Krajánek

Jsem krajánek. Chodím od mlýna k mlýnu a vandruju světem. Jak jsem starý, nevím. Snad mi je deset, snad sto, matka mi o tom nikdy neřekla, ani kdo je můj otec.

Narodil jsem se na statku bohatého sedláka Vavřiny, kde matka je děvečkou. Sedlák se k čeládce choval celkem dobře a mě dokonce dal učit na mlynáře, zatímco ostatní děti na statku byly čeledíny a děvečkami, jako jejich rodiče.

***

Mlynář Kolomajzník byl zlostný muž a služba u něj byla neradostná. Sice jsem se vyučil řemeslu, ale pan otec si mě pletl s fackovacím panákem a jeho zloba a vztek vyvrcholily ve chvíli, kdy nás přistihl, jak mě panímáma Kolomajzníková zaučuje v milostném umění.
To mi poté u něj služba skončila.

Jak to tedy bylo?
Mlynářka, jménem Hana, byla mladší než její manžel, rozhodně byla milejší a mě si oblíbila. Občas za mnou chodila do mlýnice, když jsem vykonával nějakou práci, či mi tu a tam podstrčila nějaký pamlsek.
Pak se mě jednou přímo zeptala, zda už vím, jak to chodí mezi mužem a ženou?
Zavrtěl jsem hlavou, ale tělem mi projela podivná vlna vzrušení. Už jen ta řeč mi vháněla krev do slabin.
„Jsi u nás už dlouho. Je třeba tě to naučit. Bude se ti to v budoucnu hodit,“ ševelila Hana s milým úsměvem a zatlačila mě na navršené pytle mouky.

Přisála se na mě rty a jazykem se mi snažila otevřít pusu. Podařilo se a do úst mi vnikla kmitajícím jazykem. Oplatil jsem jí stejně, bylo to opojné a slastné a nohavice se mi pevně napnuly.
„Líbání by ti šlo,“ odtáhla se a rukou mi zajela mezi nohy.
„Vidím, že jsi připraven i tady,“ děla spokojeně když nahmátla tvrdý ocas a chvatně si vyhrnovala suknici. „Pojď, ukaž se a já ti pomůžu.“

Stáhl jsem si nohavice a nalehl na ní, kde na mě čekala s rozevřenýma nohama a černým klínem a sama si ocas směrovala, kam potřebovala.
„Áááách… anooo… jsi silný a pevný,“ vydechla, když jsem cítil, jak pronikám do hlubin klína.
Pudově jsem ocasem přirazil až po kořen a pak začal pomalu přirážet. Šlo to tak nějak samo. Hana sama mi šla v přírazem naproti, slastně vzdychala a pevně mě objímala.
„Oh… oh… jsi… skvělý… ještě… přidej… jéééé… oáááách.“
Náhle mi zaťala nehty do zad, já pocítil silné stahy kolem ocasu a pustil jsem do ní vše, co jsem měl v sobě nastřádáno. Přirážel jsem a cítil, jak se do ní vyprazdňuju. Byl to slastný pocit, daleko lepší než když jsem si to dělal sám rukou.

Hana taky byla šťastná a právě do tohoto děje vstoupila hřmotná postava mlynáře! Ten se zorientoval rychle.
Hana vykřikla, vyskočila a postavila se mu do cesty. Hrubě ji odstrčil a hnal se po mně.
„Ty pse!“ křikl vztekle, když jsem mu proklouzl a otvorem v podlaze seskočil do sklepa. Trochu jsem si natloukl, ale poskytlo mi to čas. Mlynář za mnou neskákal, snažil se oběhnout stavení, ale to už jsem byl dávno v prachu.

***

Toulal jsem se krajinou a navštěvoval mlýny s nabídkou pomoci. Někde mě hned hnali, jinde přijali, dali skromně vydělat a zase jsem šel dál.

