Lesem uháněl jelen, obrovský dvanácterák. Nepronásledovali ho psi ani lovci, jako tolikrát v minulosti. Naopak, běžel kvůli tomu, co cítil před sebou. Už to byly roky, co naposledy zápolil o laň se svými soky, roky, co se v něm probudilo milostné volání. Doběhl k okraji mýtiny, vyhlédl do slunečního svitu a opatrné zavětřil. Říjící laň cítil kousek před sebou, ale cítil i pach nebezpečí a zkušenost ho varovala, aby byl opatrný.
Soňa se smála, když jí Marek zavazoval oči, svazoval ruce a přivazoval ji k padlému kmeni. Usmívala se i tehdy, když už se obličejem opírala o hladkou kůru a nahý zadek jí trčel do vzduchu. Byla to jen jedna z jejich mnoha her. Slyšela jeho kroky, když odcházel, ale užívala si slunce dopadající na nahou kůži i jemný vítr, který jí chladil buchtičku lesklou vlhkostí.
Jelen sledoval odchod člověka i laň čekající na kmeni stromu. Cítil její říji, a když se člověk chvíli nevracel, pomalu se přibližoval.
Soňa slyšela kroky a tiché frkání. Tohle bylo nové, Marek asi něco vymyslel. Novost ji vzrušila, dýchala čím dál rychleji a vlhkost jí stékala mezi stehna.
„Marků, netýrej mě!“ vrněla tiše a kroutila zadkem, jak jen jí to provazy dovolovaly.
Jelen se opatrně natáhl a přičichl k Sonině přirození. Soňa vyjekla a zasmála se.
„Marku? Miláčku, jsi to ty?“
Místo odpovědi jí kundičku olízl dlouhý jazyk. Rozhodně ne lidský. Soňa si byla skoro jistá, že patřil nějakému zvířeti.
„Marku? Copak to děláš?“ ptala se nervózně.
Opět žádná odpověď, místo toho uslyšela zafrkání a dlouhý jazyk jí znovu projel mezi pysky. Jelen se přitom nahnul natolik, že se jí nejspodnější výsady na jeho paroží opřely o bedra. To jí stačilo. Zaječela a rozkřičela se.
„Marku! Pomoc! Nouze, kurnikšopadoprdele, nouze! Rozvaž mě, dostaň mě odtud!“ volala z plných plic domluvený signál, že končí všechna legrace.
Marek Soňu dobře slyšel a rychle se vracel zpět na mýtinu. Cestou ze země sebral vhodný klacek a vydal se ke zvířeti. Přemýšlel, jak to udělat, aby ho nevylekal a aby jelen parožím Soňu nějak nezranil. Jelen to vyřešil za něj. Otočil se, zafrkal a varovně sklonil hlavu. Marek zahrozil klackem, ale jelen nezareagoval, parožím na něj stále mířil, pomalu se přibližoval a lehce u toho kýval hlavou ze strany na stranu. Marek zhodnotil své šance proti více než třikrát těžšímu protivníkovi a začal pomalu ustupovat. Jelen ho doprovázel na okraj mýtiny, kde se zastavil a čekal, očividně se nehodlal nechat odlákat. Když se proti němu Marek zkusil výhrůžně postavit s klackem nad hlavou, podíval se mu jelen do očí. Markovi klacek vypadl z rukou.
„Promiň kotě. Vrátím se pro tebe,“ hlesl jenom, otočil se a utíkal z lesa.
Vzhledem k odlehlosti místa, na kterém se nacházeli, měl před sebou dlouhou cestu.
Jelen ho chvíli pozoroval, ale pak se otočil a několika dlouhými kroky byl nazpět u laně na kmeni stromu. Ačkoli musel sledovat uhýbající Sonin zadek, znovu zhluboka nasál její pach a jazykem se dostal až k poševnímu vchodu. Soňa vykřikovala nesrozumitelné nadávky a pokoušela se ho odehnat. Na okamžik měla pocit, že se jí to povedlo, ale pak ve svém úzkém zorném poli, neboť páska se jí částečně svezla z očí, uviděla kopyto, které se objevilo vedle ní na kmeni stromu. Rozplakala se strachy, protože tušila, co přijde.
