Ztraceni 10

Dívka se na něj dívala z ústí jeskyně. Neusmívala se, naopak se tvářila starostlivě, jako by se něčeho obávala. Ale třeba si jen pohrávalo světlo z louče, které bylo jediným zdrojem světla. Byla opět noc.
Tomáš stál několik metrů od ní, sledoval, jak se její rty tiše formují do slov, která k němu nedoléhala. Místo nich mu v hlavě pulzoval hluboký, znepokojivý rytmus bubnů a beze slovná píseň, jejíž tóny s každým úderem sílily, jako by varovaly.
Náhle se zvedl chladný vítr a oblohu protklo vzdálené zahřmění – samotná nálada ostrova se měnila, stahována temnou silou. Zvedl hlavu a viděl, jak hvězdy mizí za valícími se černými mraky, z nichž se vzápětí spustil prudký liják. Zablesklo se a oslepující světlo ho donutilo zavřít oči. V tu chvíli se pod ním zem zhoupla, nejprve na jednu stranu a pak s prudkým trhnutím na druhou… Nebo to nebyla zem?

Ocitl se v chaosu. Voda mu bičovala tvář, loď se zmítala pod náporem obrovských vln. I přes řev bouře a tříštění dřeva pronikl k jeho uším ostrý výstřel a po něm děsivý výkřik. Poznal ten hlas, byl to hlas jeho sestry.
Instinktivně se rozběhl tím směrem, ale sotva udělal pár kroků, spatřil Borise. Stál nehybně s dýmající pistolí v ruce, namířenou k zemi. A naproti němu… Katka. Její tvář zkřivil šok, oči rozšířené hrůzou sledovaly malou, krvavou díru uprostřed hrudi.
Tohle se nemohlo stát. Ale ten obraz… byl tak živý.
Vedle Borise ležel připravený člun, ten samý člun, na kterém se Boris s Katkou objevili na ostrově. Tomáš se zmateně rozhlížel. Kde byl otec? Nechápal.
V tu chvíli něco na obloze upoutalo jeho pozornost – hořící silueta, která se řítila z nebe přímo k lodi. Dopadla s ohlušující ranou na záď a mohutný výbuch rozmetal vše kolem. Tlaková vlna ho nemilosrdně odhodila do temnoty.

Když otevřel oči, ležel ve své posteli. Srdce mu zběsile tlouklo a chladný pot stékal po čele.
Byl to jen sen. Musel to být jen sen.
Opatrně se posadil, aby neprobudil matku a sestru, spící vedle. Stěny bambusového domku tiše vrzaly pod náporem deště, jehož monotónní bubnování na střechu potvrzovalo, že zlověstná nálada ze snu pronikla i do reality. Zase ten déšť. Poslední dobou byl neobvykle častý. Naštěstí toto deštivé období přišlo až poté, co s Borisovou pomocí postavili dva chatrné bambusové domky. V jednom žil s matkou a sestrou, druhý obýval Boris. Projekt, který jim zabral několik namáhavých dní, ale zajistil jim střechu nad hlavou.
A práce na přežití pokračovala dál. Políčko se rozšiřovalo, poskytovalo více životodárných brambor, a Boris s jeho chytře nastraženými pastmi dokázal ulovit víc ryb. Hlad už je tolik netrápil. Příchod Borise a Katky přinesl do jejich drsného života nečekanou pomoc.
Ale ten sen…
Pomalu si lehl a za chvíli opět se ponořil do spánku.

Ráno se probudil s pachem deště ve vzduchu a dusivým pocitem úzkosti. Sen se mu vryl pod kůži jako ostrý trn. Katka… krev… Borisova chladná tvář. Proč se mu zdálo zrovna tohle?
Pohled na spící Katku vedle matky ho znepokojil ještě víc. Její tvář, tak nevinná a klidná, kontrastovala s děsivým obrazem ze snu.
Katka není jeho sestra.
Ta myšlenka ho zasáhla nečekanou silou. Tušil to už nějakou dobu, sama to naznačila krátce po příchodu na ostrov. Ale kromě toho… jeho pravá sestra byla mladší o rok. Tahle Katka vypadala stejně stará jako on, na devatenáct. Ovládala základní dovednosti přežití a znala věci, o které se jeho sestra nikdy nezajímala.
Matka se otočila na záda a upoutala jeho pozornost. Musel obdivovat její štíhlou postavu, která ho tak vzrušovala. Ty dva týdny, které na ostrově strávili sami… to vzrušení, které mezi nimi přerostlo až k zakázané intimitě. Dvakrát se milovali. Dvakrát pocítil těsnost a hebkost její vlhké kundičky, když do ní pronikal v pravidelném rytmu tvrdý ohon. Ta slast, která zaplavila jeho tělo, když uvolnil dávky horkého spermatu. To vše zmizelo, když se na pláži objevil Boris s Katkou.
Zvuk bubnů stále slyšel ve své hlavě. Nemohl si pomoci, ale musel si představovat všechny ty vzrušující věci, které by mohl dál s matkou provádět. Nebo s Katkou. Bože i ta ho vzrušovala a moc.

