Dva muži a žena

Kdyby nebyly ženy, neměli by se muži o čem bavit v hospodě a netrpěli by nedostatkem času, který vždy vynaloží na tělesnou činnost zvanou sex, respektive svádějí ženu k této veskrze příjemné činnosti. Některé (většinu) z nich to ale neláká, zvlášť, pokud to muž vyžaduje často a pokud do toho nejsou zapleteny city (důležitá věc, kterou ovšem muži mnohdy nechápou).

Jenže ženy existují, muži o ně soupeří a někdy jde o takzvaný „souboj dvou kohoutů na jednom smetišti“. Ženám imponuje zájem o ně a někdy, z nedostatku vlastní rozhodnosti, nebo škodolibé radosti, nechávají boj vystupňovat do posledního soupeřova „kohoutího brka“ a nakonec dají přednost tomu třetímu vzad. I takový je život, ale to mužům nijak nebrání dál a dál bojovat s kohoutí zarputilostí o svou „slípku“ a s ní zasít nový život a zaplnit kurník svými potomky, jak káže matka příroda.

Zde uvádím dva příklady takových sporů dvou mužů o jednu ženu.

XXX

Léta páně 1242, hrad Wurbenthal, sídlo saského hraběte Vogela von Ellement

Hodovní sál byl naplněn řevem zpitých velmožů a rytířů, kteří se sjeli na hrad, kde se měl konat oblíbený rytířský turnaj. Hostina právě vrcholila výstupem kejklířů
Protože sál opustily přítomné ženy, opilé muže vydráždil pohled na skupinu pištců, zejména tanečnic, již tak spoře oblečených a během tance si ještě odkládajících. Dvě dívky nakonec byly do půl těla nahé, prsy se jim pohupovaly do rytmu a rytíři se dívek chtivě zmocňovali a nabízeli jim obsahy měšců za chvilku toho potěšení. Dívky si vybraly, koho potěší svými těly, muži si je odvedli do komnat a ostatní se znovu chopili pohárů. Však na hradě je dost děveček pro každého.

Na ztemnělém nádvoří stála dcera hradního pána Heidemarie v důvěrném hovoru s rytířem Janem z Vartemberku, který se turnaje účastnil poprvé, neboť teprve nedávno byl pasován na rytíře. Třebaže se s pannou Heidemarie viděli vůbec prvně v životě, probleskla mezi nimi jiskra, jež by se dala nazvat zamilováním na první pohled. Po hostině se nenápadně sešli venku, ke se ho dívka sama zeptala, zda by zítra nezápasil pod její zástavou.

„Z celého srdce rád, ctěná panno,“ vydechl Jan a poklekl před ní na koleno a sklonil hlavu.
„Neklečte, nepasuji vás přece na rytíře,“ smála se dívka, a Jan povstal.
„Vím. Jen se skláním před vaší prosbou i krásou, jíž jste mě oslnila.“
Heidemarie zrudla a ač to bylo proti všech regulím ctnostného chování, oba se neubránili prvním něžným polibkům a vzájemným dotykům.

Netušili, že zpovzdálí je pozoruje Oldřich Weslo z Ohničova, rytíř z rodu Markvarticů. Byl to již postarší muž a pohled na milence se mu vůbec nezamlouval. Křížilo mu to jeho plány.

***

Druhého dne, hned ráno Oldřich před hrabětem oslovil Heidemarie.
„Urozená panno, bylo by mi ctí bojovat v turnaji pod vaší zástavou.“
Hrabě mlčel a zadíval se na dceru. Tohle bylo zcela na ní.
„Děkuji za nabídku, vzácný pane, ale již jsem své slovo dala rytíři Janovi z Vartemberku,“ řekla Heidemarie.
„Slyšel jste, vzácný příteli,“ dodal hrabě, když viděl, že Oldřich zrudl a chystal se na nějaký slovní výpad.
Na to u sebe na hradě nebyl zvědavý. Přesto se nevyhnul Oldřichově žádosti o důvěrný rozhovor mezi čtyřma očima.

