Hrabě Lažanský 06

Toto je 6 díl z 13 v seriálu Hrabě Lažanský

Jak jsem s obavami vstoupil do kachlíkarny a s úlevou ji opět opustil.

V jámě lvové.
Vstoupil jsem do místnosti zařízené vskutku spartánsky. Jednoduchý stůl, na něm zelený magnetofon B4, poslední to výkřik tuzemské záznamové techniky, vyráběný v TESLE Litovel. (U nás se prodával za 4500Kčs a  v NSR za 100 DM, při vexláckém kurzu 13 Kčs za 1DM). Čtyři židle, tři u stolu a jedna  umístěná u radiátoru ústředního topení. Na trubce od topení visela za jedno oko policejní pouta. Snadno jsem si domyslel, že za druhé oko je přicvaknut delikvent, u kterého by mohl hrozit útěk, nebo fyzické napadení. Vskutku útulné prostředí, vybavené působivými rekvizitami.

V místnosti byli dva muži, samozřejmě v civilu. Oba mi vyšli v ústrety a vítali mne tak srdečně a se širokými úsměvy, že by to v někom přihlížejícím mohlo vyvolat dojem, že se sešli tři dobří přátelé. Podali jsme si ruce a já měl z obou těchto stisků příjemný pocit. Žádná leklá ryba, ale takový pevný, poctivý, dělnický styk.
„Posaďte se, pane inženýre. Jsme rádi, že jste přišel.“
Pokýval jsem hlavou a pomyslel jsem si, co by asi dělali, kdybych nepřišel.
„Jistě víte, proč jste předvolán, takže můžeme přejít rovnou k věci.“

Řekl jsem, že sice nevím, protože mi nikdo nic neřekl, ale že tuším. Ten, který se mi představil jako poručík Veselý, chystal magnetofon ke spuštění. Druhý, poručík Novák, mě mezitím informoval, jak to bude probíhat. Výslech bude nahráván a je moji povinností vypovídat podle pravdy. Odpovídat mám pouze na otázky. Pokud bych měl nějaké námitky, mám zvednout ruku a záznam bude přerušen. Potom mi dal předtištěný formulář, kde jsem podpisem potvrzoval, že jsem byl poučen o pravidlech výslechu a zavazuji se, že budu vypovídat jen pravdu. Veselý již založil do magiče novou pásku, mávnutím ruky si sjednal ticho, spustil nahrávání a začal mluvit monotónním hlasem:

„Dnes je pátek, 23. listopadu 1965.   9 hodin 8 minut. Probíhá informativní výslech předvolaného svědka, Ing. Jaroslava Dvořáka, asistenta VŠE, katedra ekonometrie. Svědek byl poučen o svých právech a povinnosti vypovídat pravdu. Výslech provádí poručík Veselý, dále je přítomen poručík Novák. Totožnost svědka byla ověřena Občanským průkazem č. 58 66 18 – ZV-54.“
V tu chvíli jsem energicky zamával rukou a poručík zastavil magič.
„Jak můžete vědět číslo mého OP, když mi byl odebrán na vrátnici?“ zeptal jsem se zlomyslně.
„To byste se divil, co všechno o vás víme, pane inženýre,“ odpověděl mi s úšklebkem Novák. „My víme prostě všechno, s tím se musíte smířit. Víme, že bydlíte na privátě u paní Liškové, jejíž manžel, za války pilot 311. bombardovací perutě RAF, byl pravomocně odsouzen za protistátní činnost a ve vězení zemřel. Víme i to, se každou středu scházíte s bývalými spolužáky ve Waldštejnské hospodě a jste tam váženými hosty.“

Pokud mě chtěl šokovat, skutečně  se mu to podařilo. Moje bytná, paní Lišková se nikdy ani nezmínila, že by její zesnulý manžel lítal za války v Anglii. Připustil jsem si určitou logiku při hledání a hlídání vnitřního nepřítele. Naproti tomu jsem si nemohl srovnat v hlavě, jak moje pravidelné středeční schůzky se spolužáky u Waldštějna mohly souviset s nějakou protistátní činností.
„Když tedy všechno víte,  dost dobře nechápu, proč jste mě předvolali a chcete se na něco ptát?  zeptal jsem se ironicky.
„Víme opravdu všechno, ale potřebujeme si to ještě vaší výpovědí potvrdit a ověřit, zda jste jste nám vy, nebo někdo z vašich kolegů nelhal,“ vysvětlil mi logiku jejich počínání poněkud originálně Veselý. Po této mezivložce výslech pokračoval.
Byla radost na ně koukat. Byli báječně sehraní. Kladli mi záludné otázky, často se opakovali, doplňovali, ale vždy mluvil jen jeden, zřejmě proto, aby se hlasy na pásce nepřekrývaly. Celý výslech se pochopitelně točil kolem hraběte Franty Lažanského. Chtěli vědět jak dlouho jej znám, odkud a od kdy si spolu tykáme. Vyrukovali na mne i  tím, že se známe mnohem déle, než uvádím a napomenuli mě, abych  nelhal. Jako argument uvedli, že jsem u Franty skládal zkoušku z Hospodářského práva,  když jsem byl studentem 3. ročníku. Na to jsem uvedl, že v tom případě se znám s každým examinátorem, který mne kdy zkoušel, ale s málokterým z nich se  dnes přátelím.

