Ani ve snu

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco takového stane. A stalo se.
Můj o pět let mladší brácha Luboš, začínající to zedník, nedlouho po svém vyučení a nástupu do prvního zaměstnání se zfafrněl a tajně se oženil. No doma z toho bylo veliké pozdvižení, ale kdo už s tím co nadělá? Nikdo nic.

Vzal si stejně starou holčinu. Holčinu takříkajíc do dlaně. Jmenovala se Pavla. Byla drobná, nakrátko ostříhaná černovláska s černýma očima a s dolíčky ve tvářích, když se usmála. Co na mém bráchovi viděla nechápu. Ale kdo chce kam…

Asi půl roku po svatbě si brácha vyhlédl starý baráček, no, baráček, spíše zříceninu, a že si ho koupí a přestaví. Koupil ho vpravdě za pár šupů a tři roky na něm dřel jako mezek, což mohu jen potvrdit. Chodíval jsem mu píchnout, bohužel jen občas, neboť při mém taxikaření jsem byl často na cestách.
Z původního domku zbylo jen obvodové zdivo, které bylo celkem v pořádku. Jen ho vylepšil o dokonalejší izolaci proti vodě. Vnitřek pak celý vyboural a předělal k obrazu svému. Jediné, na co nesáhl, byly rozvody, ty museli udělat odborníci. Pořádné stropy a dokonalá střecha spolu s novou omítkou už jen jeho dílo korunovaly.

„Tak Oldo, v sobotu vodpoledne slavíme glajchu. Doufám, že přídete,“ přišel brácha jednoho červnového dne s pozváním.
To jsme si s Lídou, jako s mou ženou, nemohli nechat ujít.
Kolem druhé jsme dorazili na místo. Táta s mámou už tam byli, dokonce i bráchova tchýně s tchánem. Domek ještě voněl maltou a na zahrádce za ním byly stolečky a židle, kdoví odkud půjčené.
Všichni už popíjeli kávu a kolem nich pobíhala Pavla a nabízela koláčky a bábovku, které prý sama pekla.
Tak jsme si přisedli na místa, která pro nás zbyla. Usměvavá Pavla nám obratem přinesla kafe i koláčky, a když to všechno oběhala, sedla si k Lubošovi.

Já na ní mohl oči nechat. Bylo pěkné, slunečné počasí, a tak na sobě měla kraťoučkou sukni tak do půli stehen a tričko, patřičně zdůrazňující její vnady. Panebože, tuhletu holčinu potkat dřív než tu svoji, tak brácha neměl šanci. Jenomže v době, kdy já si bral Lidku, nebyla ještě plnoletá, a tak je to prostě tak jak je. Bylo mi naprosto jasné, že tuhle kočičku nikdy nebudu mít. Věděl jsem, že nemám šanci.
Raději jsem se rychle vrátil do přítomnosti a věnoval pozornost blábolům, které se kolem mě ozývaly.

Oslava skončila, vrátili jsme se domů a čas plynul do budoucnosti.

Přišlo jaro, nastala sezóna a brácha se začal znenadání měnit. Problém byl v tom, že když dostavěl barák, najednou neměl co dělat. A hlavně v tom, že ho kolegové po skončení práce začali tahat do hospody. Zprvu jim docela odolával, ale to by nesměli být zedníci. Začali si z něj utahovat, že ho žena drží zkrátka, že je z ní celý podělaný a že je pod pantoflem, což mu záhy vyneslo přezdívku Pantoflíček.
Bráchu to samozřejmě štvalo, a tak se jednou nechal ukecat. Začalo to jedním, dvěma pivy a poplácáváním po zádech, jaký že je to chlap. Pivo mu v jejich společnosti zachutnalo a po pár týdnech už chodil denně domů namazaný jak zákon káže. Peněz dával ženě čím dál méně a Pavla měla co dělat, aby s jejím platem knihovnice vyšla.
Přes zimu se to trochu zlepšilo, přece jenom zedníci neměli tolik práce, ale s jarem do toho spadnul znovu.

