Kdo chce psa bít, hůl si najde. A někdy jenom dobrá vůle prostě nestačí. Ještě že má člověk kamarády, kteří vyslechnou a poradí…
Týden ubíhal jako voda. Bylo úterý a já se začal těšit na naši obvyklou středeční slezinu u Waldštějna. Pražská pobočka moji firmy naštěstí běžela skoro sama, protože jsem si vybral schopné a pracovité zaměstnance. Přesto jsem se v kanceláři zdržoval až do pozdních hodin, protože se mi nechtělo do mého pražského domova, v sídlišti na Proseku, k moji „druhé“ dámě. Domácí atmosféra tam houstla každým dnem. Trochu k tomu přispívala i její nejmladší dcera Petra, která studovala jakýsi maturitní obor a díky tomu, že jí cloumala puberta, byla občas dost nesnesitelná. Ke mně se chovala odměřeně, ostentativně mi vykala a byla dost nesdílná. Pokud se doma řešily nějaké její problémy, vždy jsem se zdržel jakéhokoliv zasahování. Necítil jsem se k tomu kompetentní, abych se nějak montoval do jejich vnitřních rodinných záležitostí. Nerad bych se dočkal, že mi bude doporučeno, abych se nestaral o věci, do kterých mi nic není.
A právě tato moje zdrženlivost mi byla časem vytknuta. Moje druhá dáma mi vyčetla, že se nepodílím na jejich rodinných starostech. Věčně omílala své oblíbené téma, jaký jsem sobec, který myslí jen na sebe a na svoje pohodlí a klid. To jsem ještě netušil, že v blízké době na mne vybalí další těžký kalibr.
V práci totiž měla kolegyni, o které často mluvila a označovala ji za svoji nejlepší kamarádku. Ženská byla sice starší vdova, 68 let, ale jinak byla čilá a zdravá. A tak mi bylo vyslechnouti, jak ještě v těchto letech dovede prohánět chlapy, ba dokonce, že si narazila dědouška penzouška, vdovce 73 let a vypadá to, že ho snad odvleče k oltáři.
Okamžitě jsem zbystřil, protože jsem tušil nějakou čertovinu. Že by mi Zdenička tímto způsobem chtěla dát najevo, abych se konečně, po 16 letech pochlapil, rozvedl se a vzal si ji? To by přece zcela odporovalo naši dávné úmluvě, že já se nerozvedu a ona se již nikdy nevdá.
Vyslovil jsem tedy názor, že mi připadá poněkud pitomé, v těchto letech vystrojovat svatbu. Byl jsem však vyveden z omylu. Zamýšlená svatba obstorožní nevěsty se Zdeňce jevila jako maximálně výhodná. Bylo vidět, že se o tom s kamarádkou často bavila. Novomanželé by se mohli sestěhovat do jednoho bytu a ten druhý by mohli výhodně pronajímat. Bětuška měla svůj důchod, okolo 9 tisíc, pracovala na plný úvazek, takže si přišla na dalších 12 tisíc a k tomu by přiskočilo ještě 15 tisíc, za načerno pronajímaný byt. Dědoušek penzoušek byl sice dost nemocný a vyžadoval zvýšenou péči, ale měl svoji penzi a jistě by si svatbou též polepšil.
Na tohle jsem neřekl nic a myslel jsem, že tím je toto téma vyčerpané a odložené. Hluboce jsem se ale mýlil. Po čase se totiž dotyčná svatba uskutečnila. Zdena byla samozřejmě pozvaná a tak jsem předpokládal, že budu muset jít s ní, jako její neoficiální životní druh. Vyvedla mě však z omylu a bylo mi sděleno, že pokud nejsme sezdání, není vhodné abych ji doprovázel.
Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu a byl jsem rád, že se téhle šaškárny nemusím zúčastnit. Tím však tato story neskončila. Asi po půl roce se zdravotní stav dědouška penzouška značně zhoršil. Jeho iniciativní manželka jej pak, s pomocí protekce a zřejmě i úplatku, odložila do domova důchodců. Tam za ním pak jednou týdně chodila, vždy v neděli, na hodinovou návštěvu. Přinesla mu buchty, které miloval a tím pro ni péče končila. Dědkův důchod sice skoro celý prasknul na úhradu ubytování, ale přesto babka každý měsíc dostávala jeho netknuté kapesné ve výši 870 Kč. Když tam potom po necelém roce zemřel, vdova po něm začala pobírat vdovský důchod. Netušil jsem, že tato skutečnost se stane dalším bodem našich denních neshod.
