Karnassis

„Kdy už, sakra, budeme z toho lesa venku? Vždyť už je tma!“ hartusil Izidor a vzápětí, už asi popadesáté, zakopl o kořen. „Vydrž, není to už daleko. Čeká nás plný talíř a konečně pořádná postel,“ pousmál se při jeho pádu Leite, i když sám neměl příliš ponětí, kde jsou a kdy už narazí na vesnici.
Izidor ještě chvíli nadával a na kraji lesa se oba překvapeně zastavili. Stála tam chýše. Plachta se náhle odhrnula a ven vyšla krásná dívka. Dlouhé černé vlasy rámovaly její jemný obličej a šaty daly vyniknout štíhlé postavě s klenutou hrudí. Z cárů sukně vystupovala štíhlá, krásně tvarovaná lýtka.
Dívka vůbec nevypadala vystrašeně, naopak se při spatření poutníků vyzývavě usmála a promluvila.
„Nechcete zajít na trochu toho tepla a jídla?“ a poodhrnula ještě více plachtu zakrývající vstup.
Chlapci spatřili planoucí krb, a tak se na sebe jen podívali, na dívku se usmáli a vstoupili do jejího skrovného příbytku.
Druhý den lidé našli jejich zohavené mrtvoly na okraji vsi.

„Navštívila nás Karnassis,“ hořekovali staří vesničané, zatímco mladí nechápavě krčili rameny.
„Karnassis je bytost z jiného světa,“ bázlivě a šeptem jim vysvětlovali staří pamětníci.
„Čas od času se zjevuje na tomto světě a bere si oběti. Většinou se objeví v dobách, když jsou lidé bezbožní a hřích naplňuje celý svět, achichachich,“ s pláčem končili svá vyprávění.
Vesnické kostely se denně naplňovaly prosebníky a lidé žádali boha o odpuštění. Ten je nejspíš vyslyšel, protože tajemná Karnassis se už neobjevila. Vlastně ji nikdy nikdo neviděl, kromě jejích obětí, ale prostě tu byla a žila v nejzapadlejším koutě hor a dosud neprozkoumaných hlubokých lesích. A čas se vrátil do starých kolejí.

***

Byl příjemný jarní večer. Lasse se v seníku za vesnicí sešel s Margot a v objetí se uvelebili na voňavé hromadě. Chvíli se líbali a objímali a pak Lassova ruka lehce zajela Margot do výstřihu a dotkla se ňadra.
„Počkej,“ odtáhla mu ruku,.„to jsme si nedomluvili,“ řekla naoko nazlobeně.
Lasse se stáhl. „Stále myslíš na Knutta? Vždyť ses s ním nadobro rozešla, ne?“
„No… jistě, ale Knutt.. vždyť víš, jak žárlí. Kdyby věděl, že jsme tu spolu, tak se zblázní. Já se zkrátka nedovedu uvolnit. Ještě chvíli musíme počkat, než ho to přejde,“ vysvětlovala svůj postoj.
„Asi máš pravdu. Knutt je blázen,“ souhlasil Lasse a naklonil se, aby Margot políbil, ale vtom ztuhl. „Co to je? Neslyšela si nic?“ podíval se na dívku, která zavrtěla hlavou.
„Co jsi slyšel?“
„Nějaký šramot. Něco tu je,“ zašeptal Lasse a vtom podivný zvuk uslyšela i ona.
„Kdo je tu?“ přísně do tmy seníku křikl Lasse.

Ozval se jen syčivý zvuk a ze tmy zasvítil trojzubec vidlí, které vzápětí proklály Lassovo tělo. Ten se jen vypjal, místo výkřiku mu z úst vytryskl pramínek krve a pak se mrtvý zhroutil do sena.
Hrůzou ztuhlá Margot neschopna výkřiku, ani útěku, jenom bezmocně sledovala smrt Lasseho a pak proti ní ze tmy vyšla temná postava.

Jejich mrtvoly našli vesničané na palouku za seníkem.
Zohavená těla byla opět přiřknuta na vrub Karnassis, ale dřív než byla pohřbena, prohlédl je doktor Haas, místní ranhojič a světsky založený člověk, který v tajemnou postavu nevěřil.
Že byl Lasse zabit nějakým nástrojem, nejspíš vidlemi, poznal hned, třebaže tělo bylo doslova rozpáráno a vůbec otřesně zohaveno. U dívky však neshledal žádnou viditelnou příčinu smrti, i když provedení zohavení samo o sobě bylo smrtelné.
Při detailním ohledání zjistil, že dívka nebyla panna a nejspíš byla pachatelem zhanobena, neboť klín nesl čerstvé stopy krve a spermatu, stejně jako v lůně, kde byla panenská blána jasně porušena.
Další výzkumy zakázali rodiče dívky a obě těla byla rychle pohřbena. Karnassis se již znova neobjevila.
A znovu uběhly léta, generace lidí se střídaly, jen legenda o tajemné postavě zůstala.

***

Do počátku světové války, později nazvanou druhá, se bytost neobjevila. Pak však postupující a vítězící německá Wehrmacht dorazila i do této dosud nedotčené výspy civilizace.
Pracovní organizace Todt vesnicí jen prošla, aby si do map označila kvalitu zdejších lesů a rozparcelovala si plochy určené k pokácení. V patách pracovní jednotky sice do vsi přišla i armáda, ale nezdržela se zde dlouho a vojáci zase odešli do údolí. Vesničané se uklidnili, neboť i sem zavítaly hrůzyplné povídačky o Němcích a vypadalo to, že všechno bude jako dřív.
Avšak vše se změnilo ve chvíli, kdy bylo nalezeno 6 mrtvých vojáků z polního lazaretu, kteří se vydali na menší túru do hor. Jejich zohavené mrtvoly nalezly pátrací jednotky u lesního jezírka a vypadalo to, že byli kýmsi zaskočeni na zpáteční cestě. Lékaři jejich těla prohlédli a ve zprávě uvedli, že vzhledem k jejich stavu, nelze jednoznačně určit příčinu smrti, ale zohavení bylo provedeno zvlášť brutálním a nelidským způsobem.
Vojáci okamžitě zahájili pátrání po pachatelích tohoto hrůzného činu, ale nic a nikoho nenašli. Netrvalo ovšem dlouho a byla nalezena mrtvá místní dívka, o které bylo známo, že se zamilovala do jednoho vojáka z lazaretu.