Moc je také zajímalo, o čem jsme s Frantou mluvili, když jsme jeli do Vídně a zda mi naznačil, nebo přímo řekl, že se od výpravy ve Vídni trhne. Neměl jsem co skrývat a tak jsem všechno vyklopil po pravdě. Bylo mi jasné, že záznam moji výpovědi bude konfrontován s výpověďmi ostatních vyslýchaných. Věděli možná hodně, ale bylo mi jasné, že o tom, co je zajímalo nejvíc, vědí kulový. Totiž, co se dělo od momentu, kdy byl Franta odvezen přepychovou limuzínou, až do jeho šokujícího návratu. Tady byli odkázáni pouze na to, co jim řekl samotný Franta a oni neměli nejmenší možnost si pravdivost jeho výpovědi ověřit. Představa, že by měli nasazeného špicla v rodině baronky Ulriky byla úsměvná.

Otázka stíhala otázku, některé byly jen okrajové, nebo se podstaty věci vůbec netýkaly. Byl jsem třeba dotázán, jak ve Waldštejnské hospodě vaří a zda  si myslím, že vrchní číšník, kterému jsme důvěrně říkali pan Pavel, je skutečně teplouš, jak se o něm říká. Waldštejnskou kuchyň jsem pochválil a doporučil, ale o homosexuálitě pana Pavla jsem prohlásil, že mě to nezajímá, protože jsem heterák a pokud mi teplouši nečiní návrhy, jsou mi ukradení. A pan Pavel se ke mně vždy choval velice korektně.

Bylo zajímavé, že tyto otázky a moje odpovědi na ně se nahrávaly, ale když jsem ze zvyku oslovil poručíka Veselého jako soudruha, hned záznam vypnul a dostalo se mi poučení:
„Víte, pane inženýre, u nás si na soudruhy nehrajeme. Vy jste pro nás pan inženýr a nás oslovujte  rovněž pane. Pane poručíku, pane Veselý, pane Nováku, jak je vám libo. Je přece nemyslitelné, aby nás vyšetřovaný oslovoval soudruhu, nebo abychom my tak oslovovali jeho, když se může stát, že se z něho vyklube zločinec a protistátní živel. I u soudu je pak oslovován jako pan obžalovaný, ale po rozsudku už je pouze odsouzený a ve vězení se pak stává pouhým číslem. Je vám to jasné?“

Jasné mi bylo především to, že tento proslov mě měl hlavně zastrašit a naznačit, jak bych mohl také dopadnout, kdybych se pokusil něco zatajit. Proto jsem jenom přikývl. Pan poručík Veselý potom chvíli manipuloval s magnetofonem, otáčel kotouč zpátky a mazal posledních pár centimetrů záznamu. Potom spokojeně pokynul a kolotoč otázek pokračoval. Tentokrát je zajímala zpáteční cesta z Vídně. Co Franta odpovídal na otázky ostatních účastníků zájezdu a jmenovitě, kdo se jej na co ptal. Tady jsem při odpovědích kličkoval a snažil se nejmenovat s výmluvou, že jsme tam byli z různých kateder a že některé ty lidičky ani neznám jménem, ale pouze od vidění.

„Padla tam i zajímavá otázka, moment, někde to tady  mám,“ začal listovat Veselý ve štosu papírů. Konečně nalezl, co hledal a nahlas přečetl:
„Tak cituji: Poslouchej Franto, jestlipak tě stačila zlanařit CIA? Tak se přiznej, kolik ti nabídli za spolupráci? A budeš to mít v markách, nebo v dolarech? – konec citátu.“
„Nevíte, kdo panu Lažanskému tuto otázku položil?“

Měli smůlu, nevěděl jsem. Vybavil jsem si, jak tam ten  přiblblý žertík padl a že na něj Franta nějak vtipně odpověděl, ale podrobnosti jsem si nevybavoval a i kdyby, stejně bych je neřekl. Nehodlal jsem někomu z kolegů přidělávat vrásky. Náhle se ozvalo zaklepání a vzápětí vstoupil další „civil“. Veselý nechal točit kotouče a pronesl na mikrofon:

„Je 11,24. Do místnosti vstoupil nadporučík Mlejnek.“
Příchozí mu mlčky podal jakýsi papír. Veselý jej přečetl a podal jej Novákovi. Ten zvedl telefon, vytočil dvě čísla a ohlásil se. Několikrát opakoval: „Ano…, ano…, ano…, rozumím, provedu,“ načež zavěsil. Pokynul ke dveřím a zvedl se. Veselý to komentoval na mikrofon:
„Je 11,26. Poručík Novák a nadporučík Mlejnek opouštějí místnost.“