Osamocený mlýn v sevřeném údolí za Jeníkovou Lhotou mě zaujal svou opuštěností. Byl to mlýn postavený na potoku s dřevěným náhonem, ale kolo stálo a voda se přes něj nehnala. A to bylo právě podivné, neboť bylo po žních a tedy čas mletí.
Mlýn však opuštěný nebyl. Ve stavení jsem nalezl ženu a jejího muže, ležícího v posteli v posledním tažení. Na můj příchod reagoval už jen očima, neschopný vydat hlásku.
Žena pochopila, že nejsem žádný lupič a od lože umírajícího mě vykázala do kuchyně, prý ať se najím.

Když později vyšla z pokoje do kuchyně, vstal jsem od stolu a krátce se pomodlil, neboť jsem pochopil, že muž právě zemřel.
„Děkuji. Pokoj jeho duši. Pomůžete mi?“ a k mému údivu chtěla, abych jí pomohl pohřbít muže na louce za stavením.
„Vy tu nemáte hřbitov a faráře?“
„Ano… ale, muž měl nějakou podivnou nemoc. Chci ho okamžitě pohřbít. Ale nebojte se, není to nakažlivé.“

Když bylo vše hotovo, mohl jsem konečně říci kdo vlastně jsem a žena se představila jako Vilma, manželka právě zemřelého mlynáře.
„Jsem tu sama. Chasa nás opustila, když muž onemocněl a sama na to nestačím. Co tu děláte vy?“
„Jako krajánka mě nohy donesly až sem. Pomohu vám s mletím. Myslím, že to zvládnem a práce máte jistě dost,“ odpověděl jsem a Vilma kývla hlavou.
„Už se tu byli ptát sedláci, jak to letos bude s mletím. Jinak půjdou jinam.“
„Ráno obhlédnu mlýn a spustím kolo,“ řekl jsem a Vilma se poprvé usmála.
„Budu vám vděčná.“

***

Spuštění mlýna bylo snadné. Vše bylo v pořádku a práce se dala zvládnout. Při více lidech by to šlo rychleji, ale ze zákazníků nikdo nijak nespěchal a chudý kraj zrovna obilím neoplýval.
Rozhodl jsem se, že v mlýně přezimuju. Vilma souhlasila a byla ráda za společnost. Bylo jí asi čtyřicet let, prací už byla trochu sešlá, ale stála oplývala hezkými tvary a když se oblékla do lepších šatů a šla do vesnice na trh, celá více zkrásněla.
„Sluší ti to,“ řekl jsem vždycky a ona se zapýřila.

Vzájemná náklonnost rostla, ale stále jsme byli v pozici mlynářka a mlynářský chasník, v mém případě krajánek, tedy muž bez domova…

***

Bylo semleto. Venku fičel severák a vzduchem začal poletovat sníh.

Povečeřeli jsme a pak mě Vilma vzala za ruku.
„Chci se ti odměnit za všechno, co jsi pro mě udělal, pojď.“
Odvedla mě do komory, kde sama spávala od smrti manžela, svlékla si šaty a stála přede mnou nahá.
„Vilmo,“ vydechl jsem a vnímal, jak mi její nahota napřimuje ocas.

Stáhla mi košili i nohavice a ulehli jsme do postele. Vilma převzala iniciativu a hned mě zasypala žhavými polibky všude po těle a rukou mi zajela mezi nohy.
„Ano… je velký… chci to… hned… vezmi si mě,“ šeptala mi do ucha vzrušeně a honila mi tvrdého ptáka, aby mi snad neochabl.

Nalehl jsem na ni, sama hned rozevřela nohy a pomohla mi s nasazením na pysky. Zatlačil jsem a cítil, jak pronikám do vlhkého, teplého otvoru a pak mi ho krásně sevřely poševní stěny. Pronikání pokračovalo hlouběji a já se propadal do náruče slasti a Vilma též. Strojově jsem začal přirážet, žena sténala a já ji líbal a věnoval se i prsům, rozlitým na hrudi. Byly krásně měkké a velké s tvrdými bradavkami. Vilma mě objímala, tiskla si mě na sebe a vyrážela směs milostných zvuků a stenů.
„Ach… ach… ano… ještě… anooo,“ hekala slastí při každém přírazu a já cítil, že to již dlouho nevydržím.
„Vilmo… já… já… oáááh,“ vzepjal jsem se a nezadržitelně ji vystříkal semenem.
„Anooo… oooh,“ přitáhla k sobě za zadek a zjevně se i ona uspokojila.

