdu z Království ledových hor.“

Král se zasnil, představil si vysokou štíhlou plavovlasou Gerdu, jak si pomalu rozvazuje živůtek, osvobozuje svá krásná bělostná ňadra, kleká si před něj, jak jeho královský úd pomalu mizí mezi jejími krásnými urozenými rty… A rovněž nemohl zapomenout, jak oba ebenově černí princové minule domrdali jeho královskou choť až do stavu naprosté extáze. Snad se ples podobně vydaří i letos. Královna se pousmála, tušila, o čem nebo spíš o kom její veličenstvo sní. A to ještě neví, že má pro něj přichystané překvapení.

Podívejme se nyní na onen statek, kam míří královský průvod.
Je to statek pěkný, na každém kroku je vidět pečlivá a tvrdá ruka místní paní. Všechno by tu tak pěkně šlapalo, nebýt nešťastné nevlastní dcery. Teď například způsobila přesolení polévky. Kuchtík Žemlík na ní totiž tak zamilovaně civěl, že si přímo říkal o řádný pohlavek. A přitom leknutím do hrnce vyklopil celou slánku.
„Popelko, okamžitě zmiz z kuchyně,“ nakázala paní lomíc rukama.
Jmenovaná ještě stačila poslat kuchtíkovi vzdušný polibek, tušila, co je příčinou jeho ráno obvykle naškrobeného prostěradla. I dnes si při vytírání podlahy povolila tkaničku živůtku trochu více, vlastně mnohem více. Občas uvažovala, že by nesmělému mládenci nabídla i trošku víc než jen pohled, ale zatím jí bavilo chudáka jen provokovat.

Paní raději zašla za svou dcerou. Dora nebylo úplně zlé děvče, vlastně ani ošklivé, pokud si někdo potrpěl na trochu fortelnější postavu. Jenže zatím na nikoho takového nenarazila, takže byla poněkud zatrpklá. Krejčí se ji právě snažil obalit metry kvalitní látky, kterou včera dovezl z města šafář Vincek. Výsledek byl v nejlepším případě sporný.
„Takhle mě král nikdy nepozve na zásnubní ples,“ stěžovala si při pohledu do zrcadla.
„Pozve, neboj, a když nepadneš do oka přímo princovi, bude tam spousta jiných urozených pánů.“
Dora poněkud pookřála. Jenže pak se podívala oknem na dvůr. Nevlastní sestra se tam právě zvesela vítala s šafářem Vinckem. Bílé zoubky se leskly v umouněném obličeji, modré oči zářily, dlouhé, pravda, poněkud umaštěné vlnité vlasy splývaly po útlých zádech, hezká ňadra se rýsovala v živůtku. Šafář jí dokonce dal nějaký dáreček, no, to se na podívejme. Zlostně stiskla rty.

Popelka se krokem volným vracela do své podkrovní komůrky. Vrtěla pěkně zadečkem, věděla, že ji Vincek určitě ještě očumuje. V kapse nahmátla jeho dáreček, tři oříšky. Byl na ni hodný, pravda, občas až trochu moc. Moc se nepředal, šantala jeden, říkala si. Prohlížela si ony tři pochybné plody.
I zachtělo se jí jeden upustit na zem. Ořech praskl, uvnitř však místo chutného jádra spatřila kousek jakési látky. Užasle za růžek zatahala. Za chvíli už byla na posteli rozložena kompletní myslivecká uniforma včetně apartního kloboučku, naleštěných holínek a knírku. Doufala jen, že to nebude muset cpát zpět do skořápky.

Popelka bylo děvče nejen hezké, ale i praktické. Usoudila, že by bylo škoda oblek nevyzkoušet. Za chvíli se už v místnůstce nakrucoval pohledný mysliveček. Pečlivě si nalepila naježený knírek. Dokonalé. Za chvíli už pelášila na koníkovi … kam ji jeho nohy nesly.

