Hrabě Lažanský 07

Toto je 7 díl z 13 v seriálu Hrabě Lažanský

Vzácné návštěvě se nelíbí auto, v němž by měla cestovat po staré vlasti

Návštěva baronky Eveliny
Případ „Lažanský“ byl tedy uzavřen a já byl poslední, kdo byl v souvislosti s ním vyslýchán. Protože mi ti dva estébáci ve svém vrcholném rozhořčení neuložili mlčenlivost, klidně jsem vykládal podrobnosti o svém výslechu každému, kdo se zeptal. Jedinou věc jsem si nechal pro sebe: další tajemství Franty Lažanského a sice, koho si vzal za ženu. Pouze jemu, při našem prvním obědě, jsem se o tom zmínil. Pobaveně se usmál:
„Tak to je další moje prozrazené tajemství. Teď už o mně víš opravdu všechno, Jardo.“

My s Marii jsme měli zcela běžnou, malou svatbu a moc se nám hodilo, že to zprofanované jméno neměla. Dovedeš si asi představit, nikdo by mi nevěřil, že se bereme z lásky. Každý druhý blbec by za tím viděl, že se chci dostat nahoru prostřednictvím stranické protekce, nebo mám zálusk na její peníze. Případně obojí. Je sice pravdou, že zdědila po dědovi autorská práva k těm jeho dvěma literárním skvostům – Rudá záře nad Kladnem a samozřejmě Vstanou noví bojovníci. Ale ty doby kdy se to vydávalo každé dva roky, aby se to nacpalo do knihoven a zbytek se jako neprodejný hodil po čase do sběru, už jsou dávno pryč. Za celou dobu našeho manželství dostala jednou nějakých 40 tisíc od Státního nakladatelství politické literatury, ale ty leží na vkladní knížce, protože jsme je použili na vinkulaci pro Mototechnu, když jsme se před lety nechali zapsat do pořadníku na auto. Čekáme na něj už asi 4 roky a pořád je to bez jakéhokoliv pohybu. Mně to celkem nevadí, ani nemám řidičák.“
Trochu jsem se podivil, že nemá takovou samozřejmou věc. Sám jsem měl řidičák od svých 18 let, protože jsme měli ve škole nepovinný předmět – řízení motorových vozidel. Cena za pořízení byla směšně nízká a to ještě škola dotovala absolventy s výtečným prospěchem úhradou poloviny požadované částky. Zmínil jsem se o tom Frantovi a ten mi to vysvětlil.

„Zapomínáš, že já jsem průmku vystudoval dálkově a tak se nediv, že autoškola v osnovách nebyla. A navíc, je tady ještě jedna věc, kterou tajím, ale tobě ji řeknu. Přihlásil jsem se postupně 3× do autoškoly a přivedl jsem málem do blázince hodně instruktorů. Nakonec se shodli na tom, že přibližně z tisícovky zájemců o řidičák se vyskytne jeden, který je takové kopyto, že je naprosto „nevyškolitelný“. No a s takovým exotem právě mluvíš.“

S chutí jsem se zasmál a snažil se potěšit Frantu podobnou historkou. V té době jsem sportovně létal ve Svazarmu, kde jsem pochopitelně začínal na větroních. Skoro v každém družstvu elementaristů se vyskytl jeden „tvrdolín“, který prostě nezvládal ani základy techniky pilotáže. Řešilo se to výměnou instruktora a obvykle nastalo zlepšení. Pokud na „tvrdolínovi“ pohořelo několik instruktorů, přicházel ke slovu starý, osvědčený vlk, Instruktor 1. třídy Jarda K. zvaný Partička. S nebetyčnou trpělivostí každého takového nazdárka létat naučil a dovedl jej až k 1. samostatnému letu. Zajímavé bylo i to, že bývalí tvrdolíni patřili později mezi velmi dobré piloty.
Na tomto příkladě jsem Frantovi vimuptovat do hlavy, že neexistují „nevyškolitelní“ adepti řízení, ale jen málo trpěliví instruktoři. A slíbil jsem mu, že se postarám a nějakého takového mu seženu, takže bude mít řidičák ještě dříve, než na něj dojde pořadí v Mototechně.

