Hospodská patálie 01

„Jednu dvanáctku, prosím,“ požádal Ondra servírku na baru a postavil před ni vlastní korbel. Právě se vrátil z trhů, kde dostal pivo nevalné kvality.
„Potřeboval bych něco na spravení chuti,“ dodal na vysvětlenou.
„Pěkný korbel.“
„Novej, potřebuje pokřtít něčím pořádným.“
„Haničko sluníčko, hoď nám sem ke stolu tři desítky,“ ozvalo se od stolu, kde seděli štamgasti, postarší pánové v důchodu, co sem chodili uniknout od stereotypu nedalekého domova důchodců.
„No jo, jako byste bez toho piva pět minut nevydrželi,“ odpověděla jim se smíchem Hanička, „Nejste tady sami, musím obsloužit i ostatní.“
„Joo ostatní, hlavně tady mladýho, co?“ ozval se jeden.
„Nevydrželi. A už nám to natoč,“ pobízel ji další.

S mým pohárem v ruce se automaticky natáhla po pípě a začala točit.
„Moment, já chtěl ale dvanáctku a ne desítku,“ ozval se Ondra, když si všiml nálepce na pípě, ale to už byla v nádobě minimálně půlka piva.
„Promiňte, tak já to vyleju a natočím znovu.“
„To nééé,“ zastavil ji, „to je škoda. Nechte tam tu desítku, na tu dvanáctku si ale přijdu. Holt si dám tu desítku na žízeň a na spravení chuti si budu muset ještě přijít.“
„Dobře.“
„Že to bylo schválně?“
„Jasně. Takhle prodám dvě piva místo jednoho…“

Hanka podala Ondřejovi načepované pivo, ten zaplatil a vyrazil ven před hospodu. Jen tam tak postával a pozoroval za zábradlím líně tekoucí říčku, i když podle barvy a hustoty spíš stoku. V tomhle počasí to tak bývalo.
I přes pokročilé odpoledne, ubíjející horko sálalo snad ze všech stran. Pivo si počasí navzdory zachovávalo svou teplotu. Nebo spíš teplotu by si zachovávalo, kdyby z nádoby podezřele rychle nemizelo. Jako by snad měl korbel díru, nebo se pivo záhadně rychle vypařovalo. Najednou tam nezbývalo o moc víc než zbytky pěny na stěnách a pár kapek krčících se kdesi při okraji. Motivace jít zpět dovnitř. Ondra zatočil posledními kapkami moku a přemýšlel, co ho táhne zpět dovnitř víc, jestli vidina příjemného chládku, chuť na další pivo, nebo milá obsluha. Jedna možnost lákavější než ta druhá, nebo třetí.

„Tak teď opravdu tu dvanáctku na spravení chuti,“ poručil jsem Ondra s úsměvem další pivo a usadil se na barové stoličce.
„Proč pořád mluvíte o spravení chuti? To ta desítka nebyla dobrá?“
„Ale jo, vaše desítka byla fajn. Ale než jsem došel sem, tak jsem si dal na rohu ulice u stánku jedenáctku.“
„Aha,“ pronesla Hanka chápavě a k tomu se od stolu štamgastů ozvalo pohrdlivé odfrknutí.
„Jo. Když jsem viděl toho matlu, co to čepoval, myslel jsem, že mu to vyleju na hlavu. Nejdřív to tam honil nahoru a dolu, pak to postavil pod pípu a čepoval z výšky, aby nahnal pěnu. Když tam pak přišla nějaká omladina, odložil můj korbel, vzal další kelímky a začal to točit na pokračování. Střídavě napouštěl kelímky a můj korbel. A aby toho nebylo málo, nakonec musel tu pracně nahoněnou pěnu ucmrndávat vedle, aby to mělo alespoň zdání správné míry.“
„Ach jo.“
„Přesně. Nakonec z toho byl tak hnusnej patok, že jsem půlku musel vylejt do kanálu, nedalo se to vůbec pít. Takže už chápu, proč u toho stánku nebyl nikdo, zatímco u ostatních byly docela fronty,“ zakončil vyprávění o lapálii s pivem. „Za to na vás je radost pohledět.“
„Jo, naše Hanička, ta to umí…“ ozval se smích od štamgastů.
„Je to vidět,“ zhodnotil načepované pivo. Přestože přes dřevěný korbel nebylo vidět, povedlo se jí excelentní pivo s pořádnou pěnou a o správné míře nemohlo být pochyb. „Tak pánové,“ pozvedl korbel směrem ke štamgastům, „na zdraví a na Haničku.“
Souhlasné mručení, cinkání skla, klepání půllitry o stůl a spokojené napití a utření úst mu dalo za pravdu s přípitkem.