***

„Co máte na srdci?“ zeptal se později Oldřicha hraným unaveným hlasem. „Mám toho tolik na práci.“
„Vy dopustíte, drahý hrabě, aby vaši dceru zastupoval jakýsi neznámý rytíř s bezvýznamného rodu? Co tím sleduje, snad bojuje o vaši dceru jako o možnou manželku? Já jsem tu bohatší majetkem! Jsem z rodu Markvarticů!“ hřímal Oldřich.
„Važte slova, pane Oldřichu,“ setnul ho hrabě břitce. „Cti mé dcery se nebudete dotýkat! A Vartemberkové nejsou rozhodně bezvýznamný rod. Je jim přáno i u samotné jeho Královské a císařské milosti. A pokud je mi známo, i oni jsou původem z rodu Markvarticů.“
„Omlouvám se, ale měl jsem pro vás jisté návrhy týkající se našich rodových držav, vzájemného sousedství a možného spojenectví,“ odvětil Oldřich měkce a začal před hrabětem vykládat své plány a představy.
Ten pozorně naslouchal, usmíval se stále víc a na konci rozhovoru podotkl.
„Nuže… jak chcete! Vyzvěte toho mladíka na souboj, ale ne, že ho zabijete! Pravé rytířské klání meči, bez brnění a štítů, rozumíte?“
„Jistě, drahý hrabě,“ kývl hlavou Oldřich, ale v duchu se těšil, jak to štěně nabodne na svůj meč.
Za smrt zaplatí pokutu, víc nic se mu nestane, pak si vezme Heidemarii za ženu a… he, he… spojenectví s hrabětem mu umožní vypořádat se s každým, kdo by se mu protivil.

***

Před polednem zastavil na nádvoří rytíře Jana a hlasitě mu oznámil, ať vzdá turnaj se zástavou panny Heidemarie, neboť jejím rytířem bude on!
„Urozené panně jsem již dal své rytířské slovo!“ bránil se Jan.
„No tak ho zas odvoláte! Já jsem starší, zkušenější a hlavně… urozenější,“ ušklíbl se Oldřich.
„V urozenosti turnaj není, ale vám jde o něco jiného, že?“ nadhodil Jan. „Třeba samotná panna Heidemarie, nemýlím se? Již od rána na ni hledíte jak mlsný kocour. Kde je vaše rytířská čest? Prostě já budu bojovat pro ctěnou pannu!“
„Ty… ty… už toho mám dost! Vyzývám tě na souboj!“ rozezlil se Oldřich celý rudý vztekem.
„Odpoledne a tady!“
„Staniž se,“ zahřímali okolo přihlížející muži a rytíři.
Na rytířský souboj měl právo každý z nich. A jde-li o ženu, o to napínavější bude boj a už se na něj těšili.

***

„Souboj se koná jen do první krve! Kdo první utrpí zranění či přizná porážku, nebude na turnaji bojovat pod zástavou ctěné panny Heidemarie Vogel von Ellement,“ ohlásil purkrabí, když se soupeři i přihlížející sešli na velkém nádvoří.

Souboj zahájil Oldřich ve velkém stylu. Mocnými švihy zasazoval rány, které Jan, někdy s velkou námahou, odrážel. Po určité chvíli Oldřich zvolnil, aby se rychle neunavil, ale dál měl v boji převahu. Nedařilo se mu však soka ani lehce zranit. Jan se mistrně bránil, ale na protiútok neměl dost zkušeností.

Třeskot mečů sledovala Heidemarie se zatajeným dechem. Už předtím s ní měl otec vážnou řeč a naznačil, že by se měla podvolit Oldřichovi, protože tak to bude pro všechny lepší, ale její srdce tlouklo pro Jana, neboť lásce se nedá poroučet. A včerejší něžnosti byly tak dechberoucí a jeho doteky spalující. Dokonce i v lůně cítila podivné mrazivé chvění a vlhkost… bylo to celé hříšné a přitom tak omamující.

Náhle Oldřich vyrazil Janovi meč z ruky. Tím souboj vyhrál a měl ustat v boji, jenže jeho zaslepenost ho hnala toho kluka zabít! Jan to pochopil, když mu švih meče rozťal levou paži. Vrhl se po ležícím meči, zvedl ho a nastavil před sebe.
Přesně v tu chvíli naběhl Oldřich na jeho špici, když mu právě chtěl uštědřit smrtelnou ránu. Nastavený meč mu zajel do břicha, Oldřichovi se podlomila kolena a se zachrčením se skácel na zem. Byl mrtev.
I Jan omdlel a zůstal ležet vedle těla poraženého soka.

