Tenkrát před řadou let 04 – Fotografie

Tenkrát před řadou let.    4. Fotografie

Neutekl ani týden od posledních událostí a Lukášovi se ozvala Eliška s Luckou. Domluvili se na setkání v kavárně v centru města. Lukáš se vrátil domů docela překvapený a hlásil: „Mami, ty holky jsou úplně normální a prima, jen mají jedinou chybu, a to že na všechno odpovídají společně. Nebo všechno vyprávějí společně. Prostě málokdy jedna řekne víc než tři věty, protože ta druhá to dokončí za tu první. Bavili jsme se i na téma kluci a ony a samozřejmě já a holky. Prostě ony jsou na sobě tak závislé, že nikdy nešla na rande jen jedna z nich. Teda, ony to zkusily a na druhé rande se vyměnily, pořádně se před tím naučily, o čem byla poprvé řeč, ale nikdy to nikam nevedlo. Samy nevědí proč, a já jsem teprve asi třetí kluk, se kterým někde byly společně. Párkrát to zkusily i se dvěma kluky, ale to taky nikam nevedlo, protože ti dva měli akorát tak zájem o nějaký ten sex ve čtyřech, a to zase nechtěly ony. Budou trošku jako ty. Prostě chtějí najít jednoho kluka a už napořád, ale samy si to komplikují.“

„No a co ta jejich máma nebo ten táta?“

„O tom v kavárně moc nechtěly mluvit, ale kdybych si šel prý tu další neděli zaplavat a pak s nimi do sauny, tak by mi k tomu něco řekly. Bály se, aby to někdo neposlouchal. Ono je to zřejmě trochu složitější. Ten jejich táta by zase zařídil soukromé saunování. Mám tě prý vzít s sebou. Ony ale nevědí, jestli tam budou samy nebo s tím svým tátou nebo i s mámou, ale že by určitě byla chvíle, že bychom tam byli jen já a ony. Že se prý nemám ničeho bát. Nejvejš tak, že by zopáknuly to, co posledně, jestli se mi to líbilo. Ale s ničím dalším ať prý v sauně nepočítám. A náramně se u toho bavily. Ony si prostě myslí, že to jejich předvádění se je sice mimo běžné zvyklosti, ale v sauně byly až do minule jen s rodiči a já byl první kluk, který je tak viděl a že prý jsem byl děsně roztomilý a jim se líbilo, jak jsem tak na ně zíral, a hlavně prý, jak jsem zíral potom na tebe. Tak si o tom mysli, co chceš,“ usmál se na mne trochu vyzývavě.

Nevydržela jsem to a pověděla mu všechno, co jsem věděla od šéfíka Franty, ale poprosila Lukyho, aby si to nechal pro sebe, a tak akorát se třeba šikovně zeptal, aby se potvrdilo, co mi šéfík řekl, nebo aby se ukázalo, že kecal. Lidi si v těchhle věcech rádi vymýšlí a dělají se lepšími, než jsou ve skutečnosti.

V tom týdnu se ale ozval i můj ex s tím, že má kupce na ten náš kvartýr, že do měsíce může být všechno vyřízené asi za deset mega a že když to bude rychle, že z něj může vymáčknout i víc, tak ať se bleskově odstěhujeme. Luky už měl něco rozjednané a já měla napůl vyřešenou hypotéku, takže všechno vypadalo skvěle. Vojta se nahlásil v sobotu pro posledních pár hadrů a krámů ze sklepa a vypadalo to, že jeho jedinou snahou je všechno uzavřít bez komplikací a nás už nevidět. To jsem ale nevěděla, že když mu Lukáš pomáhal ve sklepě přebrat ty krámy, tak mu můj ex řekl: „Hele, zvětšovák klidně vyhoďte, stejně už fotím jen na digitál, ale negativy si beru a tebe určitě bude zajímat tahle škatule.“

Jasně, že to byla ta, kde byly vydlabané knihy s našima hambatýma fotkama. No a Lukáš, jako typický mužský, si je uklidil pěkně stranou a vytáhnul je až v našem novém bytu. K tomu se ještě dostaneme, protože ta další neděle byla dost zajímavá.

