Kočička na provázku 🇨🇿

Pracoval jsem ve Stavebninách. Někdy to byla docela namáhavá práce. To tehdy, když si někdo přijel pro jeden nebo dva pytle cementu nebo vápna nebo nějaké směsi. To pak člověk musel vzít do “ teplejch“, neboť mechanizace se na to nedala použít. Kvůli tomu jsem čas od času zabrousil i do posilovny, abych si udržel kondici.

Bylo to k neuvěření, ale dost často se našli experti, kteří nevěděli, co chtějí. Hlavně ti, kteří chtěli jen malé množství na nějaké opravy, se kterými si nevěděli rady. To pak z mé strany nastupovalo dotazování a vysvětlování a nabízení. Nakonec si vždycky něco odnesli či odvezli, ale mě to stálo nervy a blbou náladu. Tu jsem si pak léčil delšími či kratšími procházkami a v létě pak, hlavně o sobotách, posezením v parku se čtečkou v ruce, kdy jsem střídavě četl své oblíbené detektivky nebo sci-fi, anebo jsem chvílemi jen tak sledoval frmol kolem sebe.

Jednou, bylo to koncem května, se mi přihodilo něco, o čem bych si nikdy nemyslel, že se může stát.

Seděl jsem si sám na lavičce v parku a četl si jednu ze svých oblíbených fantasy knížek. Byl jsem tak zabraný do děje, že jsem si nevšiml, že se kdosi u „mé“ lavičky zastavil. Teprve dotaz, zda si může přisednout, mne odtrhl od čtení.
„Ale jistě. Místa je tu dost,“ odvětil jsem a po očku mrknul, kdo se mě to vlastně ptá.
Zaregistroval jsem hezkou mladou ženu, jak usedá vedle mě. V ruce držela vodítko a usmívala se na mě. Oplatil jsem jí úsměv a sledoval šňůru vodítka, abych zjistil, co má za čoklíka. Nemám je totiž zrovna v lásce, protože mě většinou očůravají nebo slintají. Když jsem dospěl na konec, nevěřil jsem svým očím. Proti mně seděla nádherně mouratá kočka a upřeně se na mě dívala.

„Prokrindapána, já myslel, že máte pejska a ona je to kočička,“ zvolal jsem udiveně a zaklapl čtečku. „To vidím poprvé v životě.“
„No jo, když ona Apolenka mi pořád utíkala, tak jsem se byla poradit a od tý doby ji občas beru na procházku. A jí se to moc líbí,“ dostalo se mi vysvětlení.

Odtrhl jsem pohled od té usměvavé tváře a znovu se podíval na kočku. Seděla jak soška a pořád na mně upřeně koukala. Najednou, než jsem se nadál, skočila a už jsem ji měl na klíně, kde se spokojeně stočila do klubíčka.
„Teda Apolenko, jedeš dolů! Tohle přece slušně vychovaná kočička nedělá,“ plísnila panička kočku. „Tak slyšela jsi! Honem seskoč na zem!“
Kočka se ani nehnula.
„A dyť ji nechte, ať si pohoví, když se jí to líbí,“ orodoval jsem za kočku a pohladil ji.
Odměnou mi bylo zavrnění, tak jsem ji hladil dál.
„Já se omlouvám, moc se omlouvám, pane… pane…“
„Bivoj. Bivoj Andrlík,“ napověděl jsem jí.
„Vy se vážně jmenujete Bivoj?“ bezelstně se podivila.
„Jo. Představte si. Nevím, co k tomu rodiče vedlo. A už se to od nich, bohužel, nedozvím.“
„A to vás každej oslovuje Bivoji?“
„Ne, to ne. Většinou mi říkaj jenom Bi. Přece jenom to nezní tak starožitně.“
„Aha. No, já jsem Míša. Michaela Hančíková,“ upřesnila své jméno.
Podal jsem ji volnou ruku a řekl: „Bi.“
Uchopila ji a odpověděla: „Míša.“

Tím bylo seznámení učiněno zadost v rámci slušného vychování. K žádnému intimnímu olizování nedošlo.
„Víte, Bi, já jsem chtěla říct, že mě nad tou Apolenkou zůstává rozum stát. Protože, když k nám někdo náhodou přijde na návštěvu, tak se sice přijde podívat kdo to je, ale hned někam zaleze, ani pohladit se nenechá. Prostě s nikým nekamarádí. A teď najednou tohle. Klidně si k vám vyskočí na klín a nechá se hladit. Vy asi musíte bejt strašně hodnej člověk. Kočky to poznaj, víte? Jinak si to prostě nedovedu vysvětlit.“
Skončila svůj monolog a čekala, co já na to.