***

Když se probral, ležel v nějaké komnatě, rány měl obvázány a v křesle spatřil nějakou postavu. Chtěl na ni zavolat, ale vyšlo z něj jen jakési zasípání a znovu upadl do temnoty spánku.

Při dalším procitnutí mu již bylo lépe a na ním se skláněla tvář Heidemarie.
„Budeš žít, můj drahý, jen si ještě chvíli poležíš. Byl tu ranhojič a rány se ti prý již zacelují. Jsem ze srdce ráda,“ vykládala dívka a ve tváři měla stopy únavy.
„To ty?… celou dobu… jsi… u mě?“
„Starám se o tebe. Otec s tím souhlasil. Ten souboj byl proti pravidlům a nikdo proti tobě nevznese obvinění. I zemský sudí to potvrdil. A já… mám svolení tě… mít… ráda,“ dívka se zapýřila.
„Já… tebe… taky,“ řekl Jan a pokusil se o úsměv. „A kde to jsem?“
„Otec ti vyčlenil komnatu pro vzácné hosty. Moje komnata je o patro výše, ale stejně jsem stále tu. Jene… vzpomínáš na ten večer, na nádvoří? Nemohu se zbavit toho pocitu, kdys mě držel v náručí. Už vím, že tě miluji.“

***

Sotva se Jan uzdravil, podstoupil rozhovor s hrabětem ohledně Heidemarie. Bylo jisté, že dívka otci přiznala své city a on potřeboval znát Janův názor.
„Tys jinoch dle mého gusta řekl bych a zocelený bojem,“ ušklíbl se v narážce na souboj. „Leč z hlediska zámožnosti jsi pro mě nemajetným. Hovořil jsem s tvým otcem Otou z Vartemberku a dohodli jsme toto. Pokud budeš stát o ruku mé Heidemarie, dostaneš ji. Ovšem jen s malým věnem, zato ty na ni přepíšeš veškeré své jmění, až tví rodiče odejdou k Pánu, vyjma rodového hradu Vartemberků. Pokud by ve vašem svazku došlo k rozluce, zůstane ti jen hrad. Nic více. Souhlasíš s touto dohodou?“
Jan po krátkém uvažování přikývl. I on Heidemarii miloval.

***

Po svatebním obřadu Heidemarie Vogel von Ellement a Jan z Vartemberka měli podstoupit konzumaci svého svazku.

Jan už měl svoji zkušenost za sebou, ale Heidemarie byla panna a když se její chvíle proměny v ženu přiblížila, byla trochu vyplašená. Jan ji sevřel v náručí a něžnými polibky tlumil její obavy. Pak ji v náručí donesl k loži a zatímco ona se schovala pod pokrývkou a takto skryta se zbavila šatů, on se svlékl před ložem a nahý k ní přilehl.
„Jsi krásná,“ shrnul z ní pokrývku a kochal se jejími tvary.
Dívka se pokusila o úsměv, ale obavy v ní stále převažovaly.
„Drahý, mám strach… buď něžný… slib mi to.“
„Znám způsob jak strachu předejít. Nic ale nedělej,“ a políbil ji. Nejprve něžně, pak pevněji.
Heidemarie vycítila, co a jak a za chvilku se již vášnivě líbali a vyměňovali si v ústech jazyky.

Pak se Jan přesunul níže a laskal jí prsa. Bradavky měla tvrdé a trčely jí pevně nahoru. Krásně plná, kulatá prsa mnul v dlaních, líbal je a rty jemně mnul bradavky.
„Ááách,“ vydralo se dívce z úst, slast a rozkoš ji zalily tělo, cítila, jak se celá otevírá a sama podvědomě roztahovala nohy. Tělem jí projížděla jedna vlna slasti za druhou.
Jan už měl ptáka tvrdého jako kámen a naběhlý žalud trčel z přehrnuté předkožky výhružně dopředu.

