Tomyšův příběh 07

Se Simonou Frostovou jsem se dohodl až příliš jednoduše. Mám najít jejího tajemného konkurenta Aksamita. A za to dostanu… Ji osobně v celé kráse. A ochranu pro Mak, abych nezapomněl. Vrazi mého bráchy, Cejha a Dejmal to už měli za sebou, o prvního se postaral po krásném Borisově triku Dejmal sám a o něj zase tajemný čistič Boris. Jenže to vůbec nesedělo dohromady. Asi jako když se snažíte sestavit obrázky ze dvou různých puzzle.

Díl sedmý: Nečekaná setkání

Zase venku, hlava plná zmatených otázek. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem dvakrát obešel klub a zase stojím u dveří s koulí místo kliky. Žluté Porsche Simony Frostové bylo už samozřejmě pryč. Její čas nastane večer, až zapadne slunce a zase se rozsvítí neonový nápis Nemesis.
Měl jsem najednou chuť zajet do squatu pro Mak, vytáhnout ji ven, bloumat s ní po ulicích, zajít si někam na jídlo… Jídlo, měl jsem hrozný hlad, proto asi tahle myšlenka. Tady na sídlišti bylo pusto, musel jsem jinam. Vzpomněl jsem si na to bistro kousek od Dity, proč ne. Teď nebylo kam spěchat, šelmy vylézají až se soumrakem.

K podzemce jsem došel pěšky, i když mě asi dvakrát předjel autobus. Pak zas jen sledovat odrazy za oknem vagónu. Luky, Mak, Dita, Frostová, Zuzka, Luky, Mak… Pořád dokola, jako apoštolové na orloji. A pak k nim přibyl i Boris. Kde ses schovával, Borisi, proč jsi nepřijel ošukat Zuzku a zůstala by na ocet, nebýt Frostové, která mi ji dohodila do postele. V okně se vlnila nahá postava, krásná velká ňadra, ženské boky, dlaň hladila klín, tvář zakrývala zrzavá paruka.
Bistro jsem našel jednoduše, i stolek byl volný. Nabíral jsem si na vidličku vajíčka a poslouchal.

Tak si dáš pár piv a sexu potom řikáš láska
Bohyně je na chviličku ta, co zrovna podrží
Právě jsi jak princ a potom ale spadne maska
Potáhnete s bandou rádi, že láska moc nezdrží.

Tuhle desku si asi budu muset koupit. Ale co bych s ní dělal. Nemám si ji kde přehrát. Dojedl jsem a uvažoval, co teď. Rozhodl jsem se udělat největší nesmysl, který mě napadl. Jel jsem za Mak. Asi stanici před vilou mi konečně došlo, že je to blbost.
Vystoupil jsem a opřel se o zeď u nástupiště, prohlížel si filmové plakáty, ty se mi vždycky líbily, jednu dobu jsem je i sbíral, kam se asi poděly. L.A. – Přísně tajné, to by se mi asi líbilo. Ďáblův advokát, mám rád Keanu Reevese. Titanic, no jo, o tom se mluví všude, romantika, možná už Mak film viděla, měl bych se jí zeptat. Kdyby ne, mohli bychom jít spolu, sedět vedle sebe a dívat se na plátno, jenom se trochu dotýkat. Jak dlouho jsem už nebyl v kině, a přitom jsem to miloval. Zíral jsem na plátno, které po pár minutách zmizelo a zůstaly cizí země a dobrodružné příběhy. Byl jsem v nich, cítil jsem vůni pouště, pralesa, řeky, moře nebo pach cizího města, v ruce pistoli, pušku, meč, kord, nůž nebo mačetu.

