Ztraceni 08

Houpání bylo stále větší a větší a to nedělalo dobře jejímu žaludku. Litovala, že vůbec souhlasila s tím, aby na tuhle výpravu vyrazila. Brala to původně jako fajn dobrodružství. Únik ze všedních dnů a hlavně se na chvíli zbavit otravné části rodiny. 
Podívala se na sebe do zrcadla. Nebyla sice zelená, ale cítila se tak. Sledovala obraz bledé dívky, která oslavila v lednu osmnáct let a v květnu úspěšně zakončila střední školu maturitou. A teď je tady na rezivé bárce, která sebou hází tak, že jí je špatně od žaludku.

Přitom první dny byly úžasné. Byla jedinou ženou na této lodi, sama mezi staršími ostřílenými mořskými vlky, kteří většinou mluvili rusky. Nerozuměla jim, ale to nevadilo. Tušila ty různé sexuální narážky. Navíc měla s sebou doprovod, který konverzaci s nimi usměrňoval. Většinou vodkou. Ano. Byl víc opilý než použitelný, ale dokázal je usměrnit, když si začali víc dovolovat.
„Co sis kruci myslela?“ ulevila si nahlas a čekala, že zároveň ze sebe vyhodí ten malý kus oběda, který si dnes dala. Nestalo se. Došla z malé koupelny do kajuty a lehla na postel. Sice věděla, že to nepomůže, ale stát na nohou taky nemohla. Zavřela na chvíli oči a snažila si znovu vybavit ty první dny na lodi. Slunce, klidné moře.

První dva dny provokovala tím, že se procházela po palubě v dvojdílných plavkách. Jako by byla na nějaké luxusní jachtě a ne staré lodi, která má své nejlepší dny už za sebou. 
Měla být na co pyšná. Štíhlá postava s pevnými většími prsy. Doma jí každý říkal, že je mladší kopií matky, což ji přivádělo do stavu nepříčetnosti, protože s matkou zrovna neměla moc dobrý vztah a nechtěla s ní být srovnávána. 
Díky její kráse měli námořníci ty své hloupé narážky. Musela si přiznat, že jeden, nebo dva se jí i líbili. Nebyli tak staří, maximálně třicet let, a díky náročné fyzické práci měli oba vypracovaná štíhlá těla. 
Bohužel velmi brzy zjistila, že oni kopou za jiný tým. Bylo to už druhý den plavby, kdy se rozhodla jednoho sledovat do míst, kam šel. Chtěla ho tam svést a užít si nezávazný sex s pohledným námořníkem. Místo toho se stala svědkem toho, jak se oba sešli v temném koutě podpalubí a oddávali se společným milostným hrátkám. Zklamaně pak vyšla zpět na palubu, a to bylo naposledy, kdy se nějak víc odhalovala. Dala na doporučení a raději se víc oblékala. Džínové kraťasy a košile s krátkým rukávem.

Železné dveře bouchly. Otevřela oči. Viděla ho, jak se potácí od dveří a sotva se drží na nohou. Moc tomu nepomáhala jeho opilost.
„Tady si. Kluci se po tobě ptali, jestli si v pořádku,“ drmolil opilecky a snažil se vylézt na svou vrchní postel. Nešlo mu to a ona mu nehodlala pomoci.
„Oni si všimli, že nejsem v pořádku?“ zeptala se jízlivě a otočila se na bok. Znovu se jí zvedl žaludek.
„Mám pocit, že lituješ tohoto dobrodružství,“ ozvalo se nad ní. 
S tím musela souhlasit. Zrovna teď toho litovala. Opravdu si představovala, že se bude na výletní lodi procházet po palubě v nových plavkách a lovit pěkné cizince.
„Tak to máš dobrý pocit. Můžeš mi říci, co tu děláme a proč?“
Jako vždy odpověď nedostala. Pouze věděla, že je to něco super úžasného, co způsobí, že budou bohatí.

Nějak se jí povedlo usnout. Nevěděla jak. Ani netušila, jestli se jí něco zdálo. Probudila se proto, že spadla z postele. 
Loď se neskutečně nakláněla a vrzala. Venku vládlo peklo. Vítr se spolu s velkými vlnami opíral do lodi. 
Když vykoukla malým okýnkem ven, viděla jen tmu a možná obrysy velkých vln. Nějak se jí povedlo dostat se z kajuty a chodbou dorazit do místnosti, která sloužila jako kuchyně. Našla je tu oba. Jeden na mol, jako vždy. Druhý až zlověstně střízlivý a milý.
„No tak mi to řekni. Po těch letech víš, že máme stejný cíl,“ jeho hlas byl milý, takový medový s menším ruským přízvukem. Dokázal člověka ukolébat a zbavit ho starostí. Díky tomu si získal dost pozorností od žen, jak sama viděla.
„Ne, ne, ne, ne,“ dostalo se mu opilecké odpovědi, která končila odporným smíchem opilce. On si toho nevšímal, vzhlédl k ní, usmál se na ni a starostlivě jí pomohl ke stolu.

