Ztraceni 09

Tomáš reagoval rychle. Jen na malou chvíli byl tím křikem jako zmrazený, ale pak se dal do pohybu. Rychle se dostal k říčce, na druhou stranu a pak přes jejich tábor na pláž. Zhodnotil situaci.
Matka nebyla v moři, takže musela být někde na pláži. Alespoň v to doufal. Otočil se směrem k druhému konci a vyběhl. Rychle se však zastavil.
Před ním se odehrávala situace, kterou nečekal. Nahá matka stála zády k němu a byla v obětí jiné ženy.
Trvalo mu několik vteřin, než si to uvědomil. Pak dalších pár vteřin, než přesvědčil sám sebe, že to je pravda.
„Ségro!“ vykřikl a rozběhl se k nim.

Jana se od Katky odtrhla. Ta vypadala trochu zmateně. Koukala na toho kluka, který k ní přiběhl a radostí jí objal.
„Pane bože. Jak? Co?“ drmolil, pak si ji prohlížel a vypadal, že nemůže uvěřit tomu, co právě vidí.
„No… jako… taky úplně nevím,“ odpověděla mu a trochu se od něj odtáhla. Sledovala střídavě matku a jeho.
„Mami? Co tu vlastně děláš? Jak ses tu objevila?“ začala se vyptávat.

Matka vypadala opravdu šťastně, že ji vidí, což bylo zvláštní. Naposledy, když se viděli, na ni řvala, že není její dcera a že už ji v životě nechce vidět. To bylo necelý měsíc zpět.
„Letecká nehoda. A nějak jsme tu, ale to je jedno. Hlavní je, že žiješ. Už jsem v to nedoufala. Dva roky… dva roky,“ rozbrečela se a zase a zase ji objala.

Tomáš tu scénu sledoval a taky měl v očích slzy, ale přemohl se. Podíval se na muže, který tu scénu sledoval a vykročil k němu s napřaženou rukou a úsměvem.
„Tome!“
„Borisi!“
Podali si ruce a pak rychle objali.
Katka to postřehla. Takže i on toho kluka znal. Pokusila se na sobě nedat nic znát, i když to bylo těžké.

Jana se konečně trochu uklidnila. Ten nával emocí byl na ni moc. Odtáhla se od dcery a utřela slzy. Pak se na ni smutně podívala.
„Co táta?“ zeptala se tiše a sledovala, jak Katka posmutněla a zavrtěla hlavou.
„Na lodi došlo k výbuchu. Z vody jsem vylovil jen Katku v bezvědomí. Dušana jsem nenašel. Promiň,“ doplnil omluvně Boris a Janu objal. Nebránila se tomu, ale nemohla nepostřehnout, přes jeho oblečení, erekci. Uvědomila si, že tu stojí nahá.
Tomáš pomohl Borisovi s člunem a věcmi, které v něm byly. Jana vzala Katku do tábora, aby jí ukázala, kde přebývají a co je v okolí.

„Nenarazil jsi tu na něco divného?“ zeptal se Boris Tomáše, když posbírali věci a šli po pláži.
„Jak to myslíš? Jsme zřejmě na nějakém ostrově a kromě toho, že jsme tu za těch pár týdnů neviděli žádné letadlo, tak nic,“ mlčel a přemýšlel nad jeho otázkou Tomáš. Snažil se, aby zněl co nejvíc přirozeně. Jasně, že tu je vše divné. Ale věděl, že Boris ví.
Z nějakého důvodu se rozhodl mu nedůvěřovat. Už z toho pohledu jeho sestry mu tu něco nehrálo.

„Co se skutečně stalo a kde jste byli ty dva roky?“ položil otázku.
„Dva roky? Proč ty i matka tvrdíte, že to jsou dva roky?“ Boris vypadal skutečně zmateně, pokud šlo o tuhle otázku.
Tomáš se zastavil a podíval se na něj: „Protože to jsou dva roky, co jste zmizeli.“
Stáli tam a bylo slyšet jen šumění moře a vítr. Na Borisovi bylo vidět, jak nad tou informací přemýšlí a srovnává si myšlenky v hlavě.
„Řekli nám, že jste se dostali do bouře a loď se potopila. Nikoho nenašli,“ pokračoval Tomáš.
„Dostali jsme se do bouře, ale měl jsem pocit, že trvala tak týden, víc ne. A pak došlo k výbuchu lodi. Jako by do ní něco narazilo… Pak jsme byli s Katkou nějakou dobu na v člunu a vyplavilo nás to tady. A ty mi tvrdíš, že tohle byly dva roky?“
Tomáš kývl hlavou a podíval se pozorně na Borise. Pořád se mu na něm něco nelíbilo. Stále přemýšlel, co se mu nelíbí na jeho sestře.