Najednou se obraz změnil. Snad ještě Jamajka tu Lukyho motorku nestřelil, vezmu Mak a pojedeme ven, benešovskou výpadovkou na Jílové a pak k řece. Projedeme si moje oblíbená místa, stavíme se někde na oběd, a pak ji zavezu do jedné zátočiny. Snad bude jako dřív, kousek louky kryté stromy, muselo se projít pěšinkou lánem netýkavek. A pak tam člověk seděl sám a díval se na řeku. A seděl bych tam s Mak, opírali se o sebe, možná se vykoupali. A možná i pomilovali, snad by nás uviděli vodáci a křičeli, co tam děláme. Ale bylo by nám to jedno, objímal bych její štíhlé jemné tělo, pomalu jí to dělal, záda by měla prohnutá rozkoší…

Probral jsem se a zamířil k druhému nástupišti. Nemám druhou helmu, ta moje zůstala v kufru u motorky. Zajedu pro růžovou dívčí, zůstala v Lukyho bytě, jen jsem ji schoval do skříně. Vezmu helmu a bundu a vrátím se pro Mak. A pojedeme spolu k Sázavě.

Takže zase zpátky, teď se mi za oknem míhala štíhlá dívčí postava, světlé vlasy, nečitelné oči. Nahá, hladí se v klíně, nemůžu ji vidět, mám pevně zavřené oči, slíbil jsem jí to. Ale můžu si to představovat. Můžu si představovat úplně všechno, co chci.

Co je to se mnou? Měl jsem to asi udělat Zuzce ještě jednou, když to navíc šlo na účet podniku. A vyzkoušet klidně i ty příplatkové položky. Ale asi bych to ani nepotřeboval, jen si to s ní užít, pěkně, pomalu, podruhé je to už většinou pomalu, hrál bych si s ní, užíval si ten krásný kulatý zadek, prsa…

Zatraceně, co to vyvádím. Rozhlédl jsem se, naštěstí jen anonymní tváře. Jen jedna žena na mě občas nenápadně mrkla, trochu starší, možná kolem čtyřiceti, ale docela pěkná. Začal jsem si představovat… Stop už. Asi bych potřeboval polít studenou vodou nebo si nasypat led do trenek.
Kupodivu jsem nepřejel stanici, vystoupil, obešel blok a vytáhl z batohu klíče. Zase mi chyběl ten od vchodu, dal jsem ho už Mak. Tyhle klíče jsem si do batohu strčil vlastně omylem, vždycky jsem je měl u sebe. Zaslechl jsem, jak někde cvakly dveře auta. Ani jsem se neohlédl, hloupá chyba.

Zvonek, jmenovka Adam Novák, proč ne, u něj jsem se tehdy vyptával. A té jeho hezké kočky v neposlušném prostěradle. Po druhém zazvonění se ozval dívčí hlas.
„Ano?“
„Prosím, pamatujete si? Ptal jsem se u vás na Lukyho, bydlel nad vámi. Mám už klíče od bytu, ale ne od dveří.“
„Aha, a co chcete?“
Co asi, zeptat se, jestli jsi doma sama. A když ano, jestli máš na sobě zase jen to prostěradlo…
„Jen pustit dovnitř.“
„Jo, hned.“
„Díky.“

Zámek zabzučel, opřel jsem se do dveří, ve skle se mihl stín, chtěl jsem se rychle otočit, ale bylo pozdě. Ucítil jsem jen cosi tvrdého na ledvinách.
„Jdi dál, klidně, pomalu, když se rychle pohneš, zmáčknu to hned.“

Hlas jsem poznal, ale nečekal jsem ho. Další hrozná chyba, přitom mi toho Zuzka řekla dost, abych si dal aspoň pár věcí dohromady. Neudělal jsem to, místo toho jsem myslel na ženské. A kvůli jedné jsem se sem dokonce vrátil, porušil všechna pravidla, měl jsem už dávno sedět ve vlaku a být už někde na Balkáně nebo na východě Polska. A teď na to doplatím, na pitomou sentimentalitu.

Lehce jsem zvedl ruce, najednou jsem měl hlavu čistou a klidnou. Čas se zpomalil a skoro zastavil. Zvuk bzučáku byl najednou ohlušující, hluboký, třásl sklem i zdmi kolem. Tlak do levého boku, stojí za mnou, pistoli v levé ruce. I ve skle jsem viděl bledý obličej vlevo od mého. Špatné pro mě. Nemám moc šancí, vlastně jen jednu. Právě teď. Musel na mě čekat celou noc, je ztuhlý, právě vystoupil z auta. Každou vteřinou bude rychlejší.

