Jak to také mohlo být s Popelkou 2.

Část druhá a rovnou i závěrečná.

Naše vyprávění Popelčina příběhu pokračuje. Minule jsme skončili… Kde vlastně, přesně v okamžiku… Kdy to jen bylo… Podíváme se do Dalimilovy kroniky. Ano. Je to jasné.

Princ se zamyslel, neodolal. Stáhl si zlatý prsten a zvedl ho. „S dívkou, která mi prsten přinese, budu tančit první tanec.“ Pak hodil prsten před dívky.

Preceptor užasle hleděl, jak lesklý kousek drahého kovu opisuje matematicky přesně popsatelnou křivku a pomalu klesá k zemi, to už se po něm vrhaly první krasavice. To, co nastalo za několik okamžiků, by si nejraději vymazal z paměti. Nebo naopak. Asi nebyl sám. Pero kronikáře Dalimila téměř hořelo.

Král a královna na sebe vzrušeně pohlédli. Možná je přeci jen jejich synek k něčemu. Ale měl s tím počkat až na desátou hodinu. Komtesa Isabella von Schweinitz měla už už prsten ve svých bělostných ručkách, když ji něžné prstíky komtesy Barbary von Langschwanz popadly za vlasy a stáhly stranou. Oba rody byly na kordy už dlouhé generace, vlastně teprve na meče nebo spíše naštěstí většinou jen na dřevce. Slečna Isabella se rozezleně otočila, zapřela svou dlaň o rozkošnou bradičku slečny Barbary. Ta pustila vrkoče a snažila se ji kousnout. To byla chyba. Soupeřka druhou dlaní zajela za živůtek své sokyně a trhla. Ozval se typický zvuk praskající látky. Slečna Isabella se usmála, což byla další chyba. Nestačila odrazit paži komtesy Barbary, která v poslední chvíli zachytila prsty šaty a roztrhla je až do pasu.

Král a královna se významně zahleděli na preceptora. Ten jen smutně zavrtěl hlavou, poodešel k hodinám a posunul jejich ručičky na desátou hodinu. Pak vyvedl ze sálu za uši peroucí se slečny Sultánu a Týrlu z Ratibořic. Matriky nelžou. Na některé věci měly ještě dost času. Vzhledem k tomu, že se s nimi zároveň vytratili i starší synové rytířů z Lesíku a Kozince, následovaly jistě zajímavé události. Ale o nich kronikář Dalimil psát nesměl.

Preceptor si oddechl, přejel očima parket, teď tedy spíše bojiště. Jenže nakonec se jeho oči setkaly s jinýma, barvy letní oblohy. A ty byly jednoznačně vzrušené. Vzal majitelku očí za ruku a zmizeli ze sálu. Těžko říct, zda udělali dobře. Když si mnohem později spolu v posteli pročítali pozoruhodně přesné zápisy kronikáře Dalimila, možná zalitovali, že nezůstali déle.

Slečně Isabelle se v kleče povedlo zkroutit ručku slečny Barbary za záda. Obě už byly do pasu nahé, ňadra se jim dmula vzrušením ze souboje. Isabella neodolala a chytila soupeřčin prs do dlaně. Barbara tápala volnou rukou, jistě jen shodou okolností našla rivalčin klín. Jenže… Isabellina dlaň už ňadro nemačkala a prsty netahaly za bradavku, kupodivu ho jen jemně a velmi dráždivě hladily. Barbara se zachvěla, ale postřehla okamžik soupeřčiny nepozornosti. Uvolnila si ruku, obrátila se. Chvíli na sebe udýchaně a vzrušeně hleděly, oči jim zářily. „Jdeme na to?“ „Ale žádné tahání za vlasy.“ „Souhlasím, to je nerytířské. Tři, dva, jedna…“

Vzápětí se obě dívky válely po podlaze ve snaze nasadit soupeřce páku či jiný rafinovaný hmat. „Auuu, netahej mě za prsa…“ „Jaú, kousat do bradavky se taky nesmí.“ „A tohle se může?“ „Určitě nemůže, ale opovaž se přestat. Počkej, svléknu ti sukni.“ „Óóooh. Klidně ji rozervi.“ „Tys mi ty sukni úplně roztrhla, mrcho, to si vypiješ, vlastně… vylížeš.“ „Hmmm… Nějak takhle?“ „Úúúúh…“

Jiné dívky se ale nezachovaly tak rytířsky a zcela plebejsky se pustily do sebe. Zvuk praskajících švů, vzdechů, občasných vzlyků i výskání málem přehlušil i kapelu.