Koníkovy nohy mířily rovnou k mlýnu. Mlynářův vůz byl pryč, zato před mlýnicí spatřila přivázané tři krásné koně. Zvědavě poslouchala za pootevřenými dveřmi, jeden hlas patřil bezpochyby mlynářově hezké dceři Stázičce, další tři nejspíš nějakým urozeným pánům. Jeden z nich právě hovořil.
„Děvče, máme tu důležitý spor a jen ty nás můžeš rozsoudit.“
„Čeho se týká onen spor?“
„To je správná otázka. Jde o to, kdo z nás je lepší lízal. Vítěz obdrží tento hodnotný dárek.“
Mluvčí pravděpodobně vyjmul cosi z kapsy, protože uslyšela trojí obdivná vydechnutí, dvě mužská a jedno dívčí.
„Ne, to je pro vítěze, ale pro tebe…“
Popelka uslyšela typický cinkot mincí. Neodolala a vklouzla tichounce dovnitř. Skryla se za pytli mouky a škvírkou obhlédla scénu.

Rusovlasá Stázi seděla na pytlích a potěžkávala váček. Mincí. U ní stáli tři vyšňoření mladíci.
„A proč jste si vybrali právě mě?“
„Jsi nejhezčí děvče a jistě máš s touto činností nejlepší zkušenosti,“ lichotil jí hlavní mladík.
Stázi se začervenala a zahihňala. Nenechala se už přemlouvat, uvelebila se, vyhrnula sukni a roztáhla krásná štíhlá stehna.
„První“, „druhý“, „třetí“ honem vykřikli mladíci.
„Janku jsi první.“
Janek se snažil, ale bral to moc zhurta, možná byl až příliš vzrušen krásnou jemnými rusými chloupky porostlou mušličkou.
„Vzdej to. Vítku!“
I Vítek dělal, co mohl, to musela Popelka přiznat. Ale jeho snahy pozbývaly nutné rafinovanosti.
„Zmiz, teď já.“
Hlavní mladík odhodil švihácký baret a zabořil tvář do dívčího klína. Prolízl štěrbinku a kmital špičkou jazyka na poštěváčku.

Popelka zavrtěla hlavou, kdepak, moc brzy, děvče ještě nebylo pořádně vzrušené. Ale nebylo to úplně marné. S trochou úsilí a dívčiny spolupráce by se to mohlo podařit. V tu chvíli jí vlétla osina do nosu. Měla dvě možnosti, zvolila tu třetí. Hrdě vykročila zpoza pytlů.
„Mohu to také zkusit?“
Všichni tři se ohlédli, vlastně čtyři.

Hlavní mladík ji pochybovačně přejížděl pohledem.
„Co jsi zač?“
„Myslivec.“
„A co tady děláš?“
„Původně nic, ale už se nemohu dívat na vaši neschopnost.“
„Cože, chceš nám radit?“
„Pche, i malá holka u nás dokáže lízat lépe.“
Janek poznamenal: „Výsosti, pohleďte na ten číčolecht pod jeho nosem, má neoprávněnou výhodu.“
Výsosti… Takže ten hlavní mladík byl princ. Vida. To si myslela, že umí lízat líp.
„Bojíte se porážky,“ pokrčila klidně rameny.
„Stázi, máš konečné slovo.“
Děvče zavrtělo boky.
„Přestaňte se hádat a konečně něco dělejte.“ To bylo slovo dívky.

Popelka hrdým pohledem přejela tři urozence, nakadeřila si knír a dala se do díla.
Mládenci museli hned od prvního okamžiku uznat, že pozorují práci skutečného mistra. Špička jazyku kmitala tu zde, hned onde, mysliveček neodvracel štítivě jazyk ani před lákavou zadní dírkou, které věnoval důkladnou péči. Prolízával štěrbinku, teprve, když uslyšel dívčiny vzdechy, pokračoval dál.
S potěšením spatřil, jak si Stázka prsty obnažila střapeček. Ale pořád nespěchal, kroužil jazykem kolem. Pak vzal ale celou mušličku do úst, knír na poštěváčku.
„Jsem to říkal,“ šťouchl Janek znechuceně do Vítka, ale nikdo ho neposlouchal.
Stázka měla oči v sloup a křečovité pohyby boků věštily brzký konec. Mysliveček ji ale ještě dokázal chvilku pohoupat na vlně, než to s ní skončil.
Ležela na zádech, ruce pod hlavou, rusé vlasy rozcuchané, v obličeji výraz naprosté blaženosti. Decentně jí shrnul sukni a spokojeně se otočil.