Obě se začaly probouzet. Postupně se protáhly a posadily se. Obě se na něj usmály. Takový jejich každodenní rituál. Tomáš uslyšel zvuky z venku. Vstal a vyšel ven. Boris už byl také vzhůru a nervózně přecházel před jejich chatrčí. Jeho tvář byla zamračená a v očích mu plály plamínky netrpělivosti a podezření.
Jakmile Tomáš vyšel ven, Boris se na něj ostře otočil: „Už jste vzhůru? Dobře. Dobře. Potřebuju s vámi mluvit.“ Jeho hlas byl hrubý a plný napětí.

Jana vyšla za Tomášem a starostlivě se na Borise podívala.
„Děje se něco?“
„To si piš, že se kurva děje,“ odsekl Boris. „Něco mi kurva tajíte. Vy dva,“ ukázal střídavě na Tomáše a Janu. Jeho oči se zasekly na Katčině hrudi. „Ten ostrov… víte o něm víc, než říkáte.“
Jana se zamračila: „O čem to mluvíš? Nevím nic o žádném ostrovu…“
Sledovala Borisův upřený pohled na Katku a v jejích očích se objevil zmatek. Nechápala, proč její dceři pořád kouká na prsa. Dříve si toho nevšimla. Dělal to opravdu nenápadně, ale postupem času to bylo víc a víc zřetelnější.
„To není pravda,“ namítl Boris a jeho hlas se zvedl. „Tvůj muž… ten zasraný vožrala… něco ti řekl. Vím to.“
Jeho pohled se upřel na Janu s intenzitou, která v sobě nesla víc než jen podezření. Byla tam i surová, potlačovaná touha. Zároveň ale jeho oči neustále kontrolovaly Katčinu hruď, jako by hledaly nějaké znamení.

Jana se instinktivně o krok stáhla. Borisova blízkost na ni vždy působila zvláštně. Vzpomínky na jejich krátký, vášnivý poměr se jí občas vracely, i když se je snažila potlačit.
Teď v jeho očích viděla nejen hněv, ale i tu dřívější, živočišnou přitažlivost. A ten jeho zvláštní pohled na Katku jí nedával smysl.
„Nic mi neřekl, Borisi. Věř mi.“ Její hlas zněl o něco nejistěji, než zamýšlela.
Boris si frustrovaně prohrábl vlasy. „Lžeš! Cítím to. Ten ostrov… je jiný. Ty zvuky… ty bouře… vy víte, co to způsobuje.“
Jeho pohled sklouzl ke Katčině hrudi, na okamžik se zastavil a pak se s odporem odvrátil. Jeho sexuální frustrace z narůstající izolace a Janiny přítomnosti ho sžírala. Vzpomínky na jejich společné chvíle se mu neustále vracely, o to víc, že Jana se mu teď zdála nedosažitelná a zároveň provokativní.

Tomáš mlčel a sledoval napjatou výměnu. Borisovo podezření ho znepokojovalo, ale zároveň ho mátly i vlastní sny a zvláštní pocity ke Katce. Vzpomínka na jejich společné chvíle na ostrově mu teď připadala vzdálená a zároveň palčivá.
Katka… jiná realita? A ten sen… proč Boris střílel na Katku?
Jeho mysl se zmítala v nejistotě. Ten sen… ten byl tak reálný.

