Vzpomínka na léto 21 🇨🇿

Po večeři s Anetou se mi trochu ulevilo. Dodělal jsem kolíbku, sehnal prstýnek a doufal, že Veronice bude, ostatně s výběrem pomáhala Aneta. A samozřejmě za pomoc chtěla zase službičku podobně jako u večeře.

S Veronikou jsem si vyměnil jen pár zpráv, nechtěl jsem ji rušit od studia, a snažil se trpělivě vyhlížet Vánoce a den, kdy se konečně vrátí.

Konečně nadešel ten den. Bylo mi jasné, že vyzvednout ji na letišti by nebylo nejvhodnější, netoužil jsem se tam potkat Pavlem a Ivanou. Nemuselo by to dopadnout dobře.
Takže jsem jen netrpělivě vyhlížel z okna, naštěstí Verča mi cestou psala. Když vystupovala z auta, už na ní bylo to těhotenství vidět. Schovaný za záclonou v potemnělém pokoji jsem odolával touze za ní vyběhnout. Pohledy, které vrhal Pavel směrem k mému domu, byly více než výmluvné a po dalším ručním vyřizování jsem nějak netoužil. Tentokráte bych si to dost pravděpodobně nenechal jen tak líbit. A to jsem nemohl Veronice udělat, už takhle měla starostí nad hlavu.

Jakmile mi zmizeli z dohledu, opustil jsem své vyhlídkové místo. Ponořený do vlastních myšlenek jsem skončil v knihovně, v té místnosti odkud jsem kdysi hladově pozoroval Veroniku. Tentokrát bylo okno v jejím pokoji zhasnuté, stejně jako tomu bylo i v předešlých měsících.
Usadil jsem se v oblíbeném křesle s knížkou, jejíž děj jsem ani nevnímal, a sklenkou, ze které jsem ani neupíjel. Hlavou se honily myšlenky, vzpomínky a představy a všechny se točily kolem Veroniky. Netuším, jak dlouho jsem tam takhle seděl, ale najednou se v protějším okně rozsvítilo. Zvedl jsem hlavu a uviděl, jak do pokoje vešla Veronika. Stála tam a rozhlížela se, jako by nevěděla, co má dělat dál. Prohlížela si pokoj a vypadala, že ho vidí poprvé, nebo ji možná zaplavily vzpomínky. Bylo to zvláštní, stačilo vzít do ruky telefon a napsat jí. Před hodinou to přeci nebyl žádný problém, když mi dávala vědět, že je na cestě z letiště. Najednou mi to přišlo jako nesplnitelný úkol.
Telefon ležel na stole na dosah ruky, ale stejně tak mohl být kilometry daleko. Jakási tíha mi nedovolovala zvednout ruku. Jen jsem seděl a díval se. Verča mezitím přišla k posteli a položila na ni tašku. Začala se svlékat. Odkládala vrstvu za vrstvou, až zůstala jen v podprsence a kalhotkách. Pohled upřela dolů na nadouvající se břicho a začala ho rukama hladit. Na tváři se jí zračil smutek.
V mysli jsem zaslechl melodii jedné písničky od Olympicu – Snad jsem to zavinil já. Natáhl jsem se pro telefon a začal vyťukávat její text. Jen první slovo jsem vyměnil. Místo „Zas“ jsem napsal „Proč“ a odeslal. Telefon označil zprávu jako doručenou.
Vzala do ruky telefon a přečetla si text na displeji. Zvedla hlavu a podívala se do mého okna. Při tom jejím smutném, hořko-sladkém úsměvu mě píchlo u srdce. Udělala pár kroků směrem k oknu a vzápětí mi pípla zpráva.

Dnes ne, prosím.

