Hrabě Lažanský 01

Toto je 1 díl z 13 v seriálu Hrabě Lažanský

Příslib lepších časů
Byla to zvláštní doba. Polovina šedesátých let se vyznačovala jakousi ospalou politickou atmosférou. Prezident Antonín Novotný seděl pevně v křesle a vůbec mu nevadilo, že o něm kolují stovky vtipů. Dokonce se říkalo, že je sbírá (spolu s těmi, kdo je vyprávějí). Zemi řídil Ústřední výbor KSČ, který na vše vypracoval Generální linii a potom zavázal poslance, členy KSČ, aby ji odhlasovali v Národním shromáždění. Protože jich tam bylo 90% a zbytek byli Lidovci, všechny návrhy a zákony byly schvalovány bez problémů a jednohlasně. Proto také NS zasedalo jenom 4× do roka, podle ročních období. Poslancování byla čestná funkce, vedle normálního zaměstnání. Volby byly každé 4 roky a volit chodilo 99,5% obyvatelstva. Kdo nešel volit, měl z toho průser.

Kandidáti stavěla Národní Fronta a jiní ani nebyli. Nebylo tedy divu, že všichni byli zvoleni a dostali 99,8% hlasů.
Fronty se stály skoro na všechno a banány, nebo pomeranče byly typické vánoční zboží. V této podivně impotentní době, kdy jeden den byl jako druhý a nikdo nečekal vůbec žádné změny, docházelo nenápadně k určitému politickému oteplení.

Cestovní pasy se dosud vydávaly pouze osobám, které byly služebně posílány do zahraničí. Pro běžného občana musela stačit příloha k Občanskému průkazu k výjezdu do zemí RVHP. Na západ se dalo vycestovat pouze s Čedokem a vedoucí zájezdu měl u sebe pasy všech účastníků. Rozdal je cestujícím až na hranicích a hned po pohraniční a celní kontrole je opět vybíral k „úschově“. Po skončení zájezdu byly tyto pasy odevzdány do depozita Pasového oddělení VB a tam byly připraveny, pokud by si občan ještě někdy zaplatil další zájezd do kapitalistické ciziny. Pokud někdo občas jezdil služebně, do imperialistických zemí, byl jeho pas uložen na Oddělení zvláštních úkolů jeho zaměstnanecké organizace.

A najednou, nečekaně a z čista jasna, byl přijat zákon o cestovních dokladech. O pas si teď mohl zažádat každý a skutečně jej také dostal. No…každý ne, bylo tady opravdu pár jedinců, u kterých … „nebylo v zájmu republiky“ aby vycestovali do zahraničí. Takže skoro každý, kdo měl tu důvěru, si pas dokonce mohl odnést domů a použít jej k cestám do spřátelených zemí, u kterých ani nebylo nutné žádat o vstupní vízum.

V této ospalé, nanicovaté době jsem odpromoval a poněkud bezradně jsem začal řešit, kam bych měl nastoupit do zaměstnání. K mému velkému překvapení jsem byl pozván na děkanát a bylo mi nabídnuto, abych nastoupil na katedře řízení, jako asistent. Sice jsem v posledním ročníku pracoval jako „pomvěd“ (pomocná vědecká síla), ale netušil jsem, že by tato moje funkce, kterou jsem v podstatě dělal jenom pro těch pár stokorun, které za ni byly, nějak upozornila na moje vědecké kvality. Nabízený plat nebyl sice nijak horentní, ale byl přibližně v jedné lajně s těmi nabídkami, které jsem zatím dostal odjinud. Vyžádal jsem si dva dny na rozmyšlenou a po nich jsem na nabídku kývl.

S ještě mokrým diplomem inženýra jsem se tedy stal asistentem, při vyhlídce, že pokud se osvědčím, mohu se těšit na povýšení do funkce odborného asistenta. Jak jsem zjistil, moji pracovní náplní mělo být především to, dělat na katedře děvku pro všechno. Každý, na koho jsem se tam koukl, snad jenom s vyjimkou sekretářky, byl hierarchicky vysoce nade mnou. Připravoval jsem starším kolegům, odborným asistentům a docentům studijní materiály, sháněl pro ně v knihovnách nedostatkovou literaturu, organizoval přednášky, poskytoval individuální konzultace dálkařům, občas zasuploval za nepřítomného kolegu nějakou přednášku, vedl písemky, pokud byly před zkouškou vyžadovány studijním řádem a několikrát jsem měl dokonce tu čest, že mne pověřil vedoucí katedry vyřízením nějaké, ryze soukromé záležitosti.