Po vydýchání zvážněla.
„Promiň, ale jsi jediný muž široko daleko. Já jsem vdova, ale ne tak stará, abych pro mlýn nezajistila dědice. Nebudeš můj muž a chci jen tvé sémě. Než obtěžkám, budeš se mnou spát. Já tě tu nechci držet, takže prosím, zůstaň tu se mnou alespoň po tuto dobu…“
Co jsem si také mohl myslet. Že by se do mě zamilovala? Nikterak. Potřebuje jen plodného býka. S touto funkcí jsem se spokojil a souložil s ní, dokud mi neoznámila, že obtěžkala.
Vyčkal jsem s ní až do porodu a i když se jí narodila dcera a ne syn, šel jsem zase dál a Vilma se mnou loučila se slzami v očích.

***

Větrný mlýn jsem spatřil poprvé v životě na Moravě. Stavba stála na mírném návrší, ale kolo stálo. Náhle se k mému úžasu i úleku celý mlýn začal pomalu otáčet a pak se kolo pomalu roztočilo, jak se do lopatek opřel vítr. Mlýn se dal nastavit po větru! To se mi líbilo. Vedle mlýna stálo nízké stavení, kde asi bydlel mlynář s rodinou.

Už jsem málem vešel do síně, když mi cestu zastoupil nevelký rtuťovitý muž a hned se ptal, co jsem zač.
Když jsem se představil a řekl, že hledám službu, pokýval hlavou.
„Mleče potřebuju. A ty, jak pravíš, řemeslu rozumíš… nu, vyzkouším tě. Ubytuj se tamhle v čeledníku a do chalupy mi nelez! Zítra zrána začnem mlet, tak se těš. Pak se rozhodnu, zda tu zůstaneš,“ a zašel zase dovnitř.

V čeledníku jsem se seznámil s ostatní chasou. Dva čeledíni a tři děvečky. Jedna pro práci v domě, jedna s čeledínem na hospodářství a na pole a jedna na práci v mlýnici.
Srdečně mě přijali mezi sebe a já musel zaplatit žejdlík piva na uvítanou.

Uložil jsem se do sena, když ke mně přilehla děvečka Hermína.
„Nechceš potěšit? Jsi tu nový… tak to tu chodí,“ špitla překvapeně, když viděla, že jí hned nejdu pod suknici.
„Ještě jsem to nezažil… a proč ty? Máš zrovna službu nebo co?“ dál jsem na ni nereagoval.
Urazila se.
„Myslíš, že jsem nějaká povětrnice? Líbíš se mi… Andulu si odvedl náš pán a Tonka má… ty své..potíže, no,“ vysvětlovala.
„Takže kdyby mohly, šly byste na mě všechny?“
„Nevím… ale určitě bychom se nějak dohodly, ale když mě nechceš…“ obrátila se k odchodu, ale já ji chytil v pase a stáhl k sobě. Potěšeně vypískla.
„Íííí… ale slib mi, že mě při tom nebudeš bít ani ho ve mně nechávat,“ kladla si podmínky.

Udiveně jsem jí všechno slíbil a pak už si vyhrnula suknici a roztáhla nohy, jak byla asi zvyklá.
Když jsem ji začal líbat a mazlit i její malá pevná prsa, byla zaskočena, ale ráda se tomu poddala a tiše slastně sténala a vzdychala.
„Jééh… to… je… hezké… ah… ah,“ přijímala mé doteky a polibky a já se jí pomalu vklínil mezi nohy a ztopořeným ocasem přirazil na klín.
„Áááách… joooo… jéééh… božeeee,“ přijala mě v sobě v celé délce až po kořen a přírazy pánve mi šla naproti.

Rytmicky jsem ji mrdal a dál líbal a kmital jazykem v ústech, nebo jsme si je vzájemně proplétali.
„Už… budu… uh… uh,“ upozornil jsem ji a pak z ní rychle vyjel a semenem jí potřísnil břicho.
„Já… taky… ááááh,“ vydechla šťastně, jak se stihla odbavit a usmála se na mě.
„Děkuju. Seš moc milý a hodný,“ řekla, setřela si suknicí semeno a opustila můj kutloch.

