Těžký život bigamisty 05

Toto je 5 díl z 7 v seriálu Těžký život bigamisty

Naše parta se konečně sešla v plné sestavě a dychtivě jsme očekávali Frantovo líčení jeho, dosud utajované bigamie.

Příští středu jsme se konečně sešli ve Waldštejnu v plné sestavě. Všichni čtyři Tři mušketýři, jak jsme se nazvali již při studiu v prvním ročníku. Původně jsme byli opravdu tři, poslední jako dǍrtagnan, Franta Svoboda se k nám přidal ve třetím ročníku, když se mu podařilo propadnout.

Chytil se totiž partičky prominentních synáčků a s nimi vymetal bary a kavárny. Sám jsa chudý student za sebe nechal platit od svých spolužáků, kteří byli ve vatě. Jak by také nebyli, když fotřík jednoho byl ministrem, další měl oba rodiče v diplomatických službách a nechyběl ani synáček předsedy Státní plánovací komise. Tito výtečníci žili životem kavárenských povalečů, dovedli mistrně šťouchat kulečník po kavárnách a na školu zvysoka kašlali. Svým spolužákům se vysmívali a jejich krédem bylo : Studium je pro blbce, my jenom skládáme zkoušky. A taky že je skládali. Korupce tehdy nebyla tak rozšířená, jako dnes, ale protekce, zejména stranická, byla alfou a omegou jejich úspěšného studia.

Ale protože nějak pozapomněli zajistit přímluvu i pro svého bezvýznamného přítele, Franta na to dojel. Jako jediný z těchto frajerů propadl a naše parta se rozrostla o dalšího skvělého kámoše. Jeho příchod do naši studijní skupiny byl skutečně přínosem. Bohatě jsme využívali jeho zkušeností a znalostí studijní problematiky nejzáludnějšího ročníku studia. Skutečně bez nadsázky se dalo říci, že kdo složil zkoušku z Ekonomické statistiky II. a úspěšně uzavřel III. ročník, mohl si již nechat s předstihem tisknout vizitky s titulem Ing.

Žili jsme tehdy bohémským studentským životem. Byli jsme mladí, bezstarostní a mnohem víc, než studium, nás zajímaly mimoškolní aktivity. Na přednášky jsme chodili jenom tehdy, když byla účast povinná a prezentovaná. Větším lákadlem, než zatuchlá posluchárna byl např. legendární Jarní memoriál Matěje Kuděje. Pro nezasvěcené připomínám, že Matej Kuděj byl souputník Jaroslava Haška a že ti dva se proslavili svými nekonečnými tahy od jedné hospody k druhé. A tak v šedesátých letech vznikl tento memoriál, když několik recesistů se postaralo o oživení nudného života pražských vysokoškoláků.

Podstatou memoriálu v podstatě bylo, že registrovaný závodník dostal startovní číslo a podrobný itinerář trasy s vyznačenými kontrolními body. Vyběhnout ze startu mohl kdykoliv, čas startu však byl pečlivě zaznamenám v tzv. Maršrutě. Jeho trasa pak vedla od jednoho kontrolního bodu k druhému a odtud k dalšímu a dalšímu až do konečného cíle. Kontrolními body byly samozřejmě pražské hospody, od Žižkova, přes centrum Prahy až na Malou Stranu. V každé hospodě musel závodník vypít nejméně jedno pivo a pak předložil maršrůtu hostinskému. Ten zaznamenal průběžný čas a počet vypitých piv. Za navíc vypitá piva dostával závodník v cíli časový bonus, který se odečítal od dosaženého času.

Vzhledem k tomu, že na trase bylo 15 hospod, málokdy se stalo, že by některý závodník doběhl do cíle. Výsledky se však vyhodnocovaly i tak a vítězem se stával závodník, který se dopracoval nejdál a tudíž byl nejblíž k cíli.
Nebylo tudíž divu, že v den konání memoriálu vyjmenované pražské čtvrti poněkud ožily. V ulicích a parcích se objevovaly postavy mladíků v různém stádiu podnapilosti až těžké opilosti, které vrávoravým krokem směřovaly k další hospodě, k velkému plezíru kolemjdoucích a skupinám fanoušků, které závodníka povzbuzovaly a nebo mezi sebou uzavíraly sázky, kam až borec dorazí, než ho to porazí.

Někdy se vyskytly problémy s tzv. okrskáři VB, kteří v den konání byli mimořádně aktivní a s chutí odchytávali zmožené borce, když si někde v zákoutí parku ulevovali zvracením a nebo močením. Často byli na trase nasazeni i civilové s žlutými páskami PS-VB. Sám jsem se zúčastnil memoriálu jenom jednou a po 6. kontrolním bodu jsem závod moudře vzdal. Kde však jsou doby malin nezralých?

Teď, všichni „středečníci“, sedíme v plné sestavě ve Waldštejnské hospodě a chystáme se na další reprízu našeho soukromého „Co týden dal“. Cílem těchto sedánek, už od studentských dob je vykecat se, říci, co nás tíží, vyslechnout stesky ostatních a trochu se při dobrém jídle uvolnit. K všeobecné zábavě měl dneska přispět zejména Franta Svoboda. Ten se před časem, na jedné naši Waldštejnské středě podřekl, že zcela chápe moje potíže s bigamií, protože v podstatě má podobný problém. Dlužno podotknouti, že tehdy byl poněkud podnapilý a měl sdílnou. Na naše naléhání přislíbil, že příště nám tedy řekne podrobnosti. Ten večer nám jenom stačil popsat, jak absolvoval odběr semene, při čemž jsme se málem váleli smíchem. Vsadím se, že jej potom mrzela jeho sdílnost, protože povahou byl spíše introvert.

Když následující středu na slezinu nedorazil, byli jsme zpočátku přesvědčeni, že se tak chtěl vyhnout své avizované zpovědi. Teprve v průběhu večeře se nám z mobilu ozval a sdělil, že při cestě za námi uklouzl na ulici, praštil se do hlavy a leží na pozorování ve Vinohradské nemocnici. To bylo minulý týden.
Jak už jsem napsal, teď jsme konečně seděli v plné sestavě a nad tradičně chutnou večeří jsme ve stručnosti probrali co týden dal. Nebylo to nic světoborného a tak bylo jasné, že Frantovo povídání bude zlatým hřebem večera.
„Poslouchej, Franto, nechceš si dát před tím svým sólem pořádnýho panáka, aby se ti rozvázal jazyk?“ oslovil našeho nemluvu Jirka Smutný.
„No, jedna „zemanovka“ by rozhodně neuškodila,“ souhlasil Franta, který byl blízkým spolupracovníkem Miloše Zemana a tudíž si oblíbil, po vzoru svého předsedy, 13. karlovarský pramen. Pan Pavel ruče přinesl 4 okresní panáky Becherovky a s chutí jsme tento lék požili. Franta odložil vypitou sklenku a konečně začal své vyprávění.

Navigace v seriálu<< Těžký život bigamisty 04Těžký život bigamisty 06 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x