Čarodějka

Stál jsem na vlakovém nástupišti a mával na rozloučenou své ženě Ivaně, kterou rozjíždějící se vlak začal unášet do Františkových Lázní, by se tam zotavila ze svých ženských problémů. Brzy mi zmizela z očí a já se pomalu vypravil domů.
Přede mnou se rozprostřely tři týdny možností slaměného vdovce a já nevěděl, jestli mě to má těšit nebo strašit. I řekl jsem si, že těšit se je lepší, i počal jsem přemýšlet, jak té volnosti co nejlépe využít.
Hned mne napadlo, že to bude príma si denně zaskočit na jedno či dvě točená piva. Když jsem si však spočetl, kolik by mne to stálo, usoudil jsem, že ve středu a v sobotu mi to bude stačit. A protože byla sobota, hned jsem si na ta dvě piva zašel.

Neděle a vůbec celý následující týden nestál za nic. Nezmohl jsem se na víc, než se po práci trochu projít a znovuobjevit zapomenutá zákoutí města a i nějakou tu přírodu kolem.
Po návratu domů jsem se hmoždil s večeří, neboť jsem neuměl vařit a na vymýšlení čehokoliv k jídlu byla moje fantazie krátká. Takže párky, salám, paštiky, případně sýr, chleba či rohlíky, bylo to jediné, co jsem dokázal jakžtakž splichtit dohromady. Ještěže v práci jsem se při obědě dostal k normálnímu a teplému jídlu.

V sobotu ráno jsem si jakýmsi zázrakem vybavil, že jsem kdysi v supermarketu zahlédl hotová jídla v krabičce. Hned jsem se tam vypravil a opravdu, nemýlil jsem se. Výběr byl ucházející, jen ty ceny se mi zdály přemrštěné. Když jsem si však uvědomil, že v hospodě bych zaplati dvakrát víc, nebylo nakonec co řešit. S vítězoslavným pocitem, jak jsem dobrý, jsem si domů odnesl obědy i večeře na celý víkend.

V neděli mne napadlo, že nemuselo být špatné strávit aspoň jedno odpoledne s nějakou ženskou, nejlépe v posteli. Ne že bych byl nějaký proutník, dosud jsem své ženě nevěrný nebyl, ale nějak se mi ta nucená sexuální abstinence zdála nějak moc dlouhá. Problém byl jen v tom, kde sehnat ochotnou ženskou.
Zkusil jsem to v práci, ale jediná kolegyně, které jsem se odvážil něco naznačit, se mnou tvrdě vyrazila dveře. Asi jsem na to šel špatně.
Poté mi přišlo na mysl se pokusit svést sousedku. Byla docela fešanda, i když možná o něco starší než já, ale určitě jí nebylo víc než čtyřicet. Navíc, jak mi bylo z doslechu známo, nebyla se svým mužem zrovna spokojená. Už jsem se chystal na ni zapůsobit, když mi, naštěstí zavčas, došlo, že se s ní, možná až příliš, kamarádí moje žena. Kdybych to na ni zkusil a ona mne odmítla a pak to mojí ženě vyzvonila, to by byl průšvih jako Brno.
Ach jo. S ženskými mám zřejmě smůlu.
V sobotu ráno jsem se vypravil opět nakoupit víkendové menu. Čtyři krabičky s jídlem a dvě láhve s minerálkou jsem v pohodě vložil do batohu a ještě, než jsem se vydal na cestu domů, zastavil jsem se koupit krabičku cigaret.
Od supermarketu jsem zahnul do ulice směřující k domovu.