Podíval jsem se na ni a chvíli ji pozoroval. Byla opravdu hezká, tak kolem třicítky, ale ruku do ohně bych za to nedal. Klidně to mohlo být plus mínus hubertus. Měla středně dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči, a přestože seděla, zdála se docela dobře vyvinutá.
„Tohle já o sobě nemůžu říct, to musí někdo jinej. Jako každej mám možná ňáký dobrý stránky, ale určitě i špatný. Kouřím, chodím na pivo, taky si zahrát Prší. Domácí mazlíčky, počínaje akvarijními rybičkami a konče slonem nemám a nikdy mít nebudu, protože bych se o ně musel starat. Takže žádná sláva, žádnej hodnej člověk.“
„Myslím, že přeháníte.“
„Kdo ví?“ usmál jsem se.
„Chodíte sem často?“ zeptala se.
„Když je hezky tak skoro vždycky. Je tady klid, je na co koukat, prostě pohoda vegec. Alespoň pro mě.“
„To je pravda,“ souhlasila.
Podívala se na hodinky.
„Třeba vás tady ještě někdy potkám, protože my už budeme muset jít. Tak poď, Apolenko, jdeme domů,“ oslovila kočku.
Kočka nic.
„No tak, Apolenko, seskoč dolů. Už jsi pána využila až moc a určitě se mu to už přestává líbit. Tak už poď,“ přemlouvala ji a zatahala za vodítko, aby jí pomohla.
Apolenka nic. Ani to s ní nehnulo.
„Prokristapána, vy snad budete muset jít s náma,“ řekla vyděšeně a zatahala za vodítko mnohem důrazněji. Bezvýsledně.
„Konečně proč ne. Neuškodí mi se projít a když to kočičku pomůže dostat domů, tak rád pomůžu.“
Naklonil jsem se k Apolence.
„Tak Apolenko, půjdeme domů. Já tě doprovodím, jo?“
Apolenka otočila hlavičku, podívala se na mně a seskočila s klína na zem.
„Teda já zírám. Nezlobte se na ni prosím. Já nevím, co to do ní vjelo, až je mi trapně,“ omlouvala se.
„To je dobrý,“ řekl jsem a vyrazili jsme na cestu.

Apolenka cupitala před námi a každou chvíli se ubezpečovala, jestli jsem se jí neztratil. Já přitom přemýšlel, kde asi má schovanou tu navigaci, protože přesně věděla kudy má jít a kde odbočit. Netrvalo ani půl hodiny, když jsme došli do panelákového sídliště a zastavili se před jedním ze tří osmipodlažních domů. A tady nastal další problém.

Rozloučil jsem se, že se vydám na cestu domů, jenže milá kočička se šprajcla. Marně panička tahala za vodítko, marně jí domlouvala, až ji nakonec vzala do náruče a se zlou se potázala. Apolenka začala prskat a vytasila drápky. Raději ji znovu postavila na zem, aby sama nedošla k úhoně.
„Bi, moc vás prosím, poďte k nám, jinak ji snad nedostanu domů. Ona je někdy tak strašně tvrdohlavá, že je to až k nevíře. Já vám pak udělám aspoň kafe, když už máte s náma takový trápení.“
Řekla to s takovým zoufalstvím v hlase, že mi nezbylo než pozvání přijmout.

Jen mne usadila v obýváku do křesla, měl jsem Apolenku na klíně. Ani jsem ji nemusel hladit, stačilo jen mít položenou ruku na jejím kožíšku aby spokojeně předla.

