Ztraceni 01

Byl to takový divný pocit, který se změnil v pískot uvnitř jeho hlavy. Tma pomalu odeznívala. Nebyla to obyčejná tma. Byla to temnota. Ten konečný stav, který nechcete prožít, zvláště pokud vám je devatenáct let. Tahle temnota ale ustupovala. Tím si byl jistý. Místo ní se ozvalo nepříjemné pískání, které znělo uvnitř jeho hlavy. Ten zvuk však neustupoval. Místo toho se měnil, až zněl jako šumění. Tomáš se pokoušel přemýšlet, co mu ten zvuk připomínalo, ale nedokázal se pořádně soustředit. V puse cítil hroznou chuť. Slanou a písčitou. Jeho tělo taky křičelo bolestí, i když to spíš byla ta bolest, co člověk cítí, když dlouho leží v jedné poloze a svaly jsou ztuhlé od zimy, nebo po usilovné námaze a teď by měly opět začít pracovat. Začal vnímat vodu. Byl celý mokrý, tím si byl jistý. A pak mu to vše došlo. Otevřel oči, vyplivl z pusy vodu a písek a bolestivě se převalil na záda a zahleděl se na modré nebe bez jediného mráčku. Nadechl se a najednou byl jinde.

Hrozně to sebou házelo. Seděl v sedačce letadla, kterým se linuly zvuky výkřiků, pláče a zvuků praskajícího kovu s nárazy větru. Vnímal tu beznaděj, kterou lidé v letadel cítili. Někteří se modlili, jiní prostě jen vykřikovali, že jsou ještě mladí na to aby umřeli a do toho všeho se rozléhal pláč dětí. Letadlo sebou často škubalo nahoru a dolů a on měl pocit, že bude brzy zvracet.
Takhle zle se mu naposled udělalo, když byl na simulaci volného pádu na Matějské pouti. Stejný pocit. Letadlo padalo. Cítil bolest hlavy, jak s ní několikrát udeřil o okénko. Podíval se vedle sebe. Matka ho držela za ruku a vyděšeně se na něj dívala. Chtěl jí říci, že bude všechno v pořádku. Nadechl se a ve stejném okamžiku mrknul. Opět ležel na pláži. Převalil se na břicho a pokusil se vstát. Zapřel se rukama do písku a zkusil se postavit na nohy. Tělo ho sice bolelo, ale nakonec se mu to povedlo a on se dobelhal dál od vody, do teplého písku. Svalil se na zem a ponořil se znovu do temnoty.

“Bude to zajímavé dobrodružství, uvidíš,” řekla mu matka, když přišla s tím nápadem na společnou dovolenou a viděla jeho otrávený výraz.
Seděli na gauči v bytě, ve kterém bydleli. Mile se na něj usmívala a vnímal ji jako nějakého anděla. Překrásného osmatřicetiletého anděla. Sice se usmívala a snažila se tvářit vesele, ale v očích viděl smutek.
Osobně si začátek letních prázdnin představoval trochu jinak. Jeho parta se chystala jet na vodu a on se těšil, jak si týden užije se svou holkou. Ale matka měla jiné plány. Chtěla se podívat ostrovy Karibiku a díky penězům z pojistky, kterou jim pojišťovna vyplatila za smrt otce a sestry, si mohli dovolit zaplatit luxusní týdenní pobyt a ještě jim zbylo dost peněz na útratu.
Chápal její nadšení z výletu. Před skoro dvěma lety se jim změnil svět a on musel sledovat, jak jeho matka se snaží, aby vše bylo zase normální. Ale to co nechápal bylo, proč chce navštívit ostrovy, kam mířil jejich otec a sestra? Proč pokoušet osud? Viděl na ní, jak moc se těší. Potřebovala to asi, aby tu kapitolu svého života uzavřela a mohla se posunout dál. A tak se rozhodl jí vyhovět.

Vlastně to měl o dost lehčí, než si myslel. V hlavě si tenkrát srovnával, co řekne své holce a kamarádům. Ale oni ho předběhli. Nejprve zjistil, že jeho holka vlastně už pár týdnů není jeho holka, aby ostatní z party mu na rovinu naznačili, že by bylo dobré, kdyby na ně zapomněl a zařídil si léto podle svého. To je tak, když samozvaný kapitán, vůdce party, se rozhodne přebrat někomu jeho přítelkyni. Tomáš zahrál menší scénu, aby se neřeklo a pak se vydal směr domů. Překvapen, jak vlastně to dobře nese. Byl naštvaný? Ano byl. Bolelo ho to? Ano, trochu ano. Byla to úleva? Až překvapivě veliká.