Lukášovi se moc nechtělo jít do bazénu a do sauny samotnému, tak jsem šla také, ale s tím, že do sauny nemusím. Eliška s Luckou přišly samy a dobrou půlhodinu jsme jen tak plavali a občas vespolek kecali. Pak holky vytáhly Lukáše do sauny, prý ve vší počestnosti, jak mne se smíchem ujistily. Mezi tím mi Lukáše vychvalovaly, jaký je to prima kluk a že až doteď se vždycky seznámily jen s nějakými pitomci, kterým šlo leda tak o jedno a ani nebylo o čem si s nimi povídat. Ukázalo se, že sice studují ekonomii, ale baví je přírodověda, historie a vůbec by jim nevadila chemie nebo fyzika, měly přehled o všech možných sportech a přečetly hromadu knih. Dokonce obě prý docela obstojně hrály na kytaru. Z toho pohledu mi přišly být v dnešní době jako zázrak. Bylo mi líto že nemám dva stejné Lukáše, protože tak prima holku v singl provedení nejspíš jen tak nenajde. Lukáš tu půlhodinu proplaval většinou sám. Ženské drby ho moc nezajímaly, jen občas prohodil nějakou tu obecnou frázi a lichotku.

Jen co mládež zmizela v sauně, objevil se šéfík Franta a pět minut po něm vplula dovnitř energická blondýna. Myslím, že člověk hned pozná, že má před sebou někoho, kdo nesnáší odpor a chce o všem rozhodovat. Přitom ta dáma byla jeden veliký úsměv a musela jsem přiznat, že na nějakých svých pětačtyřicet vypadala opravdu dobře. František nás představil, dáma si mne změřila pohledem, chvilku opatrně plavala a pak se zeptala: „Františku, kde vlastně jsou děvčata?“

„Vytáhly Lukáše do sauny,“ odpověděla jsem místo šéfíka.

„No to, ale musíme hned za nimi, Františku!“ zavelela.

„Nepůjdete s námi Renato?“ vykal mi pro jistotu František.

Nechtělo se mi ani trochu, ale byla jsem zvědavá, co se bude dít a nechtěla jsem tam Lukáše nechat samotného s tou pošahanou rodinou. Nechala jsem je jít napřed a dovnitř jsem vešla tak minutu po nich.

Lukáš mi pak říkal, že ta čtvrthodinka s Eliškou a Luckou byla fajn, protože už se nechovaly tak příšerně strojeně provokativně. Byly fajn a vlastně se jen tak trochu chtěly „saunovsky“ pomazlit a cítit to svou slanost, protože to jim opravdu dělalo dobře. Lukymu prý dokonce nabídly, jestli chce vidět, jak si to dělají navzájem nebo jestli by chtěl vidět, jak si to navzájem dělají jazykem nebo jestli to mají udělat pusou jemu, ale on jen zdvořile poděkoval, že určitě by se mu to líbilo, ale asi někde jinde a jindy a že by jim to třeba i oplatil, kdyby chtěly nebo kdyby jim to nevadilo, ale že sauna určitě není to pravé místo a že určitě nemusí obšťastňovat obě současně. Docela je to prý pobavilo i potěšilo a že prý se určitě na nějakém dalším setkání domluví. To už bylo vedro a šli se zchladit, když tam vrazil Hronek s Hronkovou.

Hronková prý hned zaujala odvážnou pozici. Vůbec jí nevadil Lukáš a hned holkám zavelela, jestli už se ochladily, aby udělaly trochu radosti svým mazlením svému tatínkovi. „Já jako bych ani neexistoval,“ konstatoval potom Lukáš. To už z nich prý zase byly ty takové umělé, strojené panenky a zatím si hrály jen s těmi svými malými prsíčky. Pak už jsem tam byla taky a hned mne šokovala ta Františkova žena, která ze slečen nespouštěla oči, když mi začala vysvětlovat: „Vidíte, paní Renáto, ty naše holčičky jsou tak nešťastné, jsou na sebe tak fixované, že nemají vůbec nejmenší možnost najít si nějaké hochy. Úplně si vystačí samy. Tolik se snažíme s Františkem jim trochu pomoct! On se můj František zmínil, že o tom něco málo víte, jak jste se tady potkali minule. Já už doopravdy nevím. Jsem z toho už úplně zoufalá.“

Napadlo mne trochu ji popíchnout, a proto jsem se smrtelně vážně zeptala: „Paní Hronková, ony Eliška a Lucka ještě neměly žádného chlapce?“ mrknula jsem přátelsky na holky, aby se nebály. Viděly to.

