Asistent

Petr pracoval jako asistent ve firmě už pár let. Zvládl vystřídat několik nadřízených, ať už mužů, tak i žen. Vždycky dokázal s každým vyjít a to bylo jeho předností a jedním z důvodů proč zůstával na své pozici, i když se všechno okolo měnilo.

Někteří jeho kamarádi si z něj s oblibou dělali legraci, že určitě musí být na kluky, když dělá sekretářku. Ale jemu to nevadilo, věděl své. Navíc jako dobře rostlý pětatřicátník bez závazků neměl o nabídky od žen nouzi a vždy, když na něj přišly choutky, měl po ruce nějakou, která mu zajistila plné uspokojení.
Když mu oznámili změnu vedení, už zase, ani se tomu nebránil.
Jeho šéfovou se měla stát žena jen o něco málo mladší než on sám. Docela se na ni těšil, doufal, že snadno najdou společnou řeč a budou si rozumět i v mimopracovních věcech.

Nadešel den D a ona vstoupila do pracovny.
Ještě než ji Petr stihl nějak zhodnotit, zvládla pohledem zkontrolovat celou kancelář.
„Ty papíry uklidit, šanony srovnat, kávovar umýt a hrnečky a skleničky uklidit. Tohle tady trpět nebudu.“
„Ano, madam,“ hlesl Petr.
„Dobře. Netrpím žádné flákání a prokrastinaci, jakmile vás při něčem takovém chytím, máte padáka a je mi jedno, jak dlouho tady jste. Každý je nahraditelný.“
„Ano, rozumím.“
Teprve teď si ho prohlédla od hlavy až k patě.
„Budete chodit v obleku a s kravatou. A nemyslete si, že když jste docela pohledný, že vám něco odpustím. Vyžaduji přesnost a dochvilnost, budete tady vždy minimálně půlhodiny přede mnou a neodejdete dříve než já. A teď prosím mi udělejte kávu a přijďte si do mé pracovny pro další instrukce.“
Rázně za sebou zavřela dveře oddělující jejich místa od sebe.

Petr se naprosto šokovaný sesunul na židli. Tohle tedy opravdu nečekal.
Holt, mladé koště dobře mete, pomyslel si, asi musí ukázat šéfům, že není žádné ořezávátko.
Zvedl se, urovnal si oblečení a postavil na kávu. Nevěděl, jestli si bude přát mléko a cukr, ptát se ale nechtěl. Na tácek nachystal šálek, cukřenku a mléčenku, vzal si ze stolu desky na poznámky a vyrazil do jámy lvové.

Jako každý nový šéf, chtěla i ona začít vymetáním pavučin a vyhazováním kostlivců ze skříní. Proto po Petrovi chtěla, aby jí připravil přehledy a souhrnné zprávy.
On jako správný asistent měl všechno předem připraveno už od doby, co se firmou nesly zvěsti o změně vedení. Nic jí o tom neřekl a pokorně přijal její úkoly.
Další věcí bylo přeorganizování kanceláře, stěhování stolu, skříní a pořadačů. Věděl, jak to skončí. Jako pokaždé, nově uspořádaná kancelář vydržela nejdéle dva měsíce, než se vše vrátilo do stavu, v jakém je to teď. Ale neodporoval, věděl, že to musí být.

Petr si postupně zvykal na novou šéfovou, i když její požadavky mu začínaly lézt pěkně krkem.
Každé ráno stál skoro v pozoru, když ji zaslechl přicházet po chodbě, s nachystanou kávou a rozpisem denních pracovních povinností a schůzek. Alespoň měl možnost si ji pořádně prohlédnout.
Dominika vypadala k světu, v sukýnce a halence byla vždycky k nakousnutí. Pevný vysportovaný zadek, dlouhé štíhlé nohy napasované v punčochách a dmoucí ňadra napínající látku halenky.
Když ho moc štvala, doma si představoval, jak ji nemilosrdně przní.

Ten den přišel Petr do práce pozdě. Ráno ho táta vzbudil telefonem, že se mámě udělalo špatně a že ji odvezl do nemocnice.
Jako správný syn vyrazil do nemocnice zjistit, co se stalo, a pak hned za tátou, jestli něco nepotřebuje. Do práce se tak dostal až kolem desáté. Sotva vstoupil do kanceláře, začala na něj Dominika dštít oheň a síru, jako nějaká saň. Petra ani nepustila ke slovu, aby vše vysvětlil, přestože ji ráno o všem informoval alespoň esemeskou.

Po takové držkové, co dostal, se do práce dvakrát nehrnul.
Měl za úkol vypracovat další souhrny, tentokráte o financích odcházejících na jistý účet a o zakázkách pro jistou firmu. Kdyby ho před tím, tak neseřvala, možná by ji varoval, že to není dobrý nápad. Pokaždé, když nějaký šéf začal šťourat tímhle směrem, brzy následoval vyhazov.
S velkou chutí jí, ale připravil požadované papíry a výpisy.