„To byla Karnassis.“ Šeptali si lidé. „A mstí se na Němcích a na všech, kdo s nimi drží!“
Jejich slova potvrdila smrt a zohavení onoho vojáka pár dní poté v nemocničním parku. To již bylo moc i na otrlé frontové vojáky.
Generál Maedsen si vyžádal pomoc a do kraje přijely posily v podobě nechvalně proslulých proti partyzánských jednotek. S jejich velitelem měl pak generál dlouhou rozpravu a nazítří se vojenská moc dala do pohybu.

Hans Keppke a Jochenn Moltke byli zkušení vojáci. Právě se vrátili z „čistících“ prací na Ukrajině.
Třebaže místním obyvatelstvem pohrdali, vůbec jim nevadilo znásilňovat dívky a ženy a tím vlastně porušovat rasový zákon. Vybírali si zkrátka z něho to, co se jim hodilo. Užít si a pak všechny postřílet jim připadalo zábavné.
Teď dorazili sem a očekávali opět nějaké to dobrodružství. Kapitán Hochmann je poslal do sousední vsi, vyhlédnout domy vhodné k ubytování strážního oddílu. Oba muži vyrazili na motocyklu a po špatné cestě se pomalu blížili k určenému cíli.
Za jednou ze zatáček uprostřed hvozdu jim náhle cestu zkřížila dívka, usilovně spravující kolo.
Hans zastavil a zvolal na dívku: „Hej, děvče, nepotřebuješ pomoc?“
Dívka vzhlédla, ale jen pokrčila rameny. Německy zřejmě nerozuměla. To už se z přívěsu vysoukal Jochenn a šel k ní.
Dívka polekaně uskočila, ale ten jí nevěnoval pozornost a sklonil se ke kolu. Zato Hans si děvče pozorně prohlížel. Dlouhé černé vlasy rámovaly její jemný obličej a šaty daly vyniknout štíhlé postavě s klenutou hrudí. Šaty končily nad koleny, a tak byly vystaveny na odiv i štíhlá, krásně tvarovaná lýtka.
Hans uznale zabručel a také šel pomoci s opravou.

Když bylo hotovo, dívka jim posunky nabídla jídlo a pití a prstem ukazovala dopředu. Muži se dovtípili, že je zve domů do vesnice. Kývli na souhlas a dívka sedla na kolo a jela napřed.
„To je kus, co?“ zamlaskal Hans.
Jochenn se pousmál. „Uvidíme, jak to vypadá u ní doma. Třeba bude příležitost se s ní spřátelit, hahaha.“

Na okraji vsi dívka stočila kolo stranou a v sousedství lesa zastavila u malého skromného domku, spíše chatrče. Pozvala vojáky dál a usadila je ke stolu. Nabídla jim místní pálenku a chléb a naznačila, že něco uchystá na plotně. Muži tedy žvýkali chléb, popíjeli silnou pálenku a pozorovali dívku, jak svěže pobíhá po sednici a nahýbá se nad hrnci.
„Jochenne, je tu sama. Jdu na věc. Mám přece jen vyšší hodnost,“ řekl po chvíli už lehce opilý Hans.
„Hmm, jen jdi. Jestli je panna, tak si moc neužiješ a já ji budu mít aspoň připravenou,“ ušklíbl se Jochenn, dopíjeje sklenku. „Hergot, je mi nějak těžko,“ se zakaleným zrakem pozoroval, jak Hans vykročil z místnosti ven, kam si před chvíli odskočila i dívka.

Ten ji spatřil, jak ohnutá bere z komory brambory. Šaty měla zvednuté a nabídla tak pohled na štíhlá stehna a pevný zadeček. Hans cítil, jak se mu penis staví, a tak šel rovnou na věc.
Vyndal si ho z kalhot a přiskočil k dívce. Bleskurychle ji vyhrnul šaty a napasoval ji ztopořený úd mezi půlky. Dívka vyjekla překvapením, ale v této pozici byla zcela bezbranná a jen cítila, jak do ní vniká velký ocas. Hans ji stále tlačil dolů, aby se nemohla postavit a slastně funěl. Dívka bolestně sténala, ale nic víc nemohla dělat, než to přestát.
Hans však dlouho nevydržel přírazy ve stažené pochvě a brzy se udělal. Naplnil ji semenem a to už za ním stál Jochenn, dívku popadl a odnesl ji do vedlejší místnosti a hodil na postel. Strhl z ní šaty a nalehl na ni. Líbal ji po těle, plných ňadrech a rukou ji zajel mezi nohy.
„Tak už jsi připravená,“ uchechtl se, když v prstech cítil vlhkost.
Dívka cosi křičela, ale Jochenn ji nevnímal. Soustředil se na jedinou věc a s funěním do ní pronikl a hned začal přirážet. Popadl ji za kotníky, zvedl nohy a prudce do ní vnikal.
Dívka jen přidušeně sténala nad hloubkou proniku, ale proti silnému muži neměla žádnou šanci. Když se nakonec uspokojil a vystříkal se do ní, hrubě dívku popadl za rameno.
„Koukej nám něco uvařit!“ nahou ji popohnal do kuchyně.
Dívka, studem ze své nahoty pofňukávala, ale Jochenn ji rukou ukázal na hrnce, a tak začala s přípravou jídla. Brzy bylo hotovo, muži se chopili talířů a Hans po dívce mrskl její roztržené šaty.
„Zatím se obleč, pak si s tebou ještě pohrajem,“ dodal ještě s plnou pusou.

Dívka seděla pokorně u kamen a tiše plakala.
Muži se najedli a přemítali o svém úkolu.
„Asi bychom měli zajet do tý vesnice,“ podotkl Jochenn.
„Jo, musíme a p….ááááách, mě je …. nějak…,“ chytil se za břicho. Hans se také celý se roztřásl a zezelenal.
„Hansi, co je ti?“ chtěl se zvednout Jochenn, ale i on náhle zkřivil obličej bolestí a cítil, jak slábne a ochabuje.
Pohlédl na dívku, která na oba muže upřeně hleděla, už neplakala, naopak se lehce pousmála.
„Ty…bestie!“ hlesl Jochenn a hmátl po pistoli, ale pouzdro už nedokázal rozepnout a bezvládně padl na podlahu. Hans se zhroutil téměř současně.

