Balada pro Zuzanu 2

Duben 2014.

Uplynulo dlouhých dvacet let. Vzpomínky se ztrácely jako bublinky ze šampaňského. Přesto jsem občas zavzpomínal na neopakovatelné chvíle se Zuzanou.

To ráno jsem si udělal kávu a mechanicky sáhl po časopise, který ležel na konferenčním stolku. Usrkával jsem ze šálku a obracel stránky, když mne zaujal jeden z inzerátů. Víkend ve Františkových Lázních lákal na tři dny v hotelovém domě, zrovna v tom, ve kterém jsem prožil tři týdny, které patřily k těm nejkrásnějším v mém životě.

Okamžitě se vrátily vzpomínky a já nepřemýšlel o ničem jiném, než, že této příležitosti musím využít. Již jsem se viděl v místech, které jsem si začal intenzivně spojovat s mou vílou.

Sáhl jsem po mobilním telefonu a zvolil telefonní číslo, uvedené v inzerátu.
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ ozval se příjemný ženský hlas.
„Nejlépe rukou,“ napadla mne okamžitě odpověď.
„Mám před sebou váš inzerát na víkendový pobyt v lázních. Můžete mi k tomu říci více?“ zeptal jsem místo oné hloupé odpovědi.
„Mohu vám doporučit zrovna příští víkend. To připadá neděle na druhý den v květnu a ve Františkových Lázních se otevírá lázeňská sezona. O kolik míst byste měl zájem?“
„Jestliže nepřijmete mou nabídku, pak jen o jedno,“ zažertoval jsem.
„Ráda bych, ale už mám program,“ odpověděla mi pohotově žena na druhé straně.

Domluvili jsme ještě několik organizačních záležitostí. Chvíli jsem se rozmýšlel, zda mám jet autem.
Nakonec jsem si zařídil místenku v Pendolínu a pak jsem už jen žil přípravou na následující dny.
Meteorologická předpověď byla nanejvýš příznivá. Počasí mělo být plně jarní, s jasnou oblohou a teplotami, dovolujícími lehčí oblečení.
To bylo velice důležité pro obsah kufru. Nechtělo se mi tahat s ošacením, které bych možná ani nevyužil. Takto postačí můj obligátní kufr na kolečkách.

Konečně mne přivítaly Františkovy Lázně.
Vystoupil jsem z vlaku a zůstal stát chvíli na peronu.
Modrá obloha a slunce, které příjemně hřálo, co jsem si mohl přát více. Ještě jsem se chvíli díval k odjezdovým návěstidlům, kde jsem naposledy před dvaceti lety viděl v odjíždějícím rychlíku Zuzanu.
Odmítl jsem nabídku taxikáře před nádražní budovou a vydal se pěšky, přes celé město k hotelu, kde jsem byl ubytován.

Procházel jsem ulicemi, kde se to za tu dobu, co jsem tu nebyl, mnoho nezměnilo. Jen ty rozkopané ulice z mého prvého pobytu zmizely, přibyly nové kavárničky a obchody, některé hotely a lázeňské domy změnily názvy z dob postkomunismu a reklamy lákaly do aquacentra.
Lázeňský dům Květen se pyšnil novým jménem, ale stará dobrá recepce zůstala. Jen ta recepční byla jiná, ale i tak příjemná paní.
Po seznámení s programem mého pobytu mne ještě upozornila na to, že budu ubytován v jiném domě, ve vedlejší ulici.

„Nemohl bych dostat pokoj, kde jsem byl před dvaceti lety?“ zeptal jsem se zdvořile. Chtěl jsem si připomenout i tu krásně prožitou noc se Zuzanou.
„Když budete znát číslo, pokusím se,“ chtěla mi pomoci recepční.
„To už si bohužel nepamatuji,“ pátral jsem marně v paměti.
„Nevadí, i tak vám přeji příjemný pobyt. Jinak na jídlo budete chodit sem, ale do přední restaurace. Zadní jídelna je pro lázeňské pacienty. Ale to vy určitě znáte.“
Poděkoval jsem a vzal si klíče.

