Frackoidní mamánek 03

Dámská jízda projela cílovou páskou pozdě v noci. Unavené ženštiny se po jedné vytrácely k objednaným taxíkům a opouštěly byt se zvednutým obočím, protože synkovo chování neznalo mezí. Břetík se neopomněl neustále připomínat, takže místo uvolněného relaxu se sklenkou vína, musela Leona věčně odskakovat, aby přichystala svačinu, večeři, donesla to mladému pánovi až pod nos a vyslechla si usyčené poznámky na adresu nezvaných dam.

Když se snažila synkovi naposledy připomenout, že tahle návštěva je pouze její záležitost, odmítala už dál sledovat jeho uraženou tvář a tak se raději znovu doprošovala odpuštění. Ujišťovala ho, že spolek co nejdříve rozpustí, což floutka vedlo k tomu, aby dámský klub mohl alespoň neustále vyrušovat. Vrzání dveří, zbytečný průvan, otravné otázky a hledání poztrácených věcí po bytě, završil zapnutý televizor. Proto se kamarádky pohledy domluvily na okamžitém odchodu.
„Pojď se mnou ještě na cigáro,“ nenechala se vypoklonkovat z bytu Marka.
„Ale musíme před dům, Marulko. On Břetík nemá rád šourání po pokoji takhle pozdě,“ nahrbila se ustrašenka a podala přítelkyni sáčko z věšáku.
Marka tajně zaťala pěsti a naprázdno překousla sanici. Odmítala se však podvolit jakýmsi vnitřním zákonům, které zavedl nevyrovnaný a rozmazlený fracek. Nesnesla pohled na zuboženou ženskou, která dělá všechno proto, aby synovi dokázala svoji lásku a udržela domácí atmosféru v jakémsi poklidu.

„Ani mne nehne. Stejně kouká na televizi,“ hodila hřívou Marka a vydala se k balkónu přes mládenecký kutloch. Odmítala se jako návštěva hrbit, navíc když hocha i tenhle byt znala více než důvěrně. Jako blízká přítelkyně poznala už dávno, jak moc Leona trpí a strádá. Pouze čekala na poslední kapku, která ji donutí zasáhnout.
S bradou vztyčenou se opřela o balkónové zábradlí, zapálila si cigaretu a usmála se plná síly na vystrašenou maminu.
„Ten ti dává zabrat, viď? Holka, co s tebou je? Proč se sebou necháváš takhle mávat?“ spustila na ni otevřeně Marka.
„Já? Proč? Já ne, neblázni. Nic se neděje, všechno je v pořádku,“ šperkovala si na tváři umělý úsměv Lea.
„Co je jako? Chci spát!“ vpadl jim do konverzace Břeťa.
„Zapadni!!! Nech nás chvíli na pokoji. Chtěls televizi, tak k ní práskej, kurva!!!“ nevydržela už jeho stíhání Marka.

Natáhla ruku, dlaní se mu opřela do čela a prudkým tlakem ho zahodila zpět do pokoje. V rozsvíceném pokoji bylo vidět, jak hošan padnul na zem, odkud se urychleně zvedal a uraženě usedal na postel.
Tvář měl sice zbrunátnělou a naštvanou, ale v očích bylo vidět něco, co připomínalo jakýsi strach, překvapení či snad dokonce i respekt. Zkoušel sice házet machersky hlavou a lupat klouby jako před zápasem, ale nedovolil si víc, než v sedě čekat, až bude moct přikyselit dámin odchod uštěpačnou poznámkou.

„Tos neměla, Marko. To zas bude vyvádět,“ rozklepala se Leona.
„Holka, tohle já nesnesu. Však mě znáš. Pošli ho ke mně na převýchovu. Vrátím ti ho přepnutýho na míliusovno, že si ho zamiluješ. Teď máš z něj jenom strach a smutek. Žádnou radost ti nedělá. Já tohle znám moc dobře. Na mě si přesně takhle dovoloval otčím. Máma o všem věděla a protože se ho bála, tak ho nechávala chodit za mnou i v noci. Jednou mu dokonce i dveře sama otevřela. Viděla jsem její siluetu ve světle z kuchyně. Děvče, půjč mi ho na chvíli,“ spřádala plány maximálně vyrovnaná a sebevědomá Marka.
„Cože? To jsem nevěděla! Ubližoval ti?“ svěsila smutně koutky Leona.
„To ne. Já si to, holka, i užívala. Bylo to rajcovní. Spíš mě sral tím chováním k nám. Mámu měl úplně v moci. Mě měl raději, protože já si to líbit nenechala. Ty bys byla ale slabá na to, se mu vzepřít. Já to vím. Dalas mu někdy na prdel vůbec?“ rozkládala pomalu kamarádčin mozek na atomy přímá Marka.
„Né, neblázni, proč? Vždyť je to můj miláček. Neměl to lehký. Vyrůstal bez otce a nikdo ho nikdy nepřijal. Je samý problém. On ti člověče ty průšvihy snad přitahuje, nebo co. Je mi ho líto,“ svěsila opět hlavu Leona.
„Půjč mi ho. Odvezu si ho. Nech nás chvíli o samotě a obratem ti ho pošlu zpět taxíkem až k domu. Postarám se ti o něho. Aspoň si v klidu odpočineš, když bude v dobrých rukách. Znáš mě. Já mu neublížím. Navíc když vím, že to měl tak těžký,“ opakovala ironicky Leoninu poznámku Marka.