Hned vedle nás, na společné chodbě, byla umístěna Katedra Obchodního práva. Tam jako odborný asistent působil již několik let JUDr. Ing. František Lažanský. Byl to celkem nenápadný člověk, se kterým jsem se tváří v tvář sešel poprvé jako student, když jsem u něho dělal zkoušku z obchodního práva. Vtáhl jsem si blbou otázku a navíc jsem ji špatně pochopil. Lažanský, v roli examinátora, se mnou na dané téma dlouze diskutoval a nakonec mě na podstatu věci trpělivě dostrkal. Napsal mi to za tři a odpustil si obvyklé kecy, že to bylo z milosti a že by mě měl správně vyhodit. Byl jsem mu za to vděčný a kdykoliv jsem se s ním potkal, vždy jsem jej uctivě zdravil.
Pokud na něho někdy v práci přišla řeč, každý o něm mluvil s uznáním a nejvíc byla vynášena jeho dokonalá znalost němčiny. Občas k němu někdo od nás zašel s prosbou o překlad nějakého odborného textu. Vzpomínám, že i pan docent Černý, když si chystal přednášku na mezinárodní sympozium, kterou hodlal přednést v jazyce německém, si svůj koncept nechal od Lažanského korigovat, i když sám mluvil německy velmi slušně.

Jak jsem již zmínil, nastalo určité politické oteplení a po škole se začalo šuškat, že má být uzavřena jakási smlouva o vědecké spolupráci s jakousi Rakouskou univerzitou, se sídlem ve Vídni. Plánují se prý výměnné studijní pobyty a zahraniční stáže pro přednášející pedagogy. Skeptici to pohrdavě zlehčovali a tvrdili, že se možná uskuteční pár výměn, na úrovni vedoucích kateder, ale pro běžného člověka to bude naprosto nedostupné.

Ale, světe div se, ta smlouva byla skutečně podepsána a prvním počinem měla být jakási zdvořilostní návštěva. Prostě delegace našich pracovníků měla jet na třídenní hostování do Vídně a naše Alma Máter měla na oplátku v té době hostit delegaci Rakušáků. Výměna nabýval stále konkrétnější podobu. Od nás pojede luxusní dálkový autobus s klimatizací, s kapacitou 45 osob. Z toho jeden kvalifikovaný vedoucí zájezdu, který bude navíc fungovat jako tlumočník a organizátor. Zbytek budou vědecko-pedagogičtí pracovníci v počtu tří z každé katedry. Výběr těch šťastlivců byl svěřen vedoucím kateder. Koleda odb. as. Beck, byv seznámen s tímto klíčem, měl názor hned hotový:

„Pánové, chcete se vsadit, kdo pojede? Samozřejmě šéf a jeho vlezprdelka, pan docent Š. Poslední místo bude vylosováno z klobouku.“
Do pravdy neměl daleko. Vedoucí katedry však měl políčeno na mnohem lukrativnější stáž o prázdninách ve Švédsku a proto na nějaký kratičký výlet do blízké Vídně evidentně hodil bobek. Jeho zástupce, docent Š. ale samozřejmě zájem měl a tím to bylo dané. Zbytek, tedy dvě místa, se skutečně losovaly z klobouku. Později jsem se dověděl, že to byla na katedře dlouholetá tradice. Podstatné ovšem bylo, že jsem byl, ke svému překvapení, vylosován já a hned po mně kolega Beck. Tři jména byly hned sdělena na děkanát a bylo mi doporučeno, abych si co nejdříve zažádal o pas.

Do měsíce jsem měl tu kouzelnou zelenou knížečku v ruce. Odevzdal jsem ji na Zvláštní oddělení, protože se vlastně jednalo o služební cestu a vízum pro mne tedy měl zařídit zaměstnavatel. Dokonce jsem si mohl vyměnit v bance i jakési kapesné ve výši 500 sh. Účastníci zájezdu dostali podrobné namnožené instrukce a ještě se říkalo, že nás čeká speciální školení se „strýčkem Váňou“. Když jsem tento výraz slyšel poprvé, zvědavě jsem se zeptal kolegů, co to má být za školení a kdo je to, ten strýček Váňa.

„Je vidět, mladej, že ještě nevíš, jak to u nás chodí. Kdykoliv jede někdo z nás do kapitalistické ciziny, nevyhne se setkání s nenápadným soudruhem v perfektním obleku, který mu mávne na vteřinu před očima jakýmsi průkazem a řekne, že si přišel popovídat o té tvé budoucí služební cestě. Osloví tě kdekoliv a buď si tě zavede do „svého“ bytu, jako na kávu , a nebo se nechá pozvat k tobě, pokud bydlíš sám.“

Pozorně jsem naslouchal slovům staršího kolegy, který už odsloužil na katedře několik let, byl několikrát v zahraničí a věděl tedy, o čem mluví. Když viděl můj zvědavý obličej, usmál se a pokračoval:
„Budeš poučen, jak se máš v nepřátelské cizině chovat, abys důstojně reprezentoval naši socialistickou vlast. Dostane se ti varování, abys nesedl na vějičku falešnému pozlátku a nedej bože, nenechal ses zverbovat nějakou špionážní rozvědkou. A bude ti nabídnuta možnost vyjíždět takhle častěji, pokud ovšem budeš vstřícný a po návratu jim odpovíš pár otázek. Tohle se obvykle odehrává mezi 4 očima, pokud jedeš sám. Ale náš zájezd je skupinový, takže nás asi proškolí všechny najednou.“

Ukázalo se, že měl pravdu. Asi 10 dní před odjezdem jsme byli svoláni do jedné posluchárny a proděkan přivedl a za kecpult usadil žoviálního tlouštíka, který se představil jako pracovník Ministerstva vnitra, pověřený provedením školení před naším zájezdem. Začal pěkně zeširoka, varoval nás před nástrahami, které na nás budou číhat na každém kroku. Zdůrazňoval, abychom v žádném případě neposkytovali rozhovory různým pisálkům, nebo rozhlasovým, či televizním reportérům. Jako varovný příklad užil nedávný případ jednoho čsl. turisty, který byv odloven v ulicích Vídně televizním štábem, se rozplýval nad množstvím a cenami zboží v obchodních domech a pomlouval vlast, kde se na všechno musí stát fronty.