Nechápavě jsem zíral na mobil a ani jsem nezaregistroval, že zatáhla závěsy. Zanechala mě tak dalšímu kolu chmurných myšlenek. Na jednu stranu jsem ji docela chápal, doma u rodičů po čtyřech měsících a navíc těhotná. Od Pavla asi nějaká slova pochopení a útěchy čekat nemohla, aspoň podle toho, jak se choval ke mně, Ivana měla určitě pochopení, ale i tak to asi nebylo uvítání jaké čekala. Na druhou stranu mi to bylo líto. Rád bych jí nějak pomohl, ale neměl jsem jak.

Druhý den jsem se snažil ke všemu přistupovat s čistou hlavou. Kolébka už byla skoro hotová, chybělo jen pár detailů, tak jsem se vypravil do dílny, abych to dodělal. Uprostřed práce mě vyrušila zpráva od Veroniky.
Ahoj. Měl bys na mě odpoledne čas? Naši budou pryč a my bychom si měli spolu promluvit.

Žádné líbám tě, miluju tě, chyběl si mi a podobné věci. Ze všeho jsem měl podivný pocit. Odpověď jsem si musel pořádně rozmyslet, i když bylo jasné, že je kladná. Několikrát jsem rozepsanou zprávu smazal a přepsal, než jsem se dobral rozumného výsledku, zase ty společenské tanečky.
Ahoj Veru. Na tebe si určitě nějaký čas najdu, ale počítám, že až tak kolem čtvrté, dřív to nezvládnu. Kdy a kde?

Znovu jsem se pustil do práce, už zbývala jen finální kontrola dílů a jejich sestavení. Naštěstí jsem se celou dobu výroby vydržel soustředit, takže těch úprav bylo naprosté minimum. Barvu ani povrchovou úpravu jsem neřešil, ať si případně Veronika vybere.

Sotva jsem se hodlal pustit do rozkládání, abych to snadněji odvezl domů, tak přišla zpráva.
Dobře, kolem čtvrté mi to vyhovuje. A klidně u tebe doma, jestli to nevadí. Teda jestli tam nemáš Aleše.

Neboj, jsem doma sám. Aleš u mámy, alespoň doufám. Takže ve čtyři tě čekám.

Kolíbku jsem rozložil, naskládal do krabice a odnesl do auta. Ještě jsem potřeboval zajet do města pro balící papír, abych to měl do čeho zabalit, a potřeboval jsem velkou stuhu, kterou bych to mohl převázat.

Doma jsem to všechno poskládal, zabalil a netrpělivě čekal, až se ozve zazvonění. Být kuřákem, nervozitou bych tahal jednu cigaretu za druhou, ještě, že mě tenhle zlozvyk minul. Takhle jsem jen přecházel do okna k oknu a koukal k sousedům, jestli náhodou už Veronika nejde, mezitím jsem v ložnici kontroloval zabalený balík, jako by snad mohl někam utéct nebo zmizet.

Konečně jsem zahlédl Veroniku, jak se pomalu vykrádá z domu, jako by snad dělala něco špatného. Když jsem ji viděl, zamířil jsem rovnou k brance, abych ji pustil dovnitř.
Neustále se rozhlížela, aby ji náhodou někdo nezahlédl. Rychle jsem otevřel a během několika okamžiků jsme zmizeli uvnitř domu. Všechno proběhlo v tichosti bez jediného slova.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a pomohl jí z bundy.
„Ahoj,“ špitla na pozdrav.
Odvedl jsem ji do obýváku, nabídl jí něco k pití.
„Jak je?“ začal jsem opatrně, když jsem viděl její nepříliš veselý výraz.
„Jak asi,“ zvedla hlavu a podívala se na mě, „těšila jsem se domů na Vánoce a doma se mnou skoro nikdo nemluví. Táta je naštvaný, prý jsem si zkazila život, když nemám ještě školu hotovou a tak podobně. Máma to vzala líp.“