Jednoho dne počátkem léta mě Pavla zavolala, jestli bych ji mohl zavézt do okresního města, že by si tam potřebovala něco zařídit. Nu, proč ne. Jsem přece taxikář, i když jí samozřejmě nic účtovat nebudu. Vzhledem k tomu, jak dnešní hromadná doprava funguje jsem se ani moc nedivil, že mne o tu cestu požádala.

Čekala na mne před knihovnou. Nastoupila si, řekla adresu kam chce zavézt, já zadal údaje do navigace a už jsme frčeli. Po půlhodině jsme zastavili tam, kde mi navigace nahlásila. Kupodivu přesně na místě, kde si Pavla řekla.
„Nezlob se, ale možná tam budu trošku dýl,“ řekla omluvně a vystoupila z vozu.
Za okamžik zmizela za zdobenými dřevěnými dveřmi.

Vylezl jsem z auta abych se protáhl a zapálil si cigaretu. Jen tak jsem šmajdal kolem a když jsem dokouřil, znovu jsem zalezl za volant, vytáhl čtečku a dal se do čtení. Po půlhodině jsem se opět vyhrabal ven a zapálil si další cigáro. Do auta se mi vracet nechtělo, začínalo v něm být docela horko. Aby také ne, když od rána svítilo sluníčko jako zjednané.
Šel jsem stáhnout okénko na své straně a u chodníku jsem otevřel dveře dokořán. Procházel jsem se pět kroků tam a pět zpátky a co chvíli zatloukl další hřebík do rakve. Po více jak hodině vyšla Pavla konečně ven.
Posadila se do auta a mlčky čekala, až se usadím i já.
„Tak můžem jet,“ řekla tiše.
Nastartoval jsem a vyjel na zpáteční cestu.

„To se mě ani na nic nezeptáš?“ porušila mlčení, když jsme opustili město.
„Hm. Já se moc neptám. Víš, sou lidi, který nechtěj o některejch věcech mluvit, nebo se styděj o některejch věcech mluvit, je jim to trapný a podobně. Já čekám až začnou mluvit sami. Takže, jestli si chceš se mnou pokecat, budu ti pozorně naslouchat, jestli ne, respektuju to.“
„Ale já s tebou chci něco probrat. Jenže ty řídíš a s šoférem se nemá za jízdy mluvit.“
„Aha. Tak to si cestou zajedem na Vrskoč. To je takovej les a tam se pudeme projít. Ovšem, jestli s tím budeš souhlasit.“
Na zlomek sekundy jsem se na ni podíval. Přikývla.

Asi po pěti kilometrech jsem odbočil na okresku a v první vesnici zahnul na štětovanou cestu vedoucí k lesu. Nikdy jsem tam nebyl, ale o té odbočce jsem při svých cestách věděl.
Na kraji lesa byl jakýsi plácek, který jako by čekal, až tam zaparkuji. Zastavil jsem tam a vypnul motor.

Vystoupili jsme z auta a do chřípí nám pronikla tak silná lesní vůně, až to bylo k nevíře. Připadali jsme si jako v jiném světě a nasávali tu vůni plnými doušky. Bylo to však jen několik vteřin. Odmontoval jsem ze střechy taxikářský majáček a dal ho do kufru. Přitom jsem si všiml, že tam mám uloženou tašku s dekou, kterou jsem tam kdysi zapomněl, když jsme se byli koupat na rybníce.
„Hele, koukám, že tady mám deku. Tu bych moh vzít sebou, mohla by se nám hodit. Co říkáš?“ obrátil jsem se na Pavlu.

Souhlasila, tak jsem ji popadl a vyrazili jsme do lesa.
Šli jsme po úzké stezce, která se občas rozdvojovala, a rozhlíželi se kolem, hledajíce nějaké příhodné místo, kde bychom mohli zakotvit.
Mlčeli jsme.
„A co támhle,“ ukázala Pavla najednou někam, co se jevilo možná jako mýtina, kde však ale také rostly malé smrčky.
„Kouknem se tam,“ rozhodl jsem a zamířil tím směrem.
Zvědavě mě následovala.