Najednou se Boris rozzářil a byl zase tím milým příjemným strýcem Borisem. Bouchnul lehce Tomáše do zad. “Ale ty sis tu užíval pěkný pohled co?” pravil zvesela a myslel tím nahou Janu na pláži. Všiml si přitom Tomášova vystrašeného výrazu. Toho v první chvíli napadlo, že Boris ví, co se tu stalo.
“Se nedělej, že sis ten výhled neužíval,” doplnil rychle a pomalu šli do tábora.
“Ale tak jo. No vždyť je stále pěkná ženská. Ale my tu měli jiné starosti. Postavit něco, kde spát, najít jídlo. Základní prohlídka okolí.”
Boris jen kýval uznale hlavou.
“Je vidět, že ses od táty hodně naučil,” uznal, když pak viděl i stavení k přespání, tak byl mile překvapen a hrdě se na Tomáše podíval.
I Katka uznale sledovala, co tu Tomáš s matkou zvládli. Sama by to možná zvládla o trochu lépe, ale ten kluk, její bratr, evidentně dával dobrý pozor.
Tomáš ji se zájmem sledoval. Věděla, že si ji prohlíží a věděla, že to není proto, že jí rád vidí. Ten kluk nebyl hloupý.

Ten večer se nesl v duchu dobré nálady. Bylo teplo, ani vítr tolik od moře nefoukal. Seděli venku kolem ohně, pojídali chycené ryby, povídali si a poslouchali vyprávění o tom, jak probíhala plavba Borise a Katky, jakou prožili bouři.
Tomáš si všiml toho, že Katka spíš jen přizvukuje. Sama od sebe toho moc nenamluvila, což Boris vysvětloval tím, že jí stejně bylo pořád špatně od mořské nemoci.
Bylo to příjemné, ale zároveň i divné. Boris se začal opět vyptávat na to místo, kde teď jsou.
“Opravdu nic nevíme. Viď Tome,” odpovídala mu Jana, která mrkla na syna.
Pochopil to hned. Ani ona mu nechce nic říci. Nevěří mu stejně, jako on.
“Jak jsem ti říkal. Nevíme jistě, jestli jsme na ostrově, nebo někde v Jižní Americe, nebo kde. Prostě známe jen tenhle kousek. Ale oba jsme se shodli, že to zřejmě bude ostrov,” doplnil ji rychle, aby ona nemusela lhát.
“Ničeho zvláštního jste si tu nevšimli?” naléhal dál Boris. “Třeba nějaké sochy, nebo něčeho někde načmáraného. Jeskyně?”

Tomáš pokrčil rameny. Musel se rychle rozhodnout. O jeskyni říkat nemusí, ale těch soch si asi všimne rychle a bylo by mu to divné, že se o nich nezmínil.
“Jsou tu jen jakési kameny s vytesanými tvářemi. Na druhé straně říčky,” pronesl, jako by nic, ale Boris tím byl potěšen.
“Vida vida, v jedné řadě, jako by tvořily nějakou hranici, že?” Jeho nadšení by se dalo popsat, jako nadšení malého dítěte, co zjistí, že jeho podezření o Ježíškovi bylo pravdivé a snaží se získat víc informací.
“Asi jo. Takhle jsem nad tím nepřemýšlel,” odpověděl Tomáš. Všiml si přitom toho, že Katka po téhle jeho odpovědi, lehce nadzvedla obočí. Sledovala ho upřeně a pak se lehce pousmála. Věděla, že lže, ale Boris si toho zřejmě nevšiml.
“Nevadí. Nevadí,” tohle si spíš říkal pro sebe, i když ho bylo slyšet.