Její kundička už žádnou vlhkost neronila, ale z předchozího vzrušení byla vlhká dost a jakmile se špička jeleního penisu dotkla této vlhkosti, vzduch za ní jaksi zavířil a kopyto, které viděla vedle své hlavy, se změnilo v nepochybně lidskou ruku. Žalud, který cítila mezi vlhkými stydkými pysky, patřil také velmi pravděpodobně k lidskému penisu, ačkoli i z toho dosud jen letmého kontaktu měla pocit, že jeho rozměry by mohly být lehce nadlidské. O záda se jí opřela druhá ruka, také nepochybně lidská a hrdelní hlas za ní si odkašlal a řekl:
„Hluboce se omlouvám za to, co jsem vám udělal, madam. Jsem však nucen zneužívat ještě chvíli vašeho postavení, neboť vám hodlám podat vysvětlení a zároveň si dovolím vás požádat o pomoc.“
„Kurva. Jsem zfetovaná. Někdo mi hodil do kafe houbičky nebo co?“ zamumlala si Soňa pro sebe.
„Nikoli. Vaše tělo je prosto jakýchkoli omamných prostředků. Pokud si ovšem nepospíšíme, budete nucena reagovat na mé milostné volání bez ohledu na váš názor. Této okolnosti velice lituji, není však v mé moci ji změnit.“
Soňa nic z toho nechápala, ale najednou se zase vzrušila. Hlavou jí problesklo, že to je možná to, o čem ten člověk mluvil, ale rozum si vzal dovolenou a ve velení ho nahradil nějaký mnohem jednodušší instinkt. Zavřela oči a dech jí zhrubl, tělo se zachvělo a kundička začala znovu ronit milostné šťávy. Ještě chvíli měla Soňa pocit, že se děje něco, co by se dít nemělo, pak ale všechno zapadlo na své místo a ona pomalu pohnula zadkem, nakolik jí to provazy dovolovaly, proti penisu na okraji své pochvy. Za normálních okolností by možná sykla bolestí, neboť žalud, který do ní vklouzl, rozhodně patřil k těm největším, jaké v sobě měla. Vlhkost však z dokonale uvolněné a připravené kundičky doslova kapala, takže místo toho přestala vnímat okolí a chtěla jenom víc rozkoše, která se do ní vlévala z toho úžasného údu. Rozum byl v té chvíli naprosto zapomenut, přesto slyšela hlasitý povzdech, který se jí ozval za zády. Nevěnovala mu však pozornost, stejně jako ji nezajímalo, že hlas za ní pronesl: „Koneckonců, já to také již nemohu vydržet.“
S těmito slovy muž do Soni pomalu zasunul celý svůj úctyhodný nástroj. Ta se jen chvěla rozkoší a snažila se ho v sobě udržet co nejdéle. Muž si ji chytil za boky a začal pomalu přirážet. Když o chvíli později zachrčel a začal jí plnit pochvu razantními výstřiky horkého spermatu, vykřikla v opojném orgasmu.
Soňa se postupně propracovávala zpět k normálnímu uvažování. Kundičku měla celou ulepenou a ještě se cukala rozkoší, jak v ní jemně klouzal měknoucí penis.
„Sakra… Jak se vlastně jmenuješ?“
„Jmenuji se Cernunnos, nebo pouze Cern. Rád vás poznávám.“
„Já jsem Soňa.“
Chvíli mlčeli a nehýbali se.
„Prve jsi říkal, že mě chceš požádat o pomoc. Taky padlo něco o vysvětlování. Co ti může nabídnout nahá zdrogovaná ženská přivázaná ke stromu? Teda kromě toho, čím ses už sám obsloužil,“ řekla to stroze, ale bezprostředně prožitá rozkoš poněkud otupila hrot jejího rozhořčení.
„Jak jsem již říkal, ve vašem těle nejsou žádné drogy.“
„Jo, jasně. Ten jelen přiběhl, shodil tě na zem jako Smolíčka pacholíčka a teď čeká, až ho zase zavoláš.“
„To vyjasním vzápětí. Nyní z vás vyjmu svůj úd a rozvážu vás.“
Jak řekl, tak udělal.
„Nelekněte se,“ řekl, když jí stahoval pásku z očí, „a neutečte prosím,“ dodal ještě.