Najednou jsem před sebou uviděl pajdat starou babku, v pravé ruce hůlku, v levé nesoucí evidentně těžkou tašku s nákupem. Najednou zaškobrtla a rozplácla se na zemi jako žába. Okamžitě jsem vystartoval jí na pomoc.
„Babí, neublížila jste si moc?“ vyptával jsem se starostlivě, když jsem ji pomoh vstát.
„Snad ani ne, panáčku. Zdá se, že jsem celá,“ zaskřehotala a shýbla se, aby vrátila rozsypaný nákup zpátky do tašky.
„Nechte to, babi. Já vám to posbírám,“ nabídl jsem se a hned se měl k činu.
„No, myslím, že bude nejlepší, když vám tu tašku odnesu až domů,“ uvolil jsem se k další pomoci.
Mrknul jsem na ni, abych viděl jak vypadá. Až mě při tom pohledu zamrazilo. Neskutečně vrásčitá tvář, poněkud skobovitý nos, zapadlé oči, jen obrovská bradavice chyběla. Věřit na pohádky, řekl bych, že je čarodějnice.
„No to budeš moc hodnej, panáčku,“ opět zaskřehotala. „Já ale bydlím moc daleko, nebude tě to zdržovat?“
„Já mám času dost. Kdepak teda bydlíte?“ otázal jsem se.
„Víš kde je rasovna? Tak tam,“ odvětila.
Abych nevěděl. Pověstmi opředená pastouška na samém okraji města, pár set metrů od nebližších domků, dobré dva kilometry od místa, kde jsme se nacházeli.
„Jo, vím. Tak abysme snad šli, ne?“
Popadl jsem tašku, chytil babku za křídlo a vydal se s ní se na cestu.
Samozřejmě jsem nemohl uhánět jak jsem byl zvyklý. Musel jsem se přizpůsobit jejímu pajdání a tak trvalo hodinu, než jsme došli k její, oproti předpokladům, docela pěkné roubence.

Postavil jsem tašku ke dveřím.
„No, babi. Tak jsme to zvládli a já pudu,“ obrátil jsem se k babce a chystal se odejít.
„Ale panáčku, kdybys byl tak hodnej a dones mě to až do kuchyně, uďála bych ti kafe,“ řekla tím svým zvláštním skřehotavým hlasem a poklepávala přitom hůlkou do země, takže mne napadlo, zda mě s ní náhodou nechce přetáhnout, když ji odmítnu.
„Ale jó, to je brnkačka,“ přitakal jsem a znovu se chopil tašky s nákupem.
Odemkla dveře a zavedla mne do kuchyně.
„Dej to támhle do kouta a poď si sednout ke stolu,“ přikázala mi.
Odložil jsem nákup kam ukázala, sundal si batoh a usadil se za stolem.
Posadila se proti mně.
„No, panáčku, musím říct, žes mě svou ochotou a nezištnou pomocí překvapil. Seš velice slušnej člověk, a tak jsem si řekla, že bych ti na oplátku mohla splnit nějaký přání. Jaký by bylo?“
Rozesmál jsem se.
„Ale babí, dyť to nestojí za řeč. Prostě jste potřebovala pomoct, tak sem vám pomoh, co je na tom tak zvláštního? Navíc mluvíte jako nějaká pohádková babička co plní přání na potkání, a na ty já nevěřím.“
„Děláš dobře, panáčku, děláš dobře,“ usmála se, pokud se ovšem jejímu úšklebku dalo říct úsměv. „Já taky pohádková babička nejsem. Já sem čarodějka, a plnit přání je v mý moci.“
„Teda babi, vy mě zase taháte za fusekli. Čarodějnice sou taky jen v pohádkách,“ nehodlal jsem uvěřit jejímu povídání.
„Tak to pozor! Já sem čarodějka, ne čarodějnice. Čarodějnice jsou zlý a s těma já bojuju. Je jich na světě už jen hodně málo, ale jsou. Třeba v Německu vládne jedna hodně zlá. Blbý je to, že se skrejvá aby o ní nikdo nevěděl a o to víc škodí. Ostaně, jako všechny čarodějnice. Ale já ji našla a už to má u mě spočítaný. My, čarodějky, už je nás taky je pár, se sice taky skrejváme, ale na rozdíl od nich my lidem nenápadně pomáháme. Tak jaký bys měl to přání?“
„Vy fakt chcete abych vám věřil? Proboha jak? Dyť je to celý takový… takový…“ marně jsem hledal příhodné slovo pro vyjádření. Nakonec nebylo potřeba.
„Dobře,“ zaskuhrala babka, „slíbila sem ti kafe. Jaký by sis dal?“
„Normálního turka a budu spokojenej.“
„A to si žádný jiný nepil? Třeba espresso nebo ristretto, americano, cappuccino a jiný?“
„Babi, já vůbec nevím o čem mluvíte. Já znám jenom toho turka. Jo a možná ještě to se šlehačkou, ale to je asi tak všechno.“
„Aha, takže vídeňskou kávu. Tak ať ti chutná,“ zašklíbila se a já v tu chvíli vytřeštil oči.
Přede mnou se zničehonic na stole objevila velká sklenice s kávou a s kopcem šlehačky navrchu. A také lžička a cukřenka.
„Kde… kde se to tu vzalo? To… to je ňákej trik?“ vykoktal jsem vyjeveně.
„Vyčarovala jsem to,“ odtušila babka.
„Né, to není možný,“ vzpíral jsem se uznat skutečnost.
„Ale je. Řekni co bys chtěl a já ti to vyčaruju. Jen to nesmí bejt moc velký a těžký, protože si to pak budeš muset odnýst domů.“

