Lentilky 02

V hospodě bylo natřískáno, Libor našel volné místo v rohu místnosti a sledoval zdejší cvrkot. „Pivo?“ houkl na něj postarší výčepní. Nečekal na odpověď a postavil před něj plný půllitr. Liborovi připadalo, že je tady celá vesnice, omladina se mísila se střední generací a on nejistě pozdravil pár povědomých tváří.

„Tak jste přece jenom přišel?“ přisedla si k němu Adriana. Vlastně tady byl jenom kvůli ní, ale to nemohl jen tak přiznat.
Usrkl zvětralé pivo a snažil se nevnímat štíhlé nohy vykukující zpod letních šatů. Vypadala jinak, než ji znal. Upravené vlasy jí spadaly do obličeje, oční linky zdůrazňovaly tmavý pohled jejích očí a v těsném výstřihu se krčila malá ňadra, která přitahovala jeho pohledy jako magnet. Nikam nespěchala, pomalu upíjela kofolu a štěbetala s kolemjdoucími. Nechápal, proč tráví čas zrovna s ním, ale vychutnával si každý okamžik, který mu věnovala.

S přibývajícím časem se nálada v sále pomalu měnila. Přibýval hlasitý halas, brunátné tváře prokazovaly nadměrné popíjení alkoholu a Libor se pomalu chystal k odchodu, když se k nim bez pozvání posadil obtloustlý mladík v džínové bundě. „Zatancujeme si, Lentilko?“zamumlal opile. Libor pozorně sledoval, jak hrubě chytil Adrianu za ruku a snažil se ji odtáhnout na parket.

„Nechci, nech mě na pokoji,“ snažila se mu vytrhnout.
„Já zapomněl, že jsi na starší,“ ušklíbl se. „Napijeme se, vojáku?“ stočil k němu pohled. „Aha, pánovi nejsme dost dobrý,“ odvrávoral, aby se za chvíli vrátil v doprovodu kamarádů.
„Lentilko, pochlub se, jestli už ti vyrostly kozy,“ zahalekal jeden z nich. „Lentilky, lentilky,“ skandovali ostatní. „Chceme vidět lentilky.“

„Pojď domů,“ odložil Libor pivo a chytil pobledlou Adrianu za ruku.
Potom se situace zvrtla. Někdo do nich vrazil, zpomaleně sledoval, jak nešťastná Adriana padá k zemi a vzápětí vyrazil na její obranu. Krátký, ostrý švih do ledvin poslal jednoho z omladiny k zemi, po úderu loktem se další odpotácel se zlomeným nosem, další skončil v kleku s prošlápnutým kolenem. Všechno trvalo dohromady snad jenom minutu. Žádná rvačka jako ve filmech, jenom surový, instinktivní boj, pro který byl vycvičený.

Prostor kolem nich se vyprázdnil a on zhluboka oddechoval, aby ovládl nával adrenalinu, který z něj pomalu vyprchával.
Hodil na stůl zmuchlanou bankovku a ochranitelsky objal Adrianu kolem pasu. Nevzpírala se, dlaní zakrývala roztržené šaty, které odkrývaly drobná ňadra skrytá v krajkované podprsence a snažila se potlačit slzy, které se jí valily po tváři. Jakmile vyšli ven, podlomila se jí kolena a Libor ji na poslední chvíli zachytil.
Štíhlé tělo se otřásalo v pláči, poslouchal její tichý nářek a měl co dělat, aby se nevrátil do sálu ve vražedné náladě.

„Chceš jít ke mně?“ navrhl nejistě.
„Hmmm,“ otřela si hřbetem ruky tvář.
Zavěsila se do něho, vychutnával si ruku obtočenou kolem jejích štíhlých boků a snažil se nezírat na malá ňadra choulící se v obnažené podprsence. „Přece nebudu využívat její slabost, takový snad nejsem,“ vyčítal si marně.

Po příchodu domů postavil na kávu a zatímco hledal druhý hrneček, sledoval pokradmu, jak zkoumá roztržené šaty. „Jestli ti překáží, tak si je svleč,“ usmál se.
„Jasně… abys mě mohl šmírovat,“ vzlykla. „Jééé… já vám tykala… omlouvám se,“ dodala vzápětí.
„Můžeme u toho zůstat,“ navrhl. „Ale na tykání se dává pusa,“ dodal, aby si vzápětí vyčítal svůj návrh.

Adriana se k němu ale přivinula a zlehka ho políbila. „Takhle?“ zeptala se nejistě. „Třeba,“ pousmál se. Cítil na hrudi tlak jejích drobných koziček a zachvěl se vzrušením. Letmý polibek se protáhl, vklouzla mrštným jazykem do jeho úst a on hladově opětoval vášnivé líbání.
„Můžu u tebe přespat?“ zeptala se, když se od sebe odtrhli. Podle výrazu jeho tváře musela poznat, že neví, co si o tom má myslet.
„Nechce se mi domů a babička už stejně spí. Můžeš mi třeba vyprávět o mámě,“ schoulila se mu do náruče.