Heidemarie, zaplněná svou rozkoší, zprvu nevnímala počáteční pronik a tlak v klíně, až teprve, když ocas dosáhl jisté hloubky, vyjekla bolestí.
„Ach… to… bolí… oááááhhh,“ snažila se Jana zastavit, ale ten prudce přirazil a projel její nevinností až na dno pocvy.
Dívka cítila bolest a vniknutí něčeho velkého do jejího těla. Nebylo to ale tak nepříjemné, jak se obávala. Jan v ní zůstal zaražený a čekal, až si na něj v sobě zvykne. Poté ho pomalu vysunul a přirazil a zas a pozvolna začal zrychlovat pohyby.
Heidemarie to přijala sténáním a vzdechy, měnícími se na slastné. Jan neopomněl znovu líbat a polaskat prsa, což zvyšovalo její rozkoš do nebetyčných výšin.
Po sérii rytmických pohybů se Jan udělal, ale výstřik semene neprovedl do jejího těla, ale na břicho. Povadající ocas měl se stopami krve, také stehna dívky a klín byly potřísněné panenskou krví.

Jan vstal, uchopil plátěné prostěradlo se stopami krve a vyšel ven. Před komnatou stáli rodiče a nejvzácnější svatební hosté. Jan jim ukázal důkaz konzumovaného manželství, všichni souhlasně zamručeli a odebrali se zpět do hodovního sálu. Jan ulehl zpět ke své ženě, aby manželství konzumovali podruhé….

XXX

Léta páně1914, zámeček Bellevue, luxusní restaurant a noční podnik.

Součástí nočního podniku, kde probíhala revue s pěveckými a tanečními čísly byl i pánský klub, kde také bývalo většinou nabito.
Zrovna dnes tam skupinka c.a k. důstojníků cosi slavila a zátky od láhví šampaňského lítaly jedna po druhé.
„Pozor, provedu sabráž,“ vykřikl jeden z mužů a šavlí naprosto perfektně provedl otevření další láhve a proud vystříknutého sektu zmáčel okolostojící dívky.
Na jejich dekolty se vrhli muži a sáli perlivý mok stékající jim od krku žlábkem mezi prsy. Bylo z toho spousta smíchu, pištění, ale nikomu to nevadilo. I bordelmamá se chovala rozjařeně, neb dnešní tržba zaručovala vysokou částku a to ještě muži nebyli s děvčaty na pokojích…

***

Nejluxusnější dívkou podniku byla Mylady, tajemná kráska, o níž nebylo nic bližšího známo. Rozhodně nebyla přístupná komukoliv. A nezáleželo vůbec na obsahu peněženky či společenském postavení. Každý klient který prošel jejím ložem, musel pomlčet o všem, co tam viděl i zažil. Kdo to nedodržel, tajemnou Mylady již nikdy nemohl získat. A v tomto ohledu muži diskrétní raději byli.

I dnes mohl jeden z důstojníků získat noc snů, ale většina jich podlehla dívkám zde přítomných, které byly ochotné jít hned na pokoj. A nestály ani tolik peněz.
Například hauptmann Fritz Koblenz ruku v ruce odkráčel a pokoj se slečnou Tonkou. Oba byli opilí, ale ne natolik, aby nevěděli, co dělat. Naopak, Fritz už se na to velmi těšil.
Nahé tělo Tonky ho však nepřivedlo k erekci. Dívka si však věděla rady, chopila se ocasu ručně a ten už se začal poslušně stavět. A že to byl ocas! Péro pořádné tloušťky s naběhlými žílami a nalitou fialovou hlavicí žaludu. Tonka se pousmála, sklonila se k němu a olízla ho.
Pak se na ocas pevně přisála ústy, sevřela rty a začala ho rytmicky sát.

Fritz se blahem rozvzdychal a Tonka střídala kouření s honěním a olizováním a drážděním žaludu a uzdičky. Od úst jí visely závěsy slin z usilovného kouření a už se docela těšila, až ho okusí v sobě.

Obkročmo na něj usedla a sama si ho zavedla do pochvy. Pysky se roztáhly do šířky a tvrdý ocas pomalu pronikal dovnitř.
„Ááááh… seš… velký… oooh,“ vzdychala Tonka, ale dosedala dál a vnímala velikost ocasu i silné tření o roztahované poševní stěny, což bylo trochu bolestné, ale zároveň slastné.
Cítila každou žílu jeho ocasu a to v ní vyvolávalo záblesky rozkoše a proudy šťáv, které vytékaly ven kolem zaraženého ocasu.