Hleděl jsem do její vrásčité tváře a přemýšlel, zda se mi to jen zdá či ne. Ale kafe na stole bylo nepřehlédnutelným potvrzením jejích slov. Trochu jsem se napil a pak ještě dvakrát, jen abych se ujistil, že tak dobrou kávu jsem ještě nepil. No, uvidíme, pomyslel jsem si.
„Tak dobře. Vyčarujte mi třeba… třebááá… třeba hodinky.“
Jen jsem to dořekl, objevili se na stole zlaté hodinky značky Certina (jak jsem si přečetl na ciferníku). Pochybuju, že bych na ně měl, kdybych je šel kupovat. Nevěřícně jsem na ni koukal, ale nezbývalo mi než jí uvěřit.
„Tak jo. Věřím vám,“ uznal jsem svou „porážku“.
„Jaký je tedy tvoje přání?“ zeptala se tím svým skřehotavým hlasem, který měl v sobě něco, co jsem nedokázal pojmenovat.
„No jedno přání bych měl. Jen si myslím, že je nesplnitelný.“
„Jen povídej,“ vyzvala mě.
„Víte, mám nemocnou manželku, Zrovna teď je ve Františkovejch Lázních, kde si léčí nějaký ty ženský potíže a ještě tejden tam bude. No, a já bych rád, aby se uzdravila a pokud možno až do smrti už nebyla nemocná.“
„Nemožný to není,“ ujistila mě, „jen trochu složitější. Máš aspoň její obrázek?“
Měl jsem. Vzal jsem telefon, vyhledal její fotografii a ukázal ji babce.

Chvíli si ji prohlížela a pak řekla: „Nech mi to tady, ať na ni vidím. A nemluv na mně, budu teď chvíli v transu,“ požádala mě.
Zatímco jsem se cpal šlehačkou a dopíjel kafe, seděla nehybně jako socha s očima nepřítomně hledícíma do blba. Jen vybledlé rty se jí chvěly, jak by si něco v duchu mumlala.
„Jmenuje se Ivana Nesnídalová?“ ozvala se zničehonic.
Potvrdil jsem jí to. Trvalo další čtvrthodinu, než sebou cukla a posadila se normálně.
„Do tejdne budeš mít ženušku nadosmrti zdravou, mládenečku,“ oznámila mi. „Musím ale říct, žes mě překvapil.“
„Já? A čím?“ podivil jsem se.
„Žes to přání nechtěl pro sebe, s tím jsem se ještě nesetkala, a že už jsem jich pár splnila. Proto ti splním ještě jedno přání jen pro tebe. Přej si cokoliv chceš,“ nabídla mi.