Následující den jsem věnoval procházkám a vzpomínkám.
Čas rychle utíkal a náhle tu byla neděle, den zahájení lázeňské sezony a poslední den mého víkendového pobytu.
Pro tento den jsem zvolil osvědčený světlý oblek, klobouk s širokou krempou a špacírku. Ještě pohled do zrcadla na chodbě a můžu vyrazit. Opravdový lázeňský švihák.
Že jsem pro zahájení sezony zvolil to správné oblečení, mne přesvědčilo hned několik pohledů žen.

Národní ulice byla již plná korzujících lidí.
V obou altánech, jak na Sadové, tak i u Františka hrála hudba, a tu a tam kolem mne přešlo několik lidí v dobových kostýmech. Nejspíše se chystal nějaký kulturní program.
Rozhlédl jsem se po ulici a vydal se směrem dolů, ke kolonádě a Glauberovým pramenům, kde se dal tušit hlavní program, a kam taky směřovalo nejvíce návštěvníků.

Jeden z prvních májových dnů se opravdu vyvedl a sluníčko příjemně hřálo. To bylo i důvodem k tomu, aby spousta žen zvolila lehčí oblečení, což byla pastva pro řadu mužských očí, včetně mých. Se zalíbením jsem si prohlížel tu přehlídku opačného pohlaví a opětoval úsměvy dam, občas smekl klobouk před tou, která se mi opravdu líbila, čímž jsem jí dostal na chvíli do rozpaků.
Nejedna z nich se ještě obrátila a možná přemýšlela o tom, zda a odkud se známe.

Najednou jsem jí uviděl.
Kráčela přede mnou ve světlém kostýmku, s širokým kloboukem a točila slunečníkem, položeným na rameni.
Ne to není možné. Ta chůze, ta postava, ty vlasy stočené na ramenou do lokýnek. Opravdu to není možné. Vždyť již takovou dobu nežije.
Šel jsem za ní ještě chvíli a stále se nemohl zbavit dojmu, že se jedná právě o ní.

„Zuzano,“ zavolal jsem na ní.
Dívka se zastavila a otočila se za hlasem.
Je to ona.
Přede mnou stála má víla, stejně krásná jak před lety ale mladší, možná tak ve věku do dvaceti let.
„To jste mluvil na mne?“ usmála se a ukázala dokonalý bílý chrup.
„Jsi to ty, Zuzano?“ snažil jsem se znovu ujistit.
„Nejspíš jste si mne s někým spletl,“ opět se usmála a pokračovala v chůzi.

Stál jsem tam chvíli a nechal do sebe vrážet kolemjdoucí. Ne to není možné, to musí být ona.
Dívka se po několika krocích zastavila, otočila se zpět a vrátila se ke mně.
„Jak víte, že se jmenuji Zuzana?“
„Nevím, jen si to myslím. Před dvaceti lety jsem tady potkal dívku, kterou mi připomínáte. Nejen to, ale každým vaším pohybem, gestem a úsměvem mne utvrzujete v tom, že jste přinejmenším dokonalá kopie mé přítelkyně.“
„To je zajímavé,“ zbystřila pozornost. „Vyprávějte mi o tom.“
„Nesedneme si na pohár, nebo na kávu?“ ukázal jsem směrem na zahrádku před cukrárnou na kolonádě.

Objednal jsem zmrzlinové poháry a dal se do vyprávění svého příběhu. Vylíčil jsem této neznámé dívce okolnosti, za jakých jsem se seznámil s její jmenovkyní a dokonce jí prozradil i detaily zážitků u pramene Natálie.
„To zní jako příběh z nějakého romantického filmu,“ ohodnotila story, když jsem dovyprávěl.
„Jsem tu už delší dobu na léčení, o tom pramenu za městem jsem slyšela, ale nevím, kde to je. Ukázal byste mi to tam?“

Zaplatil jsem a vydal jsem se Zuzanou k prameni.
Zavěsila se do mne a začala vyprávět o sobě.
„Když jste mi líčil svůj příběh, zdálo se mi, jako bych ho odněkud znala. Já jsem kus svého dětství prožila v kojeneckém ústavu a svou matku jsem nepoznala. Ti lidé, kteří si mne adoptovali, mi až později prozradili, že nejsem jejich. Tehdy mi má pěstounka vyprávěla příběh o tom, jak jsem se k nim dostala. Moje matka prý byla krásná, ale hodně nemocná. Léčila se snad i tady, ve Františkových Lázních. Zde se i údajně seznámila se svou životní láskou. Možná tady i otěhotněla.
Pak, ale po mém narození do několika měsíců zemřela, a já skončila v ústavu.“