Fritz sám byl v zajetí slasti a rukama se věnoval jejím vnadám. Hnětl a mačkal prsa, krásně plná, kulatá a pevná s tvrdými bradavkami.
Tonka vzrušeně sténala, sama si řídila odsedy na ocase a užívala si i laskání prsou. Od vlastní rozkoše tu ale nebyla. Zrychlila odsedy a hnala Fritze do výšin vyvrcholení.
„Já… já… už… nemůžu,“ drmolil funící Fritz, když neudržel stavidla semene a začal stříkat.
„Ááách… anoooo,“ Tonce právě před očima zářilo tisíce hvězdiček vrcholné slasti a pochva se stahovala kolem stříkajícího ocasu. Bylo to nádherné oboustranné vyvrcholení.

Když mu sklouzla z těla, z uvadajícího ocasu vytékal zbytek spermatu, stejně jako z její kundičky.
„Je konec,“ Tonka se na Fritze usmála a vypoklonkovala ho ven.

Dole ho přivítal halas kamarádů a Fritz si se všemi musel připít na svůj úspěch.

***

Nakonec v klubu zůstali už jen dva doposud neuspokojení muži. Lieutenant Karel Frost a Ober-lieutenant Jochen Stenmark. Oba spolu soupeřili o Mylady. Protože vydrželi čekat celý večer a neukojili svůj chtíč dřív, měla na závěr přijít sladká odměna.
Problém byl, že muži byli dva a oba měli i stejný finanční obnos. Stenmark se domníval, že přednost má on, jako výše postavený důstojník. Frost oponoval, že zde žádná hodnost neplatí. Oba muži byli nadržení, zpití a tudíž hned po sobě vystartovali s touhou se prát. Jako urostlí, třicetiletí muži v plné síle se chtěli vyznamenat v pěstním souboji, ale klubový sluha jim v tom zabránil.

„Zde se nebudete prát, pánové!“ hravě se od sebe odtrhl a Jochen náhle vykřikl.
„Chci ruskou ruletu!“
Sluha se podíval na bordelmamá a ta nepatrně přikývla.
„Máme tu revolver, pánové, přinesu ho,“ a odešel, zatímco Jochem si přihnul z láhve a posměšně pohlédl na náhle zaraženého a pobledlého Karla.
„Bojíš se, že prohraješ? Ta kurvička bude má, che, che,“ opile se zakymácel.

Sluha se vrátil a v ruce třímal revolver a jeden náboj.
„Pánové, opravdu si to přejete?“
„Já ano a ty?“ otočil se Jochen na Karla, který jen kývl.
Sluha před očima obou vložil náboj do komory, zacvakl zásobník, který roztočil a pak ho podal Jochenovi.

Ten zkušeně potěžkal zbraň, pak natáhl kohoutek a hlaveň si přitiskl k pravému spánku.
Chvíli čekal a pak stiskl spoušť.
„Cvak,“ ozvalo se a výstřel nevyšel.
„Uhhh,“ ulehčeně si oddechl. „Teď ty… nebo vzdej a Mylady je má.“

Sluha znovu roztočil bubínek a revolver předal Karlovi.
Ten popadl zbraň, ale i jemu naštěstí nevystřelila.

Po třetím neúspěšném rozstřelu byla již bordelmamá značně znervóznělá.
„Pánové, ráda bych, kdybyste to ukončili. Dám vám dvě dívky zdarma, ale tohle už je přece jen příliš…“
Oba muži, již skoro střízliví prožívaným napětím, nesouhlasili.
„Jde o důstojnickou čest,“ řekl Karel a Jochen vzal do ruky od sluhy zbraň.
„Ano… a proto musím vyhrát já!“ přiložil si hlaveň ke spánku a stiskl spoušť.