Král i královna obhlédli situaci, mrkli na sebe. Ke královně hrdě přikráčeli dva urostlí princové z Jižního království. „Núbir, k vašim službám, výsosti.“ „Sallám, k vašim službám, výsosti.“ Královna kývla hlavou a vděčně pohlédla na krále. Pak mávla dlaní. Odkudsi se objevily dvě nádherné světlovlasé ženy, s kouzelným úsměvem se lehce uklonily. „Můj králi, dovolila jsem si s hraběnkou Gerdou pozvat i její sestřenku Astrid.“

Králi se rozzářily oči, dvorně se uklonil a políbil urozeným dámám ručku, jak káže etiketa. Pak se všichni odebrali do královské ložnice. To, co se zde dělo, už nepopisuje etiketa, ale zcela jiné knihy, které byly pečlivě vyrovnané v polici u královského lože.

Princ se rozhlédl, sebral ze země svůj prsten a opět si ho nasadit na prst. Pak se usadil znovu vedle trůnu, zcela spokojen sám se sebou.

Rodiče obou divoženek hrdě sledovali lítý boj. Hrabě von Schweinitz se významně a pohrdavě díval na hraběnku von Langschwanz, její manžel opovržlivě přejížděl pohledem hraběnku von Schweinitz. Drželi své urozené nosy tak nahoru, že jim zcela unikla zásadní změna charakteru souboje obou dívek. Teprve povědomé smyslné vzdechy je vrátily do reality. Dívky ležely obráceně na sobě a jako zbraň zvolily jen svoje jazyky. Stav byl zatím nerozhodný.

Hraběnky na sebe pohlédly. „Kdo tu vaši cuchtu učil lízat? Hrůza, a naše dcerka jí to dělá tak hezky.“ „Hezky říkáte? Vaše flundra neumí vůbec nic. Že, můj drahý?“ Drahý nafoukaně přisvědčil a přezíravě se podíval na soka. „Nejen, že vaše dcera mizerně líže, ale moje žena má i mnohem hezčí prsa.“ „Cože? To odvoláte!“ „Pche. A kdo nás rozsoudí.“

Hraběnky si navzájem nadutě ohodnotily vnady a začaly si pomalu rozvazovat šněrovačky. Pomalu. Stáhly si košile z ramen. Ještě pomaleji. Hraběnka von Schweinitz by asi co do objemu zvítězila, ale pevnost a tvar byly zase na straně hraběnky von Langschwantz. Hrabata na sebe pohlédla a pokrčila rameny. „Navrhuji test pohmatem, hrabě.“ „Pro tentokrát souhlasím, hrabě.“

Hraběnky byly samé „Óóó“ a „Úúúú“, ale tváře jim planuly červení. Manželé test pohmatem pojali důkladně a svědomitě, jak se ostatně slušelo. Tu hnětli prsa své ženě, tu zase sokově, prsty zkoušeli velikost i citlivost bradavek, dlaněmi pevnost a objem. „Bohužel, zdá se, že ani tento test nerozhodl. Co zbývá? Má drahá, máte nějaký návrh?“ Drahá se podívala na svou soupeřku. Obě oddychovaly, na rozdíl od dcerušek ale ne zápasem. Poklekly před urozenými manžely a rozvázaly jim nohavice. Hraběnka von Langschwanz chtěla soupeřce pyšně předvést hrdě se tyčící mužskou zbraň svého chotě, jenže ta už prstíky dovedně masírovala neméně impozantní chloubu hraběte von Schweinitz. I muži si po očku poměřovali velikost svých beranidel, ale ani to nerozhodlo.

