Těžký život bigamisty 01

Toto je 1 díl z 7 v seriálu Těžký život bigamisty

Bývalí spolužáci se po promoci i nadále stýkají pravidelně každou středu ve své oblíbené studentské hospůdce.

Kdysi jsem studoval dálkově vysokou školu. Měl jsem jeden den v týdnu studijní volno a tak každou středu jsem místo do práce mazal do posluchárny na fakultu. Měli jsme semináře a přednášky od rána, až do pozdních odpoledních hodin. S některými spolužáky jsme si navykli po tom studijním maratonu zapadnout do některé pražské hospody, dát si večeři a trochu se uvolnit.

Tento zvyk nám zůstal i po promoci, takže každou středu jsme se scházeli ve Valdštejnské hospodě na Malé straně. Přišel ten, kdo mohl, účast byla samozřejmě dobrovolná. Obvykle jsme poseděli, popovídali a probrali, co nás za uplynulý týden potkalo, potěšilo, nebo nasralo. Politice a pracovním problémům jsme se moudře vyhýbali, ale zato jsme provětrali rodinné a milostné avantýry. Však to znáte, jak se sejdou chlapi pohromadě, řeč se velmi brzy stočí na vojnu, nebo na ženské.
Dnes byla středa a já něco před pátou vešel do „Waldštejna“. U našeho obvyklého stolku již seděl Jirka Smutný a mávl mi na pozdrav rukou. Odložil jsem v šatně a přisedl k němu.
„Ahoj, jak se daří? Jsem zvědav, kolik se nás dneska sejde. Franta chodí pravidelně, ale trochu později. A třeba se dostaví i Toník, už dvakrát vynechal. Nevíš, co s ním je?“
„Nevím, volal jsem mu v týdnu, ale zrovna byl někde na revizi. Tak povídej, jaký jsi měl týden?“
„Ále, už se mi ta moje bigamie poněkud zajídá. Zdeňka mi leze čím dál víc na nervy,“ postěžoval jsem si.
„Dobře ti tak, vole. Každýmu normálnímu chlapovi stačí jedna ženská, ale když si na krk dobrovolně pověsíš dvě „manželky“, tak se nediv. Stejně obdivuji tu tvoji starou, tím myslím tu zákonitou, že ti to trpí.“

Z uvedeného rozhovoru je vidět, že přítel Jirka byl v obraze, což ovšem nemohu předpokládat u svých laskavých čtenářů. Proto je asi na místě, abych trochu rozvedl mnou zmiňovanou bigamii. Byl jsem řádně ženatý už 20 let a moje soužití s manželkou za ta léta dospělo k bodu absolutní nuly. Vzhledem k tomu, že jsme měli spolu 3 děti, došli jsme k tiché dohodě, že se nerozvedeme, ale budeme spolu žít, ve snaze nelézt si navzájem na nervy.

To bylo v době krátce po Sametu, kdy se začalo rozjíždět soukromé podnikání a já, ještě s jedním spolužákem, jsme založili firmu. Docela se nám dařilo a tak jsme po dvou letech provozu otevřeli ještě jednu filiálku. Řediteloval jsem dvěma pobočkám a to tak, že 4 dny jsem pobýval v Praze a 3 dny v týdnu jsem byl v Kladně, kde jsem taky bydlel. Zpočátku jsem v Praze přespával načerno přímo ve filiálce, s vědomím, že je to zakázané a v případě nějaké mimořádné události bych měl asi problémy.

Brzy se mi však podařilo sbalit v Praze hezkou a inteligentní, rozvedenou paní Zdeňku, která po odchodu bývalého manžela obývala s 12 letou dcerou 3+1 v paneláku na Proseckém sídlišti. Byla o 5 let mladší a asi jsem ji dost zblbnul hlavu, protože mi nabídla, abych bydlel u ní. Na rovinu jsem ji řekl, že se nehodlám rozvádět a znova se ženit. Odbyla to mávnutím ruky a řekla, že po zkušenostech, které má, už by si nikdy žádného chlapa na krk neuvázala.