„No právě, že ne. Ony snad asi zůstanou napořád samy a já bych jim tolik přála nějakého hodného manžela a sobě vnoučátka!“ ona snad doopravdy byla z toho faktu nešťastná.

Vypadala přesvědčivě, ale myslela jsem si své, proto jsem zkusila zatlačit dál: „Támhle Lukáš říkal, že jsou přeci báječné a že kluků, co by se s nimi chtěli seznámit je moře. Já bych to neviděla tak černě. Kdybych měla dva stejné Lukáše, taky by si všichni čtyři rozuměli. To jsem si jistá,“ skoro to vypadalo, že mne Hronková neposlouchá, protože pořád jen sledovala ty své cácory, jak se spolu opatrně mazlí a po očku sledovala Františka, jestli se na ně dívá.

„Paní Renáto, jenže šance na to, aby si holky našly ve stejnou chvilku dva různé hochy, kteří by se jim líbili a ony zas těm klukům, je skoro nulová.“

Přisadila jsem si a s ničím jsem se nepárala, protože mne zajímal ten jejich potenciální incest: „A myslíte, že kdyby třeba přišly do jiného stavu, že by to slečnám pomohlo?“

„To víte, že ano, paní Renáto! To je přesně ono! Kdyby se musela aspoň jedna z těch mých holčiček starat o malinké miminko, tak by to bylo všechno úplně jiné.“

Myslela jsem si, že jí dorazím, když se natvrdo zeptám: „Vždyť přeci studují, ne? No a třeba by se o to miminko staraly zase jen spolu. Vám by nevadilo, kdyby jim miminko udělal nějaký úplně cizí chlap, kterému by třeba šlo jen o sex? A pak zmizel? A nebo třeba i támhle František? A nebo můj Lukáš,“ jakoby poťouchle jsem se na ní zazubila. „Podívejte, jak se to oběma chlapům líbí a jak se jim z toho jejich holčičího mazlení oběma postavil. Luky, měl by ses stydět, takhle očumovat slečny,“ snažila jsem ten útok zlehčit, aby se Hronková hned neurazila, protože Lukáš zase čuměl víc na mne než na dvojčata a holky to věděly.

„Paní Renáto, mě už by bylo všechno jedno, ony sice studují, ale až dostudují, zase půjdou někam pracovat spolu, odstěhují se a zase to skončí tak, jako doteď. Já už jsem ze zoufalství chtěla po Františkovi, aby s tím něco udělal, když se mu to jejich mazlení tolik líbí. On mi říkal, že se vám tak nějak o něčem zmínil a že jste mu prý docela rozuměla,“ významně kývnula hlavou k Lukášovi. To mne tedy našňupnulo. Sice jsem sama Lukášovi doma taky něco řekla o Hronkových, ale že Hronek vykecal moje čistě osobní sdělení své ženě, to se mi nezdálo fér. Tak jsem sundala pomyslné rukavičky a rovnou se jí zeptala.

„Víte co, paní Hronková, já myslím, že se to jejich mazlení líbí především vám, a proto sem do té sauny chodíte. Myslím, že se snažíte, aby se to holčičí hraní posunulo až tam, kam vy chcete, jak jste tady teď řekla. Vám vůbec nedochází, že by se váš manžel a dcera mohli dostat do velkého problému.“

Čekal mne další šok: „Paní Renáto, já bych udělal cokoliv, co by nikomu nevadilo, jen aby to Elišce a Lucce pomohlo,“ vložil se do toho můj šéfík.