Moje levá ruka se vysunula proti rámu dveří. Spolu s ní se mi natočilo i celé tělo, tlak hlavně povolil. Zámek cvakl přesně ve chvíli, kdy bzučák utichl. Štěstí. Usmál jsem se, začal jsem věřit, že se mě bude držet i dál. Do rámu jsem strčil až zbytečně prudce, dveře se otevřely skoro až do pravého úhlu. Tam se na chvíli zastavily a začaly se vracet. Brano zavírá samo. Připadalo mi, že se dveře zavírají rychlostí ledovcového splazu. Budu mít jen jednu možnost, nesmím to podělat, trefit přesně tu chvilku. Ještě centimetr, dva, připravit se. Teď.

Hbitě jsem se otočil doleva, a přitom vklouzl za levou pevnou část dveří, pravá pohyblivá se o mě jen otřela a mířila k zámku. V ten okamžik se ozvala tichá rána, malá střela ráže 22 se zaryla do zdi a způsobila tak škodu spoluvlastníkům bytového domu. Těsně před zaklapnutím zámku dveře zastavila bota. Opět jsem svého soupeře podcenil, ale ne moc. Otočka doprava, nalehl jsem na dveře a zašlápl botou rám proti dlažbě. Konečně jsem si protivníka klidně prohlédl.
Dejmal těžce oddychoval, bledá tvář pod rozcuchanými světlými vlasy, tmavé kruhy pod rudýma očima. Asi těžká noc.

„Těžká noc, kamaráde?“ neodpustil jsem si poznámku a podepsal jsem ji klidným úsměvem. No, jistě, musel na mě čekat celou noc, skrčený v autě, znal jen dvě místa. Klub Nemesis a Lukyho byt. Zvolil to druhé.
Zrudl, jak se snažil dveře otevřít, ale neměl šanci. Stejně tak jsem nemohl dveře zavřít, ani jsem se o to nesnažil. Patová situace mi vyhovovala.
Zíral na mě přes dvojvrstvé sklo. Nejspíš ještě teď nepochopil, proč jsme každý na své straně a nemám malou střelu v těle.

„Musíme si promluvit,“ ucedil Dejmal.
„Tak do toho,“ klepl jsem malíkem do skla.
„Kdo jsi, do prdele?“
„Už jsem ti to říkal, brácha Lukyho, víc nepotřebuješ vědět.“
„A co máš kurva společného s Frostovými?“
„Sám nevím. Asi se mi Simona Frostová líbí, tobě ne? Neříkej, že na svou šéfovou nemyslíš, když si ho v noci honíš.“
Zacukalo mu levé víčko. Trefil jsem se. Tlak do dveří zesílil, ale bylo to marné.

„Dejmale, vlastně proti tobě nic nemám. Teda kromě jedný úplný maličkosti, zabil jsi s Cejhou mýho bráchu. Ale na druhou stranu jsi odpráskl svýho parťáka.“
Jeho rty se změnily v tenkou čárku.
„Co Frostová?“ opakoval znovu.
„Říkal jsem ti už v autě, nepamatuješ? Poznala na videu holku a poslala mě, abych ji našel.“
„Kam jsi ji zašil?“
„Ale, ale, co bys nabídl za takovou informaci?“
Zamračil se.
„To, cos mi sliboval v hale, když jsi měl pistoli v hubě?“

Ušklíbl se, na něco si asi vzpomněl.
„Nevěděl jsem, kde tě najdu. Tři místa. Nemesis, tady. A kostel svatýho Prokopa.“
„Pravda, tam má být tvůj poklad, cos mi sliboval, když ti zachráním pajšl.“
„Čekal jsem chvíli tam, ale nakonec jsem přejel sem.“
„Těžká noc. Jak jsi dostal Borise?“
„Boris? Jo, ten týpek z haly. To tě zajímá?“
„Ale ne moc. Cos mu slíbil? Svůj poklad?“
Usmál se levým koutkem. Nevypadal líp.
„Jo, přesně tak. Akorát jsem mu řekl, že to nikdy sám nenajde. Šli jsme spolu. Čekal jsem jen, až udělá chybu.“ Dejmal se zadíval do prázdna. „A udělal ji, jen malou.“
„Kde je?“
Cukl hlavou. „V kufru. Pak půjde za tvým bráchou.“