Ženy na sebe povýšeně mrkly a prohodily se. Kupodivu ani teď se nemohly rozhodnout. „Pchá, takový ptáček. Hravě si ho dám celý do pusy. To se vám nikdy nemůže podařit.“ „Cože? S tímhle zakrslíkem? Vy budete někde v polovině a ve mně už bude dávno celý.“

Dámy se nadechly a přikročily k náročné zkoušce. Hrabata na sebe opět pohlédla. Ale kupodivu v jejich pohledech už nebylo nepřátelství. Von Schweinitz by později dokonce přísahal, že na něj von Langschwanz rozverně mrkl.

Ženy brzy poznaly, že svoje dovednosti zcela přecenily. Byly asi v polovině, zoufale se na sebe podívaly, ale ani jedna z nich nechtěla přiznat porážku. Znovu se nadechly. Podařilo se jim to o trochu víc, jedna žena měla u nosu velkou bublinu, druhé tekly po poněkud špičaté bradičce proudy slin. Znovu na sebe mrkly a očima se domluvily na remíze. Pak si vyhrnuly sukně a zaklekly.

Von Schweinitz přistoupil za hraběnku von Langschwanz a bez všech rafinovaných kudrlinek do ní prostě jen zezadu zabořil svůj klacek. Jeho sok ho vzápětí následoval. Pak už jen s funěním protahovali vlhké studánky, občas propleskli zadečky nebo pomazlili houpající se prsa. Po chvíli se vyměnili, aby mohli porovnat kundičku jedné i druhé hraběnky. A za chvíli znovu. Dokonce i obě komtesky zapomněly na vzájemný jazykový souboj a vzrušeně pozorovaly náruživě mrdající rodiče. A nejen rodiče.

Parket byl místo vyšňořených, nažehlených a napudrovaných urozených dam a pánů plný svíjejících se polonahých nebo zcela nahých těl, kdy bylo těžké rozpoznat, zda ona velká ňadra patří hraběnce nebo baronce a tuhý klacek rytíři či hejtmanovi. Tu klátil starší nahý muž mladou dívku, jinde zase dva mladíci šukali macatou šlechtičnu, o kousek dál si hubená baronka osedlala pupkatého knížete.

Dívky se objaly, podívaly se rozpáleně na sebe, a ještě rozjařeněji pokračovaly v ližbě.

***

Popelka pomalu a opatrně kráčela chodbami zámku.

Před nedlouhou dobou hodila na zem druhý oříšek, ale připadalo jí to jako dávná minulost. Z něj se vylouply záhadné části oděvu, nádherné, ale naprosto tajemné. Dívka se rozpačitě probírala nanejvýš rafinovanými kousky látek. Za dveřmi zaslechla šustot a tichounké chichotání. Stiskla kliku, dovnitř doslova vpadly Doňa s Lunou.

„Promiň, Popelko. Ale slyšeli jsme…“ „Takové zvláštní cinknutí, jako když…“ „O sebe ťuknou stříbrné lžičky.“ „Ale mnohem hlasitější, jéé…..“

Mladé děvečky zíraly na obsah druhého oříšku rozhozený na posteli. „To je nádhera!“ „A co to je?“ „No, to se teď právě snažím zjistit. Zavřete dveře.“ „Což o to, tohle je jasné,“ ukázala Luna na šedostříbrnou košilku. „Akorát je asi loket kratší, než by měla být. Možná o dva. Bude ti skoro vykukovat…“ Doňa se zahihňala a přiložila k sobě prádélko. „Ale já jsem menší,“ začervenala se Popelka, „klidně si jí vyzkoušej, jestli chceš.“ „Ó, opravdu můžu?“ pýřila se tmavovlasá děvečka, ale už si dychtivě rozvazovala košili. „Počkej, zavři oči, my tě oblékneme.“