To mne fakt překvapilo. Vůbec jsem nechápala, proč jsme se s Lukášem do toho jejich rodinného problému zamíchali, a tak jsem se zeptala i holek: „Slečny, vám je úplně jedno, o čem se tady bavíme?“

Trochu je to zarazilo v jejich aktivitě a pak zřejmě Lucka prohlásila: „My jsme s Eliškou sice už dost dlouho plnoleté, ale abyste paní Renáto věděla, tak my pořád musíme poslouchat, že dokud nedostudujeme, tak musíme poslouchat tady svoje rodiče a šéfem je doma naše mamka, že jo, Eli?“

Já jsem nevěřila vlastním uším, a tak jsem jen rezignovaně konstatovala: „Já se picnu. To by vám, holky, fakt nevadilo ani to, co tady teď vaše máma vlastně i táta říkali?“

Myslela jsem si, že jsem zasela nějaké semínko nejistoty, ale Eliška mne převezla: „Já zase vím, že Lukášovi by něco takového taky nevadilo.“

Došlo mi, že naší debatu s šéfíkem zřejmě šéfík opravdu přenesl domů, ale nejspíš jen z té části, co jsem mu osobě řekla já a že to možná sblížilo holky s Lukášem. Nebo jim něco vykecal Lukáš. V každém případě jsem zatím byla na šéfíka naštvaná. Proto se tady taky nejspíš František objevil s celou rodinou. Tušil, že budu při své povaze situaci komentovat a že se to všechno snad konečně pohne o kousek dál. Vůbec se mi nelíbilo, co tady ta jejich rodinka na nás hraje, a tak jsem se zvedla se slovy: „Je mi vedro, jdu se ochladit a vy si klidně spolu klidně udělejte třeba pět miminek a můžete začít třeba hned. Paní Hronková by třeba ještě jedno svoje chtěla taky.“

A bylo ticho. Holky na sebe významně mrknuly, to jsem si všimnula a pochopila jsem, že měly radost, že jsem se jich vlastně svým způsobem zastala, Hronková a šéfík jen zírali. Do ledové vany za mnou skočil Lukáš a tiše zašeptal: „To tedy byla debata, že ti to za to stálo, mami.“

„Já jedu domů dodělat oběd. Klidně tady zůstaň s holkama. Je mi jich líto,“ říkala jsem mu nahlas, ale tiše jsem dodala: „Mají pěkně pošahaný rodiče.“ Cákala jsem nahlas vodu, aby nás neslyšeli. Vylezla jsem ven se širokým úsměvem jsem je pozdravila, popřála příjemné saunování a úspěchy v jejich společném úsilí a nějaké to miminko k tomu a vyšla ven. Lukáš si ještě slíbil se slečnami, že si po neděli zavolají, protože se my budeme stěhovat a vyšel za mnou. Ono to mělo dohru, ale o tom později.

Stěhování proběhlo o dva týdny později. Jak to byl idiot, tak byl dobrý v zařizování. Mám na mysli mého ex. Všechno klaplo a my si s Lukášem objednali nábytek do obýváku a do ložnic. Koupili jsme 3+kk se dvěma malinkými ložničkami a slušně velkým obývákem, nechali jsme si skoro milión, čtyři jsme dali do hypotéky a nechali jsme dvacet let splátek, takže to celkem šlo. Lukáš mne ukecal, aby nám zařízení navrhnul můj strýc, který byl bytový architekt a udělali jsme dobře. Byl v penzi, každá koruna ho potěšila, ale udělal nám to skoro zadarmo. Kuchyňský kout jsme si nechali na později, protože to nešlo stihnout, ale celé jsme si to nechali zařídit podle jeho návrhu a s jeho pomocí krásně útulně. Prostě nádhera. Po tom stěhování jsem padla do postele úplně vyřízená, ale šťastná. Vůbec mi nevadilo, že se ke mně na chvilku sklonil Lukáš, vzal mne za ramena, podíval se na mne a úplně vážně konstatoval: „Udělali jsme si to moc hezký, mami, a teď ještě aby nám tady bylo hezky i spolu,“ a dal mi pusu na čelo. Přišlo mi to být v tu chvíli od něho tak strašně hezké… Usnula jsem jako miminko.