Díval se na mě, najednou odskočil od dveří a vytáhl levačkou z podpažního pouzdra svou devítku. Uskočil jsem dřív, než se hlaveň zvedla. Zámek dveří zaklapl. Čekal jsem, kdy se ozve rána a střela způsobí další škodu sdružení spoluvlastníků. Ale nic. Přeskočil jsem na druhou stranu, držel pistoli v obou dlaních, ale už dole. Zkusil ji ještě zvednout, ale zase hlaveň spustil a ušklíbl se. „Najdu si tě.“

Nebo já tebe, kámo.

Skok na druhou stranu a pak na schody. Teď jsem viděl už jen dvě nevkusné polobotky. První patro, druhé. Co dělá? Bude zkoušet zvonky, jako já předtím? Nebo si sedne do auta a bude zase čekat? Nebo zmizí.

Další patro. A tam byly otevřené dveře se jmenovkou Adam Novák. Před nimi dívka v županu. Ne v prostěradle, jako minule. Ale i tak pěkné. Vykuleně se na mě dívala.

„Když jsem vám otevřela dveře, šla jsem na chodbu.“
Zvedl jsem oči od jejích hezkých lýtek.
„A slyšela jsem něco… Jako výstřel, ale úplně tichý.“
Teď jsem měl oči přibližně na jejích ňadrech, kousek žlábku se hezky rýsoval pod županem.
„A pak jste si něco říkali, já…“

V tu chvíli se ozval bzučák zámku. Dívka ztuhla a zadívala se na mě. To jsem se jí už díval do očí. Ne dlouho, strčil jsem ji za dveře, tiše jsem skočil za ní, podržel jazýček zámku a nechal dveře potichounku zaklapnout. Podařilo se.

Zírala na mě a rychle dýchala. Opřela se o zeď, ruce se jí třásly. Narezlé vlasy stažené dozadu, vykulené oči.
„Pššt, nebojte.“
Přikývla.
Rychlé kroky na schodech. Nechtěl jsem se dívat kukátkem, ale dívka neodolala. Nestačil jsem ji zadržet.
Dívala se, pomalu jsem jí pustil ruku. Otočila se a ukázala do pokoje. Zavřela za námi dveře.

„Kde máte manžela?“
„Přítele? Má ranní.“
Ulekaně se na mě podívala. Asi až teď si uvědomila, co vlastně udělala. Odstoupila co nejdál ode mne, dýchala pořád rychleji.
„Kdo byl za dveřmi?“
„Vysokej blonďák.“
Přikývl jsem, souhlasí.
„Omlouvám se, zmizím, jak to půjde.“
„Bude na vás čekat.“
„Nejspíš, slečno…“
„Šárka.“
„Díky jsem Tomyš. Jo, bude na mě čekat.“

Obličej jí lehce zrůžověl vzrušením, oči zajiskřily. Vypadala skvěle.
„A kdo je ten hodný a kdo je zlý?“
„Na to se ptáte pozdě.“
„Viděla jsem vás, jak odjíždíte na motorce. Našel jste Lukyho?“
„Bráchu? Ne.“
„On je váš brácha? Posledně jste říkal, že…“
„No jo, říkal. Znala jste ho?“
„Jen jsme se potkávali, asi milej kluk, občas jsme trochu pokecali. Pak si začal vodit tu blonďatou slečnu.“

Šárka vstala a chodila kolem místnosti, opatrně odhrnula záclonu a podívala se ven. Župan se trochu rozevřel. Podívala se na mě přesně ve chvíli, když jsem jí zíral na kousek obnažených ňader.
„Pardon, člověku to nedá.“
„Nic,“ trochu se začervenala a stáhla župan páskem, „co teď budete dělat?“
„Chtěl jsem jen do bytu, něco vzít a zmizet.“
„Ale…“
V tu chvíli se rozdrnčel zvonek. Šárka vstala, zadržel jsem ji, počítal na prstech do desíti a pak teprve ukázal ke dveřím. Vyšla rázně z pokoje, hlasitě dupala na podlahu.
„Chvilku… Počkejte, kdo jste?“
„Hledám kámoše,“ ozval se za dveřmi Dejmalův hlas.
„Tak hledej dál, do háje, jsem po noční, potřebuju se vyspat, kreténe.“
„Jo, pardon.“
„Jdi do hajzlu.“