Boris udělal krok k Janě a jeho hlas zněl hrozivě. „Jestli mi lžeš, tak toho budeš kurva litovat.“ Jeho oči se ale přitom nervózně dívaly na Katku.
Ta, konečně promluvila. Její hlas byl klidný, ale v očích se jí zračila zvláštní intenzita. „Možná bychom se měli uklidnit. Hádky nám nepomůžou.“ Její pohled se na okamžik střetl s Tomášovým a v jeho mysli se znovu vynořil ten děsivý výjev z lodi. Ta díra hrudi… ten Borisův chladný výraz. Ale tahle Katka… je tady s námi už dva týdny.
Boris se na Katku otočil s podrážděným zavrčením. „Co ty o tom kurva můžeš vědět? Nevíš o tom nic, stejně jako on!“ Ukázal na Tomáše. „Ale Jana… ta něco ví.“
Jeho pohled se znovu upřel na její hruď.
Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Déšť ustal, ale těžké mraky stále visely nad ostrovem, jako by odrážely Borisovu temnou náladu.
Tomáš cítil, že se blíží něco zlého a měl nepříjemný pocit, že jeho sny a ten Borisův zvláštní pohled na Katku s tím mají něco společného.

Když Boris s hrozbou v hlase odešel, Katka vypadala znepokojeně. Její pohled těkal po okolí, jako by hledala únik. Bez slova se vydala směrem k malému jezírku. Tomáš ji mlčky následoval. Věděl, že potřebuje čas na uklidnění, ale cítil, že je důležité, aby si promluvili.

Došli na břeh jezírka. Katka se posadila na jeden z kamenů a zadívala se na klidnou hladinu. Tomáš si přisedl k ní. „Tys na té lodi nebyla že?“ zeptal se tiše, přerušujíc ticho.
Katka pomalu zavrtěla hlavou, aniž by odvrátila pohled od vody.
„Byla jsi v letadle.“ Tomáš to spíše konstatoval, než se ptal. Tentokrát Katka tiše přikývla.
„A Borisovi nevěříš proč?“ sledoval, jak se jí na tváři mísí různé emoce.
Váhala, jestli mu má odpovědět, nebo ne. Netušila proč, ale tomu klukovi důvěřovala. Stejně to cítil i Tomáš.
„Kvůli té pistoli, kterou měl v ruce, když s ní na mě mířil. Než s ní zastřelil tátu,“ vydechla tiše.
Tomáš na ni koukal překvapeně. Tohle nečekal.
„Něco ti ukážu.“ Vstal a natáhl k ní ruku. Katka se na něj nejistě podívala, ale pak jeho ruku přijala. Vedl ji podél břehu, za hučící vodopád, a tam se před nimi otevřel tmavý vchod do jeskyně.

„Páni.“ vydechla překvapením, když vstoupili dovnitř a v mihotavém světle spatřila nástěnné malby. Uvědomila si i ty zvláštní motivy, které zobrazovaly scény, jež jí byly zvláštním způsobem povědomé.
„Takže Boris zastřelil tátu?“ zeptal se Tomáš, zatím co sledoval, jak Katka zkoumá malby.
„Ano. Táta mu pistoli chtěl sebrat a při tom vyšel výstřel. Jediné co jsem mohla udělat bylo, že jsem pak hodila nůž po Borisovi. Byl dost šokovaný, když se mu zabodl do hrudi. Já pak utekla, sbalila věci a skočila do letadla, kterým jsme měli letět domů.“
Tomáš měl pocit, že lehce vzlyká, jak vyprávěla, co se stalo. V jeden moment udělala i pohyb rukou, kterým si stírala slzy z očí.
„Letadlo se dostalo do bouřky. Vím, že jsme padali. Pak už jen si pamatuji, jak jsem se probudila ve člunu a Boris mluvil něco o potopení lodi a že mě vytáhl.“
Podívala se na něj a smutně se usmála.
„No a teď mám bráchu a mámu, co vypadá, že je normální.“
„Jak normální?“
„Moje máma je alkoholička. Pár kilo na víc, rozhodně ne tak pěkná, jako tvoje máma.”
“Můj táta byl alkoholik, na mě naštvaný z nějakého důvodu. Raději si na ten výlet vzal ségru, než mě. To mi asi zachránilo život.“