„Prásk,“ třeskl výstřel a jeho mrtvé tělo se převrhlo ze židle na zem.
Nastalo ticho.
Tři svědci zkoprněle hleděli na mrtvolu Jochena a z pokojů začaly vycházet dívky a jejich rychle se oblékající zákazníci. Ti tu rozhodně nehodlali zůstat a stát se policií vyšetřovanými účastníky této události. Co jejich pověst a manželky, když se dozví, kde byli?
„Nic se nestalo!“ křikla na dívky bordelmamá. „Tito pánové se rozhodli sami. Běžte do pokojů a nevycházejte!“

Sluha odnesl mrtvolu pryč a pak sbalil i zakrvácený koberec.

Bordelmamá řekla: „Přijmete svou výhru? O vašeho nešťastného přítele se postaráme. Mám dobré kontakty na vrchního policejního radu, buďte bez obav. Hráli jste vysokou hru a vy jste vyhrál. Tak jak?“
Karel byl sice poněkud otřesen ze smrti kolegy, ale v náručí tajemné Mylady jistě najde útěchu a potěšení. Ostatně byl to Jochen, co přišel s tou hloupou nabídkou na ruletu.
„Ano, chci svoji výhru.“
„Tak jen dál,“ postrčila ho bordelmamá do jedněch bočních dveří a stiskla nějaké tlačítko.

***

Karel se ocitl v předpokoji, kde stála spoře oděná dívka.
„Zde si, pane, odložte, všechny své věci.“
„Donaha?“
„Ano, prosím. A zde pak si navlečte tento plášť,“ ukázala na bavlněný župan.

Když byl Karel svlečený, pokynula dívka na dveře naproti a počkala, až tam vejde.
Pak vzala do náruče jeho věci a přenesla je do jiného, podobného předpokoje, odkud pak ústily dveře ven z objektu.

***

Karel zatím stanul ve velkém pokoji, kterému dominovala veliká postel, na které v pololežící poloze byla tajemná Mylady. Pokoj byl jen lehce osvícen, takže Karel neviděl detaily její tváře, ale o to zřejmě šlo.
„Přistup blíž… neboj se,“ ozvala se svádivým hlasem.
Bylo jasné, že to není žádná mladá dívka. Když se Karel přiblížil, hleděl na tvář neobyčejně krásné ženy již ve zralejším věku. Karel se nemohl nabažit pohledu na její krásnou siluetu. Jak byla krásná ve tváři, takové měla i tělo. Vypadalo jak vysoustruhované a bylo už správně žensky zaoblené a křivky byly plné. Tohle již byla plně vyzrálá žena s velkým „Ž“.

„Pojď, jsem jen tvoje,“ zvala ho k sobě na postel a poté ho hned zbavila pláště, protože sama byla nahá.
„Ulehni a já se o tebe postarám, nebo máš jiné přání? Splním cokoli…““
„Ukaž, jak ho umíš polaskat v pusince,“ dodal si Karel odvahy.
Mylady se usmála, sklonila se mu k pasu a vsála polotuhý ocas do úst. Chvíli ho cumlala, pak rukou přetáhla předkožku a naučeným postupem ho začala laskat, lízat a sát.

Ocas zatím povstal do celé své pevnosti a velikosti a Karel orální umění odměňoval spokojeným funěním.
„Och… anooo… chci do tebe,“ posunul se nad ni a začal do ní pomalu pronikat.
Mylady cítila vniknutí a jak se ocas zasouval hlouběji, sílily v ní pocity slasti. Nohama pevně muže objala a užívala si rytmické přírazy, které dorážely o dno pochvy.
Karel jí líbal prsa, mnul je a funěl do ucha něžná slůvka, která Mylady vypouštěla druhým uchem ven a jen se soustředila na blížící se svůj i jeho vrchol, chytila ho za zadek, tlačila na sebe, a vzpínala se proti němu.
Karel zareagoval zrychlenými přírazy a ve chvíli jejího vyvrcholení naposledy přirazil a se slastným zachroptěním se do ní vyprázdnil.

