Hrabě Lažanský 02

Toto je 2 díl z 13 v seriálu Hrabě Lažanský

Po příjezdu do Vídně dojde k nečekané emigraci

Zážitky z cesty do Vídně
Po přejezdu hranice jsme všichni ožili. Ospalost se vytratila a naše oči zvědavě hltaly krajinu za okny autokaru. Příroda byla stejná jako u nás, ale určité rozdíly byly zřejmé. Samozřejmě tím nemyslím jen to, že veškeré nápisy byly v němčině. Vesničky a městečka, kterými jsme projížděli, vypadaly na první pohled nezvykle pro naše oči. Nebyla to jen architektura, ale ještě něco, co jsem nějak nemohl vystihnout.

„Lidičky, všimli jste si, jak jsou ty vesničky upravené a čisté…,“ pronesl kdosi nahlas, na celý autobus. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to je právě to, co mi připadalo nezvyklé. V tu chvíli jsem si vybavil jeden zážitek z NDR, kde jsme byli na otočku před nějakými dvěma roky. Tehdy jsem přecházel jedno zapadlé maloměstské náměstíčko, v parném poledni zcela liduprázdné. Nikde ani smítko, nebo odhozený vajgl. Proto, když jsem na vzdálenost desítek metrů viděl povalovat se odhozenou krabičku od cigaret, která se tam vyjímala jako modřina na oku, skoro jsem pookřál.
„No vida, oni se i mezi těmi Němci občas najdou nějaká ta čuňata, co ignorují odpadkové koše,“ pomyslel jsem si. Když jsem ale přišel blíž, znechuceně jsem zjistil, že to byla krabička od českých cigaret Sparta.
Náhoda to zařídila, že jsem měl sedadlo vedle odb. as. Lažanského a byl jsem rád, protože kdybych seděl vedle soudruha docenta Š. z naši katedry, musel bych být neustále ve střehu, abych se mu strefil do nálady. S Lažanským jsem se bavil bez jakýchkoliv rozpaků o všem možném, i když jsem k němu měl stále určitý respekt. On byl přece starý mazák a já začínající ucho. Choval se však ke mně velmi přátelsky a dokonce si pobaveně vzpomněl, jak mě jako studenta zkoušel. Uvedl mě tím do mírných rozpaků a já mu dodatečně znovu vyslovil svoji vděčnost, že mě tehdy nevyhodil.
„A vy si myslíte, pane kolego, že je důležité, aby se inženýr se vyznal v Obchodním právu? Já si to tedy nemyslím. Od toho jsou přece podnikoví právníci. No, nemám pravdu?“
Ochotně jsem souhlasil a pokračovali jsme v příjemném hovoru. Zřejmě jsem mu byl sympatický, protože asi po hodině mi nabídl tykání, což jsem s radostí přijal. Probíral jsem se svým novým kámošem Frantou, jak asi bude probíhat náš třídenní pobyt ve Vídni. Tehdy pronesl větu, kterou jsem si vybavil o něco později, ale jejíž obsah jsem si moudře nechal pro sebe.

„No, co se mě týká, byl jsem ujištěn, že o mne bude dobře postaráno.“
Ani jsme se nenadáli a přivítala nás starobylá Vídeň. Řidič s profesionální jistotou projížděl dlouhé ulice, kde jsem obdivoval zelenou vlnu a vzápětí se proplétal spletitými jednosměrnými uličkami. Konečně jsme zastavili na rozlehlém parkovišti a náš organizátor se zmocnil mikrofonu.
„Vážení přátelé, tak jsme na místě. Nyní si vyzvedneme kufry a pěšky se přesuneme pár set metrů do Domu Hostů, kde máme připraveno ubytování. Až si vybalíte, sejdeme se v jídelně, kde budete seznámeni s dalším programem. Držte se prosím pohromadě, byl bych nerad, kdybychom měli někoho hledat.“

Vystupovali jsme pomalu z autobusu a protahovali si těla po dlouhém sedění. Čekali jsme, až řidič otevře zavazadlový prostor, abychom si mohli vzít své kufry. V tu chvíli doslova připlul na parkoviště šestidveřový luxusní automobil, který se u nás vyskytuje jenom velmi vyjmečně, lidově nazývaný papalášfáróš. Dokonce ani nejvyšší straničtí a vládní činitelé si netroufali dráždit pracující lid takovou provokací. Nehlučně zamanévroval a zakotvil blízko nás. Byl ohromný a na délku skoro stejně velký, jako náš autokar. Vzbudil samozřejmě pozornost a zvědavost celé naši skupinky.
Z křižníku vystoupil statný muž v skořicově hnědé uniformě, nasadil si čepici, která připomínala důstojnickou brigadýrku a pomalým krokem přišel až k nám.