Jednotka, vyslaná pro oba ztracené vojáky, po návratu hlásila, že nedaleko před vesnicí našla opuštěný motocykl, ale muži byli pryč.
„Zbraně, mapy, všechno zůstalo na místě. Jako by se vypařili,“ hlásil svobodník Nowotny veliteli.
„Karnassis,“ zašeptal starosta, který byl náhodou také přítomen.
„Was?“ otočil se na něj plukovník Eicke. Starostovo vyprávění poslouchal s ironickým úsměškem a pak začal vykládat o partyzánech a jejich úkladech a pastích pro ubohé německé vojáky.
„Jsou to partizanen, rozchumite?“ bouchl pěstí do stolu před starostu. „A my je najdeme a zlikvidujeme!“ hřímal.
Starosta jen pokrčil rameny a stejně si myslel své.
Po dvou dnech příprav vyrazil z kasáren silný oddíl s jasným rozkazem nemilosrdně zlikvidovat hnízdo partyzánů. Jednotka dosáhla horské vesnice v pozdním odpoledni. Vesnici ale našli opuštěnou, což je ještě více utvrdilo v domněnce, že tu všichni patří k partyzánům.
Plukovník Eicke rozhodl, že před vyčištěním okolních lesů, ve vsi přenocují. Vojáci se nastěhovali do opuštěných domů a po zbytek dne se věnovali rabování. Večer se okolo vesnice rozmístily hlídky a celá oblast zvolna usnula.

***

Vojín Trenck seděl na zemi opřený o strom a přemýšlel o domově v Bavorsku. Vzpomínal na svou milou Helgu a na milování o poslední dovolené.
Vtom do něj hlavní pušky dloubl četař Ullrich. „Vstávej, někdo tu je,“ zašeptal a puškou mávl mezi stromy před sebou.
Trenck se zaposlouchal. Nebylo pochyb.
V lese před nimi se něco pohybovalo, ale zvíře to nebylo. Ullrich natáhl závěr samopalu a naznačil Trenckovi, že „to něco“ před nimi, obejde z boku. Jen mu zmizel z očí, ozval se podivný svistot, heknutí a pád těla na zem. Trenck pozvedl zbraň, když vtom před ní vyvstal temný stín, dostal strašnou ránu do obličeje a svět mu pohasl.

Takto v noci zemřelo pět vojáků. Všichni byli zohaveni a nalezeni daleko od svých pozic. Jako kdyby je tam někdo odtáhl, ale nikde nebyly žádné stopy.
Plukovník Eicke zuřil a běsnil a s okamžitou platností vydal mužům naprostou volnost jednání při setkání s nepřítelem.
Vojáci vytvořili malé oddíly a vkročili do lesa, zničit tábor partyzánů, kteří bestiálně vraždí a zohavují jejich kamarády. Celodenní akce však nepřinesla žádné ovoce. Nic neobjevili a nenašli. Stopy uprchnuvších vesničanů směřovaly vysoko do hor, ale po partyzánech nebylo nikde ani vidu.
O to větší překvapení je čekalo ve vesnici, kde zůstal plukovník se strážním oddílem. Všichni muži zde leželi mrtví, rozházeni a zohaveni v různých pozicích! Plukovník sám stál u stromu, doslova přišpendlen velkou ostrou větví ke kmeni.

Teď už se vojáků zmocnila hrůza, protože muži tu leželi mrtví a přestože použili zbraně, nikoho nezasáhli a ani se nikomu neubránili. Vojáci cítili, že je tady „něco“, po čem je lepší nepátrat.
Nadporučík Hillar se ujal velení a obavy rázně odmítl. Mrtví byli pohřbeni na místě a jednotka se znovu rozdělila na malé skupinky. Hillar totiž soudil, že partyzáni nemohou být daleko a doufal, že teď už na ně určitě někde narazí.
Přestože byla noc na krku, vojáci vyrazili.
Pětičlenný oddíl poručíka Hollmese tiše postupoval hustým lesem. Z různých akcí na Ukrajině v tom měli značnou praxi a tak jim cesta rychle ubíhala. Oči již přivykly temnotě, lehce a mrštně se vyhýbali stromům, padlým kmenům a větvím, které při sešlápnutí suše práskají jak výstřel z pušky.
Náhle se před nimi otevřela malá paseka, na jejímž konci se mihotalo světélko. Muži si připravili zbraně a paseku obezřetně obešli lesem. Na konci objevili světlo, které vycházelo z malé chýše postavené z kmenů a větví.
„Partyzáni?“ s otázkou zašeptal vojín Tartann.
„Těžko, ti by si nesvítili!“ odplivl si poručík a přemýšlel co dál.
Vojín Baumer se opatrně připlížil k domku, okénkem nakouknul dovnitř a hned se navrátil ke kamarádům.
„Je tam jen ženská. Mladá kočka. Něco kuchtí na kamnech. Nevypadá to ale, že by na někoho čekala,“ vzrušeně šeptal.
„Neuděláme si tu malou zastávku?“ Ozval se Tartann.
Poručík Hollmes však vydal rozkaz zalehnout a dobrou hodinu muži pozorovali okolí. Nikde se ale za celou dobu nic nehnulo, a tak poručík vzrušeným mužům povolil, vzít chýši útokem s tím, že dva muži musí být na stráži venku a sám si s vojínem Thalmannem vzal první hlídku.

Znásilňování rasově méněcenných lidí nikdy neholdoval a ani v případě hezké mladé ženy nehodlal činit výjimku. Jeho muži měli ovšem opačné názory a vtrhli do chýše rozdychtěni po ženském těle.
Obyvatelku chýše zastihli ve chvíli, kdy se chystala ulehnout. Měla na sobě jakýsi dlouhý hábit, představující asi noční košili a právě si rozčesávala vlasy spletené do dlouhého copu. Dlouhé černé vlasy rámovaly její jemný obličej a i přes hábit byla vidět štíhlá postava s klenutou hrudí. Košile končila nad koleny, a tak muži viděli i štíhlá, pěkně tvarovaná lýtka.