Asi jsem na ní čuměl jako sůva z nudlí, protože se jí ve vrásčité tváři mihl škleb nahrazující úsměv a v zapadlých očičkách se jí zajiskřilo.
„No neboj se panáčku. Kdybych se tak nerozhodla, nenabízela bych ti to,“ vemlouvala se mi do duše. Ona vůbec měla ten svůj skřehotavý hlas takový podivně zabarvený a neméně podivně rezonující.
„No, jestli se dá věřit všemu, co ste mi tady napovídala, tak je to strašně jednoduchý. Jako jsem přál manželce, tak i já bych byl rád do konce života navždycky zdravej,“ předestřel jsem babce své jednoznačné přání.
„Opravdu?“ podivila se. „Copak ty netoužíš po autě, po domu či hromadě peněz?“ nechtěla mi věřit.
„Jó babí, tohle všechno se dá koupit, pokud na to budu mít. Ale zdraví se koupit nedá, to je k nezaplacení,“ vysvětloval jsem jí, co beztak věděla.
„To máš recht, panáčku, to máš recht,“ prohlásila a pohybem ruky přede mnou vykouzlila sklenici vody a talířek s bílou pilulkou. „Spolkni to. Je to kapsle života,“ nařídila mi a já automaticky poslechl.
Pak pokračovala: „Překvapil si mě podruhý, že bych docela ráda věděla, jaký by bylo tvoje třetí přání, kdybych ti ho mohla splnit.“ Zasmál jsem se.
„Babí, to by nebylo jedno přání, ale celá kupa.“
„To nevadí, jen povídej.“
„Ono je to vlastně taky jednoduchý. Byli bysme rádi, kdybysme oba měli práci která by nás bavila, kdybysme měli vždycky na jídlo, na pití, na nájem, na energie, a sem tam si mohli dovolit koupit něco na sebe a případně věci, který by se nám pokazily. A možná by se hodilo i občas si našetřit na dovolenou. Prostě jen věci, který člověk k životu potřebuje. Nějaký auta, jachty, vily… po tom netoužíme, i když, vlastní domek by se šiknul, ale i v tom nájmu to nemáme špatný. Co jinýho bych si mohl přát.“

Skončil jsem svůj projev a čekal, co na to ona.
Seděla zamyšleně, upřeně se na mě dívala a svým pohledem se snad zavrtávala bůhvíkam. Pak se zavrtěla, jako kdyby nevěděla, co mi má na to říct.
„To tvoje přání je opravdu hodně široký. Splnit ho by bylo trochu složitější, ale ne nemožný,“ pronesla po chvíli váhavě. „Má to ale háček. Musel bys udělat něco, co by se ti nelíbilo. Pro mě to by to bylo ale životně důležitý a moc by mě to pomohlo. Byl bys ochoten to pro mě udělat?“
Tázavě se na mě podívala a čekala co já na to.
„Jak to mám vědět, když nevím co?“ rozhodil jsem bezradně rukama.
„No, je to taky složitější. Až ti to řeknu, vyvstane v tobě řada otázek, ale odpovědi na ně se ti dostanou, až to uděláš. Víc ti nesmím říct, jen ti připomenu, že je to pro mě životně důležitý a moc mě tím pomůžeš.“
V jejím hlase se opět objevilo ono zvláštní nedefinovatelné chvění, kterému jsem nevědomky musel podlehnout.
„No tak už se vymáčkněte. Čím vám můžu pomoct?“ řekl jsem netrpělivě.