Snažil jsem se vymyslet nějakou rozumnou odpověď. Věty typu „To mě mrzí“, „To se spraví“ a podobně mi nějak nepřišly úplně nejvhodnější.
„K tomu ty zkoušky a přípravy na státnice,“ pokračovala dál.
„A můžu ti nějak pomoc?“ zkusil jsem to.
„Do toho všeho mi napíšeš ty. Ty, který vlastně za všechno můžeš, který mě do tohohle stavu dostal. A ještě mi píšeš, že vypadám nějak smutně.“

Nechal jsem ji, ať se z toho všeho vypovídá. Částečně měla pravdu, ale byla to ona, kdo mě uháněl, ale teď jsem to rozhodně nemínil vytahovat.
„A ještě si tu pak v klidu sedíš a jen tak mimochodem nabízíš pomoc…“

Složila obličej do dlaní a přemáhaný pláč se změnil ve skutečný. Přisedl jsem si vedle ní a podal jí kapesníčky.
„Fajn, celou dobu to nějak zvládám a teď tu budu bulet jako malá holka.“
„Ale mně to nevadí, jestli ti to pomůže klidně breč.“
„Tak tobě nevadí, že brečím?“
„Myslel jsem, že jsem ti dal najevo, že se o vás postarám.“
„To mi chceš nacpat prachy, nebo co?“

„U…“ zarazil jsem se hned u první hlásky, věta „uklidni se“ by mi asi moc nepomohla. Rychle jsem to dokončil jinak. „…už jsi mluvila s holkama? Myslím s Anetou.“
„Ne, proč? Jen jsme si trochu psaly.“
„Jen se ptám.“
„Aha.“
„Něco pro tebe mám, jen je to nahoře v ložnici.“
„Hmm, to jsem si mohla myslet, zase jen sex, co.“
„Nech toho, o sex mi teď nejde. Nachystal…“
„Tak ty už ani o sex se mnou nestojíš?“

Ta její náladovost mě začínala dohánět k šílenství, bejvalka na tom byla ale ještě hůř, když tenkrát čekala Aleše.

„Mohla bys mě prosím doprovodit do ložnice? Mám tam pro tebe překvapení a nedá se jednoduše přenést sem dolů.“
„Dobře.“
Mlčky jsme došli do ložnice.

„Co to je?“ zeptala se, když uviděla velký balík.
„To je to překvapení. Abys zjistila, co to je, tak to musíš rozbalit.“
„Aha.“

Vrhla se na to a začala škubat papír jako malé nedočkavé děcko. Zpočátku jí nejspíš nedocházelo, co by to mohlo být. Pak stála nad rozbalenou kolébkou a střídavě koukala na mě na rozbalený dárek. Najednou se ke mně rozběhla, objala mě a brečela mi do ramene.
Chvíli jsem ji nechal, pak jsem vzal její obličej do dlaní, palci setřel její slzy a hleděl jí do očí.

Všechno bylo zapomenuto, její horká chtivá ústa se přitiskla k mým. Oblečení od nás odletovalo na všechny strany a my znenadání byli nazí v posteli. Polibky nebraly konce a nenechavé ruce zkoumaly, jestli se náhodou za tu dobu něco nezměnilo. Veronika hlasitě zavzdychala, jakmile mé prsty dosáhly lehce zarostlé a zmáčené škvírky. To byl pro mě jasný signál. Na víc už jsem nečekal, přesunul se mezi její stehna vnikl dovnitř. Téměř dosáhla vyvrcholení jen při pouhém zásunu.
Sám jsem měl co dělat, abych se neudělal sotva mě pohltila. Stačilo mi pár okamžiků, abych se vzpamatoval a mohl se pustit do díla. Protahoval jsem ji a poslouchal, jak vzdychá. Její ruce mě pevně držely, abych nikam neutekl, prsty zatínala do mých ramenou, nehty mě škrábala. Nepolevil jsem, ani když se začala zmítat prvním orgasmem, naopak, ještě jsem zvýšil své úsilí.