Zvuk vln ho znovu probudil. Otevřel oči a pokusil se znovu postavit. Šlo to tentokrát snadněji. Rozhlédl se. Byl na písčité pláži, která se na obě strany táhla až k útesům. Písek před ním pomalu mizel a v hustém porostu jakého si pralesa. Na jednu stranu věděl, že je to dobře, protože taky mohli skončit na ostrově s jednou palmou a jedním kokosem, ale zase tušil, že v tom hustém porostu se může ukrývat spousta nebezpečí.
Chytil se za hlavu a trochu si ji v dlaních zmáčkl a promnul. Začínal si uvědomovat, že došlo k nehodě a on ji zřejmě přežil a nyní je bůh ví kde. Pak si vzpomněl na matku. Zmocnila se ho panika a začal se rychle rozhlížet kolem sebe. Hledal na úrovni vody a písku cokoliv, co by mohlo znamenat, že se jedná o tělo. Seděli přece vedle sebe. Museli do vody dopadnout na stejném místě. Musela tu někde být. Když už pomalu ztrácel naději, v dálce, poblíž útesů na pravé straně spatřil ležet na písku něco, co vzdáleně připomínalo tělo. Ihned se tam rozběhl. Strach mu prostoupil celý tělem a on si slyšel sám sebe, jak si stále dokola opakuje: “Ne, ne, ať není mrtvá, ať není mrtvá.”

Když už byl pár metrů od místa svého cíle, věděl, že se jedná skutečně o tělo. Tělo jeho matky. Ležela na zádech. Doběhl k ní a rychle se sehnul.
První čeho si všiml byla zaschlá krev na tváři. Zřejmě důsledek nárazu hlavy o kovovou část letadla, když se rozpadlo, těsně před tím, než byly jejich sedačky vytrženy a odhozeny přírodní silou do vody. Vzpomněl si, že se nárazem urval pás. To bylo poslední co si pamatoval, než se probudil na pláži.
Rychle zkontroloval hruď. Promočené tílko bylo napnuté větším poprsím, kterým se matka pyšnila. Tílko bylo trochu protrhané, ale hlavní bylo, že viděl, jak se hruď pravidelně zvedá nahoru a dolů. Ulevilo se mu.
“Mami? Mami? Slyšíš mě?” zkusil s ní zatřást, ale bez reakce. Zřejmě byla v bezvědomí.
Rychle se přesunul, aby ji mohl podebrat pod rukama a kolem její hrudi spojil své ruce. Takhle dokázal její hruď nadzvednout a povytáhnout ji ven z vody do teplého písku. Následně ji přesunul do stabilizované polohy, tak jak ho to ve škole učili. Dýchala a to bylo teď hlavní.

Znovu se postavil a prohlédl si místo, kde byli. Pláž by byla opravdu pěkná, za jiných okolností. Písek byl zářivě bílý a vypadal čistě. Nenašel v něm žádné odpadky, které jsou typické pro pláže v letoviscích, nebo kam chodí turisti, či místní. Žádný starý vajgle, plastové kelímky, nebo jiné předměty, které obyčejně turisti na plážích nechávají.
Rozhodl se na chvíli matku opustit a rychle dojít na druhý konec pláže. Musel vědět jak to tam vypadá a třeba se mu povede něco najít. Vyzul si mokré boty a ponožky, které nechal v písku na sluníčku a bosý pak vyšel. Bylo to příjemné, když se bosá noha bořila do mokrého písku. Schválně šel na hranici, kam sahá voda. Tušil, že výš by byl písek moc žhavý. Snažil se dívat na vodní plochu, jestli něco nespatří. Také zkoušel vnímat různé zvuky.
Kromě šumění moře a vln, bylo z porostu lesa slyšet zvuk nějakého hmyzu a sem tam něco, co mu připomínalo jako skřek ptáků, nebo jiných tvorů. Nebyl ale ovšem schopen určit, co přesně to slyší. Ale byl to rozhodně život.
Na chvíli se zamyslel. Bude muset do toho lesa vejít. Musí si opatřit nějaký klacek co použije jako kopí, nebo tak podobně. A dřevo na rozdělání ohně taky bude potřebovat Jen si bude muset i vzpomenout, jak se asi tak dělá oheň bez zapalovače, nebo sirek.
Z úvah ho vytrhlo několik předmětů, které zahlédl na druhém konci pláže a které už byly rozeznatelné. Další plavaly na vlnách a blížily se na pláž. Kufry. Opatrně vešel do vody a začal je tahat na břeh k těm, které už na pláži ležely. Bylo jich asi dvacet.

Jakmile měl kufry vytažené z vody, rychle je začal otevírat. Našel hodně oblečení, jak předpokládal. Ale také našel několik vyfouknutých lehátek. V dalším kufru našel nějaké sáčky s jídlem. Křupky a zabalené potraviny, které si turisti koupili v DutyFree obchodech, před odletem. Také objevil nůž. Ne nijak veliký, ale malý kapesní nožík, kterému jeho děda říkával rybička. Asi proto, že vypadal, jako malá rybička. Ty věci, které mu nyní přišli důležité dal do jednoho menšího kufříku, který se mu snadno nesl.
Došel zpět ke své matce. Slunce už pomalu začínalo zapadat za obzor a jemu bylo jasné, že se brzy ochladí. Musel proto zajistit, aby jeho matka a i on byli v teple a v suchu. Rychle nafouknul jedno lehátko. Na něj s námahou přesunul svou matku a pak ji začal vysvlékat. Oblečení měla stále mokré a musel ji dostat do něčeho suchého.