Mýtina se ukázala jako dost velká. Uprostřed ní skutečně rostly malé smrčky, nezasahovaly však až do krajů mýtiny. Obešli jsme to a zjistili, že výsadba je ve tvaru čtverce, jehož jedna strana byla narušena jakýmsi chodníčkem. Vydali jsme se po něm a došli zhruba do středu, kde se chodníček rozšířil v zatravněnou plochu o velikosti asi 3 x 3 m. Vůbec jsme nechápali význam a smysl tohoto jevu, nicméně pro nás to bylo více než vhodné místo.
Roztáhl jsem deku a usadili jsme se proti sobě. Díval jsem se na Pavlu, ona na mne, a mlčela.

„No,“ porušil jsem po chvíli ticho, „asi si sumíruješ jak začít, ale řek bych, že bude jedno čím začneš. Beztak se postupně dostaneš ke všemu co tě trápí. Jestli si to ale rozmejšlíš, tak to pochopím.“
„Ne, nic si nerozmejšlím,“ zatřepala rukama. „Jen fakt nevím jak začít, ale… no… prostě… prostě si nevím rady s Lubošem.“
Neříkal jsem na to nic, jen jsem se na ni díval a čekal, až bude pokračovat.
Po krátkém rozmýšlení se z ní začala hrnout slova jako vodopád. Vyprávěla mi, jaké to s ním bylo fajn, když stavěli domek. Vypadal skoro jako dokonalý manžel. Popisovala mi, jak se poté, co dostavěli, začal měnit, a pomalu se dostávala k tomu, jak to s ním vypadá teď.
„Víš, je to s ním fakt hrozný. Nedává mi žádný peníze, všechno propije. Jen v sobotu a v neděli je střízlivej, nebo aspoň střízlivější. Kolikrát příde pozdě v noci a jen sebou křápne do postele, ani si boty nezuje. A kdyby jen to, von se mnohdy ještě navíc poblije a pochčije. Teď naposledy se nejenom poblil a pochcal, ale i posral. A samozřejmě Pavlínka to po něm vyčistí, vypere, vyžehlí, dá mu najíst a udělá pro něj všechno možný, protože je neschopnej. Mluvit s ním vo tom je jako házet na stěnu hrách. Absolutně ho nic nezajímá. Jenže jak já to mám vydržet? A co mám dělat? Já už sem na dně a-a-a-a to je prostě na mašli.“

Nadechla se, aby pokračovala, ale přerušil jsem ji.
„Pavlo, jak to tak říkáš, tak já bych s tím udělal krátkej proces. Prostě bych se v době, kdy bude střízlivej, před něj postavil a řek:
»Tak si pamatuj, že vode dneška, za prvý, se budeš stravovat za svý. Ode mě nedostaneš ani tvrdej rohlík. Za druhý, když přídeš vožralej, nepustím tě domů a budeš spát venku. Za třetí, odedneška nebude žádnej sex. Jestli se ti to nelíbí, sbalím ti kufry hned. Totéž platí pro případ, že by současná situace přetrvávala, a to včetně rozvodu. Jediná věc, kterou můžeš všechno napravit, je úspěšný absolvování protialkoholní léčby a samozřejmě to i potom vydržet.« Víc k tomu asi nemám co dodat.“

„Ježiši, to je skoro to samý, co mi řek ten manželskej poradce,“ vzdychla Pavla a pokračovala.
„Nezbude mě nic jinýho, než to tak udělat. A když tak nad tím přemejšlím, tak by se tím vyřešila i další věc co mě trápí. Jo, udělám to!“ rozhodla se pevně.
„A co tě ještě trápí jinýho,“ zeptal jsem se všetečně.
„Ále,“ mávla rukou, „to sou jen takový záležitosti se sexem.“

Neříkal jsem nic, jen jsem na ni zvědavě čučel. Všimla si toho.
„No tak dobře,“ povzdychla si. „To máš tak. Většinou je u toho pěkně vožralej. Není schopnej si ani natáhnout gumu, to mu musím udělat já. A když na mě pak dejchne, je mně z toho smradu z huby na zvracení. Pak mě ho tam šoupne, vodbyde se, svalí se vedle a chrápe. Stává se mu, že usne přímo na mně, a to pak mám co dělat abych zpod něj vylezla. Je to prostě hrozný. A i když je náhodou střízlivej, nebo skoro střízlivej, je to to samý. Šup tam, šup ven, sbohem a šáteček. Už se mě to pomalu začíná hnusit, takže ten krátkej proces mě příde jenom vhod.“