Stáli tam v tunelu, dívali se na sebe a porovnávali si své zážitky. Oba si uvědomovali jednu a tu samou věc.
„Můj táta se s mámou rozvedl po tom, co mu byla nevěrná s Borisem.“
Tomáš se hořce zasmál. „Máma taky měla poměr s Borisem, ale nerozvedli se.“
Na to Katkka reagovala jen tichým: „Hmm“.
„Co o tom ostrovu víš?“
Důvod její otázky byl zřejmý. Chtěla vědět, jaké má Tomáš informace o tomhle místě.
„Nic moc. Táta nikomu nic neřekl. Byl tajnůstkář. Vím jen, že je to nějaký bájný ostrov, který normálně není na žádných mapách ani radarech a ani fotkách z družic.“
Pokývala hlavou.
„Někdo tomu říká Atlantida, jiní zase Eden. Každá kultura nějak tohle místo popisuje.“
„Eden?“ Nechápal, jak bájná rajská zahrada souvisí s tímhle místem.
„Táta věřil, že tady je místo, kde se dá žít věčně. Místo, které je mimo standardní vnímání naší reality,“ doplnila.
„Jsem srpnový. Lev a je mi devatenáct.“
Jako by ta informace sem nepatřila. Jako by tím chtěl změnit téma. Katka to pochopila taky.
„Já taky. Ale já nemám mladšího bratra, nebo sestru.“

„Takže, ty nejsi moje sestra. Ne v tom pravém slova smyslu. Máma není tvoje máma. Boris není tvůj Boris.“
„Přesně tak. A ty svému Borisovi taky nevěříš.“
Zavrtěl hlavou.
„Proč?“
„Nevěděl jsem jistě, ale teď už tuším. Asi i díky těm snům.“
Znovu povytáhla obočí.
„Sny?“
Kývl hlavou. „Všimla sis, jak ti pořád koukal na hruď? Jako by tam něco hledal?“
Přikývla a pak se jí na tváři objevil výraz překvapení a poznání. I v té tmě to bylo viditelné.
„A do prdele,“ bylo jediné, co řekla.

Stáli v chodbě a mlčky na sebe hleděli. Připadalo jim to jako věčnost. Lehké třesení země je ale probralo. Podívali se kolem sebe aby zjistili, co se děje.
„Sopka,“ konstatovala Katka a Tomáš přikývl.
Vyšli rychle ven z jeskyně k jezírku a zarazili se. Z úkrytu mezi stromy vystoupil Boris a v ruce držel pistoli. Jeho pohled byl děsivý a nejvíc děsivý na tom byl ten úsměv.
„Já to kurva věděl, vy zasraný parchanti.“

Tomáš i Katka stáli vystrašeně a sledovali s obavami, jak se k nim Boris přibližuje.
“Takže za vodopádem něco je, co ty spratku!” pokračoval ve svém monologu naštvaného detektiva, který zrovna přišel na to, kdo je vrah.
“Jen jeskyně,” snažil se Tomáš neříkat celou pravdu a přitom i nelhat.
“Jo, jen jeskyně,” zopakoval Boris a znovu se zasmál.
“Kdyby to byla jen jeskyně, tak bys to už dávno řekl.” V tomhle měl pravdu. Tomáš pokýval hlavou, že tohle uznává.
“V jeskyni jsou nástěnné malby. Nevím co jsou zač, proč zobrazují co zobrazují. Ale jeskyně končí výše a nikam nepokračuje. Žádná záhada kromě toho, kdo ty malby namaloval, tam není.”
Tomáš pomalu, jak to říkal, popošel dopředu a postavil se tak mezi hlaveň zbraně a Katku. Všimla si toho a zalapala po dechu. Chytla ho lehce za ruku, aby ho zastavila, ale on ji rychle stáhl. Podíval se na ni a zavrtěl hlavou.
“Ukážu ti to a můžeš se sám přesvědčit. Katka zatím může jít zpět k mámě. Nikam neutečou.” Bylo vidět, že na tím opravdu přemýšlí, že se aspoň trochu uklidňuje.
“Táta nám opravdu nic neřekl. Možná ale ty zjistíš, co ty malby znamenají. My jen chceme z tohoto místa už pryč.”