Doňa vzrušeně dýchala, cítila na nahém těle jemnou látku, klouzala přes ňadra, hladila bradavky. „Copak, copak,“ zašeptala Luna sledujíc dívčiny naběhlé čudlíčky. Ještě košilku urovnávala, tu přejela prstem bradavku, pohladila zadeček, dotkla se lehounce klína. „Už můžeš.“ Doňa otevřela oči, přejela si dlaněmi boky. „Jen škoda, že nemám zrcadlo.“ Ale ani ho nepotřebovala, viděla vykulené oči obou dívek, trošku se zatočila, čtvero očí se rozšířilo ještě víc. „Tak to je něco. Ale, hmm, co je mi vidět?“ „Úplně všechno,“ uslyšela dvojí vydechnutí, „ale tak nějak malinko zakryté, úúúú…“ „Můžu taky?“ optala se toužebně Luna. Popelka přikývla. Světlovláska se sama svlékat nemusela, o to se postarala druhá dívka, hned poté, co ze sebe opatrně stáhla úžasnou košilku. Obě dívky teď stály nahé proti sobě…

„Ehmmm, a co tohle?“ přerušila kouzlo okamžiku Popelka. Dívky od sebe odtrhly zrak. „Hmm, no tohle přijde asi nahoru. No, a tohle pak nejspíš dolů. A jak? Šup, šaty pryč.“ Pro Popelku tohle nové nebylo, ale teď mrkla na děvečky. Ty se ale asi už nemohly zkoušky prádélka dočkat, obě dívku společně svlékly. „Tak to zkus, honem.“ Navlékly Popelku do podivného titěrného kousku jemné látky. „Hmm, je to moc hezký, ale asi by ten proužek neměl být zaříznutý do kundičky. Co myslíš?“ „No, co já vím. Hele, zkus to obrátit. Jóóó!“ Jejich již dosud zářivé oči teď přímo jiskřily a růžové jazýčky přejížděly půvabně vykrojené rtíky až příliš smyslně. „A teď ten vršek, vzadu zapnout, a košilku….“ Dívky překvapivě oněměly. „Copak?“ „Nic. Vezmi si ten župan a plášť a honem na ples. Ale zaručeně se vrátíš s korunkou ve vlasech.“ Popelka se na ně ještě rozpačitě podívala, ale to už nebylo jasné, jestli Doňa objímá Lunu nebo naopak. Asi to bylo jedno. „Tak zatím, ale užijte si to tady,“ mávla na ně ještě. Sice jí neslyšely, ale poslechly. Nikdo si ji nevšiml, když tiše vyvedla koníka ze stáje. Zcela přehlédla nenápadnou postavičku mladého kuchtíka u dveří kuchyně.

Přejela slavnostně osvětlený most, štolbové ji chtěli odebrat koně a zavést do stájí, ale jen zavrtěla hlavou. Přivázala ho k lucerně u brány. Něco jí říkalo, že možná bude muset rychle odjet a na hledání koně nebude čas. Vešla bránou do zámku. Zatím všechno vycházelo, stráže i sloužící se na ni jen usmívali, ze dveří naproti vyšla krásná tmavovlasá dáma, urovnávala si šaty, prošla kolem, jen ji přejela modrýma očima. Popelka si oddechla. „Ello!“ Popelka šla pomalu dál. Náhle užasla. To bylo přeci její jméno. Neslyšela ho už… jak vlastně dlouho. Ani si nevzpomínala. Otočila se. Dáma se na ní usmívala, vzala ji za ruku. „Honem, pojď se mnou.“ Zašly do pěkné malé komnaty, v rohu v křesle seděl pestře oděný silnější muž. Bystrýma očima přejel trochu překvapeně dívku od hlavy až k patě. Popelka rozpačitě udělala pukrle, ale muž se jen usmál a ukázal dívce malé křesílko. Paní se usadila na postel, kterou se snažila spěšně aspoň trochu ustlat. Popelka přejela očima z postele na paní a pána v rohu, ten na ni ale jen přátelský mrkl. „Prosím, posaď se.“ Popelka se rozpačitě rozhlédla, ale pak usedla. „Jsi přeci Ella, dcera pána z Vlhké studánky.“ Přikývla. „Řekni mi, co tady u všech svatých a nesvatých děláš?“ Popelka pokrčila rameny a ukázala obličejem směrem k sálu.