Mamina se zadívala na chlapce skrze výplň okna a než souhlasně přikývla, zkoušela si v sobě probrat, k čemu mu tahle návštěva bude. Marku znala už od dětství a tak věděla, že se s ničím dlouhodobě nepatlá a ke všemu přistupuje čelem. Věděla však o ní, že je dobrosrdečná a dokáže být jemná víc, než by se zdálo. Tušila, že si synka nechce odvézt jen proto, aby mu promluvila do duše, ale cosi v ní křičelo o povel přikývnout. Proto nakonec souhlasně přitakala a nechala další jednání pouze na jejím charisma.

Bojácně hleděla do pokoje, když Marka típla cigáro a šla přímo k Břetíkovi s jakýmsi prosíkem a falší. Lákala ho na vějičku, zapojila ženský šarm a když konečně zvedl hlavu, aby s přidrzlým výrazem pohlédl kamsi za okno, spokojeně se pousmála. Jen Leonu trošku zamrazilo při pohledu na syna. Evidentně se těšil ke zralé ženštině.
Netušila na co jej nalákala, ale docela to s ní zacloumalo právě ve chvíli, kdy hodil hlavou, posměšně se zadíval na máminu siluetu a odporučel se na noc z bytu. Přihlížela jejich spěšném odjezdu a v duchu se s ním starostlivě loučila, protože se v ní praly dva pocity. Žárlivost i strach.

Marka si vše naopak užívala. Lákala mladého jinocha na svůj šarm a dokonale si získávala jeho důvěru. Měla s ním velké plány, takže ze sebe vydala maximum, jen aby se sebestředný sobec uvolnil a cítil bezpečně.
Když vstoupili do prázdného bytu, Břetík se hlasitě protáhnul, postěžoval si na únavu, ale neopomněl mrsknout po zraleně chtivým pohledem. Pronásledoval ji na každém kroku, i když ho koketně zaháněla. Chovala se k němu jako k careviči.
S jakousi úctou jej obskakovala a ladila ho do stavu, ve kterém po ní neskutečně toužil.
Už ne tolik sobecky, ale opravdu chtivě si ji prohlížel. Plaval na obláčku, pod kterým stála imaginární maminka s uplakanýma očima a žárlivostí urousanou duší, zatím co on si na mráčku podával tuhle druhou macatici a výsměšně nakukoval pod oblak z husté páry.
Ani nevěděl proč má neustále potřebu mamušu tolik trestat. Snad pro tu její věčnou ochotu, starost, strach a pro něj odpornou lidskost. Zatnul vztekle pěsti a z hluboka se vyfuněl, jen aby zahnal matčin obraz a mohl se věnovat ceckatici, která k němu už přisedala v lesklém župánku. Seděla na opěradle sedačky, nohu přes nohu a nechala vykukovat kolínko v síťované punčoše. V sexy lodičkách její nožka vypadala velmi lákavě, obzvlášť pro nevyskákaného juhana.

Hleděl na odhalenou kůži a postupně vyjížděl směrem k Marčině tváři. Projel pohledem hluboký járek mezi prsy. Těžká obrvemena se tlačila z výstřihu a nebýt pevně zauzlovaného pásku pod nimi, byla by obě vypadla a při nejmenším ho zavalila jako prsní lavina. Dlouhé černé kudrny se jí plazily po šíji, ramenou i hrudníku. Připomínala Medúzu, protože vypadala velmi silně, vyrovnaně, bojovně i natěšeně zároveň.
Nezapomněla mu připomenout, proč je u ní. Nezapomněla ho dokonce ani pohladit po vlasech. Dokonce se nezapomněla po každém druhém slovu olíznout, což vedlo Břetíka skoro do kómatu. Voněla těžkým parfémem a shlížela k němu skrze silnou vrstvu pudrových šminek. Vrásky se jí nemilosrdně draly na povrch i přes matoucí nátěr ksichtosmaltu a prozrazovaly reálný věk, navzdory drahé reklamě v televizi. Nemít to božské tělo, které jej tolik lákalo, asi by se jí vysmál.
Necítit to neskutečně rajcovní ženské pižmo, pravděpodobně by s ní z domova nikdy neodjel.
Pokusil se na ní sáhnout, ale s chichotem ucukla. Dávala mu prostor si zalovit, což jej doopravdy bavilo. Nevzdával boj. Naopak víc se zakousnul do tohoto žádoucího jablka a nepustil, dokud mu nenechala jeho zvídavou ruku na svém buclatém koleni.