„Už je to lepší? Chceš něco k jídlu?“ ptal se jí a ona trochu pokývala hlavou na souhlas. 
Sledovala přitom hlavu, položenou na stolečku a poslouchala, jak tenhle opilec začal chrápat. Nechápala, co matka na tom zoufalci viděla. A pořád nechápala, proč se nechala od něj ukecat na tohle dobrodružství. 
Donesl jí jídlo. Loď sebou dost houpala, ale zdálo se, že je to lepší.
„Domluv mu. Jste přece spolu v kajutě,“ mluvil na ni svým medovým hlasem. Podívala se na něj. Vypadal tak neškodně, až jí zamrazilo. Něco na něm jí vadilo, ale nedokázala to určit.
„Já vůbec nevím, o co se jedná. Jak mu mám domluvit?“
Chvíli ji se zájmem pozoroval, jako by hledal malé známky lži, ale pak si promnul unaveně oči a vzdychl.
„Tak já ti to řeknu. Ale nesmíš o tom s nikým mluvit. Ani s těmi námořníky tady. Protože ti už jsou z toho nervózní. Nemají tohle místo v lásce.“

A tak počkal až se najedla a pak jí pomohl do její kajuty, kde budou mít víc soukromí na sdělení toho velkého tajemství. 
Seděla na své posteli, on si vzal židličku, aby si sedl naproti ní. Chvíli se na ni díval a vypadal, že přemýšlí, jestli má začít, nebo se zvednout a odejít. Nakonec se rozhodl.
„Atlantida.“
Nemohla si nijak pomoci. Jak uslyšela to jméno, vyprskla smíchy.
„Cože? Tohle vše kvůli nějakému ostrovu, který ani neexistoval?“ smála se, protože jí to přišlo celé opravdu k smíchu. 
On se však zatvářil vážně a pak až uraženě.
„Jen se tomu směj holčičko. Ale vůbec nic nevíš,“ pronesl trochu víc nevrle, než asi zamýšlel. 
Přestala se smát.
„Snad každá kultura na zemi, má nějakou tu legendu o bájném ostrovu, který zmizel v moři, protože rozhněval bohy,“ znovu se tomu začala smát. Nebo spíš jiné myšlence.
„Chceš mi říci, že ten ožrala ví, kde ta Atlantida leží? Jako pod mořem? Budeme se ještě k tomu potápět?“
Zavrtěl hlavou.
„Chci říct, že ten ožrala ví, kde ten ostrov je. Ne pod vodou. On prostě je. Jen z nějakého důvodu prostě není možné na něj jen tak vstoupit. Ani fotky z orbity ti ho nezobrazí. Ale on existuje.“
Koukala na něj nechápavě. Nějak si to nedokázala představit, že by v dnešní moderní době existoval ostrov, který by nebylo možné objevit, nebo vyfotit, nebo něco takového.
„Jak by to bylo možné? Jsme v Atlantiku, tady to přece je prozkoumané.“
Jen se pousmál. „Člověk neobjevil všechna tajemství má milá,“ doslova se kochal jejím zmatením.
„Existují příběhy v dějinách lidstva, kdy v Atlantiku zmizela loď, letadlo, aby se pak někdo objevil po letech a hovořil o ostrovu, na kterém se nalézal, kde přežíval a z kterého se nějakým záhadným způsobem opět dostal zpět,“ opět udělal dramatickou pauzu.

Dívala se na něj a přemýšlela, jestli to myslí vážně, nebo si z ní dělá jen srandu. Pak jí něco došlo.
„Nejsme náhodou v oblasti toho trojúhelníku?“
Pokýval hlavou na souhlas.
„To mi chceš říci, že za všemi těmi historkami o zmizelých lodích a letadlech a tak, celý ten trojúhelník, že za to může ten ostrov?“
Znovu pokýval hlavou.
„Aha,“ bylo to sarkasticky myšlené, ale on si toho nevšiml. Viděla na něm, jak ho to téma zajímá, a jak mu věří.
„Ten opilec se nějak dostal k informaci, jak tenhle ostrov nalézt. Proto jsme tu. Musím ho jen donutit, aby řekl, co máme udělat. Jinak se z téhle bouře nedostaneme. Umřeme. Chápeš?“ 
Tohle na ni zapůsobilo. Nechtěla ještě umřít.
„Proč je ten ostrov tak důležitý?“
Jeho pohled ji najednou vyděsil. Díval se tak divně, jinak, než ho celou dobu znala.
„Máš stejně pitomé otázky, jako tvoje matka,“ dostalo se jí hrubé odpovědi. Byla tím překvapená. Tohle nečekala. A už vůbec ne to, že zmínil její matku.
„Ale ta mi aspoň podržela, tak jsem jí to odpustil. Taky mi podržíš?“