„Nebude se ti to líbit,“ začala opatrně, „ale chci, aby ses se mnou pomiloval.“
Upřeně se na mne dívala, jako kdyby mě chtěla zhypnotizovat. Asi to i udělala, protože já, místo abych se jí razantně vzepřel, byl jsem najednou jako beránek a hlavou mi probíhaly důvody, proč to chce. Zároveň ve mně silně vzrostl pocit, že jí prostě musím pomoci, ať už se věci mají jakkoliv.
„Krindapána, babí,“ vyjekl jsem. „Jak si to, proboha, představujete… pomilovat vás?“
„Ono to fakticky není jen tak ledajaké pomilování. Je to vlastně rituál. Důležitej rituál, kterej má svý pravidla. V první fázi mě musíš uvidět takovou jaká jsem teď. Až potom můžeme pokračovat dál. Já nás teď oba zbavím oblečení a pak ti řeknu, jak budem postupovat,“ řekla úvodem a jala se čarovat.

Nejprve zmizelo vše, co jsem měl na sobě já a objevilo se to na židli složené do bezvadného komínku. Pak se odhalila ona a byl to pro mne šok. Vypadala jako vyschlá mumie. Kostra potažená kůží, prsa visící jako kapesník na šňůře, mezi nohama ojediněle se krčící poslední ostrůvky kdysi bujného ochlupení. Něco tak děsivého jsem v životě neviděl.
„Proboha babi, dyť se mě ani nepostaví!“ vzdychl jsem nešťastně při pohledu na ni.
„To nech na mně,“ odtušila a udělala rukou gesto ve smyslu „Vstaň“.
V ten okamžik mi ocas ztuhnul a ztvrdnul jako kámen. Hlavou mi prolétlo, že by se mi to občas hodilo.
„Tak, a teď si lehni na zem,“ ukázala na jakousi silnou podložku velikosti letiště, která se najednou na podlaze objevila.
Podvolil jsem se a uložil se na ni. Zjistil jsem, že je mimořádně hebká, přiměřeně měkká, a dokonce měla i polštářek, abych si měl kam položit hlavu.
„Výborně. Teď ti zastřu oči, protože nesmíš vidět nic z toho, co se bude dít. Nesmíš se pohnout ani dělat žádný gesta, nesmíš promluvit či vykřiknout, a to za všech okolností, ať se děje co se děje. To budeš smět, až ti já řeknu. Rozuměl si mně? Protože pokud ne, mohlo by to stát tebe i mě možná i život.“
No to jsou pěkný vyhlídky, pomyslel jsem si, ale přikývl jsem, že rozumím.
„Dobře. Od teď nebudeš vidět,“ řekla a mávla mi před očima rukou.