Polekaně vyskočila, když dovnitř vtrhla trojice mužů, ale hned byla povalena, držena za ruce a nohy a ozval se praskot látky. To svobodník Kepken trhnutím odhalil její tělo. Bylo pěkně rostlé s velkými ňadry a temným porostem klína.
Kepken si uvolnil kalhoty, jednou rukou si ho hned honil a druhou rukou přejížděl obliny ňader a zkoumal i klín.
Dívka se kupodivu nijak zvlášť nebránila, ani nekřičela. Zřejmě chtěla přežít a tak se poddala osudu, uvažoval Kepken, když jí více roztahoval již roztažené nohy.
Hned začal do dívky nemilosrdně vnikat. Nasucho byla pochva moc těsná, a tak stačilo pár přírazů a Kepken s táhlým zafuněním se udělal.
Baumer si dívku obrátil na břicho a vstoupil do ní zezadu. Dívka vyjekla, ale hned se jí před obličej postavil Tartann s polotuhým ocasem. Dívka nevěděla, co chce, ale když ji zamířil k ústům, s odporem se odvrátila.
„Ty mrcho, dělej!“ křikl Tartann, násilím dívce otevřel ústa a vpravil tam svůj ocas.
Dívka sténala pod přírazy Baumera a zepředu ji do úst zajížděl tvrdý ocas nadrženého Tartanna. Náhle ucítila přes rty záškuby a do pusy se jí vyřinulo sperma. Tartann ji stále tlačil hlavu na sebe, takže musela všechno spolykat.
To už ji i Baumer s hekáním naplnil svou dávkou a odpadl. Kepken se mezitím vytratil ven, vystřídat na stráži Thalmanna.
Ten vstoupil do děje, právě když dívka ústy uspokojovala Tartanna a zezadu se do ní zarážel zpocený Baumer.
Když byli hotovi, dívka hlasitě oddychujíc padla bezvládně na lože. Thalmann ji otočil na záda a jazykem ji začal jezdit po těle. Začal od prsou a skončil u klína. Pak ho něco napadlo. Svlékl se a na dívku si lehl obráceně. Ta pochopila a odevzdaně pojala jeho ocas do úst. On zatím jazykem kmital v jejím roztaženém klínu. Muži dvojici chvíli pozorovali a pak obrátili svoji pozornost k plotně.

„Hele, polívka,“ nakoukl Baumer do jednoho hrnce. „A docela dobrá.“ Ochutnal a zamlaskal.
Muži si tedy do ešusů nabrali polívku a nerušeně jedli. Z rohu se zatím ozývaly stále hlasitější vzdechy Thalmanna a dívky, které se to již zřejmě začínalo líbit.

Dívka doširoka rozevřela a pozvedla nohy. Když však muž celý obličej přitiskl na její klín, rychle je překřížila a vší silou stiskla k sobě.
Thalmann ztuhl, zachrčel a snažil se dostat ze smrtícího sevření, ale stisk nohou byl silnější než jeho snaha. Ještě párkrát se zoufale zazmítal, než definitivně ochabnul.
Dívka vyplivla jeho stále vztyčený ocas z pusy, odvalila ho stranou a posadila se, pozorujíce oba dojídající muže. Tartann si hlasitě říhl a podíval se do kouta na milující dvojici.
„Mein gott!“ ztuhl mu úsměv, když uviděl nehybného Horsta a dívku s lehkým pousmáním je pozorující.
„Was ist?!“ povstal Tartann, ale náhle zaúpěl a v bolestné křeči se skácel na zem.
„Hej, Willy!“ Povstal i Baumer a hmátl po samopalu. V tu chvíli se mu zablesklo před očima a bezvládně padl na podlahu. Kepken s Hollmesem pozorovali okolní les, ale pozornost už se pomalu ztrácela. Les byl opravdu klidný, i když…. Od chýše se ozvaly tiché kroky.
„Kdo je to?“ zeptal se Kepken v očekávání někoho z kamarádů.
Namísto odpovědi se ozval jakýsi syčivý zvuk a pak ze tmy vystoupila temná postava. Kepken pozvedl zbraň a stiskl spoušť. Hollmes sebou trhl, když lesní ticho protrhl rachot samopalu, který však ihned ztichl. Natáhl závěr a šel po hlase. Na místě nalezl Kepkena s velkou ránou na krku a přes hruď, byl zřejmě okamžitě mrtev. Horší bylo, že v chýši našel další mrtvoly svých vojáků.
Dívka byla pryč.
„Co se tu, ksakru, stalo!“ ptal se sám sebe.
Hledáním stop však zapomněl na ostražitost a pak za ním práskla větev. Poručík ztuhl. Slyšel podivný syčivý zvuk, který se pomalu blížil. Prudce se otočil a stiskl spoušť….

Zatímco ostatní skupiny vojáků došly do údolí v pořádku, oddíl poručíka Hollmese byl odepsán jako pohřešovaný. Nikdy už je nikdo nenašel. A vlastně ani nehledal. Němečtí vojáci měli značné ztráty, aniž zaznamenali kontakt s nepřítelem. Velitelé byli rozladěni a Němci se raději z oblasti stáhli, než by utrpěli další blamáž. Bojeschopných mužů bylo teď zapotřebí jinde.

***

Přišlo jaro 1945, klid a mír. Vesničané se už dávno vrátili do své vesničky a dál žili poklidným životem, stranou uspěchaného světa. Z obavy před Karnassis žili bohabojně a pokorně přijímali svůj osud.
Tajemná bytost se zřejmě dostatečně uspokojila za války a nyní byl klid. Alespoň zdánlivě. Do kraje totiž přišla osvoboditelská Rudá armáda. Prvosledové jednotky potlačily chabý odpor posledních německých oddílů a pokračovali dál.
„Toto jsou slušní gardoví vojáci,“ řekl nadporučík Kuzněcov starostovi městečka při slavnostní přehlídce na náměstí a kývl na nastoupené jednotky. „Ale ti, co přijdou po nás, jsou dobytek.“
Starosta zvedl překvapeně obočí a nadporučík tiše dodal: „Během války nám došly zdroje. Armáda se teď doplňuje muži z Asie, Tatary, Kazachy a Mongoly. Hnusná sebranka. Dávejte si pozor… víte, co myslím.“ A na závěr pronesl: „Až bude zničen i poslední zbytek mých mužů, co jsou na náměstí, budu mít na povel neorganizovaný dav, absolutně bez kázně a morálky. Zatracená válka,“ zaklel a odplivl si.