Míša přinesla kávu pro oba a posadila se do křesla proti mně. Hned se mi začala omlouvat za způsobené nesnáze. Přerušil jsem ji.
„Poslyšte, Míšo, dyť o nic nejde. Prostě se to tak nějakým záhadným způsobem vyvrbilo. A my se přitom seznámili. Radši mi místo zbytečnejch omluv něco vyprávějte. Třeba co děláte, co neděláte, co máte ráda, co nerada, nebo třeba o Apolence.“
Vybrala si Apolenku.

Kávu jsem měl dávno dopitou a stále nebyla u konce s příhodami, které se svou kočičkou prožila. Nezbylo mi, než se jí vmísit do řeči.
„Nerad ruším vaše vyprávění, Míšo, ale je načase, abych vypadnul. Moc děkuju za výborný kafe a za vaši milou společnost. Ale mám opravdu doma ještě co do činění,“ sděloval jsem jí s určitou rozhodností.
„Samozřejmě, nemůžeme vás zdržovat,“ přikývla souhlasně. „Já zase děkuju vám, že jste mi pomohl s Apolenkou. Nevím, co bych si jinak počala. Jsem vám zavázaná.“
„Ale nejste,“ usmál jsem se a snažil se vstát. Jenže to nešlo. Vlastně šlo, až na to, že kočička vytasila drápky a za žádnou cenu se nechtěla pustit. Držela se mě jako klíště.
Nezbylo mi, než si opět sednout.
„Ale no ták, Apolenko, pusť mě prosím. Já už musím domů,“ domlouval jsem jí. Marně. Něco zamňoukala a začala mi olizovat ruku.
„Poslyš, Apolenko, když ti slíbím, že se na tebe přijdu zase podívat, tak mě pustíš?“
Otočila ke mně hlavičku a bedlivě si mne prohlížela. Opět cosi mňoukla a seskočila mi z klína. No sláva!
Míša se opětovně začala omlouvat, ale já nad tím jen mávl rukou, že o nic nejde. Ještě jednou jsem poděkoval za příjemné odpoledne a konečně se vydal k domovu.

O čtrnáct dní později jsem se opět ukájel četbou na lavičce v parku. Nádherný klid a pohoda, ale jen do chvíle, kdy mi něco těžkého spadlo do klína. Pořádně jsem se vylekal, než jsem zjistil, že mám na klíně, jak jinak, kočičku Apolenku. Nemohl jsem se splést. Ale byla sama a já se marně rozhlížel, kde má paničku.
Až za chvíli se objevila celá uřícená a volala: „Já jsem tušila, že bude tady.“

Ztěžka dosedla na lavičku vedle mě a zadýchaně mi sdělovala, že se jí Apolenka, jen vyšli z baráku, vytrhla z ruky, neboť držela vodítko jen zlehka, a doslova vystřelila pryč. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem s nimi musel domů. Při odchodu jsem musel Apolence slíbit, že za ní za týden opravdu přijdu.

Slib jsem dodržel. Překvapilo mně, že jen jsem se objevil v chodbičce bytu, Apolenka se rozeběhla a skočila mi do náruče.
„Teda holka, co ty na mně vidíš, to fakt nevím,“ kroutil jsem hlavou.
„Že jste hodnej člověk,“ neopomněla mi Míša připomenout.
A tak jsem strávil další odpoledne u Míši a Apolenky Hančíkových. Vyměnili jsme si telefony a domluvili se, samozřejmě i s Apolenkou, že je přijdu navštívit jednou za čtrnáct dní a občas že se sejdeme v parku.

Léto propuklo v plné síle. Měli jsme domluvené rande na lavičce. Bylo příjemné teplo, 26°C, tak jsem si oblékl jen tričko a bermudy, abych se příliš nepotil. Míša přišla také jen v tričku, zdůrazňujícím její vnady, a v krátké sukni odhalující pěkné štíhlé nohy (což mělo za následek mírné vzrušení). Jen Apolenka měla stále ten stejný kožíšek. Chvíli jsme poseděli a pak šli opět k nim domů.

