Hrabě Lažanský 12

Toto je 12 díl z 13 v seriálu Hrabě Lažanský

Barončin pobyt se chýlil ke konci. Došlo k dalšímu sblížením i intimnostem…

Výlet po památkách Prahy
Barončin týdenní pobyt se pomalu chýlil ke konci. Podnikli jsme ještě několik „hvězdicovitých“ výletů a jeden mimořádně vydařený letně prázdninový den jsme věnovali Pražskému Hradu, Malé straně a báječné procházce po Kampě. Vůbec nás nepřekvapilo, že Evelýna znala osobně Jana Wericha, takže když jsme stanuli před jeho rezidencí, kde se nostalgicky otáčelo naprázdno mlýnské kolo, bez rozpaků došla k k vratům a energicky zazvonila. Dlouho se nedělo nic, ale potom se dveře otevřely a jakýsi muž se zeptal, co si přejeme. Baronka se představila a projevila přání promluvit s panem Werichem.

Dostalo se nám informace, že Mistr natáčí v Telči jakýsi film, (Až přijde kocour), že tam je už celý týden a ještě nejmíň týden bude. Evelýna projevila lítost a předala muži svoji vizitku, u které nejdřív ohnula levý horní růžek. Vyjádřila přání, aby ji Mistrovi předal a vyjádřil její politování, že se nemohli setkat.

„Tak na neohlášené návštěvy máme smůlu. Škoda. Naposledy jsem se s Janem setkala před 5 lety ve Vídni. Sešli se tam v naši rezidenci s Jiřím. (Voskovec). Ten se tak bál komunistů, že ač měl americký pas, nikdy by nepřekročil hranice, tehdy ještě ČSR.“

Logicky jsem si vyvodil, že to tedy muselo být před r. 1960. Právě v tomto roce totiž tehdejší president Antonín Novotný, v megalomanské představě, jak se zapíše do světových dějin, prosadil v Národním shromáždění zákon, který světu oznamoval, že naše republika je druhou zemí na světě, ve které byl dobudován socialismus. Spolu s touto šaškárnou se změnil název státu – nyní ČSSR a bohužel i tradiční státní znak.

Český lev přišel o korunku, která byla nahrazena pěticípou hvězdou. Z jeho hrudi zmizely tři pahorky s dvojitým křížem a byly nahrazeny jakýmisi plameny, které prý měly symbolizovat Slovenské Národní Povstání. Celá tato nádhera byla umístěna na pavéze (obranný štít), což se mělo dovolávat husitských tradic. Celkově to byl heraldický nesmysl a paskvil, protože pavézy nepoužívali Husité, ale křižáci. Omlouvám se čtenářům za tento historický exkurs. Je určen hlavně pamětníkům a dnešní mladé generaci již, zaplať Bůh, nic neříká

A protože jsme na erotickém serveru, vložím sem ještě pro úplnost maličkou soft vložku. Právě na Kampě, v zahradní restauraci, ve stínu mocných kaštanů, kde jsme v pohodě všichni tři obědvali, baronka nenásilně nastolila naše tykání. Když jsem ji, jako obyčejně, oslovil – paní baronko – usmála se a hlasem, který podle ni nesnášel odmluvy, pronesla:

„Jaroušku, jistě jste si všiml, že jsem vám již několikrát zatykala. Obávám se, že by se vás to mohlo dotknout a vyvolat dojem, že je to jakýsi šlechtický zvyk, tykat služebnictvu. Ujišťuji vás, že tomu tak není. Jistě jste si všiml, že na Konopišti, kde jsme se setkali s panem Rudolfem, jsem mu důsledně vykala. A to jsme přibližně stejně staří, známe se již jako děti, kdy jsme si spolu hráli na zámeckém pískovišti. Ale ve vašem případě je to jiné. Jste přítel mého Franciho a já jsem si na vás zvykla, skoro jako na člena rodiny. Proto využívám svého práva, jako žena a bohužel i starší, vám nabízím tykání.“

Vybavil jsem si, že něco podobného plánovala již na Konopišti, v hotelu Amber, ale to jsme spolu byli v posteli a já to nebral příliš vážně. Proto jsem se také, v krutých rozpacích, pokusil sjednat nějaký kompromis.
„Paní baronko, vaše nabídka mě skutečně těší a velmi si ji vážím, ale přiznávám, že jsem trochu zaskočen. Bohužel, obávám se, že ji nemohu přijmout. Myslím, že by mi dělalo velké potíže, abych vám tykal, při úctě, kterou k vám chovám. Ale nemám nic proti tomu, abyste mi tykala, zatím co já zůstanu u zdvořilého vykání.“