Princ vyjmul z kapsy zlatý šperk.
„Nemá smysl pochybovat, jsi vítěz.“
Vložil Popelce do dlaně cenu pro vítěze. Byla to filigránská práce, něžný kosočtverec protínal napružený jazyk. Místo poděkování přikývla, nenápadně zamávala Stázce, která na ni vrhala zamilované pohledy, a elegantně vyklidila pole.
Než se mladíci i dívka vzpamatovali, byla pryč. Na dálku děkovala přátelským děvečkám Doně a Luně.
Občas je dívkám v noci smutno, Doňa a Luna ji zasvětili do tajů něžné dívčí lásky, poučili o technikách a rafinádách, veškerou získanou teorii navíc mohla bohatě ověřit praxí, jak sama na sobě, tak na dívkách. Bylo to krásné, když se Doňa s Lunou milovaly, dívala se na ně, sama se hladila…
Rychle sehnula hlavu, málem ji větev shodila z koníka.

Na statku si myslivečka nikdo nevšiml, uprostřed dvora stál krásný kočár s královským erbem. Jenom proklouzla do své komůrky, převlékla se, schovala uniformu a seběhla dolů. Mrkla oknem do síně, ušklíbla se.
Paní se klaněla až k zemi a obsluhovala převzácné hosty.
„Milosti, zdálo se mi, že jste nás pozvali na váš ples, bylo by to pro nás velkou ctí.“
Král a královna se na sebe podívali a pokrčili rameny. Už by byli rádi doma v peřinách, trošku si zadováděli a pak se konečně vyspali.
„Budeme poctěni Vaší přítomností na plese,“ řekl nakonec král unaveně.
Paní se mohla blahem uděkovat.
Popelka se hihňala, ucítila na zadečku čísi dlaň. Už už se chtěla ohnat, ale byl to jen kuchtík Žemlík.
„Pro… pro… promiň, tys ji měla tak pěkně vystrčenou…“
Políbila ho na čelo.
„O jakém plese mluví?“
„Ty to nevíš? Král pořádá tradiční zásnubní swingers ples, sjedou se hosté z blízka i daleka.“

Hmm… tam se tak dostat. Žemlík náhle ukázal k bráně. „Podívej, Popelko!“
Přijížděli tři jezdci, okamžitě je poznala. Musela se smát sama pro sebe. Na ten ples musí proklouznout. Doňa s Lunou vyprávěly neuvěřitelné historky, co všechno se na královských plesech děje, těžko říct, co z toho byla pravda. Vždycky je to ale vzrušilo tak, že se musely pomilovat.

Pozdě večer si Dora hověla ve vyhřáté posteli, zachumlána pod péřovou přikrývkou. Vyhrnula si košili a lehounce si hladila neuspokojenou kundičku. Odpoledne ji při pohledu na Popelku a Vincka něco napadlo, takový pěkný obraz. Jak to jen bylo…

Vincek stojí opřen o žebřiňák, kalhoty u kolen, Popelka před ním klečí na zahnojené podlaze, rozvazuje mu kalhoty a stahuje ke kolenům. Šafařův klacek se doslova vymrští proti jejímu vylekanému umouněnému obličejíčku. Je to pořádný ohon, tvrdý, žilnatý, pod ním se houpá šourek s nalitými kulkami. „Za ten dárek se mi musíš revanšovat,“ zachrčí muž. Dívka ho začne olizovat…

Prst projížděl vlhnoucí žlábeček, Dora zpomalila, takhle by se daleko nedostala.

