Těžký život bigamisty 03

Toto je 3 díl z 7 v seriálu Těžký život bigamisty

Další pravidelná středeční schůzka bývalých spolužáků ve Waldštejnské hospodě. Zúčastění se dovědí, jak se provádí spermiogram.

Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že druhá postel manželského dvojlůžka je prázdná. Koukl jsem na hodiny a zjistil, že je 8,15. Bylo zřejmé, že Zdeňka zase utahuje šrouby. Jako šéf jsem v pobočce samozřejmě neměl pevnou pracovní dobu. Někdo, kdo do problematiky podnikání nevidí, by mi to mohl z neznalosti věci závidět. Volná pracovní doba je totiž horší robotárna, než cokoliv jiného. Často se stává, že musím nastavovat noci a nebo absolvovat nudné, ale potřebné pracovní večeře, nebo rauty, kde se získávají konexe. Pochopitelně jsem potom ráno do kanceláře nespěchal.

Stalo se však zvykem, že jsem vstával se Zdeňkou, která musela být v nadaci v 8,00. Krátce před sedmou mě něžně probudila, krásně jsme se pomilovali, posnídali jsme spolu a já ji potom autem dovezl do práce, aby se nemusela mačkat v ranním přeplněném autobuse.Tím, že mě teď nechala spát a potichu se vytratila, mi brala možnost, abych ji byl nějak prospěšný, abych dal najevo svoji pozornost. Prostě mi nechtěla být nějak zavázána a zároveň si tak vytvářela prostor, aby mi při nejbližší příležitosti zase mohla vyčíst, jak jsem sobecký a myslím jen na sebe. Skoro to vypadalo, že ji je moje přítomnost nepříjemná a stává se ze mne osobnost braná jako nutné zlo. Nebo si už začala trénovat „samostatnost“, na kterou bude odkázána, až mi dojdou nervy a já konečně vypadnu z jejího života?

S hlavou plnou těchto neveselých myšlenek jsem vstal a odbyl si nezbytnou ranní hygienu, včetně holení. Pak jsem s přesunul do kuchyně a zapátral po něčem k snídani. Našel jsem několik gumových rohlíků a jinak nic. Chladnička byla jak vymetená. Bral jsem to jako další, byť nevyslovený vzkaz, že jsem tady zbytečný a jen tak z milosti trpěný. Našel jsem ještě kus oschlého sýra a krabicové mléko.
„Co bude k snídani?“ zeptal jsem se sám sebe ironicky. A hned jsem si také sám, duchu známé hlášky ze seriálu Chalupáři odpověděl: „Co si sám ukuchtíš, Dvořáku!“
Namazal jsem si rohlíky Ramou, (máslo samozřejmě nebylo), nalil si plný hrnek mléka a bez chuti jsem posnídal. Potom jsem se beze spěchu propletl ranní špičkou v pražských ulicích a zaparkoval na jednom z našich vyhrazených a draze zaplacených podnikových stání.

Vešel jsem do své kanceláře se zvláštním vchodem a odemkl spojovací dveře. Těmi byla moje pracovna spojena s ostatními kancelářemi a tudy také vstupovali obchodní partneři a klienti, pokud prošli filtrem moji sekretářky. Toto uspořádání mi také umožňovalo nenápadně se vzdálit, když to bylo potřeba. Usedl jsem za stůl a začal zpracovávat běžnou firemní dokumentaci. Po chvíli se ozvalo zaklepání na spojovací dveře a po mém vybídnutí vstoupil do pracovny JUDr Milan Kusý, moje pravá ruka, oficiálně zástupce a tajemník.

„Dobrý den, pane řediteli. Všiml jsem si na monitoru, že vaše auto parkuje před barákem a tak spěchám, abych s vámi probral pár záležitostí.“
„Zdravím vás, Milane. Tak copak máte tak důležitého, že si na to netroufáte sám?“ zažertoval jsem. Měl jsem k němu plnou důvěru. Dobře jsem jej platil a on si svoje peníze plně zasloužil. Teď mi předložil materiály, o kterých se chtěl poradit. Brzy jsme došli k názoru, že záležitost je složitá, takže bude záhodno, abychom si k dané problematice přizvali specialistu. Požádal jsem tedy Milana, aby sjednal schůzku s jedním z našich externích spolupracovníků a projevil přání, že chci být jednání přítomen. Věděl jsem, že se Milan nebude cítit dotčen, protože, stejně jako já, zastával názor, že více hlav víc ví.