Nevím proč, ale všechno mi to tak nějak zapadá do sebe.
„Vaši adoptivní rodiče znali vaší pravou matku?“
„Znali, vždyť to byla jejich sousedka.“

Do hlavy se mi začala vkrádat určitá předtucha. Možná ta paní, se kterou jsem kdysi mluvil a dozvěděl se o smrti své milenky z lázní, byla právě tou adoptivní matkou přítomné Zuzany.
Proč mi ale neřekla, že přítelkyně má dítě, jehož otcem jsem možná já?

„Stalo se něco?“ vytrhla mne z rozjímání Zuzana. „Jste nějaký zamyšlený.“
„Ne, nic. To je v pořádku,“ vrátil jsem se do reality.
„Je to tu krásné,“ ohodnotila místo, když jsme došli k prameni. „Vůbec se nedivím, že vám tu ta vaše Zuzana podlehla.“
„Tady, možná pod touhle břízkou,“ ukázal jsem na jeden ze stromů v nedalekém lesíku.
„Je to tenhle?“ opřela se Zuzana o kmen.
„Určitě,“ zalhal jsem.

Vrátil jsem se rázem ve vzpomínkách o dvacet let nazpět. Opět jsem viděl před sebou svou krásnou přítelkyni Zuzanu. Přistoupil jsem k ní a políbil jí.
„Co to děláte?“ vytrhla mne ze snu tato Zuzana.
„Promiňte.“
„Ale můžete,“ chytila mne oběma rukama kolem krku a vrátila polibek. Tentokrát mi svým jazykem rozevřela rty a strčila mi ho do úst.

Cítil jsem to krásné mladé tělo, které se ke mně tisklo. Hroty bradavek tvrdých ňader, bříško i pevná stehna.
Jakoby předávala do mého stárnoucího těla energii, nastartovala touhu, ženoucí krev do dosud zvadlého údu a donutila ho tvrdnout a mohutnět, až se nakonec pod látkou kalhot dotkl její nohy. Prsty jí bloudily po mém noze, až stiskly onen předmět, v němž pulsovala bouřlivá krev, a který chtěl ven. Už ho nepustila.
„Ten je,“ zhodnotila jeho velikost, když konečně odtrhla rty od mých.

„Ty to umíš s mladejma holkama,“ hledala zip poklopce, aby ho vysvobodila.
Konečně tiskla mé mužství v ruce.
„Můžu ti ho vyhonit?“zeptala se, a nečekajíc na mou odpověď, začala kmitat rukou po hladké kůži přirození a střídavě obnažovat můj žalud.
Reakce na její dráždění na sebe nenechala dlouho čekat, a po několika okamžicích jsem výstřiky potřísnil okolní trávu.
„Líbilo se ti to?“ zeptala se, když ještě několika tahy dokonale vyprázdnila má varlata.
Tohle jsem opravdu nečekal, došlo mi, když jsem si zapínal kalhoty. To, že to takhle dopadne mne nenapadlo ani v těch nejbujnějších představách.
„Nevrátíme se zpátky?“ navrhl jsem Zuzaně a v hlavě jsem už spřádal plány, jak jí dostat co nejdříve do postele.

Míjeli jsme penzion, ve kterém jsme kdysi trávili hezké chvíle s mou dávnou láskou, když k nám dolehla příjemná hudba kláves. Tak se tu stále hraje. Docela rád bych se podíval dovnitř, abych zjistil, jak se to tu změnilo.
„Nepůjdeme si chvíli sednout ?“ předběhla mne Zuzana.
Ne, nic se tu nezměnilo. Jen ten hudebník byl jiný. Pohodlně jsme se usadili u jednoho ze stolků a objednali si po dvou decích vína.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se mne náhle Zuzana, když zjistila, že jsem na chvíli myšlenkami jinde.
„Promiň. Pořád musím myslet na to, co jsme si o sobě navzájem řekli. Když si to tak dávám dohromady, nemůžu se zbavit jedné předtuchy. Ta má přítelkyně, se kterou jsem před lety prožil tolik krásných dní, a která tady přišla do jiného stavu, je dost dobře tvoje matka. Tím pádem já jsem tvůj otec.“

„Páni, tak já jsem ho vyhonila vlastnímu tátovi,“ vzala mne Zuzana za ruku. „Vůbec toho nelituju. Moc mne to vzrušovalo. Nechceš si jít zatancovat?“ zeptala se, když uslyšela první tóny krásné melodie, zvoucí k pomalému tanci v přítmí tanečního parketu.
Přitiskla se ke mně celým tělem, a my skoro stáli a jen vnímali jeden druhého.
„Chci se milovat,“ zašeptala mi najednou Zuzana do ucha, zrovna tak jako před lety její matka.