To jsem ovšem netušil, že Franta bude potřebovat auto mnohem dřív a že v souvislosti s tím se stanu na čas hraběcím řidičem. O pár měsíců později mi totiž  při našem společném obědě v menze sdělil, že očekává vzácnou návštěvu. Vzdálenou příbuznou, baronku Evelin ze štýrské větve jejich rozsáhlého a po celé Evropě rozlezlého rodu, po letech vzal „Hradčanismus“ a zatoužila po návštěvě Prahy. Po dlouhých přípravách se měl uskutečnit její týdenní pobyt v Československu.
Baronka odmítla možnost ubytování u Franty ve služebním bytě a zajistila si rezervé v Hotelu Alcron. Projevila však přání, aby ji posloužil jako průvodce a společník při toulkách po pamětihodnostech a také při návštěvě míst, ke kterým měla citový vztah. Stará dáma je prý na svých 70 let obdivuhodně zachovalá, fyzicky i duševně, ale pro sichr chtěla mít po ruce osobu blízkou, kdyby se náhodou přece jenom vyskytly jakékoliv komplikace.

„Evelin, které říkám tetičko, ode mne očekává, že se ji budu plně věnovat. To znamená, že pro ni zajedu autem na letiště, odvezu ji do Alcronu a druhý den ji tam od rána budu k dispozici, jako nějaký taxikář. Klidně by se obešla beze mne, mluví perfektně česky, v Praze žila a vystudovala zde i Karlovu univerzitu, než se vdala, ještě před válkou, do Štýrska. Ona vůbec netuší, že žádné auto, ani řidičák nemám a já neměl svědomí se k tomu přiznat.“
„No těbůch a jak se z toho chceš vylhat? zeptal jsem se zvědavě.
„Neboj se, mám to v hrubých rysech promyšlené a přiznám, že jsem tak trochu už předem počítal i s tvoji pomocí, pokud mi to ovšem neodmítneš.“

Ujistil jsem jej, že pokud mi to nebude časově kolidovat s nějakými mými prázdninovými aktivitami, rád pro něj udělám, co budu moci a chtěl jsem pochopitelně vědět podrobnosti.
„Mám jenom dva problémy: auto a řidiče. Pokud bys mi tuto službu prokázal, je vlastně všechno vyřešeno. Gregory Beck jede v té době s rodinkou autokarem k Černému Moři, do Bulharska. Naše škola tam má stanový tábor v Burgasu. Takže mi nabídl, že na týden si mohu vypůjčit jeho zánovní Ladu, no a řidiče bys mi dělal ty.“

Ochotně jsem souhlasil, protože to byla pro mne maličkost. Skončil semestr a všichni jsme kuli plány, jak prožijeme skoro 3 měsíce prázdnin. Čekalo mě 14ti denní plachtařské soustředění na letišti v Líních u Plzně. Leželo mimo trasy dopravních linek a tudíž nebylo výškově omezeno. Moc jsem se tam těšil a doufal, že počasí se vydaří. Loni jsme tam totiž cvakali zuby ve stanech, protože 10 dní nám propršelo.

Návštěva baronky se měla uskutečnit až po mém návratu. Čas běžel a vše probíhalo podle předpokladů. Letecké soustředění se tentokrát skvěle vydařilo a počasí nám přálo. Každý den byla termika, že by v ní lítala i vrata od hangáru a tak jsme uspořádali závody. Podařilo se mi urvat druhé místo v kategorii přelet na trojúhelníkové trati o délce 100 km. Nalétal jsem spoustu hodin a krásně se opálil. Ale všechno hezké musí skončit a tak jsem se na konci víkendu ocitl zpátky ve sluncem rozpálené, prázdninově vylidněné Praze.