„Hele mladej, nechceš si k nám sednout? Vypadáš jako správnej píč, teda pijan…“
Opět následovala salva smíchu, nad tím dvojsmyslem. Ještě chvíli jsi Ondru dobírali, než se rozhodl přesunout se k nim. Ještě před tím však hledal alespoň náznak zastání u Hanky. Ona ho však nechala, ať si poradí sám. I ji zajímalo, jak z toho vybruslí. Docela se jí líbil a byla zvědavá, jak si poradí s místním osazenstvem. Dobírání pokračovalo, a od stolu se ozývaly další hlášky.
„Hele, to vypadá, že by raději seděl na baru, než s náma tady u stolu… Jestli pak nám nejede po Haničce…“
Nabídka štamgastů se neodmítá, tak se přesunul k nim.
„Tak kam si můžu pánové sednout? Nerad bych někomu zasedl místo.“
„Kecni tady,“ ukázal jeden na volnou židli.
Ondra se pohodlně usadil na nabízené místo a rozhlédl se po stole. Každý měl svůj vlastní speciální půllitr, některé se zdály být pěkně staré, skoro historické.
„Koukám, že se ti líbí naše sklo.“
„Líbí a moc. Jsou to parádní kousky.“
„Však ten tvůj taky bude, až ho trochu poznamenáš i zvenku. Koukám, že je moderní, zevnitř z nerezu.“
„No jo, kde jsou ty časy klasických dřevěných korbelů,“ posteskl si další ze štamgastů.
„Neříkej, že si to pamatuješ,“ odpověděl mu jiný.
„Jo, pár jsem jich měl doma, než mi to mladej někam rozprodal… ještě po starým dědkovi…“
„Copak mladý, ty si dneska ničeho nevážej…“

Po chvíli se rozjela debata z části historická, o tom, jak se za jejich mladých let pilo pivo, z části kritická k dnešní době a mladé generaci.
„Tak pánové, měli byste dopít pivo a pak hajdy domů, nebo nedostanete večeři,“ zavelela Hanička zpoza baru.
„Jo jo, vždyť už jdeme. A co ty mladej?“
„Já se o večeři musím postarat sám doma, tak je mi celkem jedno, jestli jí budu mít teď nebo o půlnoci.“
„To se máš, my máme večeři od šesti do osmi a v deset je večerka.“
„No jo, za našeho mládí jsme to táhli spolu kolikrát až do rána.“
„Hmmm, pravda, pravda.“
„Měj se mladej, už musíme jít.“
„Vy taky pánové.“
Postupně se všichni zvedli a odšourali se ven. Hanka přišla, pobrala jejich sklo, aby ho mohla umýt a vyskládat na čestné místo. Ondrovi se samotnému u stolu sedět nechtělo, tak se přesunul zpět na bar.

„Udělal jste na ně dojem,“ řekla Hanka při mytí nádobí, „ještě jsem tu neviděla, že by někoho pozvali takhle mezi sebe.“
„A co byli zač?“
„To bylo osazenstvo z místního důchoďáku. Dvakrát týdně se tu takhle sejdou, urazí dva tři kousky a pak jdou na večeři.“
„Vypadali na docela správnou partu.“
„To jo, jsou fajn. A co vy? Spravil jste chuť? Nebo si dáte ještě dvanáctku…“
Než odpověděl, zahleděl se na Haničku, téměř ji svlékal očima a hlavou mu táhly myšlenky spíš na ni než na pivo. Hmm, dal bych si spíš jednu pětadvacítku, pomyslel si a pak už se konečně vymáčkl.
„Jednu ještě určitě zvládnu.“
Vzala korbel, vymyla ho studenou vodou, nasadila k pípě a elegantním pohybem načepovala pivo.
„No teda, to je pohled…“ pochválil ji.
„Copak?“ usmála se.
„S tou pípou v ruce jste se snad narodila.“
„Vlastně tak trochu jo, hospoda patří tátovi, jeho už to moc nebaví, tak tady sloužím já.“