Ruka Borise se lehce pohnula a pomalu sklopila zbraň níže. Zadíval se na chvíli na zem. Pak na Tomáše upřel svůj zrak a znovu namířil zbraň na jeho hruď.
“Zkusíš něco a zastřelím tě,” pohrozil a pak zbraní ukázal Katce, aby se pohnula pryč.
Nechtělo se jí. Pomalu šla kolem Tomáše a vyděšeně ho sledovala. Znovu se na ni podíval.
“Jeskyně tam je,” řekl s mírným úsměvem a nechal Katku, která absolutně nechápala, proč to říká, odejít.
“Tak dělej, jdi první a o nic se nepokoušej.” zavelel Boris a oba se vydali k jeskyni.
Tomáš se o nic nepokoušel, neměl to hned v plánu. Srdce mu bušilo a usilovně přemýšlel. Věděl už, že je toho Boris schopen. Zastřelil Katku. To bylo to, co se mu zdálo. Jeho mladší sestru zastřelil na lodi těsně před tím, než ta vybuchla po nárazu letadla. Celé tohle místo. Jeho okolí. Vše mu jistým způsobem dávalo smysl.
Očekával, že Boris bude méně ostražitý, jakmile spatří nástěnné malby. A Boris to potvrdil. Jakmile v tunelu spatřil malby, byl z nich nadšený.
“Ano. Já to věděl. To je přesně ono. Jo,” radoval se, jako by rozluštil největší záhadu světa. Postupovali tak pomalu tunelem vzhůru do druhé jeskyně.

Katka vběhla do chatky a Jana hned poznala, že se něco stalo. Než se zmohla na to, aby se jí zeptala, co se děje, dcera ji objala a dala se do pláče. Byla to jen chvilka. Pár vteřin, ale i tak to Janě přišlo jako věčnost.
Nakonec se Katka od Jany odtáhla a vypadala už vyrovnaně a klidně.
„Boris má zbraň a zjistil, že je za vodopádem jeskyně. Tomáš mu ji musel ukázat.“
Jana zalapala po dechu. Ta zpráva ji šokovala a vyděsila.
„Jak zbraň?“ ptala se nechápavě a doufala, že špatně slyšela.
„Pistoli. Je opravdu nebezpečný. To on zabil tátu. Musíš mi věřit.“

Jana tomu nechtěla uvěřit. Sledovala prosebný, lehce vyděšený výraz Katky a musela si připustit, že z Borise neměla dobrý pocit od začátku, kdy se objevil na ostrově.
„Tomáš ještě řekl takou kravinu, místo, aby to bral vážně.“ dodala Katka tentokrát naštvaně.
„Co přesně řekl?“
Katka nad tím chvíli přemýšlela. Janě to opět připadalo jako věčnost a byla netrpělivá.
Zatřásla s Katkou. „Tak co přesně řekl?“ naléhala, na odpověď.
„Nevím, něco jako… jeskyně tam je,“ a pak sledovala jak se matce rozzářila tvář.
„Počkej, ty víš co to znamená?“ nechápala Katka.
Viděla, jak Jana přikývla a hned vyšla z chatky. Katka ji následovala a šla s ní k potůčku, který překročily a brzy došly ke kamenným strážcům.

Jana však pokračovala dál. To už ji Katka dohnala, a chytla ji za ruku.
„Mami?“
Jana se zastavila a podívala se na ní.
„To muselo být pro tebe těžké, mi tak říci?“ řekla mile a usmála se.
Katka se zarazila. I přesto, že věděla, co to znamená, překvapilo ji to. Jana ji pohladila po vlasech a tváři.
„Co bych to byla za matku, kdybych nepoznala, že jsi jiná. Že nejsi moje Katka.“
V očích měla slzy. Dusila to v sobě, ale i ona si to musela uznat, že to štěstí není takové v jaké doufala. Objala Katku a pak ji políbila na čelo.
„Ale ať je to jak chce, budu tvou matkou, pokud budeš chtít.“ Obě se na sebe usmály a vydaly se dál, po neviditelné stezce. Došly ke skalní stěně, obrostlé trávou a keři.
Katka to nejdřív neviděla, ale pak si všimla. Další jeskyně.