Šárka důrazně práskla dveřmi pokoje. Pak se zase sedla, podívala se na mě a začala se tiše smát. Posadil jsem se k ní a pohladil jí ruku.
„Díky.“
„Za co?“ byla růžová vzrušením. Zvláštní holka. A voněla…
„Kdo jsi?“ zeptala se za chvíli.
„Lukyho brácha,“ řekl jsem pomalu.

Položila mi dlaň na rameno. Vzpomněl jsem si, jak vypadala zahalená jen v prostěradle, které z ní každou chvíli klouzalo. Polkl jsem a zadíval se jí do očí. Zornice měla rozšířené.
„Nejsi jen jeho brácha.“
„Jak to myslíš?“
„Jsi divný.“
„To souhlasí. Víc, než si myslíš.“
Tváře jí trochu zčervenaly, co to je vlastně za holku? A co chce, teda kromě…
Políbil jsem ji na tvář.
„Moc díky. Vypadnu.“
Zase se jí rozšířily oči.
„Ale to nemůžeš. Bude na tebe čekat. Má asi zbraň.“
„No, to má. Pokud vím, tak dvě. Malou a velkou.“
„A co ty,“ přejela mě očima.
„Žádnou nepotřebuju.“

Vstala a přecházela po místnosti. Opřela se o stůl. Župan se pro změnu rozhalil dole.
„Já… já jsem úplně ujetá do dobrodružných filmů. A teď je to jako něco s Belmondem.“
„No…“
„Co potřebuješ? Pomůžu ti.“
„Teď? Popravdě jen nějak přežít do večera. A pak udělat jednu fušku a zmizet.“
„Udělat fušku a zmizet?“ opakovala zasněně.
Přikývl jsem a políbil rozevřené rty.
„Do večera?“ zašeptala mi do ucha.
Zase jsem přikývl a objel rty jazykem.

Ta holka byla asi opravdu ujetá. Ale proč toho nevyužít, lepší než sedět v kině nebo krmit na nábřeží labutě. Pomalu jsem vjel dlaní do županu, stiskl ňadro, tak akorát, jak by to asi udělal ten její Belmondo. Asi se mi to podařilo, dlouze vzdychla.
„Ale ještě musím najít poklad,“ zašeptal jsem jí do ucha.
„No jasně, poklad, kolik?“
Pohladil jsem i druhé ňadro, bradavky jí stály.
„Sám nevím, taška ukrytá v kostele, peníze, pásky s tajnými nahrávkami.“
„Ááách“
Musel jsem souhlasit, palcem jsem obkroužil bradavku.
„Budeš mi vyprávět?“ zašeptala mi do ucha.
„Předtím nebo potom? Nebo místo toho?“
Kousla mě do ucha.
„Jak chceš.“

Vstal jsem, ona také, stáli jsme proti sobě a dívali se na sebe, držela mě za ramena, já ji kousek pod pasem. Zvedla ruce a rozpustila si vlasy. Rozvlnily se kolem docela hezké tvářičky, zářila vzrušením. Pak jsem jí prostě ten župan rozvázal. Líbal jsem jí krk, mezi prsy, břicho, ještě níž, opřela se o stůl a roztáhla trochu nohy. Přitiskl jsem ji k sobě, slyšel jsem, jak vydechla.
„Už jsem myslela, že…“
„Co?“
„No že mě…“
„Hmmm?“

Vyzvedl jsem ji na stůl, stál jsem mezi jejími roztaženými koleny. A pak jsem odstoupil a prostě si ji jen prohlížel. Hroty uvolněných ňader ještě zahalené županem, pěkné ženské břicho, klín s proužkem chloupků. Sklonil jsem se a políbil ho, ucítil jsem pohyb boků. Ještě jeden polibek přímo tam, kde chloupky končily a začínala stažená čárka. Položila mi ruce na hlavu a roztáhla kolena.