Žili jsme tak spolu 15 let, zpočátku šťastně a spokojeně. Pak ale počáteční okouzlení vyprchalo a přišla jen šedivá životní realita. Najednou jsem zpětně zjišťoval, že jsem se vlastně dopracoval do stavu nudného druhého souběžného manželství. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se cítil lépe doma, u své právoplatné ženy, která mi aspoň nedělala naschvály.
Přítel Jiří pozorně vyslechl moje stesky a nářky, jak mě Zdeňka odbývá s jídlem a nutí mě do makrobiotické stravy, prý kvůli zdraví. V poslední době dost kritizovala moje rostoucí bříško, které nazývala docela surově pivním měchem, ačkoliv věděla, že pivu vůbec neholduji. Také si navykla zesměšňovat mne před svými kamarádkami a to tak nehorázně, že se mě některé z nich i zastávaly.

„Poslyš, pokud si pamatuji, ona nemá ani maturitu, že?“ zeptal se. „Tak to je jasné, je zamindrákovaná, že máš akademický titul a tím, že tě shazuje před přítelkyněmi, si jen dodává na důležitosti a předvádí, jak tě má v hrsti a jak s tebou může točit.“
Tady jsem nesouhlasil. Věděl jsem, že moje „druhá dáma“ je velmi inteligentní, ale protože pocházela z početné a chudé rodiny, nemohla jít studovat a musela jít do učení, aby co nejdříve vydělávala a přinesla do rodiny nějaké peníze. Nakonec se vdala hned po vyučení hlavně proto, aby se dostala z domu. Její manžel, zedník, sice vydělával dost peněz, ale také dost chlastal a v opici ji často bil. Nebylo divu, že ji jednou došla trpělivost a zažádala o rozvod, který po předběžné dohodě proběhl nečekaně hladce. Brzy nato jsme se spolu seznámili, okouzlil jsem ji svým mužným šarmem a asi 7 let jsme spolu žili jako v pohádce.
Sehnal jsem ji s protekcí dobře placené místo tajemnice u jedné charitativní organizace. Naučil jsem ji základům administrativní práce a vedení účetnictví. Díky své vrozené inteligenci se brzy zapracovala, běžnou kancelářskou práci, včetně obsluhy PC hravě zvládla a za několik let byla vyhodnocovaná jako nejlepší tajemnice středočeského kra­je.

Probírali jsme s Jirkou moje problémy a mezitím se dostavil Franta Svoboda. Chodil na naše schůzky celkem pravidelně, protože byl zaměstnám v bance a měl pevnou pracovní dobu. Pozdravil se s námi, objednal si pivo a zapojil se do hovoru. Když zjistil, že se zase řeší problém moji bigamie, zachechtal se a přidal svoji trošku do mlýna.
„Já vám to pánové ještě neřekl, ale jsem taky bigamista a to už celou řadu let. I když je to poněkud jiný druh bigamie, než pěstuje tady Jarda. Ten má dvě domácnosti, dvě rodiny a v obou je, jak slyším nespokojený. Dokonce mu paničky odmítají svoji přízeň v postýlce, jak si posledně stěžoval. Tak to já mám zcela jiné starosti.“
Odmlčel se, s chutí se napil piva a čekal, až začneme naléhat, aby rozvedl to, co právě nakousl. Nenápadně jsme se po sobě s Jirkou podívali a bez domluvy se shodli na tom, že mu lano nehodíme a budeme předstírat nezájem. Znali jsme se dlouhá léta a rozuměli jsme si beze slov. Jirka, který pracoval v obchodním centru jako hlavní účetní náhle načal úplně jiný soudek. Prý už několik dní řeší problém, kterou ze svých 6 podřízených účetních má propustit, aby ušetřil mzdové fondy. Dostal pokyn, aby snížil stavy a tak musí jednu oželet.