Odpovídal jsem vlastně podle předem domluveného scénáře. Teď mělo nastoupit její „ukecávání“ a skutečně také přišlo.
„Ale to je přece nesmysl. Leda byste mi tím chtěl naznačit, že vám připadám příliš stará na nějaké důvěrnosti.“
Zatvářila se při tom tak, že jsem hned musel protestovat.
„Ale tak to přece není. To je jen vrozený respekt k ženám a také asi trochu k vaši „modré“ krvi.“
Evelýna se skutečně zvonivě zasmála.
„No to je další nesmysl, ujišťuji vás, že moje krev je stejně červená, jako vaše. Já to spíš beru tak, že přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami. Věřím, že z počátku to tykání bude poněkud váznout, ale to je jen otázka zvyku. Tak co? Plácneme si na to?“

Franta, který během tohoto slovního souboje seděl zatím mlčky, se najednou zapojil do rozmluvy.
„Myslím, že máš pravdu, tetičko. On Jarda má takové jakési fluidum, které budí na první pohled důvěru a člověk najednou pocítí potřebu, mít jej za přítele. Takže Jardo, konec s upejpáním, myslím, že přišla ta pravá chvíle, abyste si na to plácli, i když, co já vím, tak na tykání se neplácá, ale připíjí a líbá.“

Přiznám, že jsem byl jeho postojem poněkud překvapen. Očekával jsem, že bude zdrženlivý a možná trochu rezervovaný. Když mi ale takto přátelsky naznačil, že proti mému zdůvěrnění s Evelýnou nic nemá, spadl mi kámen se srdce.

„Když je to takhle, pokusím se vám tedy tykat, paní baronko. Tedy pokusím se ti tykat a jsem skutečně zvědav, jak mi to půjde. A je tu ještě jeden nevyřešený problém – jak ti mám říkat? Evelýna je takové archaické jméno… jsi vlastně první žena v mém životě, která se tak jmenuje. Jak ti vlastně říkají tvoji nejbližší?“
„Mít vznešené jméno, to jaksi patřilo k povinnostem, ale praktické to rozhodně není. Takže na tvoji otázku je jednoduchá odpověď. Moji blízcí mi říkali a říkají Evo, takže budu Eva i pro tebe.“
Franta mezitím nalil 3 skleničky portského vína, které baronka vždy vyžadovala, pokud to bylo v silách zařízení, kde jsme právě stolovali. Uchopili jsme sklínky a připili si. Pak se Eva naklonila přes stůl a lehce jsme se políbili. Franta jen přihlížel a pobaveně prohlásil:

„My dva se líbat nebudeme. Jednak si už dávno tykáme a navíc myslím, že u chlapů se to ani nevyžaduje.“
Tak nenásilně proběhl proces zdůvěrnění s Evou a mohu říci, že přes počáteční potíže, kdy jsem ji ze zvyku ještě několikrát vykal, nakonec vše dopadlo k oboustranné spokojenosti. Po skončení jídla jsme se přesunuli na Vyšehrad.

Vzhledem k tomu, že jsem se tam narodil a chodil do základky, stal se ze mne víc, než kvalifikovaný průvodce. V pozdním odpoledni jsme prošli legendární Vyšehradský hřbitov, kde je pohřbeno tolik českých velikánů.
Tady jsem vzbudil velký dojem, když jsem svoji společnost dovedl k našemu rodinnému hrobu. Máme jej tam již více, než 100 let a jsem na něj patřičně pyšný. Vždy, při takové příležitosti tvrdím, že na Vyšehradě jsou pochováni samí slavní lidé a naše rodina. Je to sice jenom kousek země, 2×1 m, s jednoduchou deskou a prostým nápisem:
Rodina Dvořákova
ale viděl jsem s potěšením, že to, zejména na Evu, udělalo dojem.

Vytrhal jsem bodláky, zalil Kalinu a krátce se pomodlil za předky. S podvečerem jsme se přesunuli na Vyšehradské šance, odkud je nádherný výhled na Prahu. Eva opět nadšeně cvakala jeden snímek za druhým. Trosky Vyšehradského hradu, vysoko nad dole tekoucí Vltavou, ve mně vyvolaly vzpomínky na dětská a klukovská léta. Vzpomněl jsem, jak jsme tam bruslili na zamrzlé řece, jeli pak několik km, až k Mostu Inteligence a odtamtud se vraceli tramvají. Dnes, díky kaskádě přehrad, již řeka nezamrzá…kdeže loňské sněhy jsou?