Chtěl jsem jí za tuto nabídku na místě políbit. Včas jsem se zarazil. Všiml jsem si několika pohledů hostů, kteří nás pozorovali a určitě si nás spojovali jako otce a dceru. Nebo mi záviděli takovou mladou milenku?

„Můžeme jít ke mně na pokoj,“ nabídl jsem Zuzaně, když jsme opustili penzion. „Nevadí ti, že jsme možná otec s dcerou?“
„Vůbec si to nepřipouštím,“ dostalo se mi odpovědi. „Naopak se mi to líbí a vzrušuje. Nechci ti zase tolik lichotit, ale když vidím, jak se za tebou ohlíží ženy, tuším, že jsi jich měl asi mnoho. Ty jsi musel být za mlada docela hezkej chlap. Pak se mi taky líbí tvoje prošedivělé vlasy a víš co?“ podívala se dolů.

Konečně jsme se ocitli v hotelovém pokoji.
Posadil jsem se na neustlanou postel a pozoroval Zuzanu, která zůstala stát uprostřed místnosti a rozhlížela se.
„Pojď ke mně,“ vztáhl jsem k ní ruce.

Udělala několik kroků, až stála těsně u mne.
„Jsi krásná.“
Položil jsem jí ruce ze strany na kolena, uchopil okraj sukně a začal jí pomalu vyhrnovat. Před očima se začala objevovat její hebká stehna, a mezera mezi nimi se rozšiřovala, až se ukázala sněhobílá barva jejích kalhotek.
Zuzana se zájmem pozorovala mé počínání. Uchopila mou hlavu a přitiskla si jí do trojúhelníku látky, zakrývající její klín. Jazyk nelenil a olizoval titěrný kousek textilie, který se navíc zařezával do rýhy její žemličky.

To ale nebylo ono. Uchopil jsem gumičku kalhotek a stáhl je. Krásná, hladce vyholená štěrbinka voněla mládím a nutila můj jazyk, aby vnikl do jejích hlubin. Vnořil jsem ho hluboko do její horké a vlhké vagíny. Občas jsem olízl její zduřelý poštěváček.
Při každém, byť sebemenším pohybu jazyku hlasitě vzdychla a přitiskla si mou hlavu k mušličce ještě více.
Zuzanino tělo se otřásalo v křečích, které naznačovalo, že se její vzrušení nezadržitelně blíží k vrcholu.
Odtáhla od sebe mou hlavu.
„Sundej si kalhoty,“ vyzvala mne a povalila mne na postel.

Nečekala, až si povolím pásek a sama se ujala iniciativy. Nakonec mi stáhla slipy a prohlížela si z blízka mé mužství. Čekal jsem, že si ho vezme do úst, ale ona si vyhrnula sukni, obkročmo si na mne sedla, uchopila úd do ruky a zavedla si ho na okraj pochvy.
Dívajíc se mi do očí, nasedala na něj a nechala si ho vnikat hluboko do svého těla.
Rychlost jejích pohybů se zvyšovala, až silným stiskem poševních stěn dala najevo své vyvrcholení.
Vysílena vyklouzla z nabodnutí na můj úd a padla vedle mne na lůžko.

„Proč ses nedodělal?“ zeptala se, když se jí uklidnil dech. „Víš přece, že holky v mém věku už berou normálně antikoncepci.“
„Nevadí tati, dodělám tě rukou,“ uchopila ho prsty a několika tahy mne vyprázdnila.

Loučení na nádraží bylo to pondělí dlouhé, tentokrát opačné. Zuzana byla ten, kdo zůstal stát na peronu. Ani jsem jí nemohl zamávat. Okna u Pendolína nejdou stáhnout.