***

Ráno se chovala naprosto normálně, jako by nic nebylo. Tonka bručela, že ještě nemůže nic a Andula pajdala jak kachna a Hermína mi bokem sdělila, že s pánem musí spát všechny tři, jak kterou si zamane a má ho velkýho jak hřebec.
„Tys lepší milenec,“ pohladila mě po tváři.
„Hele a proč nesmím k němu do chalupy?“ zajímalo mě ještě.
„Tam nesmí nikdo. Má dceru Oldřišku. Od doby co ovdověl, ji žárlivě hlídá… Dnes ji uvidíš, protože zavřenou ji doma nechat nemůže, ale prostě nechce, aby se mu třeba zakoukala do někoho, kdo jí není hoden, rozumíš. Je to hezká a hodná holka, tak asi proto. Takže se o nic ani nepokoušej, nebo tě vyžene a předtím ještě vypráší holí… a já taky,“ usmála se Hermína a šla si po svém.

***

Zkouška u pana otce dopadla dobře. Ukázal jsem mu, že mlynářské řemeslo mám v krvi a on spokojeně zachrochtal, že mě přijímá s pravidelnou odměnou dvě zlatky, kdy třetí si strhne za stravu a bydlení v čeledníku.
Pak mně představil svou dceru Oldřišku. Bylo to vytáhlé děvče, jen taková trochu upjatá. Podala mi ruku a zase rychle zmizela v chalupě.

Tak jsem byl přijat do větrného mlýna u otce Wěcheta, jak se mlynář jmenoval.

***

Dny ubíhaly mezi prací a odpočinkem. Noci mi pravidelně zkracovala Hermína, aniž bych ji o to sám musel žádat a jednou ke mně vklouzla Tonka.
„Hermína mi řekla, žes moc dobrý, chtěla bych to taky zažít.“
„Ale… já… a… Hermína,“ blekotal jsem, zatímco se Tonka svlékala do naha.
„Neboj, je to s ní domluvené…. Nebo mě snad nechceš?“ opáčila a v hlase byl slyšet osten vyhrůžky, i když netuším, co by mi chtěla v případě odmítnutí udělat.

Tonka byla starší než Hermína, byla víc hubenější, což se mi moc nelíbilo, ale zato měla krásně kulatá prsa, zase hezčí a větší než Hermína.
Pomiloval jsem ji po „svém“ způsobu a pak Tonka na mě obkročmo nasedla tak, že její klín jsem měl nad obličejem a ona zase svou hlavu u mého ocasu. Co tím zamýšlí?
„Lízej mě a já to taky něco… gmmm… fmm… fghmm,“ řekla a pak jsem cítil, jak mi ocas vzala do úst a začala olizovat a cumlat.

To byl nepoznaný a velmi příjemný pocit. Také lízání chlupatého klína mi nevadilo a dokonce mi to přišlo vzrušující. Vytékající šťávy mi chutnaly a reakce jejího těla, cukání, sténání a vzdychání mě ujišťovalo, že se jí to líbí.
Také můj ocas byl v sedmém nebi v zajetí jejích úst. Cumlání se změnilo na sání s rytmickými pohyby hlavou. Byla to nádherná masáž.
Náhle Tonka změnila polohu a usedla na ocas, čelem ke mně.
Spokojeně se usmívala, jak do ní ocas zajel až po kořen. Já nemusel dělat nic a měl jsem volné ruce k laskání jejích úžasných prsů. Mačkal jsem je, tahal a hnětl a Tonka hopsala na ocase a dle výkřiků se blížila ke svému vrcholu.
„Jo… anooo… dobrý bože… už… to… na… mě… jdeeee,“ propnula se ve slastné křeči, já ji shodil do strany a z ocasu mi vytryskl nezadržitelný proud semene. Už se to nedalo zadržet.
Tonka byl spokojená, já rovněž, jen mi v čeledníku přibyla další milenka, zvlášť když Hermína nic nenamítala se s Tonkou o mě dělit.