Zpod baru si nohou vysunula schůdky a začala umyté sklo skládat nahoru na polici. Ondřej upíjel své pivo a kochal se pohledem na ni z profilu. Tělo příjemně tvarované, nikde nic nechybělo, ani nepřebývalo.
„Ehmm, ehmm,“ odkašlala si, „že mě dědkové občas plácnou, na to jsem si zvykla, ale aby mě někdo takhle svlíkal pohledem… to už je trochu moc…“
„Co? Cože?“ blekotal, jak ho vytrhla ze zasnění.
„Ach jo. To je marný, všichni chlapi jsou stejní…“
„Já… já… já vás nesvlíkal pohledem, jen jsem se zasnil nad tou elegancí, s jakou děláte svou práci,“ všemožně se Ondra vymlouval.
„To známe.“
„Opravdu. Nekecám.“
Jen pokývala hlavou a myslela si své.
„Fajn, a co si takhle dát spolu panáka?“ navrhl Ondra. „Berte to třeba jako omluvu…“
„Dobře, to by asi šlo.“

Vzala do ruky láhev a nalila každému panáka. Čirá tekutina zaklokotala v láhvi a jiskřivě se přelila do skleniček. Opatrně a zvědavě přivoněl k čiré tekutině.
„Nebojte, místní hruškovice,“ uklidňovala ho Hanka.
Maličko ochutnal, povaloval tu tekutinu po jazyku. Příjemná sladká chuť čisté ovocné pálenky, žádná pachuť, žádná nepříjemná dochuť. Při polknutí se mu tělem rozlévalo příjemné teplo a myslí spokojenost.
„Tak na co se napijeme?“ položil Ondra otázku, jakmile skončil s testováním.
„Na tykání, když už tě i místní dědkové vzali mezi sebe.“
„Fajn. Beru. Já jsem Ondra.“
„Hanka.“

Než se Hanka s Ondrou stihli pustit do dalšího hovoru, do občerstvovny se začali trousit večerní návštěvníci. A ač prostor nebyl velký, Hanka měla co dělat, aby vše stíhala.
„Nepotřebuješ pomoct?“ nabídl se Ondra, když viděl zoufale pobíhající Hanku. „Třeba posbírat sklo?“
„V pohodě, to zvládnu,“ odpověděla mu v pilné práci, „stejně by za chvíli měla přijít servírka.“
Nechal ji tedy nerušeně pracovat a upíjel zbytek piva. Neměl to srdce si říct o další, když viděl, jak nestíhá. Na volných stolech se začínalo kupit sklo, někteří si dokonce sedali i k neuklizeným stolům. Pak už stačilo jen málo. To, když Hance v zápalu boje málem popadalo sklo z tácu a roztočené pivo téměř přeteklo z půllitru. Ondra už ten pohled na ni nevydržel, sebral podnos a začal alespoň odnášet sklo ze stolů. Svědomí ani srdce mu nedovolilo ji v tom jen tak nechat. Zrovna přiběhla s objednávkou od stolu, když jí zazvonil telefon.

„A kurva!“ ulevila si dost neslušně, vůbec na to nevypadala.
„Co se děje?“ zeptal se opatrně.
„Co by?“ utrhla se na něj, i když si to vzápětí vyčítala, on za to přeci nemohl. „Servírka nepřijde.“
„Aha.“
„Tohle bude ještě mazec. Počítám, že až zavřou stánky na trhách, tak se to sem ještě navalí.“
„Moje nabídka platí. Sbírat sklo a umývat půllitry zvládnu.“
„Fakt?“
„Jo.“
„Moc by mi to pomohlo.“
„Žádný problém.“

Hanka čepovala, nalévala, roznášela, i Ondra se pilně pustil do práce a sbíral prázdné sklenice.
„Mohl bys to odnést tam dozadu?“ ukázala Hanka na stůl v rohu, „musím nalít pár panáků.“
Ondřej potvrdil příjem zprávy, popadl piva a odebral se s nimi k poslednímu stolu. Cestou zpátky na něj mávalo osazenstvo dalšího stolu. Rychle koukl po Hance a ta jen zoufale přikývla. Doběhl tam a převzal objednávku. Naštěstí pro něj, si moc nevymýšleli a byl schopný to udržet v hlavě, než došel k baru.
„Tady jsou lístky a tužka,“ vyhrkla Hanička, když viděla, jak se Ondra zoufale rozhlíží a dává dohromady přijatou objednávku.
Konečně byl konec a nastalo velké uklízení. Ondřej posbíral a donesl Hance poslední sklo a usadil se na baru u nedopitého piva. Ještě vyndal z kapsy na bar nepoužité lístky a tužku. Ta se najednou začala kutálet po baru a postupně nabírala rychlost. Než mu došlo, že by ji mohl chytit dřív, než spadne na zem, už absolvovala let vzduchem a kutálela se k lednici.
„Co to bylo?“ zeptala se Hanka s rukama ve dřezu se sklem.
„Tužka, nějak jsem ji nechytil,“ prohlásil unaveně Ondra.
„A kam spadla?“
„Na zem. Ale zajela někam pod lednici.“
„Hmm, tak já ji vyndám.“

