Pozvání na informativní výslech, aneb rovnou do jámy lvové.
Klid před bouří 2.
Čas pomalu plynul a na historku s „emigrací“ hraběte JUDr. Ing. Lažanského se pomalu zapomnělo. Vypuklo zkouškové období, takže přednášky veškeré žádné a protože jsem neměl dosud právo zkoušení, usilovně jsem v tom mrtvu a tichu předstíral práci. Pokud nebyl fyzicky přítomný vedoucí katedry, šlo nám všem to nicnedělání docela dobře. Starší kolegové měli termíny zkoušek a ve zbylém čase pracovali volným tempem na svých vědeckých pracích. Nikdy v životě jsem nezažil takovou pracovní pohodu.
Bylo mi vyslechnouti spoustu legračních i méně legračních historek ze života katedry. Prim při tom obvykle měl od. as. Jiří Beck. Pro fonetickou podobnost jména s americkým hercem Gregory Peckem mu všichni jeho přátelé říkali jednoduše Gregory. Jednou jsem si zrána odbyl dozor u písemek, která byly součástí zkoušky a volným tempem jsem je opravoval a hodnotil. Zkoušení studenti dostali k řešení 5 příkladů. Pokud vyřešili alespoň 2, získali právo pokračovat a podrobit se ústní zkoušce. Když dostal student 5 bodů, bylo jeho jméno podtrženo na písemce červeně, což mělo zkoušejícímu signalizovat, že zkouška je více méně jen formální. Při 2 bodech naopak bylo jméno podtrženo modrým fixem a dotyčný chudák mohl se spolehnout, že si jej examinátor pořádně proklepne.
Pracoval jsem pilně, protože ještě před obědem jsem musel studentům oznámit, kdo z nich půjde ke zkoušce a kdo si naopak „vydělal“ reprobaci. Po obědě ti šťastnější měli předstoupit před Gregoryho, na kterého dnes připadla nepříjemná úloha examinátora. Ten si zatím užíval poslední okamžiky klidu. Za chvíli půjdeme na oběd a sotva půl hodinu poté vypukne pro něho zkouškový maraton. Ze zkoušce bylo přihlášeno 30 studentů, ale i když se dalo předpokládat, že asi tak 10 zvrzalo písemku takže ke zkoušce nebudou připuštěni, měl Gregory o zábavu postaráno až do večera. Přesto měl dobrou náladu a zatímco já jsem opravoval, vyprávěl další historku z dob nedávno minulých.
„Asi jsem ti ještě nevykládal, jak jsem byl před dvěma roky na dvouměsíční stáži ve Švédsku?“
Tuto story jsem fakt ještě neslyšel a protože jsem věděl že jeho historky jsou nejen zábavné, ale mají i poučné jádro, zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v opravách. Gregory se spokojeně usmál, protože měl rád publikum, byť tentokrát jsem to byl jen já.
„To přišla nabídka ze Švédska, že by měli zájem na vědecké spolupráci při řešení modelových situací pro optimalizaci rozvozu zboží ze skladů do provozoven. Ty to asi znáš pod názvem Analýza sítí, ale tehdy to bylo v začátcích, že to ještě ani název nemělo. Švédové nabízeli 2 místa a recipročně měli k nám přijet dva lidé z jejich katedry. Bylo jasné, že pojede šéf, ten by si to ujít nenechal, ale šlo o to, kdo bude ten druhý.“
Odmlčel se, snad aby zvýšil napětí. To se mu podařilo, protože jsem přerušil opravování a pozorně naslouchal, skutečně zvědavý.
„Nebudu tě napínat, ten druhý jsem byl já. Losování z klobouku tentokrát odpadlo. Šéf prosadil, že prý se má dát příležitost mladým a slibným vědeckým začátečníkům. A tak jsme tedy letěli spolu. Brzy mi došlo, že celá tahle šaškárna je jen šikovná bouda, aby švédská universita mohla poslat pár svých zasloužilých vědátorů zadarmo na prima dovolenou do, pro ně exotického, komunistického Československa, kde se vaří nejlepší pivo na světě a kde jsou laciné kurvy, které chodí za podivné peníze, zvané Tuzexové bony. Recipročně od nás nic nechtěli ale ochotně nám předváděli svoji vyspělou výpočetní techniku, která se u nás objeví tak za 15 let.“
Pozorně jsem poslouchal, protože o nějaké zahraniční stáži jsem mohl zatím leda snít. A Gregory pokračoval:
„Takže po 8 týdnech jsme se vrátili, v neděli večer, protože bylo potřeba vyčerpat do mrtě počet dní, které nám poskytovala výjezdní doložka. V pondělí ráno jsem naklusal na katedru přesně na osmou, jak se na řadového asistenta sluší. Kolegové se kolem mne shlukli, halasně mne přivítali a pak jsem byl osloven:
„Tak ukaž, co jsi přivezl.“
Jejich zájem mě potěšil. Otevřel jsem aktovku, vyndal sjetiny z počítače a začal jim vysvětlovat, že u nich už dávno nepoužívají děrné štítky a místo toho zakládají do čtečky děrnou pásku. Rozložil jsem sjetinu na stole a ukazoval jsem klíčové body řešeného modelu. Mluvil jsem do sveřepého ticha. Kolegové mezi sebou vyměňovali pobavené pohledy a nakonec z hloučku přihlížejících zazněla jediná věta:
„Je to blbec.“
S těmito slovy se hlouček rozešel. Teprve o hodně později mi došlo, že očekávali, že přinesu nějaké kvalitní, tvrdé pornočasopisy, kterými bylo Švédsko pověstné.“
Zasmál jsem se při té představě, ale Gregory ještě neskončil.