Tomáš vstal brzy. Slunce sice už bylo lehce nad obzorem, ale matka většinou v tuhle dobu ještě spala. Ospalý vylezl z přístřešku a vydal se k jezírku. Na jeho břehu se svlékl a nahý skočil do studené vody, která ho příjemně probudila. Vyplaval nad vodu utřel si z očí vodu a vykřikl. Přímo před ním plavala Katka a drze se na něj usmívala.
„Tedy brácho, ty máš ale postavu,“ pronesla provokativně a lehce ironicky.
Tomáš jen na ni jen němě zíral. Nečekal ji. V duchu si nadával, že je vůl, že to mohl přece čekat a měl si všimnout, že v přístřešku jedna osoba chybí.

„Tak bráško, copak jsi včera zatajil?“ zeptala se najednou a ta otázka Tomáše doslova zmrazila.
„Co myslíš?“ snažil se na sobě nedat vědět nervozitu.
Díval se do tváře své sestry. Stále mu kdesi v hlavě zněly výstražné zvony.
„No ten včerejšek. Borisovi jsi pravdu neřekl. To jsem poznala,“ plavali kolem sebe. Každý toho druhého pozoroval a hodnotil.
To co musel Tomáš uznat, bylo že jeho sestra krásu zdědila po matce. Štíhlá postava se rýsovala pod vodou, kde se jí i nadnášela pěkná větší prsa, mladá, pevná, nepoznamenaná kojením. Vypadala trochu jinak, než si ji pamatoval. Postupně si to víc a víc začal uvědomovat.

„Kdo jsi?“ místo odpovědi se jí zeptal na to, co ho trápilo teď nejvíc. Ušklíbla se.
„Nejde tak o to, kdo jsem, ale o to, kdo nejsem,“ odpověděla mu a položila se na záda. Nad vodu vystoupla její ňadra a dobře upravený klín. Záměrně ho provokovala. Po chvíli se znovu ponořila do vody a po vyplavání zpět nad hladinu, se vydala k břehu.
Sledoval ji, i to, jak vyšla nahá z vody a pak se před ním pěkně protáhla, než se začala oblékat.
„Dobře,“ pomyslel si a doplaval k ní.
Pomalu vyšel z vody a dával si záležet, aby to bylo jako z nějakého romantického filmu, kdy hlavní hrdina vylézá z vody, která stéká po jeho vypracovaném těle a hlavní hrdinka jen němě zírá.
Katka zírala. Chvíli, ale zírala. Doslova zmrzla ve své snaze se obléci a její zrak rychle sklouzl do klína, kde se Tomášovi pohupoval poloztopořený úd.
Tentokrát se ušklíbil on. Na nic nečekal a i když se mu pohled na nahou Katku líbil, začal se oblékat, obrácen zády k ní.

„Tak jak je to tedy s tímhle místem?“ uslyšel znovu otázku a když se otočil, byla už Katka také oblečená.
„To opravdu nevím. Neměl jsem čas to nějak prozkoumat.“
Opět nadzvedla obočí. Sledovala ho pozorně, jako by se rozhodovala poznat, jestli lže nebo ne. Vždy se spoléhala na svůj vnitřní detektor lži. Měla schopnost odhadnout, když jí lidé lžou. Ale u tohoto kluka si tím jistá nebyla. Jako by lhal a říkal pravdu zároveň, a to ji svým způsobem znervózňovalo.
Zamířili k táboru. Boris zrovna vylézal z přístřešku, rozespalý a hladový. Hned za ním vylezla i Jana.
„Ale, kdepak jste byli takhle brzo?“ zeptal se zvědavě a prohlížel si je. Hlavně jejich mokré oblečení.
„No koupat přece. Je tu jezírko s vodopádem, tímhle směrem. Říkal jsem ti o něm,“ prohodil Tomáš ledabyle a usmál se.