Soňa na něj zírala doslova s otevřenou pusou. Ještě před chvílí naplňovala její hlavu myšlenka na to, že si chce utřít sperma, které z ní pořád ještě vytékalo, a pak se někde za stromem vyčůrat, ale pohled na Cerna jí dokonale vymyl mozek. Před sebou měla muže snad kolem pětatřicítky, se štíhlýma nohama a mohutným hrudníkem. Ramena a šíji měl skoro obludně svalnatá, když se mu ovšem člověk podíval na hlavu, důvod byl nasnadě. Normálnímu člověku by váha toho paroží zlomila vaz.
Soňa se pokoušela zpracovat, co viděla, ale stále nemohla uvěřit. Přesto si byla jistá, že parohy nejsou žádný podvrh a že mu opravdu rostou přímo z hlavy – lebku měl k tomu patřičně deformovanou a na krku a ramenou mu vystupovaly svaly, které by se u normálního člověka neměly ani kam upnout. Vzmohla se na jediné.
„No ty vole.“
„Ano,“ opáčil neurčitě. „Musíme jednat rychle, zbytky vaší vlhkosti rychle zasychají. Jak už jsem říkal, jmenuji se Cernuus a navzdory svému činu vás žádám o pomoc. Bohužel v této podobě existuji pouze po dobu, po kterou se oddávám tělesné… lásce. Ve chvíli, kdy uschnou poslední zbytky milostných šťáv, vracím se zpět do nevědomí.“
„Takže ty mi chceš říct, že když ti nikdo nebude ptáka pěkně pravidelně mazat kundím mlíčkem, tak z tebe bude zase jelen?“
„Předpokládám, že ano, myslíte-li kundím mlíčkem své milostné šťávy.“
„To si piš, že myslím.“
„A? Pomůžete mi tedy?“
„Ne. Nevím, co chceš, ale nebudu ti dělat olejničku na ptáka.“
„Nemám sice žádný majetek, ale mohu nabídnout informace vedoucí k nalezení dávno zapomenutých skrýší. Věřím, že mnohé zůstaly dodnes zapečetěny.“
„Najdi si nějakou prodejnou, na tohle mě nedostaneš,“ odpověděla Soňa.
„Mohl bych si to vzít silou.“
„Zkus to,“ odpověděla vzdorovitě, ale v očích se jí objevil strach. Jak dlouho by asi vydržela proti chlapovi s jeho svalovou výbavou?
„Ne,“ odpověděl smutně. „Nikdy jsem to neudělal a nehodlám s tím začínat.“
S těmi slovy se od ní odvrátil, sedl si na padlý kmen a pozoroval slunce, které se již klonilo k západu. Soňa se snažila nevšímat si ho a poté, co se provizorně očistila, natáhla na sebe tričko, které jediné tu zbylo – všechny její věci měl u sebe Marek, tričko mu ale vypadlo při jeho taktickém ústupu. Potom se otočila zpět k Cernovi. Šok z ní vyprchal a kundičku měla celou roztahanou, ale ryzí rozkoš, která ji zaplavila při styku s ním, nezapomněla. Tušila, že nezapomene nikdy.
„Jdu domů. Měj se. Příště to zkus nějak jinak,“ řekla mu na rozloučenou.
„Jistě. Potřebná shoda okolností nastává dle mých zkušeností přibližně jednou za lidskou generaci. Pokusím se před svou příští oběť nejprve položit kytici,“ odpověděl ironicky.
„Jo, to by mohlo fungovat.“
Ještě chvilku se na něj Soňa dívala, pak se otočila a odcházela z mýtiny. Naposledy se ohlédla a z náhlého impulsu na něj ještě zakřičela: „Co vlastně chceš v lidské podobě?“
Ohlédl se na ni a proti zapadajícímu slunci ho viděla jen jako tmavou siluetu.
„Zemřít.“
V následujícím okamžiku jakoby zkapalněl a jako když voda prudce cákne do nádoby, tak se mužské tělo v okamžiku rozteklo a naplnilo jelení tělo existencí. Po mýtině při té prudké změně zavířil vzduch a jelen vzápětí odskákal zpátky do lesa.