Jako obvykle se mi kočička hned uvelebila na klíně, Míša uvařila kafe a pak jsme jen tak rozjímali a klábosili.
Najednou Míša povídá:
„Víte, Bi, že tý Apolence strašně závidím?“
„A co, prosím vás?“
„To mazlení. Se mnou se nikdo takhle hezky nepomazlí.“

Honem jsem nevěděl, jestli to mám přejít mlčením anebo zareagovat. Rozhodl jsem se pro to druhé.
„Asi si vysloužím pěknou facku,“ spustil jsem rozvážně, „ale vy máte na mysli, abych se toho ujal, viďte?“
Na chvíli jsem se odmlčel, dávajíc jí šanci odpovědět. Mlčela, jen tváře jí trochu znachověly. Protože facka se nekonala, tak jsem pokračoval dál.
„Jenže to nejde, protože kdybych se do toho pustil, nezůstalo by jen u toho mazlení. Chtěl bych mnohem víc. Chtěl bych všecko! A ani to není možný, poněvadž to bez ochrany nedělám, a tu u sebe nemám.“
„Ale vždyť přece můžeš včas utýct,“ vyhrkla ze sebe a vzápětí si dala ruku na ústa, jako kdyby se lekla toho, co řekla.
Bylo to tak spontánní, že si ani neuvědomila, že mi zatykala.
„No, to můžu, ale… chceš to riskovat?“ optal jsem se.
„Jo, já ti věřím,“ řekla tentokrát už bez zábran.
„Pak ti řeknu ještě jednu věc. Vy, ženský, míváte představy, že chlapa dokážete změnit, ukecat. Tak na mě to nefunguje. Pokud zůstane jen u toho, že se spolu občas… éé… potěšíme, tak to můžem zkusit. Ale máš-li v koutku duše jiný úmysly, tak na ně zapomeň, jinak z toho nebude nic.“

Dívala se na mě a přemýšlela. Možná nad tím, kolik toho o sobě víme. Věděli jsme toho dost, přesto však jsme si některá tajemství nechali pro sebe.
Konečně se usmála.
„Když to vezmu kolem a kolem, tak souhlasím,“ řekla a hrnula se ke mně na gauč. „Teď už se můžem mazlit.“
„A co kočička? Ta se bude mazlit s náma?“ poukázl jsem na její přítomnost.
„No, to asi ne. Apolenko, běž si k sobě do pokojíčku. My teď budeme mít s Bi soukromý počínání,“ oslovila kočku a trochu ji popostrčila k odchodu.
Ta kupodivu nic nenamítala a důležitě odkráčela, jako kdyby věděla co se bude dít. Míša za ní zavřela dveře a spěchala si sednout těsně vedle mě.

Vzal jsem ji kolem ramen a lehce ji hladil po vlasech, šimral za ušima a mnul lalůčky. Přitáhl jsem ji k sobě a zahájil malý líbací maratónek. Přitom jsem jí přejížděl prsty po páteři, až začala vzdychat. To bylo pro mne signálem, abych jí vyhrnul tričko a navštívil její Ňaderské pohoří.
„Počkej,“ špitla.
Odtáhla se, přetáhla tričko přes hlavu a sundala si podprsenku. Poté zbavila trička i mně.

Pokračovali jsme ve zkoumání horní polovice svých těl. Dlouze jsme se jen něžně hladili a vychutnávali si své doteky. Pak jsem se zaměřil na vzedmuté horstvo. Jakmile jsem začal ocucávat bradavky, pustila se Míša do přejíždění prsty po mé páteři. Nevěřil bych, jak to může být vzrušující. Okamžitě se mi postavil a já věděl, že musíme rychle postoupit dál.
Vsunul jsem ruku svrchu pod sukni, abych se dostal do patřičného místa, avšak moc jsem neuspěl.

„Asi bude dobrý, když se na chvilku postavíme,“ zašeptal jsem j do ucha.
Byl to dobrý nápad. Zatímco já zápasil s jej sukní, Míša mne bermud, pod kterými jsem již nic neměl, zbavila hned. Pak se své sukně ujala sama a rychle ji stáhla i s kalhotkami.
Přitiskli jsme se k sobě.

„Óóó,“ vzdychla, když sevřela v dlani mou chloubu.
„Ách,“ napodobil jsem ji, když jsem pohladil její čupřinku a prsty jí zabořil do mezírky.
„Já už se nemůžu dočkat,“ zašeptala a už se ukládala na gauč.
„Já taky ne,“ přizvukoval jsem a hbitě se umístil mezi rozevřené nohy.
Neváhal jsem a čile ho zasunul do roztoužené Míši.
„Asi to bude rychlý. Už půl roku jsem neměl ženskou,“ poukázal jsem na pravděpodobný průběh mého snažení.
„Já neměla mužskýho víc jak rok,“ opáčila Míša a přirazila.