Boris polevil. Už tolik na Tomáše nemířil pistolí. Víc a víc se věnoval kresbám na stěně, a když dorazili do druhé větší jeskyně, byl unešen.
“Ano. Jsme na tom správném místě. Uvědomuješ si co to znamená?” doslova křičel nadšeně, jako malé dítě. Najednou tak děsivý nebyl.
“Ne, vůbec ne,” odpověděl mu Tomáš popravdě.
“Tady, tady to je Eden. Tady můžeme žít věčně. V Rajské zahradě.”
Pobíhal po jeskyni a snažil se najít nějaké další znamení, nebo jiné důkazy k jeho teorii.
“Rajská zahrada přece měla být někde v Iráku,” oponoval Tomáš. Ne že by na tom záleželo, protože to nikdo jistě nevěděl a nebude vědět. Bájná Rajská zahrada přece neexistovala. Bůh neexistoval. Nebo se pletl?
Boris vydal pohrdavý zvuk.
“Odborníci. Pletou se. I ti co psali Bibli. Nevystrčili nikdy nos do světa. Ne chlapče, tenhle ostrov je ten bájný Eden. Copak to necítíš? Ten rajský klid. Tu touhu?”
Tomáš se zamyslel. Pravda byla taková, že jim v zásadě s matkou nikdy nic nechybělo. Našel zde ty základní věci, co potřeboval k přežití. Až na pár výjimek, bylo zde počasí příjemné. A pak ty jeho pocity nadrženosti.

“Jen se nedělej. Musel sis všimnout, jak jsou holky nadržené a předvádí se. Vždyť Jana nás přivítala zcela nahá.”
Boris byl najednou jiný. Bylo vidět, jak mu stojí v kraťasech penis.
“No popravdě jsem to tak nevnímal. Byli jsme tu sami a nijak se nestyděli. Ano. Ale nevím, co naznačuješ,” pokusil se Tomáš zakrýt fakt, že s matkou tomuhle místu podlehli a užili si spolu opravdu vášnivý sex.
“To přijde, neboj přijde. Budeme je šukat obě,” ta změna v jeho chování byla náhlá.
Nyní zase potemněl. Viditelně si hladil tvrdý penis, jak se zasnil a pomlaskával si.
“Já tu budu král. Budu mít vlastní harém a když budeš hodný, i ty si užiješ.”

Tomáš cítil, že se země lehce chvěje. V jeskyni nebylo tolik světla, jako tehdy, když to tu objevil. Bylo to dané mraky, které nad ostrovem visely. Zase se spustil déšť. Tomáš chtěl nějak zareagovat na to, že Boris sklonil zbraň a už na něj nemířil. Ale když se chtěl k němu nenápadně přiblížit, najednou mu problesklo, v hlavě mu zněl Borisův hlas.
“Ano, budu mrdat obě. Už se nemohu dočkat. Matku a dceru,” stále opakoval.
Tomáš přitom ve své mysli spatřil ten obraz. Stál, jako němý divák v místnosti chatky, kde tři nahá těla vzdychala a oddávala se sexuálním hrátkám. Středobodem byl Boris. Ležel nahý na jedné z postelí, ruce měl před sebou položeny na velkých pevných prsou matky, která na něm seděla a smyslným pohybem páve způsobovala, že tvrdý ohon v ní jezdil a přinášel oběma rozkoš. Měla přivřené oči a smyslně sténala. Tak, jak ji slyšel sténat, když se spolu naposledy milovali.
“Jen si to představ. Já tvou matku, ty svou sestru. Jako rodina, bez zábran,” zněl Borisuv vzdálený hlas.

Tomáš cítil vzrušení. Pocítil ho na špičce naběhlého údu a když pohlédl níže, mezi své nohy, zadíval se rovnou do sestřiných očí. Klečela před ním. Tvrdý úd vsála do úst a zatím co Tomáše sledovala, umně jej sála a hladila naběhlé koule. Tomáše ovládala slast. Bože to je opravdu nebe, pomyslel si.
Jenže pak mu probleskl jiný obraz. Obra bouře, vychru, blesků. Ne tohle nemůže být nebe. Katka stupňovala svou práci ústy, zatím co na posteli Jana víc a víc poskakovala na tvrdém ohonu Borise. Rozkoš se pokoušela Tomáše zmocnit, ale on si najednou začal něco uvědomovat. Tohle nemohl být ráj. Ty sochy. Ty hlídali, aby nikdo to místo neopustil. Takhle by to v ráji nemohlo být. Takhle to on nechce. S vypětí sil uchopil Katku za hlavu a doslova ji odtrhl od svého údu.