Když potom potom odešel, pokračoval jsem ve vyřizování běžné denní agendy. Kolem poledne jsem si došel do Vietnamské restaurace na chutný oběd. Protože se u „ťamana“ nesmělo kouřit, odepřel jsem si i svoji obvyklou kávu a vrátil jsem se do kanceláře. Přes interkom jsem si objednal u sekretářky životabudič a když mi donesla lahodně vonící šálek a odešla, hodil jsem kopyta hore. Dopřál jsem si čtvrthodinku sladkého nic nedělání, proloženého popíjením lahodného moku a pokuřováním doutníčku.

Kdysi jsem ten „amerikanismus“, totiž nohy na stole, považoval za snobornu, kterou používají rádoby podnikatelé, aby si u obchodních partnerů vytvořili jakýsi image a byli prostě IN. Když jsem ale zjistil, že tato poloha poskytne nohám báječné uvolnění a přispěje k rychlému odpočinku, začal jsem to dělat také. Ovšem jen v přísném soukromí. Nikdy bych nedal nohy na stůl při jednání s obchodními partnery a dbal jsem na to, aby mne v této pozici nezastihli ani moji zaměstnanci. Odpoledne mi pěkně ubíhalo. Vyřídil jsem spoustu spisů, podepsal poštu k odeslání, vyřídil několik telefonátů a odeslal několik mejlů. V 16 hod. nakoukla sekretářka, zeptala se, zda budu ještě něco potřebovat a když jsem poděkoval, odebrala se domů.

Byl to pro mne signál, abych to zapíchl také. Zapnul jsem Matyldu, náš poplachový systém, pozamykal a sjel výtahem dolů. Nasedl do auta a dopravil se odpolední špičkou na Prosek. Ani mě nepřekvapilo, že Zdeňka není ještě doma. Nemusel jsem tak vyslechnout obvyklé tyrády, že se domů chodím jen vyspat. Vzal jsem si čistou košili a mobilem objednal AAA Taxi. Když jsem vyšel před barák, objednaný vůz právě přijížděl. Řidiči jsem řekl, že potřebuji na Malou stranu, do Waldštejnské hospody a pohodlně jsem se rozvalil na zadním sedadle. Během necelé půlhodinky jsem už vystupoval na náměstí před senátem. Zaplatil jsem a pečlivě schoval účtenku z taxametru, jako doklad pro naši účetní.

U našeho stolu už seděli Jirka Smutný a Franta Svoboda. Zamával jsem jim, dal do šatny kabát a přisedl si. Krátce jsme se pozdravili a já si objednal svoji obvyklou dvojku portského. Teprve, když jsem poprvé upil, byl jsem schopen zapojit se do hovoru.
„Dneska budeme sedět jenom ve třech. Toník volal, že něco má a nepřijde,“ sdělil mi Jirka. „A než jsi přišel, dohodli jsme tady s Frantou, že dnes přednostně probereme jeho bigamii, ke které se posledně přiznal. Musíš uznat, že banální nářky na tvoji druhou dámu posloucháme každou středu.“
Na tento poněkud ironický šprajc jsem musel reagovat:
„Pokud vím, scházíme se proto, abychom si popovídali a navzájem si vylili srdce. Prostě takové naše soukromé Co týden dal. Očekáváme od toho určité ulehčení a snad i rady od svých přátel. Jestliže já jsem introvert a snáze se svěřuji, tak to neznamená, že bych někomu bránil, aby vyslovil svoje starosti a jsem ochoten je vyslechnout. A taky bych chtěl upozornit, že nejsme na nějaké schůzi, abychom předkládali program, schvalovali jej a hlásili se o slovo.“
Páni inženýři souhlasili a protože se u našeho stolu neslyšně objevil vrchní číšník, pan Pavel, naše společnost převzala nabízené jídelní lístky a všichni jsme se zahloubali do nabídky vybraných pochoutek. Po chvíli jsme si vybrali, nahlásili své objednávky a rozhovor se nenuceně rozproudil. Hlavní slovo měl samozřejmě Franta, jak bylo předběžně dohodnuto.

