Hospodská patálie 11

„Mamí,“ začala nesměle Petruška.
„Copak broučku?“
„Já bych chtěla někam na houpačku.“
„No jo, ale teď to nejde, je zima.“
„Hmm, ale já chci…“
„To je sice pěkné, že chceš, ale prostě to nejde. Koukni se z okna, jaké je počasí.“
Klíče zarachotily v zámku a Petra najednou ožila.
„Jůůů, Ondra jde,“ vykřikla, vyskočila a běžela ke dveřím. „Ondrooo, Ondrooo,“ křičela.
„Copak je?“
„Ale nic, zase si jen vymýšlí,“ ozvala se Hanka z kuchyně, „dáš si čaj? Zrovna dovařila voda.“
„Jasně, rád. Venku je psí počasí.“
„Tak to slyšíš, i Ondrovi byla zima,“ pokračovala v přesvědčování Hanka.
„Co tedy bylo tvé přání?“ zeptal se Ondřej Petry.
„Já chtěla někam na houpačku,“ posteskla si.
„Aha,“ odpověděl a začal přemýšlet. „Sedneme si s mamkou v obýváku a třeba něco vymyslíme.“
„Fakt?“ rozzářily se jí oči.
„No můžeme to zkusit vymyslet. Třeba na něco přijdeme.“
„Mamí, mamí, Ondra má nápad…“ křičela a běžela do kuchyně a pak hned do obýváku.
„Cos jí slíbil?“ ptala se s obavami Hanka.
„Nic, jen to, že zkusíme něco vymyslet.“
„To chci vidět, co to bude. Nebo možná raději ani nechci.“
I když si v tu chvíli vzpomněla, že na jednom sexshopu viděla jakousi houpačku pro dospělé, a klínem jí projelo slastné zachvění. Ale snažila se na sobě nedat nic znát.
Usadili se pokoji, Ondra s Hankou na pohovce a Petra poletovala kolem nich.
„Tak co? Už tě něco napadlo?“ vyzvídala.
„Jak mě má něco napadnout, když tu takhle pobíháš. Musím koukat po tobě, aby se ti něco nestalo. A k tomu mám horký čaj.“
„No jo, ještě si stěžuj,“ rýpla si Hanka, „si ho klidně příště udělej sám a klidně studený.“ Hrála na oko uraženou.
„To víš, už takhle je mi zima, a ještě budu pít studenej čaj,“ vrátil jí to.
Oba milovali tohle špičkování.
„Vy se hádáte?“ strachovala se Petruška, která jejich konverzaci moc nepobírala, „já nechci abyste se hádali.“
„My se nehádáme, broučku,“ uklidňovala ji Hanka.
„My se jen tak škádlíme,“ vysvětloval Ondra.
„Opravdu?“
„Samozřejmě. Copak bych ti kecal? Navíc si přeci říkala, že ani kecat neumím,“ uzavřel to Ondřej.
Petruška se zamyslela, až se u toho začala mračit. Ondra i Hanka se museli hodně přemáhat, aby nevyprskli smíchy.
„Hmm, tak to asi bude pravda,“ souhlasila nakonec, „A už jsi něco vymyslel?“
„Nooo,“ začal.
„Coo? Povídej? Honem…“
„Jeden nápad bych měl. Co kdybychom…“ natahoval to.
„Co? Co?“ netrpělivě to zkoušela.
„No, mohli bychom…“
„Tak už to řekni!“
„Ty seš nějaká netrpělivá.“
„Když tobě to tak trvá než se to…“ zamyslela se a v paměti pátrala, jak jí to všichni vždycky říkají, „jo… vyžvejkneš.“
„Peťule,“ napomenula jí Hanka, „to se říká?“
„Jo, říká. Mě to tak každou chvíli někdo řekne.“
„Tobě?“ podivoval se Ondra, „Takové kecce ukecané?“
„Jo,“ Petra se zarazila a vzpomněla si, že tématem hovoru bylo něco úplně jiného, „A cos teda vymyslel?“
„Že bych tě vzal na výlet.“
„Na výlet? A kam?“
I Hanka se zvědavě podívala, co Ondřej naplánoval.