***

Po pár týdnech se mi konečně podařilo chvilku hovořit s Oldřiškou. Ne, že bych se o ni zajímal, ale byla to hezká holka a patřila mezi nás. Pomáhala mi u násypek v horním patře a mlynář právě nastavoval mlýn po větru.
Tam mi řekla, že otec ji hlídá, protože se kdysi zamilovala do čeledína a otec je přistihl, když se spolu líbali. Čeledína ztloukl a vyhnal a ji nyní střeží pro někoho lepšího, koho ji ale sám určí.
„Ty jsi tu nový a hezký a Hermína říkala, že i… milý,“ zčervenala při té řeči. „Nechtěl bys přijít do mé komory?“
„Já? Obyčejný čeledín a mlynářova dcera? Zbláznila ses?“
„No a co? Až otec ulehne s Andulou… budeme mít čas… myslíš, že jsem nějaká jeptiška nebo co?“ durdila se.
„A co ostatní čeledíni, Jan a Matěj?“ zeptal jsem se. „Proč já a ne oni?“
„Nelíbí se mi… ty jo, tak co? Přijdeš?“

„Oldřiško?!“ ukončil debatu hromový hlas mlynáře a dívka rychle seběhla dolů.

***

Za dva dny se večer Andula z čeledníku odebrala do chalupy. Co na ní mlynář vidí, jsem nechápal. Byla to kyprá holka, nejmladší z děveček, ale nebyla moc hovorná a taková jakoby uzavřená ve svém světě. Pracovala s Oldřiškou v domácnosti, ale o čem si holky při práci povídaly, nikdo nevěděl.
O spaní se mnou taky nestála, což mi ani nevadilo. Dvě holky mně stačily.

Plížil jsem se kolem chalupy a z pokojíku mlynáře byly slyšet tlumené vzdechy a vrzání postele. Zaťukal jsem na okno Oldřišky, ta mi otevřela a já vlezl dovnitř.
„Tiše a pojď ke mně,“ stáhla se a uvolnila mi místo v posteli.
Přilehl jsem k ní a hned se ke mně přitiskla. Měla na sobě jen plátěnou košilku do pasu.
„Pomiluješ mě?“ zeptala se mazlivě.
„Proč? Že jsem hezkej čeledín?“
„Protože potřebuju sejmout věneček, než se vdám. Otec už o tom hovoří dost často. Asi někoho našel,“ vysvětlovala a rukou mě hladila po hrudi a níž.
„Chceš se mnou přijít o nevinnost a pak se vdáš? Co na to ženich?“
„To je mi fuk. Nechci být pannou až do svatby. Chci znát milování, abych věděla jaké to je. Andula mi nic neřekne. Otec ji někdy při tom fackuje a jednou jsem je viděla jak jí to dělá zezadu u stolu a ona jen hekala s vykasanou suknicí a netvářila se spokojeně… Hermína a Tonka tě zase chválí, proto jsi tu. Vadí ti to moc?“ řečnila tiše a ke konci posmutněla.
„Ne. Nevyrostl jsem ale pro dceru mlynáře a klidně tě pomiluju bez bázně, že bych si tě musel vzít. Ale co otec, nepřistihne nás?“
„Ten pak vždycky znaven usne, Andula mu dává zabrat,“ zahihňala se Oldřiška a pak už mě políbila na rty.

Opětoval jsem polibek, ona rychle pochopila co a jak a vzájemně jsme si propletli jazyky. Jak ležela těsně u mě, nahé nohy položila přes moje a to s líbáním stačilo k erekci.
„Počkej… chvilku,“ stáhl jsem si nohavice a košili a Oldřiška sama pokrčila a rozhodila nohy od sebe.