Ten šot byl vysílán v rakouském celostátním vysílání večerních televizních zpráv  a samozřejmě byl zneužit k nepřátelské propagandě. Odplata na sebe nedala dlouho čekat. Ještě v noci se mimořádně sešla naše vláda a bylo rozhodnuto zbavit provinilce státního občanství. Když se po několika dnech hříšník vracel domů, byl mu odepřen vstup na území ČSSR a musel se vrátit zpět do vychvalovaného  Rakouska.

„Hlavně nedělejte bezhlavé nákupy v ČSSR dočasně nedostatkového zboží. Ono to vypadá dost blbě, když čsl. turista vláčí do autokaru obrovské velkobalení několika set roliček toaletního papíru.“
Musel jsem se usmát představě, jak provádím bezhlavé nákupy s 500sh. Když jsem si v bance měnil dotyčný obolus, na přepážce mi do pasu vrazili razítko „Devizové prostředky přiděleny.“ Houby přiděleny! Musel jsem je zaplatit, tedy vlastně koupit, v zlodějském kurzu, který mnohokrát překračoval oficiálně sdělovaný kurz. Od devizových cizinců se při povinné výměně vykupoval dolar za 7,50 Kč, ale šťastným turistům, držitelům jednorázové výjezdní doložky se prodával za 30 Kč.
Veksláci na ulici měli sice dolar tak asi za 60, ale zato v neomezením množství.

Konečně nastal dlouho očekávaný den odjezdu. Časně ráno jsem se dostavil na obrovské parkoviště před naši školou. Autokar, vskutku luxusní, již byl přistaven a tak jsme pomalu nasedali. Ve dveřích mi byl odebrán pas, údajně pro kontrolu, zda mám všechna potřebná razítka. Protože jsme se dostavili všichni, mohli jsme odjet přesně na čas.
Cesta ubíhala uspokojivě, většina z nás si sklopila pohodlné sedačky a sladce jsme podřimovali. Jen občas se někdo zvedl a šel dozadu na záchod, nebo k automatu na capucino. Z letargie nás probralo teprve brždění při příjezdu k hraničnímu přechodu. Autokar se zařadil do fronty a čekali jsme na odbavení.
Vedoucí zájezdu prošel po celé délce busu a rozdal nám naše pasy. Rovněž nám připomněl, abychom si pro celníky připravili vyplněné Celní a devizové prohlášení, což byla kuriozita, kterou na západ od naši železné opony celníci vůbec neznali.
Pasově nás odbavili, k mému údivu, dva vojáci základní služby Pohraniční stráže. Byli oblečeni ve vycházkových uniformách a přes rameno měli pověšené samopaly s nasazeným zásobníkem. Vzali to odzadu, každý z jedné strany a nijak se s tím nepárali. Letmý pohled do pasu, druhý kontrolní pohled do obličeje a pak pečlivý otisk hraničního razítka do pasu. Po jejich odchodu nastoupila tělnatá, spocená celnička. Nahlas do uličky zařvala:

„Máte někdo něco k proclení?“ přičemž ji pitomost této otázky ani nedošla. Když se nikdo nepřiznal, začala odzadu kontrolovat již zmíněná Celní a devizová prohlášení. Náhle si všimla, že jeden cestující má v zavazadlové síťce  pověšený špičkový a jistě velmi drahý, japonský fotoaparát Canon. Okamžitě byla ve střehu. Dotyčného sprdla, že jej nezapsal do dotyčného formuláře. Musel jej napsat, včetně výrobního čísla, mezi vyvážené cennosti a byl důrazně upozorněn, aby jej ani nenapadlo jej v Rakousku prodat, což samozřejmě vůbec neměl v úmyslu.

Tím bylo odbavení skončeno. Masivní závora, která by zadržela snad i tank, se pomalu zvedla a já poprvé v životě opustil území republiky. Pár set metrů jízdy v území nikoho a zastavili jsme na parkovišti rakouské celnice. Na první pohled propastný rozdíl. Jediná malá zděná budovička jen o málo větší, než montážní stavební buňka a z ní vyšel muž v jakési uniformě. Celník? Pohraničník? Kdo ví? Nastoupil do autobusu, vlídně pozdravil a pohledem přejel po cestujících. S úsměvem nám popřál příjemný pobyt, vystoupil a ručně zvedl dřevěnou pruhovanou závoru. Autokar se rozjel a byli jsme v Rakousku.

Navigace v seriáluHrabě Lažanský 02 >>
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x