„Vy bejci, dobře víte, že většinou sedím a poslouchám, ale situace se mi doma tak vyhrotila, že se z toho musím vykecat. Vím, že vy si tady navzájem vyléváte srdce a musím přiznat, už několikrát jsem si uvědomil, že vám to přinese úlevu. Já bohužel nejsem tak výřečný, abych se uměl vykecat a přiznávám, že jsem se i trochu ostýchal. Když jsem vám posledně přiznal, že jsem utajený bigamista, tak mě v první chvíli mrzelo, že jsem s tím vylezl. V průběhu týdne jsem si to mnohokrát nechal projít hlavou a nakonec jsem se rozhodl, že vám všechno vyklopím a očekávám, že se mi nebudete moc smát a možná mi i poradíte.“

Po tomto jeho rozpačitém úvodu jsme jej oba snažili ubezpečit, že: za prvé – rozhodně si z něj nehodláme utahovat a za druhé: – že to co řekne, u nás bude jako ve studni. Poté se pustil do líčení a protože jsme jej znali jako typického nemluvu, měl jsem dojem, že si svůj proslov během týdně několikrát procvičil nanečisto.
„Jak jsem vám už naznačil minule, měli jsme s manželkou dlouho bezdětné manželství. Sběhali jsme dost všelijakých odborníků a postoupili spoustu vyšetření. Začalo to právě u mne, Byl jsem poslán na Karlák, k profesorovi Hyniemu, aby mi tam udělali spermiogram. Pokud by totiž byla závada na mně, bylo by zbytečné dál vyšetřovat manželku.“
„Počkej, počkej, my sice jako částečně vzdělaní víme, co to obnáší, ale podrobnosti by vůbec neuškodily. Tak nám pěkně vylič, jak tohle probíhá,“ přerušil Frantovo vyprávění Jirka a já se zmohl jen na souhlasné přikývnutí.
„No to jsem si mohl myslet, že tohle budete chtít vědět, vy prasáci. Ale pokud se nejedná právě o vás, tak je to vlastně docela humorné vyprávění a myslím, že tady bychom si neměli jen vylévat srdce, ale taky se trochu bavit, i když na cizí, v tomto případě na můj účet.“

V tom jsme mu dali za pravdu a on pokračoval:
„Odhodlával jsem se k tomu asi tři týdny, ale když mi to žena denně připomínala, tak jsem se konečně rozhoupal a na ten Karlák došel. Nerudná sestra v registraci převzala moje doporučení a vystavila evidenční kartu. Když jsem se sháněl, kam mám jít, pustila se do mne:
„Snad si nemyslíte, že vás odbavíme na počkání? Panáčku, tady se objednává na týdny dopředu. Tak moment, podívám se, kdy byste měl přijít. Tak vás tady píšu na 27. příští měsíc, to je středa, v 10, 45. Přijďte včas a samozřejmě – 3 dny bez pohlavního styku!“
Vypadl jsem jako cukrář a byl jsem strašně nasraný. Byl jsem už odhodlán, že dneska tu trapnou proceduru podstoupím a najednou odklad skoro o měsíc. Doma jsem nahlásil, jak jsem dopadl a věřte mi, že celou tu dobu jsem měl zkažený každý den, protože jsem na to musel pořád myslet.“

V průběhu jeho vyprávění jsme si pochutnávali na skvělé večeři. Kdysi dávno jsme se dohadovali, zda je vhodné při jídle mluvit, nebo zda se má rozhovor rozjet až poté, když se najíme. Jirka Smutný, který jako jediný z nás občas vyjížděl na zahraniční cesty nám tehdy vysvětlil, že v prohnilé západní cizině se mnohá obchodní jednání realizují právě u oběda, nebo večeře a že to jídlo je vlastně jen vedlejší záležitost. Od té doby jsme se vesele bavili při jídle a skvěle nám to šlo. Atmosféra byla jaksi uvolněnější. Franta se napil piva a pokračoval ve svém líčení.