Probral se. Stál zase v jeskyni, penis vytažený z kraťasů. Celou dobu si to jen představoval a honil.
“Ach ano Janičko, tak mi to dělej, už budu stříkat,” hekal před ním Boris, který se rukou uspokojoval. Stál tam uprostřed jeskyně. Oči měl v sloup a rychle si přetahoval předkožku přes žalud, aby se dovedl k vyvrcholení. Země se víc a víc třásla. Ze stropu jeskyně padaly malé kamínky. Něco se probouzí a to něco nebude nic příjemného.
Tomáš využil situace a vběhl do tunelu, aby se rychle dostal k vodopádu. Nechal Borise tam kde je. Země se třásla víc. Nedokázal v tunelu udržet rovnováhu a několikrát se bouchl ramenem o skalní stěnu. Bolelo ho to, ale pokračoval.
Dostal se k východu a vydal se rovnou směrem ke skalní stěně k druhé jeskyni. I venku cítil otřesy půdy. Během krátké chvíle minul kamenné strážce. To už se zem třásla tak, že několikrát upadl. Hrozný hluk mu naháněl strach. Všude zněly bubny a píseň beze slov.

Doběhl ke stěně, kde čekal vchod do jeskyně. Před ním stála Jana i Katka a snažily se udržet na nohou. Přitom se zaraženě dívaly před sebe.
“Co se děje? Proč nejste uvnitř?” chtěl hned vědět, když k nim doběhl.
Pochopil to hned. Mladá dívka stála před vstupem do jeskyně a zamračeně se na ně dívala. Pak promluvila. Nepohnula rty, ale i tak slyšeli v hlavách to, co jim říkala.
“Vy sem nepatříte. Odejděte. Hned!”
Tomáš to nechápal. Myslel si, že tahle druhá jeskyně bude tou cestou, aby se dostali z ostrova pryč. Dívka zvedla ruku a ukázala prstem za ně, a směrem k moři.
“Můžete odejít. Ale musíte hned,” zaznělo jim v hlavě.
Tomáš chtěl udělat krok dopředu, dojít k té dívce, ale Katka ho chytla za ruku.
“Ne,” řekla a zavrtěla hlavou.
Podíval se jí do očí, pak se znovu podíval na dívku. Stále ukazovala směrem k moři. Hluk sílil. Nebyly to jen bubny, nebyl to jen déšť, nebyl to jen ten zpěv. Hora se probouzela.
“Dobře. Musíme pro tu vaši loď a vypadnout na moře.” zakřičel nakonec, aby ho slyšela i matka. Naposledy se podíval na dívku, která přikývla na pozdrav a rozplynula se.

Vydali se do tábora. Tomáš a Katka vzali loď a pokusili se ji opatrně dotáhnout na pláž. Jana rychle zabalila do jednoho z batohů, které našli v kufrech, nějaké potraviny, lahve s vodou a utíkala za nimi.
Otřesy půdy sílily. Ale i tak se jim povedlo dostat člun na vodu. Jana do něj vlezla jako první a Tomáš s Katkou jej ještě odtáhli víc do hloubky. Ucítili, že se proudy změnily. Najednou je to začalo táhnout dál od ostrova. Proud byl dost silný a tak Tomáš rychle vylezl do člunu a otočil se, aby pomohl i Katce. Chytl jí za ruku a začal ji tahat.

V tom okamžiku zazněl výstřel. Katčiny oči se rozšířily, stejně jako Tomášovy. Dívali se na sebe a nechápali co se stalo. Jana začala zděšeně křičet a natahovala se k Tomášovi a Katce.
Sledoval Katčin výraz. Usmívala se. Smutným, ale milým úsměvem. Látka promočeného trička se začala obarvovat na červeno.
V tu chvíli pocítil Tomáš bolest v boku a bylo mu jasné, že kulka, která zasáhla sestru, prošla skrz ní a teď je v jeho těle. Síly ho opouštěly a on začal panikařit. Nicméně nezmohl nic. Katka se pustila jeho ruky a její tělo spadlo do vln moře a pomalu se vzdalovalo od člunu.
Ještě pohlédl směrem k pláži, kde stál Boris s pistolí v ruce. Sledoval mizející člun, ale pak upadl do písku.

Tomášův zrak se rozostřil a on padl na záda, matce do náruče. Brečela, volnou ruku přitiskla k ráně na boku a mluvila na něj. Ale už jí nevnímal. Pomalu zavřel oči a za chvíli byla všude tma.