Dal jsem se do práce. Pomalými, dlouhými tahy jsem protahoval její příjemně svírající mušličku a doufal, že mi to vydrží co nejdéle.
Nevydržělo.
Přestože jsem zvolil tu nejjednodušší taktiku systémem tam a zpátky a nic víc, do pár minut to na mě přišlo. Rychle jsem ho vytáhnul ven abych se dodělal rukou.

„Já sama,“ zachrčela a sevřela mi ho v dlani.
Po pár pohybech měla všechno na sobě. Ještě pořád nad ní jsem hleděl na její spokojený obličej, na němž se zračil úsměv.
Skulil jsem se vedle ní.

„Já už jsem skoro zapomněla, jaký to je mít v sobě kus pořádnýho mužskýho. Bylo to krásný,“ předla jako kočka. Sáhla mi mezi nohy. „Je to stejně zajímavý. Takovejhle mrňous, a co toho dokáže.“
„No, moc toho teda nedokázal. Asi se bude muset zkusit polepšit,“ mudroval jsem. „Poďme se umejt,“ navrhl jsem.
A tak jsme šli.

Vrátili jsme se zpátky na gauč. Opřela se o mě a já ji zase hladil po vlasech, procházel se po vrcholcích pohoří a dobýval se do chrámu mezi stehny. Oplácela mi to trpělivým kříšením mé mrtvolky, a že to uměla. Uspěla dřív, než jsem si myslel.
Vstal jsem, aby mohla zaujmout tu správnou polohu. Nemohl jsem se nabažit pohledu na její tělo.
„Musíš mi prominout, ale ty máš tak krásný kozičky, že je to až neskutečný. A tvoje kundička, tak dobře promazaná a svírající mě přesně tak, jak jsem si ve snech vždycky přál, tak to už je vůbec nepopsatelný. Nejradši bych si dal obojí do kapsy a vzal si to domů.“
Rozesmála se.
„Tak to asi nepude. Ale to tvoje ocasisko, to je jako kdyby bylo dělaný mě na míru. Je to úplnej div přírody, jak krásně do mě pasuje a jaký slastný pocity ve mně vyvolává. Tak už toho ptáčka zasuň do hnízda, ať nás potěší,“ řekla nedočkavě.

S radostí jsem jí vyhověl. Přidal jsem trošku na tempu a i občas nějaký ten experimentální pohyb udělal. Chopil jsem se jejích kůzlátek a jal se je masírovat. Začala zrychleně dýchat. Slastný výraz v její tváři sílil. Měnil jsem směr i rychlost svých pohybů.
„Och, óóch,“ sténala. „Och, můj bože,“ vykřikla… a udělala se.

Mně v tu chvíli tak stoupnul tlak, že jsem málem zaspal. Na poslední chvíli jsem se vyškubnul a vzápětí ozdobil její bříško. Stáhla mě na sebe, zabořila prsty do vlasů a divoce mi je cuchala.
„Ty seš vopravdu Bivoj, nejen podle jména. To bylo… no, já to ani nedovedu popsat. Prostě nádhera. Nádhera!“ básnila a nechtěla mne pustit.
Jemně jsem se vyprostil.
„To zas tak nepřeháněj,“ mírnil jsem její nadšení.

„Vůbec nepřeháním,“ řekla mi cestou do koupelny.
Nedala jinak, než že mě omyje a já ji. Nu, dělává se to tak. Při odchodu jsme si oblékli župany, abychom před čičinkou neběhali jako Adam a Eva. Sice mi byl její župan trochu malý, ale svůj účel splnil.