Přišla sobota a s ní překvapení. Já se šla po obědě projít, abych se rozkoukala po novém okolí, Dejvice to holt nebyly. Dala jsem si kafe v kavárně nebo cukrárně kousek on našeho nového bytu, pomalu jsem se rozhlížela. Vrátila jsem se domů, tam seděl u stolku v našem novém obýváku Lukáš, hrála příjemná muzika a na stolku dvě sklenky s červeným vínem a otevřená láhev. Nevěděla jsem o co jde, posadila jsem se na druhou stranu rohového gauče a zeptala se: „Něco slavíme, Luky?“

„Můžeme toho slavit víc, mami. Zaprvé máme náš nový byt. Zadruhé, aby se ti to v práci nezhoršilo po tom výstupu v sauně. Zatřetí, ať je nám tady spolu krásně a třeba začtvrté můžeme oslavit, jakou mám doma nádhernou kočku. Neuvěřitelnou.“

„Luky, ty už zase začínáš?“

„Ne ne! Jen bych si nejradši ve svém pokojíčku nechal zarámovat pár těchhle fantastických obrázků,“ a vytáhl asi deset mých aktů, které tenkrát pořídil můj ex. Já myslela, že omdlím. Pak jsem se vzpamatovala a hned jsem se po nich začala sápat, že je roztrhám, ale Lukáš je samozřejmě shrnul, vzal do ruky a zvednul tak, abych na ně nedosáhla. Chvilku jsem se vztekala, ale nic nepomohlo. Nakonec Lukáš vcelku klidně s převahou ve svém úsměvu konstatoval: „Mami, jsi úplně pitomá, protože táta dělal fakt parádní fotky a vypadáš na nich božsky. Tyhle jsem si vybral, ale klidně bych vybral dvacet jiných. A moc se mi líbily i ty vaše hravý fotky a vůbec jsem netušil, jaká byla sousedka tenkrát šťabajzna. Prohlídnul jsem si je úplně všechny. I ty se sousedem byly zajímavý. Klidně bych chtěl být na jeho místě. Víš, jak tátovi závidím, že měl tak krásnou ženu? Vůbec se nemáš za co stydět. Nic neříkej, vím, že to sama moc dobře víš. Klidně bych je pověsil na nějakou výstavu, kdybych je fotil sám.“

Vůbec mne nepustil ke slovu. Až na závěr jsem se zmohla na rezignované: „Lukáši, ty jsi někdy tak pitomej. Radši mi je dej a já je zničím.“

„Ani nápad, mami, pojď se spolu podívat aspoň na těchhle pár fotek, ať vidíš, jak jsi krásná.“

„Luky, to bylo někdy před patnácti lety. Radši bych to roztrhala a zahodila.“

„Posaď se sem a už nemudruj,“ zavelel a já se přisunula na jeho polovinu gauče.

Prohlíželi jsme si je jednu po druhé na můj vkus dost pomalu, ale musela jsem uznat, že jsem na nich vypadala doopravdy pěkně. Lukáš položil poslední fotku, objal mne kolem ramen a pošeptal mi: „Mami, já tak strašně závidím tátovi, že mohl tohle nafotit. Na mobil by to nebylo ono. Mám na zítřek připravených dvacet dalších, ale s tím mobilem bych to třeba zkusil,“ tak hezky se na mne usmál, že jsem se už nemohla ani zlobit.

„Lukáši, teď jsem ti říkala, že jsi pitomej. To by nikdy nešlo.“

„Stejně bych si to přál. Vždyť jsme spolu byli dvakrát i v tý pitomý sauně,“ chvilku na mne prosebně koukal a když jsem nic neříkala, pokračoval:

„Já z tebe nemohl vůbec spustit oči, jak jsi tam ryla do tý Hronkový. Ona je úchylná, ale to já asi taky, protože se mi tam stavěl jenom z tebe. Nemůžu si pomoct, musím ti to zase říct. Jsi prostě úžasná a dala jsi jí to pěkně sežrat,“ přitáhnul si mne ještě pevněji, dal mi pusu do vlasů a dodal: „A nádherně voníš.“

„Luky, nech toho, říkala jsem ti, že tohle přeci nejde. Já nechci být jako ti Hronkovi.“