Nazítří ruské jednotky opustily městečko směrem na západ. Starosta chtěl přijmout nějaká opatření, ale nevěděl jaká.
Za týden dorazily zálohy a zásobovací kolony Rudé armády a zaplavily městečko i okolí. V patách armády táhly i jednotky NKVD a političtí komisaři, aby agitovali pro socialismus a bolševickou revoluci. To se v silně katolickém kraji setkalo s odporem a nesouhlasem, což prozatím bylo ponecháno bez perzekucí.

„Náš čas přijde,“ říkali si komunističtí agitátoři a dál pokračovali v osvětě. Ve starostově domě se usídlil velitelský štáb pod velením generála Živkova.
„Nezdržíme se dlouho,“ řekl generál jednoho večera. „Pospícháme na Berlín a je to ještě kus cesty. Potřebujeme ale doplnit zásoby, takže nám prosím dejte, co budete moci. Nerad bych řešil nějaké konflikty a spory, víte, jak to myslím.“
Umně zaobalil slova výhrůžky.

Další dny byly tedy naplněny doplňování zásob, jak generál nazval drancování skrovného majetku starousedlíků. A někde nešlo jen o majetek.
Na statku lonesca Lehta se tři Rusové zahleděli do mladé statkářovy ženy Emerty. Zatímco její muž pod dohledem jednoho vojáka ve chlévě odvazoval kozu a ovce, dva zatlačili ženu do domu, přitiskli na zeď a hrubě ji osahávali.
Jeden ji vykasal sukni a přes odpor násilím roztáhl nohy, a když už si chystal svůj nadržený ocas, otevřely se dveře kuchyně a ven vyběhl malý capart.
„Mamííííí, já mám hlad…“
Zaskočení vojáci vyděšenou a vzlykající ženu pustili, ta zatáhla malého syna do místnosti a dvakrát zapadl zámek. Muži pokrčili rameny a šli pokračovat v rekvírování.

Když už bylo městečko vybrané, začali vojáci pátrat v okolí a jejich zájmu neušla ani tichá vesnička v horách. A tak i zde si vojsko vybralo svou daň a po nich nastoupili do práce agitátoři.
Podporučík Lermontov byl vzdělaný mladý muž, komsomolec. Rád ideu komunismu předával prostým vojínům na frontě i osvobozeným národům, ale nesnášel násilnickou formu jeho přijetí. Od doby, co překročili hranice SSSR, toho viděl dost. Brutální příslušníci NKVD neváhali popravovat takzvané kulaky a starosty měst a vesniček, jen za to, že se vzepřeli přijetí Leninova odkazu.
Zde bylo štěstí, že agitací v horské vesničce byl pověřen on. Oddíly NKVD nechal Lermontov dole v údolí a agitaci zahájil zásadami slušného chování a dialogem. Tím si brzy získal důvěru místních prostých lidí. Podporučíkovo skromné chování, urostlá postava a pohledná tvář zaujala i nejedno dívčí oko.

Jaen, dceři hospodáře, u nějž byl podporučík ubytovaný, se také líbil. Ona jediná mu také směla tykat a říkat mu Aljoša, jak se jmenoval křestním jménem.
Ne všichni vesničané však měli Lermontova rádi. Dřevorubec Michalis měl s „rájem dělníků a rolníků“ osobní negativní zkušenost.
Jeho bratr tam počátkem třicátých let utekl, ale nedočkal se vysněného ráje, ale pekla. Jak se Michalis během války dozvěděl, jeho bratr skončil v jednom z mnoha pracovních táborů, kde taky zahynul. A tak se stal zarytým antikomunistou. Pochopitelně i podporučík mu byl trnem v oku.

Jaen však politika nezajímala a jako mladá dívka měla úplně jiné zájmy. Jednou ve stodole se nechtěně stala svědkem milostných hrátek mezi jejich děvečkou a synem kováře a byla plná touhy to zkusit.
Aljoša pochopitelně nebyl ze dřeva a brzy zaregistroval dívčino svádění. Zvlášť při práci na hospodářství, kde svou pomoc považoval za přirozenou.
Jaen ho sváděla jak jen mladé, nezkušené a prosté děvče umělo. A Lermontov neodolal.

A tak jednoho podvečera ve chlévě při krmení malých selat skončili v objetí a vášnivém líbání. Jaen ho dychtivě svlékala, zatímco Aljoša ji zajel rukou pod košili a dotkl se jejich ňader. Bradavky zareagovaly vztyčením a děvče přidušeně vzdychlo. Za chvíli už měla košili rozepnutou a Aljoša jí hruď zaplavil polibky. Jaen vzrušeně dýchala a zcela se poddala jeho laskání. Aljoša ji pozvedl v pase a poodnesl na kupu slámy, připravenou na podestýlku.
Ulehli a pokračovali v mazlení. Když ji začal stahovat sukni, trochu ztuhla, jakoby se rozmýšlela, ale pak se nechala svléci a když se Aljošův jazyk dotkl klína, projela jí tělem elektrizující jiskra.
Laskání trvalo dlouho, Jaen cítila krásné uvolnění a proto když pak do ní začal pronikat, lehce ho přijala.
Ztráta panenství byla takřka bezbolestná a Jaen jen lehce vykřikla při překonání této překážky. Aljoša pak pokračoval v pohybech pánví, až z ní náhle vystoupil a ze špičky jeho údu vytryskla bílá čára semene a potřísnila dívce prsa a břicho.
Oba zhluboka oddychovali. Pak se oblékli, políbili a Jaen odešla domů. Aljoša dokončil práci a vyšel ze chléva do temné noci.

Druhého dne nebyl k nalezení a teprve k poledni se přihnal vyděšený pasáček ovcí.
„Tam, u lesa, tam!“ vykřikoval přerývaně a ukazoval na stráň k lesu.
Na kraji lesa, na větvi mocného dubu visel oběšený Aljoša. Zohyzděné tělo se ve vánku bezmocně kývalo a celé to vypadalo jako nepodařený vtip. Aljoša visel nepřirozeně vysoko a nikde neleželo nic, z čeho by při oběšení seskočil. Z větví by to byl nesmysl a těžko by se asi sám ještě předem zohavil.
„Karnassis!“ šeptali lidé.