Jako předtím jsme si sedli vedle sebe na gauč. Ale ještě dřív Míša vypustila Apolenku z jejího pokojíku. Okamžitě se mi uvelebila na klíně a vyžadovala pozornost, že takovou dlouhou dobu jsem se jí nevěnoval.
Chvíli jsme jen tak mlčeli zamyšleni do sebe, až jsem ticho porušil já.
„Víš, Míšo, tak nad tím přemejšlím, že nepotkat tě s kočičkou na provázku, nikdy bysme se asi neseznámili. A nedozvěděli se, jak by nám to spolu pěkně šlapalo. Stejně ty náhody bejvaj někdy docela podivný. Říká se, že náhoda je blbec. Jsem rád, že ta naše náhoda takovej blbec byla.“
„To já taky,“ odpověděla, „a měla bych k tobě prosbu, jestli můžu.“
„Ale jistě. Pokud bude v mých silách ji splnit…“
„To právě nevím. Taky nevím, jak je to možný, ale po tom našem odpoledni a po tom dlouhým půstu jsem nějaká… nenasytná. A tak bych si přála, je-li ti to možný, abys tu zůstal na večeři a hlavně na noc, a abys mě alespoň ještě jednou uspokojil.“
Koukala na mě psíma očima a já ji to nemohl odmítnout.

Uspokojil jsem ji dokonce dvakrát. To poslední byl snad půlhodinový maratón při kterém dvakrát vyvrcholila, ale poté jí dalo dost práce, než ze mě vyždímala poslední kapku. Nato jsem okamžitě naprosto nespolečensky usnul.

Ráno mě Míša přinesla snídani do postele. Bránil jsem se tomu, ale bezúspěšně. Prý si po takovém výkonu musím náležitě odpočinout. No, to měla docela pravdu.
Pozorovala, jak piju kakao a pořádám dva rohlíky s máslem a medem, a měla velkou radost jak mi to chutná. Pak odložila tác a vklouzla ke mně do postele.
Začala mne hladit mezi nohama a přitom povídat.
„Víš, v životě se mi nestalo, abych během jednoho milování měla dvakrát orgasmus. A taky se mi nestalo, abych to potěšení měla čtyřikrát po sobě. Nikdy předtím to nebylo víc jak dvakrát. Chci tím říct, že seš úžasnej chlap a když budeš mít chuť, můžeš kdykoliv přijít a vyhovím ti.“

Myslel jsem, že skončila, ale povídala dál. Poslouchal jsem ty chvalozpěvy, a ani jsem si nevšiml, že mi natáhla péro, až když řekla: „Já si na tebe vyskočím, jo? Ale musíš mně včas říct kdy mám seskočit.“

Než jsem se nadál, už na mně rajtovala. Tak jsem ji aspoň popadl za koziska aby jí tolik nepoletovaly.
Snažila se ze všech sil aby se udělala. Když to pak na mě začalo jít, varoval jsem ji.
„Ještě vteřinku,“ zaprosila a málem do toho vlítla.
Když vyvrcholila, hned se sesmekla a stačily jí pouhé dva pohyby rukou, a už to ze mě lítalo. Bylo to na dece, na prostěradle, na mně, ale všechen ten binec převážila její spokojenost.

Nebudete tomu věřit, ale táhli jsme to takhle spolu hodně dlouho. Jednoho dne, po pěkném něžném pošoustání, jsem jí řekl:
„Jestlipak víš, že spolu takhle randíme už skoro třicet let?“
„Třicet let? Ale kdepak. Je to přesně třicetři let, třicettři měsíců, třicettři tejdnů, třicettři dní, třicettři hodin, třicettři minut a třicettři vteřin. Ty uplynuly přesně v okamžiku, když ses do mě vystříkal.“
„Hahá, to určitě,“ zasmál jsem se. „Líbí se mi tvůj smysl pro humor. Ale zeptám se tě – myslíš, že spolu vydržíme až do smrti?“
„Určitě. Když jsme to spolu vydrželi tak dlouho, tak určitě jo.“
Ani v nejmenším o tom nepochybovala.
„Vede mě sice k tomu chamtivost,“ pokračoval jsem dál, „ale myslím si, že tomu, kdo z nás na tomhle světě zbyde, by se určitě hodil vdovskej nebo vdoveckej důchod. Tak se tě zeptám – chtěla bys mě?“
„Jóó,“ vykřikla a vrhla se mi kolem krku.
Co se pak dělo se radši ani neptejte. Musel jsem ji uspokojovat, dokud jsem totálně neodpadnul.

A tak jsme se vzali.