U nás 4

U příbuzných

Přijel jsem na opušťák, ze Slovenska. Od večera ve vlaku a ráno doma nikdo. I tak dobrý, našel jsem cosi k jídlu a lehl do vany. Proudem a rukou pod vodou jsem se zbavil přetlaku, pak už jsem pokračoval až v posteli :).
Ani do večera se doma nikdo neobjevil a já si hrál až do půlnoci. A když nikdo ani ráno do osmi, uzrál mi plán. Nechtělo se mi vařit, doma ani moc nebylo z čeho a také třeba… Vzpomněl jsem si na svou vilnou tetu a rozjel se za ní. Přistihl jsem ji před polednem v županu.

„Ahooj…“ zdraví mě vřele. „Promiň, spala jsem po noční,“ dootvírá mi dveře. „Ohřeji guláš, máš určitě hlad!“

Hlad jsem měl, ještě víc mi však voněla teta, rozehřátá z postele. Přečetl jsem si kus novin, než ohřála oběd. Ani ji nenapadlo se z županu převléci.

„Tak povídej,“ vyzývá mě u jídla.
„Tak jsem přijel na opušťák a doma nikdo…“
„Nojo, máma má šamstra s auťákem tak pořád někde trajdaj. A děcka jsou asi někde na prázdninách, neměly jet na vodu?“
„Hmm, asi jo,“ nimrám se v jídle. Moc mi to nejede, trochu připálený.
„Jez ať něco stihneme, než přijde Barbora, v pátek jezdí dřív.“ Nebyl jsem si přesně jistý co chtěla stihnout, ale pro jistotu jsem do sebe oběd naházel.
„Teď pojď, dáme koupel,“ sklízí nádobí. Chtěl jsem se vyvléct, koupal jsem se včera až až, ale její tón byl nesmlouvavý.

Přibyl jsem do koupelny, když už byla namočená, její štíhlá postava si užívala teplých pramínků se zavřenýma očima. Když jsem se svléknul, chytil jsem ji za zadek.

„Ale huš, pojď dovnitř,“ a v rychlosti mě také celého smáčí. Namydlí si ruce a podá mi mýdlo.
„Nezdržuj se a myj,“ a pustí se rukama do mého těla. Dělám totéž s jejím, když se dostane k mé chloubě, jsem rukama přibližně ve stejné její oblasti. A když jej vezme do namydlené ruky, neváhám a prostrčím prsty do štěrbiny mezi stehny. Nepřestává mi „ho“ mydlit a trochu se porozkročí. Pátrám prsty ve skulině, vzdechne si a přitiskne svá ňadra na mou hruď.
„Takhle chvíli…“ zašeptá.

Oddáváme se té chvíli, jakmile však ucítí můj zvýšený chtíč, rázně akci utne.

„Pojď, opláchneme se,“ vyzývá. Předtím ale stihne zajet se svou rukou dál mezi moje půlky, aby učinila očistu i tam. Napodobuji ji a zase na chvíli spočineme v té práci. Dokonce cítím její prst na kraji konečníku, několikrát do něj zašmidlá…
„Už pojď, Barča sedá do vlaku.“

V ložnici mě brutálně osedlala a hopsala na mně jak na svém oblíbeném bělouši se zlatou hřívou. Hlídala si však, abych nekontrolovaně nevytrysknul.

Ždímal jsem její koziny v naději, že ji obměkčím, ale nikoliv.

„Máš výdrž, panáčku, asi jsi mu dal doma pořádně za uši,“ komentuje.
„A kdo by nedal, víš jak je to na vojně? Tak někdy na hajzlíku…“
„Tak jooo, jedem…“ a nadskakuje neuvěřitelnou rychlostí. Trochu uhýbám, abych získal lepší úhel, tak tak ji cítím… uuuž… bože… Přitiskne se ke mně a přidřepne nejhlouběji, vychutnává svoje cuky hluboko v ní, než se odvalí vedle.
„No moc toho nebylo, příště přijeď čerstvější,“ sedá si.
„Promiň, netušil jsem,“ snažím se vykroutit. Hodí po mně polštář.
„Nevymýšlej si, vím dobře proč jsi přijel. Škoda že nemáme víc času.“

Pak už jen znovu sprcha, hřeben, nějaký obličej na tetin ksichtík a Barča odemyká a vchází.
„Ahoooj,“ zdraví mě srdečně a objímáme se. „Vím, proč jste zamčení,“ šeptá mi v objetí, „cítím to z tebe.“

Sedáme všichni ke kávě, s Barčou si mám co říci, byl jsem na stejném učňáku, a tak propereme mnoho lidí a situací. Po hodině tetka všechno utíná.

„Tak mládeži, někdo musí taky pracovat, tak já půjdu, buďte tady hodní a nezapomeň, Baruš, na zásady,“ mrkne po ní očkem.
„To nezapomenu, nemáš dvacku na víno?“
„To jsem zvědavá, jak si mě budeš vážit až budeš sama vydělávat,“ pokládá na stůl papírového Žižku i se slepeckou páskou.
„Budu mami, budu,“ hlesne Barbora.