Sovětská armáda to však začala vyšetřovat jako vraždu politického pracovníka, což mělo mít pro viníka neblahé následky. NKVD zahájila vyšetřování po svém. Bezbranné obyvatele nahnali do internačního tábora zřízeného v bývalém německém lazaretu.
Zatímco v táboře denně probíhaly výslechy, v prázdné vsi se usídlil oddíl jednotek NKVD a začal pátrat po partyzánech, kteří nesouhlasí s novými pořádky v zemi. Nikdo nepochyboval, že vraždu Lermontova musel spáchat někdo takový a ne bojácní vesničané. Ty měli Rusové jen jako rukojmí.
Výsledky nevedly k ničemu, pouze se krčmářka Lennisa zmínila o uhlíři Daitovi, který osamoceně žije v lesích a jednou za dva měsíce sváží dolů dřevěné uhlí. Ten prý by mohl něco vědět o cizích osobách v horách.
Komisař major Medjed chvíli zmateně nahlížel do papírů a zjistil, že žádného uhlíře jeho jednotky neinternovaly. Okamžitě vydal rozkaz kapitánu Govnocovi, který se po výslechu zmíněné krčmářky vydal se svými muži na cestu.

***

Kapitán Govnocov byl podivný muž. Pro část lidí ve svém okolí byl znám jako milující otec rodiny a pro jiné zase tvrdá, až sadistická postava, neštítící se mučení ani zabíjení mužů, žen i dětí. Naopak, prý v tom shledával jistou zálibu. Po překročení hranic SSSR se jeho zvrhlým choutkám naplno otevřely nové možnosti.
Teď vyrazil za tajemným uhlířem s tím, že si ho trochu podá a dostane z něj, kde se skrývají partyzánští teroristé.
Vůz poskakoval po špatné cestě, která však brzy skončila a změnila se v úzkou pěšinu. Muži se sakrováním vystoupili, připravili si zbraně a vyrazili do kopce.
„Že cesta skončí, ta ženská nic neříkala!“ nadával Govnocov a řekl si, že až se vrátí, dá krčmářce lekci.
Mohl bych si pohrát třeba s její dcerunkou, říkal si a ušklíbl se nad vzpomínkami. Takových panenek už za svůj život měl….

„Soudruhu kapitáne!“ vytrhl ho ze snění vojín Lebeděv. „Před námi je nějaké obydlí, zřejmě jsme u cíle.“
„Dobrá,“ kývl kapitán. „Pomalu kupředu.“
Muži zalehli a plížením se vydali vpřed neznámému obydlí. Byl to nízký srub se střechou krytou roštím a větvemi a vypadal spíš jako zemljanka. Z malého kamenného komínu k nebi stoupal světlý proužek dýmu.
Muži vytvořili polokruh kolem domu a chystali se k útoku, když vtom z lesa na opačném konci vyšla dívka a s náručí suchých větví zamířila ke srubu.
Muži překvapením vydechli. Dívka byla krásná. Dlouhé černé vlasy rámovaly její jemný obličej a šaty daly vyniknout štíhlé postavě s klenutou hrudí. Jak pospíchala, z cárů sukně vystupovala štíhlá, krásně tvarovaná lýtka.

Kapitán zatím usilovně přemítal. Je to žena, nebo dcera onoho uhlíře, nebo náhodně narazili na partyzánský tábor?
Poslal muže na obhlídku okolí, a když se vrátili a ohlásili klid, rozhodl se srub obsadit a dívku vyslechnout. Muži vyrazili a v mžiku dívka seděla v koutě pod napřaženými zbraněmi a vojáci nad ní vytvořili hlouček, neboť každý si ji chtěl prohlédnout.
Dívka kupodivu nevypadala vyděšeně, spíš se tvářila zarputile.
Kapitán vyzval staršinu Džerdžinského, aby tlumočil a začal s výslechem. Dívka potvrdila, že je dcerou uhlíře Daita a že tu žije s otcem sama. Otec odešel hluboko do lesů, vybrat si další vhodné dřevo k pálení a má se vrátit pozítří. K obživě mají kozu a jinak co les dá. Z údolí sem málokdo přijde. Před pár lety tu byli němečtí vojáci, ale také se nezdrželi dlouho.
„Měli takové dva blesky na límcích,“ řekla bezelstně a naznačila ve vzduchu označení SS jednotek. „Ale vy máte jiné uniformy, kdo jste?“ zeptala se vojáků.
„Hledáme partyzány, nevíš o nich nic?“ otázkou odpověděl Govnocov a cítil, že dívka ví víc, než říká.
„Partyzány neznám, ale přátelíme se s lidmi z vesnice dole,“ odvětila dívka.
„No dobrá,“ prozatím ukončil výslech kapitán a vydal rozkaz k hlídkování a dívce přikázal něco uvařit.

Po jídle jim dívka nabídla domácí pálenku, a tak muži popíjeli a odpočívali. Kapitán se rozhodl zůstat na místě a počkat si na uhlíře. Stejně ho měl za úkol zajistit.
Padal soumrak, když dívka požádala o dovolení jít do lesa na klestí na večer. Govnocov kývnul a poslal tři muže s ní.
Dívka se lesem pohybovala tak obratně, až se mužům málem ztratila. Na jedné malé pasece začala připravovat klestí a silnější větve. Muži pozorovali okolí i dívku, až Lebeděv to nevydržel, hodil si samopal na záda a začal ji pomáhat.
„Hej, co to děláš?“ zvolal vojín Někrasov, ale pak mávl rukou a zapálil si cigaretu. Vojín Chatrubin se vzdálil, prý na toaletu.
A tak zatímco Lebeděv začal s dívkou tahat silné větve, Někrasov stál k nim zády opřený o strom a pokuřoval si.