Začali jsme uvažovat o návratu. Franta nám řekl, že má navečer smluvenou jakousi schůzku. Vzhledem k tomu, že jeho žena byla i se synem na dovolené v Dačicích, u rodičů, měl volný režim a tak jsme si jej s Evou dobírali, zda nemá nějaký nemanželský záskok.
„Kéž by,“ usmál se Franta. „Bohužel je to schůzka s jedním chlapíkem z nakladatelství. Lanaří mě, abych se zapojil do autorského kolektivu, který má na starosti jakýsi překlad z němčiny. Je to piplavá práce, ale zajímavý honorář. A jak známo, KKD.“
„To neznám. Co je to KKD?“ zeptala se se zájmem Eva. Franta se potěšeně usmál:
„Čekal jsem, že se zeptáš. My Češi milujeme zkratky. KKD znamená, že Každá Koruna Dobrá.“
„Když tohle slyším, Franci, tak nechápu, proč jsi před časem odmítl zůstat v Rakousku, když ti to nadace nabízela. Tam by sis rozhodně nemusel přivydělávat po večerech nějakými překlady,“ řekla Eva téměř vyčítavě.

„Protože bych tam nebyl doma, tetičko. Narodil jsem se tady, mám tady práci a kamarády, do politiky se nemíchám a kdo nevyčnívá ze řady, tak tady může, celkem bez problémů žít. Mám spolužáka, „zapomněl“ se vrátit ze zahraniční služební cesty a žije už 5 let v Kanadě. Má se dobře. Zajímavá a dobře placená práce, má auto, baráček a rodinku, ale spokojený tam není. Může si dovolit jet na dovolenou na Havaj, nebo do Japonska, ale on by chtěl přijet sem a to právě nemůže. Dostal v nepřítomnosti 2 roky na tvrdo za nedovolené opuštění republiky. No a za oceánem mu chybí české pivo, posezení v hospodě a nejmíň jednou do roka jej chytne „hradčanismus“, což řeší tím, že se ožere jak dělo. V Kanadě je cizincem a zůstane jím do smrti.“

Franta dokončil svoji filipiku proti emigrantství a dopil pivo z papírového pohárku. Já s Evou jsme si dopřávali zmrzlinový pohár na stojáka v malém bufetu u hřbitova. Po tomto občerstvení jsme beze spěchu došli k Francouzské bráně, kde jsme měli zaparkováno autíčko. Poměrně slabým provozem jsme se propletli do centra Prahy. Franta projevil přání, abychom jej vysadili na Karláku, protože smluvenou schůzku měl v Černém pivovaru. Odtamtud jsem jel rovnou na parkoviště Hotelu Alcron.

Livrejovaný poskok převzal klíčky a odjel do podzemní garáže. Baronka, vlastně teď už pro mne legálně Eva, si vyzvedla v recepci svůj klíč a společně jsme zamířili k výtahu.
Liftboj si mě pozorně prohlédl, ale s profesionálně pokerovou tváří s námi vyjel do 3. patra. Bylo to vlastně poprvé, co jsem se ocitl s Evou v naprosto nerušeném soukromí. A musím říci, že to bylo docela fajn. Nemuseli jsme hlídat čas, ani se obávat, že bychom byli přistiženi. Hned za dveřmi jsme se objali a chvíli se líbali.

„Ty jsi, Jaroušku, to nejlepší, co mě za ten můj pobyt mohlo potkat. Já vím, že to je poněkud sentimentální, ale jsi takový můj Stříbrný vítr. Škoda, že si tě nemohu odvézt sebou.“
Na to jsem rozpačitě mlčel. Milování s ní bylo sice úžasné, ale tak nějak jsem si nedovedl představit sám sebe, jak s ní chodím do vysoce postavené společnosti a v cizí zemi. Navíc, když neumím německy ani blafnout. Naštěstí její úvahy zůstaly jen v teoretické rovině. Hned na to mi navrhla, abychom se šli vykoupat. Samozřejmě spolu.

„Tady nemusíš filmovat, že jsi tam vešel náhodou, ani se obávat, že nás někdo přistihne,“ řekla šibalsky a začala se svlékat. Pomalu jsem ji následoval a při tom jsem ji nenápadně šmíroval. Musel jsem uznat, že má vytříbený vkus. Oblékala se elegantně, ale nikterak nápadně.
Totéž se dalo říci o jejím spodním prádle. Nejsem v tomto oboru žádným znalcem.
Ochotně přiznávám, že mne spíš zajímá, aby bylo co nejdřív dole, ale tady bylo opravdu na co koukat. Nevím proč, ale nesnáším tradiční růžovou barvu, ve které si některé ženské přímo libují. Snad jim to připadá bůhví jak rajcovně, ale moje generace přisuzovala tuto profláknutou barvu spíše buzerantům. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že její intimní prádélko, ozdobené miniaturní krajkou, má příjemně žlutou barvu.