Líbal jsem ji od rtů na krk, dekolt, vyhrnul jsem ji košilku a pomazlil se s kůzlátkama, byla mladá, pevná, akorát do dlaně. Bradavky jí trčely pevně nahoru a když jsem je olízl, Oldřiška zasténala slastí.
Pokračoval jsem přes bříško do klína porostlého tmavými chloupky. Dívka vyjekla, když se jazyk dotkl vnějších pysků a přejel přes staženou štěrbinu.
„Jéééh… co je… ooooh,“ tála pod dotyky a já slízával krůpěje uvolňované rozkoše.
Soustředil jsem se na vzrušivé místo, které jsem poznal u Tonky a jazykem kmital tam, kde byl jakýsi výrůstek velikosti hrášku nalitý krví.
„Oááááh… svatá matkoooo… ooooch,“ zazmítala Oldřiška tělem spoutána nepoznanou vlnou rozkoše a slasti.
Posunul jsem se nad ní, přisadil ocas na vstup a zatlačil. Pysky se celkem ochotně roztáhly a pronik pokračoval až po panenskou blánu.
„Ano… ještě,“ vydechla dívka pevně a já prudce přirazil.
Prorazil jsem překážku a zajel do ní až po kořen.
Oldřiška stiskla rty a pevně mě objala. Stačilo pár přírazů a rychle jsem jí musel opustit a vycákat svou dávku na břicho.
„Bylo to krásné a ani to nebolelo,“ děla spokojeně, že už je ženou.

Svůj úkol jsem splnil, sebral jsem se a zase oknem její komůrku opustil.
Odvedle se ozývalo chrápání a v čeledníku také všichni už spali, včetně Anduly.

***

Oldřiška si pak mě opětně zvala do lože, naštěstí ne moc často, až mě jednou v mlýnici zastavil čeledín Matěj a tvářil se zavile.
„Nejseš tu tak dlouho a už si tu přivlastnuješ holky?“ začal zostra.
„O co ti jde? Nikoho si nepřivlastňuju…“
„Chrápeš s Oldřiškou, Hermínou a Tonkou… to je ti málo? Holky se mnou nechtěj nic mít… prej seš lepší… cha… co máš lepšího… větší péro?“ čílil se.
„Nevím o čem mluvíš… a pokud ti jde o tohle, přemejšlej mozkem a ne ptákem, když na holku lezeš a uhni, mám práci,“ odstrčil jsem ho.
„Tohle si odskáčeš, šmejde… a zle!“ vyprskl za mnou, ale já ho neposlouchal.

Popadl jsem pytel zrní na záda a lezl k násypce. Skoro nahoře mě zarazilo nějaké hekání a funění. Povylezl jsem na schodiště a spatřil mlynáře s kalhotami u kotníků, Hermínu ležící na zádech, nohy doširoka rozevřené a muž se na ní uspokojoval prudkými přírazy.
Nohy jí držel za kotníky a jen rychle kmital zadkem. Hermína tlumeně vzdychala, přes obličej měla přehozenou vyhrnutou suknici a jen vlastně držela, aby se pan otec uspokojil.
„Jo… ještě… víc… křič… to… se… mi… líbí,“ funěl mlynář, odkryl jí tvář a propleskl dlaní.
„Aúúú… pane… oh… jste… hluboko… oh… oh,“ sténala Hermína hlasitě a mlynář se jen zubil uspokojením.
„To je ono… couroooo… ooh,“ vyjel z ní ven a dávku semene jí vystříkl do sukně.
„Dělej… za chvíli přinesou zrní, tak ať to jede…“ plácl ji po zadku, upravil se a odcházel.
Pod schody narazil na mě.
„Už jsi tady? Nahoře je Hermína. Nanos sem všechno a do večera ať je semleto,“ rozdal příkazy a sešel dolů.
Vynesl jsem pytel nahoru. Hermína tam stála, zamlklá a smutná.
„Viděl jsem všechno… je mi tě líto,“ řekl jsem tiše a šel pro další pytel.

Když se stmívalo, měli jsme práci hotovou a mlynář byl spokojen.