Po chvíli dívka popadla silný klacek a vší silou uhodila Lebeděva do hlavy. Ten jen tiše hekl a sesul se na zem. Někrasov si dál pokuřoval, ničeho si nevšiml a dívka se dala na útěk. Běžela rychle a už byla skoro z dohledu, když vtom se kousek vedle ní ozvalo.
„Stoj!“ Stál tam vojín Chatrubin, který už vykonal potřebu, a ona mu vběhla přímo do cesty.
Dívka smutně a pokorně se pod napřaženou hlavní nechala odvést zpět, kde právě Někrasov křísil Lebeděva.
„Chtěla utýct, jak jsi ji, ksakru, hlídal?“ kříčel Chatrubin na Někrasova. „Ztrestáme tu potvoru?“
Zeptal se ještě, ale Někrasov zavrtěl hlavou.
„Bude čas. Teď ale musíme zpátky, za chvíli je tma.“
Pomohl vstát Lebeděvovi, dívku Chatrubin dloubl hlavní do žeber, ta sebrala ranec klestí a šli nazpět. Ve srubu Chatrubin podal hlášení o pokusu o útěk a kapitán zauvažoval, kam asi chtěla utéci.

Pozdě večer všechny vyhnal ze srubu, dívkou smýkl na postel, zavolal si Džerdžinského a zahájil přísný výslech. Dívka se rozplakala, ale nedostali z ní víc, než odpoledne.
„Soudruhu kapitáne, ta opravdu už nic neví,“ soucítil s ní staršina, ale kapitán to odmítal.
„Ta mrcha toho ví víc! Dej na kamna rozpálit něco kovovýho a já ji označkuju! Však ona promluví!“ přikázal Govnocov.
Staršina, znalý metod svého nadřízeného, příkaz vyplnil, ale tušil, že víc z ní nedostanou. Už se o tom přesvědčil na více místech, a oběť většinou vypustila duši, než by se dozvěděli něco nového a zdejší dívku litoval, pro její krásu a mládí.

Když se kovový hrnek rozpálil skoro do ruda, kapitán ho přiblížil k dívčině rameni. Ta se s hrůzou v očích odtáhla a začala zase plakat. Kapitán ji však přitáhl k sobě a ptal se přísně.
„Kam jsi chtěla běžet?“
Džerdžinskij to přeložil a dívka mezi pláčem vypověděla, že do vesnice, ke strýci.
„Jméno?“ další otázka.
„Leito Michalis,“ odpověděla dívka a stále úzkostlivě pozorovala hrnek v blízkosti ramene.
„Hm, dobrá, dáme si přestávku. Staršino, můžete jít, zavolám si vás. Před srub postavte stráž a ať nás nikdo neruší!“
„Rozkaz, soudruhu kapitáne!“ pochopil staršina, sklapl podpatky a vyšel ven, kde splnil žádost kapitána.
Před srub se postavil Někrasov a Chatrubin a staršina poodešel k Lebeděvovi s ovázanou hlavou, kde mu měnil obklad zdravotník Treťjak.
„Zdá se, že si holka teď přijde na své,“ promluvil Treťjak, aniž se otočil k příchozímu.
„Kapitán má někdy divné metody a… nelíbí se mi to,“ odtušil staršina a lehl si do mechu. „A co. Třeba nám ji taky půjčí. Vzpomeň si na Silaň,“ zavzpomínal si nad nějakou dřívější akcí a po chvíli usnul.

Govnocov odložil hrnek a na dívku se usmál.
„Tak vidíš, že to jde. Tak nyní si dopřejeme trochu zábavy,“ řekl a pohladil dívku po vlasech a tváři. Dívka se tvářila neutrálně a před dotyky lehce uhýbala.
„Neboj se, bude se ti to líbit!“ šeptal kapitán, lehce si dívku přitáhl k sobě a políbil ji.
Dívka jeho polibek kupodivu přijala a sama otevřela ústa, aby se mohli střetnout jejich jazyky. Kapitán ji zbavil šatů, dychtivě líbal po těle, po ňadrech, vztyčených bradavkách, jazykem ji laskal i klín, který pod doteky se otevíral a vlhnul. Dívka jen ležela a zhluboka dýchala. Nakonec do ní začal vnikat. Dívka zrychlila dech, tiše sténala a sama mu šla pánví naproti. Govnocov slastně funěl a zrychlil přírazy. Dívka mu slastnými vzdechy šla pánví naproti a její úzký klín ho tak brzy přivedl k výstřiku.
„Jooo.jooo!“ hekavě ji plnil semenem.
Pak padl vedle ní a vydýchával svůj orgasmus. Dívka se zvolna otočila na záda a pak se vzduchem mihla její ruka s napřaženou dýkou, která se zabodla do kapitánovy chlupaté hrudi. Ten jen vyjekl, oči mu vystoupily z důlků a z úst mu vyšel chuchvalec krve, jak chtěl něco říci. Tělo se napjalo, ale hned povolilo a kapitán byl mrtev.
Dívka se oblékla, popadla samopal, zkušeně natáhla závěr a vyšla ven.
Rachot automatu probudil Džerdžinského i Treťjaka, zatímco Lebeděv už třímal svůj automat v rukou. Ze tmy od srubu probleskávaly plaménky výstřelů.
Pak vše utichlo, ale než se muži zorientovali, rozezněla se střelba přímo před nimi. Lebeděv dostal plnou dávku do obličeje a kulky ho rozšvihaly k nepoznání. Treťjak dostal kulku do hlavy a Džerdžinskij stačil jen popadnout zbraň, než i jeho zasáhla smrtonosná dávka. U dveří srubu se svíjel smrtelně raněný Chatrubin a ve chvíli, kdy se dívka postavila před něj a znovu pozvedla zbraň, jen zašeptal: „Počemu…?“
„Všichni vojáci jsou stejní. Jen znásilňují a zabíjejí!“ řekla dívka a stiskla spoušť…

***

Pátrací oddíl nikdy skupinu kapitána Govnocova nenašel. Odstavené auto v lese bylo v pořádku, ale stopy skupiny zmizely někde v nekonečných lesích a horách. Pátrání bylo zastaveno.
Uhlíř Daitos se nakonec objevil sám, když sešel do údolí s další várkou dřevěného uhlí. O kapitánovi Govnocovi nic neslyšel a tvrdil, že ho nikdo nenavštívil. Žije v lesní chýši už dlouhá léta sám a sám. Pátrací jednotka se vrátila s ním, ale nikde v okolí Daitova obydlí nenašla stopy po ztraceném oddíle. Byla to nevyřešená záhada.