Vykročili jsme do procovské koupelny a mně málem vypadly oči. Něco takového jsem ještě neviděl. Bidet, který jsem znal jenom z doslechu, byl samozřejmou součástí a já jen doufal, že Eva se na něm přede mnou nebude producírovat. Prostorná vana, velikosti malého bazénu, byla opatřena vířivými tryskami a jejich účinnost jsme si na sobě navzájem vyzkoušeli.
Bylo to neskutečné blaho, vyvalovat se v prostorné vaně, nechávat si masírovat tělo ze všech stran proudy trysek a mít vedle sebe kouzelně přítažlivou a přítulně mazlivou Evou. Měla fantasticky krásnou postavu, jaké jsem znal ze starožitných Míšeňských figurek. Když jsem to přirovnání pronesl nahlas, zvonivě se rozesmála:

„Jestli ono to nebude tím, že jsem taky taková starožitnost…?“
Umlčel jsem ji polibkem a když jsem objímal to drobné, štíhlé a krásně pevné tělo, zvláčněla mi v rukách a celá se mi poddala. To byla další odlišnost, kterou jsem shledával při srovnávání s ženami, s kterými jsem do té doby šukal. Při mazlení i při samotném milování byla poněkud zdrženlivá, ale vždy plně oddaná.
To nebyla nějaká živočišná vášeň, ale snaha vyjít protějšku co nejvíc vstříc. Bylo to prostě neskonale něžné a jemné. Proto mi nedělalo vůbec žádné potíže, abych se s ní po finále vždy dlouhé minuty krásně domazloval.

Konečně jsme měli toho macerování dost a vylezli jsme z vany. Když jsem ji otíral do obrovské froté osušky, všímal jsem si jejích jednotlivých křivek a pomyslel jsem si, že musela věnovat mnoho času a peněz zdravé výživě, cvičení a masážím, protože její fyzická zdatnost byla obdivuhodná.
Vzpomněl jsem si, jak nám to snadno nandala, když jsme s ní a Frantou stoupali do strmých pěšin na našich pěších výletech. Poněkud tělnatý Franta zůstával pozadu a já s ní sice stačil držet krok, ale za cenu značného zadýchání, zatím co ona stoupala bez viditelných známek nějaké námahy. Obdivoval jsem její vitalitu a porovnával ji s naši tělocvikářkou na základní škole.

Jmenovala se Olga Grešlová, byla nadšenou Sokolkou a učila tělocvik ještě ve svých 80ti letech.
(Alespoň odstavec Ti věnuji, Olinko.)
Žáci ji obdivovali a milovali, pro její laskavost a přívětivost. Jednoho dne do školy nepřišla a dověděli jsme se, že ji v noci vzala mozková mrtvice, poprvé a natvrdo. Na pohřeb ji přišly stovky bývalých žáků. Mnozí přišli s dětmi a někteří i s vnuky. Zahnal jsem tyto myšlenky a věnoval se Evě.

Zabalenou do osušky jsem v náručí přenesl z koupelny do ložnice a položil na prostorné letiště. Pokud jsem hrátky v koupelně považoval za jakousi předehru a čekal pokračování, poněkud jsem se mýlil. Posadila se a poslala mne zpátky do koupelny, pro župany s vyšitým logem Hotelu Alcron.
Oblékli jsme si toto pohodlné oblečení a přesunuli jsme se ke konferenčnímu stolku, na kterém byla, na velkých porcelánových tácech, připravena bohatá a rozmanitá studená večeře. Nechyběla ani lahvinka Evina oblíbeného Portského. K pití byla dále minerálka, pár lahví Plzeňského prazdroje a několik malých lahví Coca Coly v typických prolamovaných sklenicích. Prostřeno bylo s vybraným vkusem, takže to vyloženě ladilo oku a burcovalo chutě.

Pohodlně jsme se rozvalili v obrovské lenošce a zahájili orgie v římském stylu. Uzobávali jsme připravené lahůdky, zapíjeli rozličnými nápoji a trochu jsme při tom blbli. Krmili jsme se navzájem, podávali si různé pochoutky z úst do úst, abychom se mohli při této příležitosti políbit. Byla to taková pohoda a klid, jaký jsem snad ve svém životě, plným hektického spěchu, dosud nezažil.