Další polibek na štěrbinku, přejel jsem ji opatrně jazykem. Dívka zaklonila hlavu a pomalu si lehla na stůl, držela si nohy pod koleny. Otevírala se, prolízával jsem každý nově objevený růžový kousek, poštěváček se naléval a lákal k dráždění. Objel jsem ho špičkou jazyka. Šárka mi položila nohy na ramena a kousla se do předloktí. Druhou rukou mi tiskla hlavu do klína. Nespěchal jsem, dlužil jsem jí za skrýš. I ta její vlastní byla otevřená a lákala mě dál. Prsty jsem jí hladil stehna, občas tiskl, každé prolíznutí odměnila vzdechy a zavlněním boků. Měl jsem jazyk až uvnitř, pomalu jel nahoru, přejel přes poštěvák.
„Úúúúúú.“

Celou kundičku do pusy, sát, dráždit, laskat, počkat, až bude skoro hotová, zarazit se, nechat ji vydechnout a pak teprve pokračovat, vzít poštěvák mezi rty, přelíznout, podráždit. Zase si držela nohy rukama, třásla se. Dodělal jsem ji až do konce.
Chtěla přitisknout kolena k sobě, ale zvedl jsem ji a držel u sebe.

„Já jsem fakt ujetá,“ řekla pomalu a potichu. „Osm hodin někde sedím, s přítelem se různě potkáváme, jak nám vyjdou směny. A přitom sním o nějakém dobrodružství, že se něco stane, vypadnu z toho divnýho kolotoče, kterej se točí pořád dokola.“
Neřekl jsem nic, jen jsem ji pohladil.
„Když jsem tě tehdy viděla, stál jsi tam za dveřmi, přejížděl očima z jedné strany na druhou, vyptával ses, bylo to jako z filmu.“
„Přejížděl jsem očima, protože jsem nevěděl kam s nima.“
Šárka trochu zvedla hlavu.
„No, byla jsi zabalená do prostěradla, klouzalo z tebe, chytala jsi ho, občas jsem zahlédl to, občas něco jiného.“
Zase se přitiskla.
„A to se ti líbilo?“
„No jasně. Byla to krása.“
„Tak počkej.“
Zvedla se a zmizela.

Povzdechl jsem si. Umyl jsem si ve dřezu ruce a obličej. Uvažoval jsem, jestli nemám utéct přes balkón, Belmondo by to tak určitě udělal, přeskočil by z jednoho na druhý, skočil do druhého pokoje, kde by zrovna překvapil krásnou nahou dívku. Nebo by sešplhal po hromosvodu, nebo by se najednou objevil vrtulník a vyhodil by provazový žebřík. A Belmondo by se ho elegantně přidržoval a druhou mával té kočce v bytě. Okukoval jsem okno, ale nechtělo se mi ani na balkón.

„Je někde venku?“ zeptala se za mnou dívka.
„Nevidím ho. Ale může čekat v autě.“
„Určitě.“ Hlas byl najednou hlubší. Sametovější. Otočil jsem se.
Stála zahalená v prostěradle, přehozeném přes rameno, přidržovala si ho na prsou, levý bok měla nahý. Dívala se na mě, trochu smutně.
„Přesně takhle si tě pamatuju,“ políbil jsem jí nahé rameno, „akorát teď jsi mnohem hezčí.“ Položil jsem prsty na nahý bok a přejel ho sem a tam. Naklonila hlavu.
Trochu jsem posunul prostěradlo, ňadro skoro vykukovalo, skoro, ale ne úplně.
„Takhle to bylo.“

Vzala mě za ruku a odvedla do ložnice, postel byla rozestlaná. Rozpačitě se na mě dívala, najednou nevěděla, co dál. Přimáčkl jsem si ji k sobě, hladil oblý zadek pod prostěradlem. Pohladila mi prsty mikinu a zase zvedla hlavu. Díval jsem se jí do očí a pomalu zajel mezi půlky, dolů, ještě kousek, dotkl jsem se vlhkého pelíšku.