Popelka drží Vinckův ocas a kmitá jazykem na uzdičce. Konečně si ho zasune mezi rty. Taktak to zvládne. Šafář chytí Popelku za vlasy a zvolna jí šuká do pusy, dívka se lehce dusí. Prosebně se na muže podívá. Vyplivne ocas, lehne si na břicho do žebřiňáku, roztáhne nohy.

Dora přidala druhý prst, oba hladce projížděly vlhkou vzrušenou pičkou. Druhou rukou si hladila bradavku.

Vincek Popelce vyhrne sukni, zálibně se dívá na zadek pod košilí. Zajede dlaní pod ní, hladí dívku mezi nohama. Pak jí vyhrne i košili. Dívka vystrčí prdelku. I ta je trochu ušmudlaná Muž jí labužnicky popleská, na nějaké rafinovanosti ale nemá chuť. Plivne si na prsty a projíždí jemně zarostlou kundičku. Pak k ní nasadí svůj obrovský rudý žalud. Škvírka se pomalu rozevírá, Popelka se prohýbá v zádech a křičí…

„Ááááááaaaach.“ I Dora se prohnula, prsty ještě chvilku kmitaly na vzrušeném poštěváčku. Oddechla si. Přece jen ta zatracená Popelka k něčemu je. Hmmm… A k Vinckovi by se mohl přidat i ten kuchtík, Žemlík se myslím jmenuje. Jo, to bude ono. Zítra to vymyslí a večer si zase zaleze do postele…

Snad ale bude mít na plese trochu štěstí a bude sama tato potěšení činit nějakému hraběti nebo alespoň markýzovi s pěkně naditým váčkem. Ale samozřejmě až po řádné svatbě.

***

Preceptor seděl za stolem a nevěděl, kde mu hlava stojí. Měl na starost organizaci plesu, což samo o sobě byla věc nelehká, ba přímo složitá. Navíc mu král až příliš často připomínal, že výchova prince povážlivě zaostává. A k tomu ještě ten vynálezce. Leon Ardo, teď právě přicházel, na sobě jakýsi šedý kaftan, dlouhé vlasy, na nose podivná sklíčka. A spolu s ním dvorní dáma Lubava. Zavřel za sebou dveře.

„Mám tady první vynález pro ples,“ prohlásil hrdě s otravným cizím přízvukem.
Postavil na stůl cosi podobného hodinám, ale jen s jednou ručičkou a stupnicí od nula do 100.
„Co to má být?“ rozhodil Preceptor nechápavě rukama.
Ardo se shovívavě usmál, pohladil rameno dvorní dámy.

Pěkná tmavovláska si začala pomalu rozepínat plášť. Ručička se pohnula. Preceptor cítil, že nejen ručička. Nebylo divu, po paní Lubavě rád pokukoval. Na víc si nikdy netroufl.
Odhodila plášť, pod ním měla jen košilku a šněrovačku. Ručička byla přibližně ve třetině. Začala si pomalu hrát se šňůrkou na šněrovačce, rozvázala ji. Ručička (a nejen ona) byla už téměř ve svislé poloze. Preceptor by nikdy nevěřil, jak dlouho může trval povolení šněrovačky, připadalo mu to přinejmenším jako věčnost. Konečně byla dole. Lubava si rozverně rozvázala tkalounek u krku, pomalinku si stahovala tenkou látku z půvabných ramen, objevil se kousek krásných oblých ňader, skoro už i…

„To by jako demonstrace stačilo,“ prohlásil Ardo škodolibě hledě na zírajícího preceptora. “Říkám přístroji schuckometr a měří šukéznost příslušné dámy,“ pohladil Lubavě zadeček. „Odpadá tím spousta problémů.“
„Ale…“
Paní na sedícího muže mrkla a lehce mu zamávala. Preceptorovu schuckometru přestala stačit stupnice.