Zamyšleně jsem hleděl na Pavlu a pak řekl.
„Víš, mě na mnohejch chlapech štve je to, jak se chovaj k ženský. Že na ni prostě vlezou, udělaj se, slezou a jdou pryč. Ani nepoděkujou. Já tohle prostě nechápu. Dyť šoustání musí bejt radost, potěšení pro voba. A ne hrc prc a nazdar. To se musí prožívat, pěkně pomaloučku, polehoučku, až voba dospějou k vrcholu. Já se vždycky snažím nejdřív uspokojit ženskou a pak teprve sebe.
Ne že by se mě to vždycky povedlo, ale snažím se o to jak nejvíc můžu. Protože když se ženská udělá, je to pro mě ta největší odměna, jaká se mně může dostat. Je to pro mě to největší vzrušení a radost, který bych si nejradši zvopakoval, kdyby to šlo hned.
No jo, spousta chlapů by na mě asi koukala skrz prsty a ťukala si na čelo, ale já to tak prostě cejtím a voni mně můžou bejt ukradený.
No, mám pocit, že jsem se ňáko moc rozkecal, takže toho nechám.
Ty sis v podstatě všechno ujasnila, víš co uděláš, a dál to rozpitvávat nemusíme. Tak bysme snad pomalu mohli jít, ne?“

Vstal jsem a rozhlédl se kolem.
„Krucinál, Oldo, tak toho snad přece využiješ, né?“ ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se zpátky k Pavle.
„To myslíš vážně?“ optal jsem se.
Neodpověděla. Místo toho vstala, sundala si kalhotky, vyhrnula sukni a lehla si zpátky na deku.
„No, když chceš hřešit, pak není co řešit, jak v televizi radila jedna předimenzovaná dáma,“ pravil jsem uvážlivě a spustil kalhoty i s trenkami na půl žerdi.
Pak jsem si klekl mezi rozevřené nohy.

„Můžu si sáhnout?“ zeptal jsem se.
„Teda Oldo…“ ozvala se vyčítavě a já v tu chvíli věděl, že jsem se jí svým dotazem dotknul, neboť se samo sebou rozumí, že osahávání je dovoleno, ba se přímo vyžaduje.
Zatímco jsem se zabýval její kundičkou, rozepnula si košili a povytáhla nahoru podprsenku. Ven vykoukly nádherné dvojky a vyzývavě na mě hleděly.
„Ještě tady nahoře,“ šeptla.

Vyhověl jsem jí a začal se mazlit s úžasnými kozičkami. Zároveň jsem se snažil o patro níž zasunout do dychtivé kundičky.
Pomohla mi.
„Ách,“ vzdychla krátce, když jsem se ocitl uvnitř.
Hlasitějšími výdechy pak zvýrazňovala rytmus přírazů. Nespěchal jsem, nebylo kam. V jejích očích i tváři bylo vidět, jak si to užívá. Tichým „Óch,“ oceňovala jakoukoliv změnu ve stylu přirážení.
Nicméně žádná pohoda netrvá věčně a mně zvolna začalo narůstat vzrušení. Ani ne vteřinu před kritickým bodem jsem ho vytáhnul. Nespokojeně sebou zacukal.
„Musí si maličko odfouknout, aby moh pokračovat,“ vysvětlil jsem Pavle a asi po půl minutě se vrátil do čekajícího lůna.
Tušil jsem, že bych mohl vydržet déle a dovést tak Pavlu k vrcholu.
Asi tak po stejné době, jaká uplynula od počátku k mému prvnímu vytažení, Pavla hlasitě vydechla a já pocítil, jak jí to v těle mravenčí. Objala mě rukama nohama, aby si orgasmus pořádně užila. Po krátké době jsem ji ale musel požádat, aby mě uvolnila, neboť to na mě začínalo jít.
Skoro na poslední chvíli jsem se vyškubnul, rychle se přemístil na okraj deky a ručně dokončil své vyvrcholení.