„Našel jsem, že kousek odsud, asi dvacet kilometrů, je nějaké velké vnitřní hřiště.“
„A mají tam houpačky?“
„To nevím, to by se muselo zjistit.“
„A jak?“
„Tím, že tam dojedeme.“
„A kdy? Už se mám jít oblíkat?“
„Počkej. Nesmíš být tak hrrr,“ krotil jí Ondra, „Necháme to na víkend. Uděláme si výlet spolu a mamku necháme odpočívat doma.“
Hanka se na Ondru podívala pohledem typu „Jsi si jistý tím, co děláš?“
Ten v odpovědi jen přikývnul. Další pohled – „No, jak myslíš.“ – ukončil jejich němý rozhovor.
„To jako, že pojedeme jen my dva?“ ptala se udiveně Petra.
„Jasně, proč ne? Užijeme si to spolu a mamka bude mít čas jen pro sebe. Taky si potřebuje trochu odpočinout.“
„Hmm, to je pravda,“ souhlasila, „A koupíš mi tam zmrzku?“
„Teď v zimě zmrzku?“ podivoval se Ondřej.
„No a proč ne? Vevnitř je teplo.“
„To sice jo, ale stejně to na zmrzku moc není. Uvidíme, co tam budou mít a pak se domluvíme.“

Konečně nadešel pro Petrušku dlouho očekávaný víkend. Stála u dveří a nemohla se dočkat až pro ni Ondra konečně přijde.
„A ne abys Ondru zlobila,“ napomínala ji Hanka, „budeš ho poslouchat, jinak už tě nikam nevezme.“
„Jasně,“ odpověděla mezi poskakování a pobíháním na chodbě. A mamku ani nevnímala.
„Máš s sebou všechno, co bys mohla potřebovat?“
„Mám batůžek.“
„To vidím, ale máš tam všechno? Ukaž já se raději ještě jednou podívám.“
„Hmm… tak jo.“
„Něco k pití na cestu, sušenka, náhradní oblečení…“ vyjmenovávala Hanka věci obsažené v jejím zavazadle.
„Mamí, mamí…“
„Copak je?“
„A mám tam i králíčka?“
„Toho tu nevidím.“
„A kde je? Já ho chci s sebou…“
„A kdes ho nechala? Nespal náhodou s tebou v posteli?“
„Asi jo.“
„Tak se tam běž podívat.“
„Mamí, tady není?“ kňourala Petra z pokojíku.
„A pod postelí ho nemáš? Nebo někde na zemi?“
„Půjdeš mi pomoc? Já se bojím.“
„A čeho zase?“
„No přece bubáků pod postelí.“
„Aha.“
Hanka se vydala za Petrou hledat plyšáka. Stačilo jí jen nadzvednout deku a králíček se objevil.
„Koukej, koho jsem našla.“
„Děkuju,“ vypískla Petra, chňapla plyšáka a už běžela zpátky ke dveřím, protože slyšela chrastit klíče v zámku. „Ondra je tadyyyy…“
Ondřej se nestihl udělat ani krok dovnitř, když v tom se na něj vyřítila Petra a skočila na něj. V zimním oblečení měl co dělat, aby ji vůbec chytil.
„Ahoj Ondro, už jsem nachystaná, jen si vezmu botičky a můžeme jet,“ spustila okamžitě.
„Ahoj,“ pozdravila ho Hanka.
„Ahoj,“ odpověděl Ondřej.
Petra chvíli koukala na Ondru a pak na mamku a zase zpátky.
„Vy si chcete dát pusu, že jo?“ zeptala se Petra. „Tak já vás nechám. A počkám na chodbě.“
„To budeš hodná,“ odpověděla Hanka a jen zakroutila hlavou.
Ondra udělal dva kroky, objal Hanku a políbil ji a ona mu vyšla ochotně vstříc, tiskla se k němu a jejich jazyky se vzájemně proplétaly.
„Už pojedeme?“ ozvala se Peťule.
„No jo,“ zahučel Ondřej, kterému se v tuhle chvíli vůbec od Hanky nechtělo.
„Jen jeďte,“ vyzvala ho Hanka, „jo a v batůžku má nějakou sváču, pití, náhradní oblečení, a hlavně nikde nenechte toho králíka a…“
„Neboj, já to zvládnu, nejedeme nikam na severní pól, kde nic není,“ krotil ji Ondra.