Paní přihmouřila oči. Chviličku přemýšlela a pak se znovu usmála. Laskavě. „Myslíš si na někoho?“ Dívka se začervenala a přikývla. „Na koho?“ Popelka se začervenala ještě víc, uši jí skoro hořely. „Á, na prince, že mám pravdu?“ Zase jen přikývla a omluvně se usmála, čekala, že se žena začne smát. Ale nezačala. Jen znovu přimhouřila oči, něco si šeptala sama pro sebe. Náhle jí doslova zazářily oči. „Skvěle, jsi úžasné děvče. Ale nevím, jestli si prince příliš neidealizuješ. On dokáže být pěkně namyšlený parchant. Počkej…“ Otevřela truhlici, chvíli se v ní přehrabovala. „Vypadáš nádherně, akorát…“ připnula jí k vlasům krásný závoj. „Nemusí každý poznat, kdo jsi. Navíc tady máš i nevlastní matku a sestru. Nepletu se?“ „Nepletete.“ „Jsou na tebe zlí?“ Popelka pokrčila rameny. „Paní je hodně přísná, Dora je spíš sama nešťastná, ale není zlá. Moc bych si přála, aby si tady někoho našla.“ Paní Lubava znovu přemýšlela, chvíli si s mužem v koutě vyměňovala pohledy, ale pak jí zasvítily oči. „Uvidíme, se se dá dělat. Mám nápad.“ Znovu hrabala v truhlici. „Mám to, poslouchej.“ Paní Popelce něco dlouze šeptala do ucha. Kdyby neměla závoj, bylo by vidět, že se její oči překvapením stále rozšiřují.

Mohlo být dlouho po jedenácté, když Popelka, říkejme jí stále tak, vešla spolu s paní Lubavou a preceptorem do hlavního sálu a odložila plášť na osiřelý stůl. Tedy téměř osiřelý. Opírala se o něj paní Živena z Bembeřice, kterou zezadu zuřivě obdělával rytíř z Tvrdé Lhoty. Stůl byl fortelný, ale přesto už začínal jemně vrzat.

U dveří už nehlídal nikdo, jen kronikář Dalimil se ohlédl a zamračil se. Nejspíš nevěděl, jak neznámou dívku pojmenovat. Podrbal se za uchem, usmál se a opět se jeho pero hbitě rozběhlo po pergamenu.

Popelka s pozdviženým obočím přehlédla pandemonium v sále. Jen kapela kupodivu stále hrála, i když rytmus poněkud kulhal. Nebylo divu. Markýza Carola von Braunbock stáhla dirigentovi kalhoty a jeho vztyčený ocas velmi rytmicky vnikal mezi roztomilé rtíky. Ruka se ale zastavila, když kapelník spatřil dívku. Hudba zmlkla, i markýziny rty se zastavily.

Lubava šťouchla s úsměvem do preceptora.  „Víte, co by vám teď řekl král?“ Muž se usmál na ženu. „Proč nehrají, preceptore?“ „Ano, tak proč nehrají?“ „Správně, proč vlastně nehrají. Hudba!“ Kapelník se aspoň trochu vzpamatoval a mávl dlaní. A markýziny rty se opět daly do práce.

Do sálu vešel nebo spíše vplul Leon Ardo, doprovázen čtyřmi dvorními dámami. Dámy vlekly jakýsi přístroj přikrytý saténových přehozem.

Princ zvědavě sledoval scénu. Konečně snad něco zajímavého. Málem si ani nevšiml dívky, která stála vlevo u trůnu. „Copak to je?“ uslyšel princ tichý dotaz. „Nemám tušení,“ odpověděl mechanicky. Teprve pak se překvapeně otočil. „Kdo jste?“ „Sama nevím. Hádejte.“ „Nebyla jste nám představena.“ „Kdo ví, stejně byste si mě nevšiml.“ „Možná ano.“ „Pochybuji, kterou z těch dívek tedy si pamatujete?“ „Žádnou, ale…“ „Tak vidíte, žádnou. Tedy ani mne.“ „Vás bych si ale pamatoval. Dáte mi nápovědu?“ „Nápovědu? Copak vypadám jako otec Fura? Nebo jsme v pohádce?“ „Teď si tak připadám. Nepůjdeme si zatančit?“ „No, obávám se, že to nepůjde.“ „Pravda, dnes jsme asi překonali neslavný rekord dědečka Tvrdomila. Tehdy se tančilo asi pět minut.“ „A dnes?“ „Dnes vůbec. A zavinil jsem to já.“ „Tak vidíte.“ „A slečno…“ „Pšššt, něco se nám chystají ukázat.“