Vím, že teď poněkud naštvu čtenáře, kteří se těšili na šťavnaté popisování mého milování s baronkou. Nic takového tady nenajdou. Jenom je ujistím, že to bylo hezké a natolik osobní, že to tady nebudu ventilovat.
Jsem si vědom, že se toto ode mne, jako autora erotických povídek přímo předpokládá a odkazuji je na moje ostatní povídky. Tato série je označená jako neerotická a píšu ji jednak pro své potěšení a také pro těch pár věrných čtenářů, kterým se můj exkurs do dob mého mládí líbí, protože ta „báječná léta pod psa“ sami zažili, nebo jsou zvědaví, jak jsme tehdy žili.
Prožil jsem s baronkou Evelýnou, nyní pro mne jenom Evou, nádhernou a nezapomenutelnou noc. Samozřejmě, že jsme se nemilovali noc stop. Po každém čísílku jsme si pospali a radostně jsme vnímali přítomnost a teplo milého těla vedle. Po probuzení jednoho, nebo druhého, se opět rozvinuly milostné hrátky a tak to probíhalo celou noc.

Teprve k ránu jsme oba usnuli natvrdo a vzbudili jsme se někdy kolem desáté hodiny. Protože Eva měla na odpoledne smluvenou schůzku s jednou svoji spolužačkou, poobědvali jsme spolu a pak jsme se rozloučili. Eva se vrátila do svého apartmá, aby se oblékla na odpolední návštěvu a já zamířil do podzemních garáží pro auto.

Livrejovaný poskok mi jej přivezl až k závoře a když vystoupil a já se chystal zasednout za volant, najednou mě spiklenecky oslovil:
„Poslyšte, mladý pane, měl bych pro vás výhodný návrh. Kdybyste měl někde poblíž obchodní jednání a neměl kde zaparkovat, můžete zajet k nám. Pro uznalé zákazníky se u nás místečko vždycky najde. Jestli chcete moji nabídku přijmout, stačí, když mi tady necháte svoji vizitku. Já ji připíchnu na naši nástěnku klientů a vám pak stačí, když se garářmistrovi prokážete stejnou vizitkou.“

Vzhledem k tomu, že sám jsem auto neměl a Franta neměl řidičák, chtěl jsem původně nabídku odmítnout. Mé zaváhání však muže vyprovokovalo k dalšímu naléhání.
„Tady v centru se obtížně parkuje. A když najdete místo, riskujete, že vám někdo ukradne stěrače, nebo vám z vandalství obejde auto a celé vám jej poškrábe. To se vám u nás nemůže stát a za 50 korun to snad stojí, ne?“

Přesvědčen o tom, že nabídky nikdy nevyužiji, jsem mu podal vizitku a zvědavě sledoval, jak ji uvnitř kukaně připichuje napínáčkem na jakousi nástěnku. Před tím na ni fixem napsal do pravého horního rohu velké P. Strčil jsem hlavu do okýnka a podíval jsem se na zmíněnou nástěnku. Bylo na ni napícháno mnoho vizitek. Na některých bylo v pravém horním rohu fixem napsáno velké G. Nedalo mi to a zeptal jsem se, co ta písmena znamenají.

„P“ znamená, že se jedná o příležitostné zaparkování,“ zazněla odpověď.
„A to „G“ znamená zřejmě trvalé parkování, jak zkratka garage“ dedukoval jsem.
„Ne, ne. „G“ znamená Gigolo. Ostatně, vzhledem k tomu, že mladý pán je zaměřen na starší dámy, neměl bych vám k tomu P připsat také G? Dělá to jen 10% z obvyklé taxy. A naprostá diskrétnost z naši strany je samozřejmostí, pane inženýre.“

Poněkud jsem ztuhl, ale pak jsem to G s úsměvem odmítl. Neměl jsem sice nejmenší tušení, kolik dělá běžná denní taxa placeného společníka pro potřebné postarší, zahraniční turistky, ale nehodlal jsem si tímto způsobem přivydělávat. Nasedl jsem  a odjel za Frantou na Žižkov. Byli jsme domluveni, že pokud bude hezké počasí a to opravdu bylo, zajedeme na svazarmovské letiště Točná a já jej svezu ve větroni. Evelýna měla vlastní program a tak jsme si mohli dovolit užít si odpoledne po svém.

Navigace v seriálu<< Hrabě Lažanský 11Hrabě Lažanský 13 >>
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x