„Já vím, ale…“
„Žádný ale, jdi si odpočinout a my si to spolu hezky užijeme. Že jo Peťule.“
„Jasně,“ souhlasila a táhla Ondru za ruku směrem k výtahu.
„No jo, ale stejně budu mít strach.“
„Fajn, mám telefon, tak se budu hlásit a posílat fotky.“

Cesta probíhala kupodivu docela v klidu. Dojeli na místo, Ondra zaplatil vstupné, objednal nějaké občerstvení a poslal malou na průzkum herny. Sotva si sedl ke stolku, aby poslal Hance zprávu, už byla Petra u něj a dožadovala se jeho doprovodu. Nezbylo mu tedy nic jiného než jít s ní, aby si všechno vyzkoušel a všechno jí ukázal. Samozřejmě ani houpání na houpačce nemohlo chybět.
„Hele, co kdyby sis teď tady hrála chvíli sama? Já se dojdu napít a napíšu aspoň mamce, aby se o nás nebála.“
„Hmm, tak jo. Stejně tě teď nepotřebuju.“
„To mě těší. Kdybys potřebovala napít, nebo najíst, tak přijď, kde máme stůl víš.“
„Dobře.“
Ondra si konečně v klidu sedl s telefonem v ruce, aby mohl informovat Hanku. Už tam od ní měl zprávu. A kdyby jen zprávu, ale i fotku.
„Když mám teď volno, tak relaxuju.“ Nevinná věta, která doprovázela ne až tak nevinnou fotku. Hanka ležela ve vaně plné vody. Pěna dokreslovala relaxační atmosféru, v oblasti hrudníku se nádherně nadzvedávala, ale nic neodhalovala, cudně zahalovala klín a na druhé straně z ní smyslně vykukovala chodidla. Ondra si pro sebe jen povzdechl, že to nemůže vidět naživo, a ještě víc zalitoval, že se nemůže osobně zúčastnit, a hned běžel za Peťulí, která se dožadovala jeho pozornosti. Honili se spolu v prolézacím hradu, házeli po sobě míčky, jezdili na skluzavce. Přitom Ondrovi občas pípl telefon se zprávou.
„Pojď mě houpat!!!“ vykřikla Petruška, když zahlédla od stropu visící houpačku.
„Tak fajn, aspoň si u toho trochu odpočinu,“ souhlasil Ondra a pomohl jí vylézt na houpačku.
Jednou rukou houpal Petru na houpačce a v druhé držel telefon. Prohlížel si zprávy, co mu přišly. Aby si nezkazil překvapení, rychle přelistoval na ty starší.
„Ondro, zapomínáš houpat,“ ozvala se Petra, protože se Ondra zahleděl na displej telefonu.
„Jo, jo, promiň,“ vrátil se Ondřej do reality.
Jestliže první fotka od Hanky byla cudná, přestože ležela nahá ve vaně, o těch dalších se to moc říct nedalo. Hanka se postupně odhalovala, nebo spíš pěna odhalovala zakrytá místa. Nejprve poprsí, ani detail vztyčené bradavky nebyl opomenut. Následovalo bříško a Venušin pahorek, až skončila celá obnažená jen se zbytky pěny. Ondrovi vysychalo v krku a cítil pnutí v rozkroku. Sbíral odvahu podívat se na několik posledních fotek. Sváděl vnitřní souboj, na jedné straně toužil vidět a vědět, na druhé straně se bál, co to s ním udělá. Nechtěl budit veřejné pohoršení a ani ulevit si nikde nemohl. Chlípník a nadrženec v něm nakonec převládli, spatřil tak detail hladce vyholené mušličky, jak se rozevírá pod náporem pronikajících prstů. I zadní branka lákala k polaskání.
„Ondro, proč nehoupeš?“ ozvala se znovu Peťule a vytrhla ho tak z nemravných fantazií.
Rychle schoval telefon do kapsy, čímž tak trochu maskoval bouli mezi nohama, a dal se znovu do houpání.
„Půjdu si na chvíli sednout, musím se napít a trochu si odpočinout,“ pronesl Ondra.
„Hmm, tak jo. Tak já si teda půjdu hrát sama.“
„Když budeš něco potřebovat, tak přijď ke stolu, víš kde to je, že jo.“
„Jasně,“ odsouhlasila to a zmizela kdesi v prolézací věži.