„Tohle bylo něco úplně jinýho, než s tím mým vagabundem. Já… já bych si to dala ještě jednou,“ pronesla se slastným vzdychnutím.
Vstal jsem, schoval ptáka do kalhot a otočil se k Pavle. Oči jí svítily jako dvě lucerničky a vůbec celá je zářila štěstím.
„Chtěla bych to ještě jednou,“ vzdychla Pavla toužebně.
„Ani ve snu… ani ve snu by mě nenapadlo, že spolu budeme něco mít. A ani ve snu by mě nenapadlo, že si to taky budu chtít zopakovat. Jenže,“ málem jsem zdvihnul varovně prst, „zdrželi jsme se tady dost dlouho na to, aby se někomu tvý vyřizování zdálo dost dlouhý. Budeme si to muset nechat na jindy, až se zase naskytne příležitost. Chcačky nechcačky budeme muset jet.“

Celkem rozumně uznala, že mám pravdu. Přioblékli jsme se, sbalili deku, naposledy se rozhlédli po místu našich radovánek a vydali se k autu.

Namontoval jsem na střechu zpátky taxikářské označení, hodil do kufru tašku s dekou a galantně otevřel Pavle dveře auta. Rychle jsem si přisedl z druhé strany, nastartoval a vyjeli jsme.
Cestou jsem Pavle vysvětloval, že mi má volat jako zákaznice pro případ, že by byla nablízku Lída. Ať se nepředstavuje, jen řekne ‚Pane taxikáři, potřebovala bych odvézt‘ a udá třeba Hradec pro dvě hodiny času nebo třeba Holice pro hodinu času, které plánuje na setkání. A kdyby to měla být kratší doba, tak nějakou vesnici v okolí. Pavla přikyvovala hlavou a pak vyslovila názor, že nebude nic hrotit, volat mi bude jen výjimečně, když už to nebude moct vydržet a bude příznivá konstelace hvězd, s čímž jsem stoprocentně souhlasil.
Vyložil jsem ji u knihovny a pomalu se coural domů.

Pavla mi volala asi za čtrnáct dní někdy dopoledne. S velikou radostí mě informovala, že to Lubošovi hned druhý den potom vyřizování pěkně vycinkala a hned ho taky vypakovala z domu. Včera prý přišel s tím, že za týden nastupuje protialkoholní léčbu a jestli by mohl spát doma, že určitě nebude pít. Že tedy jo a až odjede, že to spolu musíme oslavit, ‚však víš jak‘.
Když jsem ji odpověděl že vím, zavěsila.

Luboš odejel na léčení, my to s Pavlou oslavili a život šel dál.

Po opravdu hodně dlouhé době se Luboš vrátil. Dušoval se, že je nadosmrti vyléčený a alkoholu se ani nedotkne. Avšak jako skoro každý notorik to po půl roce vzdal a všechno začalo nanovo.
Když poprvé od léčení přišel domů pěkně nametený, Pavla neváhala ani minutu. Okamžitě ho vykázala z domu a na druhý den podala žádost o rozvod. Soud jí vyhověl, a navíc jí přiřkl celý barák, neboť hrozilo nebezpečí, že by brácha propil nejenom svou polovinu domku, ale i tu její.
Odešel tedy s holým zadkem. Zkusil se vetřít k tátovi a mámě, jenže nepochodil. U mě to ani nezkoušel. Pak zmizel, a nikdo nevěděl kam.

A čas plynul svým tempem dál.

Jednoho pozdního odpoledne po páté hodině, no, bylo to vlastně na Mikuláše, mi zavolala Pavla na taxikářské číslo.
„Pane taxikáři, potřebovala bych odvézt do Pardubic,“ řekla a udala místo, kde ji vyzvednu.
Bylo mi jasné, že se chce sejít na dvě hodiny a že to nebude jen tak. Disponoval jsem tajným místečkem, kde jsem měl pro tyto vzácné chvíle uschováno patřičné vybavení.
„Přijedu tak za dvě a půl, za tři hodiny,“ oznámil jsem suše Lídě, oblékl se a zamířil do garáže s bleskovým mezipřistáním u tajného místečka. Pak jsem vyjel z garáže ven.