Preceptor se převaloval na loži. Ardův vynález mu nešel z hlavy. Byl dlouholetým a oblíbeným porotcem ve všemožných soutěžích ženské krásy. Byla to jeho velká radost. Vlastně moc jiných neměl, jak si smutně uvědomil. Teď by ho měl nahradit nějaký přístroj. Konečně usnul.
Uslyšel tiché klapnutí kliky, v šeru zahlédl ženskou siluetu, odhodila plášť a sedla si k němu na postel.

„Paní Lubavo, co tady děláte?“
„Bylo mi vás dnes tak líto, přišla jsem za vámi…“
„Ale…“
„Pššt,“ políbila ho na čelo. „Nechtěl byste mě ohodnotit sám, víte, jestli se přístroj nemýlí?“
Usmívala se, hrála si s tkaničkou košile. Nic jiného na sobě zcela očividně neměla.
„To je sen?“
„Kdo ví? A jaký je v tom rozdíl?“

Preceptor usoudil, že to je dobrá odpověď. Posadil se, paní si k němu klekla, pohladila mu tvář. Zvedla mu dlaň a přiložila si jí na ňadro. Vzdychnul. Zase si začala významně pohrávat se šňůrkou. Neodolal, pomalinku ji rozvázal. Začala si stahovat košilku z ramen.
„Počkejte prosím, já sám,“ hladil líbezné bochánky, ještě přes tenkou látku, cítil její tvrdé bradavky.
Nechal košilku sklouznout dolů k pasu, halily ji už jen vlasy. Sehnula se k němu, znovu ho políbila.

„Hmm, copak ukazuje váš přístroj?“ Sáhla mu mezi nohy. „To vypadá na plný počet.“
Preceptor se zarazil. „Paní, nejsem… no, nemám postavu vpravdě rytířskou.“
Políbila ho.
„Jste správný chlap, nesnáším ty trasořitky s hubenýma nohama.“
Odhodila přikrývku, svlékla si košili. Klekla si nad muže, chvíli se vrtěla, vzdychla. Preceptorův ptáček si našel teplounké hnízdečko. Držel jí pohupující se ňadra, snažil se myslet na všechno možné, i na Leona Arda, ale konec byl rychlý. Paní Lubava zrychlila pohyb, aby muži zvýšila rozkoš. Utřela se vlastní košilí, lehla si vedle něj.
Hladil jí dlaní klín, její tělo se chvělo, za chvilku stiskla dlaň stehny. Vydýchala se. Oblékla si jen plášť, košili strčila do kapsy. Políbila preceptora na čelo.

„Mám jednu prosbu.“
Preceptor jen přikývl.
„Prosím, zkuste přesvědčit krále, aby ten přístroj nepoužíval. Ne všechny dívky budou stejně hezké a byla by škoda, kdyby byly hned i smutné.“
„Jste moudrá žena, i když se mi asi jen zdáte.“
Znovu ho políbila a odešla.
Preceptor usnul s blaženým úsměvem.

 Ráno na svůj slib ale nezapomněl. Raději promluvil s královnou. Odpoledne se jistě jen nešťastnou náhodou přístroj ocitl na dně zámeckého rybníka. I přesto se ručička kupodivu stále pohybovala, když kolem proplula nějaká obzvláště atraktivní ryba.
V noci za receptorem opět přišla paní Lubava, těžko říci, zda jen ve snu nebo i osobně. Její díky trvaly ale tentokrát déle.

Král s chotí si večer prohlíželi seznamy hostů. Činili tak v pohodlí prachových peřin. Královna si navíc potřebovala krále udobřit, vynálezce si mu trpce stěžoval na nevděk, vyhrožoval, že odejde do sousedního království.
„Pamatujete na paní z Panímandy? Byla tady minule, s dvojčaty.“
Král se zasmál.
„Ano, paní byla pěkná, ale dcerky poněkud nedomrlé, na to, že jim bylo už skoro devatenáct. Odmítaly to ze začátku dělat i pusou.“
Královna přkývla.
„Ale pak… Navíc letos jim už bude víc, a paní… Pamatujete, jak ležela na lavici a střídali se na ní rytíři z Kozince a z Lesíku?“
„Ano, jednoho měla vždycky v puse a druhý jí to dělal. To byla krása. Můj nebohý otec měl s těmi plesy pravdu. Dříve člověk nikdy nevěděl, jakého zajíce si z pytle vytáhne. A po svatbě bylo pozdě.“
„A je to větší zábava.“