„Dobrý den přeji, pánové,“ oslovil nás s nepatrným přízvukem, který prozrazoval, že čeština není jeho mateřský jazyk. „Mohu se zeptat, zda jste přijeli z Prahy a jste univerzitní výměnný zájezd?“
„Do toho vám nic není, soudruhu,“ odpálil jej vedoucí zájezdu, který začal mít neblahé tušení.
„Ale já to prosím potřebuji vědět. Protože tímto omnibusem má přijet pan hrabě Lažanský a já mám instrukce, odvézt jej hned do rodinného sídla baronky von Mansfeld,“ nedal se odbýt livrejovaný šofér, kterého neodradilo ani jemu zcela neznámé oslovení soudruhu.
„My všichni jsme plnoprávní občané ČSSR a u nás žádné šlechtické tituly neplatí,“ snažil se organizátor neztratit svoji úřední reputaci.
„Ale u nás ano,“ usmál se šofér. „A protože jsme u nás, mohl byste mi laskavě zavolat pana hraběte Lažanského?“
Skupinka kolem dvou mužů se začala prekérní situací dobře bavit. Bylo zřejmé, že nikomu organizátor, pravděpodobně muž z vnitra, k srdci nepřirostl. Kolega Beck se otočil směrem k autokaru, na jehož schůdcích se Lažanský právě objevil a pobaveně zavolal:
„Hele Lážo, tady je po tobě sháňka.“

To už se ale Franta volným krokem blížil k nám. Sotva jej šofér spatřil, rozzářil se mu obličej, smekl čepici a hlavou naznačil úklonu.
„Rád vás vidím, Výsosti. Jsem Venzel Nowak, osobní řidič paní baronky Ulriky. Poznal jsem Vás okamžitě, podle fotografie, kterou mi paní baronka ráčila ukázat. Jste očekáván na odpolední soiré. Svěřte mi své zavazadlo a následujte mne, prosím.“
S těmito slovy pokynul k zaparkovanému maxiautu.
„Tak moment, co to má znamenat? Lažanský, nikam nepůjdete, já to zakazuji. Pro jistotu vám  nevydám zavazadlo,“ vynesl trumf náš organizátor.
„Nevadí, o pana hraběte bude dobře postaráno a bez zavazadla se klidně obejde. Výsosti, následujte mne!“

Oba muži vykročili k papalášfároši. Řidič si pospíšil. Úslužně otevřel dveře a Franta nastoupil. Organizátor byl na mrtvici:
„Lažanský okamžitě se vraťte! Lažanský, varuju vás…Děláte velkou chybu… mám váš pas a bez něj jste nula.“
Rozběhl se k autu a snažil se vlastním tělem zabránit odjezdu. Řidič se pomalu rozjížděl a kapota se lehce opřela o pupek rozhořčeného funkcionáře. Po několika metrech postrkování konečně ustoupil a auto nehlučně odplulo. Brunátný v obličeji se ponížený vedoucí zájezdu vrátil ke skupince přihlížejících.

„Soudruzi, viděli jste to sami. Soudruh doktor Lažanský, který si ani nezaslouží být soudruh, právě emigroval. Ano, emigroval a to tím nejpodlejším způsobem. Zneužil důvěry pracujícího lidu a dobrovolně si zvolil nejistý osud člověka bez vlasti.“

Přihlížející skupinka vědeckých pracovníků sveřepě mlčela a protože řidič konečně otevřel prostor pro zavazadla, všichni se hrnuli pro své kufry.
„Soudruzi, pospěšte si prosím vás. Musíme se ubytovat a já musím hned volat Prahu. To se nemělo stát, Bože, to bude malér…,“ naříkal evidentně rozhozený organizátor a pak nás před sebou hnal jak stádo ovcí. Viděl jsem několik pobavených pohledů, které si kolegové mezi sebou vyměnili, ale jinak událost nikdo nekomentoval.