Němě na něj zírala. Měla pusu lehce otevřenou v úžasu, jak se najednou změnilo celé jeho chování. A pak se k ní nahnul a chytl ji za vlasy a zatáhl. Sykla bolestí a zděšeně se na něj dívala.
„To, proč je ten ostrov důležitý ti je k hovnu. Takže se kurva vzpamatuj a přesvědč tátu, aby ti už do prdele řekl vše, co potřebuji. Už to chápeš?“ doslova ji tím vztekem poprskal. Pak ji pustil. 
Instinktivně si hladila místo, kde ji bolely kořínky vlasů. Zvedl se a došel ke dveřím kajuty, otevřel je, ale než vyšel ven, znovu se na ni podíval.
„Jestli to nezvládneš, jsi mi k ničemu. Takže půjdeš přes palubu,“ a odešel.

Seděla na posteli a rozbrečela se. Tohle bylo na ni moc. Kvůli nějakému údajnému tajnému ostrovu jí tu najednou hrozí smrt. Proč? Proč po něm tak touží? 
Trochu se uklidnila. Věděla, že nemá na vybranou. Nikdy nesdílela otcovu vášeň v hraní si na konec světa a přežívání v pustině. I tak od něj ale pochytila nějaké základy. Už od samého začátku plavby tak zjišťovala možné způsoby úniku, kdyby bylo potřeba. 
Vstala a vyšla z kajuty. Loď se silně nahnula, zavrzala hlasitěji, než jindy a ona padla celou vahou těla na protější stěnu, až ji zabolelo rameno. Přesto se udržela na nohou a došla pomalu až do jídelny. 

Otec tam stále ležel s hlavou na stole a hlasitě chrápal. Rychle k němu došla. On tady nebyl. Zřejmě šel za kapitánem na můstek. Musela jednat rychle. Shýbla se k otci a chytla ho za hlavu.
„Tati, tati, vstávej,“ zkoušela s ním třást až konečně pootevřel oči a sledoval ji nepřítomným pohledem. Jako by si nemohl vzpomenout, na co se to dívá. Z úst mu silně páchl alkohol, jídlo a cigarety.
„Nech mě spát,“ zamumlal nevrle a vypadal, že zase usne. Znovu s ním zatřásla.
„Teď ne. Musíme se odsud dostat,“ snažila se ho dostat na nohy. Kontrolovala u toho vstup do jídelny, jestli se náhodou neobjeví někdo z námořníků, nebo On.
„Proč? Mně je tu dobře,“ protestoval dál otec, když ho konečně donutila vstát.
„Chce ten blbej ostrov. Jestli mu nic neřekneš, tak nás zabije,“ vyštěkla na něj, aby si trochu ulevila od zlosti, že musí podpírat opilého, stokilového otce.
„Není blbej, není blbej, je to ráj… ráj… čas… vesmíry… ráj… věčný život,“ mumlal otec, ale šel. To bylo hlavní. Šel s ní a nemusela ho táhnout. Naráželi do stěn podle toho, kam se loď nahnula, ale šli. Museli vyjít na palubu, kde řádilo peklo.

Silný vítr je málem odfoukl, ale hlavně byli oba hned mokří až na kost. Viděla ty veliké vlny, které osvětlovala světla lodi. Bylo to děsivé. Jak se loď houpala a jak se přelévaly vlny přes palubu, ale udržela se na nohou a udržela na nohou i otce. 
Blížili se k místu, kde se nacházel skryt nafukovací člun. Pochybovala o svém plánu. Ty vlny byly tak veliké, že to nemohli přežít. Ale pořád to bylo lepší než zůstat na lodi. 

Když došli na místo, otec se chytil konstrukce. „Tohle nejde. Smete nás to,“ řval, ale nijak se nesnažil jí v tom zabránit. 
Začala uvolňovat popruhy, kterými byl člun připevněn. Stačilo ho vytáhnout a skočit i s ním do vody. Ve stejnou dobu by se nafoukl a zkusili by se do něj pak dostat. 
Otočila se a strnula. Stál tam. Díval se na ně s děsivým výrazem a mířil na ni pistolí.
„Co si kurva myslíš, že děláš?“ zařval do poryvu větru. 
Už, už to vypadalo že zmáčkne spoušť, ale v posledním okamžiku ho chytil otec za ruku.
„Neeee,“ zařval a začal se s ním o pistoli přetahovat. 
Vytáhla rychle člun a připravila ho na hození do vody a odjištění, aby se hned nafouknul. Otec se zatím přetahoval o zbraň. Jak se loď houpala, odhazovalo je to z jedné strany na druhou.
„Ty vožralý hajzle!“ řval na otce a uštědřil mu jednu ránu do obličeje, až otec zakolísal a upadl na záda.