Pak se odvalil z jejího těla a myslel si, že je konec, ale Mylady vstala a do postele přinesla sklenky a šampaňské.
„Noc je dlouhá,“ pronesla mnohoznačně.
„Kdo jsi? Skutečně…“ pátral Karel, ale marně.
„Neřeknu ti nic, co bych nechtěla. Jsem Mylady… společnice mužů, kde vše se řídí mými pravidly. Pravda, nečekala jsem, že dnes o mě muži zabojují bojem na život a na smrt.. Moc mi neimponuje, když ten druhý zemřel, ale bylo to vaše rozhodnutí. Tato noc je jen tvá. Ráno odejdeš a na vše zapomeneš. Pokud se dozvím, žes ses někde vychloubal, zařídím ti pohřeb, to mi věř. Jsem něco jako víla smrti. Tajemná, vášnivá, ale i mstivá, pokud mě někdo zradí.“

Karel se trochu zachvěl při její řeči a jakmile dopil sklenku, začal ji líbat po těle a začal se věnovat jejím skvostným prsům. Hladil je a mnul, jazykem obkroužil dvorce a věnoval se i laskání bradavek, kdy Mylady slastí tiše skučela. Přes břicho se jí posunul do klína.
Žena sama rozevřela nohy, aby mu umožnila přístup, kde se v černém ochlupení rozevírala štěrbina, ze které vytékaly šťávy slasti. Karel je slízával a Mylady jen sténala rozkoší, když jí jazykem přejížděl zvlášť citlivá místa.

Nakonec se vyměnili a Mylady se vrhla do ústního zpracování ocasu. Důkladně ho olizovala a sála a poté se mu nastavila na všech čtyřech. Karel si ji sám narovnal na kraj postele a sám se postavil za ní na zem.
Pronik zezadu byl snadný a hluboký, ale díky jinému směru tření slastný a Mylady se hned rozsténala v jeho sílícím přílivu. Bylo to nepopsatelně nádherné a tělo jí zalévala mrazivá rozkoš.

Karel si ji pevně držel v pase, rytmicky do ní přirážel, užíval si pohled na pevný zadeček a zezadu prohmátl visící prsa, která se mu krásně vešla do dlaně.
„Oááhh… anoooo… jooo… již… již,“ sténala Mylady a mohutný orgasmus jí zalil tělo.
Karel ještě neměl potřebu stříkat a chtěl si to krásné tělo ještě maximálně užít.
Nalehl na ni v klasické poloze, aby se mohli vášnivě líbat. Oproti ostatním prostitutkám se Mylady líbání nebránila a sama mu vycházela jazykem vstříc.

Po delším strojovém přirážení do mlaskajícího klína ji Karel zvedl nohy, zapřel o ramena a takto hluboce do ní vnikl.
„Oh… to… ne… jsi… ooohhhh..hluboko,“ vzdychla Mylady bolestně, ale držela mu a posléze začala vzdychat a sténat slastněji.
Karel cítil silné tření ocasu o poševní stěny až měl mžitky pře očima a výron semene na krajíčku. Začal přirážet stále rychleji a bezohledněji nyní sjížděl její zmáčenou kundičku.
„Bože… už… nemůžu… oh… oh,“ stala se Mylady hadrovou panenkou a Karel ji dál nemilosrdně šoustal, až vítězně vydechl a vypustil do ní vše, co měl.
Svalil se vedle ní a hlasitě oddechoval. I žena toho měla dost. Takto ji už dlouho žádný zákazník nezřídil.

Dvojice dopila zbytek šampaňského a pak se Karel od tajemné Mylady odporoučel do probouzejícího se ranního města.

***

Jak tvrdila bordelmamá, smrt Jochena Stenmarka nebyla policií vyšetřována, zato vojenská moc měla jiný názor a lieutenant Karel Frost byl shledán spoluviníkem jeho smrti, neboť byl účasten hazardní hry zvané „ruská ruleta“, ač je to zakázáno.

Karel byl vsazen do vězení, ale k jeho odsouzení nedošlo, neboť v červenci 1914 vypukla válka se Srbskem a on byl v trestném praporu vyslán na frontu. Válka záhy přerostla v celoevropskou a Karel Frost, přestože se ho štěstěna držela dlouho, nakonec padl v roce 1917 na italsko-rakouském pomezí, kde ho zastřelil italský odstřelovač na jednom obsazeném skalním hřebeni v Dolomitech. Při zásahu přepadl přes hranu skály a zřítil se dolů. Jeho tělo se nikdy nenašlo.