Zkusil zapomenout na její napůl obnažená ňadra a vrátil se v duchu zpět do doby, kdy její mámu miloval. Kolikrát už na tyhle chvíle vzpomínal? Hlavou mu proběhly osamělé večery, kdy na hlídce myslel právě na ni, na holku, s kterou si vyměnil jen pár letmých polibků, nic víc.
„Potom si našla toho pitomce, který ji úplně zblbnul. Libovej frajer to byl. A já jí nedokázal říct, že ji pořád miluju. Pamatuju si ten večer, kdy se to stalo. Nechtěl, aby se mnou mluvila. Možná by se nic nestalo, kdyby ji tenkrát neuhodil,“ vybavil se mu okamžik, kdy se jí na tváři objevil pramínek krve. „Jenom jsem se před ni postavil, nechtěl jsem se rvát. Když vytáhnul nůž, ztuhnul jsem. A potom… vlastně ani nevím, co se stalo. Tak jako dneska,“ došlo mu. „Najednou ležel na zemi, kolem mě ticho a pak až houkání sirén. Po soudu jsem se radši sbalil a dal se k armádě. A Adrianu už jsem nikdy neviděl.“

Zatímco vzpomínal, usnula mu s hlavou položenou na jeho rameni. Neodvažoval se ani pohnout, vychutnával si vůni jejích vlasů a zakazoval si pohled na drobná ňadra skrytá v podprsence.
„Půjdeme si lehnout?“ trhla sebou náhle. Když potom leželi vedle sebe, vnímal teplo jejího těla a zdráhal se využít její slabosti.
„Budeme se mazlit?“ zašeptala mu do ucha, jako by věděla, na co myslí. Přivinula se k němu tak, že zapomněl na své předsevzetí a zdráhavě opětoval její laskání. „Jenom mazlit, nic víc,“ upozornila ho, když se pokusil vniknout rukou do kalhotek.
Sama však po chvíli zvědavě vytáhla z trenek jeho ztopořený úd a přivedla ho k rychlému vyvrcholení. Když se jí to pokusil oplatit, už neprotestovala. Stačilo, aby obkroužil bříškem prstu naběhlý poštěváček a zaslechl tiché zaúpění.
Jemně ji dráždil, dokud se neschoulila do jeho náruče v blažené křeči. Tiše oddechovala s hlavou zabořenou na jeho hrudi. Konejšivě ji hladil po vlasech, dokud neusnula. Poslouchal její tiché oddechování a přemýšlel o jejich budoucnosti. „Jsem pro ni moc starej, nemá to žádnou perspektivu,“ posteskl si.

Probudil se dřív než ona. Opatrně se vymanil z jejího objetí a zahleděl se s výčitkami do mladého obličeje, kterým mu tolik připomínala dávnou lásku. „Nevím, jestli miluju tebe, nebo jí,“ promluvil k ní v duchu. „Jsi stejná a přitom jiná.“
Vtom rozespale otevřela oči a přitáhla ho k sobě. „Budeme ještě chvilku spát, jo?“ políbila ho měkkými rty. Zapomněl na veškeré pochybnosti a vychutnával si každou chvilku strávenou v její přítomnosti.

Při snídani ji potom pozoroval, jak usrkává čaj s dlaněmi obtočenými kolem hrnečku. Nemohl se vynadívat na ňadra, která na něj vykukovala z půjčené košile. „Nezírej na mě tak, nebo se budu stydět,“ napomenula ho s úsměvem. „Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?“ mrkl na ni a na poslední chvíli uhnul pohlavku, kterým ho chtěla potrestat za drzost.

Když odešla, připadal si osamělejší víc než kdy jindy. Vybavoval si každý detail jejího nahého těla, každý nesmělý úsměv, s kterým přijímala jeho laskání, bezstarostný smích, s kterým sledovala jeho vyvrcholení, všechny drobnosti, které mu utkvěly v paměti. Aby se zbytečně netrápil, rozhodl se raději opravit spadlý plot. Zabral se tak do práce, že přehlídl Adrianu, jak ho s úsměvem pozoruje zpoza vrátek.

„Jak dlouho jsi tady?“ otřel si zpocené čelo.
„Chvíli,“ pokrčila rameny.
V džínových šortkách vynikaly její opálené, štíhlé nohy. Když pohledem sklouzl k ňadrům, ihned si všiml, že nemá podprsenku. „Stejně to nemá cenu,“ pokrčila nevšímavě rameny, když zpozorovala jeho pohled. „Na ty moje lentilky je to zbytečný.“
Přistoupil k ní a jemně ji políbil na měkké, poddajné rty. „Nepodceňuj se,“ zašeptal jí do ucha a vzápětí bolestivě sykl, když ho pevně objala. „Spálil ses,“ politovala ho. „Máme doma panthenol, skočím pro něj,“ odběhla, než se stačil vzpamatovat.
Vrátila se za krátkou chvíli. Vysvlečený do pasu trpěl pod jejími opatrnými doteky, s kterými potírala jeho spálenou pokožku. „Od čeho máš tu jizvu?“ byla zvědavá. „Vzpomínka na kamaráda,“ řekl stručně.