Ano, byla tu půlnoc. Vyšňořený sloužící se chystal udeřit do gongu, jenže zjistil že mu paličku sebrala slečna Dorota z Bobrštejna a právě ji používá ke zcela jiným účelům ku prospěchu a potěše slečny Častavy z Chlupatinky. Zoufale udeřil do gongu čelem. Zvuk byl velmi pronikavý, navíc vhodně doplněný o duté tóny. Kolem dveří vzplanuly ohně, všichni překvapeně ukončili právě probíhající činnost, dokonce i Isabella von Schweinitz zvedla hlavu z klína komtesy Barbary von Langschwanz.

Leon Ardo dramaticky zvedl ruce, sloužící znovu udeřil hlavou do gongu, vynálezce se na něj překvapeně podíval, ale pak se zcela soustředil na své vystoupení. „Mám tu čest vám představit naprostou revoluci v oblasti domácích pomocníků. Vracíte se z křížové výpravy a vaše žena vám mezitím utekla s prvním ošuntělým hejtmanem, na kterého narazila? Nebo jste večer tak unaveni proháněním lapků po lesích, že si ani nemůžete vychutnat potěšení líbezné ženy? A není pak ona žena nerudná, hádavá a nervózní? Tomu je už konec. Mé dámy!“ Dámy strhly závěs, objevila se zvláštní konstrukce.

„Tohle je Ramlík 5!“ Všichni vzdechli, částečně užasle, mnohem větší částí zmateně. Vynálezce je vítězně přejel pohledem. „Předvedeme demonstraci. Prosím, dámy, zvolte si nástavec.“

A opravdu, na bocích konstrukce byly upevněny nástavce, zcela nepochybně ve tvaru mužských pyjů. Pyjů různých délek i tlouštěk. Leon Ardo povzdechl. Takovou práci mu dalo je připravit. Což o to, dámy mu dodaly vhodné modely a dokonce je i připravily k použití, ale na vhodnou metodu odlévání musel přijít sám. Jako obvykle. Na první dva použil osvědčený horký vosk. Naštěstí byl zámecký rybník nedaleko a i odlitky se kupodivu podařilo vylovit. Byly znamenitě zdařilé. Jenže tím jaksi další zájemci o odlévání došli. Učinil pokus se sádrou, bohužel nešikovná dáma zapomněla první model namazat vhodným separačním olejem. Pak už to šlo naštěstí jako po másle, doslova.

„Nástavce jsou opatřeny praktickým bajonetovým závitem pro rychlou výměnu. Zde vidíte nádobku pro olejíček. Rovněž můj vynález.“ „A proč Ramlík 5?“ otázal se jeden z dvořanů. Leon si ho shovívavě prohlédl přes lesklá sklíčka. „Protože je stroj vybaven pětistupňovou přehazovačkou, pomocí které lze měnit rychlost… No prostě rychlost. Stroj může obsluhovat dáma sama, nebo, což je mnohem zábavnější, někdo jiný. Může být použít i pro kratochvilné společenské hry místo obvyklého domina, karet nebo kroketu.“

Dámy si mezitím losovaly, která bude první. Sirky použít nemohly, i když Leon Ardo tvrdil, že se na ně brzy také podívá. Ale čtyři klacíky se našly. Nejkratší si vytáhla paní Hornusa, jak jinak. Koketně se usmála, zvolila prostřední nástavec – dobře si pamatovala, komu patřil onen vzor, ostatně teď na ni právě mával za řadou porůznu oblečených či spíše svlečených hostů. Pomalu nástavec namazala olejíčkem, popravdě to asi ani nebylo úplně nutné, ale věda je věda. Zacvakla praktickým bajonetovým závitem nástavec do ústrojí. Ulehla do sedátka a vyhrnula si sukně. Elegantním pohybem si zavedla nástavec přímo k natěšené štěrbince.