Zamrkala, sklopila víčka. Snažila se mi stáhnout mikinu a tričko, pomohl jsem jí. Šátrala prsty a rozepnula mi kalhoty, sáhla dovnitř, přejela mě prsty a vzdychla. Zase zvedla oči, ale už byla někde jinde. Jen se těšila. A já taky. Posadila se na postel a stáhla mi kalhoty. Dotkla se mě, opatrně. A položila se na záda. Lehl jsem si na ní. Krčila nos a oči jí trochu bloudily po stropě.

„Bojíš se?“
Zavrtěla hlavou, ale za chvíli trochu přikývla.
„Můžeš být ten špatný. A víš, jak končí ve filmech ženy, které je ukryjí.“
„Logicky, moc toho vědí.“
Zase se jí zrychlil dech.
„A já toho už vím moc?“
„Určitě. Ale já by chtěl zjistit ještě mnohem víc, počkej…“

Hladil jsem ji a stahoval prostěradlo, konečně jsem si chtěl prohlédnout ňadra, políbit je, pomazlit se s nimi. Prstem jsem odsunul bílou látku. Byla hezčí, než jsem si myslel, pěkný tvar, trochu pih, malé růžové dvorce kolem bradavek. Hladil jsem je prsty a pak vzal do dlaní. Konečně se zase usmála a roztáhla kolena.
Otíral jsem se klackem o dívčí klín, vrtěla boky a sama se o něj dráždila. Konečně už měla v očích zase jen touhu. Ještě jsem sjel dolů a prolízl ji, ale nebylo to potřeba, kundička už dávno nebyla jen stažená čárka jako úplně na začátku v kuchyni. Rudé rozevřené vlhké rty, stejně jako její ústa. Ale nebyly v ní ty hezké bílé zuby. Aspoň jsem doufal. Raději jsem se ještě přesvědčil jazykem. Zavrtěla boky, rychle jsem se posunul.

Přejela mi ocas prsty, spokojeně zavrněla, zvedla boky a už si ho strkala do pelíšku. Zase jsem zažil ten zvláštní pocit, když jsem poprvé vklouzl do jiné dívky. Nechala se pomalu šukat, prsty mačkala prostěradlo. Malinko jsem změnil úhel, klekl jsem si a držel ji za boky, díval se na její rozevřené pohlaví. Tiše vzlykala, šťávičky pěnily. Zase jinak, zasunul jsem ocas úplně dovnitř a jen jsem se pohupoval a masíroval jí vnitřek. Otevřela oči a kroutila prsty. Vzala mě za hlavu a prudce políbila. Otočila se nahoru, nepřestali jsme se líbat a zůstal jsem v ní. Úplně na něj dosedla, prsa se zahoupala. Vrtěla se, usmívala, ruce si sepjala za hlavou, aby byla ještě hezčí. Hladil jsem je, mačkal, podpíral, tisknul k sobě. Změnila trochu úhel a zrychlila, přirážel jsem proti ní, brzy jsme se sladili, roztahoval jsem jí zadek. Už skoro byla, přitiskla se ke mně, mrdal jsem jí už sám až do jejího konce.

„Úúúúf, to bylo něco,“ zašeptala za chvilku. Políbil jsem jí ucho.
Nechal jsem ji odpočívat, dokud se zase nezačala vrtět. Sáhla si do klína.
„Co ty?“
„Já? Já jsem si to užil. Navíc není spěch, tedy…“ políbil jsem jí ucho, „do kdy tady můžu být?“
Protáhla se, zase si dala ruce pod hlavu.
„To je právě to, dneska jak dlouho chceš.“
„Takže do noci?“
Otevřela rty i oči, tváře ještě zarudlé po milování. Vypadala nádherně.

„Jenom do noci?“ dívala se, jak si hraju s jejími ňadry, lehla si na mě, obemkla koleny. Usmála se, když jsem vzal do ruky její zadek. Cítil jsem na prsou ňadra, občas se ještě přizvedla a zavrtěla, aby si podráždila bradavky. Trochu se posunula, teď jsem krásně dosáhl k už zase vlhkému klínu, projel jsem ho prstem.