Byl to takový divný pocit, který se změnil v pískot uvnitř jeho hlavy. Tma pomalu odeznívala. Nebyla to obyčejná tma. Byla to temnota. Ten konečný stav, který nechcete tak brzy prožít, zvláště pokud vám je devatenáct let.
Tahle temnota ale ustupovala. Tím si byl jistý. Místo ní se ozvalo nepříjemné pískání, které znělo uvnitř jeho hlavy. Ten zvuk však neustupoval. Místo toho se měnil, až zněl jako pravidelné pípání.
Otevřel pomalu oči a přesto nic neviděl. Ostré světlo zářivky ho oslňovalo. Musel počkat chvíli, než si oči zvykly a mohl začít rozeznávat tvary, barvy a předměty. Ležel v nemocničním pokoji. Tím si byl jistý. Někdo ho držel za pravou ruku. Pomalu otočil hlavou a podíval se tím směrem. U jeho postele seděla jeho matka, oblečená v krásných letních šatech modré barvy a radostně se usmívala.
“Jsi vzhůru,” zavzlykala.
Po tváři jí stékaly větší kapky slz. Chtěl něco říci, ale nedokázal to. V krku ho bolelo a jak si uvědomoval, bolelo ho celé tělo. Během chvíle matku vystřídal někdo jiný. Lékař, který se ho anglicky začal vyptávat a kontrolovat ho.
Odpovídal kýváním, hlavy, nebo mrknutím očí. Ale měl jednu jistotu. Žije. A matka taky. A už nejsou na ostrově.

Trvalo to ještě další dva týdny, než se dokázal postavit na vlastní nohy. Od toho okamžiku jeho rekonvalescence byla rychlá. Kulku doktoři vyjmuli a dokázali si i poradit s nastalým zánětem.
Jana Tomášovi vysvětlila, že je našla po dvou dnech loď. Loď, která hledala přeživší a trosky s letecké nehody. Byli jediní, které našli a to je velmi překvapilo. Všude se o tom psalo jako o zázraku. Nikdo ovšem nebyl schopen pochopit, proč měl v těle kulku a proč byli na člunu, který v letadle rozhodně být nemohl. Nikdo to ale neřešil.
Tomáše přepravili letecky hned do nemocnice ve Washingtonu a zde se i probudil. Po měsíci a půl, byl propuštěn. Zdravý, bez jakýchkoliv následků.

“Nemůžeš za to, co se stalo,” řekla mu Jana ještě ve státech. Viděla, že si dává za vinu, jak skončila Katka.
“Mohl jsem ji vytáhnout do lodě. Třeba by to přežila, jako já,” oponoval jí pokaždé a ona jen objala a nechala ho, aby se vybrečel.
Brzy už takovou vinu necítil. Jen lítost. Smutek z toho, že tu mohla s nimi být i přesto, že nebyla jeho skutečnou sestrou.

„To co se na ostrově stalo….“ začala jednou Jana, když spolu leželi v hotelu na posteli, před usnutím. Ale strach jí nedovolil pokračovat. Tomáš to ovšem pochopil.
„Podle Borise za to mohl ten ostrov,“ dávalo jí to smysl. Přece by se takhle nemohla chovat. To co tam prožili bylo sice krásné, ale zakázané.
„Ale chci abys věděla, že toho nelituji.“ dodal rychle Tomáš a pohladil ji po vlasech. „Jsi nádherná žena.“
Usmála se. Lichotilo jí to. Dál se o tom už nebavili.

Přijeli zpět domů, do známých zdí, které teď ale nesly ozvěny tajuplného ostrova. Vzpomínky na vzrušující, zakázané chvíle jejich milování se mísily se zdrcující ztrátou, která je tam postihla.
Stáli v předsíni, oba tiše, a s hlubokým vnitřním otřesem si uvědomovali tíhu reality. Ostrov zůstal jejich tajemstvím, skrytý před zbytkem světa. Když Tomáš sledoval Janu, jak s unaveným úsměvem mizí za dveřmi ložnice, jeho pohled pak sklouzl k protějším dveřím jeho vlastního pokoje. Na okamžik v něm probleskla myšlenka na návrat k roli syna.
Pak ale jeho oči znovu spočinuly na matčiných zavřených dveřích a v jeho tváři se zračilo jiné, silnější rozhodnutí. Pomalým krokem se vydal k její ložnici, potichu vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.