Obsluhy se ujal sám vynálezce. V krátkosti předvedl páčky obsluhující přehazovačku, zařadil nejpomalejší rychlost a otočil klikou. Nástavec s mlasknutím zajel do Hornusiny kundičky. Dáma se ještě trochu zavrtěla a zavzdychala blahem. Nástavec do ní pomalu vnikal a stejně pomalu vyjížděl ven. „Óóóoo,“ uzvalo se vůkol. Vynálezce se usmál a prstem přehodil páčku z jedničky na dvojku. „Óóóóúúúú…“ Dokonce i preceptor musel ocenit vynálezcovu dovednost. Otočil se k paní Lubavě, chtěl cosi vtipného prohodit… Ale k tomu nikdy nedošlo, okamžitě zmizeli ze sálu. Paní jen stačila zachytit pohledem dívčí postavu u trůnu. Usmála se. A pak se už jen věnovala svému drahému příteli.

Popelka vzrušeně sledovala neobvyklé divadlo. Princ se tvářil kupodivu stále otráveně. „Můj princi, ani tato podívaná s vámi nic nedělá?“ „Vlastně nevím, mám dojem, že jsem už viděl snad všechno.“ „Tak to mohu odejít.“ „Ne, to jsem nechtěl říct. Tančit bohužel nemůžeme, protože ten ničema dirigent je k ničemu.“ To ale nebyla úplně pravda, ostatně markýza Carola von Braunbock by v tuto chvíli jistě měla zcela jiný názor. Princ se otočil. Uvědomil si, že nejedná tak, jak by se od jeho majestátu dalo očekávat. „Jste princezna, že se mnou mluvíte jako rovná s rovným?“ Jak mám vědět, že ho máte rovného? Proletěla Popelce hlavou správná odpověď. Ale jen se mírně uklonila. „Ne, nejsem princezna, jasný pane.“ „V tom případě se máte uklonit a…“ princ si významně rozvázal kalhoty.

Popelka vyběhla ze sálu. Nejdříve ale musela zpod paní Živeny z Bembeřice vytáhnout svůj plášť. Což se lehce řekne, ale paní se na něm pohodlně rozvalovala na zádech, rytíř z Tvrdé Lhoty ji pomalinku mrdal a vychutnával si, jak se ženě vlní prsiska v rytmu přírazů. Popelka ho popleskala po zádech a ukázala na plášť. Rytíř byl trochu zaskočen a zprvu se domníval, že i dívka touží po troše pozornosti. Ale tento omyl se rychle vysvětlil. Rytíř si překvapeně pomnul červenou tvář, přivinul k sobě paní Živenu a opřel ji o zeď a pokračoval v plenění zahrádky. Popelka si hbitě oblékla plášť a ohlédla se. Princ se naštěstí zamotal do odhozených vleček a válel se na podlaze jak široký tak dlouhý. Na chodbě ještě dívka z květináče sebrala střevíček, který jí tam paní Lubava přichystala. Její první dívčí střevíčky, říkala. Beztak jí jeho výsost očumovala všude možně, ale o střevíčky ani okem nezavadila. Zaručeně si nevšimne, že velikost obuvi je v poměru ke zbytku Popelky poněkud podměrečná.

Mrkla za sebe, princ běžel za ní, vyšlo to. Hbitě proběhla chodbou, ale dávala si pozor, aby ji princ stále viděl. U brány odhodila střevíček, odvázala koníka a zmizela. Pak se ale zastavila, dívala se, jak následník trůnu hledá komoně, jak mu ho štolbové pomalu přivádějí, jak se k němu přidávají dva přátelé Janek a Vítek. A jak se konečně vydávají ji pronásledovat. Jenom odevzdaně zavrtěla hlavou.

Ostatně princ ukončil pronásledování brzy, bylo mu už jasné, kam dívka směřuje. Usoudil, že ráno je beztak moudřejší večera, vrátil se raději zpět na zámek.