Hanka si klekla na všechny čtyři a rukou propátrávala prostor pod lednicí. Musela se k tomu ještě víc ohnout, aby viděla, kde je. Vystrčila zadek do prostoru ještě víc. Ondrovi stačilo, aby se na baru posunul kousek vedle a měl hned o něco lepší výhled. Zabraný do kochání se výstavním (nebo možná vystaveným) pozadím si nevšiml, že rukou nedopatřením strčil do prázdného panáku. Ten se s cinknutím skutálel. Hanka sebou škubla, jak se lekla a otočila se po směru zvuku. Dělal jako by nic, ale díky jejímu úsměvu si byl jistý, že moc dobře věděla, o co jde.
„Promiň. Nějak jsem ztratil rovnováhu a drcnul po panáka.“
„Jasně.“

Ondra se pro jistotu odsunul na lavici ke zdi, kde před tím seděli štamgasti. Opřel hlavu o zeď a se zavřenýma očima odpočíval. Že Hanka dokončila úklid a domyla sklo, poznal, protože ustalo různé štráchání a cinkání. Dalším zvukem bylo klapnutí korbelu o stůl.
„Vypadáš, že ho potřebuješ,“ pronesla tiše.
Ondra jen souhlasně pokýval hlavou.
„Nikdy bych nevěřil, že práce v hospodě, může být takový záhul.“
„Mohl bys mi ještě s něčím pomoci? Tedy jestli na to ještě budeš mít sílu…“ zeptala se.
Ondra v duchu protočil oči. Nějak nechápal, kde se to v ní bere, že to takhle všechno zvládá, on tu s ní pobíhal pár hodin a měl toho dost.
„Klidně. A s čím?“ souhlasil nakonec.
„Nejde mi rozvázat zástěra. Asi se mi to zauzlovalo.“
Otevřel oči. Stála k němu otočená zády, v mírném předklonu se opírala o stůl. Chvíli s tou tkaničkou zápasil, než se mu ji povedlo rozvázat, ale spíš jen pro to, aby si mohl naprosto náhodně a neúmyslně sáhnout.
„Díky,“ špitla, když úspěšně dobojoval. „Ještě prosím tu nahoře.“

Už se po ní chtěl natáhnout, aby dosáhl, samozřejmě s úmyslem se otřít o vystrčenou zadničku, v tom se mu usadila na klíně. Hlavu sklonila ke straně a z krku si odhrnula vlasy. Do nosu mu pronikla její vůně. A jeho oku zalahodila ladná křivka šíje. Stačilo by se jen sklonit a lehce ji políbit.
„Mohl bys ještě podprsenku? Nějak mě škrtí…“ Vyhrnula si triko na zádech. Neodolal a prsty přejížděl po odhalených bedrech.
„Ale tam to zapínání není…“ vyrušila ho.
Nahmátl zapínání a prsty jedné ruky ho rozepl. Spustila triko zpět dolů, chvíli ještě seděla, něž vytáhla ramínko jedním rukávem, pak i druhým a pod trikem sundala podprsenku. Položila ji na stůl tak, že na ni neviděl.
„Díky, už je to lepší,“ konstatovala, zakroužila rameny a protáhla si paže. Postavila se a otočila čelem k němu. „Tebe to nějak zmohlo,“ konstatovala při pohledu na zničeného Ondřeje. „Víš, když jsem takhle unavená, tak se potřebuju odreagovat.“

Místo odpovědi jen zvedl unavený pohled. Chvíli se zastavil na jejím hrudníku, který hrdě vystavovala. Triko překrásně obtahovalo obliny ňader a vztyčené bradavky lákaly k poškádlení.
„Mě vždycky pomůže si trochu zacvičit, hned mám potom víc energie.“
Nechápavě kroutil hlavou. Na nějaké cvičení neměl ani pomyšlení, myšlenkám vládla jediná, touha po posteli. Než mu unavený mozek přihrál představu jiného tělocviku, už si mu znovu sedala na klín, tentokráte čelem k němu.
„A co třeba tohle?“ zeptala se a pomalu si svlékla tričko.
Pohled na její obnažené poklady, přestože v přítmí toho tolik vidět nebylo, mu vlil trochu energie do těla. I do těch správných míst se mu začala hrnout krev.