V průběhu následujícího týdne jsme s Frantou prováděli organizační přípravu na vzácnou návštěvu. Baronka měla přiletět na Ruzyň v sobotu kolem poledne. Již ve středu nám Gregory obřadně předal svoji Fifinku, jak důvěrně říkal svoji ohnivě rudé Ladě. Zavedl nás do garáže a seznámil nás se svým miláčkem. Upozorni nás, že zámek u dveří spolujezdce se nedá klíčkem z venku odemknout a tak se musí otevírat zevnitř. Jinak zdůraznil, že autíčko je v naprostém pořádku a předává nám jej s plnou nádrží. Zároveň vyjádřil naději, že ve stejném stavu mu jej předáme po jeho návratu.
Potom nás vyzval ke zkušební jízdě a tak jsem musel hodinu jezdit  v nejhustším provozu po vnitřní Praze. Zdůvodnil to tím, že chce, abychom oba viděli, že auto je skutečně v naprostém pořádku. Osobně si však myslím, že si chtěl nenápadně ověřit moje řidičské umění. Zřejmě byl spokojen, protože po návratu nám obřadně předal klíče od garáže i auta a spokojeně jsme se rozešli.

Druhý den jsme si cvičně zajeli na Ruzyň, abychom omrkli, jak to tam vypadá a zjistili, kde se tam dá zaparkovat. Jak jsme tušili, všude byla stanoviště taxíků a teprve po chvíli jsme našli odlehlé parkoviště pro normální návštěvníky. Odtamtud vedly schody na vyhlídkovou terasu. Neodolali jsme a na chvíli jsme tam zašli a kochali se pohledem na odbavovací plochu a pojíždějící, či startující letadla. S pocitem, že vše je dobře připraveno, jsme doklepali zbytek týdne a v sobotu, s hodinovou rezervou, jsme dorazili na parkoviště Ruzyňského letiště.

V odbavovací hale jsem si na tabuli příletů zkontrolovali, že přílet barončina letadla není opožděn a vyšli jsme před halu, zapálit si cigaretu. Když se čas nachýlil, vrátili jsme se do haly a skutečně, za chvíli jsme z reproduktorů uslyšeli hlášení, že námi očekávané letadlo právě přistává.

„Tak ještě asi půl hodinky a máme tetičku tady,“ pravil Franta spokojeně. Skutečně, přibližně za tu dobu se z východu C začal hrnout zástup odbavených cestujících. Stáli jsme trochu bokem a Franta pohledem pročesával proud turistů.
„Támhle je,“ prohlásil radostně a vykročil směrem k davu. Zvědavě jsem vykročil za ním. Dáma, pro kterou jsme přijeli, se vyčlenila z pomalu kráčejícího procesí a vykročila nám v ústrety. Za ni se sunul nosič, který na vozíku táhl  2 obrovské kufry.
„Tetičko,“ zahlaholil srdečně Franta, lehce příchozí objal a políbil na tvář. „Vypadáš opravdu báječně. Jakou jsi měla cestu? Nejsi moc unavená?“ Při tom ji podával růži, kterou jsme koupili na poslední chvíli.
„Franci, to jsem ráda, že tě zase vidím. No to víš, hochu, jsem trochu uondaná, ale doufám, že když si v hotelu trochu pospím, můžeme spolu potom povečeřet. Víš, představovala bych si to tak, že bychom poseděli v nějaké malostranské hospůdce.“

Stál jsem kousek stranou, abych nerušil rodinné setkání. Využil jsem času, dokud jsem byl mimo pozornost a pozorně jsem si baronku prohlédl. Na první pohled to byla Dáma. Věděl jsem, že je ji okolo 70 let, ale klidně bych ji hádal nejméně o 15 míň. Měla sice lehce prošedivělé vlasy, ale byly velmi dobře upravené a účes napovídal, že použila služeb zkušeného a jistě velmi drahého kadeřníka. Obličej měla přívětivý, velice lehce nalíčený a pokud se usmála, předváděla dokonalý chrup, o kterém jsem si netroufl odhadnout, zda je její a nebo zda je to dokonalá zubařská práce. (O pár dní později jsem se za poněkud šokujících okolností přesvědčil, že je to protéza).