„Co jsi to říkal o pokladu?“ zašeptala mi do ucha.
„Je to blbost, jen se mě snažil rozhodit.“
„Hmmm, a co když… Víš, kde to má být?“
„Pamatuju se, co mi říkal.“
„Úúúú, a řekneš mi to?“
„Neřeknu, protože je to blbost.“

Zvedla hlavu, v očích zlato a diamanty. Pootevřela ústa.
„Ve filmech je vždycky poklad.“
„Ve filmech, a i v nich o něj hrdina vždycky přijde.“
„No jo, ale stejně,“ blaženě přimhouřila oči. Trošku jsem jí roztáhl zadeček a projel brázdičku. Bylo jasné, že myšlenka na poklad ji vzrušovala úplně všude.
Zvedla se na loktech a zašeptala. „Já to můžu mít víckrát.“
„Hmm, kolikrát?“
„To záleží, jak se mi to líbí.“

Asi se jí to líbilo, protože se zase udělala první, dělal jsem jí to zezadu, klečela na posteli s roztaženými koleny a prohnutými zády. I takhle vypadala pěkně, úzký pás a hezky široké boky, kulaté prdelkové bochánky se hezky vlnily.

A pak jsme si udělali oběd, ona jen v krátké zástěře na holém těle. Zase jsme si zalezli, nechala teď všechno na mně, dokud jsem ji nevystříkal. Spokojeně ležela s koleny u sebe.
„Bez toho to prostě není ono.“

Trochu jsme se prospali, a ještě se pomilovali, ale už jen tak na rozloučenou, pomalu, vláčně. Byla tma.
Šárka raději vzala koš se smetím a obhlédla okolí, prý nikde nic.
Objali jsme se u dveří.
„Vrátíš se?“
„Musím splnit úkol a pak zmizet, znáš to, kotě.“
Začala se smát. „Jsi hodně mizerný Belmondo.“

Něco mě napadlo, nechal jsem si ukázat její klíč od sklepa a porovnal ho s mým starým. Byl už úplně jiný. Nechtěl jsem vykráčet ven hlavním vchodem.
„Pojď se mnou do sklepa.“
„Ale? A co tam budeš se mnou dělat? Nemajzneš mě po hlavě a nestrčíš mezi sklenice okurek?“
„Uhlí tam už nemáte?“
„Ne, jen okurky.“
Vzal jsem ji hlavu do dlaní, prohrábl prsty vlasy, políbil na čelo.
„No, ve filmech se to dělá běžně, ale asi to nedokážu. Takže tě pomiluju, pak vylezu oknem, vrátím se, zase tě pomiluju a pak zmizím. A ty zavřeš to okno. Musíš mi ale slíbit, že mě neprozradíš. Nikomu. Slibuješ?“
Olízla si dva prsty a hrdě je napřímila.
„Slibuju.“
„Děkuju, světluško. A teď už musím jít.“

Udělali jsme to přesně tak, ale bez toho milování, prvního i druhého. Jen jsem Šárku objal a poděkoval, vyhodil nejdřív batoh a pak se vytáhl ven. Okno se zavřelo. Ještě jsem uviděl dlaň přitisknutou na sklo. Na chvilku jsem položil svou přesně na ni. Pohladil jsem ji přes špinavou tabulku.
Další loučení, už jsem si ani nepamatoval, kolikáté za těch pár dnů.
A zase dál.

Rozhlédl jsem se a protahoval mezi keříky až ke vchodu. Přikrčil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Ale klidně mohl zase čekat v autě. Nemělo smysl ho v nich hledat, moc velké riziko. Kdyby dával pozor, byl bych jak ryba v sudu. A navíc jsem Dejmala nepotřeboval. Věděl jsem skoro všechno. A na zbytek se zeptám pana Aksamita. Vrátil jsem se zase roštím zpátky a proběhl průchodem k druhému bloku.

Tak jsem nemohl vidět, jak se ode dveří odlepila šedá postava.

Konec sedmé části.