Vzpomínka na léto 12

Ve středu ráno mě Verča bombardovala zprávami, kam to přesně pojedeme, co si má vzít s sebou a na sebe a tak podobně. Snažil jsem se nic moc neprozradit, ale že bude potřebovat plavky a něco na sebe do města i do přírody jsem jí napsal. I když na druhou stranu, kdyby si z toho nic nevzala, tak budeme jen někde na pokoji a prošukáme celé dny, to by také nebylo k zahození.

Potřeboval jsem v práci ještě něco dodělat, aby bylo příští týden hotovo. Zrovna jsem se v kanceláři usadil k obědu, když mi zapípal telefon.
„Říkal si plavky? A mohlo by být něco takového?“
Ke zprávě byla připojena fotka. Když jsem se na ni podíval, málem jsem se zadusil jídlem. Veronika na sobě měla ty nejtitěrnější plavečky, co jsem kdy viděl. Dva maličkaté trojúhelníčky horního dílu sotva schovaly dvorce a uzounký proužek látky se téměř zařezával mezi lapličky.
„Jsou úžasný, jen nevím, jestli by nás z veřejného koupaliště takhle nevyhodili. Navíc bych řekl, že jsou ti trochu malé, seš na ně moc vyvinutá…“

Když jsem se vzpamatoval, vrátil jsem se k jídlu po pár minutách přišla další zpráva.
„To máš pravdu taky nejsou moje. Jen jsem je chtěla zkusit. Jejich majitelka vypadá takhle.“
Fotka byla bez obličeje, jen tělo, ale jaké. Drobná, štíhlá holčina, prsa téměř žádná, jen ztuhlé bradavky napínaly látku. A dole i ten úzký proužek látky zvládl všechno zakrýt.
„A kolik jí je? Takhle bych jí hádal ani ne patnáct.“
„To nejsi sám. V hospodách po ní pořád chtějí občanku. Nemusíš se bát, je jí skoro o deset víc, něž si hádal, bude jí na konci prznin 25.“
„Aha. Tak teď nevím, jestli ji to lichotí, nebo štve, že vypadá na patnáct.“
„Jak kdy.“
„No a co ty tvoje plavky?“

Stočil jsem směr konverzace raději na bezpečnější téma.
„Ještě jsem zkoušela tohle.“
Střih plavek byl dobrý, ale tentokráte to bylo obráceně. Dole seděly dobře, jen nahoře jí do nich něco chybělo.
„Že ty tam máš ještě druhou kamarádku? A ta je určitě v oblasti hrudníku obdařenější než ty…“
Zkusil jsem své tušení.
„Jasně. Žádná je nemá jako Anet. A navíc je to přírodní.“

Jen jsem valil oči na tu nadílku, musela mít tak šestky. Takové obří dudy jsem ještě neviděl, snad jen v pornu, natož abych je držel v ruce.
„Bože, z toho musí bolet záda.“
„To máš pravdu.“
„A co tvoje plavky?“
„No, na ty si musíš počkat do pátku.“
„Tak to se moc těším. Jdu zase chvíli pracovat, teda když se na zvládnu soustředit.“
„Dobře, hlavně si neubliž. Nerada bych, aby se ti něco stalo.“

Zbytek dne už proběhl celkem v poklidu. S Veronikou jsem se neviděl, tedy viděl jen přes okno, ale osobní kontakt neproběhl. Ve čtvrtek, když jsem přišel domů z práce, jen vyběhla ven s kufrem a vrazila mi ho do ruky.
„Ahoj, dej to prosím do auta ať to naši nevidí. My se uvidíme zítra, vyzvedneš mě na nádraží, jak jsme se domluvili.“
Vrazila mi pusu na tvář a než jsem ji stihl alespoň pozdravit, nebo cokoli říct, tak mi zase zmizela.

„Co to bylo?“ napsal jsem jí, když jsem seděl doma.
„Nešlo to, naši jsou doma a já se neutrhnu. Navíc, když jsem řekla, že zítra odjíždím s kamarádkou na víkend, chtějí si mě taky trochu užít.“
„Aha. To zase celkem chápu.“
„Neboj, budeš mě mít na krku, celý víkend. Doufám, že se pro mě šetříš a zbytečně neplýtváš… Však já tě včera viděla, jak na mě chtivě koukáš…“
„No jo, v tom máte výhodu. Můžete kdykoli chcete, když to nejde, tak stačí trochu přimáznout a jede se. Ale my chlapi to máme horší. Vzrušení je na nás vidět, když nestojí, tak s tím nic nenaděláme a když se uděláme, tak to hned taky nejde.“
„Hmmm, takže přiznáváš, že jsou holky lepší? To beru. Tak zítra.“

V předtuše víkendových radovánek jsem usínal s tvrdým ocasem. A hlavou se mi proháněly představy ohledně plavek. Do toho se motaly obě její kamarádky a já si najednou nějak nemohl vybrat. Tři tolik rozdílné ženy, jedna vypadající jako nedospělá, druhá naopak až nadmíru vyvinutá a třetí, moje Veronika, někde uprostřed mezi nimi.