„Vypadalo to nevinně. Doprovod kolony se zásobami pro místní nemocnici. Ani nevím, jak se to zvrtlo, najednou jsme byli pod palbou a Pavel to schytal. Šel jsem pro něj a koupil jsem to taky. Na rozdíl od něj jsem to zvládl. „Nejtěžší byl dopis jeho manželce. Měli dvě malé děti,“ prolítla mu hlavou vzpomínka na čestnou salvu při loučení s kamarádem.

„Musím domů, nebo bude babi vyvádět. Už takhle mi dala co proto,“ rozloučila se s ním po chvíli. „Možná se stavím k večeru,“ políbila ho na rozloučenou.

Zbytek dne mu připadal nekonečný, letní slunce pálilo o sto šest, a tak se rozhodl zajít na pivo. Postarší výčepní ho pozdravil jako starého známého a bez ptaní před něj postavil pivo. „Lentilka přijde taky?“ zeptal se opřený o omšelý pult.
„Proč myslíte?“ zeptal se Libor.
„Celá vesnice si o vás povídá. Prý u vás zůstala přes noc.“
„To je snad naše věc.“
„Je to hodná holka, tak jí neubliž,“ zatykal mu náhle výčepní. „Neměla to lehký, buď na ni opatrný,“ dodal s chlapskou upřímností.
„Znal jsem její mámu,“ svěřil se mu Libor.
„Copak Adriana, tu milovali všichni chlapi,“ usmál se výčepní. „Lentilka je po ní, mámu nezapře.“
„A táta?“
„Zmizel brzy po svatbě a nikdo ho nelitoval. Byl to pěknej hajzlík, ale se ženskejma to uměl, možná až moc,“ informoval ho výčepní.

Klábosili spolu o lidech, které si Libor pamatoval z mládí. Kdo se oženil, kdo má peníze, kdo se bojí o práci i kdo má milenku, přesto se vždy vrátili k Adrianě a jejímu životu.
Právě se chystal zaplatit, když se mezi dveřmi objevila Lentilka. „Dobrý den,“ pozdravila způsobně výčepního a přitiskla se k Liborovi. „Stýskalo se ti po mně?“ dala veřejně punc jejich vztahu.
„Možná,“ políbil ji s úsměvem na přivítanou.
„Natočíte mi taky jedno?“ otočila se k hospodskému.
„Jestli se to dozví tvoje babička, tak budu mít průšvih,“ zašklebil se hospodský jako malý kluk, ale za chvilku před ni postavil orosený půllitr.
„Třeba mi po něm narostou prsa,“ otřela si Lentilka hřbetem ruky ze rtů pěnu.
„Nezačínej s tím zase,“ povzdechl si Libor.

Ještě chvilku se špičkovali, ale potom dopili a vyrazili domů. Libora při odchodu zahřálo pozvání na páteční mariáš. Konečně se přestával cítit jako nezvaný host.
„Máš zítra přijít na oběd,“ informovala ho Adriana. „A nezkoušej se vymluvit, Afganistán je proti babičce procházka růžovou zahradou,“ ušklíbla se při pohledu na jeho zděšený obličej. „A musím dneska spát doma,“ pokračovala, zatímco se do něj bezstarostně zavěsila.
Doprovodil ji před dům, kde se s ním rozloučila letmým polibkem.

Na rozdíl od ní ho čekala další bezesná noc, během které se několikrát vzbudil zbrocený studeným potem. „Posttraumatický šok,“ řekl mu doktor, když to zažil poprvé. Stav, kdy je narušena přirozená reakce člověka na nebezpečí, pocit strachu a příprava těla na obranu, nechal si tenkrát vysvětlit. „V odborné literatuře to nazývají PTSD, post-Vietnam syndrome,“vzpomněl si. Vyhrabal z tašky prášky, které mu doktor předepsal, ale potom je zamyšleně vrátil zpátky.

Ve chvíli, kdy píšu povídku o holce, kterou jsem kdysi znal, netuším, jestli Vás moje vyprávění zajímá. Málo sexu, žádný incest, spousta smutku… Jenomže občas, ve slabé chvilce, když už svítá a já nemůžu spát, mám potřebu psát i něco jiného mimo můj oblíbený žánr. Nebojte, tohle je jenom odbočka, brzy vás čeká další incestní seriál, kterým vás snad potěším. Jenomže teď chci ještě chvilku vyprávět příběh, který se nikdy nestal. Anebo stal?