Tetu spolu vyprovodíme k autobusu, stihneme ještě láhev Buška v sámošce.

„Měli bychom se navečeřet, udělám topinky,“ navrhuje doma Barča. Zdá se mi to brzy, ale souhlasím. A tak po chvíli mlaskáme nad topinkami s ďábelskými tousty.

Zase se trochu rozpovídáme, pokaždé když si odskočí, přisedne si znatelně blíž a tak se odvažuji.

„Stejně nevím, kde jsi vzala ta prsa, po mamince je nemáš,“ provokuji.
„Kanče… jsem ráda že je nemám po mamince,“ podloží obě dlaněmi a nazdvihuje je.

Zvedám se ze židle, abych se postavil za ní a s prsy jí pomohl. Přistupuje na tu hru a nevadí jí, že se svými dlaněmi vetřu nad její. Trochu je promnu, abych prsty jedné ruky vyhodnotil tvrdost bradavky.

„Ta podprsenka nic moc,“ namítám. Protáhnu ruce pod blůzou i podprsenkou, třímám je na jejich jemné pokožce. Přitiskne hlavu k mému rameni a tiše si vzdychne.
Pak se napřímí a rozhodne.

„Pojď, dáme koupel!“ Neprotestuji a těším se. Dávám jí náskok v cestě do koupelny, ještě si počtu kousek novin. Postaví se ve vaně, když přibydu, sprchujeme se navzájem. Pak si namydlí ruce a podá mi mýdlo, její chtíč v očích je neskrývatelný. Další cesty našich rukou se shodují s itinerářem, jaký jsem zažil nedávno s její mámou, asi to mají holky stejně. Máme brady na ramenou druhého a činíme si navzájem krásně. Jenom to trvá déle, jsem vyždímaný, a tak se Barča schoulí do své rozkoše, aniž bych dostal šanci.

V posteli už není tak vášnivá, a tak jen ležíme vedle sebe a klábosíme.

„Jaké to je s mamkou?“ překvapí mně.
„Co myslíš?“ snažím se zatloukat.
„No… neříkej, žes s mou mámou nespal,“ otáčí ke mně svůj pohled pro důraz otázky.
„To nevím, co ti na to říct.“
„Řekni, jestli to s ní stojí za to.“
„Já o ničem takovém nevím. A ty bys mi věřila, kdybych ti řekl že ano?“ posílám zkoumavý pohled já.
„Tak nevíš… tak nic,“ otočí se. „A běž si vedle do bráchovy postele!“ odmítá mě uraženě. A tak mlčky, se samozřejmostí džentlmena, odcházím.

Nečekám dlouho, za půl hoďky je u mě. Lehne si za mě a přitulí se.

„Je tam divná zima,“ postěžuje si. Cítím její bradavky na zádech a přitočím k ní hlavu.
„No, podle kuliček na mých zádech asi opravdu velká,“ rozesměji ji.
„Já jsem jen chtěla vědět… ale tak příště.“ Lehnu si na záda, položí si hlavu do mé ramenní jamky a hladí mě na hrudi, posléze na břiše. Mlčíme, hladím ji ve vlasech, ona sjíždí rukou i hlavou níž, až ucítím její prsty na svém. Její hlava odpočívá na mé hrudi a prsty si hrají s mým mužstvím. Nevyvíjím žádnou aktivitu, kromě hlazení ve vlasech a na krku. Je to velká holka, poradí si, když bude chtít.

Za chvíli odstraní deku a pozoruje své hrátky. Už jsem napružený ale není to ještě nezvladatelné.

„Když vy kluci to máte blbý, my hned poznáme na co myslíte.“ Vyprsknu smíchy.
„To jo, my to na vás poznáme jinak.“
„A jak?“ stiskne mě nesmlouvavě.
„Třeba, když se vaše židle neomylně blíží k naší… anebo když vám to čiší z očí.“
„Hmmm… taky leccos poznám z očí, třeba tvoje vyčkávání. Viděla jsem, že nebudeš první, kdo by…“ prsty sjedou k šourku a mnou varlata. Pak je schovají do ruky.
„To ne…“ syknu. “Kuličky neohřívat,“ vysvětluji.
„Aha… já vím od brá… jenom jsem na to zapomněla.“
„A kdo je brá?“
„Nebuď zvědavej, budeš brzy starej. Nechceš mi ukázat, jak vystříkneš?“
„Já? Já sám?“ jsem překvapený.
„No, jestli jsi myslel na šukání, tak z toho nic nebude, slyšel jsi mojí mámu.“
„Hmmm, slyšel, jen jsem nevěděl, co to znamená. To si můžu udělat sám pod peřinou.“
„Ledaže bys…“ napadá mně, „mi to ukázala taky,“ obejmu její ucho rukou.
„Hmmm, tak jo, půjdem na letiště,“ souhlasí po dlouhých minutách.