Popelka se převlékla a alespoň na chvíli si zalezla do postele. Jenže ještě před svítáním ji uchopily čtyři ruce. „Určitě to byla ona!“ „Máš pravdu, poznávám ty šaty na podlaze, pokud se tomu tak vůbec dá říkat. Tfuj.“ Macecha a Dora. A to si myslela, že Dora není zlá. Křičet nemohla, okamžitě jí ucpaly ústa vlastními kalhotkami. Kdyby to tušila, nepohodila by je jen tak na podlahu. Přivázaly ji k posteli, chvíli škodolibě pozorovaly a zmizely. Ani ony si nevšimly postavičky u dveří kuchyně.

Princ se objevil brzy ráno, se svými dvěma přáteli, samozřejmě. Jeho pokus o identifikaci neznámé pomocí střevíčku ale doposud končil fiaskem, a co hůř, výsměchem. Prý by si takový střevíček mohla obout nanejvýš malá holka.

„Popelko!“ „Žemlíku… Co tady děláš?“ Tedy, Popelka to chtěla říct, ale z pochopitelných důvodů nemohla. Jenom se na kuchtíka významně dívala. Ale ten se tvářil… „Konečně mě přestaneš provokovat a posmívat se mi…“ Zafuněla a zavrtěla se. Pochopila ale, že tohle Žemlíka nejspíš neodradí. A měla pravdu. Sedl si k ní na postel, chlípně si ji prohlížel. Prstem ji pomalinku přejížděl od krku dolů. Jindy by bylo příjemné, ale teď… No, taky to vlastně bylo příjemné. Kdo by to do toho kluka řekl. Hladil ji, jakoby mimoděk rozevřel župánek a obdivoval malá ňadra. Vzal je do dlaní, prsty přejížděl bradavky. Pak si stáhl kalhoty, jeho ocas se významně blížil k Popelčinu obličeji…

Ozvala se rána, Žemlík se zatvářil překvapeně a sesul se z postele. Za ním Popelka spatřila Janka s obuchem v ruce. „Nevím, co ti chtěl ten malý chlívák udělat, ale počkej…“ Prohlížel si ji. Najednou mu zasvítily oči. „Mám to, ty jsi ten mysliveček, že jo?“ Pomalu přikývla, ostatně z nedovřené skříně vykukovala uniforma. „Aspoň konečně poznáš, kdo je tady nejlepší lízal,“ zabručel Janek a oplzle zakmital špičkou jazyka. Rozhalil jí župánek, nijak zvlášť rafinovaně. Jen trochu přelízl bradavky a pak už zamířil dolů, už už se jeho jazyk dotýkal její něžné… Další rána. Janek se sesunul vedle kuchtíka. Uviděla prince. „Zneuctili tě ti dva prasáci?“ „Uhmmhm, thy phhyhtumomchme.“ „Aha, počkej…“ Opatrně jí vyndal kalhotky z úst. Notnou chvíli zkoumal tuto doposud neobjevenou intimní část dámské garderóby. „Tak povídej.“ „Ne, přišel jste v pravou chvíli, výsosti.“

Princ se zatvářil spokojeně. Kupodivu se ale neměl nijak k tomu, aby děvče odvázal. Více než zálibně si ho prohlížel. „To byl tvůj nápad s tou botou?“ Přikývla. „Chytré. Ale nemusela jsi ze mě dělat pitomce.“ „To jsem nechtěla, výsosti, jen…“ „Rozumím, ale i tak, víš, co jsem ti říkal o úctivosti?“ Popelka prince plaše přejela pohledem. Ten si opět významně rozvazoval kalhoty. „Výsosti, prosím, zbývá poslední oříšek. Prosím, pojďme ho společně otevřít.“ Princ cosi zabručel, ale přikývl. Pomalu rozvázal provazy. „Ale pak už se bude konečně otevírat něco úplně jiného, doufám.“

Společně upustili poslední oříšek na podlahu, skořápka praskla. „To budou určitě svatební šaty…“ zašeptal princ. Popelka ale zahlédla cosi černého. Princ vykulil oči: „Černé punčochy, černý korzet, černé kozačky, černá škraboška a… do prdele, to je přeci…“

Ranní ticho narušil jiskřivý dívčí smích, poté charakteristické zasvištění a mlasknutí. A mužské zaječení.