Dali si snídani a Tomáš vyrazil s Borisem ke kamenům. Nadchly ho, pořádně ho nadchly. Pobíhal kolem soch a zkoumal každý jejich záhyb. Vypadal jako malé dítě, které našlo zajímavou hračku.
„To je neuvěřitelné. Neuvěřitelné!“ opakoval pokaždé, když si prohlížel novou část sochy.
„A nic jiného jsi tu nenašel? Stavby nebo tak?“ chtěl vědět a doslova na Tomáše naléhal.
Ten jen kroutil hlavou.
„Co je tam? Tam vzadu?“ ukazoval směrem ke skalní stěně.
„Jen skála. Nic neobvyklého,“ zalhal Tomáš, ale to už Boris kráčel tím směrem. Tomáš se rychle vydal za ním. Nesnažil se ho zastavit, to by vyvolalo podezření, doufal jen, že si prostě ničeho nevšimne. A Boris si nevšiml.
Stál před skalní stěnou. „To není možné. Proč by tam jinak byly?“ opakoval si pro sebe. Byl zklamaný a naštvaný. „Tady to ale mělo být! Určitě to je správné místo!“ spustil najednou hlasitěji.
Tomáš ho nikdy takhle před tím neviděl. Vždy ho znal, jako hodného strejdu Borise. Milého klidného muže, který se nijak nezlobil, ale tady se teď rozčiloval a šel z něho strach. Rozhodl se vrátit se do tábora, zklamaný a naštvaný.
Chvíli jen tak chodil a poté se vydal na pláž se uklidnit.

„Co se mu stalo?“ zeptala se Jana, která se z pláže vracela s Katkou a všimla si Tomova výrazu.
„Ale, čekal nějaký veliký objev a nic,“ mávnul Tomáš rukou.
Katka opět povytáhla obočí. Ti dva něco vědí. Nejvíc to cítila z matky.
„Jdu si sním promluvit,“ řekla Jana a šla za Borisem na pláž.

Katka opět zůstala s Tomem o samotě. Došla ke stavení a začala si ho prohlížet.
„Co?“
„Nic, udělal jsi to dobře. Klobouk dolů,“ pochválila ho. Musela uznat, že sama by to asi lépe nezvládla. Když si odmyslí všechny ty ztížené podmínky. Pak se podívala na Tomášovu ruku. Držel v ní něco, co připomínalo sekeru.
„Co to je?“
„Sekera přece. Je načase to tu trochu rozšířit, ať se tu vejdeme.“
Ušklíbla se.
„Tohle je sekera jo?“ prohlásila trochu arogantně, trochu uznale.
Došla k batohu, který měli ve člunu. Vytáhla z něho malou skládací sekeru.
„Tohle je sekera,“ a trochu s ní zamávala Tomášovi před nosem. Ten se zamračil.
„Nehraj si tu na Krokodýla Dundeeho,“ řekl to naoko uraženě, ale ona ho prokoukla a vyprskla smíchy.
Pak se spolu vydali směrem k místu, kde rostly bambusy.

Jana našla Borise na pláži. Koukal na moře a nad něčím přemýšlel. Když k němu došla, otočil se na ní a zálibně si ji prohlédl.
„Vypadáš jako vždy úchvatně,“ vysekl jí kompliment.
Usmála se.
„Takže ty si myslíš, že jsme na tom ostrově?“
Pokýval hlavou.
„Nevím to jistě. Tvůj manžel mi nic neřekl. Byl jen opilý na lodi.“
Znovu se jí vybavil ten sen, znovu se jí ozval vnitřní hlas, který ji varoval, aby si dávala velký pozor.
„Jak zemřel?“ zeptala se a pozorně Borise sledovala.
Měla jednu vlastnost, kterou on netušil. Dokázala rozeznat, když někdo lže. Takové malé dědictví její rodiny, které se předávalo z matky na dceru už prý po mnoho generací. Sama tomu úplně nevěřila, ale musela uznat, že zatím každý odhad měla vždy správný.

„Došlo k hádce. Těsně před výbuchem. Jeden z členů posádky vytáhl pistoli a on se s ním začal prát, protože ji namířil na tvou dceru,“ viděl její zdrcený výraz. To vědomí, že je opravdu konec, když si uvědomíš, že už ten člověk nikdy nebude, to je to nejtěžší.
„Než jsem se tam dostal, vyšla rána. Padl k zemi mrtvý. Pak chtěl střelit i po Katce, ale došlo k výbuchu. Já ji vylovil z vody, vytáhl do člunu a jsme tady.“
„Děkuji,“ pronesla Jana tiše a rozbrečela se.
Ihned jí objal. „Promiň, nic jsem nemohl dělat,“ šeptal jí do ucha a hladil po vlasech. Cítil její dech, její štíhlé tělo a zmocňovalo se ho vzrušení. Přesunul svou hlavu tak, aby ji měl těsně u jejích úst a pokusil se ji políbit. Ihned ho odstrčila.
„Jsi neskutečný!“ vyjekla. „Právě jsem zjistila, že mi umřel manžel a tebe zajímá jen jedno.“
Otočila se a chtěla odejít, ale on ji chytil za ruku. Trochu víc stiskl až sykla bolestí.
„Tvůj manžel byl hajzl a vochlasta. A ty sis to se mnou docela užívala. Jen sis pak musela hrát na vzornou manželku.“
Naštvaně se k němu otočila a vlepila mu facku. Chtěla mu dát i druhou, ale chytl ji znovu za ruku.
„Tohle bylo naposledy holčičko. Uvědom si, že tady jsem šéf já. Nechceš, aby se tvým dětem něco stalo ne? Takže budeš poslušná. Už mě nebaví, že mi každý jen lže. Protože já si myslím, že vy mi lžete. Určitě víte, co je tohle za místo.“