„Co vám mám povídat. Konečně přišel ten den. Skutečně jsem se poslední tři dny dny zdržel souložení a správně nadrženej, ale zato s náladou a sebevědomím na nule jsem naklusal přesně na čas. V převlékací kabince jsem se musel svléknout do trenýrek a takto polooděn jsem předstoupil před sestru, která mi podala jakousi Petriho misku a několik pornografických časopisů.
„Udělejte si v kabince pohodlí a do té misky mi připravte dávku vašeho semene,“ řekla mi a pokynula ke zmíněným dveřím.
„Moment, to mám jako…..?“ dostal jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
„No samozřejmě, přece víte, jak se to dělá. Tak jako jste to dělal, dokud jste nepřišel na to, k čemu jsou ženské. A nepárejte se s tím, nejste tady sám. Já si zatím vypiju kafe.“
„Osaměl jsem v převlékací kabince a v životě jsem se necítil blběji. Samozřejmě, měla pravdu, ptáka jsem si z nouze honil jako každý z nás, ale už jen to pomyšlení, že na tomto místě to dělaly stovky lidí a k tomu na počkání, mě šíleně iritovalo. Bezmyšlenkovitě jsem listoval v ohmataných a zřejmě často používaných porno časopisech a hledal inspiraci. Ta však nepřicházela. Pánové, já toho ptáka měl jako gumu a pořád ani náznak nějaké ztuhlosti. Ztratil jsem pojem o čase a já byl stále víc nervozní. Do toho se ozvalo jemné zaklepání a ve škvíře pootevřených dveří se objevila tvář netrpělivé sestry.
„Tak co, už to máte?“ zeptala se.
„Nemám, mně to jaksi nejde,“ přiznal jsem nešťastně.
„Tak se snažte. Já za chvíli přijdu znova a jak to nebude, tak to už se budu vážně zlobit.“
„Dveře klaply a já se snažil. A do prdele, ono pořád nic. Když po chvíli nakoukla znova, jenom jsem rozpačitě pokrčil rameny.
„Pořád nic? No to jsem si mohla myslet. Tak počkejte, já vám pomohu.“
S těmito slovy si sedla na lavičku vedle mne a zkušenou rukou uchopila to, co jen vzdáleně připomínalo mužský pohlavní orgán. K tomu měla spoustu sravých řečí:
„Jó, jindy to jste vy chlapi frajeři, ale tady skoro každému sklapne.“
Při tom mi honila ptáka. Nejednou se trochu naklonila k otevřeným dveřím a dost silně zařvala:
„Holky, já tam mám na stolku jeden dortík, tak ne abyste mi ho některá sežrala.“

Po očku jsem se na ni podíval a pokusil jsem se ji vidět jako ženskou. Do té doby pro mne byla jakési bezpohlavní, kancelářské stvoření. Bylo ji asi tak 38 až 40 let a nevypadala špatně. Trochu víc při těle a já byl v té době zrovna spíš na štíhlé. Přesto její konání začalo přinášet výsledky. Pták mi konečně začal tvrdnout a pomaloučku se začal dostavovat i známý pocit pohlavního vzrušení. Zřejmě i na ni to začalo působit, protože mě najednou chytla za ruku a přitáhla si ji na vskutku imposantní prs. Nedalo mi to a začal jsem to její Boží požehnání lehce svírat. Nakonec ta profesionálka dosáhla svého. Bylo zřejmé, že to nedělá prvně, protože mi přidržela misku tak šikovně, že zachytila valnou část výstřiku. Kouzlo pominulo, jako když utne. Rázně vstala a řekla mi, abych se oblékl a odkráčela se svoji kořistí.“

Pozorně jsme poslouchali ale mě to nedalo a skočil jsem mu do řeči:
„Poslouchej Franto, já znám spoustu sexuálních loudilů, kterým by se takové vyšetření zatraceně líbilo. A taky by mě zajímalo, jestli to ta sestra dělala z lásky ke svému povolání, nebo zda ji to vlastně nedělalo dobře.“
„Tak to nemohu sloužit, na to jsem se ji nezeptal, protože jsem byl rád, že jsem odtamtud vypadnul. Jenom jsem si vyslechnul, že si mám přijít za týden pro výsledek.“

Čas pokročil a vypadalo to, že k vlastnímu vyprávění o Frantově bigamii se dnes už nedostaneme. Proto jsme jej vyzvali, aby nám ještě řekl, jak to dopadlo s těmi výsledky.
„Což o to, tohle dopadlo výborně. Měl jsem černé na bílém, že můj spermiogram je přímo ukázkový a počet životaschopných spermií vysoce převyšuje průměr. Vypadalo to, že Černý Petr je asi na manželčině straně a že další vyšetření už půjdou mimo mne.“

Zaplatili jsme a objednali si taxika. Při rozloučení jsme Frantovi doporučili, aby si svoji story pořádně připravil a neošidil nás o podrobnosti, jak vlastně došlo k inseminaci tchýně. Franta vystupoval jako první a když jsme v taxiku s Jirkou osaměli, shodli jsme se na tom, že je vlastně dobře, že se Franta nedostal k meritu věci.
„Aspoň se máme na co těšit, příští týden.“
V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem chtěl kluky požádat, zda by mi nemohli dohodit nějaké bydlení, kdyby se ukázalo, že jej budu potřebovat. Nu což, co se vleče neuteče dám to na program příští středu. Třeba se situace trochu zlepší a nebude to potřeba. Byl jsem vždy životní optimista, ale v tomto případě mě už optimismus nějak opouštěl. Jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. Budoucnost bohužel ukázala, že jsem se nemýlil.

Navigace v seriálu<< Těžký život bigamisty 02Těžký život bigamisty 04 >>
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Cnik

Bezva čtení

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x