V tu ránu mne obklopila tma, jakou jsem ještě neviděl. Duševně jsem se připravil na nejhorší. Zvláště při představě, jak to asi bude drhnout, až si ho bude strkat dovnitř, když je tak vysušená. Jenže, než jsem to stačil domyslet, už jsem byl v ní.
Dosedla měkce a chvilku setrvala v klidu, jako kdyby si chtěla vychutnat, že mě v sobě cítí. Pak se pomalu rozpohybovala a vypadalo to úplně normálně, avšak jen do té chvíle, kdy mne poševními svaly začala masírovat. Jak toho docílila nevím, ale bylo to úžasné, jen mi přitom rychle stoupal tlak. Než jsem se nadál, vystříkal jsem co se do ní vešlo.
Tak to sis babi moc neužila, pomyslel jsem si a čekal, kdy z ní vyklouznu ven. Jenže ona pokračovala dál a nezdálo se, že by mi ocas změknul. Naopak jsem měl pocit, že ztvrdnul ještě víc, a dokonce se mi zdálo, že je snad i větší.
No, přesvědčit jsem se o tom ale nemohl.
Babča trochu zrychlila a dlouhými tahy uháněla k naplnění svého rituálu. Začaly se ozývat podivné zvuky a pazvuky, a její vagína se rozechvěla a to každou chvíli jinak. K mému údivu to však nemělo žádný vliv na nárůst mého vzrušení.
Kolem nás se rozlilo teplo, které nás zcela obklopilo. Stále narůstalo, až jsem si v jeden moment myslel, že jsem na Sahaře pod přímým sluncem. Bylo to k nevydržení.
Pojednou se nade mnou ozvalo zamručení, ne nepodobné divoké šelmě, a mne obklopila zima, jako bych se skokem ocitnul v Arktidě. Než se mi však rozdrkotaly zuby, stejně náhle se vrátilo šílené horko.
To se opakovalo ještě dvakrát, takže jsem si mohl připadat jako v sauně. Posoudit jsem to však nemohl, neboť jsem v ní nikdy nebyl, ale myslím, že tam by to bylo příjemnější. Po tomto nečekaném střídání teplot se „počasí“ uklidnilo.
Prostoupilo mne příjemné teplo a nebýt pravidelného a dráždivého posunování po mém údu, asi by mne to brzy uspalo.
Babka si u toho cosi tiše mrmlala, občas zakvílela, kvikla či zavyla, ale jinak neúnavně pracovala jako stroj. V mé tmě mi to připadalo, že mě šuká snad už hodinu, ne-li déle. Ne, že by mi to vadilo. Bylo to až nezvykle příjemné. Moje vzrušení kolísalo, stále však nedosáhlo úrovně, kdy bych se měl udělat.
Napadlo mě, jestli to dráždění nějakým čarovným způsobem neřídí, protože jinak bych už musel být dávno hotový. Jako kdyby mi četla myšlenky. Ozvalo se hekání a zrychlila pohyb. Tlak mi o dost vzrostl a hodnou chvíli se držel na jedné úrovni. Najednou třikrát silně přirazila a v ten okamžik jsem začal stříkat. Byla to síla a trvalo to dlouho. Ždímala mě jako citron a mně prolétlo hlavou, kde se toho tolik ve mně vzalo. Nikdo mi na to neodpověděl ani v myšlenkách.
Poté jsem ucítil, že ze mne vstala.
„Posaď se, ale nemluv,“ uslyšel jsem příkaz.
Mátožně jsem se posadil.
Vzala mě za ruce a pomohla mi vstát. Poté mě dostrkala k židli a posadila mne na ni.
Chvíli se nic nedělo a já si během té doby najednou uvědomil, že ke mně promluvil úplně jiný hlas. Žádné zaskřehotání, ale hlas plný života, hebký jako pohlazení. A také ruce, které mne uchopily, byly nějaké jiné. Víc jsem však nestačil domyslet.

„Je na tebe pěkný podívání,“ ozval se ten cizí hlas. „Prokoukni a můžeš mluvit.“
Jen to dořekla, jas místnosti prozářené poledním sluncem oslepil mé oči navyklé na tmu tmoucí. Několikrát jsem zamrkal abych si přivykl, a když se tak stalo, zíral jsem jak tele na nová vrata.
Přede mnou totiž stála nádherná mladá holka a úplně nahá. Smála se na mne od ucha k uchu a vůbec se nesnažila svou nahotu zakrýt.
Zatřepal jsem hlavou, zda se mi to nezná. Nezdálo.
„No páni,“ vydechl jsem v údivu. „Tak k tomuhle sloužil ten rituál, k vaší přeměně?“
„Jo, a nezlob se, že jsem tě k tomu trochu popostrčila. Nebyla jsem si jistá, že to pro mě uděláš.“
„To fakt můžete?“ užasl jsem.
„To by ses divil, co všechno my čarodějky můžeme,“ zasmála se. „Nepátrej po tom, radši mě začni tykat. Jsem teď o něco mladší než ty,“ dodala vesele.
„No tak jo,“ souhlasil jsem. „Ale jak ti mám říkat? Oslovovat tě babi by znělo blbě.“
„Dobrá připomínka. Jmenuju se Ramiel,“ představila se.
„A já jsem Jindra,“ doplnil jsem ji. „Takže to už je hotovo? Konec?“
„Ale kdeže. Ještě jednu věc musíš udělat, aby se rituál správně dokončil. Bude se ti to líbit. Teď mě totiž musíš celou vosahat a pak mě pořádně vystříkat.“
„To teda nevím,“ zapochyboval jsem. „Řek bych, žes ze mě vycucla i to, co tam nebylo.“
„Neboj se, já ti v tom pomůžu. A už poď, lože je připravený.“