Ondřej se přesunul ke stolu a znovu vytáhl telefon. Nemohl se těch fotek nabažit, znovu a znovu je otevíral, zvětšoval si patřičná místa a zkoumal každý detail.
„To je nádhera,“ začal Ondra smolit odpověď, „zezačátku jsem litoval, že u té tvé koupele nemůžu být osobně, teď už ne. Protože kdybych tam byl, neměl bych takové úžasné fotky. Ten pohled na tvůj vystrčený zadeček a pod ním rozevřenou kundičku byl naprosto dokonalý. Okamžitě bych toho využil. Nejprve bych oba otvůrky ochutnal a poté i vyplnil. Kdybys tak mohla vidět, co to se mnou udělalo. Až jsem si musel jít sednout ke stolu, aby mě odsud náhodou nechtěli vyhodit za ohrožování mravní výchovy mládeže.“
Odeslal zprávu a v představách se mu rozjel kolotoč všemožných poloh a pozic, ve kterých by Hanku šukal. Žádné něžné milování, toužil teď po jediném, zasunout do Hanky a slyšet jí hekat rozkoší.
„Máš sluchátka? Myslím, že by sis je měl na chvilku vzít…“ přišla další zpráva od Hanky, skoro jako by ignorovala, co Ondra napsal.
Během hledání sluchátek v tašce, pípla další zpráva, tentokráte i s videem. Rychle připojil sluchátka a spustil přehrávání. Hanka teď seděla v křesle zabalená do ručníku, s nohou přeloženou přes nohu. Pomalu ho začala rozevírat. Po chvilce se ukázala její ňadra. Nechala ručník ručníkem a vzala je do dlaní a pomalu je promnula. Pohrála si s bradavkami a tiše zasténala. Pomalým pohybem roztáhla nohy a přehodila je přes opěradla křesla. V polosedu vystrkovala vyholenou buchtičku směrem ke kameře telefonu. Rukama si přejížděla po stehnech a neomylně mířila ke rozevírající se škebličce. Přejížděla po ní dlaní, rozevírala lupínky prsty, dráždila si knoflíček. Původně tiché sténání nabíralo na intenzitě. Zajížděla prsty dovnitř a nabírala svou šťávu. Vlhké ulepené prsty ukázala do kamery, aby je vzápětí mohla olíznout. Hanka změnila pozici. Klekla si na křeslo, zády k telefonu a předklonila se. Jednou rukou se i nadále uspokojovala, druhá se pomalu blížila k zadní dírce.
Ondřej nevěřícně koukal na telefon a v kalhotách měl pořádný stan.
Hanka si regulérně prstila obě dírky a hlasitě u toho sténala rozkoší.
Ondra cítil, jak naběhlý ocas roní kapičky.
„Ondro, Ondro,“ dožadovala se pozornosti Petruška a tahala ho za ruku. „Na co to koukáš?“ vyptávala se a snažila se nahlédnout na displej telefonu. Naštěstí v tu chvíli už zase Hanka seděla způsobně v křesle, sice nahá, ale moc toho vidět nebylo, a posílala do telefonu vzdušný polibek.
„Co? Co je? Potřebuješ něco?“ vyhrkl vylekaně Ondra, erekce byla najednou ta tam, naštěstí. Jen mokrá skvrna v trenkách začínala trochu studit.
„Potřebuju jít čůrat. Půjdeš se mnou, viď.“
„No jasně. Tak pojď.“
„Ta pusa byla pro mě?“
„Jaká pusa?“
„No ta na tom telefonu, co mamka posílala…“
„Tys to viděla?“
„Jo, jasně…“
„To víš, že byla pro tebe,“ odsouhlasil jí to a v duchu se obával toho, co všechno viděla a co kde komu bude povídat.
„To jsem ráda. Hele Ondro, mohla bych mít doma taky takovou houpačku jaká je tady?“
„To netuším. Nevím, jestli by šla doma nějak přidělat.“
„Tak když to jde tady, tak doma by to mohlo jít taky, nebo ne?“
„To já právě nevím. Musíš se zeptat mamky a ne mě.“
„Hmm. Dobře, já se teda zeptám.“