Královna si povolila tkaničku u košile. Choť si zálibně prohlížel její bílé polokoule. Rozvázal jí košili a mazlil se ňadry.
Královna pokračovala: „Vždycky, když do ní pán z Lesíka vrazil ocas, chtěla zaječet, ale když otevřela pusu, měla pána z Kozince v tu ránu až v krku.“
„Úplně celého,“ dodal král. „Pleskal jí přes prsa, občas ji za ně tahal…“
„Au, opatrně, zatím… Pánovi z Lesíka tekly její sliny po nohách až do parádních škorní.“
„A pak se zase prohodili, paní si na chvilku vydechla, otočila se zase na záda, držela si kolena. Přišly k ní i obě dcerky, jedna roztáhla paní kundičku, škvíra se otevřela a pán z Lesíka neváhal a strčil jí tam vztyčený ocas.“

Královna nemohla navázat, protože měla v ústech manželův úd. Ne tak hluboko, jako paní z Panímandy, ale i tak klacek utěšeně bytněl.
Král hladil manželce zadeček a pokračoval: „Paní zaklonila hlavu a pán z Kozince jí začal šukat do pusy, i jemu se podařilo strčit jí do pusy celý klacek. Druhá dcera paní hladila vlnící se prsa.“
Královna usoudila, že je už choťův úd zcela použitelný a pomalu na něj nasedla.
„Áááááh…  První dcerka sledovala s planoucíma očima žilnatý klacek pána z Lesíka, který zajížděl do matčiny naběhlé škvíry. Rytíř vytáhl ocas a nastavil ho dceři k puse. Ta se na něj s odporem podívala, ale nakonec ho olízla. Pak si to chvíli nechala dělat do pusy, ale rytíř jí jen popleskal tváře a zase začal šukat matku. Óóóch.“
Královna vzdychla, protože choť do ní zajel až po koule.

Chvíli ji šukal, pak ale zase zpomalil.
„Pán z Kozince zasunul celý ocas paní do pusy, chytil ji za bradavky a natáhl jí prsa, paní se prohnula v zádech. Už můžete, joooo… Druhá dcerka si stáhla košilku, klekla se nad matku a nabídla rytíři svoje malá ňadra. Ten je hned začal hníst a tahat, šukal přitom paní do pusy.“
Královna se svezla na bok, choť ji chytil za prso a opět zasunul tuhý úd do pelíšku.
„Rytíř z Lesíku už skoro byl, vytáhl klacek, strčil ho první dcerce do pusy, chytil jí za vlasy a vypustil jí sémě do úst. Jen o chvilku později totéž udělal rytíř z Kozince druhé. Paní rozevřela rty a dcery jí jedna po druhé vyplivly semeno do pusy, paní všechno spolykala.“
„A pak vzali rytíři nohy na ramena a lízali a lízali, děvčata sténala blahem…“
Královna se otočila na kolena, manžel ji začal šukat, prsty jí dráždil ňadra, ženiny steny ho ještě více vzrušovaly. Ještě párkrát přirazil a naplnil královně mušličku.

 „Ten konec si tedy pamatuji jinak. Mimochodem, nezapomněli jsme paní Panímandy pozvat, i s dcerkami?“
Královna se slastně protáhla.
„Ano, bylo to jinak, ale takto by to bylo mnohem lepší. A pozváni jsou i rytíři s Lesíku a Kozince. A pokud se nepletu, měli by přijet i se svými nejstaršími syny.“
Král i královna se na sebe významně podívali.