„Hmm, tak asi nejsi až tak unavený…“ prohlásila Hanka a znovu si stoupla. Prohlížel si ji v tlumeném světle a čekal, co bude dál. Jen sáhla pod sukni a po chvilce jí spadly kalhotky ke kotníkům. Kdovíproč ho to vzrušilo víc, než kdyby před ním stála úplně nahá. Elegantním krokem z nich vystoupila. Přidřepla si. Ondra myslel, že jen proto, aby mohla ty kalhotky zvednout a uklidit, ale místo toho mu rozepla kalhoty. Trochu je stáhla i s trenkami a do přítmí hospody zasvítil rudý žalud. Přejela po něm dlaní. Pod jejími doteky se zachvěl a zasténal. Pomalu si na něj opět nasedla. Cítil její horkou vlhkou škvírku i chloupky, které ji obklopovaly. Sukně však všechno skryla. Když ji chtěl nadzvednout, aby mu nic nebránilo ve výhledu, zastavila ho. Její stydlivost a neochota ukázat se mu celá byla vzrušující.

Najednou ho přepadla nepříjemná myšlenka. Kolikrát už tu takhle s někým seděla a šoustala? Rychle ji zaplašil, přesto to na něm bylo asi znát. Podívala se mu do očí, vzala jeho hlavu do dlaní a vtiskla mi polibek. Pomalu u toho pohupovala boky. Bylo zvláštní nechávat se od ní takhle ojet, zajímavé a vzrušující, obvykle to byl on, kdo při milostném aktu vyvíjel aktivitu. Aby nezahálel, rukama ji hladil po zádech až dolů k sukni. Párkrát jí stiskl půlky přes látku, ale nebylo to ono. Dostal se pod ni a v dlaních svíral její nahou zadničku. Pomáhal jí se nabodávat. Tiché vzdychání a hekání naplnilo místnost. Najednou se napjala a s tichým zakňučením se mu v prožitém orgasmu zhroutila na rameno. Zrychlené oddechování se změnilo v záškuby, jako by tiše plakala.

„Co je? Co se děje?“ zeptal se.
Místo odpovědi zavzlykala ještě intenzivněji.
„No tak… vždyť o nic nejde…“ konejšil ji. Stále v ní byl hluboko uhnízděný a rukama ji objímal a hladil.
„Já nemůžu… promiň…“
„Co nemůžeš?“ nechápal.
„Tohle… sex… nejde to… musím… musíš… já nemůžu… nesmím…“ vyrážela ze sebe slova mezi vzlyky.
Sebral poslední zbytky sil a pomohl jí. Posadil ji před sebe na stůl. Sukni měla vyhrnutou do půlky stehen a nohy mírně roztažené. Kdyby chtěl mohl snadno zahlédnout místečko, kde ještě před několika sekundami byl. Vzal ji za ruce a podíval se jí od očí.
„Co je? Co se stalo? Ublížil jsem ti?“
„Ne, to ne… nejde o tebe… ale já prostě nemůžu… nemůžu si tohle dovolit…“
„Promiň, ale tohle nějak nechápu.“
„Já vím… já… no… tohle jsem udělala před pár lety a mělo to následky… a teď si to prostě nemůžu dovolit…“

Vyděsilo ho to. První myšlenka, která se mu prohnala hlavou byla, že je nemocná. A on do ní vklouzl bez ochrany.
„Ty… to jako… ty jsi…“ koktal tentokrát pro změnu on.
„Jestli myslíš nemoc, tak to ne…“
Viditelně se mu ulevilo.
„Víš co, jestli to myslíš vážně a nechceš mě jako chvilkové rozptýlení, tak se neptej a jdi prosím domů.“
„Dobře,“ špitl smutně se sklopenou hlavou.
„Jestli opravdu chceš, tak přijď zítra, ne počkej, zítra ne, myslím v pondělí kolem třetí na hřiště tady na sídlišti.“
Naposledy se na něj podívala, zvedla jeho hlavu a políbila ho.
„A teď už běž…“ řekla a začala se oblékat.