Postavu by ji rovněž mnohá její vrstevnice mohla závidět. Výška asi tak 168, váha okolo 70 kg, pěkně formovaná lýtka, štíhlý pas a příjemně zaoblené boky. Bříško se ji ve volných šatech nijak zřetelně nerýsovalo, ale zato kozy se nedaly přehlédnout. Nebyly nějak obrovsky velké, ale krásně tvarované a tak jsem si lámal hlavu, zda ji tak drží od přírody, nebo zda má tak dobře padnoucí podprsenku.
Byl jsem v té době mladík, kterého ženy nad 50 vůbec nezajímaly, ale musel jsem připustit, že bych ji rozhodně z postele nevyhnal, kdyby si chtěla ke mně přilehnout. Dvojice si odbyla přivítání a výměnu zdvořilostí a Franta pokynul směrem k východu. Očekával jsem, že mě představí, ale poněkud zklamaně jsem vzal na vědomí, že se plně věnuje vzácné návštěvě. Kráčel jsem souběžně s nimi, trochu bokem a nijak jsem se nevnucoval. Když jsme docházeli k autu, rozhodl jsem se, že si trochu zašaškuji.

Zrychlil jsem krok, předešel tu skupinu tří lidí, (nosič šel diskrétně asi 2 kroky za nimi), vrhl jsem se k autu, odemkl je, oběhl na druhou stranu a otevřel pravé zadní dveře. Věděl jsem, s pomocí Gutha-Jarkovského, že ve fiakru je čestné místo vpravo vzadu a předpokládal jsem u auta to platí také. Baronka zatím zaplatila nosičovi a Franta nacpal obě zavazadla do kufru. Baronka se pustila směrem k otevřeným zadním dveří, ale pak se zastavila.
Na krku měla na šňůrce zavěšený jakýsi předmět, který jsem původně, po letmém pohledu, považoval za jakýsi umělecký artefakt. Když jej však uchopila a zvedla k očím, došlo mi, že je to něco, co jsem znal jen literatury, ale na vlastní oči dosud neviděl. Byl to lorňon a ona si s ním teď pozorně prohlížela auto, s kterým měla nyní pár dní cestovat. Potom pronesla téměř vyčítavě:

„Franci, tohle je tvoje auto?„
Když Franta rozpačitě přikývl, pokračovala:
„No dovol, vědec tvého formátu a děláš ostudu s popelnici z nějakého šrothandlu! Takhle to nemůžu nechat. Hned zítra půjdeme koupit nějaké pořádné, nové auto.“

Franta rozpačitě polknul, ale baronka na odpověď nečekala. Blížila se k otevřeným zadním dveřím a teď přišla moje chvíle. Vysekl jsem ji lehlou úklonu a se smrtelně vážným obličejem jsem řekl:
„Paní baronko, jsem osobní řidič jeho Výsosti a těší mě, že vám mohu být k službám.“
„Ach so, gut. A jak se jmenujete, mladý muži?“
„Jmenuji se Jaroslav, paní baronko a každé vaše přání mi bude rozkazem.“
„Jaroslav, hezké jméno,budu si to pamatovat,“ pokývala hlavou a usadila se. Franta si přisedl k ní, já se zasunul za volant a vyjeli jsme do centra.
„Vlastně je to moudré, že tvůj řidič nenosí livrej. Tady to zřejmě není zažité a jenom by to asi dělalo zlou krev. Dovedu si představit, že by se to  komoušům nemuselo líbit.“

Barončina slova konečně vyhecovala Frantu, aby šel s pravdou ven. Rozpačitě baronce vysvětlil, že jsem jenom žertoval a ve skutečnosti jsem jeho kolega z práce. Vzala to pobaveně na vědomí a od té doby mě oslovovala pane inženýre. Cesta do centra Prahy uběhla celkem hladce a bez problémů. Sobotní provoz v ulicích byl minimální a za slabou půlhodinu jsme již zastavili na vyhrazeném parkovišti před hotelem Alcron.
Livrejovaný šašek nás hned přišel upozornit, že parking před hotelem je vyhrazeno jen pro hotelové hosty. Když slyšel, že baronka má reservé, nedůvěřivě koukl na SPZ a sháněl se po klíčích od auta, že tedy zaparkuje v podzemní garáži. Po ujištění, že baronka sice zůstane, ale my dva po chvíli odjedeme, motal se kolem tak dlouho, až mu Evelyn šoupla do dlaně jakousi složenou bankovku.