Vytrhla se mu a odskočila od něj. Sledovala ho zděšeně. Takového ho neznala. Milý, přátelský Boris. Ale teď před sebou viděla někoho jiného. Monstrum. Monstrum, co jí lhalo o smrti manžela.
„Jsi nemocný. Nevím nic o vašem blbém ostrovu.“
„Tak proč jste tady? Proč jste sem letěli?“
Nechápala to. On si opravdu myslel, že ona, nebo Tomáš něco věděli. Poklepala si na čelo. „Fakt se prober. My jen letěli na blbou dovolenou,“ a naštvaně od něj odešla. Sama také potřebovala chvíli času, aby se podruhé v životě srovnala s tím, že její muž zemřel.
Když dorazila nakonec do tábora, protože nastal západ slunce, nestačila se divit.

Opodál stavení stála konstrukce z bambusu. Tomáš a Katka se činili. Vypadalo to, jako by začali stavět dům.
„Tak tohle děcka fakt není špatné. Ale asi budete potřebovat moji pomoc,“ dorazil Boris a hned zhodnotil to dílo.
Byl úplně jiný, nebyl už naštvaný. Usmíval se a byl tak milý. Janu až zamrazilo. Nevěděla proč, ale něco se jí na tom chování nelíbilo. Ale jelikož byl po zbylou část dne takhle milý, vytěsnila to z hlavy.

Slunce zapadlo, Tomáš rozdělal oheň a Jana se šla opláchnout do jezírka. Nahá plavala a vychutnávala si chladivou vodu, která smývala pot a špínu z jejího těla.
Když vylézala ven, vystoupil ze tmy stromů Boris. Sledoval její nahé tělo a trochu se usmíval. Zamračila se na něj, nijak se nezahalovala, nemělo to cenu, ale i tak se jí nelíbilo, že na ni takhle zírá.
„Stejně jsi nejlepší ženská, jakou jsem kdy šukal,“ pronesl nadrženým hlasem.
„Tomu říkám kompliment. A já myslela, že se chceš omluvit,“ začala se oblékat a byla si vědoma, že tím víc vystavuje na obdiv své vnady.
„Děláš, jako by to bylo tehdy tak hrozný,“ vyčetl jí a jak se napřímila, ucítila, že se k ní zezadu přitiskl a objal ji. Ruce ihned spočinuly na prsou a začal je hladit a lehce mačkat.
„Borisi!“ odtáhla se od něho. Tvářil se uraženě, ale už si nic nedovolil. Počkal, až se oblékne.
„Měla by sis uvědomit, že pokud jsme tam, kde si myslím že jsme, tak odsud jen tak cesta ven nevede,“ začal klidně a mile.
Opět ji zamrazilo.
„Takže si začni zvykat na to, že prostě se mnou budeš zase mrdat.“
Zamračila se na něj a vydala se naštvaně k táboru.
Když kolem něho procházela, ještě se na něj podívala. „Na to zapomeň,“ pronesla.
Díval se na ni a jen se uculoval.
„Tohle místo, tě k tomu donutí. Stačí být jen trpělivý,“ řekl si polohlasem.
Pak vytáhl pistoli, kterou měl schovanou za pasem a zkontroloval si, jestli je stále ve funkčním stavu a jsou v ní náboje. „Když ne, tak mi jsi k ničemu,“ dodal.
Zabalil pistoli do trička. U jednoho kořene stromu vyhloubil díru a pistoli zahrabal. Napřímil se a vydal se do tábora.