Pavlu jsem naložil u autobusového nádraží.
„Kam to bude, mladá paní,“ zeptal jsem se žertem.
„To je fuk. Hlavně když budeme sami.“

Věděl jsem, že na sever hned za městem, když vyjedeme na kopec, můžeme na vrcholu odbočit na polní cestu vedoucí k malému lesíčku. Tam to bude v tuhle dobu pro nás ideální. Navíc, protože jako obvykle nebyl žádný sníh a cesta byla umrzlá, pravděpodobně se tam budu moci i otočit.

Dojeli jsme na zamýšlené místo, kde bylo kupodivu docela dost místa na obrácení se do protisměru, což jsem hned učinil. Pak jsem vypnul motor a zhasnul světla. Pavla seděla tiše vedle mě. Připadlo mi, jako by ve vzduchu vznášela jakási tísnivá nálada.
„Ty tady máš lůžkovou úpravu?“ zeptala se tiše Pavla.
„Jo, de to tak narafičit.“
„To je dobře, protože… protože… víš, dneska je to naposledy. Poznala jsem jednoho docela milýho mužskýho a chcem si to spolu zkusit zatím jen tak nanečisto a podle toho jak nám to pude, tak za pět let, tak by se vidělo, co s tím uděláme dál. No a nechci mu zahejbat, ale taky bych nechtěla od těch našich krásnejch chvilek odejít bez rozloučení. Snad mě pochopíš.“
„To víš, že tě pochopím,“ odvětil jsem stejně tiše. „Stejně jsem tušil, že to tak jednou dopadne, no, a je to tady. A přeju ti, abys konečně našla to svý štěstí.“

Jasné nebe bez mráčků mi umožnilo i ve večerní tmě zahlédnout její úsměv. Pomalu jsem sklopil sedačku do lůžkové polohy. Lehla si, rozepla si bundu, vyhrnula sukni a s šikovností sobě vlastní si stáhla kalhotky. Jen jsem jí pomohl je dostat přes boty, aby nedošly k úhoně. Pak jsem se vysvlékl z bundy, nachystal si gumu a přesunul se na místo spolujezdce. Jakmile jsem si stáhl kalhoty, zašmátrala rukou a chopila se mého brkoslava, aby ho povzbudila. Já na oplátku prstama probouzel její studánku.

„Jestli ti to nebude vadit, tak začnu navostro a až to na mě pude, tak se voblíknu,“ nadhodil jsem svůj úmysl.
„Dobře. Tak už poď,“ vyzvala mě.
Zapřela se nohama o palubní desku, aby mi usnadnila přístup. Kundičku už měla pěkně promazanou, tak jsem dovnitř zajel jako po másle. Moje klidné přirážení doprovázela jako vždy hlasitými výdechy. Pustil jsem se do masírování jejích kůzlat, ale jenom přes svetr, látku košile a podprsenku. Na holo by ji moje studené ruce příliš potěšení nepřinesly.

Ačkoliv nebyla naše poloha zrovna ideální, snažila se Pavla vycházet vstříc mému tvrdolínovi. I díky tomu začalo moje vzrušení stoupat.
Zavčas jsem ho vytáhl a navlékl si kondom. Znovu jsem vstoupil do síně rozkoše a pustil se do chlípného postrkování. Měnil jsem způsoby i rytmus pronikání, a napětí rostlo, napětí houstlo, až se Pavla rozechvěla v něžném vyvrcholení. Což ovšem nebyl důvod k tomu, abych přestal naplňovat svůj záměr, totiž vydržet co nejdéle.
Pokračoval jsem dál, jak nejlépe jsem uměl. Tlak mi teď docela rychle narůstal, avšak díky ochrannému návleku nehrozilo nebezpečí nežádoucího úniku. Soustředil jsem se na zlomový okamžik, který přišel vzápětí.
Zlomek vteřiny před tím, než se uvolnily zásoby, jsem ztuhnul v pohybu. Tlak sice ještě drobátek stoupl, ale podařilo se mi ho zvládnout. Můj tvrdý sval sebou několikrát cuknul… a to bylo všecko.