„Problém je v tom, že nevím kterou, protože je šoustám všechny.“
„Tak vyraž tu, která šuká nejhůř,“ poradil jsem mu nezištně.
„Nemáš to lehký,“ přisadil si Franta. „Ale tak už je to zařízený, že každej máme nějakej ten pomyslnej šutr, kterej musíme vláčet na hřbetě. Já jsem introvert a většinou si svoje starosti nechávám pro sebe. Nanejvýš tak něco proberu s manželkou, ale ten největší problém, který mám, s ní řešit nemohu, protože právě ona je jeho příčinou.“
Podívali jsme se s Jirkou znovu na sebe a bylo nám jasné, že introvert Franta je tak akorát zralý a potřebuje se důkladně vykecat. Překvapující bylo, že jeho dnešní otevřenost byla skutečně nezvyklá.

„Tak spusť,“ řekl jsem odevzdaně. „Docela mě to začalo zajímat, když jsi přiznal, že jsi také bigamista. Vysyp to ze sebe, starý brachu! Nač myslíš, že katolíci vymysleli zpověď? Aby mohli farářovi vylít na hlavu vše, co je trápilo a měli jistotu, že to v něm musí zůstat jako ve studni. Nebo si vzpomeň na Havlíčkova Krále Lávru. Muzikant si ulevil a svěřil své tajemství vrbě. Ono už je to na tom světě tak zařízené, že když se vykecáš, tak se sice nic nezmění, ale aspoň se ti uleví. A taky se říká, že sdělená radost je dvojnásobná a sdělená starost poloviční.“

Odmlčel jsem se, upil piva a k mému překvapení štafetu mých myšlenek převzal Jirka.
„Jarda má pravdu. Proč myslíš, že se tady scházíme? Abychom si popovídali a navzájem si sdělili, co nás trápí, nebo z čeho máme radost. To je ta naše zpověď, neboli, navzájem si děláme vrby.“
Franta ještě chvíli seděl mlčky a bylo vidět, že jej naše řeči nahlodaly. Nakonec se zřejmě rozhodl, nadechl se, jako by měl skočit do vody a spustil:

„Ono je to vlastně už hodně dávno, kdy to vzalo začátek. Asi si vzpomínáte, že jsem z nás byl poslední, který měl bezdětné manželství. Nemohli jsme se prostě strefit, i když jsme děcko moc chtěli. Lítali jsme oba po všelijakých vyšetřeních a když to k ničemu nevedlo, začali jsme uvažovat o adopci.“
„To jsem sice sám nezažil, ale vím, že to není žádná sranda. Žadatelů je moc a dětí k dispozici málo. Takže se dělá dost ponižující „kádrování“ žadatelů.“

Na tato Jirkova slova jsem jenom souhlasně kýval hlavou. Franta ale pokračoval:
„Ale jednou přišla žena s nápadem dítěte ze zkumavky. Je to dost složité, výsledek je nejistý a navíc, přestože se všeobecně tvrdí, že zdravotní pojišťovna hradí 3 pokusy, jsou to jenom kecy. Aby se s tebou vůbec začali bavit, tak musíš „pustit“ takových 50 tisíc.“
V následujících minutách jsme se kriticky obouvali do našeho zdravotnictví. Každý měl nějaké negativní zkušenosti a hlavně jsme probírali „všimné“. Po nějaké době jsme se však vrátili k načatému tématu. Slovo měl samozřejmě zase Franta.

„Prachy jsme samozřejmě neměli a navíc ženě při těch vyšetřeních zjistili, že i kdyby do ni vložili oplodněné vajíčko, nebyla by schopná plod donosit. No a pak daly s tchýní hlavy dohromady a přišly s nápadem, který byl tak bláznivý, že jsem zpočátku ani nevěřil, že by to mohly myslet vážně.“
Franta se dramaticky odmlčel, objednal si další pivo a teprve když usoudil, že jsme dostatečně našponovaní, pokračoval v líčení.
„Představte si, co si na mne vymyslely. Než podstupovat za drahý peníze tu šaškárnu s nejistým výsledkem, tak prý by bylo snažší a jednodušší, kdybych oplodnil tchýni a ona by nám pak porodila děcko. Pánové, já jsem zůstal, jako když mě polije ledovou vodou. Dovedete si to vůbec představit?“