Konečně tady byl den plesu, preceptor by jindy nervózně pobíhal, pokřikoval, kontroloval, organizoval, ale tentokrát byl klidný, usměvavý, jen si procházel pergamen s poznámkami a odškrtával vše, co bylo hotovo.
Příčina byla jednoduchá, po jeho boku byla paní Lubava, která slíbila se vším pomoci, zajistila květinovou výzdobu, tanečníky, hudbu, prostě se stala jeho pravou rukou. Což, jak si preceptor říkal, bylo občas až nečekaně doslovné. Jen z jedné věci měl starost, v jeho poznámkách se nazývala „půlnoční překvapení vynálezce Leona Arda“. Zavrtěl nešťastně hlavou.

Večer se blížil, preceptor už stál vyšňořený u dveří do sálu, paní Lubava přicházela.
Mohl na ní oči nechat, tmavé vlasy měla sepnuté krásnou čelenkou, modré šaty s velkým dekoltem dokonale ladily s pomněnkovýma očima. Sloužící byli připraveni, stoly v přísálích se prohýbaly lahůdkami, hudba na balkóně tiše hrála, panstvo se procházelo, dokonce i král i královna již usedli na slavnostních místech, otráveně se tvářící princ se chtěl se svou družinou usadit o kousek dál, ale král mu ukázal na volné křeslo vedle něj.
„Musí to být?“
„Samozřejmě, je to tvůj ples, nezapomínej na to. Ne, abys někam zmizel s přáteli. A víš, co bude v deset hodin.“
Princ věděl, v deset hodin by měly odvážné dívky odhodit šatičky a zábava by se měla stát poněkud méně formálnější. Kupodivu ani to na něj nezapůsobilo. Tedy alespoň tak se tvářil.

Přicházeli první hosté, pyšná paní v černém přiváděla nesměle se tvářící světlovlasou dívku. Preceptor si nejdříve pro všechny případy zkontroloval věk ve výpisu z matriky, nechtěl mít nepříjemnosti. Předpis je předpis.
Paní Lubava si poté odškrtla hosty v seznamu, předala dcerce malý dáreček a spolu s preceptorem je pak uvedla do sálu.
„Paní ze Sedmikozí s dcerou Kunhutou!“

Paní i s dceruškou hrdě přikráčely před trůn a hluboce se poklonily. Málem jim přitom vypadly přednosti ze šněrovaček. Král ucítil příjemné zašimrání, ale královna do něj šťouchla loktem.
„Výsosti, to jsou teprve první.“
Král se vzpamatoval a přátelsky pokynul první dvojici. Mrkl na synka. Ale kdepak, ten se tvářil, jako by před nimi stál otravný správce severní provincie se žádostí o úpravu výběru daní.

Další byla vysoká hubená tmavovlasá dáma, přes rameno jí nakukovala hnědovlasá dívka s veselým kulatým obličejem. Předložily výpis z matriky. První nepříjemnosti, říkal si preceptor, když data ověřoval v tlustopise na stole.
„Paní, je mi líto, budete muset s dcerou odejít před desátou. Tedy, vy můžete zůstat, ale dcera ne,“ zamotal se do vysvětlování.
„Pročpak? Dceři bude osmnáct příští týden!“
„Je mi líto, královské příkazy hovoří jasně. Až od osmnácti let,“ pokrčil preceptor smutně rameny.
„Můžete mi to vysvětlit?“
„Ano, zde náš kronikář Dalimil zhotovuje podrobný zápis ze všeho, co se na plese uděje. A podle výnosu jeho výsosti není možné, aby psal o mladých dívkách.“
Preceptor ukázal na stupínek, kde bratr Dalimil hbitě proháněl svůj brk hledě na roztomilý zadeček slečny Kunhuty ze Sedmikozí.
„A nemůžete s tím něco udělat?“ ozvala se poprvé dívka a významně na preceptora mrkla. Ten ale jen omluvně rozhodil rukama.
„Jestli je to tak, odejdeme hned,“ rozhodla halasně matka. „Pojď, jdeme!“
„Dámy, mohu vás vyprovodit?“ ozval se nečekaně urostlý rytíř doposud klidně postávající pod portrétem královy nevlastní tety a flegmaticky okusující kuřecí stehno.