Do hotelu šel s baronkou pouze Franta. Považoval jsem za zbytečné dívat se na přepychové apartmá, které si v životě nebudu moci dovolit. Místo toho jsem zůstal dole u auta, abych mohl kdykoliv popojet a udělat místo, kdyby přijel některý z hotelových hostí. Franta se vrátil asi za 40 minut a sdělil mi, že baronka se v pořádku ubytovala a jemně mu naznačila, že si potřebuje  po cestě trochu pospat. Domluvili se tedy, že se sejdou v 20 hod a povečeří spolu. Jsem prý také pozván, pokud tedy nemám nějaké jiné povinnosti. Po krátkém zaváhání jsem pozvání odmítl. Bylo sice lákavé, dát si opulentní večeři na účet paní baronky v některé z vyhlášených malostranských hospod, ale měl jsem zato, že není vhodné, abych asistoval při řešení rodinných záležitostí. Proto jsem Frantu naložil, odvezl k němu do bytu a rozloučil se s tím, že budu doma na telefonu kdykoliv k dispozici.

Potom jsem odstavil vypůjčené Gregoryho auto do garáže a pěšky došel domů. Když jsem si ohříval večeři, mimoděk jsem si vzpomněl, že touhle dobou jsem se mohl cpát vybranými dobrotami. Po jídle jsem se natáhl na gauč a pustil televizi. Když jsem zjistil, že na jediném našem kanálu je k dívání jakási přiblblá soutěž, ze které bolely ruce jen od samotného koukání, vypnul jsem jsem ten nástroj vymývání mozku a sáhl jsem po rozečtené knížce.

Jakýmsi nedopatřením tehdy u nás vyšla útlá knížka sovětského spisovatele Solženicina: Jeden den Ivana Denisoviče. Spisovatel za to dostal Nobelovu cenu za literaturu a v krátké době byl oceněn i doma: vyloučili jej ze  Svazu spisovatelů a za krátký čas dokonce donutili k „dobrovolnému“ odchodu do emigrace. Knížka popisovala jeden den mukla v sovětském koncentračním táboře, od budíčku do večerky. Dostal 10 let za to, že jako voják, v bezvědomí padl do německého zajetí a pobyl v něm 3 dny, než se mu s neskutečným štětím podařilo uprchnout a vrátit se ke svým. Poučen, že přiznání je polehčující okolnost, přijal obvinění, že se v zajetí nechal zverbovat německou rozvědkou a vrátil se, aby špionil proti své vlasti. Tak se vyhnul trestu smrti a dostal „jenom“ 10 let. Knížka popisovala jeden den z jeho trestu, od budíčku do večerky a takových dní bylo 3656. Přestupné roky přidaly 2 dny navíc.
Začetl jsem se a ztratil pojem o čase.

Když mi zazvonil telefon, pohledem jsem zkontroloval hodiny a vzal na vědomí, že je skoro půlnoc. Rozmrzele jsem zvedl sluchátko a ohlásil se.
„Ahoj Jardo, tady Franta. Nevzbudil jsem tě?“
Ujistil jsem jej, že ne a byl jsem velmi zvědavý, co se děje tak důležitého, aby mě volal v tak nemožnou dobu.
„Proč volám… vzpomínáš, jak se při příjezdu zmínila, že musím koupit nové auto? Tak si představ, že ona to myslí vážně. Když jsem ji řekl, že na ně nemám a stejně se tady volně koupit nedá, tak se zmínila o Tuzexu. Řekl jsem, že žádné bony nemám a ona vyndala z kabelky šekovou knížku a kolik prý potřebuji. Jsem z toho úplně vedle a navíc s tím nemám vůbec žádné zkušenosti.“

Ujistil jsem Frantu, že ani já o tom moc nevím, ale vzpomněl jsem si, že jeden můj spolužák z Angoly občas veksloval s bony a že mám na něj telefon. Třeba by nám mohl poradit. Slíbil jsem, že hned po ránu se pokusím Edwarda sehnat, poradit se s ním a obratem dám vědět. Po rozloučení a zavěšení jsem měl nemilé tušení, že zítřek bude asi dost hektický den.

Autor

Navigace v seriálu<< Hrabě Lažanský 06Hrabě Lažanský 08 >>
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x