Chytila mě za ruku a zatáhla na podložku, na které jsem ještě před malou chvílí spočíval na zádech pod tíhou tajemna.
Zůstali jsme stát těsně proti sobě. Nemusela mi ani říkat, co mám dělat. Její oči hovořily za vše. Pohladil jsem ji po vlasech a přitiskl ke rtům. Přisála se jako vývěva. Hladil jsem ji po krku, po ramenou, po zádech, až teprve když jsem přešel na přední partie, umožnila mi se nadechnout.
Prsa měla Ramiel přímo božská. V životě jsem úžasnější v rukách nedržel. Zdržel jsem se jejich hlazením déle než bylo nutné, ale nakonec jsem přece jen pokračoval přes břicho a boky k zadním partiím. Po promačkání oblin fantastického zadečku jsem po zadní straně stehem postupoval dolů až k chodidlům. Musel jsem si k tomu samozřejmě dřepnout, jinak bych tam nedosáhl.
Když jsem objevil ladnost jejích kotníků, začal jsem po stranách a přední straně nohou postupovat vzhůru až k jejímu klínu. Uhlově černá ozdoba jejího pohlaví mne přitahovala jako magnet. Nasál jsem omamující vůni, které jsem v ten okamžik podlehl.
Přidržel jsem ji za boky, vrazil nos do klína a už jsem lízal jako divý. Ucítil jsem, jak mne víská ve vlasech a zároveň přitahuje hlavu k sobě.
Zanedlouho z jejího lůna vytryskl proud milostné esence, až se celá rozechvěla.
„Vejdi do mě,“ pronesla tiše a už se sama skládala na podložku.
Jak bych mohl nevyhovět. Samotnému mě brko stálo, div že nedrnčelo.
Vklínil jsem se mezi roztažené nohy, opřel si je o ramena a zapustil kořen. Slastně zavzdychala a mírně přirazila. Pustil jsem se do práce. Začal jsem pomalu, ale co minutu jsem přidával na tempu.
Po dosažení sotva myslitelného maxima jsem skokově zvolnil na počáteční rychlost. A šlo to znovu nanovo.
Když jsem to zopakoval potřetí, Ramiel se udělala neskutečně divokým způsobem, až jsem měl strach, že o svou chloubu přijdu. No, přežil jsem to a nejenom to. Byl jsem na tom pořád stejně, ani náznak nějakého nárůstu vzrušení. Tedy, ne že by mě to nevzrušovalo, to zase jo, ale nic víc.