„Soudruh profesor, jak se na šéfa katedry sluší, dorazil na pracoviště něco před 11. hod. Sekretářka popadla připravenou kytku a cupitala mu v ústrety. Při tom roztomile štěbetala:
„Tak vás pěkně vítám, soudruhu profesore. Ani nevíte, jak jste nám tu chyběl. No a povídejte, jak jste se tam měl?“
Šéf převzal kytku a rozpačitě se rozhlížel po nějaké váze. Sekretářka mu ji tedy vzala zase z ruky a odkudsi vyčarovala příslušnou nádobu. Naplnila ji vodou a postavila na jeho stůl. Prófa mezitím odpověděl na její otázku:
„Děkuji za optání, měl jsem se celkem dobře. Prvních pár dní jsem se arci po ránu poněkud zlobil, ale pak mi kdosi poradil, abych vypil hned po probuzení na lačno sklenici pomerančového džusu a po něm byla stolice jako hedvábí.“
„Řekl to s naprosto vážným obličejem a my všichni, kteří byli na doslech, jsme měli co dělat, abychom potlačili smích. Konečně nám bylo jasné, že soudruh profesor letěl do Švédska jenom proto, aby se tam dobře vysral.“
Gregory skončil své vyprávění a neodpustil si, aby nedodal:
„Třídní rozdíly byly jsou a budou, i když komunisté tvrdí opak.“
Přiblížil se čas oběda. Tak akorát jsem dokončil opravy písemek, oznámil čekajícím studentům, kdo z nich je připuštěn je zkoušce a celý štos papírů předal Gregorymu, aby měl podklady pro odpolední zkoušení. V menze jsem se zase u „svého“ stolku setkal s Frantou Lažanským. Popřáli jsme si dobré chuti a chvíli mlčky jedli. Pak se mě hrabě zeptal:
„Tak co, Jardo, už jsi dostal předvolání?“
„Nic jsem nedostal. A co to má být za předvolání?“
„No přece kvůli mně, na vnitro. K informačnímu výslechu. Posílají to podle abecedy a ty jsi Dvořák, takže to jistě dostaneš v době historicky dohledné.“
Měl pravdu. Ve schránce jsem odpoledne našel poštovní avízo, že mi pro nepřítomnost nemohla být předána listinná zásilka „do vlastních rukou“, takže si ji mám vyzvednout na poště. A byly tam uvedeny otvírací hodiny. Zjistil jsem, že dnes jsou na pobočce do 18. hodiny a tak jsem vyrazil na procházku. O půhodinku později jsem byl chytřejší.
Měl jsem se dostavit k informativnímu svědectví v pátek, do budovy Hlavní správy SNB, v budově Ministerstva vnitra na Letné, 2. patro, kancelář 233, v 9.00. Podepsán vyšetřovatel Veselý.
Druhý den jsem na katedře ohlásil sekretářce šéfa, že v pátek přijdu do práce později, protože mám předvolání na vnitro. Poslala mě hned za vedoucím katedry, neb ten přece musí být o všem informován. Profesor vzal moje sdělení na vědomí a zároveň řekl, že Gregory Beck si tuhle pochoutku odbyl již minulý týden. Milostivě mi sdělil, že zameškanou pracovní dobu nemusím napracovávat, protože se jedná o omluvenou nepřítomnost ve státním zájmu. Když jsem se vrátil do naši sborovny, dost naštvaně jsem se obořil na Gregoryho, že se mi o svém předvolání nezmínil. Ten se jenom uchechtl a pobaveně pravil:
„No hlavně, že mi starej kladl na srdce, abych ti o tom neříkal a teď ti to vykecá sám. Mám dojem, že nám šéfík začíná stárnout a blbnout.“
A tak jsem v pátek, krátce před devátou hodinou vstupoval do pověstné kachlíkárny na Letné. K mému překvapení tam ve vrátnici seděl stařík důchodového věku, ve špatně padnoucí černé uniformě s označením ZS (závodní stráž). Připadalo mi absurdní, že budovu, kde sídlí generalita celé SNB, hlídá civilní osoba. Vrátný si vyžádal můj Občanský průkaz a předvolání. Nasadil si tlusté brýle a oba dokumenty pečlivě pročítal.
Potom mi pomalu, krasopisně vypsal návštěvní lístek a pokynul mi k velkým skleněným dveřím. Můj občanský průkaz zastrčil do přihrádky za svými zády. Ironicky jsem si vybavil poučení na zadní straně plastikových desek červené knížky, kde se výslovně psalo, že OP se nesmí osobám odebírat zejména při vstupu do budov, nebo brát, či dávat do zástavy. MV má zřejmě svoje vlastní zákony.
Bzučák u skleněných dveří zabzučel a po lehkém strčení jsem se dostal do budovy. Zamířil jsem k výtahu a při tom jsem se zvědavě rozhlížel. Lidí ve vestibulu bylo poměrně hodně a všichni byli v civilu. Moje představy, že v hlavním hnízdě SNB budu zakopávat jen o uniformy se nesplnily. Vyjel jsem do 2. patra, vystoupil a po krátkém hledání našel kancelář označenou číslem 233. Na dveřích nebylo, kromě toho čísla, žádné označení, ani jmenovky, zřejmě v rámci utajení. Pohlédl jsem na hodinky. Bylo za 2 minuty devět. Vyčkal jsem tu chvilku a přesně v 9,00 jsem zaklepal. Ozvalo se energické:
„Dále“ a já zvědavě vstoupil do jámy lvové.