Přiznávám, že nás jeho sdělení skutečně překvapilo, ale trochu jinak, než čekal. Zatímco já se snažil tvářit se neutrálně, Jirka těžko potlačoval smích.
„Vole a jak vlastně vypadá ta tvoje tchýně? Kolik jde jí let a jak je rostlá? Je to aspoň rajcovní ženská? Abysis při tom oplodňování trochu užil.“
Jirka překonal svůj smích a začal vykládat, že má jednoho kamaráda, co má doma nemrdavou, ba přímo frigidní ženskou a tak zkusil svádět tchýni a ona se dala. Její starej je totiž ožrala a tak si s ním moc neužije, takže ji vlastně zeťákova výpomoc docela přišla vhod. Nakonec prý si pochvaluje, že máma šoustá líp, než dcera, takže je spokojenost na všech stranách. Manželka to sice neví, ale považuje si, jak je ohleduplný, že ji moc často neobtěžuje těmi směšnými pohyby. Tchýně mu podrží, kdykoliv si vzpomene a tchán je rád, že mu jeho stará nenadává, když přijde domů nalitej. Jediné, co prý mi vadí je, že když se dotyčnej provinilec připotácí domů, je odborně uložen do manželské postele, kde začne okamžitě hlasitě chrápat.

„A to mu jako vadí, že vožrala hlasitě chrápe? Snad stačí zavřít dveře a je vymalováno,“ podivil jsem se.
„Kdepák, to mu nevadí. Ale když pomůže dopravit tu ožralou trosku do postele, hned na to jej tchýně převrátí na druhou manželskou postel a chce, aby ji tam omrdal. Je to takovej její specifickej způsob pomsty.“

Smutně jsem se usmál. Až moc dobře jsem věděl, jaké druhy „pomsty“ dovedou ženské vymyslet. Jako mladík jsem dlouhá léta usiloval o přízeň jedné krásné ženské, až se mi vdala. I potom jsem ji neustále vyznával lásku a snažil se ji dostat. Nikdy jsem však neuspěl, i když si s rozmyslem nechávala otevřená zadní vrátka a občas mi dovolila nějakou tu důvěrnost, jako „zálohu“ na příště.
A pak jsem jednoho dne překvapivě uspěl. Sama mi zavolala, smluvili jsme si schůzku a tam se mi romanticky oddala se vším všudy, na hrázi rybníka, v krásném podvečeru. Cítil jsem se jako v ráji a plánoval společnou budoucnost. Jako sprcha na mne zapůsobilo sdělení, že se domákla, jak ji manžílek zahnul a tak se mu chtěla nějak pomstít. V tu chvíli jsem se cítil jako použitý toaletní papír a velká láska kamsi vyvanula.

Vytrhl jsem se z chmurných vzpomínek a vrátil se do současnosti. Jirka právě položil otázku, která se dala čekat.
„Poslyš, Franto, ty ale přece máš dítě. Kluka, pokud se nemýlím a je mu asi 10 let. Takže jak to vlastně…?“
„No ano, je to tak. Toho kluka mám s tchýní. Takže to trvá už hezky dlouho,“ potvrdil Jirkovo podezření Franta.
„Tak to mě tedy zajímá. Jak to vlastně máte doma zařízené? Pochop, ptám se jako kolega, přítel a také nelegální bigamista, pokud o tom lze takto vůbec mluvit.“

Frantova dnešní sdílnost však byla pro dnešek vyčerpaná. S pohledem na hodinky a s poukazem na pokročilou hodinu navrhl dnešní sezení rozpustit. S poněkud zlomyslným úsměvem prohlásil, že zatímco moje bigamie se probírá každý týden, neboť ve své sdílnosti podávám souhrnné hlášení pravidelně a dělám si z kamarádů vrby, on toho má víc a na jeden večer by to dnes snad stačilo. Rozešli jsme se s příslibem, že se příští středu zase sejdeme a jeho „případ“ probereme podrobněji.

 

Navigace v seriáluTěžký život bigamisty 02 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x