Na ranní probuzení s tvrdým ocasem jsem si už pomalu začínal zvykat. Od té doby, co znám Veroniku by se má rána bez erekce dala spočítat na prstech jedné ruky, a ještě by zbylo.
Udělal jsem si snídani a dal se do balení věcí. S Verčou jsem měl sraz za dvě hodiny, tak jsem to celkem v klidu stíhal. Stejně jsem toho s sebou moc nepotřeboval. Za půl hodinky jsem měl sbaleno. Ještě jsem zvládl očistu a zkulturnění těla a byl jsem připravený vyrazit.

Veronika už na mě čekala na domluveném místě. Téměř jsem ani nestihl zastavit a už se hrnula do auta. Na sobě měla jen lehké letní šaty a ani ne moc dlouhé. Sotva se připoutala už jsme se proplétali městem směrem k výpadovce. Při každém trochu prudším brždění, při každém poskočení na kanálu nebo ostřejší zatáčce sebou Verča trochu cukla.

Najeli jsme na dálnici a uháněli vstříc našemu cíli. Ruku jsem položil na Veroničinu nožku a pohrával si s lemem šatů. Rádoby nenápadně jsem se je pokoušel vyhrnout. Veronika samozřejmě věděla o co se pokouším, trochu se nadzvedla, sama si šaty vykasala a roztáhla nožky. Kalhotky neměla a já tak měl volný přístup k její buchtičce. Několikrát jsem po ní přejel prsty. Říct o ní, že byla vlhká, bylo málo, tekla jako řeka, až mě napadlo, jestli pod sebou nebude mít vlhký flek.
„Věnuj se řízení,“ napomenula mě, když jsem ji začal zpracovávat prsty.
Vrátil jsem ruku na volant a snažil se sledovat provoz. Bylo to náročné, protože Veronika si opřela pravou nohu o sedačku a rukou si sjela do klína. Co zakázala mě, dělala si sama. Nádherně u toho sténala.

I když jsem věděl, že kvůli mně trochu přehrává, stejně mě to vzrušovalo. Nemohla si nevšimnout boule na mých kalhotách. Musel jsem se trochu posunout, abych si udělal větší pohodlí. Využila toho. Vmžiku jsem měl rozepnuté kalhoty a její ruka mě pomaloučku honila.
„Už ti to takhle nějaká dělala?“ zeptala se, „Za jízdy v autě?“
„Aaahh…“ zasténal jsem, „ještě ne…“
„Takže tě ani žádná za jízdy nekouřila,“ konstatovala.
Ani jsem si nestihl uvědomit, co právě řekla, a už jsem cítil její hbitý jazýček na obnaženém žaludu. Vyhekl jsem vzrušením i překvapením. Jakmile ho vsála do úst, málem jsme se vybourali. Ač mi to dělalo dobře, musel jsem ji přerušit.
„Uuhh… prosím… nech toho… oooh…“
„A čeho? Já přece nic nedělám,“ prohlásila s úsměvem, když pustila můj tvrdý úd ze svých úst.
„Jsi úžasná, ale tohle nedám.“
„A co jako?“
„Nemůžu se soustředit na jízdu, když mě kouříš.“
„Hmm, tak nic. Když nechceš…“
„Já bych chtěl, ale nedám to a nerad bych skončil někde v příkopu.“
„To by asi nebylo dobrý.“
„Tak vidíš.“

Trochu jsem přišlápl na plyn, abychom sjeli rychleji z dálnice. Využil jsem k tomu hned první sjezd, po pár minutách jsem odbočil na nějakou lesní cestu.
„Vystup si,“ zavelel jsem.
„Co? Proč?“ vyhrkla zaskočeně.
Obešel jsem auto, pomohl jí vystoupit, opřel jsem ji o kapotu a vrazil ho do ní zezadu.
„Aahh… božeee…“ vyhekla, „to jsem potřebovala…“
Neodpověděl jsem a jen ji dál pořádně protahoval. Lesem se neslo naše společné hekání.
„Ooohhh…“ konečně jsme dospěli ke slastnému a úlevnému vyvrcholení.

Zůstali jsme ještě chvíli opření o auto. Z lesa se ozvalo zapraskání větviček. Oba jsme se otočili za zvukem. Za nedalekým stromem kdosi stál, nějaký chlap s kalhotami u kolen. Nebylo pochyb o tom, že nás viděl a co tam dělal. Se smíchem jsme nasedli do auta a jeli dál.