Obě po něm přejely pohledem, matka zkoumavě, dcera dychtivě.
Rytíř odhodil stehno a uklonil se. „Rytíř Hnojen z Kokotína, k vašim službám krásné dámy.“
Galantně nabídl ženám rámě a odešel s nimi ven. Nešli daleko, odbočili do první volné komnaty. Za chvíli bylo slyšet chrastění odhazovaného brnění.
Preceptor s paní Lubenou jenom pokrčili rameny a usmáli se na sebe. Paní Lubava si významně přejela rty jazykem.

Ale teď nebyl čas na radovánky, hosté stále přicházeli, klaněli se, královský král jim stále blahosklonně kynul, princ se stále tvářil stále otráveně. Všechno šlo jak po másle.

Čas prvního tance. Preceptor se usmál na paní Lubavu, ta na něj. Věděla, že je tohle je jeho zamilovaná chvíle. Podala mu slavnostní hůl, trošku mu urovnala límec. Všimla si, že na ni královna přátelsky mrkla.

Preceptor třikrát udeřil holí o podlahu a předstoupil před trůn. Uklonil se.
„Jeho výsosti, dovolte mi zahájit ples.“
„Nechť ples začne, preceptore!“
Preceptor pomalu prošel mezi vyšňořenými urozenými hosty. Ustupovali a řadili se proti sobě, dámy blíže balkónu s orchestrem, páni proti nim.
Došel až na konec sálu. Slavnostně se rozhlédl, opět udeřil třikrát holí.
„Hudbo, hrej!“
Dirigent se uklonil a mávl dlaní. Kapela spustila první menuet. Ale ještě se netančilo. Všichni se dívali ke trůnu.
Král povstal, uklonil se královně.
„Smím prosit, má drahá.“
Královna se usmála, lehce pokynula hlavou.

Princ sám podlehl kouzlu okamžiku a zasnil se. Kdyby tak tady byla nějaká nádherná tajemná dívka, pomalu by k ní přišel, uklonila by se mu… Samozřejmě, dvorské způsoby je nutné dodržovat.
A pak by mu pomalu rozvázala kalhoty, klekla si…
Zatřásl hlavou, obraz krásné klečící dívky se rozplynul a místo toho ho provrtávaly oči jeho rodičů. Vztekle. Ach ano, zase to všem pokazil. Jak jinak.

Preceptor se snažil rychle zachránit situaci. Honem mávnul na prince, znovu udeřil holí. „Jeho a její veličenstvo a jeho výsost princ. Jeho výsost princ si sám zvolí dívku pro první tanec!“
Princ se konečně vzpamatoval. Navíc měl dojem, že by brzy ucítil preceptorovu hůl na svých zádech. To už tady taky bylo, ale raději o tom nemluvili.
Pomalu kráčeli řadou uklánějících se hostů k zářícímu preceptorovi. Král šťouchl do prince loktem.
„Honem, nemehlo, všichni čekají.“

Princ se zamyslel, neodolal. Stáhl si zlatý prsten a zvedl ho.
„S dívkou, která mi prsten přinese, budu tančit první tanec.“
Pak hodil prsten před dívky.

Preceptor užasle hleděl, jak lesklý kousek drahého kovu opisuje matematicky přesně popsatelnou křivku a pomalu klesá k zemi, to už se po něm vrhaly první krasavice.
To, co nastalo za několik okamžiků, by si nejraději vymazal z paměti. Nebo naopak. Asi nebyl sám. Pero kronikáře Dalimila téměř hořelo.

Mládeži nepřístupná část plesu právě začíná. Ale je třeba znovu prověřit věk účastníků, aby Dalimilův brk nepopisoval věci královským výnosům odporující. To zabere jistý čas. Pokračujeme tedy příště.