Je to sice hloupé, ale musím přiznat, že jsem svoji druhou dámu miloval a proto jsem se snažil nevyhledávat třecí plochy. Pokud jsem zjistil, že ji není něco milé, nebo příjemné, prostě jsem se toho vyvaroval, abych nevyvolával její nelibost. Naopak, snažil jsem se občas být i pozorný. Například dnes, když jsem jel “domů“, koupil jsem na benzince jakési květiny. Když jsem s kytkou vstoupil do kuchyně, s pozdravem a úsměvem jsem nečekaný prezent podával Zdeňce. Očekával jsem, že budu aspoň pochválen, protože stará zkušenost říká, že kytka vždy vyvolá příznivé emoce. Zdeňka zrovna válela jakési těsto a byla nevrlá. Její reakce mě velmi překvapila, ba dokonce urazila. Podávaná kytka ji totiž vyprovokovala k jízlivé poznámce:
„Snad vidíš, že mám olepené ruce od těsta. Zrovna teď všeho nechám a budu shánět vázu.“
Zaraženě jsem vyhledal vázu, naplnil ji vodou a kytky umístil na stole. Pak jsem se složil do křesla a pustil si televizi. Když konečně strčila těsto do trouby, přišla a sedla si do druhého křesla. Chvíli mlčela, snad čekala, že sám zahájím rozhovor. Já však mlčel, protože jsem již věděl, že každou větu si musím pečlivě rozmyslet, než ji vyslovím. Dalo se totiž čekat, že cokoliv řeknu, bude vzápětí použito proti mně. Začala tedy sama:
„Od rána jsem v jednom kole. Sotva jsem přišla z práce, pustila jsem se do pečení. A milostpán se přivalí a hned si sedne k televizi. Ženská má svoji druhou šichtu doma, ale to žádný chlap nevidí. Akorát čekám, že se zeptáš, co ti dám k večeři.“
Mimoděk jsem se usmál. Měl jsem skutečně hlad a tak jsem opatrně řekl:
„Miláčku, čteš mi myšlenky. Zrovna jsem tě chtěl požádat o něco k jídlu.“
Vstala jak uražená bohyně a odešla do kuchyně. Po chvíli se vrátila a nesla mi na talíři 4 dietní párky s hořčicí a 2 krajíce chleba. Zaraženě jsem se pustil do té „večeře“, ale asi na mě bylo vidět, že nejsem nijak nadšený.
„No jen nekoukej, neměla jsem čas něco vyvařovat Jsem pořád v jednom kole.“
Na to jsem nic neřekl, i když jsem si myslel, že za ty peníze, co ji dávám na domácnost, tenhle hotel poskytuje dost omezené služby. Když jsem dojedl, odnášel jsem talířek do kuchyně. Nemohu přece čekat, že po mě bude ještě uklízet. Dřezu byl plný nádobí a tak jsem začal jsem napouštět vodu s úmyslem, že to nadělení umyju. Dobrý úmysl jsem však ani nemohl uskutečnit, protože se z pokoje ozvalo:
„Prosím tě, nech toho. Stejně to nádobí vždycky jen tak ošolicháš a já to pak po tobě stejně musím přemýt.“
Odevzdaně jsem se vrátil zpět a znovu usedl do křesla. Bylo zřejmé, že dnes se nezavděčím, protože při její náladě, kdybych byl lampa, tak bych určitě špatně svítil. Zvědavě jsem očekával s čím ještě přijde. Nečekal jsem dlouho.
„Jsi sobec, který myslí jen na sebe a své pohodlí. I ten náš vztah ti vyhovuje a vůbec nekoukáš na mne. A až jednou umřeš, tak důchod po tobě pobere tvoje žena a já utřu nudli.“
Bác!!! Tohle už byla opravdu poněkud silná káva. To byla kanonáda z nejsilnějších kalibrů. Mohl jsem se sice bránit, odvolávat se na naši nepsanou dohodu, ale jednu věc jsem udělat nemohl. Po těch peripetiích, kterými mě v poslední době zahrnovala, jsem si nedokázal představit, že bych se rozvedl a vzal si ji. Bylo mi jasné, že náš vztah, který trval již 16 let, je u konce a že i kdybych se rozkrájel na nudličky, ten prasklý hrneček už neslepím.
Vzpomněl jsem si, že její bývalý držitel ji občas dal přes hubu a poprvé jsem si pomyslel, že jí to asi chybí. Že si moje slušné chování vykládá jako slabost a to ji dodává odvahu zkoušet, co si ještě nechám líbit. Možná má pravdu i spolužák Franta, který tvrdil, že si tak na mně léčí svoje mindráky. Odešel jsem do koupelny a odtamtud rovnou do ložnice. Když jsem si lehal do postele, s lítostí jsem si vybavil ty vášnivé noci, které jsme spolu právě tady prožili na začátku naši známosti. Kdeže loňské sněhy jsou…?
Pomalu jsem usínal a v posledních chvílích, než mě přepadl spánek jsem si ještě uvědomil, že se zítra sejdu ve Waldštějnu se svými přáteli. Vykecám se ze svých těžkostí, vyslechnu jejich a musím se zeptat, jestli by mi nemohli sehnat nějaké slušné bydlení.