Jednal instinktivně. Začal botami a ponožkami. Pak jí stáhl šortky a kalhotky. Pohled mu automaticky skončil v jejím klínu. Měla ho oholený a nechala si tenčí proužek nad ohanbím. Přesně tohle ho na ženách vzrušovalo. Žádný bobr, nebo dohola vyholené, ale krásně upravený klín.
Zrychlil se mu dech a on začal cítit vzrušení. Vzrušení, které se objevilo náhle a bez jakéhokoliv varování. Látka kraťasů se začínala napínat a bylo mu v nich nějak těsno. Zatřásl silně hlavou.
“Proboha vzpamatuj se,” řekl si nahlas a navlékl matce tepláky, které našel. Teď už to tak sexy nevypadalo.
Nicméně musel jí ještě sundat tílko a podprsenku. Mokrá látka se lepila na holou kůži a tak mu to chvíli zabralo. Slunce už bylo z poloviny zabořené do vody, a světla se mu pomalu nedostávalo. Nakonec matce sundal tílko a pak i podprsenku a po dlouhé době spatřil její plná větší prsa. Další nával vzrušení projel jeho tělem. Vždy měl rád ženy s větším poprsím a dlouho poslouchal své kamarády, jak jeho matka má jedny z nejhezčích koz. Teď je viděl tak, jak je pánbůh stvořil. Bradavky ztvrdlé a trčící do vzduchu a kůže vypadající jako oškubaná drůbež . Byl na ně nádherný pohled a on měl opravdu chuť se jich dotknout víc, než by měl. Ale tomu nutkání nepodlehl. Nešikovně oblékl matce suché tričko a potom mikinu, která patřila k teplákům. Přesně jak čekal.
Jakmile slunce zapadlo, začalo se ochlazovat. Doufal, že tohle pomůže matku udržet v teple a v suchu.
“Jsem tu, neboj,” pravil jí a pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Pak si natáhl na nohy ponožky, které stihly uschnout, nafoukl druhé lehátko na které se posadil. Zavřel na chvíli oči a oddechl si.

Nyní mohl opět poslouchat zvuk vln a zvuky lesa, který byl za ním. Doufal, že v něm se nenachází nějaká šelma, která teď vyrazila na lov, protože s tou malou kudličkou, kterou měl v kapse, by se moc asi neubránil.
Pak se začal smát. Nejdřív pomalu, potichu a postupně víc a víc nahlas. Taková ironie. Prostě ty Karibské ostrovy jsou pro jeho rodinu nějak zakleté. Lehl si na záda a zadíval se na noční nebe. Takové hvězdy nikdy v životě pořádně neviděl. V Praze jich svítilo díky světelnému smogu jen pár, ale tady. Tisíce, desetitisíce. Byla to ale nádhera. Neskutečná nádhera. S tímhle vědomím, zesláblý a unavený nakonec usnul.

“Udělal jsi to správně,” slyšel hlas svého otce, který stál na pláži a usmíval se na něj. Až na otrhané trenýrky byl skoro nahý a opálený. To jeho otec ho učil od mala, jak se o sebe v přírodě postarat. Brával Tomáše pod stan a přežívali pár dní v přírodě jen tak. A nyní se mu o něm zdálo.
“Pokračuj. Kdo hledá, ten najde,” pronesl otec a ten sen se rozplynul. Zůstalo z něho jen šumění vln.
Byla mu zima a tak se postavil a pokusil se zahřát chůzí. Měsíc byl vysoko na obloze a on tak mohl vidět, jak se pláž stříbrně třpytí v jeho světle. Došel k místu, kde nechal vytažené kufry a začal se v nich opět přehrabovat. A nakonec vyjekl. “Heuréka!” V ruce držel zapalovač.
Ač věděl, že je to víc než nebezpečné, vydal se rychle k hranici pralesa. Doufal, že tam najde nějaké dřevo, které by se dalo použít na založení ohně. Papír si vzal z dalšího kufru, kde se nacházely časopisy Epocha. Někdo si je šetřil celý rok a doufal, že si na pláži, nebo u bazénu počte.
Tomáš měl štěstí. Povedlo se mu najít několik drobných větví, které se dalo snadno zlomit a i silnější, ale kratší. Došel s nimi k místu, kde jeho matka ležela na lehátku a připravil vše na rozdělání ohně.

Za pár minut se na pláži objevilo další silné světlo. Světlo, které pocházelo od plamenů, olizující dřevo. Kromě světla se pak dostavilo i teplo. Tomáš doufal, že to pomůže hlavně matce. Dotkl se jí a zdála se mu trochu chladnější. Pohladil ji po tváři a znovu políbil na čelo tak, jak to dělával, když byl malý, onemocněl a musel ležet v posteli a potit se. Znovu si lehl na své lehátko a za chvíli usnul. Na nebi se pomalu objevilo světlo, které vyzařovalo probouzející se slunce.