„Chtěla jsem s tebou mluvit o mámě, Břetíčku,“ pohladila ho po ježourovi stejně jako to dělávala Leona.
„Proč? Teď? Já myslel, že mě chceš,“ hodil za hlavu nakousnuté téma a natisknul se na zralou, prorostlou kejtu.
„Brzdi, brzdi. Je nešťastná. Hlavně z tebe, víš?“ zkoušela ho opět nasadit do kolejnice napravení.
„Kašli na ni! Teď na ni mysli, když nám to tak jde,“ mrouskal se už tváří o Marčino stehno.
„No ták, Břeti. Buď hodnej. Já mám ráda hodný kluky, víš,“ pousmála se lstivě Marka.
„Není problém, já umím poslouchat,“ nadhodil svým egem klučina.
Nepřestal dotírat, dokud mu nenaznačila, že začíná podléhat. Odmítal se pustit, či vzdálit od jejího těla i když už bylo těžce po půlnoci. Naopak se těšil z toho, jak zralenka začíná poposedávat a usmívá se jako letní slunce.

Zářila a začala mu vracet jeho zájem, takže jej během chvíle dostala právě tam, kde si ho přála mít.
„Půjdeme vedle,“ zaševelila mu do ouška něžným hláskem.
„Jestli tam máš větší pohodlí, zlato…“ pohodil hlavou sebevědomec.
„Necháš mě si s tebou pohrát?“ sondovala, při čemž mu chtivě olízla spánek.
„To víš, že nechám,“ utíral se okamžitě dlaní, i když hýkal jako osel.

Marka se zvedla, rozvázala si pevně zasukovaný uzel županu a na krátký okamžik se mu předvedla. Ve stoje, se stehny daleko od sebe a hlavně celá nahá. Jemně kolem sebe obtáčela saténový opasek a naznačovala svoji oblíbenou velící roli.
O krůček poodstoupila, když k ní natáhl ruku, ale ještě víc se rozhalila, aby se sobeček uraženě neodtáhnul. Hrála si s ním jako kočka s myší. Nabízela se mu, prodávala své křivky jak nejlépe uměla a než ho seznámila s nápadem, Břetík už u ní stál celý netrpělivý.
„Tak pojď na to, zlato,“ hrál si na zkušeného nadsamce.
„Svlékni se. Ukaž se mi. Předveď se. A pak mě nech, abych ti ukázala jak to mám ráda, ano?“ uculila se koutkem rudě lesklých rtů.
„Jak je libo,“ pohrdavě pokrčil rameny houbeňour, jako by právě slyšel naprostou banalitu a topil se v nudném stereotypu.

Shodil šatstvo, zmuchlal nevzhlednou hromádku, nad kterou dokázal ještě krátce zavtipkovat na adresu osobní biologické služky a ani si nevšiml, jak moc se Marka pomalu rozkládá na atomy.
Nedokázala už poslouchat tyhle jeho nemístné poznámky, nevychované fóry a komplet jeho hlas. Zněl jí jako nakřápnutý hrnec, který právě sletěl ze schodů a tak ho začala ještě víc nenávidět. Za všechno, čeho byla svědkem, za vše, v čem jí Leona svými nepravdami ujistila a za vše, co si sama domyslela.

„Převážu ti oči a chci, aby ses mi celý oddal. Naprosto bez obav a celý. Slib mi, že mi budeš bezmezně důvěřovat a dovolíš mi si s tebou dělat, co jen budu chtít, ano? Slib mi to,“ dýchala mu u ucha toužebně.
„Slibuju,“ horlivě přikyvoval Břetík.
„Řekni – slibuji Madam!“ natiskla se na něj svými medicimbály, aby z hocha dostala, co chtěla slyšet.
„Chceš, abych ti vykal?“ trhl hlavou ovázanec.
„Řekni – slibuji vám, Madam,“ sykla mu do ucha už přísněji, i když mu dlaní přejela po žilnatém pevňákovi.
„Chceš to takhle, jo? To je rajcovní. Dovedu plnit tvoje příkazy,“ pohodil opět hlavou Břetík, i když jeho představa se velmi odlišovala od toho, co ho čekalo za dveřmi ložnice…