Asi po hodině, kdy jsem vystřídal všechny možné pohyby, styly a pozice, jsem si uvědomil, že jsem na konci svých sil. Zatímco Ramilel prošla třemi či čtyřmi vyvrcholeními, já ani jednou. S posledním zbytkem energie jsem jí oznámil, že končím, že už nemůžu. „Uvolním tě,“ řekla, a jako když mávne kouzelným proutkem, vzrušení mi vylétlo až za červenou čárku, v mžiku uvolnilo záklopku a já vychrlil proud semene, co se do ní jen vešlo.
Padnul jsem na ni jako pytel brambor a zůstal ležet i poté, co jsem z ní vyklouznul ven. Objímala mě a bylo mi dobře.
Po chvilce mi přizdvihla hlavu a políbila.
„No, Jindřichu, rituál dospěl ke zdárnýmu konci,“ sdělila mi tiše. „Budeš muset vstát.“
„Tobě se to řekne,“ zamumlal jsem, „ale já jsem úplně vyplivnutej.“
„Já vím, a proto ti dodám sílu,“ usmála se a dýchla mi do obličeje.
Veškerá únava ze mne rázem spadla.
„Páni, jak si to udělala?“ vyjekl jsem udiveně. „Cejtím se teď tak fantasticky, že bych tě mohl ještě aspoň dvakrát pomilovat.“
„Taky bych si dala říct,“ povzdychla si, „jenže to nejde. Kdybych k tomu svolila, celej rituál by se zrušil a byla bych tím, čím jsem byla, starou bábou. Navíc, žádnej další rituál by už nefungoval a zakrátko bych prostě umřela. Můžu se sice i dál milovat, ale ne už s tebou a s každým dalším vždycky jen jednou. A rituál musí udělat pokaždý někdo jinej,“ vysvětlovala.
„No, co se dá dělat,“ posteskl jsem si a zvedl se z pohodlného ležení. Vstala také a přitiskla se ke mně.
„Naposledy se obejmeme, naposledy mě polaskáš, políbíš a pak bude definitivní konec,“ řekla smutně.

A tak se taky stalo. Když jsme se od sebe odtrhli, jakýmisi čárami nás oba osprchovala, osušila a nakonec i oblékla.
„Zavolala jsem ti taxík abys nemusel domů pěšky a neboj, nebudeš ho muset platit. Ale než přijede, ještě ti musím povědět, že tvoje manželka o všem ví, takže tě nebude bolet hlava z tajemství a nebudeš muset přemejšlet, jestli ji to máš říct nebo ne, a když jo, tak jak.“
Jen jsem kroutil hlavou nad tím, jak a kdy dokázala všechno tak báječně zařídit.

Díval jsem se na tu nádhernou ženskou a nechtěl věřit, že už ji nikdy neuvidím. Už opravdu naposledy jsem ji objal, políbil a vykročil k čekajícímu taxíku.
Jako první, když jsem se ocitl doma, jsem si ohřál oběd. Snědl jsem ho, ale připadlo mi, že je bez chuti a bez zápachu. Přemístil jsem se do obýváku a uvelebil se v křesle. Začal jsem si v duchu promítat, co všechno se od rána událo. Takže jsem byl Ivaně poprvé nevěrnej, napadlo mě. Ale byla to opravdu nevěra? přemýšlel jsem dál. Vždyť jsem to vlastně udělal jen proto, abych jí pomohl. Dá se to vůbec za nevěru považovat?
K jednoznačné odpovědi jsem nedospěl, jen jsem doufal, že až se Ivana vrátí, bude to tak, jak čarodějka Ramiel tvrdila.

Autor

4.8 108 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Clark

Já mám pohádky rád, takže povídku hodnotím kladně a je fajn, když se tu objeví něco netypického.

harai1

Nechápu, jak někdo postižený mohl opět dát jednu hvězdičku. Podle mě je to výborná povídka, která si zaslouží ocenění za neotřelý nápad a skvělé zpracování. Ode mě transparentně 5*

Marťas

Krásný. Jo, kdyby to bylo v životě tak jednoduché. Rozhodně tuto povídku hodnotím velmi pozitivně. Mezi místními povídkami je to velmi příjemná změna. Opravdu si zaslouží krásných 5*

Gourmet

Škoda, že už na pohádky nevěřím. Moc pěkně napsáno.

Juli

Tak jim zase konečně věř, jsou fajn 👍👍👍👍👍🤗

ObčasnýHodnotiteľ

Väčšinou pod poviedky nepíšem komentáre, no táto si to zaslúži. Mát príbeh, má to flow, prečítal som jedným dychom, a podľa mňa je toto jedna z najlepších na webe. Za mňa jednoznačne 5*

Junior

Skvělá povídka. Jen škoda, že je to fikce.

7
0
Would love your thoughts, please comment.x