Čas však neúprosně běžel dál a léta ubíhala. Víska v horách se pomalu vylidňovala a mladí odcházeli za prací do údolí. Nakonec byla vesnice nadobro opuštěna.
Nějaký čas ještě sloužila těžařům, kteří v horách razili průzkumné štoly pro těžbu rudy, ale po několika tragickým nehodách i oni místo opustili a kraj osiřel. Oficiální zpráva o nehodách zněla na geologicky nestabilní nadloží, ale lidí si šeptali, že to udělala Karnassis, neboť narušili její území.
Vesnice se rozpadala a po pár desítkách let po ní zbyly jen sotva znatelné trosky. Kraj tajemné Karnassis zůstal neobydlený a od války se v údolí už nikdy nikomu nic nestalo.

***

Stará Mazda polepená logy televize TNS náhle zastavila.
„Dál už to nejde!“ rozhodně řekl Mattei. „Nechci přijít o podvozek!“
„A to už jsme v tý tajemný vesnici?“ zvědavě se ptala reportérka Tina, pohledná černovláska.
„Ještě ne, ale je to už nedaleko,“ utrousil Drago, poslední z trojlístku.
„Stejně nevím, co tady natočíme,“ nakvašeně řekla Tina, poté co se rozhlédla po pustém okolí a z auta si na záda hodila batoh.
„Počkej až na večer, třeba se ta tajemná potvůrka ukáže,“ řekl Drago a přidal do kroku.

Ještě zvečera natočili Tinin namluvený komentář ke zbytkům vesnice a legendě o Karnassis a pak už kluci rozmístili senzory, kamery a mikrofony v celém okolí.
„Uvidíme, co z toho bude,“ řekl Drago a vzal si první hlídku.

Bylo po půlnoci, když se Tina probudila. Potřebovala si odskočit, a tak poodešla kousek od tábora. Ulevila si, když tu náhle kousek za sebou uslyšela dech. Hrůzou strnula, bála se otočit a teprve když neznámý promluvil, ulehčilo se jí.
„Hele, nevíš, kde je Drago?“ Byl to Mattei.
„Nevím, teď jsem se probudila a ty mě šmíruješ, když…,“ naoko se zlobila.
„Měl jsem po něm mít hlídku, ale nikde není k nalezení, kam jen šel?“ dělal si starost.
Drago se stále neobjevoval, a tak dvojice, vyzbrojená baterkami, se ho vydala hledat. Chodili ve spirále, protože netušili, kterým směrem se vydal.

Les šuměl svými nočními zvuky, když náhle Mattei vítězně zvolal.
„Hele, támhle je!“ nasměroval kroky tam, kde viděl na zemi ležet žlutou bundu. Došel blíž a spatřil Draga ležícího na zemi s nepřirozeně zvrácenou hlavou.
„Proboha!“ vykřikl a sklonil se k němu.
Tina ho osvětlila baterkou a hrůzou vyjekla. Drago měl proříznuté hrdlo a velikou otevřenou ránu na hrudníku. Jako by mu něco otevřelo hrudní koš. Pak zachrastily větve za nimi.
Mattei napřáhl před sebe baterku, ale něco velkého mu ji vyrazilo, druhá rána mu šla do obličeje a Tina z boku viděla jen letící cáry kůže. Mattei s krvavým flekem místo obličeje se se smrtelným zaúpěním skácel na zem.
Tina vykřikla hrůzou, když vtom ji nějaké ruce zezadu popadly za krk a ramena, táhly někam stranou a povalily na zem. Nikdo nemluvil, slyšela jen vzrušené dýchání a cítila, jak ji tajemné ruce svlékají. Křičela, bránila se, házela sebou, ale více rukou ji drželo ruce rozpažené na zemi, další jí roztrhly tričko, zbavily tepláků a kalhotek a roztáhly nohy.
Stále ve tmě nic neviděla, jen registrovala blížící se dech a jazyk na svých prsou a krku. Pak na ni něco nalehlo a proniklo ji velkým údem do klína. Vykřikla bolestí, ale pronik pokračoval a neznámá postava začala přirážet a funět.
Pak ji „to“ popadlo za kotníky, nohy zdvihlo do výše a dál se do ní zaráželo. Tina neměla žádnou možnost obrany, a tak jen bolestně hekala a kousala se do rtů.

„Ááááhh!“ se zvířecím zaúpěním zachrčela postava a Tina cítila, jak do ní pumpuje semeno.
Pronik tvrdého ocasu však dál pokračoval. Tajemná postava, nebo postavy, si braly její tělo ve všech možných pozicích. Tvrdý úd jí v rytmických přírazech vnikal hluboko do těla, zcela vyplňoval její pochvu a překrvená sliznice uvolňovala šťávy v celých proudech.
„Já…och…bože…nemůžu…ohhh!“
Tina už dál nemohla. Po čtvrtém výstřiku ztratila vědomí.

Zohavená těla dvou techniků TV stanice TNS našli lidé až po mnoha dnech pátrání. Po reportérce Tině se slehla zem a nikdy už nebyla objevena. Mrtvá těla měla zvláštní hluboké rány na hrudníku. Další rány a zohavení obličeje už byly jaksi navíc, protože mrtví byli prakticky hned po ráně do hrudi. Lékaři vyloučili útok zvířete, ale přesnou příčinu nebyli schopni objasnit.
Jen lidem z údolí bylo jasno.
„Karnassis.“ šeptali si. „Narušili její klid.“

Televize měla po senzační reportáži a kraj navštívila policie. Avšak ani po měsíci pátrání nenašla žádnou stopu ani vodítko a případ byl odložen.

Jestli smrt mnoha lidí způsobila příroda, lupiči či skutečně něco neznámého je otázkou, která zůstává navždy nevysvětlena. Snad až zas někdo navštíví onen tajemný kraj.

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Trysky

Pěkný tajemný příběh.

Martin

Temné a tajemné s nádechem erotiky .

childe

Zajímavý příběh.

Anonym

Zajímavé, ale trochu mi tam chybí zápletka, nebo aspoñ pointa… Zajímavy námê, ale provedení mohlo byt lepsí.

Junior

Hezký příběh z příchutí tajemna. Jen by mne zajímalo co se stalo s Tinou, když ji nenašli mrtvou.

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x