„Ohh… ahh…“ hekal jsem, „ufff… můžu?“ Konečně jsem procedil otázku.
„Jo… oooohhh…“ sténala v odpovědi.

Ještě několikrát jsem přirazil a už se do ní valil nastřádaný proud. Odpadl jsem vedle ní a hlasitě oddychoval.
„Teď se ptáš, když už jsem v tom? Ptát ses měl o przninách…“
„Promiň,“ řekl jsem s úsměvem, že nezapomněla na ten překlep ve zprávě.
„Teď se omlouváš a je ještě ti je to k smíchu?“
„Mě potěšilo, že si pamatuješ ty przniny.“
„Tak na to se dá těžko zapomenout, když mám tohle.“
„No vidíš, vydržíš tu chvilku?“
„Hmm, asi jo.“
„Fajn, hned jsem zpátky.“

Zaběhl jsem do knihovny, kde jsem ve stolku v šuplíku měl schovanou krabičku. Byl jsem zpátky snad během minuty. Stál jsem nad ní a prohlížel si ji. Prsa se jí trochu zvětšila, dvorce a bradavky ztmavly, letní sestřih vyměnila za zimní kožíšek, rozcuchaná, zpocená, ale pro mě byla stejně nejkrásnější.

„Co si mě tak prohlížíš?“
„Koukám, co se změnilo.“
„No jo, snad ti to nevadí,“ řekla, když se můj pohled zastavil na bobříkovi, „nebylo pro koho se upravovat, a navíc to začíná být trochu náročnější.“
„Vůbec to nevadí, nebo ti to tak přišlo?“
Jen zavrtěla hlavou.
„Mohla by ses posadit?“
„Proč?“
„Uvidíš. Mohla bys? Prosím?“
„No jo.“

Sedla si a spustila nohy dolů z postele.

„Co je? Co blbneš?“ chrlila otázku za otázkou, když jsem si před ní klekl.
„Co by? Mám jednu důležitou otázku,“ snažil jsem se ji nepustit ke slovu. Rychle před ní otevřel krabičku a položil tu zásadní otázku: „Vezmeš si mě?“
„No, ty vole!“ vyhrkla překvapeně, jen jsem netušil, jestli nad tou otázkou nebo tím, co bylo v krabičce, rozhodně jsem nešetřil a na kroužku z bílého zlata se třpytil pěkný kamínek.

Jednou rukou si schovala pusu, jakmile si uvědomila, jakou odpověď vykřikla, a jen kývala hlavou na znamení souhlasu.

„To má být ANO?“ ujišťoval jsem se a na oplátku ignoroval ruku nataženou v očekávání navléknutí lesklého kroužku.
„Jo, to má být ANO. Ano vezmu si tě,“ souhlasila.

A z polibku, který mi dala se znovu rozpoutal vír vášně a my si střihli druhé kolo.
„Tak a teď to musíme říct ještě našim,“ řekla Veronika po sexu, zatímco má ruka hladila bříško a ona si prohlížela prstýnek.
„A kdy?“
„Nevím. Zvládneš to ještě dneska?“
„A proč?“
„Nechci tohle sundávat z prstu.“
„Co mám s tebou dělat? Jen tedy musíme do města, koupit kytku a nějakou flašku, abych nešel s prázdnou.“
„Tak to abych se oblékla.“
„To by asi bylo vhodné. Nebo tě tu nechám a dojedu tam sám. A pak si tě vyzvednu, abys nemusela pospíchat.“
„Dobře.“
„A mohla bys alespoň rodičům oznámit, že přijde návštěva? Nerad bych je jen tak přepadl, další monokl nepotřebuju.“
„Jasně. Vyřídím, zařídím…“
„Tak za půl hoďky jsem zpátky. Zatím pa moje skoro-manželko.“
Jen zakroutila hlavou a pak ve stejném duchu odpověděla: „Tak pa, taťuldo.“