***

Uběhlo pár dní.
Rozhrnoval jsem zrní v násypkách, když ze zezdola přiřítil rozzuřený mlynář s nožem v ruce.
„Tys zneuctil mou dceru! Přiznej se, než tě zabiju!“ a máchl nožem, naštěstí jen do vzduchu.
„Sama to chtěla!“ odvětil jsem a už jsem se musel bránit před jeho zuřivým atakem.
„Kdo ti dal právo na ni sáhnout?! Seš jen obyčejnej chudák… zabiju tě!“ řval nepříčetný zlostí.
Podařilo se mi vyrazit mu nůž z ruky a dál jsme spolu zápasili pěstmi. Mlynář měl velkou sílu, rvali jsme se ze všech sil, až jsme se v bitce dostali na kraj schodů a sletěli po něm dolů.
Tam zůstal mlynář nehybně ležet.
Začal jsem ho křísit, když vtom jsem za sebou uslyšel šramot a v poslední vteřině se vyhnul útoku Matěje, též s velkým nožem v ruce.
„Hajzle!“ křikl, když minul a hned útok zopakoval.

Zkroutil jsem mu paži, chvíli jsme se rvali, až náhle hekl, ztuhl a pomalu se složil na zem. Na nůž, kterým mě ohrožoval, se v potyčce sám nabodl, nebo já ho do něj zarazil… těžko říct. Každopádně Matěj byl mrtvý.
A pan otec?
„Dýchá, sláva Bohu!“ vykřikl jsem a snesl ho dolů a do chalupy.
Zděšená Oldřiška mu dávala obklady, vařila nějaké bylinky a já jí vše chvatně vysvětloval.

No, vyhodila mě ven. Asi právem, přece jen, byl to její otec.

***

Seděl jsem na lavici před mlýnem, když vrzly dveře u chalupy.
„Otec si přeje s tebou mluvit,“ řekla tiše Oldřiška a zase zašla dovnitř.
„Jak je, hospodáři?“ otázal jsem se v komoře ležícího mlynáře.
„Je to moje chyba, přiznávám. Příliš jsem na ní lpěl. Je to mé jediné dítě. O vás vím od Matěje, ten mi to řekl. Prý jsi ho zabil?“ řekl těžkým hlasem.
„Vrhl se na mě s nožem. Byla to nešťastná náhoda,“ oponoval jsem.
„Budiž mu nebe milostivo… nebo peklo? Kdoví kam se dostane. Oldřiška tě má ráda. Jestli i ty ji… buďte spolu šťastni. Držte mlýn, je to vaše obživa. Já už stojím na prahu smrti… je mi to líto, odpusť…“ nedořekl a vydechl naposledy.
Za mnou se ozval tichý pláč. Byla to Oldřiška a vše vyslechla.
„Ty mě máš ráda?“ optal jsem se.
„Ano,“ špitla a zrudla. „A pod srdcem nosím naše dítě. Myslím, že si zaslouží mít otce.“

***

A tak skončil můj život světem putujícího krajánka.
Stal jsem se váženým mlynářem a se ženou Oldřiškou jsme vychovali pět dětí. Děvečky Hermína, Tonka a Andula také brzy zázračně otěhotněly, ale vdaly se a jejich děti o otce měly postaráno.
Mlýn a hospodářství naštěstí zajistily dostatek živobytí pro čtyři rodiny, takže jsme nijak nestrádaly.
Jen v posteli jsem už měl jen jedinou ženu, manželku Oldřišku.

***

Milovali jsme nadevše vzájemné uspokojování ústy. Co mě naučila a uměla Tonka, převzala Oldřiška a krásně laskala, cumlala a sála můj ocas, zatímco já jí vylizoval nektar z klína a pronikal do hloubky jejího lůna, kam jen to šlo.
Oba jsme zažívali neskutečné rozkoše a teprve poté jsem ho do ní zarazil buď mezi roztažené nohy nebo i vkleče zezadu na psí způsob. Bylo krásné držet si ji v pase a mlaskavě přirážet mezi roztažené půlky pevného zadečku a slyšet, jak slastně vzdychá a sténá a pobízí mě k prudším přírazům. Mnul jsem jí v dlaních zezadu prsa, která se jí po dětech zvětšila a zůstal v ní zaražený vždy až do poslední vystříknuté kapky.

„Už ne…nechci zase obtěžkat,“ prosila mě vždycky, jenže kdo by odolal vlhkého a teplému lůnu, krásně se svírajícímu kolem zaraženého ocasu, že?