I to bylo charakteristické pro tehdejší dobu. Nikomu, snad s vyjimkou nejbližších příbuzných a snad i pár přátel, se nedalo věřit. Rodná strana měla oči i uši všude a cokoliv člověk řekl a mnohdy i co neřekl, mohlo být použito proti němu. Třídní boj neustal nikdy a třídní nepřítel se při dobré vůli našel vždycky. Všichni jsme to věděli a proto ta opatrnost.

Když jsme dorazili do Domu Hostů, vyfasovali jsme klíče od pokojů, česky tištěný Ubytovací řád a šli jsme se nakvartýrovat. S potěšením jsem vzal na vědomí, že sdílím útulný dvojlůžák hotelového typu, s kolegou Jiřím Beckem z naši katedry. Rozhodně to bylo lepší, než nocovat s někým cizím. S Jirkou jsem se za ten necelý rok dobře poznal a věděl jsem, že před ním nemusím být pořád ve střehu.
Byl o 5 let starší, odborný asistent s právem zkoušení a měl rozdělanou kandidátskou práci. Povahově byl klidný, rozvážný a kamarádský, takže jsem se v jeho blízkosti cítil dobře. Už jsme si tykali a dá se říci, že jsme byli dobří známí, když už ne snad přímo přátelé. Nebylo tedy divu, že sotva jsme osaměli na pokoji, začali jsme jsme nedávný zážitek probírat.

„Tak co si o tom myslíš, mladej?“ začal rozpravu Jirka a rozvalil se požitkářsky na postel.
„Opravdu nevím. Jeli jsme spolu, normálka jsme se bavili o všem možném, dokonce jsme si začali tykat, ale jinak to, co se stalo, je pro mne stejně překvapivé, jako pro tebe.“
„Myslíš, že to měl připravené, nebo to bylo spontánní rozhodnutí?“ zeptal se Jirka.
„No, moc překvapeně nevypadal a odešel celkem ochotně. Rozhodně se nedá říci, že by byl unesen, ač by se to jistě soudruhu vedoucímu hodilo. Myslíš, že z toho bude velký průser?“
„To si piš, že bude. Až se vrátíme domů, bude nás vyslýchat nejdřív náš starej. Pak nás vyzpovídá děkan. Potom se to bude řešit po stranické linii. Ale k žádnému závěru tam nedojdou a budou čekat, jaké stanovisko k tomu zaujme Vnitro. A to si nás nejdřív proklepne, jednoho po druhém, pěkně sólově a naše výpovědi se budou analyzovat a konfrontovat. Takže ti radím, abys soudruhům z vnitra do protokolu řekl všechno tak, jak jsi to viděl, ale odpovídej jen na otázky a nepřidávej žádné svoje úvahy.“

Slíbil jsem jemu i sám sobě, že se zachovám podle jeho rad a tím jsme rozmluvu na toto téma ukončili. Potom jsme si prošli program na odpoledne. Po poněkud opožděném obědě v jídelně, která připomínala naši pražskou menzu, jsme dostali jakési osobní volno a bylo nám doporučeno, abychom si pěšky prošli několik místních pamětihodností, které byly v blízkosti. Za tímto účelem nám byly rozdány mapky s českým textem a kapesní průvodce pro turisty.
Když se někteří účastníci začali shánět po pasech, bylo jim vysvětleno, že jej nebudou potřebovat. Vídeň je bezpečné město, bez pouliční kriminality, takže je nepravděpodobné, že bychom se setkali s policií a byli perlustrováni. Pro jistotu nám byly předány ubytovací kartičky, kterými jsme se měli prokázat v případě jakýchkoliv těžkostí. S rozmyslem jsme se přidali ke skupince asi 8 lidí, kteří vyrazili do ulic pod vedením staršího kolegy z děkanátu, který navštívil Vídeň už několikrát a byl tak zárukou, že se dostaneme tam, kam chceme a nedej Bože, se neztratíme. Náš první den se chýlil ke konci. Zítra nás čeká návštěva školy, učeben a laboratoří a v poledne přijetí u rektora. Měli jsme se tedy na co těšit.

Navigace v seriálu<< Hrabě Lažanský 01Hrabě Lažanský 03 >>
5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x