Když se Dominika vrátila z odpolední porady vedení, kde mimo jiné zkusila nadhodit problém s jistou firmou, byla důkladně varována, že tím by se vůbec zaobírat neměla. Z porady odcházela jako spráskaný pes, v jejím případě spíš fena nebo čuba. A jako první jí pod ruku přišel Petr. Okamžitě ho seřvala a požadovala po něm výpověď.
Ten jen pokrčil rameny a začal si balit věci.

Zamkl společné vstupní dveře do kanceláří a vešel k Dominice a podával jí výpověď. Ani se na to nepodívala a rovnou to podepsala.
„Tak, teď když už nejste má nadřízená, Vám něco řeknu,“ spustil.
„Už od prvého dne jste se tu chovala jako slon v porcelánu a bylo jen otázkou času, kdy šlápnete do hovna. Stačilo se chovat trochu slušně a byl bych Vás i varoval. Že jste ale zakomplexovaná feministka, která si dlouho pořádně nezašukala, tak jste si vylévala vztek na nesprávném místě.“

Dominika se postavila.
„Co si to dovoluješ? To snad nemyslíš vážně. Koukej se omluvit. Takže tys mě v tom nechal, i když si věděl o, co jde?“
„Tak za prvé, netykáme si. Za druhé, já se k Vám choval vždycky slušně a vy jste mi to oplácela hrubostí a povýšeností a za třetí to, co jsem o Vás řekl, jsem myslel naprosto vážně,“ prohlásil sebevědomě a s naprosto klidným hlasem Petr.

Dominika rozpálená doběla oběhla stůl a vrazila Petrovi facku.
„Tohle jste neměla dělat.“
Sotva to dořekl, napřáhla se k druhé ráně. Ta už nedopadla, protože ji Petr chytil za ruku.
„Tak vážená, tohle už je na žalobu za napadení.“
„Co si to dovoluješ ty zmetku jeden. Chceš mi vyhrožovat? Počkej, ty ještě uvidíš. Já tě zničím. Mám konexe. Nikdo tě nezaměstná, maximálně tak technický služby na zametání chodníků, nebo jako hajzldědka na nejsmradlavějších záchodech ve městě.“
„Fajn, takže k tomu ještě přidáme vyhrožování?“
„Ty parchante. To si můžeš zkusit a k tomu soudu tě přivezou na kriplkáře, pokud vůbec. S takovejma jako ty umím zatočit.“
„Asi jsem Vám zapomněl sdělit, že mám v kapse zapnutý diktafon a vše se nahrává.“
„Ty hajzle…“ zbytek věty polkla.

Petr vyndal na stůl diktafon a přehrál poslední soubor.
Dominika viditelně zbledla.
„Takže co s tím? Mám se ti tady svlíknout a ty si užiješ? A budeš si pak připadat jako chlapák, který pokořil tu protivnou čubku, až se do mě vystříkáš?“
„Ne. Já se do Vás vystříkám a vy pak poběžíte na policii a budete hlásit znásilnění. Tak to ani náhodou.“

Petr naprosto přesně odhadl její úmysl a to ji dorazilo. Přestala se vzpírat a odevzdaně se sesunula na židli.
„Ještě byste se měla podívat pořádně na ten papír, co jste podepsala.“
„A proč?“
„Jen se podívejte.“
Dominika vzala do roztřesených rukou papír a četla.
„To nemyslíš vážně?“
„Ale myslím. Měla jste si přečíst, co podepisujete. Je to vaše výpověď a ne moje. Stačí dopsat datum a odnést na osobní.“
„Fajn. Takže co teda chceš.“
„Já nic, to přece vy. Určitě se nechcete vzdát tady toho místečka.“
„A co za to?“
„Jen trochu uznání a slušného chování. A zbytek se uvidí časem.“
„Jaký zbytek? Co si to vůbec myslíš? Že budu nějaká tvoje hračka? Že ti budu sloužit pro ukájení tvých pudů, nebo co?“
„A už toho mám dost!“ vykřikl Petr, „Celou dobu se mnou zacházíte jako s onucí a teď místo, abyste se z toho poučila, tady na mě budete řvát?“

Rukou smetl věci ze stolu, zkroutil Dominice obě ruce za zády a položil ji na stůl. V duchu poděkoval předchozím šéfům, že místnost alespoň trochu odhlučnili. Vykasal jí sukni a odhalil dvě bílé pevné polokoule, mezi něž se zařezával tenký proužek kalhotek.
„Tak a teď to bude pětadvacet na holou,“ zavelel, „a budete počítat pěkně nahlas.“

Petr se napřáhl k první ráně. Plesk. Na zadnici se objevil rudý otisk jeho dlaně.
„Řekl jsem počítat nahlas.“
„Jedna,“ řekla ještě vzdorovitým hlasem.
S tím, jak jednotlivé rány dopadaly na její prdelku, se počítání stávalo méně slyšitelným a zřetelným a objevovalo se tam něco jiného. Petr ukončil exekuci po desáté ráně. To už byl její zadek celý rudý.
Petrovi se zdálo, jako by Dominika zadek ještě víc vyšpulila, jako by se dožadovala další rány.