Když se pak pokusil dostat na nohy, byl rychle u něho a kopnul ho do hlavy. Otcovo tělo spadlo na podlahu a zůstalo bezvládně ležet. Další mohutné zhoupnutí lodi a přes palubu se převalila mohutná vlna. 
Měla co dělat, aby se udržela zábradlí. Ale když vlna opadla, vyděšeně sledovala palubu, kde ještě před chvíli ležel otec.
„Neeeeeee!“ vykřikla, protože tam nebyl a jí došlo, že ho vlna spláchla do moře. 
On se na ni díval a natáhl ruku s pistolí. Ránu neslyšela. Zaznamenala, že z hlavně vylétly jiskry, pak jí v uších silně zapískalo. V dalším okamžiku ucítila náhlou bolest na hrudi, když tělem proletěla kulka a ve stejném okamžiku ji odhodila přes palubu nárazová vlna výbuchu, který se udál kousek od nich. Postřehla, že hned za ní padá do moře i on, protože i jeho výbuch odhodil. V okamžiku dopadu do vody, zavřela oči a rozhostila se kolem ní tma. 
Konečná tma.

Otevřela oči. Hlava ji bolela a byla hodně slabá. Slunce jí svítilo silně do obličeje. Cítila houpání a slyšela šplouchání vody. Ihned rozeznala, že leží v nafukovacím člunu. To, co ale nechápala bylo proč? Pokusila se posadit. Zjistila, že tu není sama. Seděl přímo naproti ní.
„Co?“ nechápavě se zeptala, když si uvědomila, kdo to je.
„Jak co? Snad díky,“ pronesl trochu nevrle a rychle dodal, „zachránil jsem tě z té vody. Tak buď vděčná,“ upřeně se na ni díval. Hlavně se jí díval na hruď, kde se rýsovala pevná větší prsa.
„Jako fakt? Zírat mi na kozy? Au,“ vyjekla nakvašeně, ale rychle se chytla za hlavu, v které jí doslova třeštila nějaká opice a bouchala do všeho, co tam našla.
„Kde to jsme?“ zeptala se nakonec a rozhlédla se. 
Nafukovací člun se houpal na vodní hladině a široko daleko nebyla vidět žádná pevnina.
„Někde a nikde,“ odpověděl svým typickým sarkasmem. Jak ona ho za to nesnášela.
„To vidím, že nejsme v Paříži,“ odsekla a snažila se zorientovat. Taky ale nechtěla aby viděl, že brečí. Uvědomila si, že pokud je tu jen ona a on a nikde není jiný záchranný člun, tak je její táta po smrti.

Moc si toho neřekli. Zjistili, že není ani pořádně co. Díval se na ni tak podezřívavě a pořád se divně vyptával. Sama nechápala, jak se ocitla v tom člunu zrovna s ním. Proč tam jsou. Kam plují. Hlava ji bolela a většinu času jen ležela a spala. 
Nechali se unášet proudem několik dní. Pomalu se smiřovala s tím, že umře na nafukovacím člunu, protože neměli žádné zásoby vody.

Ale to ráno bylo jiné. Zvuk vody byl jiný. Poznala to hned, jak se probrala ze svého snu. Moře víc šumělo a slyšela i zvuk ptáků. Posadila se a zjistila, že člun je na písčité pláži.
„Země!“ vyjekla překvapením a nadšeně. 
On se rychle probral a posadil. Chvíli koukal nechápavě a pak se začal smát.
„Máme vyhráno,“ pronesl nakonec vesele a pomohl jí ven ze člunu. Byli na pláži. Kousek od nich končila skalnatou hradbou, která pokračovala do vnitrozemí, které pokrýval lesní porost. Proto se rozhodli, že vykročí na druhou stranu, kam pokračovala pláž.

A pak ji spatřili. Nahá žena stála proti nim a nechápavě se na ně dívala. Oba ji poznali hned, ale ta žena vypadala, že vůbec není schopna rozeznat, kdo před ní stojí. 
A pak v její tváři, která se rozzářila, spatřili to poznání, že si konečně uvědomila, co vidí. Otevřela ústa, nadechla se a vykřikla.