Měl jsem před sebou dlouhou cestu k závěru, ale nevadilo mi to. Tu šukačku jsem si náležitě užíval a Pavla koneckonců také. Alespoň mi to potvrzovalo její hlasité dýchání občas přerušované slovním doprovodem. Teď už jsem se nemusel na nic ohlížet. Přirážel jsem tak vehementně, že nemít zataženou ruční brzdu a zařazenou rychlost, možná bych „dostrkal“ auto až do lesa. Trvalo mi to opravdu hodně dlouho, těžko říct, zda 10, 20 či dokonce 30minut, než jsem konečně spustil stříkačku. V ten moment se Pavla vzepjala a udělala podruhé. Ještě jsem ji trochu pošolíchal a pak definitivně opustil tu slastnou svatyni sexu.

Pootevřel jsem dveře, zaplněnou gumu vyhodil ven a přesunul se na sedačku řidiče.
„Myslím, že na tohle jen tak nezapomenu,“ pronesla Pavla a protáhla se. Alespoň jsem tak soudil podle slastných vzdechů, jež to doprovázely.
„To já taky ne,“ přitakal jsem. „Mám ti narovnat sedačku, nebo si ještě chvíli poležíš?“ zeptal jsem se.
„Zůstanu takhle, a budu doufat, že to všecko nebyl sen a že se to ještě jednou zvopakuje,“ vzdychla blaženě.

Rozsvítil jsem na moment orientační světélko a podíval se na hodinky. Uplynula hodina a 20 minut od chvíle, kdy jsem vyjel z garáže.
„No, když se budem bavit sprostě vo sexu a vzrušovat se, tak by to mohlo bejt reálný,“ odtušil jsem. „Máme na to hodinu a půl.“
„A to já kvůli tomu budu umět,“ nenechala mě Pavla na pochybách, a tak jsme začali sprosťačit. Nevěřil bych, jak nám to spolu šlo a jak nás to vzrušovalo. Za třičtvrtě hodiny jsem byl zprovozněn.
„Víš, určitě to nebude jako to první a dost možná, že se mi ani nepodaří tě uspokojit,“ vyslovil jsem jakési varování, aby nebyla zklamaná, když se mi něco nepovede.
„To nevadí, hlavně když budeš ve mně a budeš mě píchat, až se budou hory zelenat,“ řekla vesele a už mě tahala ze sedačky, abych zaujal pozici mezi jejíma nohama.

Zaplul jsem do nadržené kundičky a jebal jako o život. Po pár minutách Pavla vykřikla v báječném orgasmu a já krátce poté vyprázdnil semeník. Prostě paráda.

Po chvilce odpočinku jsme se dali do pucu. Pomohl jsem Pavle přetáhnout kalhotky přes boty a jakmile si je natáhla začal jsem ji líbat, protože na to nikdy předtím nějak nebyl čas. Přisála se ke mně tak vroucně, že mi začal stoupat tlak.
Odtrhl jsem se.
„Proboha tě prosím, dost. Nebo na tě vlítnu potřetí a doma pak budu mít průser jako prase,“ zaprosil jsem zoufale.
Rozesmála se.
„No to asi nemůžeme dopustit, co? Tak pojeďme.“

Cestou jsme mlčeli, ponořeni každý ve svých myšlenkách.
Vyložil jsem ji o ulici dál, než bydlela. Než odešla, stačila mi říct, že jí budu chybět. Neměla ponětí, jak moc bude chybět ona mně. Když jsem pak zajížděl do garáže, prolétlo mi hlavou: „Tak to vidíš, Oldíku. Ani ve snu by tě nenapadlo, a teď ti zbyde jen ten sen.“

K O N E C

Autor

4.8 59 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Švagrová byla potřebná, tak si to dokázala zařídit. Všechno jednou skončí, ale byla to milá epizodka ze života.

Harai

Pěkná povídka, pěkná fotka, co dodat. Četlo se to fajně.

Gourmet

Moc hezké!

3
0
Would love your thoughts, please comment.x