„Copak? Došly ti síly?“ řekla posměšně.
„Nedošly. Ale koukám, že Vám se to začíná líbit,“ s tím jí neurvale zajel prsty do klína a nahmátl mokrou díru.
„To jsem měl vědět dřív, že máte ráda drsné zacházení. To jsme spolu mohli báječně vycházet hned od začátku.“
Petr se nenápadně natáhl po diktafonu a zapnul nahrávání.

Vyprostil z kalhot tvrdolína a po chvíli boje na něj nasadil ochranu. Prudce přirazil. Protože nepatřil k těm menším ani k průměru, Dominika vykřikla překvapením a bolestí.
„Auu…“
„Copak? Měl jsem pravdu, co. Už jste si dlouho pořádně nezašukala.“
Nenechal ji odpovědět a rovnou se pustil do drsného a prudké plenění mokré kundy.
Nezapomněl přitom občas proplesknout i její zadek.
„Bože… aaachhh… jooo… ještěěě…“ hekala Dominika.
„Jak si madam přeje,“ odpověděl.
„Nepřestávej…“
To bylo to, co Petr potřeboval slyšet, znásilnění se změnilo na dobrovolný sex. Přidal ještě trochu na intenzitě a v tom se Dominika poprvé udělala. To už ji ani za ruce držet nemusel.

Zadíval se na její rudé půlky a kakaovou růžici mezi nimi. Vypustil na zadek trochu slin a proti svěrači zatlačil palcem.
„Tam nee…“ protestovala Dominika.
„Jaký tam ne? Držte a nekecejte.“

Jakmile byl análek dostatečně roztažený, přepíchl se Petr do druhé díry. Mokrý od kundích šťáv tam zajel až po kořen a koule pleskly o nadrženou pičku.
Vlna bolesti z násilného průniku a právě prožité slasti se v Dominice mísila.
Nenáviděla toho hezouna, co ji teď prznil, nenáviděla sebe za to, že se jí to vlastně líbí. A musela uznat, že to opravdu umí. Takhle jí to ještě nikdo neudělal.
Začínalo jí hučet v hlavě. Cítila mravenčení v podbřišku a tělem se začínalo rozlévat blaho nadcházejícího orgasmu.
„Booožeee… to jeee slaaaast… aaaaachhh…“ křičela na celou kancelář.

Třásla se jak osika. Tělo jí zachvátilo vyvrcholení, jaké ještě neprožila. Prsty svírala okraj stolu, a kdyby na něm neležela, dávno by spadla na zem. Kolena se jí třásla, kundička se stahovala a ronila čím dál tím větší množství šťáv. Cítila, jak se po stole rozlévá mokrá skvrna. A pak… Celým tělem jako by projel elektrický výboj. Nekontrolovaně sebou zmítala a řvala. Bylo to jako výbuch, jako by její tělo bylo rozerváno rozkoší na milion kousků. Nakonec to nevydržela a propadla se do slastného nevědomí.

I Petr se konečně udělal. Vytáhl ho z ní a sundal si šprcku naplněnou svým přídělem. Pečlivě ji zabalil do kapesníku. Očistil povadlé péro a schoval ho zpět do kalhot.
Usadil se naproti Dominice do křesla. Čekal, až přijde zase k sobě.

Konečně otevřela oči.
„Doufám, že jsme si to teď všechno vyjasnili,“ uvítal ji zpátky Petr.
„Ujasnili. Jdu ohlásit znásilnění.“
„Ach jo, vy si nedáte pokoj,“ povzdechl si Petr a zapnul přehrávání jejích sexuálních hrátek.
„Co to je?“ podivila se.
„To je moje pojistka. Tady je vaše doznání, že s tím souhlasíte,“ zrovna mu jeho proslov vyšel do míst, kde Dominika hekala a dožadovala se dalšího přídělu.
„Ale to… to přece nejde… vždyť to bylo znásilnění…“ stále odporovala.
„Myslím, že ne. A tohle to dokazuje. Navíc zkuste si s tím jít na policii a uvidíme, komu dají zapravdu. S velkým potěšením jim to tam přehraju.“

Petr se zvedl a zanechal pokořenou a zneužitou bývalou šéfovou jejímu osudu v kanceláři.
„Ty parchante,“ zakřičela za ním a na zavřené dveře dopadla sešívačka, kterou po něm hodila.
Petr po té ráně ještě otevřel dveře a zamával na ni papírem.
„Škoda. Myslel jsem, že se domluvíme. Takhle už zítra chodit nemusíte. Sbohem.“

Doplnil na podepsanou výpověď dnešní datum a spěchal to odevzdat na personální.