Pokračoval ve výslechu sám a kladl mi neskutečné množství debilních otázek. Asi po 15 minutách se  Novák vrátil a energicky pokynul, aby Veselý vypnul magnetofon.
„Tak končíme. Na příkaz z hora je případ uzavřen. Ono se ukázalo, že pan hrabě má mocnou stranickou protekci. My tady jak blbci odvádíme mravenčí práci a nakonec se ukáže, že naprosto zbytečně.“
Veselý nekoukal zrovna chytře. Novák sebou praštil do židle a znechuceně ze sebe chrlil:

„Být po mém, tak už je pan hrabě dávno tam, kde by měl být – ve vyšetřovací vazbě. Sakra, proč se ten blbec vracel? Zůstat tam, tak by se měl jak prase v žitě a nám by ušetřil práci. Takže, obvyklý postup a potom založit.“
Byl jsem poučen, že teď se musí magnetofonový záznam přepsat do formy protokolu, který musím podepsat. Byl jsem tedy požádán o strpení, protože to bude chvíli trvat. Veselý odnesl pásku k přepisu a za chvíli se vrátil. Jestli jsem byl doposud středem zájmu obou estébáků, nyní, jakoby na mne zapomněli a bavili se výhradně mezi sebou. Očekával jsem, že mě vykážou alespoň za dveře, ale nikdo mě k tomu nevyzval a tak jsem setrval a nechtěně sledoval jejich rozhovor.

„Ono se totiž ukázalo, při rozkrývání rodinných poměrů a vztahů, že pan hrabě se před 7 lety oženil s vnučkou Antonína Zápotockého. Ona se totiž jmenovala jinak, než Zápotocká, ale hoši co dělali na zápisech z matriky makali pečlivě a náhodou na to přišli. Tak to dali do hlášení a šlo to nahoru. Po několika dnech to šlo zase dolů, podle zákona padajícího hovna, no  a úplně dole jsme holt my.“
„Stejně mi nikdo nevymluví, že ten chlap je zakuklenej třídní nepřítel. Nejen že podvádí své okolí a úspěšně zatajuje, že je hrabě. Ještě má tu drzost, že se rafinovaně ožení s vnučkou zemřelého presidenta, určitě z vypočítavosti a ve snaze po konspiraci, aby se vyhnul podezření. A ono mu to nakonec vlastně vyšlo.“

Tak a podobně si notovali a litovali svého, již vynaloženého úsilí. Navíc jsem měl dojem, že je moc mrzí, že nemohou dál pokračovat ve své milované práci, která jim léčila mindráky a dávala pocit nadřazenosti. Asi po 40 minutách přinesla jakási ženská, samozřejmě také v civilu, štůsek strojem napsaných papírů. Byl to zápis mého výslechu, ve třech provedeních. Veselý je srovnal, sešil v rohu sešívačkou a originál mi podal. Znuděným hlasem mi poskytl nezbytné poučení:

„Pozorně to přečtěte, zda to vše odpovídá pravdě. Máte právo škrtat, opravovat, dopisovat, avšak každá vaše rukopisná glosa musí být potvrzena vaší parafou. Na každou stránku dole na okraji napíšete větu: Četl, správným shledal a podepsal Ing. Jaroslav Dvořák.“

Se zájmem jsem se pustil do čtení. Bylo to psáno v první osobě, jako bych vypovídal a zároveň to psal na stroji. Stylisticky to bylo celkem v pořádku, ani gramatické chyby tam nebyly a překlepů jen málo. Opravovat a škrtat jsem nemusel, celkově to vytvářelo dojem, že přepis prováděla zkušená kancelářská síla. Postupně jsem všech 5 stránek opatřil požadovanou větou a podepsal. Následovalo totéž u dalších dvou kopií. Poručík Novák ode mne papíry převzal a s povzdechem je vložil do připravených desek. Následovalo orazítkování a podpis Návštěvního lístku.

Vypadalo to, že odejdu svobodně. Potom se se mnou oba estébáci rozloučili, o poznání  chladněji, než při přivítání. Ve dveřích nechybělo opět chlapské potřesení rukou a téměř dvojhlasné :
“ Na shledanou.“
Představa, že bych se měl těšit na shledanou s nimi mi moc příjemná nebyla a proto jsem si neodpustil ironii:
„No – na shledanou snad ani ne. Raději – sbohem.“

Ve vrátnici jsem odevzdal Návštěvní lístek. Vrátný pečlivě zkontroloval razítko a čas potvrzení. Asi tady neměli rádi, když se jim někdo po budově jen tak potloukal. Dostal jsem zpátky Občanský průkaz, s úlevou opustil obávanou kachlíkárnu a zamířil k zastávce tramvaje.

Navigace v seriálu<< Hrabě Lažanský 05Hrabě Lažanský 07 >>
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x