V ložnici se opře o čelo postele a vyzývavým pohledem mě posílá naproti, na její druhý konec. Zčásti v sedě, zčásti vleže rozevírám svá stehna a beru do ruky svou vztyčenou chloubu. Barča s otevřenou pusou sleduje, jak si nasliněnými prsty žmoulám žalud, aniž by poodkryla svůj klín. Zastavím pohyby a vyzvu ji pohledem. Pochopí a roznoží, její klín je na kraťoučký kožíšek a pysky má holé.

Prsty zajíždějí nesměle do štěrbiny a žmoulají cosi neviditelného nahoře. Pokračuji ve vlastní masáži žaludu, zatímco ona rozehraje koncert v rozšiřující se štěrbině. Sleduje mě stále, druhou rukou si tiskne své ňadro a rty má pootevřené.

Napadá mě, jestli zná kouzlo orálu, a tak si sedám, otáčím na zadku a hlavu přibližuji k její svatyňce. Neprotestuje, pro jistotu uchopím znovu svůj pyj a přetahuji předkožku. Hlavu kloním k jejímu klínu, trochu jej přizvedne a rozevře jeho brány. Prolíznu ji, jemně, podruhé, ještě víc vystrčí ke mně, a tak bořím jazyk mezi brány. Je sladká, šťavnatá, voňavá…

Trochu ji rozohním a pak se bleskurychle otočím na 69, svůj pyj u její hlavy. Znovu se ponořím do její sladkosti, to už mě bere do ruky a přitahuje k ústům, nádherná chvíle… Po chvíli nahlas vzdychá a kroutí pánví, aby můj jazyk dostala kam chce, čekám její brzký výbuch, a tak jí svou pánví pomáhám v její rozkošné hře na mém žaludu. Přirážím do jejích úst ve zvyšujícím tempu a zároveň saji špičku jejího klína.

Vysála mě a já ji, její nekončící pramen rozkoše zaplňuje má ústa a stejně tak plod mojí rozkoše její. Ležíme vyčerpaní, pouštím šťávu ze svých úst na její stehno, ona činí totéž. Zvedne se a otočí abychom se objali a vychutnali sladkou chvíli…

„Nespi v kuse, odpočiň si,“ vzbudí mě s talířem v ruce. Něco salámu, volský oko a chleba.
„Jak víš že jsem usnul hlady?“
„Máme to všichni stejně. Ale u mě hlad zvítězil.“
„Stejně bych radši pospal,“ zívám.
„To můžeš přece tam, kam se vrátíš,“ sedá vedle mě.
„Tam spím pořád, to je jediná možná činnost, všechny ostatní mi tam nedávají smysl.“
„Tak vidíš. Holky co jsou na intru říkají totéž. Už mi to řekneš o té mámě?“
„Nevím, co bych ti řekl,“ vykrucuji se.
„Hmmm, chtěla jsem jen znát záruky,“ šklebí se.
„Záruky máš, nevím, proč bych měl o tobě s kýmkoliv mluvit.“
„Tak, jsou kluci, co se rádi pochlubí, aby se necítili nezkušení,“ krčí rameny.
„To mi nehrozí, neboj. A myslíš, že se tvoje máma nebude ptát?“
„To vím. Nebude. Ona ví vo co gou,“ rozesměje se a hodí po mně polštář. „Možná…“ odmlčí se.
„Co možná?“ zdvihám obočí.
„Ale nic, to poznáš.“
„Neuhýbej.“
„Možná se bude chtít přidat,“ zvážní.
„A ty?“
„Já, já jsem přidaná,“ opět s jejím kouzelným úsměvem.
„Ty budeš chtít trojku?“ kulím oči. Chci vědět co mě čeká.
„Přeci tě nenechám mámě samotnýho.“

Přemýšlím o té variantě, samozřejmě je lákavá. A vlastně o nic nejde, kdybych to nebyl já, bude to jiný. Tohle doupě je určitě plné neřesti.

„A brácha?“ rozšiřuji otázku.
„Co brácha? Brácha tu není.“
„Taky někdy?“
„Co?“ zeptá se důrazně a na chvíli odmlčí. „Pamatuješ, jak jsme si hráli spolu jako malí a táta nás rozdělil?“
„To si pamatuju…“
„Tak takhle jsme si hrávali s bráchou. Ale jen, když byl táta na noční, mamka nám dovolila ležet spolu,“ rozmluví se. „Jenže pak nás přistihla, jak mi do ní brácha strká hřeben,“ rozesměje se.
„Hřeben?!“
„Jo, rukojetí, takovou kulatou. Seděla jsem rozkročená a pomáhala mu. Asi mě odpanil, protože ze mě tekla krev jako nikdy potom. Máma mu pak dala co proto a už jsme nesměli spát spolu. Ale pak, když se naši rozvedli, už nás neuhlídala.“