„Hronkovi mají úplně jinej problém. My spolu nemáme žádný,“ nepouštěl mne a znovu mne dlouze políbil do vlasů. Nevím proč, ale nechala jsem ho. Bylo mi to příjemné. Po dlouhé době mne někdo hezky objímal a bylo mi s ním dobře. Pohlédla jsem na něj asi s takovým tím zasněným holčičím úsměvem a přitakala: „To snad opravdu nemáme.“

„Vidíš! Jsi prostě ta nejbáječnější a nejkrásnější ženská, jakou jsem si kdy mohl přát!“

Sklonil se ke mně trochu ze strany a dal mi pusu na rty. Překvapilo mne to tak, že jsem ani nestihnula uhnout hned, ale až za okamžik.

„Počkej, co to děláš, Luky! Tohle jsme si nedomluvili,“ ale nekřičela jsem, ani nevyváděla, protože mi s ním v novém bytě na novém gauči a s jeho rukou kolem mých ramen bylo báječně. Nepustil mne a mně bylo v jeho blízkosti tak strašně hezky, že jsem ho neodstrčila ani přes tu pusu.

„Já vím, to přeci nejde domluvit, ale bylo to hrozně moc hezký, být takhle těsně u tebe v našem novým bytě. Nebo ne?“

Chvilku jsem nevěděla, co na to říct, ale pak jsem se na něj tak trochu provinile podívala, vůbec jsem nevěděla, kam s očima, ale nakonec jsem jen kývnula: „Jo, bylo, ale to stačilo. Nepokaz tu hezkou chvilku, prosím.“

„To bych doopravdy nechtěl, protože je to ta nejkrásnější chvilka, jakou jsem kdy zažil,“ usmál se na mne a jeho oči úplně zářily, když se sklonil a dal mi tu pusu ještě jednou a o malinko delší.

Odtáhnula jsem se, chtěla jsem se trochu zlobit, ale předešel mne: „Pokazil jsem to moc?“

Co jsem na to mohla říct? Nenapadlo mne než se zamračit, kousek se odtáhnout a říct: „Ne, ale nehodí se to,“ jenže jsem měla jeho ruku pořád kolem ramen.

„Tak když jsem to nepokazil, tak do třetice,“ a už mi dal třetí a ještě delší. Já z toho byla úplně ztuhlá, takže jsem ho nechala o chvilku dýl, než jsem ho rukou opatrně odstrčila. Žádná hysterie nebo vztek, ani trochu síly, snad jen takové naznačení. Ono to bylo tak zvláštně hezké, tolik něžné.

Dneska si zpětně myslím, že kdyby se něco podobného stalo většině z nás žen v tak krásné chvilce, tak by možná polovina z nás taky vyděšeně neucuknula, ale to sem nepatří.

Netrvalo to nijak dlouho, protože Luky taky nechtěl nic přehánět. Myslím, že cítil, že se o kousek přiblížil své touze nebo cíli a pro tu chvíli mu to stačilo, ale já o tom tenkrát takhle vůbec neuvažovala. Jen jsem si už malinko odsednula a trochu vyčítavě, ale klidně jsem mu řekla: „Říkala jsem ti, abys tu krásnou chvilku nepokazil, tak jí nepokaz. Tohle už opravdu stačilo. Pojď, radši vymyslíme něco k večeři.“

„Já to už vymyslel. Když jsi byla venku, tak jsem skočil do Lidlu, co je kousek vedle a koupil jsem všechno na tatarák. Všechny ingredience jsem zajistil. Ten podle receptu z restaurace na Na Kopci, jak jsi ho před časem dělala. Ten je bezvadnej. Snad nedá moc práce a snad bude dost slavnostní, když jsme už konečně nastěhovaní. No a k tomu Pinot Noir. Vím, že ti tenkrát taky moc chutnal.“

Já měla zase skoro slzy v očích a znovu jsem se k němu naklonila, abych ho na chvilinku objala: „Ty jsi takový moje úžasný zlatíčko, Luky, tolik tě mám ráda!“

„Tak pojď jdeme si ho udělat, ať je nám spolu ještě líp.“

Ještě chvilinku mne nechal, abych ho objala, než se postavil, podal mi ruku, aby mi pomohl vstát a přesunuli jsme se do kuchyňského koutu.